Písemná výtka podle § 88 odst. 3 zákona č. 234/2014 Sb., o státní službě, je rozhodnutím správního orgánu podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
[23] Podle § 77 odst. 1 písm. f) téhož zákona, „[s]tátní zaměstnanec je povinen dodržovat služební kázeň“.
[24] Z provedené rekapitulace je zřejmé, že v posuzované věci se jedná o posouzení zákonnosti výše uvedené výtky.
[25] Nejvyšší správní soud předesílá, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu o právní povaze písemné výtky podle cit. ustanovení zákona o státní službě, tj. že se jedná o rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. podléhající přezkumu ve správním soudnictví, a rovněž se ztotožňuje se závěry krajského soudu ohledně určení žalovaného správního orgánu.
[26] Krajský soud správně vyšel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 10. 7. 2018, čj. 9 As 79/2016-41, č. 3779/2018 Sb. NSS. Rozšířený senát se sice zabýval povahou výtky dle § 30 odst. 3 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, sám však v bodě 26 cit. usnesení uvedl, že právní úprava výtky dle § 88 odst. 3 zákona o státní službě je podobná. Výtka dle služebního zákona tak není kárným opatřením (srov. § 89 odst. 2 zákona o státní službě a contrario). Smysl a účel výtky podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě tak není primárně sankční, spočívá podle Nejvyššího správního soudu v tom, že umožňuje představenému nebo příslušnému služebnímu orgánu vyknout státnímu zaměstnanci pochybení spočívající v drobném nedostatku ve službě a tímto jej zároveň také vyřešit. Jedná se tedy o rychlé, flexibilní a efektivní vyřešení drobného nedostatku ve službě státního zaměstnance, který svojí menší závažností neodůvodňuje zahájení kárného řízení. Prostřednictvím výtky dochází především k upozornění státního zaměstnance na nesprávnost jeho jednání. Výtka má tedy především preventivní a upozorňovací charakter. Na druhou stranu se ovšem písemná výtka zakládá do osobního spisu státního zaměstnance a může mít určité difamující účinky, může být jako přitěžující okolnost zohledněna v kárném řízení, stejně tak jakožto překážka věci rozhodnuté brání zahájení kárného řízení pro stejný skutek. Není tedy důvodu nevztáhnout závěry vyslovené rozšířeným senátem v usnesení čj. 9 As 79/2016-41 také na výtku dle § 88 odst. 3 zákona o státní službě.
[27] Nejvyšší správní soud v prvé řadě konstatuje, že mezi účastníky je nesporné, že stěžovatelka dne 15. 8. 2019 v 6:20 hod odešla ze zaměstnání k lékařce a na pracoviště se již nevrátila. K výkazu mzdových nároků za měsíc srpen posléze přiložila formulář mSk-DOVOLENKA, kde vyplnila údaje o dovolené v délce ½ pracovního dne na den 15. 8. 2019, včetně svého podpisu. Další údaje na formuláři dovolenky vyplněny nejsou. Stejně tak nejsou vyplněny příslušné kolonky „schválil, datum, podpis vedoucího útvaru“. Dne 16. 8. 2019 byla stěžovatelka přítomna v zaměstnání od 7:30 do 13:00 hod a dočasně práce neschopnou byla uznána téhož dne v odpoledních hodinách.
[28] Vzhledem k tomu, že o zjištěném skutkovém stavu nejsou žádné pochybnosti a je mezi účastníky nesporný, nebylo třeba provádět další dokazování a krajský soud proto nepochybil, pokud tak neučinil. Zamítnutí návrhu na výslech lékařky stěžovatelky a dalších navržených svědků proto nepředstavuje vadu řízení.
[29] Postup žalovaného, který ve výkazu mzdových nároků stěžovatelky přeškrtl 4 hodiny uvedené stěžovatelkou v kolonce sloupce lékař, nikoli v kolonce sloupce dovolená, považuje Nejvyšší správní soud stejně jako krajský soud za zjevné formální pochybení, nemající žádný vliv na zákonnost postupu žalovaného (zjištění skutkového stavu a jeho vyhodnocení).
[30] K poukazu stěžovatelky na skutečnost, že dne 15. 8. 2019 nemohla telefonicky kontaktovat svého představeného s ohledem na svůj zdravotní stav, a nemohla tak učinit ani dne 16. 8. 2019, neboť toho dne byl J. K. mimo služební úřad na služební cestě a stěžovatelka nevěděla o žádné jiné vhodné osobě, které by svou žádost o čerpání dovolené doručila, Nejvyšší správní soud uvádí, že žádost o čerpání dovolené činěná prostřednictvím příslušného formuláře (dovolenky) zpravidla nepředstavuje záležitost vyžadující osobní a bezprostřední kontakt a jednání. Z formuláře dovolenky je totiž patrné, na jaké období zaměstnanec dovolenou požaduje, a proto postačuje dovolenku jakýmkoliv způsobem předat či doručit příslušnému vedoucímu zaměstnanci (služebnímu funkcionáři) zodpovědnému za její schválení. Stěžovatelka tudíž mohla např. dovolenku zanechat v sekretariátu představeného, jak na to poukazuje žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti. Pokud by se nerozhodla pro tento způsob, mohla o předání dovolenky představenému požádat kteréhokoliv jiného zaměstnance na jejím pracovišti, který by takovéto její žádosti s ohledem na její nenáročnost v rámci pracovní kolegiality určitě vyhověl.
[31] Obecně lze přisvědčit argumentaci stěžovatelky, že služební orgán by měl zkoumat, zda jsou v konkrétním případě splněny všechny formální a materiální znaky jednání státního zaměstnance, v němž jsou spatřovány drobné nedostatky, přičemž je třeba zohlednit, jaký dopad má nebo mohlo mít jednání státního zaměstnance na jeho práci či práci ostatních státních zaměstnanců, či zda nedošlo k ohrožení či narušení vážnosti správního úřadu či důvěry v něj. V této souvislosti však je třeba poukázat na část odůvodnění výtky, v níž žalovaný vysvětlil, že jednání žalobkyně vyhodnotil jako neomluvenou absenci na pracovišti, čímž porušila povinnost služební kázně ve smyslu § 77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě. Jedná se sice o odůvodnění stručné, avšak dostačující, s nímž je třeba se ztotožnit. Po státních zaměstnancích lze jistě obecně spravedlivě požadovat, aby byli v pracovní době k dispozici na pracovišti připraveni plnit služební úkoly, přičemž důvod jejich absence by měl být přiměřeným způsobem včas doložen. V opačném případě logicky přinejmenším hrozí narušení plnění služebních povinností jak příslušným státním zaměstnancem, tak i jeho kolegy. Námitka, v níž žalovanému správnímu orgánu (a krajskému soudu) stěžovatelka vytýká, že se nezabývaly mírou společenské škodlivosti, a s tím související argumentace stěžovatelky je však nepřípustná ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatelka neuplatnila v žalobě, ač tak učinit mohla.
[32] V posuzované věci se jedná o drobný nedostatek ve službě stěžovatelky, který bylo namístě řešit výtkou. Není totiž možné, aby si stěžovatelka požádala o čerpání dovolené zpětně s poměrně značným časovým odstupem (více než dvoutýdenním zpožděním), a tím tak „zhojila“ svoji doposud nijak neomluvenou nepřítomnost na pracovišti dne 15. 8. 2019 v rozsahu 4 hodin. Ze strany stěžovatelky tak došlo k porušení § 103 odst. 2 zákona o státní službě, dle kterého čerpání dovolené a dodatkové dovolené nařizuje písemně služební orgán, neboť stěžovatelka „si vybrala“ volno, aniž by jí byla v souladu s tímto ustanovením dovolená řádně nařízena. Jak již přiléhavě konstatoval krajský soud s poukazem na povinnost státního zaměstnance zachovávat služební kázeň stanovenou v § 77 odst. 1 písm. f) zákona o státní službě, zachování zákonných povinností při čerpání dovolené nepochybně patří mezi povinnosti státního zaměstnance. Stěžovatelka tuto svou povinnost výše uvedeným způsobem nedodržela, resp. porušila, a její jednání proto představuje porušení povinnosti dodržovat služební kázeň.
[33] Skutečnost, že k nepřítomnosti stěžovatelky došlo v návaznosti na její předchozí návštěvu lékařky, na výše uvedeném nic nemění. (Zde se sluší dodat, že její zdravotní stav zřejmě nebyl tak závažný, aby jí bránil v práci, protože v opačném případě by ji lékařka logicky uznala práce neschopnou.) Zároveň je však zřejmé, jak na to poukazuje stěžovatelka v kasační stížnosti, že jejím jednáním nedošlo k závažnému narušení výkonu státní služby. Proto bylo v posuzované věci naprosto postačující stěžovatelce její postup při nahlašování dovolené toliko vytknout písemnou výtkou, a to i s přihlédnutím k jejímu dosavadnímu bezproblémovému výkonu státní služby, který stěžovatelka zmiňuje v kasační stížnosti.
[34] Názor stěžovatelky, že případné drobné nedostatky v její práci je nutné posuzovat striktně ve vztahu k plnění jejích služebních úkolů, neobstojí. Smyslem výtky je vytknout státnímu zaměstnanci drobné nedostatky ve službě, tj. jakékoli nedostatky, tedy nejen ty bezprostředně narušují plnění služebních úkolů. Uvedená argumentace stěžovatelky by ve svém důsledku znamenala, že by státnímu zaměstnanci nebylo možné uložit výtku za drobné nedostatky bezprostředně nesouvisející se služebními úkoly, což by bylo v rozporu se smyslem a účelem výtky tak, jak je upravena v zákonu o státní službě. V návaznosti na výše uvedené zdejší soud konstatuje, že správný je rovněž závěr krajského soudu, že předpokladem uložení výtky není to, že v důsledku porušení služebních povinností státním zaměstnancem došlo ke konkrétnímu přímému ohrožení či narušení výkonu státní služby. Takovou podmínku vskutku § 88 odst. 3 zákona o státní službě neobsahuje.
[35] K argumentaci stěžovatelky, že předmětná výtka nebyla přiměřenou reakcí žalovaného na její nepřítomnost na pracovišti, Nejvyšší správní soud uvádí, že pokud žalovaný nevyužil ještě neformálnějších možností, jak stěžovatelce vytknout porušení její povinnosti při čerpání dovolené, nemá to za následek jeho pochybení. Z výše uvedeného je totiž zřejmé, že podmínky pro uložení výtky podle § 88 odst. 3 zákona o státní službě splněny byly. Dosavadní bezproblémový výkon státní služby, na který stěžovatelka poukazuje, vzal žalovaný v potaz tím, že pochybení stěžovatelky řešil právě písemnou výtkou, a nikoli např. zahájením kárného řízení.