Projednání směrnice pléna Nejvyššího soudu k zajištění jednotného výkladu zákona č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru
Při rozsahu působnosti zákona vycházel zákonodárce z potřeby jednotné úpravy. Proto stanovil v § 17 působnost co nejširší.
Zákon č. 71/1958 Sb. vztahuje se tedy zásadně:
1. na všechny zaměstnance (z hlediska osobního rozsahu),
2. na všechny případy škod (z hlediska věcného rozsahu).
Ad. 1.:
Zákon č. 71/1958 Sb. se vztahuje:
a.) na všechny zaměstnance (srov. však § 20), kteří jsou v platném pracovním poměru zaměstnaneckém (pokud jde o podmínky vzniku platné pracovní smlouvy, srov. směrnice Pls 2/60, uveř. pod. č. 27/60 Sbírky rozhodnutí čs. soudů) a kteří při výkonu zaměstnání porušili povinnosti z nedbalosti, a to na zaměstnance podniků národních nebo jiných, hospodářských a rozpočtových organizací, zejména na zaměstnance státního aparátu, na něž se vztahuje zákon č. 66/1950 Sb., ve znění předpisů jej pozměňujících a doplňujících, 13) na soudce z povolání /14/ s výjimkou soudců vojenských soudů a soudců vojenského kolegia Nejvyššího soudu, 15) na zaměstnance lidových družstev a jiných socialistických právnických osob, na domácké dělníky, pokud jsou v pracovním poměru (srov. rozh. č. 3/60 Sbírky rozhodnutí čs. soudů, podle něhož smlouva, kterou se domácký dělník zavazuje vykonávat práci, nemusí být vždy a za všech okolností pracovním poměrem zaměstnaneckým, nýbrž může být předmětem i jiné smlouvy, jako smlouvy o dílo, smlouvy příkazní, příp. může být obsahem povinností vyplývajících z členství ve výrobním družstvu) a na učně (srov. § 32 zák. č. 89/1958 Sb., podle něhož se učební poměry řídí – pokud zákon nebo zvláštní předpisy nestanoví jinak – předpisy platnými pro pracovní poměry; na tyto kategorie pracujících, kteří jsou v platném pracovním poměru zaměstnaneckém, se vztahuje zákon č. 71/1958 Sb. podle svého slovního znění;
b.) ostatní pracující, kteří jsou v platném pracovním poměru (nikoliv však zaměstnaneckém) [srov. body aa), bb)] anebo v poměru úzce navazujícím na pracovní poměr zaměstnanecký, při čemž, i když jde o volené funkcionáře, náplň jejich činnosti nevykazuje ve srovnání s obsahem činnosti zaměstnance takové odchylky, které by odůvodňovaly jejich vynětí z výhod zákona č. 71/1958 Sb. [srov. body cc), dd)].
Jde o tyto kategorie pracujících:
aa) členové výrobních družstev:
Ze zákona č. 53/1954 Sb. ve znění předpisů tento zákon pozměňujících a doplňujících (zákonné opatř. předsednictva Národního shromáždění č. 20/1956 Sb.), ze stanov výrobních družstev ( § 3 cit. zák.), z pracovních řádů výrobních družstev a ze směrnic Ústředního svazu výrobních družstev ( § § 48 a násl. cit. zák.), vydaných k provedení těchto předpisů plyne, že poměr člena výrobního družstva je poměrem pracovním. Vznik a zánik tohoto pracovního poměru je nerozlučně spjat s vznikem a zánikem členství. 16) Tento pracovní poměr člena výrobního družstva má určité znaky shodné se znaky pracovního poměru zaměstnaneckého a proto také ve vzorovém pracovním řádu došla výrazu zásada, že pracovní poměr členů výrobních družstev, tj. obsah práv a povinností, určujících tento pracovní poměr, se nemá odlišovat od pracovního poměru zaměstnaneckého. Tak např. odměňování za práci ve výrobních družstvech se řídí podle zákona č. 244/1948 Sb., o státní mzdové politice (ve znění předpisů jej pozměňujících a doplňujících, zejména vládního nařízení č. 27/1951 Sb.), dovolená na zotavenou podle zákona č. 81/1959 Sb., bezpečnost při práci podle zákona č. 65/1961 Sb.; při vzniku a zániku pracovního poměru člena výrobního družstva platí režim vládního nařízení číslo 39/1952 Sb.; převzaty byly i předpisy o práci přes čas a o práci mladistvých; pojištění členů výrobních družstev se řídí předpisy upravujícími nemocenské a důchodové pojištění zaměstnanců (vl. nař. č. 57/1956 Sb., vyhl. č. 274/1956 Ú. l.).
O náhradě škody nemají družstevně právní předpisy zvláštní ustanovení v tomto směru a odkazují (čl. 19 stanov, čl. 52 pracovního řádu výrobních družstev) na platné právní předpisy. Také vlád. usnesení ze 4. května 1954, o uplatňování hmotné odpovědnosti zaměstnanců, se vztahovalo na pracovní poměr členů výrobních družstev (srov. usnesení představenstva Ústředního svazu výrobních družstev ze dne 21. června 1954).
Vzhledem k tomu platí ustanovení zákona č. 71/1958 Sb. i v případě náhrady škody způsobené porušením povinnosti z pracovního poměru člena výrobního družstva, a to přiměřeně vzhledem k některým specifickým podmínkám pracovního poměru člena výrobního družstva. 17)
Odchylky platí zejména v případě projednání náhrady škody podle § 12 zák. č. 71/1958 Sb. Toto ustanovení je nutno aplikovat i na členy výrobních družstev, avšak s těmito odchylkami:
Výše náhrady škody se projedná s komisí péče o pracující, jejíž působnost jako voleného orgánu družstva připomíná působnost závodního výboru ROH podle usnesení IV. všeodborového sjezdu, zák. č. 37/1959 Sb. (srov. i vzorové stanovy výrobních družstev, které ukládají představenstvu družstva projednat s touto komisí předem otázku vyloučení člena nebo zrušení jeho členství).
Výši náhrady škody určuje představenstvo družstva (jde-li o škodu způsobenou členem družstva), resp. příslušný družstevní svaz (jde-li o škodu způsobenou předsedou představenstva družstva nebo společně předsedou představenstva a členem družstva).
U zaměstnanců výrobních družstev (nečlenů), jejich práce je omezená zvláštním účelovým posláním a počtem (srov. např. stanovy výrobních družstev, podle nichž může družstvo přijímat nečleny jen na práce pomocné, které nejsou základním předmětem podnikání družstev, zejména např. hlídače, uklízečky apod. a pro práce, které vyžadují odborné znalosti, jako např. technici, úředníci, účetní, nemůže-li takové síly družstvo získat z vlastních členů, a to s omezením do 10 % celkového počtu členstva), řídí se úprava jejich pracovního poměru k družstvu obecnými pracovně právními předpisy (zpravidla zák. č. 154/1934 Sb., zák. č. 37/1959 Sb., atd.). Na tyto zaměstnance se vztahuje zákon č. 71/1958 Sb. plně s tím, že výši náhrady škody podle § 12 určuje představenstvo družstva po projednání – vzhledem k tomu, že ve výrobních družstvech závodní výbory nejsou – s příslušnými místními organizacemi ROH, případně jejich místními výbory (srov. čl. 3 usnesení IV. všeodborového sjezdu, zák. č. 37/1959 Sb.) a pokud by nebyly stanoveny, po projednání s krajským (městským) výborem odborového svazu zaměstnanců místního hospodářství. 18)
bb) Advokáti – členové advokátních poraden:
Již ve směrnicích pléna Nejvyššího soudu Plz 4/60, uveř. pod č. 27/60 Sbírky rozhodnutí čs. soudů /19/ byla vyslovena zásada, že poměr advokáta k advokátní poradně je poměrem pracovním, že však nejde o pracovní poměr zaměstnanecký. To plyne, že zák. č. 114/1951 Sb. a z předpisů tento zákon provádějících. 20) Že advokáti nejsou zaměstnanci, je pak zřejmé z ustanovení § 20 zák. č. 114/1951 Sb., podle něhož advokátní koncipienti jsou zaměstnanci advokátní poradny, a z důvodové zprávy k tomuto ustanovení, která uvádí, že na rozdíl od advokátů budou advokátní koncipienti zaměstnanci advokátních poraden; i z toho plyne, že advokáti sami zaměstnanci advokátních poraden nejsou.
Rozdíly v právní povaze pracovního poměru členů advokátních poraden a pracovního poměru zaměstnanců se projevují především v tom, že vznik a zánik pracovního poměru advokáta k advokátní poradně je nerozlučně spjat se vznikem a zánikem členství [srov. § 11 písm. b), § 13 písm. e), § 15, § 23 písm. d) zák. č. 114/1951 Sb., § 9 výnosu ministra spravedlnosti z 3. dubna 1952].
Jinak pracovní poměr advokáta k advokátní poradně je upraven v široké shodě s obecnými pracovně právními předpisy a některá z jejich ustanovení jsou dokonce speciálními předpisy vztahujícími se na advokáty přímo převzata (např. ustanovení o dovolené na zotavenou). Ze znaků pracovního poměru advokáta k advokátní poradně shodných se znaky pracovního poměru zaměstnaneckého lze uvést zejména: Odměňování za práci se řídí podle zásad zák. č. 244/1948 Sb. ve znění předpisů jej doplňujících a měnících, 21) poskytování odlučného a příspěvku na úhradu stěhovacích výdajů se děje podle zásad platných pro poskytování odlučného a příspěvku na úhradu stěhovacích výdajů při přijetí zaměstnance ve státní správě, 22) dovolená na zotavenou se řídí ustanoveními zákona č. 81/1959 Sb. (srov. § 8 výnosu ministra spravedlnosti z 3. dubna 1952), pracovní doba je upravena v rozsahu stanoveném zákonem č. 91/1918 Sb. ve znění zákona č. 45/1956 Sb. (srov. § 7 výnosu ministra spravedlnosti z 3. dubna 1952); nepřítomnost v práci z důvodů těhotenství a mateřství je upravena obdobně jako v zákoně č. 54/1956 Sb. (srov. § 7 výnosu ministra spravedlnosti z 3. dubna 1952); při vzniku a zániku pracovního poměru advokáta platí režim vl. nař. č. 39/1952 Sb., podle vyhl. č. 94/1958 Ú. l., o nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení advokátů – členů advokátních poraden (srov. zejména § § 2 a 3 cit. vyhl.) členství v advokátní poradně se považuje za dobu zaměstnání pro účely důchodového zabezpečení.
Jde tedy o obdobnou situaci jako v případě pracovního poměru člena výrobních družstev, kde pracovní poměr tvoří nedílnou součást výrobně družstevního právního poměru a jeho podstatu. Vznik a zánik tohoto pracovního poměru je dán vznikem a zánikem členství a základní práva a povinnosti, vytvářející tento právní poměr, jsou shodná u členů výrobních družstev i zaměstnanců, což se nutně projevuje v právní úpravě náplně tohoto právního poměru; člen družstva není však zaměstnancem družstva a družstvo není jeho zaměstnavatelem; je jedním ze společných hospodářů kolektivního družstevního podniku, jehož podstatou je socialistické sdružení výrobních prostředků a práce.
Poměr advokáta k advokátní poradně má pak navíc blíže k pracovnímu poměru zaměstnaneckému tím, že advokáti jsou – na rozdíl od členů výrobních družstev – organizováni v ROH a že při vzniku a zániku pracovního poměru advokáta se vyžaduje součinnost závodního výboru ROH podle čl. 6 písm. d) usnesení IV. všeodborového sjezdu základních organizací ROH (zák. č. 37/1959 Sb.) /23/
Ze všech těchto úvah plyne, že poměr advokáta k advokátní poradně není sice pracovním poměrem zaměstnaneckým, je však poměrem pracovním, a že škoda způsobená advokátem při plnění jeho povinností se posuzuje podle zák. č. 71/1958 Sb. Stanovisko, podle něhož škoda způsobená advokátem, při plnění jeho povinnosti se posuzuje podle zák. č. 71/1958 Sb., je konformní i s připravovaným novým zákonem o advokacii, který vychází ze zásady, že pracovní poměr advokáta se posuzuje podle předpisů platných pro zaměstnance (srov. § 24 osnovy zákona) a upouští od zásady vyslovené v § 7 zák. č. 114/1951 Sb., podle něhož advokát odpovídá za škodu způsobenou při poskytování právní pomoci s advokátní poradnou solidárně.
Škoda způsobená advokátem pak může vzniknout zásadně porušením závazků z převzetí právního zastoupení. Právní pomoc, tj. zejména udílení právních porad, sepisování listin a zastupování účastníků v řízení před soudy a orgány státní správy 24) poskytuje totiž advokát a nikoli poradna (srov. § § 5, 16 cit. zák.). Jde tu tedy o poskytnutí právní pomoci advokátem třetí osobě a v případě porušení povinností při poskytnutí této právní pomoci jde o škodu způsobenou třetí osobě, kterou nutno posoudit podle zásad uvedených v části V) tohoto referátu. Proto advokát – člen advokátní poradny za škodu, kterou při výkonu advokacie způsobí třetí osobě, odpovídá vždy jen advokátní poradně, jejímž je členem, a to za podmínek a v rozsahu zák. č. 71/1958 Sb.; jeho zavinění se považuje za zavinění advokátní poradny.
Pokud advokát – člen advokátní poradny způsobil advokátní poradně jinou škodu (mimo poskytování právní pomoci), např. na zařízení, knižním fondu apod., odpovídá za ni podle § 2 a v rozsahu § 6.
Na koncipienty, kteří, jak bylo již shora uvedeno, jsou zaměstnanci advokátní poradny, se zák. č. 71/1958 Sb. vztahuje ovšem také.
cc) Funkcionáři národních výborů, jímž bylo poskytnuto neplacené pracovní volno, potřebné k výkonu funkce:
Poměry těchto funkcionářů, pokud jde o odměňování, dovolenou, nemocenské pojištění a důchodové zabezpečení upravuje vl. nař. č. 66/1960 Sb. (ve znění vl. nař. 189/60 Sb.), o úpravě některých poměrů poslanců národních výborů a občanů zvolených za členy komisí národních výborů. Cit. vl. nař. sice neobsahuje ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu funkce; z této skutečnosti samotné nelze však vyvodit závěr, že zde platí ustanovení občanského zákoníku ( § § 337 a násl.).
Nutno však tu uvážit, že tito funkcionáři – jde tu o předsedy, jejich náměstky, tajemníky národních výborů a další členy rad národních výborů, jakož i předsedy posudkových komisí sociálního zabezpečení – jsou pro výkon funkce zcela uvolněni ze svého dosavadního zaměstnání; nejsou sice zaměstnanci národních výborů, ale jsou jejich pracovníky, jejichž funkce úzce navazuje na pracovní poměr, přičemž – jak již bylo uvedeno – náplň jejich činnosti nevykazuje ve srovnání s obsahem činnosti zaměstnance takové odchylky, které by odůvodňovaly jejich vynětí z výhod zák. č. 71/1958 Sb. Posuzují se z hlediska předpisů o placené dovolené na zotavenou a pro účely nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení jako zaměstnanci národních výborů ( § 2 odst. 2, § 5 vl. nař. č. 66/1960 Sb. ve znění vl. nař. č. 189/1960 Sb.). Podle § 38 zák. č. 65/1960 Sb. je každý poslanec národního výboru povinen aktivně se zúčastňovat prací národního výboru, pracovat v některé komisi národního výboru; poslanec má nárok na poskytnutí pracovního volna od svého zaměstnavatele ( § 2 cit. zák.), aby mohl plnit povinnosti vyplývající z funkce poslance národního výboru. Za tuto dobu má zaměstnanec vůči svému zaměstnavateli nárok na veškeré požitky, jako kdyby pro něho pracoval. Funkce poslance nemůže být důvodem ke změnám v pracovním poměru ve vl. nař. č. 66/1960 Sb. vypočteným.
Je proto na místě uplatňovat i u těchto osob při otázkách náhrady škody ustanovení zák. č. 71/1958 Sb.
dd) Členové závodních výborů ROH uvolnění od práce na pracovišti pro plnění funkce:
Jde tu o obdobnou situaci jako u funkcionářů národních výborů, jimž bylo poskytnuto neplacené pracovní volno potřebné k výkonu funkce. I tu výkon funkce úzce navazuje na pracovní poměr a svou náplní odpovídá pracovnímu poměru tak, jak to vyplývá z čl. 11. usnesení IV. všeodborového sjezdu, zák. č. 37/1959 Sb. a z vyhl. ÚRO č. 113/1961 Sb. Pracovník jako uvolněný funkcionář dostává za výkon funkce odměnu, o které čl. 11 usnesení sjezdu výslovně uvádí, že tato odměna se považuje za mzdu z pracovního poměru (srov. i vyhl. ÚRO č. 113/1961 Sb.).
Na všechny kategorie pracujících uvedené sub b) se tedy vztahuje zák. č. 71/1958 Sb. nikoliv podle svého slovního znění, ale podle účelu, který tento zákon sleduje.
Zákon č. 71/1958 Sb. upravil podmínky a rozsah náhrady škody – a to zejména v případě obecné odpovědnosti podle § 2 – způsobem pro zaměstnance značně výhodným. Těchto výhod však mohou požívat pracující jen potud, pokud se zákon č. 71/1958 Sb. na ně vztahuje. Proto nelze vztáhnout ustanovení tohoto zákona zejména na odsouzené, na nichž je vykonáván trest odnětí svobody a kteří ve výkonu trestu pracují; u nich nejde vůbec o poměr pracovní, a to z těchto důvodů:
Odsouzení, na nichž je vykonáván trest odnětí svobody, jsou povinni pracovat, pokud nebyli lékařskou komisí uznáni neschopnými práce. Pracují v závodech a podnicích, s nimiž správa táboru nápravných prací nebo věznice uzavřela kolektivní pracovní smlouvu. Pro úpravu jejích pracovních podmínek platí obecné předpisy. Za svoji práci dostávají mzdu, kterou podnik poukazuje správě táboru nápravných prací, resp. věznici. Normy pro odměňování práce odsouzených určují zvláštní předpisy podle odvětví výroby nebo vykonané práce. Podléhají pojištění, které bylo upraveno s účinností od 1. ledna 1953 společným opatřením ÚRO a Státního úřadu důchodového zabezpečení ze dne 31. prosince 1952 (srov. prováděcí směrnice uvedené v Pokynu ÚNP č. 9/1953 a ve Věstníku ÚNP č. 6, str. 46) a od 1. října 1958 se řídí vyhláškou č. 141/1958 Ú. l.
Poměr odsouzeného, který ve výkonu trestu pracuje, má tedy některé znaky poměru pracovního.
Nejde však o poměr pracovní. To plyne již ze samotné podstaty právního poměru odsouzeného, který je omezen na svobodě a který ani nemůže sám uzavřít pracovní smlouvu. Poněvadž tu ani není jeho projev vůle takovou smlouvu uzavřít, nemůže již z toho důvodu vzniknout pracovní smlouva a nelze proto tento poměr kvalifikovat jako poměr pracovní. 25)
V praxi dochází ke vzniku pracovních vztahů, které se svou povahou blíží pracovnímu poměru. I když náhrada škody v těchto případech se neposuzuje podle zák. č. 71/1958 Sb., je na místě – jak zdůrazňuje směrnice pléna Nejvyššího soudu – aby vzhledem k zvláštní povaze tohoto vztahu bylo používáno podle okolností konkrétního případu ustanovení § 358 obč. zák. s přihlédnutím k zásadám zákona č. 71/1958 Sb.
Ad. 2.
Zákon č. 71/1958 Sb. se vztahuje zásadně na všechny případy škod, které způsobí zaměstnanec socialistické organizace při výkonu zaměstnání porušením povinností z pracovního poměru (srov. § 11, § 16 odst. 1).
Výkonem zaměstnání se rozumí podle důvodové zprávy k zák. č. 71/1958 Sb. výkon práce, která svým zaměřením spadá do činnosti poškozené organizace. Takto vymezený pojem výkonu zaměstnání je tedy užší nežli podle § 16 zák. č. 55/1956 Sb. (kde se hovoří o výkonu zaměstnání nebo v souvislosti s tím) a obecnější nežli podle zák. č. 58/1956 Sb. (srov. rozh. č. 3/1958 Sbírky rozhodnutí čs. soudů). Výkonem zaměstnání je zejména také práce přes čas vykonávaná v zájmu podniku (byť i nenařízená), a práce konaná mimo pracoviště, především pak práce konaná v provozu cizího podniku (srov. část V. referátu); výkonem zaměstnání je také činnost konaná ve prospěch podniku, i když nespadá do rámce pracovních povinností zaměstnance; 26) výkonem zaměstnání je také služební cesta, kterou zaměstnanec koná z příkazu podniku.
Naproti tomu nelze považovat za škodu způsobenou při výkonu zaměstnání škodu způsobenou na cestě do práce a z práce, pokud tu nešlo již o plnění pracovních povinností (proto jen u těch zaměstnanců, kde cesta do místa určení tvoří součást výkonu zaměstnání, jako jsou např. doručovatelé, inkasisté apod., je nutno posuzovat vzniklé škody podle zák. č. 71/1958 Sb.) a vůbec škodu způsobenou před nastoupením do práce a po skončení práce, dále škodu vzniklou v pracovních přestávkách (srov. § 10 zák. č. 45/1956 Sb.), pokud ovšem zaměstnanec v přestávce skutečně nepracuje, škodu způsobenou v době pracovního volna a v době dovolené na zotavenou; poněvadž výkonem zaměstnání musí být plnění pracovních povinností pro podnik, nelze o výkonu zaměstnání hovořit tam, kde jde o vybočení z pracovních povinností na straně zaměstnance. 27) Ve všech těchto případech, kdy ke škodě nedošlo při výkonu zaměstnání, jde o občanskoprávní odpovědnost podle § § 337 a násl. obč. zák.
Porušením povinnosti z pracovního poměru je každé porušení závazků, které vyplývají jednak obecně z povahy pracovního poměru a jednak jsou v pracovní smlouvě (resp. v administrativním aktu, jímž byl pracovní poměr založen) určeny, a to buď obecně nebo individuálně. Jde tedy především o porušení povinností uložených právními předpisy, 28) organizačními předpisy (např. organizačním řádem podniku vydaným podle § 38 zák. č. 67/1958 Sb. ve znění vyhl. č. 68/1958 Sb.) a pracovními řády vydanými podle § 33 cit. zák. na základě vzorového pracovního řádu; porušením závazků z pracovního poměru se rozumí též porušení povinnosti, která je zaměstnanci uložena příkazem nadřízeného (srov. např. bod 158 Zásad statutu výrobně hospodářských jednotek v průmyslu a stavebnictví, vydaných na základě § 59 zák. č. 67/1958 Sb. ve znění vyhl. č. 68/1958 Sb.).
Individuálně určené jsou povinnosti v pracovní smlouvě zaměstnance (resp. v administrativním aktu, jímž byl pracovní poměr založen). Proto má být ze strany podniků uzavírání pracovních smluv věnována náležitá pozornost, zejména přesným uvedením povinností zaměstnance nebo aspoň přesným označením funkce, kterou má zaměstnanec zastávat, případně přesným označením kvalifikační třídy, do níž má být podle nových mzdových soustav zařazen, 29) aby zaměstnanec znal své povinnosti a aby tak bylo zajištěno řádné plnění povinností ze strany zaměstnance a v případném sporu aby bylo usnadněno provedení důkazů o té které pracovní povinnosti a o jejím porušení.
Nebyly-li povinnosti zaměstnance uvedeny v pracovní smlouvě (v administrativním aktu), musí být zaměstnanec seznámen jiným způsobem se svými povinnostmi (srov. bod 159 zásad statutů výrobně hospodářských jednotek v průmyslu a ve stavebnictví).
Nedbalost je další podmínkou toho, aby škoda zaměstnancem způsobená byla posuzována podle zák. č. 71/1958 Sb.; jde tu o porušení opatrnosti, kterou je zaměstnanec povinen zachovávat při výkonu pracovních povinností (srov. i § 3 odst. 2 tr. zák.). Podle důvodové zprávy k cit. zák. musí být nedbalost posuzována zásadně se zřetelem na odborné znalosti a praktické zkušenosti toho, kdo odpovídá. Jak zdůrazňuje důvodová zpráva, je třeba přísněji posuzovat vyučeného zaměstnance než učně; přísněji nutno též posuzovat nedbalost vedoucího zaměstnance než nedbalost referenta, mistra než dělníka; vyšší míra zavinění bude u zaměstnance pracujícího v témže oboru delší dobu než u začátečníka apod. Stupeň nedbalosti zaměstnance má pak význam např. pro vzájemné vypořádání mezi několika škůdci podle § 6 odst. 2 nebo pro mimořádné snížení náhrady škody podle § § 7, 10, kde v obou případech se přihlíží k míře zavinění.
Úmyslně (srov. § 3 odst. 1 tr. zák.) způsobená škoda se posuzuje podle občanského zákoníku ( § 16 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb.). Zaměstnanec, který způsobil škodu zaměstnavateli úmyslně, nezasluhuje žádné zvláštní ohledy a za určitých okolností musí být z hlediska pravidel socialistického soužití a z hlediska trestně právní ochrany socialistického vlastnictví posuzován dokonce s větší přísností než jiný škůdce tohoto majetku, který vůči podniku není v úzkém zaměstnaneckém vztahu.
Obdobná právní situace je i při škodě způsobené v opilosti ( § 16 odst. 1), kdy jde rovněž o občanskoprávní odpovědnost za škodu. Opilost zák. č. 71/1958 Sb. nedefinuje – a také jiné právní předpisy, které pojmu opilost užívají, tento pojem nevymezují – a proto při výkladu tohoto pojmu, jak jej má na mysli zákon č. 71/1958 Sb., nutno vyjít ze smyslu a účelu cit. zákona. Tímto zákonem chce naše společnost jednak vychovávat „pracující k správnému poměru k socialistickému vlastnictví, jakož i k vytváření podmínek, které umožňují předcházet škodám na tomto majetku“ ( § 1 cit. zák.), jednak postihnout ty pracující, kteří způsobili škodu na socialistickém vlastnictví z nedbalosti jen v takové míře, aby se jejich povinnost nahradit škodu pohybovala v rámci únosnosti a neznamenala podstatné snížení jejich životní úrovně. Nevyhovovalo by výchovnému a prevenčnímu účelu zákona ani zásadám, podle nichž se řídí povinnost škůdce k náhradě škody, kdyby se vycházelo z lékařských kritérií o pojmu opilosti. Je nutno také přihlédnout k účelu vynětí škod způsobených v opilosti z působnosti cit. zákona. Podle důvodové zprávy bylo toto opatření učiněno „v zájmu účinnějšího boje proti alkoholismu, zejména u řidičů“. Účelem tohoto boje není jen bránit takovému požívání alkoholických nápojů, které vede k narkotickému stadiu opojení, popř. k takové opilosti, kdy jsou příznaky opojení každému zjevné; boj proti alkoholismu u zaměstnanců chce zajistit, aby zaměstnanec, ať již v práci nebo před nástupem do práce nepožil alkohol v takovém množství a koncentraci, které znemožňují řádné plnění jeho pracovních povinností. Se zřetelem k tomu, co bylo uvedeno, nutno tedy za opilost podle § 16 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. považovat již takový stupeň alkoholického opojení, který znamená významnější snížení duševních funkcí a celkové pohotovosti (srov. rozhodnutí č. 51/1959 Sbírky rozhodnutí čs. soudů), nutných k řádnému výkonu zaměstnání (srov. také rozhodnutí č. 40/1960 Sbírky rozhodnutí trestních).
K úplnosti výkladu nejzákladnějších pojmů náhrady škody podle zák. č. 71/1958 Sb., podaného v souvislosti s kategorií zaměstnanců a pracujících, na něž se citovaný zákon vztahuje, se uvádí, že porušení povinností z pracovního poměru zaměstnancem není protiprávní a nelze z něho vyvozovat odpovědnost za způsobenou škodu, jestliže jde o škodu způsobenou v krajní nouzi.
V tomto směru má citovaný zákon ustanovení § 16 odst. 2, podle něhož zaměstnanec neodpovídá za škodu, kterou způsobil v krajní nouzi, aby odvrátil od sebe, svých spoluzaměstnanců nebo od podniku nebezpečí přímo hrozící (srov. naproti tomu § 343 obč. zák., v němž se vychází ze zásady, že ten, kdo způsobil škodu v krajní nouzi, je povinen ji nahradit, a ten jen v případě, že sám nebezpečí nevyvolal, je zproštěn odpovědnosti).
Vzhledem k tomu že zákon č. 71/1958 Sb. sám pojem krajní nouze nedefinuje, jen uvádí, že musí jít o nebezpečí přímo hrozící samému zaměstnanci, spoluzaměstnanci nebo podniku, nutno subsidiárně použít výkladu tohoto pojmu jako pojmu občanskoprávnímu, jak jej vymezila teorie občanského práva stanovením skutečností charakterizujících stav krajní nouze:
ohrožení společenských vztahů, k jejichž ochraně se jednání v krajní nouzi dovoluje,
existence nebezpečí (přímé ohrožení),
nemožnost odvrácení nebezpečí jiným způsobem než jednáním v krajní nouzi,
proporcionálnost mezi hrozící a jednáním způsobenou škodou,
skutečnost, že osoba jednající v krajní nouzi není povinna snášet nebezpečí.
Jinak ovšem nutno dodat, že zaměstnanec odpovídá za škodu podle zák. č. 71/1958 Sb. jen tehdy, jestliže škoda skutečně vznikla (škodou se tu rozumí jakákoliv újma, která podniku vznikla na věcech nebo právech) a jestliže mezi porušením povinností z pracovního poměru a škodou je příčinná souvislost; taková souvislost tu zpravidla bude, ukáže-li se po uvážení všech okolností konkrétního případu – že by škoda podle obecné zkušenosti nebyla nastala, kdyby onoho porušení pracovních povinností nebylo.
Ze shora sub 1. a 2. uvedeného tedy plyne, že zákon č. 71/1958 Sb. – jak je zřejmé i z generální klauzule § 2 a názvu zákona samotného – je základním předpisem týkajícím se náhrady škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru, předpisem, který unifikoval právní úpravu náhrady škody pro všechny zaměstnance; tento zákon byl současně také vzorem pro speciální právní úpravy, obdobné úpravě podle zákona č. 71/1958 Sb. (srov. část IX. tohoto referátu).
Úvod:
Směrnice pléna Nejvyššího soudu k zajištění jednotného výkladu zák. č. 71/1958 Sb. zdůrazňuje tyto hlavní zásady, z nichž vychází cit. zákon při úpravě odpovědnosti zaměstnance za škodu:
a) Podmínky a rozsah odpovědnosti zaměstnance za škodu se stanoví odchylně v případě obecné odpovědnosti ( § § 2, 6) na rozdíl od zvýšené odpovědnosti ( § § 4, 5, 8, 9).
b) V obou případech odpovědnosti se připouští mimořádné snížená náhrady škody.
c) Více zaměstnanců odpovídá za škodu podle míry zavinění každého z nich.
d) Zvláštní pozornost je věnována smlouvě o hmotné odpovědnosti.
Tyto zásady se promítají v řešení sporných otázek takto:
1. K některým otázkám týkajícím se podmínek a rozsahu náhrady škody:
Zákon č. 71/1958 Sb. upravuje odchylným způsobem podmínky a rozsah obecné odpovědnosti ( § § 2, 6, 7) a podmínky a rozsah zvýšené odpovědnosti ( § § 4, 5, § § 8-10), tedy tzv. hmotné odpovědnosti za svěřené předměty.
a.) Rozdíly mezi obecnou a zvýšenou odpovědností:
Podle obecného ustanovení § 2 zaměstnavatel musí dokazovat zavinění zaměstnance, který škodu způsobil, na rozdíl od případu zvýšené odpovědnosti, kdy se zavinění toho, kdo závazek porušil, předpokládá. Výše náhrady nesmí přesahovat u jednotlivého zaměstnance trojnásobek jeho průměrného hrubého měsíčního výdělku. V odůvodněných případech může být náhrada určena nižší částkou, než je skutečná škoda, ba i nižší částkou, než je trojnásobek měsíčního výdělku. I v těchto případech snížení je však určena nejnižší hranice náhrady třetinou skutečné škody, resp. jednoměsíčním výdělkem ( § 6). Snížení náhrady škody podle § 7 je možné vedením podniku i soudem (resp. také rozhodčím orgánem podle vyhlášky č. 184/1959 Ú. l. /30/ Odpovídá-li za škodu více zaměstnanců, určuje se výše náhrady pro každého zvlášť podle míry jeho zavinění ( § 6 odst. 2).
Je tu zásadní rozdíl od případu zvýšené odpovědnosti. V tomto případě totiž zaměstnanec odpovídá podle speciálního ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. za hodnoty svěřené k vyúčtování, to znamená, že zásadně odpovídá za celý vzniklý schodek, pokud neprokáže, že schodek vznikl zcela anebo zčásti bez jeho zavinění, jmenovitě tím, že vedení podniku nevytvořilo zaměstnanci takové pracovní podmínky, které by mu umožnily správný výkon jeho povinností. Závazek k náhradě škody je tu závazkem, který vzniká ze zaviněného porušení závazku převzatého písemnou pracovní smlouvou. Tento nárok na náhradu škody je jen modifikací původního nároku ze smlouvy a je tedy sám obligačním nárokem z původního obligačního poměru. Bude proto podnik povinen jen dokazovat, že tu je pracovní poměr, z kterého závazek k náhradě škody vzniká a že zaměstnanec převzal hmotnou odpovědnost, a dále, že podle provedené inventarizace je tu škoda a v jaké výši. Tyto okolnosti budou stačit k opodstatnění žaloby. Na hmotně odpovědném zaměstnanci naproti tomu bude, aby tvrdil a dokazoval, že škodu nezavinil, že škoda vznikla zaviněním podniku (zcela anebo zčásti) anebo objektivními příčinami. Zaměstnanec je v tomto případě povinen nahradit skutečnou škodu. Maximalizace na trojnásobek měsíčního výdělku tu neplatí. Náhradu může v odůvodněných případech snížit jedině soud (také rozhodčí orgán podle vyhlášky č. 184/1959 Ú. l.), 31) nikdy vedení podniku ( § 10) (srov. i § 8 vyhl. č. 165/1958 Ú. l.).
Obdobná situace, pokud jde o dokazování zavinění a rozsahu náhrady škody je i v případě odpovědnosti za svěřené předměty podle § 5 odst. 1 (v tom směru srov. také část IV. referátu).
V souvislosti se stanovením rozsahu náhrady škody vznikly tyto sporné otázky:
b.) Určení podílů na náhradě škody podle míry zavinění:
V této otázce se odkazuje na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu 1 Ec 41/59, uveřejněné pod č. 34/59 Sbírky rozh. čs. soudů týkající se určení podílů na náhradě škody, vyjádřeném také ve směrnici pléna Nejvyššího soudu. Podle tohoto stanoviska neurčí-li podnik v žalobě podíly na náhradě škody podle míry zavinění každého zaměstnance, rozhodne soud bez zřetele na návrhy účastníků ( § 6 odst. 2). Domáhá-li se podnik vyslovení solidárního závazku několika žalovaných, ačkoli podle § 6 odst. 2 jsou odpovědni jen podíly podle míry zavinění, vyhoví soud žalobnímu návrhu do výše podílů jednotlivých žalovaných zaměstnanců na náhradě určené podle § 6 odst. 2 a v dalším, tj. ohledně částky, která přesahuje podíly na zaměstnance podle § 6 odst. 2 připadající, žalobu zamítne.
K odůvodnění tohoto stanoviska se uvádí:
Podle § 6 odst. 2 není soud při rozhodování o výši podílů jednotlivých zaměstnanců na náhradě vázán návrhy účastníků. Toto ustanovení má důvod v úvaze, že podíly na náhradě škody se určují podle míry zavinění každého zaměstnance a podnik v roli žalobce nebude zpravidla schopen určit předem sám míru zavinění jednotlivého zaměstnance. V těchto případech rozhodne proto soud – odchylkou od zásady podle občanského soudního řádu platné, byť i výslovně nevyjádřené, že soud je vázán návrhy stran – bez zřetele na návrhy účastníků. Takovýto postup není v rozporu ani s ustanovením § 405 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení musí sice žalobce učinit přesný návrh, to však neznamená, že podnik by musel u každého zaměstnance uvést, kolik na něm žádá z titulu náhrady škody, nýbrž by stačilo, kdyby žaloval všechny zaměstnance jako samostatné společníky v rozepři na celou sumu náhrady škody (nikoli solidárně, ale podle dělené odpovědnosti ve smyslu § 6) a soud by potom v rozsudku určil podíly.
Bude-li se podnik domáhat vyslovení solidárního závazku několika žalovaných, ačkoli podle § 6 odst. 2 jsou odpovědni jen podíly podle míry zavinění, nezamítne soud žalobu, i když podnik setrvá přes poučení a návod, který mu soud musí dát podle § 7 o. s. ř., na požadavku solidárního odsouzení, nýbrž vyhoví žalobnímu návrhu do výše podílu jednotlivých žalovaných zaměstnanců na náhradě určené podle § 6 odst. 2 a v dalším (tj. ohledně částky, která přesahuje podíly na žalované podle § 6 odst. 2 připadající) žalobu zamítne. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými jde tu totiž o méně než bylo žádáno a nikoli o nárok jiného obsahu. Tento postup odpovídá také zásadě zvýšené ochrany socialistické právnické osoby vyjádřené v § 21 obč. zák.
c.) Určení podílů na náhrad škody solidárně v případě, že jeden ze zaměstnanců odpovídá podle zákona č. 71/1958 Sb.
a druhý podle občanského
zákoníku:
Vzdor tomu, co bylo uvedeno shora sub b) se ovšem podnik může domáhat vyslovení solidárního závazku zaměstnanců v případě, že jeden ze škůdců odpovídá podle zákona č. 71/1958 Sb. a druhý podle občanského zákoníku ( § § 337 a násl.). V tomto případě nutno vycházet ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu 1 Ec 99/59 uveřejněného pod č. 1/60 Sbírky rozh. čs. soudů (srov. i rozh. č. 51/61 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), podle něhož při soudním uplatnění nároku proti zaměstnancům, z nichž jeden odpovídá podle zákona č. 71/1958 Sb. a druhý podle občanského zákoníku, uplatní podnik proti prvnímu zaměstnanci nárok na zaplacení určitého podílu odpovídajícího míře zavinění tohoto zaměstnance. Proti druhému zaměstnanci, který odpovídá za škodu podle § 337 obč. zák. a jehož závazek zůstává solidárním závazkem se závazkem prvního škůdce, může podnik uplatnit celou škodu ( § 340 obč. zák.). Postih zůstává ovšem tomuto škůdci zachován (tj. postih do výše podílu odpovídajícího míře zavinění zaměstnance, který způsobil škodu z nedbalosti).
d.) K některým otázkám výkladu § § 7, 10:
V souvislosti se stanovením rozsahu náhrady škody v případě použití ustanovení o snížení náhrady škody vznikly v praxi soudů dvě sporné otázky:
aa) jaký je vztah ustanovení § § 7 a 10, konkrétně, zda ustanovení § 10 má na mysli ustanovení celého § 7, to znamená zásad všech, tedy i zásady o nejnižší hranici;
bb) jak rozumět pojmu skutečná škoda v § 7 věta druhá.
K těmto otázkám se uvádí: 32)
Ad aa):
Podle § 10 v případě zvýšené odpovědnost může – jak bylo již shora uvedeno – náhradu škody podle zásad uvedených v § 7 snížit jenom soud, resp. rozhodčí orgán podle vyhlášky č. 184/1959 Ú. l.; to znamená, že k takovému snížení nemůže dojít při určení výše náhrady škody v řízení podle § 12. Nevznikly pochybnosti v tom směru, že v těchto případech platí třetí věta § 7, který svým obsahem odpovídá v podstatě základním hlediskům uvedeným v § 358 obč. zák. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Cz 581/58, uveřejněné ve Sbírce rozh. čs. soudů pod č. 35/59). Pochybnosti však vznikají v tom směru, zda tu lze použít i zásad uvedených v druhé větě § 7 (pokud jde o první větu, která navazuje na ustanovení § 6 odst. 3, je její použití vyloučeno § 8 poslední větou). V podstatě jde o to, zda pro nejnižší hranici, na kterou až je možno snížit náhradu škody při zvýšené odpovědnosti, platí dvě eventuality, z nichž jedna týkající se nižších škod stanoví, že výše náhrady musí činit nejméně 1/3 skutečné škody, a druhá eventualita týkající se škod vyšších, přesahujících trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance stanoví, že výše škody, kterou je povinen zaměstnanec hradit, musí činit nejméně průměrný výdělek zaměstnance za jeden měsíc. Obě tyto eventuality platí i při zvýšené odpovědnosti, neboť § 10 stanoví, že má být užito zásad uvedených v § 7, to znamená zásad všech, tedy i zásady o nejnižší hranici. Opačné stanovisko by vedlo k těm důsledkům, že při omezené hmotné odpovědnosti by platilo ustanovení o nejnižší hranici a při zvýšené odpovědnosti ( § § 4, 5) by těchto zásad nebylo možno užít.
Současně se upozorňuje na to, že při snížení podle § 7 ( § 10) nutno vždy především uvažovat, zda zřetel na hospodářské poměry zaměstnancovy je tak naléhavý, aby jím bylo možno ospravedlnit i z hlediska výchovného snížení náhrady, které ve svých důsledcích vede k tomu, že škoda způsobená socialistickému vlastnictví zůstává z větší či menší části neuhrazena.
Ad bb):
Při zmínce o skutečné škodě jako základu ke stanovení spodního limitu snížení náhrady škody („Výše náhrady škody musí však činit nejméně 1/3 skutečné škody“), nedodává zákon v § 7 věta druhá na rozdíl od § 8 věta prvá výhradu „pokud za ni odpovídá“.
Přesto nelze ani v § 7 rozumět výrazu skuteční škoda jinak, nežli v § 8, neboť zmíněná výhrada je samozřejmá. Není totiž myslitelno, aby za základ zmírnění náhrady škody byla brána škoda, za niž zaměstnanec neodpovídá. Proto základní určení spodní hranice snížení náhrady tvoří výše škody, jak vyplyne po jejím případném rozdělení vzhledem ke spoluvině podniku, a dále po určení podílů na několik odpovědných osob podle § 6 odst. 2 zákona připadajících.
Pro správnost takového postupu mluví ostatně i úvaha, že ustanovení § 7 je jen speciálním provedením a zpřesněním zásady ustanovení § 358 obč. zák., při jehož používání nebylo ani v literatuře ani v judikatuře Nejvyššího soudu pochyb o tom, že snížení náhrady podle § 358 obč. zák. lze provést teprve po zjištění podílu, za nějž škůdce odpovídá a že stanovení spodní hranice snížení má svou příčinu v tom, že náhrada byla požadována, popř. soudy snižována neúměrně ke škodě, za niž zaměstnanec odpovídá. Nelze poukazovat na to, že k míře zavinění, o níž se mluví v ustanovení § 7, bylo již přihlédnuto při určení míry odpovědnosti, popř. výše podílu na odpovědnosti podle § 4 odst. 1, resp. § 6 odst. 2. Na míru zavinění, o níž se mluví v § 7, se pohlíží bez zřetele na poměr zavinění někoho jiného a toto hledisko při použití zmírňovacího práva je v § 7 zmíněno proto, poněvadž přichází v úvahu i v případech, kdy nejde o dělení viny.
Bylo by nesprávné tvrdit, že spodní hranicí není vázán soud (resp. rozhodčí orgán) a že platí jen pro podniky. Nic takového ze zákona neplyne, zejména ani z ustanovení § 10, podle něhož v případech převzetí odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování písemnou smlouvou nebo za svěřené předměty na písemné potvrzení, může náhradu škody podle § 7 snížit jen soud (resp. rozhodčí orgán). Toto ustanovení omezuje právo podniku snížit požadavek náhrady podle § 7 jen na případy, kdy jde o odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování podle § 5. Bylo by naopak proti jasnému úmyslu zákona vykládat jinak citované ustanovení, když právě úmyslem zákonodárce bylo působit výchovně na zaměstnance tím, že v každém případě musí přispět přiměřenou částkou k úhradě škody, kterou způsobil na národním majetku.
V této souvislosti je třeba upozornit, že i podle § 8 se hradí jen skutečná škoda a nikoli ušlý zisk, takže význam ustanovení že tato škoda se hradí „v plné výši“ je v tom, že ustanovení § 6 odst. 3 o omezení náhrady na trojnásobek průměrného měsíčního výdělku, zde neplatí, jak se ještě v poslední větě § 8 výslovně uvádí.
Jinak pojem „skutečná škoda“ se vyskytuje v § 6 odst. 1, v § 7 věta druhá a v § 8 věta prvá a druhá. Co se rozumí skutečnou škodou srov. dále výklad v části IV. referátu. 33)
2. Smlouva o hmotné odpovědnosti:
K otázkám týkajícím se vlastní smlouvy o hmotné odpovědnosti se uvádí:
a.) Vznik smlouvy o hmotné odpovědnosti (se zřetelem k písemné formě):
Smlouva o hmotné odpovědnosti je pracovní smlouva, kterou uzavírají podniky se zaměstnanci, jimž byly svěřeny hospodářské prostředky k vyúčtování a kteří odpovídají za škody na těchto prostředcích způsobené. Pro tuto odpovědnost zavedla vyhláška MVO č. 201/1953 Ú. l. termín „hmotná odpovědnost“ pracovníků obchodu za zásoby ( § 1 a § 3 odst. 3 cit. vyhl.) vžitý v praxi; tento termín zachovala i vyhláška č. 61/1955 Ú. l. a vyhláška č. 177/1955 Ú. l., které vyhlášku č. 201/1953 Ú. l. novelizovaly, jakož i vyhláška č. 125/1959 Ú. l., která nahradila vyhlášku č. 177/1955 Ú. l.; také vyhláška č. 165/1958 Ú. l. mluví o hmotné odpovědnosti zaměstnanců, čímž má zřejmě na mysli odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování podle zákona č. 71/1958 Sb. (tohoto termínu používá § 4 zák. č. 71/1958 Sb.).
Jde tu o zvláštní druh smlouvy, která ukládá pracovníku řadu závažných povinností, které se jinak také vyskytují při smlouvě příkazní a schovací. Jejím základem je však vždy pracovní smlouva, jejíž součástí smlouva o hmotné odpovědnosti je, a proto je třeba považovat ji vždy za smlouvu pracovní.
Vznik smlouvy o hmotné odpovědnosti:
Aby smlouva o hmotné odpovědnosti vznikla způsobem právně účinným, je třeba především, aby byla uzavřena řádná pracovní smlouva, resp. musí dojít k platnému vzniku pracovního poměru na základě administrativního aktu, a aby tak byly splněny obecné podmínky vzniku pracovního poměru. Vedle pracovní smlouvy (administrativního aktu) musí být uzavřena zvláštní smlouva o hmotné odpovědnosti, která je součástí pracovní smlouvy, resp. administrativního aktu (v některých případech je do pracovní smlouvy, resp. administrativního aktu, pojat závazek k uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti). Pracovní smlouva (administrativní akt) sama může však přímo obsahovat závazek o převzaté hmotné odpovědnosti, takže nemusí jít vždy o zvláštní pracovní smlouvu (zvláštní administrativní akt). Je-li závazek o převzaté hmotné odpovědnosti obsažen přímo v pracovní smlouvě (administrativním aktu), je třeba, aby zaměstnanec byl na tento závazek zvláště upozorněn. Ve smlouvě o hmotné odpovědnosti se zaměstnanec zavazuje opatrovat svěřené hodnoty a je vyúčtovat (vyúčtovací závazek) a vznikne-li schodek, přejímá za něj zvýšenou odpovědnost (závazek zaplatit vzniklý schodek).
K obecným podmínkám vzniku pracovního poměru patří projev vůle obou účastníků pracovního poměru, souhlas výkonného orgánu národního výboru podle § 13 dekr. č. 88/1945 Sb. /34/ a účast závodního výboru ROH podle usnesení IV. všeodborového sjezdu (zákon č. 37/1959 Sb.) tak, jak bylo podrobně rozvedeno ve směrnici pléna Nejvyššího soudu č. Pls 2/60 (rozhodnutí č. 27/60 Sbírky rozhodnutí čs. soudů), na kterou se v podrobnostech odkazuje.
V této souvislosti se uvádí, že podmínkou vzniku platné smlouvy o hmotné odpovědnosti není souhlas místního (městského) národního výboru podle § 7 odst. 2 vl. nař. č. 71/1960 Sb. o rozšíření pravomoci a odpovědnosti národních výborů a o uspořádání a činnosti jejich orgánů. Podle tohoto ustanovení místní a městské národní výbory na úseku vnitřního obchodu dávají souhlas ke jmenování vedoucích maloobchodních prodejen státního obchodu a provozoven Restaurací a jídelen a mohou požadovat jejich odvolání. Z nedodržení ustanovení § 7 odst. 2 cit. nařízení nelze dovozovat, že nedošlo ke vzniku pracovního poměru. Vládní nařízení č. 71/1960 Sb. má v prvé řadě za účel zabezpečit pravomoc a odpovědnost místních a městských národních výborů mimo jiné také při řízení podniků. Souhlas ke jmenování vedoucích prodejen je jedním z prostředků, jímž se toto řízení uskutečňuje.
Podmínkou vzniku platné smlouvy o hmotné odpovědnosti je písemná forma smlouvy o hmotné odpovědnosti. Vedle toho musí být také provedeno převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí (pokud zvláštním předpisem není v tomto směru stanovena výjimka); v tomto případě však již nejde o podmínku platnosti smlouvy o hmotné odpovědnosti, nýbrž jen o ztrátu důležitého důkazního prostředku.
Pokud jde o písemnou formu smlouvy o hmotné odpovědnosti, zastává nejvyšší soud stanovisko, že od účinnosti vyhlášky č. 177/1955 Ú. l. je písemná forma obligatorní a proto nezachování této formy má za následek, že smlouva o hmotné odpovědnosti platně nevznikla; zaměstnanec odpovídá jen podle § 2 a v rozsahu § 6 zák. č. 71/1958 Sb. /35/
K odůvodnění tohoto stanoviska se uvádí:
Písemná forma smlouvy o převzetí hmotné odpovědnosti byla zavedena ustanovením § 2 odst. 1 vyhl. č. 201/1953 Ú. l. (č. 239/1953 Ú. l.) [srov. § 136 a) vyhl. č. 225/1953 Ú. l., resp. vyhl. č. 259/1953 Ú. v.]. Nedodržení tohoto ustanovení, které mělo povahu pořádkovou, nemělo za následek, že k převzetí funkce hmotně odpovědného zaměstnance platně nedošlo, nebo že nepotvrzené zásoby platily za nepřevzaté, prokázal-li podnik tyto okolnosti jiným způsobem (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu Ec 359/54).
Naproti tomu vyhláška č. 177/1955 Ú. l. tuto otázku výslovně upravila tak, že o převzetí hmotné odpovědnosti musela být uzavřena písemná smlouva. Protože tato vyhláška byla vydána na základě zmocnění § 1 zák. č. 160/1949 Sb. o vnitřním obchodě, bylo třeba mít za to, že po účinnosti vyhlášky č. 177/1955 Ú. l., která je v tom směru normou kogentní, bylo k platnosti smlouvy o převzetí hmotné odpovědnosti třeba písemné formy a že tu tedy nešlo jen o pořádkový předpis (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu 1 Ec 86/56).
Po zkušenostech získaných v praxi s ustanovením § 2 odst. 1 vyhl. č. 201/1953 Ú. l. a čl. 136 a vyhl. č. 225/1953 Ú. l. ve znění vyhl. č. 177/1955 Ú. l. a vyhl. č. 84/1956 Ú. l. byla i v novém zákoně č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinnosti z pracovního poměru vyjádřena zásada, že závazek k vyúčtování hodnot svěřených k vyúčtování, musí být založen písemnou smlouvou. Také toto ustanovení je normou kogentní a nejen pořádkovou, kterou bylo ustanovení § 2 odst. 1 vyhl. č. 201/1953 Ú. l. a proto soud se zřetelem na ustanovení § 41 odst. 1 obč. zák. musí z úřední povinnosti zjišťovat, zda písemná forma smlouvy byla dodržena.
V souladu se zákonem č. 71/1958 Sb. také vyhl. č. 165/1958 Ú. l. o hmotné odpovědnosti obchodních zaměstnanců ( § 4) a vyhl. č. 125/1959 Ú. l., kterou se vydávají základní předpisy pro práci prodejen (bod 64), stanovily obligatorně písemnou formu pro smlouvu o hmotné odpovědnosti.
Z toho plyne – pokud jde o případy uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti před účinností zákona č. 71/1958 Sb. (srov. také § 19 odst. 1 cit. zák.) – že nebyla-li smlouva o převzetí hmotné odpovědnosti uzavřena písemně před 1. říjnem 1955, tj. před účinností vyhl. č. 177/1955 Ú. l., jde o platnou smlouvu o převzetí hmotné odpovědnosti, prokáže-li podnik uzavření smlouvy jiným způsobem; v tomto případě odpovídá zaměstnanec podle § 4 odst. 1 a v rozsahu § 8 zák. č. 71/1958 Sb. Nebyla-li naproti tomu zachována písemná forma smlouvy o převzetí hmotné odpovědnosti po 1. říjnu 1955, tj. po účinnosti vyhlášky č. 177/1955 Ú. l., nejde o platnou smlouvu o převzetí hmotné odpovědnosti, není možno použít ustanovení § 4 odst. 1, § 8 cit. zák. a zaměstnanec odpovídá podle § 2 a v rozsahu § 6.
b.) Důsledky nedodržení ustanovení o písemné formě:
Důsledky nedodržení ustanovení o písemné formě smlouvy o hmotné odpovědnosti uzavřené po účinnosti zákona č. 71/1958 Sb. se projeví v tom, že nejde o platnou smlouvu o převzetí hmotné odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování, není možno použít speciálního ustanovení § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. o odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování a platí obecné ustanovení § 2 cit. zák. ( § 4 odst. 5).
Naproti tomu v případě, kdy byla uzavřena písemná smlouva o hmotné odpovědnosti, odpovídá zaměstnanec podle speciálního ustanovení § 4 odst. 1. Jde tu o zásadně rozdílnou situaci mezi případem obecné odpovědnosti podle § 2 a případem zvýšené odpovědnosti podle § 4 odst. 1, jak byl vylíčen již v úvodu této části referátu.
Ze srovnání obou případů (tj. případu, kdy nedošlo k uzavření písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti a případu, kdy k uzavření této smlouvy došlo) pak plyne rozdíl v tom, kdo nese důsledky toho, nebude-li v případě odpovědnosti podle § 2 (srov. § 4 odst. 5) prokázáno, že zaměstnanec škodu zavinil, a v případě odpovědnosti podle § 4 odst. 1, že ji nezavinil (srov. rozhodnutí č. 32/60 Sbírky rozh. čs. soudů).
Odmítne-li zaměstnanec, s nímž musí být uzavřena smlouva o hmotné odpovědnosti 36) podepsat písemnou smlouvu o hmotné odpovědnosti, nemůže vykonávat funkci, pro kterou je zvýšená odpovědnost stanovena. V takovém případě má podnik možnost řešit situaci tím, že buď dojde k přeřazení zaměstnance na jinou práci (za splnění podmínek přeřazení v práci podle rozhodnutí č. 27/60 Sbírky rozh. čs. soudů) nebo – nemá-li pro zaměstnance jinou vhodnou práci – k rozvázání pracovního poměru podle obecných předpisů, příp. nedojde vůbec k sjednání pracovní smlouvy (jde-li o nového zaměstnance).
Důsledky nedodržení písemné formy smlouvy o hmotné odpovědnosti se však nemohou projevit v tom, že by skutečnost, že nedošlo k uzavření písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti, byla posuzována ve vztahu k zaměstnanci, s nímž měla být smlouva o hmotné odpovědnosti uzavřena – jako spoluzavinění na straně zaměstnance nebo na straně podniku, jak k tomu někdy v praxi soudů dochází.
U zaměstnance nelze hovořit o spoluzavinění, zejména již z toho důvodu, že je povinností zaměstnavatele, aby se postaral o zachování písemné formy smlouvy o hmotné odpovědnosti. To plyne z ustanovení § 4 odst. 4 zák. č. 71/1958 Sb. a předpisů vydaných k jeho provedení, zejména z § 4 odst. 1 vyhl. č. 165/1958 Ú. l. a bodu 64 vyhl. č. 125/1958 Ú. l. 37) Podle těchto ustanovení vedení podniku může pověřit funkcemi, s nimiž je spojena hmotná odpovědnost, pouze ty zaměstnance, kteří podepíší písemnou smlouvu o převzetí hmotné odpovědnosti. Ostatně tu jde i o nutnou součást administrativních prací spojených s přijetím zaměstnance, které zařizuje zaměstnavatel.
Nejde tu ani o spoluzavinění na straně podniku, protože dodržení písemné formy smlouvy je hmotně právní podmínkou odpovědnosti podle § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. a není-li tato podmínka splněna, je tu po právní stránce situace, za níž se má za to, že k uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti nedošlo. Jde o situaci, s níž počítá speciální ustanovení § 4 odst. 5 cit. zák., které stanoví právní následky nedodržení písemné formy smlouvy. Odpovědnost za vzniklou škodu se posoudí – za předpokladu, že jde o jinak platnou pracovní smlouvu – podle § 2.
V případě kolektivní hmotné odpovědnosti nepodepsání smlouvy jedním z kolektivu pracovníků má důsledky uvedené v části III.
Písemná forma smlouvy o hmotné odpovědnosti platí ovšem i pro všechny dodatky ke smlouvě, jimiž má být obsah smlouvy modifikován.
c.) Dokazování v případě, že k uzavření písemné smlouvy nedošlo; provedení důkazu písemnou smlouvou v případě, že došlo k jejímu zavření:
I když však k uzavření písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti nedošlo, neznamená to, že soud má žalobu bez dalšího zamítnout. Skutečnost, zda zaměstnanec zavinil škodu a v jaké výši, jakož i v jakém rozsahu za ni ve smyslu § § 6, 7 odpovídá, musí být zjištěna na základě úplně zjištěného stavu s přihlédnutím k § 1, z něhož vyplývá, že je v zájmu všech pracujících, aby ti, kdož majetek v socialistickém vlastnictví porušováním povinností z pracovního poměru poškozují, za způsobenou škodu odpovídali, dále s přihlédnutím k ustanovením § § 1, 59, 88 o. s. ř., v nichž je vyjádřena vedoucí zásada občanského soudního řádu, zásada materiální pravdy, a konečně i s přihlédnutím k § 21 obč. zák. o zvláštní ochraně socialistické právnické osoby. Nutno tu totiž také uvážit – jak bylo vyjádřeno v rozhodnutí č. 32/60 Sbírky rozh. čs. soudů – že zaměstnanec, i když nepřevzal písemně odpovědnost podle § 4, přece jen jako zaměstnanec podniku měl se řídit povinnostmi uloženými pracovníkům socialistického obchodu příslušnými vyhláškami (srov. zejména vyhl. č. 125/1959 Ú. l.). Takto musí soud postupovat i v těch případech, kdy z jiných důvodů nedošlo k uzavření platné smlouvy o hmotné odpovědnosti a kdy soud se musí zabývat tím, zda zaměstnance přesto nestíhá zavinění na vzniklé škodě.
Odpovědnost za svěřené hodnoty je pro zaměstnance značně tíživá, neboť zaměstnanec odpovídá za schodek, který vznikl, pokud on sám neprokáže, že ho nezavinil, a proto je třeba přísně dodržovat formu převzetí této odpovědnosti a pečlivě zjišťovat, zda došlo k uzavření písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti. Nestačí, aby soudy se spokojily pouhým tvrzením podniku, že k uzavření takové smlouvy došlo, nebo dokonce jen s tím, že šlo o hmotně odpovědného zaměstnance, aniž je současně prokázáno, že byla uzavřena i písemná smlouva o hmotné odpovědnosti. K úplnému zjištění skutkového stavu ( § § 1, 59, 88 o. s. ř.) a pečlivému zhodnocení výsledků provedeného dokazování ( § 93 o. s. ř.) je nutno uložit poškozenému podniku předložení písemné smlouvy o hmotné odpovědnosti a provést důkaz touto smlouvou, případně provést důkaz jinými důkazními prostředky, zejména i výslechem účastníků (např. v případě ztráty smlouvy o hmotné odpovědnosti).
d.) Převzetí zásob na základě inventarizace:
Pokud jde o převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí, je tato povinnost výslovně stanovena v těchto předpisech: vyhl. MVO č. 165/1958 Ú. l. ( § 6), vyhl. min. fin. č. 102/1958 Ú. l. ( § § 75, 78 odst. 2), směrnice MVO č. 22 publikovaná ve Věstníku MVO č. 7 (bod 6) ve znění směrnice MVO č. 24 publikované ve Věstníku MVO č. 13/60 a vyhl. MVO č. 125/1959 Ú. l. (bod. 72) (Srov. i body 8 a násl. Směrnice ÚSSD č. j. EO 80200/1959). Podle těchto předpisů musí být provedena inventarizace při předání a převzetí funkce vedoucího prodejny (oddělení) nebo jeho zástupce, jestliže s jejich funkcí je spojena hmotná odpovědnost za hodnoty svěřené k vyúčtování, a to ke dni převzetí a odevzdání.
Podle § 78 odst. 2 vyhl. č. 102/1958 Ú. l. fyzické inventury se musí zúčastnit zaměstnanec přímo odpovědný za hospodářské prostředky.
Převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí není podmínkou platnosti smlouvy o hmotné odpovědnosti. Důsledky nesplnění tohoto požadavku se projeví v tom, že nejde o řádně provedenou inventarizaci. Důsledky neprovedení řádné inventarizace se pak projeví v tom, že se podnik dostane do důkazní nouze, neboť provedení inventarizace je předpokladem pro zjištění, zda tu je vůbec škoda a v jaké výši. Musí proto podnik jinými důkazními prostředky prokazovat, že škoda vznikla a v jaké výši. Není možné přesunout důkazní břemeno tak, že by zaměstnanec dokazoval, že škoda vznikla v době, kdy ještě hmotnou odpovědnost neměl anebo dokonce kdy v podniku ještě ani nebyl. Tím by se vytvořila pro podnik presumpce, že zaměstnanec odpovídá za všechnu škodu vzniklou v době trvání pracovního poměru, i když funkci hmotně odpovědného zaměstnance ještě nevykonával a pro tuto domněnku není
v případě individuální odpovědnosti v zákoně č. 71/1958 Sb. žádného podkladu. Odpovědnost za škodu vzniklou před uzavřením pracovní smlouvy se zaměstnancem je pak v tomto případě vůbec vyloučena.
Nedodržení shora uvedených předpisů nemá tedy za následek, že k převzetí funkce hmotně odpovědného zaměstnance platně nedošlo a stejně tak i že nepotvrzené zásoby platí za nepřevzaté, prokáže-li podnik tyto okolnosti jiným způsobem.
e.) Smlouva o hmotné odpovědnosti uzavřená se zpětnou účinností:
S předchozí otázkou souvisí i otázka, zda je přípustné uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti se zpětnou účinností; to znamená, zda hmotná odpovědnost zaměstnance počíná od podpisu smlouvy o hmotné odpovědnosti anebo zda působí zpětně od převzetí prodejny či zásob. Bylo již uvedeno, že písemná forma smlouvy o hmotné odpovědnosti je hmotněprávní podmínkou vzniku platné smlouvy a pokud tato podmínka nebyla splněna, nejde tu o platný projev vůle směřující k uzavření této pracovní smlouvy (srov. směrnice pléna Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 27/60 Sbírky rozh. čs. soudů). Pracovní smlouvy, pro niž je stanovena obligatorní písemná forma, tedy i smlouva o hmotné odpovědnosti, se stává perfektní až podpisem smlouvy oběma účastníky a působí ode dne jejího podpisu. Její sjednání se zpětnou účinností by bylo v rozporu s účelem zákona č. 71/1958 Sb. a s ustanovením § 41 obč. zák. Pokud podnik takovou smlouvu uzavřel – patrně ve snaze zbavit se tíživého důkazního břemene – působí tato smlouva jako platná smlouva podle § 4 odst. 1 až ode dne podpisu. Za škodu způsobenou před podpisem smlouvy odpovídá zaměstnanec podle § 2 (srov. § 4 odst. 5). Z tohoto stanoviska v podstatě vychází také rozhodnutí č. 32/60 Sbírky rozh. čs. soudů (srov. i rozhodnutí č. 28/61 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
f.) Uzavření smlouvy o hmotné odpovědnosti nezletilcem:
Při řešení otázky, zda může smlouvu o hmotné odpovědnosti platně uzavřít nezletilec, nutno rozlišovat stav před účinností zákona č. 71/1958 Sb. a po jeho účinnosti. Podle § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. (srov. i § 4 odst. 2 vyhl. č. 165/1958 Ú. l., bod 64, vyhl. č. 125/1959 Sb.) nelze uzavřít smlouvu o hmotné odpovědnosti s nezletilcem. Uzavření takové smlouvy je v odporu se zákonem a jde proto o neplatnou smlouvu podle § 36 obč. zák.
g.) Vznik smlouvy o hmotné odpovědnosti v případě, že jde o hmotně odpovědného zaměstnance, který byl touto funkcí pověřen ze zaměstnanců podniku:
Shora uvedené podmínky vzniku smlouvy o hmotné odpovědnosti musí být ovšem splněny jen v těch případech, kdy jde o nově přijatého zaměstnance podniku. Pokud jde o hmotně odpovědného zaměstnance, který byl touto funkcí pověřen ze zaměstnanců podniku, není třeba uvažovat otázku vzniku pracovní smlouvy. Jde tu zásadně o přeřazení v práci, které je právně účinné, jsou-li splněny jak obecné podmínky (tj. zásadně souhlas zaměstnance a účast závodního výboru ROH), 38) tak v tomto případě i zvláštní požadavek (převzetí hmotné odpovědnosti písemnou formou); i v tomto případě platí shora uvedené zásady týkající se převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené v den převzetí.
h.) Zrušení smlouvy o hmotné odpovědnosti:
V praxi soudů není jasno, za jakých podmínek může dojít ke zrušení smlouvy o hmotné odpovědnosti, zejména zda se tak může stát jednostrannou výpovědí ze strany zaměstnance.
Při zodpovězení této otázky nutno vyjít především z povahy smlouvy o hmotné odpovědnosti, jak byla již shora vysvětlena. Tak jako vznik smlouvy o hmotné odpovědnosti je právně spjat s pracovní smlouvou (resp. administrativním aktem) a vznik obou je vázán na určité hmotně právní podmínky, tak i ke zrušení smlouvy o hmotné odpovědnosti může dojít jen za splnění obecných podmínek zániku pracovního poměru (tj. projev vůle zrušit pracovní poměr, souhlas výkonného orgánu národního výboru podle § 13 dekr. č. 88/1945 Sb. event. i podle § 58 zák. č. 55/1956 Sb. a účast závodního výboru ROH); /39/ vedle toho musí být provedeno odevzdání zásob na základě inventarizace provedené ke dni odevzdání funkce, 40) nemá-li se podnik dostat do důkazní nouze. Dojde-li totiž k rozvázání pracovní smlouvy (resp. k rozvázání pracovního poměru administrativním aktem), zaniká dnem jejího právně účinného zániku i smlouva o hmotné odpovědnosti jako její součást.
Má-li tedy dojít k zániku pracovní smlouvy (pracovního poměru založeného administrativním aktem) a tím i smlouvy o hmotné odpovědnosti, je třeba, aby byly splněny podmínky stanovené pro zánik pracovního poměru (srov. rozhodnutí č. 27/60 Sbírky rozh. čs. soudů); vedle toho má být provedena inventarizace při předání funkce, a to ke dni odevzdání funkce. Jde tedy konkrétně o splnění těchto podmínek:
aby byla dána buď výpověď (ať již ze strany zaměstnance či ze strany zaměstnavatele), aby byl udělen souhlas podle § 13 dekr. č. 88/1945 Sb., event. i podle § 58 zák. č. 55/1956 Sb., a aby byl dán i souhlas závodního výboru ROH (zákon č. 37/1959 Sb.); vedle toho má být provedena inventarizace při předání funkce, a to ke dni odevzdání funkce;
nebo aby byl dán důležitý důvod k předčasnému zrušení pracovního poměru (ze strany zaměstnance či zaměstnavatele) a souhlas závodního výboru ROH; vedle toho má být provedena inventarizace při předání funkce, a to ke dni odevzdání funkce;
anebo aby došlo k projevům vůle ze strany obou kontrahentů zrušit pracovní poměr dohodou [vyjádření závodního výboru ROH podle čl. 4 písm. h) usnesení sjezdu, zák. č. 37/1959 Sb. není podmínkou právně účinné dohody]; i v tomto případě má být splněn požadavek provedení inventarizace při předání funkce, a to ke dni odevzdání funkce.
I v případě zrušení smlouvy o hmotné odpovědnosti odevzdání zásob na základě inventarizace provedené ke dni odevzdání funkce není podmínkou platnosti smlouvy o hmotné odpovědnosti. Důsledky nesplnění tohoto požadavku se projeví v tom, že nejde o řádně provedenou inventarizaci a že dochází k ztrátě důležitého důkazního prostředku, jak bylo rozvedeno již v části jednající o vzniku smlouvy o hmotné odpovědnosti.
Shora uvedené podmínky zániku smlouvy o hmotné odpovědnosti musí být ovšem splněny jen v těch případech, kde se rozvazuje vůbec pracovní poměr s hmotně odpovědným zaměstnancem. Tam, kde jde jen o to, aby hmotně odpovědný zaměstnanec jen nevykonával dosavadní funkci a aby dále zůstal v pracovním poměru k podniku ve funkci jiné, jde zásadně o přeřazení v práci a k jeho účinnosti musí být splněny shora již uvedené podmínky (zásadně souhlas zaměstnance a účast závodního výboru ROH); vedle toho musí být provedena inventarizace při předání funkce, a to ke dni odevzdání funkce. Zaměstnanec nemůže však platně jednostranným svým projevem zrušit jen smlouvu o hmotné odpovědnosti. Smlouva o hmotné odpovědnosti je – jak již bylo shora uvedeno – součástí pracovní smlouvy a její zánik je vázán na zánik pracovní smlouvy. Pokud tedy zaměstnanec nechce dále funkci s hmotnou odpovědností spojenou vykonávat, musí zachovat podmínky zrušení pracovního poměru podle obecných ustanovení, event. požádat podnik, aby jej přeřadil na takovou práci, s jejímž výkonem není spojena hmotná odpovědnost. Zaměstnanec nemá ovšem právní nárok na to, aby jej podnik na jinou práci přeřadil, pokud snad nejde o případ změněné pracovní schopnosti, s nímž počítá ustanovení § 58 zák. č. 55/1956 Sb. (srov. vl. vyhl. č. 151/1960 Sb.). Jde tu totiž o podstatnou změnu pracovní smlouvy, která je zásadně možná jen se souhlasem zaměstnavatele a bez jeho souhlasu jen v těch případech, kde je to zvláštním předpisem stanoveno.
Pokud nebyly splněny shora uvedené podmínky zániku pracovního poměru hmotně odpovědného zaměstnance, případně podmínky jeho přeřazení v práci, lze eventuálně s přihlédnutím konkrétních okolností případu hodnotit jeho projev směřující k zproštění odpovědnosti jako projev směřující k odstranění závad na pracovišti, resp. oznámení těchto závad ve smyslu ustanovení § 4 odst. 3 zák. č. 71/1958 Sb. (srov. § 31 obč. zák.).
Smlouvu o hmotné odpovědnosti může uzavřít i více zaměstnanců společně ( § 4 odst. 2, § 9 zák. č. 71/1958 Sb.). Podstata této společné (kolektivní) hmotné odpovědnosti spočívá v tom, že za schodek odpovídají všichni zaměstnanci určitého pracoviště podniku, a to na základě smlouvy, která je obsahově jednotná pro všechny zúčastněné.
Kolektivní hmotná odpovědnost je praktická v podnicích veřejného stravování a ve skladech a zejména pak v obchodech, kde neustále se rozvíjející formy prodeje, jako samoobsluhy a prodeje formou volné prohlídky, nutně vyžadují, aby hmotnou odpovědnost nenesl pouze vedoucí, popř. jeho zástupce, nýbrž aby na ochraně socialistického vlastnictví byl zainteresován celý kolektiv pracujících (srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 71/1958 Sb.) a kde také situace v prodejně (střídavé směny, v důsledku nichž by se jinak musely provádět inventarizace) vyvolává nutnost, aby všichni zaměstnanci prodejny uzavřeli smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti. Její zavádění nemá za následek jen zjednodušení administrativy potud, že není třeba provádět tak často inventarizaci jako v případech, kdy jde o individuální smlouvu o hmotné odpovědnosti. Hlavním účelem zavádění kolektivní hmotné odpovědnosti je, aby byla zvýšena ochrana majetku v socialistickém vlastnictví, neboť právě smlouvou o hmotné odpovědnosti, kterou uzavírá celý kolektiv zaměstnanců, se dosahuje jejich zvýšeného zájmu. Tento zájem směřuje pak k vzájemné podpoře a kontrole ve vědomí, že jde o společné pracovní výsledky a že těchto dobrých pracovních výsledků může být docíleno jen tehdy, bude-li věnována náležitá péče uchování hodnot, svěřených k vyúčtování. Tento účel však nesmí být jediným; současně musí být respektován i výchovný cíl zdůrazněný v § 1. Prostředkem k dosažení tohoto cíle je i správné rozvržení náhrady škody mezi kolektivně hmotně odpovědné zaměstnance. Jde o otázky zvlášť citlivé se zřetelem k tomu, že podle zvláštní úpravy hmotné odpovědnosti podle § 9 škoda se na zaměstnance rozvrhuje zásadně podle jejich hrubých výdělků a tím se vylučuje obecně platná zásada, podle níž, způsobí-li škodu několik zaměstnanců společně, odpovídají za ni podle míry svého zavinění.
1. Vznik a zánik smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti:
a.) Podmínky vzniku a zániku smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti:
O vzniku a zániku smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti platí v podstatě to, co bylo řečeno shora sub II.) o individuální smlouvě o hmotné odpovědnosti.
Aby smlouva o kolektivní hmotné odpovědnosti vznikla způsobem právně účinným, je tedy třeba především, aby byly uzavřeny řádné pracovní smlouvy (aby došlo k vzniku platného pracovního poměru na základě administrativního aktu) se všemi členy kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců a aby tak byly splněny obecné podmínky vzniku pracovního poměru (srov. směrnici pléna Nejvyššího soudu č. Pls 2/60, uveřejněnou pod č. 27/60 Sbírky rozh. čs. soudů) u každého z kolektivu pracujících (pokud jde o nové přijímané zaměstnance; u starých zaměstnanců podniku kde zásadně o přeřazení v práci, jak bylo uvedeno v části II. referátu. Vedle pracovní smlouvy (administrativního aktu) musí být uzavřena zvláštní smlouva o kolektivní hmotné odpovědnosti, která je součástí pracovní smlouvy všech členů kolektivu a která je obsahově jednotná pro všechny členy kolektivu. Podmínkou vzniku platné smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti je písemná forma smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti; tato písemná forma platí i pro všechny dodatky ke smlouvě, jimiž má být obsah smlouvy modifikován.
Zvláštní situace je v případě, že zaměstnavatel opomene předložit smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti jednomu z kolektivu pracovníků k podpisu.
Nepodepsání této smlouvy jedním z kolektivu pracovníků má tyto právní důsledky:
V těch případech, kdy je zvláštním předpisem stanovena povinnost podniku uzavřít písemnou smlouvu o hmotné odpovědnosti se všemi kolektivně odpovědnými zaměstnanci, nepodepsání této smlouvy jedním z kolektivu pracovníků nemá za následek neplatnost smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti ( § 44 obč. zák.). Zaměstnanec, jemuž nebyla smlouva o kolektivní hmotné odpovědnosti předložena podnikem k podpisu, odpovídá však jen za podmínek § 2 a v rozsahu § 6 (srov. § 4 odst. 5). Nepodepsání smlouvy tímto zaměstnancem má tedy jen důsledky podle § 4 odst. 5 (nejde tu o spoluzavinění podniku ve vztahu k tomuto zaměstnanci).
Ve vztahu k zaměstnancům, kteří smlouvu podepsali, jde o spoluzavinění podniku. Proto z náhrady škody odečte se podíl ( § 9 odst. 1 a odst. 4) připadající na zaměstnance, který smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti nepodepsal, pokud nebude prokázáno jeho zavinění ( § 2); tento podíl vyjadřuje spoluvinu podniku na vzniklé škodě (pokud tu není spoluvina spočívající ještě v jiných okolnostech).
Podnik může přirozeně žádat náhradu škody na zaměstnanci, který zaviní, že podnik neuzavřel smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti s určitým zaměstnancem a že podnik nemůže pak uplatnit proti tomuto zaměstnanci nárok podle § 4 odst. 1. Zaměstnanec jednající za podnik odpovídá podle § 2.
Jestliže si však zaměstnanci, kteří smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti podepsali, vyhradí jako podmínku smlouvy, že do kolektivního závazku budou pojaty určité osoby, pak v případě, že jedna z těchto osob smlouvu o hmotné odpovědnosti nepodepsala, smlouva nevzniká. Jde tu o smlouvu uzavřenou s podmínkou odkládací. Z toho plyne, že jestliže jedna z těchto osob smlouvu nepodepsala, nesplnila se podmínka, na jejímž splnění záviselo, zda právní následky smlouvy o hmotné odpovědnosti nastanou.
Podmínky vzniku platné smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti musí soud pečlivě zjišťovat, a to zejména vzhledem k dalekosáhlým důsledkům kolektivní odpovědnosti, která podle důvodové zprávy k § 9 platí prakticky i po dobu přechodné nepřítomnosti hmotně odpovědného zaměstnance, na pracovišti, jako např. po dobu jeho nemoci, dovolené, vojenského cvičení aj.; pravděpodobná menší účast na schodku má být vyjádřena jen menším podílem odpovědnosti se zřetelem k nižšímu hrubému výdělku, kterého pracovník v takovém případě dosáhne (srov. také § 7 odst. 1 vyhl. č. 165/1958 Ú. l., podle něhož kolektivní hmotná odpovědnost nezaniká přechodnou nepřítomností hmotně odpovědného zaměstnance na pracovišti). Musí být ovšem také zkoumáno, zda uzavření smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti je vůbec možné ( § 33 obč. zák.). Tak např. nemůže uzavřít platnou smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti podnik Turista s vedoucím svého střediska a s prodavačkou pobočné prodejny, jestliže prodavačka vede oddělenou pobočnou prodejnu zcela samostatně a sama přejímá zboží, které je inventarizováno. Smlouva o kolektivní hmotné odpovědnosti musí totiž zahrnovat jen taková pracoviště, která organizačně a ekonomicky tvoří jednotný celek a jejichž pracovníci vzhledem k pracovištím, která smlouva zahrnuje, mají možnost plnit své povinnosti k ochraně socialistického vlastnictví a zejména povinnost vyúčtovat svěřené předměty buď fyzicky nebo v penězích.
Ke zrušení smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti, jejíž osud je právě spjat s pracovními smlouvami všech členů pracovního kolektivu, může dojít jen za splnění obecných podmínek zániku pracovního poměru všech členů pracovního kolektivu – pokud nejde o přeřazení v práci, kdy by šlo jen o to, aby zaměstnanci nevykonávali dosavadní funkci zaměstnance hmotně odpovědného na základě kolektivní smlouvy o hmotné odpovědnosti a aby zůstali v pracovním poměru k podniku ve funkci jiné – a vedle toho musí být provedeno odevzdání zásob na základě inventarizace provedené ke dni odevzdání funkce [srov. část II., bod d) a část III. bod b) referátu].
Má-li dojít jen ke změně v kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců (např. v důsledku rozvázání pracovního poměru s jedním z kolektivně hmotně odpovědných zaměstnanců nebo v důsledku smrti jednoho z kolektivně hmotně odpovědných zaměstnanců), je třeba, aby podnik neprodleně (liknavost podniku v tomto směru by mohla být hodnocena jako nevytvoření pracovních podmínek podle § 4 odst. 1) doplnil počet kolektivně hmotně odpovědných zaměstnanců, pokud ovšem je doplnění nutné vzhledem k organizaci práce v prodejně a vzhledem k okolnostem konkrétního případu. K této změně smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti, která je podstatnou změnou pracovní smlouvy, je třeba souhlasu všech kolektivně hmotně odpovědných zaměstnanců a dodržení písemné formy. Uzavření nové smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti není ovšem potřebné. Stačí dodatek k původní smlouvě, že přistupuje nový člen a že ostatní členové kolektivu s tím souhlasí. Souhlas je možno dát i předem tím, že členové kolektivu již ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti prohlásí, že souhlasí se změnou v kolektivu; smlouvy toho druhu se v praxi vyskytují. Inventarizace je nutná za podmínek uvedených sub b) této části referátu.
b.) Převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí funkce:
Inventarizace:
Podmínkou platnosti smlouvy o kolektivní hmotné odpovědnosti není provedení převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí funkce. Převzetí zásob k vyúčtování na základě inventarizace provedené ke dni převzetí funkce musí být provedeno v případech výslovně stanovených ( § § 6, 7 vyhl. č. 165/1958 Ú. l.); v těch případech, kdy inventarizace musí být provedena, důsledky nesplnění tohoto požadavku se projeví v tom, že nejde o řádně provedenou inventarizaci a že se podnik dostane do důkazní nouze, neboť provedení inventarizace je předpokladem pro zjištění, zda tu je vůbec škoda a v jaké výši. Musí proto podnik jinými důkazními prostředky prokazovat, že škoda vznikla a v jaké výši.
V případě kolektivní odpovědnosti za hodnoty svěřené k vyúčtování ( § 9) má speciální ustanovení o provádění inventarizací vyhl. č. 165/1958 Ú. l. ( § § 6, 7) (srov. i směrnice MVO z 28. února 1959 č. 25.040/1959, Věstník MVO č. 7/1959). Ustanovení § 6 odst. 2 a § 7 odst. 1 vyhl. č. 165/1958 Ú. l. umožňuje neprovádět inventarizaci při přechodné nepřítomnosti jednoho z kolektivně odpovědných zaměstnanců a při změnách v kolektivu více odpovědných. Inventarizaci však nutno provádět tam, kde o to některý z kolektivně odpovědných zaměstnanců písemně požádá.
K výkladu § § 6, 7 cit. vyhl. zaujalo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu pod č. 1 Ec 99/59 (srov. rozhodnutí č. 1/60 Sbírky rozh. čs. soudů) stanovisko, které bylo částečně modifikováno stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. Cp 132/60 (uveř. pod č. 10/61 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Ze shora uvedených stanovisek vyplývá, že při kolektivní odpovědnosti dostává se podnik do situace důkazní nouze v těchto případech neprovedení inventarizace:
a.) při změnách v kolektivu více hmotně odpovědných, když některý z kolektivně odpovědných zaměstnanců o inventarizaci písemně požádal;
b.) při předání a převzetí funkce vedoucího prodejny nebo jeho zástupce;
c.) v případě přechodné nepřítomnosti vedoucího prodejny, resp. jeho zástupce, když o provedení inventarizace vedoucí prodejny, resp. jeho zástupce, nebo kterákoli z hmotně odpovědných osob, písemně požádá;
jestliže však vedoucí prodejny nemá zástupce a dojde k tomu, že bude jiná osoba jmenována vedením podniku jeho zástupcem, je nutné, aby byla inventarizace provedena vždy, tedy i když o to žádná z hmotně odpovědných osob písemně nepožádá; totéž platí v případě, když sice vedoucí prodejny má zástupce, tento jej však po dobu jeho přechodné nepřítomnosti nebude zastupovat (kupř. oba nastupují společně dovolenou) a dojde k tomu, že bude jiná osoba vedením podniku jmenována jeho zástupcem;
nemá-li vedoucí prodejny zástupce a nedojde také k jmenování jeho zástupce vedením podniku, přičemž v provozu podniku bude pokračováno, dojde k provedení inventarizace jen v tom případě, když o to některá z osob kolektivně odpovědných písemně požádá.
V odůvodnění se odkazuje na rozhodnutí č. 1/60 Sbírky rozh. čs. soudů a rozhodnutí č. 10/61 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR.
2. Rozsah náhrady škody v případě kolektivní hmotné odpovědnosti:
a.) Určení podílů na náhradě škody:
Pro stanovení rozsahu náhrady škody v případě kolektivní hmotné odpovědnosti platí zvláštní úprava, odlišná od úpravy rozsahu náhrady škody v případě individuální hmotné odpovědnosti. Zásada dělené odpovědnosti je tu při určení podílu a výšky náhrady odstupňována podle významu a odpovědnosti zastávané funkce. Význam funkce vedoucího a jeho zástupce vyžaduje – v porovnání s ostatními kolektivně zavázanými – aby pro ně platil přísnější režim pro stanovení rozsahu náhrady. Podíl náhrady se proto nestanoví pro každého zaměstnance zvlášť podle míry jeho zavinění, ale určí se podle poměru hrubých výdělků odpovědných zaměstnanců zúčtovaných za dobu od poslední inventury do dne zjištění manka, přičemž se výdělek vedoucího a jeho zástupce započítává v dvojnásobné výši. Určení podílů náhrady poměrem hrubých výdělků odpovědných zaměstnanců docílených v rozhodné době má – podle důvodové zprávy – umožnit přihlédnout k době jejich případné přechodné nepřítomnosti po část období, ve kterém došlo k manku. Pravděpodobná menší účast na manku bude vyjádřena menším podílem náhrady. Výše náhrady není u všech odpovědných zaměstnanců stejná. S výjimkou vedoucího a jeho zástupce nesmí u ostatních řadových zaměstnanců převýšit částku rovnající se průměrnému výdělku jednotlivého zaměstnance za jeden měsíc. Jestliže se takto vypočítanými podíly celá škoda neuhradí, je povinen uhradit rozdíl vedoucí společně se svým zástupcem podle poměru jejich hrubého výdělku. Zvýšená odpovědnost vedoucího a jeho zástupce je odůvodněna tím, že podle zastávané funkce jsou rozhodujícími činiteli v prodejně. Omezená odpovědnost ostatních řadových pracovníků vyplývá ze zásady, že i oni mají povinnost ochraňovat národní majetek.
Ze shora uvedeného tedy plyne tedy, že u kolektivní hmotné odpovědnosti podle § 9 neplatí co do rozsahu ustanovení § 6 odst. 2. Z § 9 odst. 1 především plyne, že v případě kolektivní hmotné odpovědnosti z celkové částky škody, která má být rozdělena mezi kolektivně odpovědné zaměstnance, se vyloučí částka reprezentující škodu, o níž bylo zcela nepochybně zjištěno, že byla výlučně zaviněna jedním nebo více kolektivně odpovědnými zaměstnanci. Zbytek se pak rozdělí mezi kolektivně odpovědné zaměstnance podle poměru jejich hrubých výdělků (pokud se nevyviní). O nich zákon předpokládá, že zbylá škoda vznikla spoluzaviněním všech těchto kolektivně odpovědných zaměstnanců. Pokud se vyskytují námitky, že i při této společné odpovědnosti a společném zavinění by měla být míra zavinění odstupňována ( § 6 odst. 2), nutno poukázat na to, že § 9 je speciální ustanovení a že předpokládá, že ustanovení § 7 ( § 10) poskytuje dostatečné možnosti, aby soud při určení výše náhrady škody k míře zavinění přihlédl.
V těch případech tedy, kdy bylo zcela nepochybně zjištěno, že škoda byla výlučně zaviněna jedním nebo víc kolektivně odpovědnými zaměstnanci, dochází k rozštěpení odpovědnosti na odpovědnost zaměstnanců výlučně zavinivších škodu na straně jedné a na odpovědnost všech kolektivně odpovědných zaměstnanců na straně druhé.
Nebude-li však zjištěno způsobem zcela nepochybným, že škoda vznikla také výlučně zaviněním jednoho nebo více kolektivně odpovědných zaměstnanců, uplatní se v plném rozsahu zásada § 9 odst. 1, že škoda se rozdělí mezi kolektivně odpovědné zaměstnance podle poměru jejich hrubých výdělků.
Ze shora uvedeného současně plyne, že v případě, že některý ze zaměstnanců, kteří převzali závazek společně, za vzniklý schodek neodpovídá, dělí se celá škoda podle zásady § 9 mezi zbývající zaměstnance a zbude-li toliko jeden odpovědný, zůstává zavázán za celou škodu sám, pokud tu není spoluviny podniku. Toto stanovisko zaujalo občanskoprávní kolegium Nejvyššího soudu již pod č. 1 Ec 41/59 (srov. rozhodnutí č. 34/59 Sbírky rozh. čs. soudů) a k jeho odůvodnění uvedlo:
Dělení odpovědnosti podle § 9 předpokládá, že osoby, mezi něž se odpovědnost má dělit, skutečně za schodek odpovídají. To plyne především z toho, že druhá věta prvého odstavce cit. paragrafu, určující podíl náhrady jednotlivých zaměstnanců, navazuje na společný závazek za vzniklý schodek, s výjimkou těch, kteří prokáží, že schodek vznikl bez jejich zavinění. Tyto osoby se pak přirozeně neberou v počet ani při výpočtu podílu odpovědnosti. Tento výklad se podává nepochybně i z účelu tohoto ustanovení, jímž je spravedlivější rozdělení náhrady škody mezi škůdce a nikoli zkrácení rozsahu práva poškozeného podniku na úhradu vzniklého schodku.
Jestliže škodu způsobil jen jeden ze zaměstnanců společně zavázaných, odpovídá za ni sám, neboť tím je prokázáno ohledně ostatních, že schodek vznikl bez jejich zavinění.
V závěru je nutno zdůraznit, že ustanovení, upravující rozsah kolektivní hmotné odpovědnosti, jsou donucující povahy. Dohodou účastníků nemůže být sjednán jiný rozsah kolektivní odpovědnosti, zejména jiný než zákonný klíč pro stanovení odpovědnostního podílu a jiná maximální hranice pro odpovědnostní podíl, a to ani ve prospěch zaměstnanců ani ve prospěch podniku. Ani zaměstnanci sami mezi sebou a nikoli ve vztahu k podniku nemohou platně upravit jinak svou povinnost k náhradě škody. Pokud by se zaměstnanec smírem zavázal nahradit škodu nad výši podílu na něho připadajícího podle § 9 nebo pod tuto výši, bylo by rozhodnutí soudu o schválení tohoto smíru v odporu se zákonem ( § 36 obč. zák., § 9 zák. č. 71/1958 Sb.) vzhledem k tomu, že ustanovení § 9 je donucující povahy.
b.) Stanovení rozsahu náhrady škody v případě, že ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti je další zaměstnanec uveden jako zástupce vedoucího:
V praxi je aktuální otázka, jak stanovit rozsah náhrady škody v případě, že ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti je další zaměstnanec uveden jako zástupce vedoucího, ač k platnému ustanovení do této funkce nedošlo.
V tomto případě je nutno vycházet z toho, že zástupce vedoucího nebyl platně ustanoven do funkce, že právně má postavení člena kolektivu (prodavače) a jako takový odpovídá jen do výše průměrného výdělku za 1 měsíc. Jestliže totiž nebyla se zaměstnancem označeným jako zástupce vedoucího ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti uzavřena platná pracovní smlouva (jako s nově přijatým zaměstnancem), která je podmínkou toho, aby smlouva o hmotné odpovědnosti vznikla způsobem právně účinným, nebo jestliže tento zaměstnanec (v případě, že šlo o zaměstnance v podniku již pracujícího) nebyl platně přeřazen na tuto funkci (např. k přeřazení došlo bez souhlasu zaměstnance), zaměstnanec sám pak fakticky vykonával jen funkci prodavače a jako prodavač byl také za svou práci honorován, pak nemůže být zavázán k odpovědnosti za vzniklý schodek ve větším rozsahu, než jak odpovídá hmotné odpovědnosti prodavače, bez ohledu na to, že ve smlouvě o kolektivní hmotné odpovědnosti je označen jako zástupce vedoucího. Není totiž rozhodující, v jaké funkci je ve smlouvě označen, nýbrž do jaké funkce byl platně ustanoven. To plyne i z vyhlášky č. 165/1958 Ú. l., která v § 2 stanoví, že v podnicích je s funkcemi provozních obchodních zaměstnanců spojena hmotná odpovědnost. Je-li tedy funkce těchto zaměstnanců vázána na hmotnou odpovědnost, je také z opačného hlediska nezbytné, aby hmotné odpovědnosti určitého rozsahu odpovídala příslušná funkce. Okolnost, že zástupce vedoucího nebyl do této funkce ustanoven platně, má význam jen v poměru mezi podnikem a zástupcem vedoucího prodejny, nedotýká se však vztahu mezi podnikem a vedoucím prodejny. Vedoucí prodejny podepisoval smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti s tím vědomím, že má zástupce; byl si vědom toho, že za eventuální schodek bude odpovídat tak, jako když je na prodejně vedoucí a zástupce. Nemohl počítat s tím, že jeho odpovědnost bude omezena jen na podíl jeho zástupce jako prodavače rovnající se jeho jednoměsíčnímu průměrnému výdělku. Vedoucí prodejny považoval tedy svého spolu zaměstnance za svého zástupce a podle toho si také počínal.
Okolnost, že zástupce vedoucího nebyl do své funkce ustanoven platně, nemůže jít na vrub vedoucímu, ale je k tíži podniku, který smlouvu o kolektivní hmotné odpovědnosti také podepsal, obzvláště když pak – jak tomu v praxi bývá – vedoucímu nedal najevo, že jeho spoluzaměstnance za jeho zástupce nepovažuje a sám nakládal s tímto hmotně odpovědným zaměstnancem jako se zástupcem vedoucího prodejny (pověřil jej objednáváním zboží, jeho přejímáním, reklamací nedodávek, zastupováním vedoucího o dovolené a při jiné jeho nepřítomnosti apod.). Smlouvu tedy nutno vykládat se zřetelem k ustanovení § 31 obč. zák. tak, že ve vztahu k podniku došlo ke kolektivnímu závazku vedoucího i jeho zástupce jako zaměstnanců společně hmotně odpovědných. V důsledku toho vedoucí prodejny odpovídá za vzniklou škodu jen podle poměru hrubých výdělků svých a svého zástupce.
Rozdíl mezi výší podílu, který by připadal na zástupce v případě, že by byl platně do funkce ustanoven, a výší podílu, který na něj připadá jako na člena kolektivu, připadá k tíži podniku jako jeho spoluzavinění. Skutečnost, zda zástupce byl či nebyl platově správně zařazen, má – za předpokladu, že byl platně do funkce zástupce ustanoven – význam jen při výpočtu podílu na něho připadajícího (za základ se bere plat skutečně vyplácený).
c.) Snížení náhrady škody:
Snížit náhradu škody u jednotlivého člena kolektivu hmotně odpovědných zaměstnanců může jen soud (resp. rozhodčí orgán podle vyhl. č. 184/1959 Ú. l.), a to za splnění podmínek ustanovení § § 7, 10, které nutno vykládat v souvislosti s § 9 odst. 4.
Nejprve nutno určit podle § 9 odst. 4 částku, kterou výše náhrady škody u jednotlivého zaměstnance nesmí přesáhnout, a teprve takto stanovenou výši náhrady je možno za splnění zákonných podmínek snížit.
Při snížení náhrady škody u vedoucího a jeho zástupce přichází v úvahu obě možnosti snížení náhrady škody uvedené v § 7, tj. snížení až na jednu třetinu skutečné škody, resp. snížení na částku rovnající se průměrnému výdělku zaměstnance za jeden měsíc.
U jednotlivého člena kolektivu již podle zákona ( § 9 odst. 4) nesmí výše náhrady přesáhnout částku rovnající se průměrnému výdělku zaměstnance za jeden měsíc. Snížení náhrady škody přichází proto v úvahu jen v případě, že výše náhrady nepřesahuje trojnásobek průměrného měsíčního výdělku zaměstnance. Výše náhrady tu musí činit nejméně jednu třetinu skutečné škody, nikoli však více než průměrný výdělek zaměstnance za jeden měsíc.
Největší pochybnosti v praxi se soustřeďují na otázky, co je škodou podle zák. č. 71/1958 Sb. a zejména, kdy platí ustanovení o zvýšené odpovědnosti podle § § 4, 5, kdy ustanovení o obecné odpovědnosti podle § 2.
Jde tu zejména o otázky odpovědnosti za škodu vzniklou poškozením nebo úplným znehodnocením hodnot svěřených k vyúčtování, odpovědnosti za škodu vzniklou v důsledku nesprávného přecenění zboží, odpovědnosti za tzv. pasivní penále a odpovědnosti za škodu vzniklou ztrátou, event. poškozením nástrojů, ochranných oděvů a jiných předmětů, které byly zaměstnanci svěřeny; sporné je také v praxi, zda škodou podle zák. č. 71/1958 Sb. jsou také úroky z pohledávek na náhradu škody podle cit. zák.
1. Škoda vzniklá poškozením nebo úplným znehodnocením hodnot svěřených k vyúčtování:
V praxi soudů vznikly pochybnosti v tom směru, zda zvýšená odpovědnost podle § 4 odst. 1 platí i v případech poškození nebo úplného znehodnocení hodnot svěřených k vyúčtování anebo zda tu jsou dány podmínky k použití ustanovení § 2.
Zákon č. 71/1958 Sb. rozlišuje mezi škodou ( § 2 odst. 2, § 3 odst. 2, § 6) a schodkem ( § 4, § 9). Odpovědnost zaměstnance, který jako hmotně odpovědný zaměstnanec má vyúčtovací povinnost, označuje § 4 odst. 1 záměrně jako odpovědnost za „schodek“ a nikoliv odpovědnost za „škodu“. Ustanovení § 4 lze tedy užít jen tehdy, jestliže škoda na převzatých hodnotách se projevila po provedení inventarizace jako schodek. Schodkem pak je rozdíl mezi skutečným stavem svěřených hodnot a mezi správnými 41) údaji účetní evidence, o který je skutečný stav nižší než stav účetní. Podstatným znakem schodku je ta skutečnost, že chybí zboží, o jehož hodnotu je fyzický stav nižší. O takový případ nejde, jestli došlo jen k znehodnocení zboží (ať ve formě poškození či úplného znehodnocení) a zboží na prodejně (resp. skladu) zůstalo. Nejde tu proto o schodek, za nějž by zaměstnanec odpovídal podle § 4 odst. 1, ale o jinou škodu, za níž odpovídá podle § 2 a v rozsahu § 6. Podnik musí tedy prokazovat zavinění zaměstnance. Míra zavinění ( § § 7, 10) se tu musí posuzovat i vzhledem k tomu, zda zaměstnanec splní povinnosti uložené mu speciálními předpisy, tj. směrnicemi MVO č. 22, uveřejněnými v č. 7/1959 Věstníku MVO (bod 43) a vyhl. č. 125/1959 Ú. l. (body 61, 62).
Podle bodu 43 směrnic MVO č. 22, uveřejněných v č. 7/1959 Věstníku MVO, u všech mank a přebytků, ztrát a poškození hospodářských prostředků, ztrát vzniklých promlčením pohledávek i ostatních ztrát, musí hmotně odpovědní zaměstnanci podat dílčí inventarizační komisi písemné vysvětlení. Dílčí inventarizační komise odevzdá toto písemné vysvětlení spolu s hotovými inventurními seznamy, protokoly a zprávou o průběhu a výsledku inventury, popř. s jiným listinným materiálem, ústřední inventarizační komisi, která předloží také návrh na vypořádání těchto rozdílů a škod. Podle bodů 61 a 62 vyhl. č. 125/1959 Ú. l., které obsahují ustanovení o „jiných škodách na zboží“, nastanou-li v prodejně kromě přirozených škod na zboží v mezích stanovených norem přirozených úbytků jiné škody na zboží, zejména vlivem nesprávného skladování, nedbalého zacházení se zbožím, špatnou organizací práce apod., sepíše se o nich protokol ihned, nejpozději však třetí den po zjištění škody.
Citovaná ustanovení směrnic MVO č. 22, uveř. v č. 7/1959 Věstníku MVO (bod 43) a vyhl. č. 125/1959 Ú. l. (body 61 a 62) mají za úkol zabránit zvyšování škod; včasné hlášení škody zajistí rychlý odbyt poškozeného zboží tak, jak jej umožňuje speciální předpis o likvidaci poškozeného a úplně znehodnoceného zboží (srov. opatření MVO č. 42, uveřejněné v č. 19/1960 Věstníku MVO o tvorbě a kontrole maloobchodních cen, o nákupu a prodeji partiových, neplnohodnotných a použitých průmyslových výrobků; citované opatření platí i pro spotřební družstevnictví) a tím se docílí, že výše škody je za dané situace co nejnižší. (Srov. i předpisy o spotřebním družstevnictví, podle nichž bodu 43 směrnic MVO č. 22/1959 Věstníku MVO odpovídá bod 151 směrnic ÚSSD pro inventarizaci hospodářských prostředků v organizacích spotřebního družstevnictví čj. EO 80 200/1959).
Jiná je však situace v případě, že hospodářské prostředky hmotně na prodejně nebo skladu chybějí a hmotně odpovědný zaměstnanec se hájí tím, že zboží, které chybí, se poškodilo nebo zcela znehodnotilo. Za schodek takto vzniklý odpovídá podle § 4 odst. 1 a této odpovědnosti se zprostí zcela, popřípadě zčásti, jestliže prokáže, že zboží se poškodilo nebo úplně znehodnotilo zcela, popřípadě zčásti bez jeho zavinění, zejména tím, že vedení podniku nevytvořilo pracovní podmínky, které by mu umožnily správný výkon jeho povinností.
V této souvislosti je třeba upozornit i na to, že vyhl. č. 125/1959 Ú. l. rozlišuje likvidaci škod za zboží (body 60 a násl.) od hmotné odpovědnosti (body 64 a násl.).
Pokud jde o pojem „poškozené zboží“ a „úplně znehodnocené zboží“, odkazuje se na bod 63 vyhl. č. 125/1959 Ú. l.
Shora uvedené zásady se ovšem nevztahují na případy poškození nebo úplného znehodnocení zboží, které jsou tzv. přirozenými škodami na zboží.
Vyhl. č. 125/1959 Ú. l. a č. 102/1958 Ú. l. zavedly totiž zvláštní režim pro případy poškození nebo úplného znehodnocení zboží, které jsou tzv. přirozenými škodami na zboží [srov. bod 60 vyhl. č. 125/1959 Ú. l. a § 58 odst. 1 písm. a) vyhl. č. 102/1958 Ú. l.]. Jde tu o škody, které vznikají při uskladňování a při manipulaci se zbožím, jako např. v důsledku vysychání, rozprachu, apod. Tyto ztráty vzniklé přirozenými úbytky na zboží (úbytek kvality) se odepisují kdykoliv, jsou-li zjištěny (srov. ustanovení § 58 odst. 1 vyhl. č. 102/1958 Ú. l., podle něhož se hodnota zásob v rozvaze a v běžné účetní evidenci jednorázově sníží na cenu možného použití, popř. se zcela odepíše u zásob poškozených nebo fyzicky znehodnocených přirozeným úbytkem jakosti). Ztráty vzniklé přirozenými úbytky na zboží do výše norem ztratného (jde o normy pouze co do kvantity) 42) se odepisují pouze tehdy, došlo-li v důsledku inventarizace k vykázání manka. Podle cit. ustanovení normy přirozených úbytků jsou stanoveny vedením podniku jednotlivým prodejnám podle zvláštních předpisů.
2. Škoda vzniklá nesprávným oceněním zásob při změnách státních maloobchodních cen:
K správnému zaujetí stanoviska v této otázce je třeba především si ujasnit, které předpisy se vztahují k řešené otázce, jaké povinnosti tyto předpisy ukládají podniku a hmotně odpovědnému zaměstnanci, zda porušením těchto předpisů vzniká podniku škoda, zda jde o skutečnou škodu podle zák. č. 71/1958 Sb., kdo v případě porušení těchto předpisů za škodu odpovídá a zda v případě, že odpovídá hmotně odpovědný zaměstnanec, jde o odpovědnost podle § 4 nebo o odpovědnost podle § 2 cit. zák.
Nové ocenění zásob při změnách státních maloobchodních a maloobchodních cen (přecenění zboží v důsledku snížení cen) se provádělo na základě usnesení strany a vlády o snížení maloobchodních cen spotřebního zboží a na jeho základě vydaných vyhlášek a opatření ministerstva vnitřního obchodu o provedení soupisu a novém ocenění zásob a o snížení státních maloobchodních cen spotřebního zboží, jakož i směrnic min. fin. pro vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob při změnách státních maloobchodních a maloobchodních cen.
Jde konkrétně zejména o tyto předpisy:
v r. 1959 (snížení cen ke dni 7. března 1959):
usnesení vlády ze dne 5. března 1959,
vyhl. MVO č. 46/1959 Ú. l.,
vyhl. MVO č. 47/1959 Ú. l.,
směrnice min. fin. č. 48/1959 Ú. l.,
v r. 1960 (snížení cen dni 23. dubna 1960):
usnesení vlády ze dne 21. dubna 1960,
opatření MVO ze dne 22. dubna 1960 (Ú. l. částka 17/1960),
příkaz MVO ze dne 22. dubna 1960 (Věstník MVO) k provedení soupisu a nového ocenění zásob ke dni 23. dubna 1960,
směrnice min. fin. č. 48/1959 Ú. l. /43/
Podle shora uvedených předpisů – vydaných v posledních letech, které také přicházejí vzhledem k 3leté promlčecí lhůtě prakticky v úvahu – je předepsán v případech snížení státních maloobchodních cen spotřebního zboží tento postup:
Ke dni předcházejícímu dni snížení cen se provede soupis a nové ocenění zásob zboží, u něhož se snižují státní maloobchodní ceny ( § 1 vyhl. MVO č. 46/1959 Ú. l., § 1 opatření z 22. dubna 1960, Ú. l. částka 17/1960) a ke dni snížení cen stanoveném v usnesení vlády se provede snížení státních maloobchodních cen podle cen uvedených v seznamech a dodatcích k těmto ceníkům připojených jako příloha k vyhl. MVO ( § 1 vyhl. MVO č. 47/1959 Ú. l., § 1 opatření MVO z 22. dubna 1960 Ú. l. částka 17/1960). Hodnota zásob v rozvaze a v běžné účetní evidenci se tak jednorázově sníží (srov. § 59 odst. 1 vyhl. č. 102/1958 Ú. l.). Podle směrnic min. fin. o vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob vzniklých při cenových a jiných úpravách (srov. směrnice č. 48/1959 Ú. l., které platí dosud) se provede vypořádání nového ocenění zásob u organizací státního socialistického sektoru a u výrobních a spotřebních družstev v případech uvedených v § 1 odst. 1 bodech 1-9 cit. směrnic, z nichž případ uvedený pod bodem 1 se vztahuje na všeobecné snížení státních maloobchodních cen.
Tyto právní předpisy ukládají k zajištění provedení soupisu a nového ocenění zásob, jakož i k provedení vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob řadu povinností jak podniku, resp. vedoucímu podniku nebo výjimečně i osobě jím zmocněné (srov. např. § § 5, 6, 9, 16 směrnic č. 48/1959 Sb., § § 4, 6, 9, 16 příkazu MVO z 23. dubna 1960) a komisi, která provádí ocenění zásob (srov. § § 8, 10, 11, 12, 14 cit. příkazu MVO), tak i hmotně odpovědnému zaměstnanci [srov. např. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 písm. f), § 10 odst. 4 cit. příkazu MVO z 23. dubna 1960]; vedle toho se ukládají povinnosti i finančním odborům rad ONV, nadřízeným orgánům podniků, ministerstvům a ostatním ústředním úřadům a pobočkám Státní banky Čs. (srov. např. § 7 směrnic č. 48/1959 Ú. l., § 20 příkazu MVO z 22. dubna 1960).
Pokud jde o vypořádání rozdílu nového ocenění zásob, stanoví směrnice č. 48/1959 Ú. l., že se rozdíly z nového ocenění zásob vypořádají z prostředků státního rozpočtu při všeobecné úpravě maloobchodních cen, při úpravě maloobchodních cen jednotlivých výrobků (v tomto případě jsou to rozdíly mezi hodnotou zásob ve starých maloobchodních cenách po odečtení obchodních srážek a hodnotou zásob v nových maloobchodních cenách po odečtení obchodních srážek) a při úpravě obchodních srážek. Organizacím státního socialistického sektoru se vypořádají z prostředků státního rozpočtu rovněž rozdíly vzniklé při výměnných akcích, vývozu, zkonfekciováním metrového zboží (v tomto případě jde o rozdíly mezi hodnotou zásob v maloobchodních cenách po odečtení obchodních srážek a hodnotou zásob ve velkoobchodních cenách). Z § 3 ve spojení s § 8 cit. směrnic plyne, že se vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob u obchodních podniků a jiných organizací uvedených v § 8 směrnic provede tak, že pobočky Státní banky uhradí rozdíly zjištěné provedenou inventurou na účtu úvěru na zásoby, které má podnik u banky, a to ze zvláštního rozpočtového účtu otevřeného zvlášť pro každou cenovou změnu. Tím se prakticky sníží úvěr poskytnutý podniku bankou o rozdíl vyplývající ze snížení cen.
Podle § 16 odst. 1 cit. směrnic nemají obchodní podniky a jiné organizace, které nedodrží lhůty stanovené ve směrnicích, nárok na vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob z prostředků státního rozpočtu. Účelem tohoto ustanovení není potrestání podniku, ale snaha umožnit včasné finanční uzavření celé akce, zejména uzavření zvláštních účtů státního rozpočtu otevřených u Státní banky pro každou cenovou úpravu. Neprovedení vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob z prostředků státního rozpočtu má za následek jejich vypořádání na účet zisků a ztrát podniku. Dochází tedy v tomto případě k snížení zisku podniku. Podle dosavadní praxe povoluje ministerstvo financí dodatečné vypořádání rozdílů z prostředků státního rozpočtu jen na zvláštní žádost doloženou výkazem o novém ocenění zásob a ověřenou finančním odborem příslušného národního výboru. Dodatečné vypořádání cenových rozdílů z prostředků státního rozpočtu povoluje ministerstvo financí jen výjimečně ve zvlášť odůvodněných případech.
Škoda vzniklá podniku nesprávným přeceněním zásob zboží, u něhož bylo provedeno snížení cen, a v důsledku toho také neprovedením vypořádání z prostředků státního rozpočtu podle směrnic min. fin. č. 48/1959 Ú. l. (a předtím směrnic č. 230/1956 Ú. l.) je tedy skutečnou škodou podniku, jakou má na mysli zák. č. 71/1958 Sb. Podle příkazu ministra vnitřního obchodu ze dne 22. dubna 1960 k provedení soupisu a nového ocenění zásob provádí zjištění skutečného stavu a nové ocenění zásob zboží u něhož se snižují maloobchodní ceny v každé provozovně alespoň dvoučlenná komise za součinnosti hmotně odpovědných pracovníků. Hmotně odpovědní pracovníci nesmějí být člena komise v provozovně, za jejíž zásoby hmotně odpovídají. Je tedy činnost těchto hmotně odpovědných pracovníků jen pomocná.
Vzhledem k tomu tedy, že celé přecenění zásob provádí inventarizační komise a nikoliv hmotně odpovědný zaměstnanec, jehož činnost je jen pomocná a přesně vymezená ustanoveními příkazu ministerstva vnitřního obchodu [srov. např. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 písm. f), 8, § 10 odst. 4 cit. příkazu] a dále vzhledem k tomu, že škoda vzniklá nesprávným přeceněním zásob se neprojeví jako schodek na zboží ve smyslu § 4 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb. (z cit. příkazu ministra vnitř. obchodu je zřejmé, že při provádění nového ocenění zásob se manko vůbec nezjišťuje), odpovídá hmotně odpovědný zaměstnanec za škodu vzniklou porušením povinností uložených mu shora citovanými ustanoveními příkazu ministra vnitřního obchodu [srov. např. § 6 odst. 1, § 8 odst. 1 písm. f), 8, § 10 odst. 4 cit. příkazu] za podmínek § 2 a v rozsahu § 6 zák. č. 71/1958 Sb. Při určení výše náhrady škody přihlédne soud také k společenskému významu škody podle § 7 zák. č. 71/1958 Sb., zejména se
zřetelem k tomu, že i když dochází v tomto případě ke snížení zisku podniku – neprovedení vypořádání rozdílů z nového ocenění zásob z prostředků státního rozpočtu má za následek jejich vypořádání na účet zisku a ztrát podniku – na druhé straně o stejnou částku se ušetří prostředky státního rozpočtu (jde tedy o přesun mezi prostředky podniku a centralizovanými prostředky státního rozpočtu).
3. Odpovědnost za škodu vzniklou tím, že podnik zaplatil pokutu za včas nevrácené obaly:
Z otázek Nejvyšším soudem dosud neřešených je třeba zmínit se o otázce, zda odpovídá zaměstnanec za škodu vzniklou tím, že podnik zaplatil pokutu za obaly včas nevrácené hmotně odpovědným zaměstnancem, za jakých podmínek za tuto škodu odpovídá a v jakém rozsahu.
Jde tu o porušení povinnosti vrátit včas obaly, která je uložena vyhl. MVO č. 208/1957 Ú. l., o hospodaření s obaly při odběru zboží a dalšími vyhláškami, které obsahují základní podmínky dodávky 44) (srov. např. § 10 vyhl. č. 128/1959 Ú. l., § 6 vyhl. č. 129/1959 Ú. l., § 11 vyhl. č. 23/1959 Ú. l.), případně o porušení povinností týkajících se přijímání, uskladňování a vrácení obalů uložených vyhl. č. 125/1959 Ú. l. (srov. body 52-54).
Podle těchto předpisů obaly musí být vráceny dodavatelské organizaci ve stanovených nebo smluvených termínech (srov. přílohu k vyhl. č. 208/1959 Ú. l.) a podle pokynů vedení podniku. V případě znehodnocení obalů jejich používáním, resp. jejich zničením během přepravy má hmotně odpovědný zaměstnanec povinnosti podle bodu 52 vyhl. č. 125/1959 Ú. l.
V případě opožděného vrácení obalů vznikají dodavateli nároky podle § 5 vyhl. č. 208/1957 Ú. l. Podle cit. ustanovení vrátí-li odběratel obaly až po stanovené nebo smluvené lhůtě, nejpozději však do osmi týdnů po jejím uplynutí, přísluší dodavateli nárok na pokutu ve výši 25 % evidenční ceny za každých i započatých 14 dní prodlení. Tento nárok vzniká po vrácení obalů a pokuta se vyúčtuje jednorázově.
Nevrátí-li odběratel obaly ani do 8 týdnů ode dne, kdy skončila lhůta k vrácení obalů, je dodavatel povinen vyfakturovat odběrateli čtyřnásobek evidenční ceny uvedené v příloze; dnem vyfakturování přecházejí obaly do správy (vlastnictví) odběratele. Pokuta podle odstavce 1 se v tomto případě již nevyúčtuje. Čtyřnásobkem je kryta i pořizovací cena obalů (odst. 2). Jestliže byly obaly vráceny později než za osm týdnů po stanovené nebo smluvené lhůtě, avšak před vyfakturováním čtyřnásobku evidenční ceny, vyúčtuje dodavatel odběrateli pokutu ve výši jejího trojnásobku (odst. 3).
Podnik, který zaplatil pokutu podle odst. 1 a 3, resp. čtyřnásobek evidenční ceny podle odst. 2 za včas nevrácené obaly, může náhradu škody tímto způsobenou mu vzniklé požadovat na hmotně odpovědném zaměstnanci, který zavinil opožděné vrácení obalů a který tak porušil povinnosti uložené mu zejména ust. bodů 52-54 vyhl. č. 125/1959 Ú. l. Jde tu o škodu, vzniklou porušením povinností z pracovního poměru, tedy o škodu, jakou má na mysli zák. č. 71/1958 Sb. (srov. i § 34 odst. 2 zák. č. 69/1958 Sb. a usnesení vlády ze dne 4. května 1954; srov. i stanovisko Nejvyššího soudu č. 1 Ec 1116/59). Škoda tu však nevzniká v důsledku schodku na hodnotách svěřených k vyúčtování – nejde také o škodu na hodnotách, nýbrž jen na obalech, které nelze považovat za součást hodnot svěřených k vyúčtování (ust. § 4 nelze vykládat extenzívně) – nýbrž zaplacení pokuty se projeví jako jiná škoda způsobená porušením závazků z pracovního poměru. Nejsou proto dány podmínky pro odpovědnost podle § 4 odst. 1; zaměstnanec odpovídá za podmínek § 2 (podnik musí mu tedy prokázat zavinění) a v rozsahu § 6.
Pokud jde o výši náhrady škody, rovná se tato náhrada v případě odst. 1 a 3 výši pokuty (v obou případech jde o majetkové sankce) a v případě odst. 2, kdy jde o smíšený nárok, a to jednak na majetkovou sankci a jednak na zaplacení evidenční ceny obalu (tj. pořizovací ceny a 20 % daně z obratu) jen výši majetkové sankce (nutno tedy odečíst evidenční cenu obalu, který přechází do vlastnictví odběratelské organizace, tj. zaměstnavatele hmotně odpovědného zaměstnance) (Srov. rozh. č. 55/61 Sbírky sdělení a rozhodnutí soudů ČSSR).
Také v tomto případě – obdobně jako v případě škody vzniklé nesprávným přeceněním zásob zboží (srov. bod 2., str. 241 shora) – přihlédne soud při určení náhrady k společenskému významu škody ( § 7 zák. č. 71/1958 Sb.), zejména se zřetelem k tomu, že podnik sice nevykáže zvýšený zisk o pokutu, kterou zaplatil, ale druhý podnik o zaplacenou pokutu si zlepší hospodářský výsledek.
V souvislosti s touto otázkou vyskytla se i další sporná otázka, kdy začíná běh promlčecí lhůty pro tento nárok podniku na náhradu škody. K této otázce je třeba uvést toto:
Obaly nevrací hmotně odpovědný zaměstnanec dodavatelské organizaci prostřednictvím podniku, jehož je zaměstnancem, nýbrž přímo (srov. např. § 10 vyhl. č. 128/1959 Ú. l., b. 54 vyhl. č. 125/1959 Ú. l.), takže podnik se hned nedozví, že došlo k opožděnému vrácení obalů a ke vzniku povinnosti platit pokutu podle § 5 odst. 1 a 3, resp. čtyřnásobek evidenční ceny podle odst. 2 cit. ust. Vzhledem k tomu, že jde o promlčení nároku svou povahou regresního, začíná podle § 89 obč. zák. běh promlčecí lhůty stanovené pro nárok na náhradu škody vzniklé podniku tím, že zaplatil pokutu (čtyřnásobek evidenční ceny obalu) v důsledku opožděného vrácení obalů hmotně odpovědným zaměstnancem, dnem následujícím po dni, kdy podnik zaplatí dodavatelské organizaci pokutu (čtyřnásobek evidenční ceny obalu) podle § 5 cit. vyhl. Škoda totiž podniku nevznikla, dokud nezaplatil pokutu a proto její náhrada nemůže být dříve požadována. Nemůže dříve začít běžet promlčecí lhůta, zejména např. nemůže začít běžet od okamžiku, kdy podniku byla vyúčtována pokuta ( § 5 odst. 1 cit. vyhl.), resp. kdy mu byl dodavatelskou organizací vyfakturován čtyřnásobek evidenční ceny obalu. Vyúčtování, resp. vyfakturování pokuty podniku totiž ještě neznamená, že podnik pokutu skutečně zaplatí (v arbitrážním sporu může např. dojít k jinému rozhodnutí nebo může dojít k zániku nároku preklusí, jak je uvedeno dále).
Podnik by přirozeně nevymáhal z tohoto titulu nárok na náhradu škody proti hmotně odpovědnému zaměstnanci, kdyby došlo k zániku nároku na pokutu ( § 5 vyhl. č. 208/1957 Ú. l.) preklusí.
Preklusí zaniká nárok dodavatelské organizace vůči organizaci odběratelské v 6měsíční lhůtě podle § 11 vyhl. č. 208/1957 Ú. l. Lhůta pro zánik nároků podle § 5 cit. vyhl. počíná v případě pokutu podle § 5 odst. 1 cit. vyhl. dnem vrácení obalů (v tom směru má speciální ust. § 5 odst. 1), nejpozději uplynutím 8 týdnů, tedy dnem, kdy se stala celá částka splatnou (vymáhaná pokuta je jedním celkem, tedy je splatná až když celek dospěl), v případě odst. 2 a 3 dnem, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé ( § 83 odst. 3 zák. č. 69/1958 Sb.), tj. dnem po uplynutí 8 týdnů (trojnásobek pokuty podle odst. 3 je obsažen ve čtyřnásobku podle odst. 2 a proto začátek běhu preklusivní lhůty je v obou případech stejný).
K vymáhání nároku na náhradu škody proti hmotně odpovědnému zaměstnanci by nemohlo dojít po právu také tehdy, když zaměstnavatelský podnik zaplatil pokutu podle § 5 cit. vyhl., ačkoliv nárok na ni byl prekludován. To, co se plnilo na prekludované právo, lze totiž požadovat zpět jako bezdůvodně plněné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu čj. 4 Cp 526/60 uveřejněné ve Výběru pod č. 1/61) – na rozdíl od plnění na promlčené právo, které nelze kondidovat – a za této situace pak nevzniká podniku nárok na náhradu škody proti hmotně odpovědnému zaměstnanci.
4. Škoda vzniklá ztrátou, event. poškozením nástrojů, ochranných oděvů a jiných předmětů, které byly zaměstnanci svěřeny:
Podle § 5 odst. 1 odpovídá zaměstnanec za ztrátu nástrojů, ochranných oděvů a jiných předmětů, které mu vedení podniku svěřilo na písemné potvrzení, ledaže prokáže, že ztrátu nezavinil. Nepotvrdí-li zaměstnanec písemně převzetí těchto předmětů, odpovídá za jejich ztrátu podle ust. § § 2 a 6 ( § 5 odst. 2).
Jde o zvýšenou odpovědnost za předměty potřebné k výkonu povinností vyplývajících z pracovního poměru, a to předměty drobnější, jak je zřejmé z příkladného výpočtu cit. ust.
Z toho plyne především, že odpovědnost podle § 5 se nevztahuje na části ubikačního zařízení (sociální DKP jako např. pokrývky, polštáře, prostěradla), která zaměstnanci přejímají od zaměstnavatele poskytujícího jim ubytování.
I když praxe je taková, že se tyto předměty odevzdávají zaměstnanci na písemné potvrzení a požadavek písemné formy stanovený v § 5 odst. 1 by byl takto splněn, nejde tu o „jiné předměty“ ve smyslu § 5, za které by zaměstnanec odpovídal podle cit. ust., neboť nejde o předměty potřebné k výkonu povinností vyplývajících z pracovního poměru. Nejde tu však ani o škodu podle zák. č. 71/1958 Sb.
Shora uvedené části ubikačního zařízení nejsou zaměstnanci poskytovány na základě smlouvy pracovní. Zaměstnanec nemá nárok na to, aby mu bylo poskytnuto ubytování zaměstnavatelem a aby mu byly opatřeny a dány k použití pokrývky, polštáře, prostěradla a podobné části ubikačního zařízení. Předpisy o náhradě cestovních, stěhovacích a jiných výdajů počítají s ubytováním poskytnutým zaměstnavatelem jen potud, že stanoví, že zaměstnanci nepřísluší přídělné v případě, že se mu dostane bezplatně ubytování péčí zaměstnavatele (srov. § 19 odst. 3 vyhl. č. 480/1950 Ú. l., § 17 odst. 3 vyhl. č. 486/1950 Ú. l.). Pokud zaměstnanec tyto předměty poškodí nebo úplně znehodnotí, případně nevrátí, nejde o škodu způsobenou při výkonu zaměstnání a vzniklou porušením povinností z pracovního poměru, jak má na mysli zák. č. 71/1958 Sb., a to ani tehdy, když závazek zaměstnavatele dodat zaměstnanci tyto předměty byl pojat do pracovní smlouvy.
Pokud zaměstnavatel tyto předměty zaměstnanci k bezplatnému dočasnému užívání přenechává, děje se tak na základě smlouvy o výpůjčce a zaměstnanec v případě jejich poškození, úplného znehodnocení, příp. jejich nevrácení odpovídá podle ust. § § 410 a násl. obč. zák. Nárok na náhradu škody vzniklé zaměstnavateli tím, že zaměstnanec předměty tyto poškodil, zničil nebo ztratil ( § 415 obč. zák.) ovšem zaniká, nebyl-li uplatněn v 6měsíční lhůtě podle § 418 obč. zák.
Poněvadž nejde o nárok podle zák. č. 71/1958 Sb., nepředchází uplatnění tohoto nároku řízení podle § 12 cit. zák.
Ze shora uvedené zásady, že odpovědnost podle § 5 zák. č. 71/1958 Sb. se týká drobnějších předmětů, plyne, že podle cit. ust. nemůže být posuzována odpovědnost řidiče za svěřené motorové vozidlo, jak k tomu v praxi někdy dochází. Řidič může mít ovšem zvýšenou odpovědnost podle zák. č. 71/1958 Sb., a to podle § 4 odst. 1 cit. zák., tato odpovědnost se však týká jen dopravovaného zboží.
Předměty mohou být zaměstnanci svěřeny buď jen na dobu trvání pracovní směny (takže po jejím skončení je zaměstnanec musí odevzdat) anebo na dobu potřeby nebo na celou dobu trvání pracovního poměru. V posléze uvedených případech je podmínkou zvýšené odpovědnosti zaměstnance, že podnik vytvořil zaměstnanci podmínky potřebné k tomu, aby mohl svěřené předměty bezpečně uschovat. Předpokladem řádného plnění povinností ze strany zaměstnance pečovat o svěřené nástroje, ochranné oděvy a jiné předměty totiž je, aby také zaměstnavatel sám plnění těchto povinností zajistil (srov. § 3 odst. 1 a § 4 odst. 1, které ukládají podniku jako povinnost vytvářet pracovní podmínky, které by umožňovaly správný výkon jeho povinností).
Písemné potvrzení se v praxi nežádá na výrobní stroje, dopravní prostředky a na předměty, které mají povahu výrobního nebo provozního zařízení, a na nábytek.
Podmínkou zvýšené odpovědnosti podle § 5 odst. 1 je – obdobně jako u odpovědnosti podle § 4 odst. 1 – dodržení písemné formy: nástroje, ochranné oděvy a jiné předměty musí být podle cit. ust. svěřeny zaměstnanci na písemné potvrzení. Důsledky nedodržení ustanovení o písemné formě se projeví v tom, že nejde o zvýšenou odpovědnost podle § 5 odst. 1 a platí ust. § 2, takže zaměstnavatel musí prokazovat zavinění zaměstnance – na rozdíl od případu, kdy tyto předměty byly svěřeny zaměstnanci na písemné potvrzení, kdy se zavinění toho, kdo závazek porušil, předpokládá ( § 5 odst. 2).
Pokud jde o to, zda skutečnost, že předměty byly svěřeny zaměstnanci bez písemného potvrzení, může být posuzována jako spoluzavinění na straně zaměstnance nebo zaměstnavatele, jakož i pokud jde o prokázání té okolnosti, že písemné potvrzení bylo vydáno, odkazuje se na výklad o smlouvě o hmotné odpovědnosti [srov. bod c) str. 220].
V praxi je sporná otázka, zda vydání známky na výdej materiálu lze posuzovat jako písemné převzetí závazku ve smyslu ust. § 5. K této otázce je třeba uvést, že vydání samotné známky by nestačilo k založení odpovědnosti podle § 5 odst. 1. Nebyly zde totiž splněny základní náležitosti, jaké musí mít písemné potvrzení, aby založilo odpovědnost podle § 5 odst. 1, to znamená, že neoznačuje nepochybně předmět, který byl zaměstnanci svěřen, a není tu ani zachována písemná forma, neboť zaměstnanec nepotvrdil převzetí předmětu svým podpisem. V takovém případě odpovídá zaměstnanec toliko za podmínek § 2 a v rozsahu § 6.
Jestliže však při převzetí známky se vydá zaměstnanci písemné potvrzení a tento je současně upozorněn na to, že nevrácení svěřeného předmětu jej zavazuje k náhradě škody podle § 5 odst. 1, pak jde nepochybně o písemné převzetí závazku a o vznik odpovědnosti podle § 5 odst. 1. Vydání známky samotné je nutno v tomto případě posuzovat jako prostředek k usnadnění manipulace s předměty uvedenými v § 5.
Obdobná situace je i v případě, že zaměstnanec potvrdí v písemném potvrzení, že převezme v každý pracovní den určitý nástroj, ochranný oděv nebo jiný předmět potřebný k výkonu povinností vyplývajících z pracovního poměru (z potvrzení musí být patrno, jaký předmět se zaměstnanci svěřuje) a že po skončení pracovní směny obdrží jako důkaz o jejich vrácení známku. I tu jde o zvýšenou odpovědnost podle § 5 odst. 1, k jejímuž založení směřoval také úmysl účastníků pracovní smlouvy ( § 31 obč. zák.). Trvat na požadavku každodenního písemného potvrzování téhož nástroje nebo téhož ochranného oděvu by bylo formalistické a znamenalo by jen zatížení podniku další administrativní agendou.
Písemná forma byla splněna i v případě, že bylo použito typových vzorů prvotní evidence materiálně technického zásobování podle Ú. l. částka 96/1954 (výdejka a osobní list na nástroje a pracovní oděvy), které je ovšem nutno doplnit upozorněním, že při ztrátě svěřených předmětů má zaměstnanec zvýšenou odpovědnost (pokud neprokáže, že ztrátu nezavinil).
Zvýšená odpovědnost zaměstnance podle § 5 odst. 1, pokud jde o nástroje, ochranné oděvy a jiné předměty, které mu byly svěřeny nikoliv k vyúčtování, nýbrž jen k užívání, platí však jen při ztrátě těchto předmětů a nikoliv při jejich poškození (na rozdíl od zvýšené odpovědnosti podle § 4 odst. 1, kdy jde o poškození hodnot svěřených k vyúčtování a na rozdíl od odpovědnosti za části ubikačního zařízení, kdy odpovídá podle § 415 obč. zák. rovněž i za poškození). Za poškození těchto předmětů, i když je zaměstnanec převzal na písemné potvrzení, odpovídá jen za podmínek § 2 ( § 5 odst. 2).
Rozsah náhrady škody se řídí v prvém případě ust. § 8 a v druhém případě ust. § 6. Výkladem těchto ustanovení nutno řešit také otázku výše náhrady škody v případě ztráty, resp. zničení a v případě poškození předmětů uvedených v § 5. Podle § 6 odst. 1 a podle § 8 věta první a druhá je zaměstnanec povinen nahradit skutečnou škodu. Skutečnou škodou se obecně myslí zmenšení hodnoty majetku podniku (srov. důvodovou zprávu k § § 6 a 10), tedy zmenšení majetku existujícího již v podniku. Jde nyní o to, co je skutečnou škodou, kterou má zaměstnanec nahradit v případě ztráty, zničení nebo poškození předmětů svěřených mu podle § 5:
V případě předmětů svěřených zaměstnanci podle § 5 odst. 1 skutečná škoda je omezena na skutečnou újmu, která tu nastala na majetku podniku a nelze do ní zahrnout to, co podnik ztratil, tedy ušlý zisk ( § 6 odst. 1). Skutečnou škodou se rozumí běžná cena ( § 8 věta druhá), tj. podle důvodové zprávy zpravidla státní maloobchodní cena nebo tzv. spotřebitelská cena zjistitelná podle ceníku maloobchodních cen. Jestliže hodnota předmětu není určena v maloobchodní ceně, zjistí se skutečná hodnota tak, že se k pořizovacím nákladům připočte daň z obratu. Není-li ani takto možno hodnotu předmětu zjistit, určí soud výši náhrady škody podle volného uvážení ( § 94 o. s. ř.). Pomůckou v těchto případech je stanovení výše škody podle srovnatelných druhů výrobků. Takto zjištěná skutečná hodnota se hradí v plné výši u nových předmětů, kdežto u starších předmětů se tato hodnota sníží o hodnotu představující opotřebení. Při stanovení výše opotřebení nutno vycházet ze skutečného opotřebení předmětu; podpůrně lze použít údajů operativně technické evidence a inventurních údajů o pořízení předmětů, o běžných, případně generálních opravách atd.; jako pomůcky lze použít také opotřebení vyjádřené oprávkou v účetní evidenci podle § 50 vyhl. min. fin. č. 102/1958 Ú. l., pokud ovšem jsou stanoveny obecné normy odpisů (tj. podle vyhl. min. fin. č. 65/1958 Ú. l. jen pro hospodářské a nikoliv rozpočtové organizace; srov. též § 43 vyhl. č. 102/1958 Ú. l. a částku 55/1958 Ú. l.) a pokud oprávka učiněná v účetní evidenci by nebyla patrně v rozporu se skutečným opotřebením. Zjištění výše opotřebení je ovšem zpravidla věcí znaleckou, neboť vyžaduje zvláštních odborných znalostí a zkušeností ( § 108 o. s. ř.) (Srov. rozh. č. 39/61 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Při opravitelném poškození svěřeného předmětu podle § 5 skutečnou škodu představuje náklad na nutnou opravu potřebnou k tomu, aby se věc uvedla do stavu, v jakém byla před poškozením. Škodou je tu částka, za kterou si může kdokoliv dát poškozenou věc opravit a nezáleží proto na tom, že si snad poškozený může věc ve vlastní dílně opravit s menším nákladem (srov. rozh. č. 18/58 Sbírky rozh. čs. soudů). Nebude-li opravou odstraněno nastalé znehodnocení, je možno požadovat i další náhradu z tohoto důvodu.
Shora uvedené zásady týkající se zjištění výše škody platí zásadně i pro ostatní případy náhrady škody podle zák. č. 71/1958 Sb., i když sporné otázky v praxi soudů se soustředily na zjišťování škody způsobené ztrátou předmětů uvedených v § 5.
V závěru části jednající o odpovědnosti podle § 5 zák. č. 71/1958 Sb. je třeba zodpovědět ještě další otázku, spornou v praxi soudů, totiž jak posuzovat odpovědnost zaměstnance za předměty svěřené mu na základě písemného potvrzení tehdy, jestliže dojde ke ztrátě těchto předmětů v souvislosti s tím, že zaměstnanec byl vzat do vazby nebo byl odvezen do nemocnice, případně utrpěl pracovní úraz apod., a v důsledku toho předměty tyto neodevzdal, ačkoliv je měl uložené ve skříňce; odevzdání v pozdější době nelze provést (např. neznámý pachatel tyto předměty odcizil).
K této otázce je třeba uvést, že zaměstnanec má v těchto případech zvýšenou odpovědnost podle § 5 odst. 1 cit. zák., pokud neprokáže, že škodu nezavinil. Jde tu tedy o důkazní břemeno ohledně zavinění.
Zaměstnanec musí prokázat, že ztrátu nezavinil. V tom směru stačí, když prokáže, že např. věci měl v uzamčené skříňce, nebo že zaměstnavatel mu nedal objektivní předpoklady pro plnění smluvních závazků (např. neposkytl zaměstnanci zamykatelnou skříňku k uložení jeho věcí) nebo když v důsledku utrpěného pracovního úrazu se nemohl o věci postarat. Zaměstnavatelova odpovědnost za věci zaměstnancovy uložené ve skříňce se tu posuzuje podle stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 77/1958 Sbírky rozh. čs. soudů. Je tedy na žalovaném zaměstnanci, aby opatřoval a označoval důkazy prokazující, že škodu nezavinil. Nepodaří-li se mu tyto okolnosti prokázat, musí být žalobě podniku na náhradu škody vzniklé ztrátou předmětu svěřeného zaměstnanci podle § 5 odst. 1 cit. zák. vyhověno. Jde tu tedy o věc důkazů v každém jednotlivém případě, o jejich hodnocení a zjištění věci podle § 93 o. s. ř.
5. Úroky z prodlení:
V praxi je sporná také otázka, zda podniky vůbec jsou oprávněny požadovat na zaměstnancích způsobivších škodu podle zák. č. 71/1958 Sb. zákonné úroky z prodlení, když zák. č. 71/1958 Sb. sám nemá v tom směru výslovné ustanovení a zda tu snad nejde o ušlý zisk ve smyslu ust. § 6 zák. č. 71/1958 Sb.
V této otázce zastává Nejvyšší soud stanovisko, že podnik je oprávněn požadovat na zaměstnanci způsobivším škodu podle zák. č. 71/1958 Sb. (včetně mank) zákonné 5 % úroky z prodlení podle § 1 nař. č. 37/1955 Sb. (srov. čl. 28, 39 vyhl. č. 205/1958 Ú. l.), /45/ a to z částky, kterou je povinen zaměstnanec podniku nahradit. K odůvodnění tohoto stanoviska se uvádí:
Zákon č. 71/1958 Sb., i když speciálním způsobem upravuje otázku náhrady škody vzniklé porušením povinností z pracovního poměru, se nedotkl obecné úpravy platné pro případ, že dlužník je v prodlení se splněním svého závazku. Pokud jde o zákonné úroky z prodlení (srov. nař. č. 37/1955 Sb.), nelze tyto považovat za něco, co podniku ušlo ( § 6 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb.), neboť při prodlení dlužníkově má věřitel nárok na zákonné úroky z prodlení i v tom případě, když mu žádná škoda nevznikla a náhrady škody z důvodu prodlení dlužníkova se může domáhat věřitel pouze v tom případě, že tato škoda přesahuje zákonné úroky z prodlení ( § 253 odst. 1 věta druhá, § 255 obč. zák.) (Srov. stanovisko Nejvyššího soud 1 Ec 3/59 – 3, uveřejněné ve „Výběru“ pod č. 42/59).
Toto stanovisko je v souladu i s vyhl. min. fin. č. 205/1958 Ú. l., /46/ kterou se provádí vl. nař. o správě národního majetku; ustanovení cit. vyhl. ukládají přímo povinnost tyto úroky požadovat (srov. čl. 28 a 39 cit. vyhl.).
Pokud jde o výši úroků, upozorňuje se na to, že od 13. srpna 1955 zák. úroky z prodlení činí 5 % podle § 1 nař. č. 37/1955 Sb. (zák. úroky do 12. srpna 1955 činily podle § 7 nař. č. 157/1950 Sb. 2,5 %). Poněvadž vyšší úroky požadovat nelze, leč jen za podmínek náhrady škody podle § 253 obč. zák., ovšem pouze jako jistinu částkou, která už podniku ušla, nikoli jako úroky z prodlení ve vyšší sazbě, než je sazba zákonná (srov. rozh. Nejvyššího soudu č. Cz 538/54), přicházejí prakticky vzhledem k ust. § 6 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb., podle něhož podnik nemůže požadovat ušlý zisk, při pohledávkách na náhradu škody podle cit. zák. v úvahu zásadně úroky 5 % (příp. nižší, byly-li sjednány). Ustanovení o úrocích z prodlení je ustanovením kogentním a proto ani smírem nemohou být smluveny vyšší úroky z prodlení než úroky zákonem určené, nýbrž jen úroky nižší, jak výslovně uvádí § 255 obč. zák.
Otázka, od kdy je zaměstnanec povinen platit úroky z prodlení, souvisí s otázkou splatnosti (dospělosti) závazku k náhradě škody. Den splatnosti je buď určen smluvně nebo zákonem. Není-li čas splnění určen ani smluvně ani zvláštním zák. ustanovením, pak může podle § 306 obč. zák. věřitel požadovat plnění ihned a na jeho požádání musí potom dlužník splnit nejpozději v den následující po tom, kdy byl požádán o splnění. Nastává tedy den dospělosti, resp. splatnosti pohledávky dnem následujícím po tom, kdy byl dlužník o splnění požádán. Nebyl-li požádán, nýbrž přímo žalován, nastává splatnost v den po doručení žaloby, neboť v takovémto případě třeba žalobu považovat za kvalifikovanou upomínku. Uplynutím tohoto dne se dostane dlužník do prodlení ve smyslu § 252 obč. zák., takže po té je povinen zaplatit zákonné úroky z prodlení podle § 255 obč. zák. (srov. rozh. č. 35/1961 Sbírky sdělení a rozhodnutí soudů ČSSR).
Při povolení splátek nastává povinnost platit úroky z prodlení teprve tehdy, jestliže zaměstnanec neplní ve lhůtě stanovené pro splátky. Platí-li splátky ve lhůtách, nepřichází v úvahu placení úroků. V této souvislosti se poznamenává, že srážky ze mzdy zaměstnance může zaměstnavatel podle § 13 provádět jen tehdy, jestliže zaměstnanec závazek písemně uznal a stejným způsobem dohodl i výši srážek.
V.
Odpovědnost za škodu způsobenou zaměstnancem cizímu podniku nebo třetí osobě:
1. Zásady odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem cizímu podniku nebo třetí osobě:
Původní stanovisko zaujaté v této otázce (srov. rozh. č. 1/60 Sbírky rozhodnutí čs. soudů) revokoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí 4 Cz 48/60 uveřejněném pod č. 46/1960 Sbírky rozhodnutí čs. soudů. V tomto rozhodnutí dospívá Nejvyšší soud k závěru, že i při nedostatku výslovného ustanovení zák. č. 71/1958 Sb. v tom směru, že zavinění zaměstnance se považuje vždy za zavinění podniku (srov. ust. § 28 zák. č. 69/1958 Sb., které již samo o sobě svědčí tendenci v zákonodárství v tomto směru pronikající), nutno dospět k závěru, že cizí podnik nebo třetí osoba (např. spoluzaměstnanec), která uplatňuje nárok na náhradu škody proti zaměstnanci, kterou způsobil z nedbalosti při výkonu svého zaměstnání porušením povinností z pracovního poměru, může takový nárok uplatnit toliko vůči podniku, který je zaměstnavatelem takového zaměstnance. Podnik je pak povinen podle § 3 odst. 2 věta druhá zák. č. 71/1958 Sb. požadovat náhradu škody, která podnik postihuje, na zaměstnanci, který ji zavinil.
Toto stanovisko odůvodnil Nejvyšší soud v podstatě tím, že dopustit, aby cizí podniky nebo třetí osoby mohly uplatňovat proti zaměstnanci nárok na náhradu škody, kterou tento způsobil při výkonu zaměstnání porušením závazků z pracovního poměru, bez zřetele na podmínky a rozsah náhrady škody, jak jsou stanoveny zákonem č. 71/1958 Sb., by ve svých důsledcích mařilo cíle, které zákon sleduje a vedlo by k obcházení tohoto zákona. Rozsah odpovědnosti by byl určen tou nahodilou okolností, proti komu třetí osoba nárok uplatňuje. Znamenalo by to ve svých důsledcích, že by podáním žaloby třetí osobou proti zaměstnanci, ač šlo o porušení závazků z pracovního poměru při výkonu zaměstnání zaměstnancem, byla tato náhrada škody vylučována z aplikace ustanovení speciální zákonné úpravy a dopadala by na ni ustanovení občanského zákoníku, jež na takový případ nedopadají.
Pokud zákon č. 71/1958 Sb. chtěl podrobit určité poměry, kdy došlo ke škodě způsobené zaměstnancem při výkonu zaměstnání, občanskému zákoníku, pak to výslovně stanovil ( § 16 odst. 1 cit. zák.). Kdyby byl připuštěn názor, že nároky třetích osob je posuzovat co do podmínek a rozsahu v případech, o něž jde, podle občanského zákoníku, vedlo by to k závěrům zcela nepřijatelným, totiž že zaměstnanci, kteří se dopustili porušení povinností vyplývajících z pracovního poměru toliko z nedbalosti, by byli co do rozsahu povinnosti k náhradě škody postaveni na roveň osobám, které se dopustily takového porušení úmyslným jednáním nebo v opilosti v případě, že by třetí osoba se rozhodla uplatnit svůj nárok proti zaměstnanci.
Shora uvedené zásady platí i v řízení trestním (v řízení adhezním). Uplatnění nároku na náhradu škody cizím podnikem nebo třetí osobou jako poškozeným nelze připustit ani v tomto řízení. Takový podnik nebo osobu soud jako poškozeného nepřipustí ( § 219 odst. 3 tr. ř.).
V závěru nutno zdůraznit, že zaměstnanec odpovídá jako přímý škůdce podle obč. zákoníku ( § § 337 a násl.), způsobil-li škodu úmyslně nebo v opilosti ( § 16 odst. 1 zák. č. 71/1958 Sb.) a stejně odpovídá i za škodu způsobenou mimo výkon zaměstnání [např. úkonem, který neznamená plnění pracovního závazku pro podnik, např., pracuje-li zaměstnanec pro sebe a poškodí stroj; srov. i rozh. č. 57/1961 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, podle něhož zásady vyslovené shora (str. 252) nelze použít v případě, kdy jde o vybočení zaměstnance z povinností vyplývajících z pracovního poměru]. Jde-li o škodu způsobenou náhodou, k níž zaměstnanec nedal ze své viny podnět ( § 341 obč. zák.), není dána odpovědnost ani zaměstnance a tedy ani jeho zaměstnavatele podle zásad ražených shora; v případě škody způsobené náhodou, k níž dal podnět zaměstnanec, odpovídá jeho zaměstnavatel podle zásad uvedených shora, neboť jde o nedbalost a tím o škodu podle zák. č. 71/1958 Sb. za předpokladu splnění i ostatních podmínek cit. zákona.
2. Regresní nároky:
Stanovisko zaujaté sub 1. shora vychází ze dvou základních zásad:
za porušení povinností z nedbalosti – došlo-li k němu při výkonu zaměstnání – odpovídá zaměstnanec vždy jen svému zaměstnavateli (a to za podmínek a v rozsahu zák. č. 71/1958 Sb.),
zavinění zaměstnance se považuje za zavinění podniku.
Pod zorným úhlem těchto zásad je nutno řešit sporné otázky, které vznikly v praxi v souvislosti s některými regresními nároky.
Jde o tyto regresní nároky:
a.) Regresní nároky podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb.:
aa) Nároky státu na náklady léčebné péče podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb., které uplatňuje státní zdravotní správa prostřednictvím příslušných ústavů národního zdraví (srov. instrukci min. zdrav. poř. č. 33/1957 Sbírky instrukcí pro výkonné orgány národních výborů ve znění instrukce poř. č. 36/1958 Věstníku min. zdrav.);
bb) nároky státu na dávky nemocenského pojištění podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb., které uplatňuje Revoluční odborové hnutí prostřednictvím krajských správ nemocenského pojištění při KOR (v Praze prostřednictvím Pražské správy nemocenského pojištění při Pražské odborové radě);
cc) nároky státu na dávky důchodového zabezpečení podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb., které uplatňuje Státní úřad sociálního zabezpečení.
Při posuzování všech těchto nároků nutno vzhledem k pozdější speciální úpravě odpovědnosti zaměstnance podle zák. č. 71/1958 Sb., vyjít ze zásad uvedených sub 1. shora. I při posuzování této odpovědnosti nutno tedy vyjít ze zásady, že zavinění zaměstnance, který z nedbalosti způsobil při výkonu zaměstnání porušením povinností z pracovního poměru škodu třetí osobě, se považuje za zavinění podniku. Opačný výklad, jde-li o nárok opřený o ustanovení § 13 zák. č. 58/1956 Sb., by byl vzhledem k tomu, co bylo uvedeno k odůvodnění stanoviska zastávaného sub 1. shora, nedůsledný a mohl by vést k obcházení zák. č. 71/1958 Sb. a cílů tímto zákonem sledovaných. Z těchto důvodů není ve sporu o náhradu škody podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb. pasívně legitimován zaměstnanec, který úraz zavinil, nýbrž jeho zaměstnavatel.
Poněvadž zaměstnavatel odpovídá vždy za zavinění zaměstnance, nutno podmínky regresního nároku Čs. státu posuzovat z hlediska zavinění zaměstnance. Opačné stanovisko by mělo ten důsledek, že Čs. stát by mohl regresní nároky uplatnit jen v těch případech, kdy došlo k porušení bezpečnostních předpisů ze strany zaměstnavatele.
Toto stanovisko platí analogicky i pro případy regresních nároků Státního úřadu sociálního zabezpečení, které byly uplatněny se zřetelem na ust. § 110 zák. č. 99/1948 Sb., jak bylo vyloženo v rozh. č. 11/1961 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR.
Jak v případě nároků podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb., tak i v případě nároků podle § 110 zák. č. 99/1948 Sb. jde o nepřímou škodu (na rozdíl od přímé škody, která byla způsobena některému zaměstnanci) způsobenou státu tím, že v důsledku úrazu vynaložil náklady léčebné péče a dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení. V obou případech platí zásada, že za škodu způsobenou zaměstnanci pracovním úrazem, který zavinil jeho spoluzaměstnanec porušením povinností z pracovního poměru z nedbalosti, odpovídá vždy zaměstnavatel. Rozdíl je jen v tom, že v případě § 110 zák. č. 99/1948 Sb. (a stejně § 36 vyhl. č. 100/1953 Sb.) pojišťovna (odborové svazy) neměly přímý nárok na náhradu vůči škůdci (dnes jeho zaměstnavateli), zatímco podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb. jde o přímý nárok státu na náhradu nákladů léčebného a dávek (srov. rozh. č. 3/1958 Sbírky rozh. čs. soudů), který se promlčuje ve třech letech podle § 13 zák. č. 58/1956 Sb. (srov. rozh. č. 52/1961 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
b.) Regresní nároky Státní pojišťovny:
Také v ustanoveních o regresních nárocích Státní pojišťovny z pojistného poměru se promítá zásada uvedená shora sub 1. (srov. rozh. č. 46/60 Sbírky rozh. čs. soudů):
Jde o tyto regresy:
aa): Regres pojišťovny v případě škody na pojištěném majetku ( § 33 zák. č. 189/1950 Sb.):
V případě, že zaměstnanec způsobí škodu na pojištěném majetku cizího podniku nebo třetí osoby, odpovídá podle zásad uvedených shora sub 1. za tuto škodu zaměstnavatel; pojišťovna nemůže škodu uplatnit proti samotnému zaměstnanci ( § 33 odst. 1 zák. č. 189/1950 Sb.).
Způsobí-li škodu na pojištěném majetku vlastního zaměstnavatele, nutno případ posuzovat podle ustanovení § 33 odst. 1 zák. č. 189/1950 Sb., vyloženého v souladu se zákonem č. 71/1958 Sb. Podle § 33 cit. zák. nároky pojistníka nebo pojištěného na náhradu škody způsobené pojistnou příhodou vůči třetí osobě přecházejí na pojišťovnu, pokud nahradila škodu. Toto ustanovení nutno vykládat v souladu s hlavní zásadou zákona č. 71/1958 Sb., že za škodu způsobenou zaměstnancem z nedbalosti při plnění jeho pracovních povinností odpovídá zaměstnanec vždy jen svému zaměstnavateli. Nárok pojišťovny podle § 33 cit. zák. je pouze nárokem odvozeným (a nikoli primérním nárokem pojišťovny, kdy by bylo nutno postupovat podle § 28 zák. č. 69/1958 Sb. vzhledem k tomu, že by šlo o vztah mezi Státní pojišťovnou a pojištěnou zaměstnavatelskou organizací). Tento nárok pojišťovny nemůže být ani jiný ani vyšší než nárok pojištěného zaměstnavatele vůči jeho zaměstnanci. Protože jde o jediný nárok, který pojištěný zaměstnavatel z titulu vzniklé mu škody proti svému zaměstnanci má a který jedině může a je také povinen výhradně sám vymáhat, a protože se uplatněním tohoto svého jediného nároku také sám z náhrady placené jeho zaměstnancem co do části škody uspokojí, projeví se to ve vztahu pojišťovny k pojištěnému zaměstnavateli tak, že pojišťovna mu uhradí jako skutečnou majetkovou škodu ( § 28 zák. č. 189/1950 Sb.) rozdíl mezi výší celkové škody a výší škody, kterou je povinen nahradit zaměstnavateli jeho zaměstnanec podle zákona č. 71/1958 Sb. ( § § 2, 6) a kterou je zaměstnavatel také povinen na zaměstnanci vymáhat ( § 3 odst. 2).
Škodou, kterou je zaměstnanec povinen nahradit zaměstnavateli podle zákona č. 71/1958 Sb., je škoda určená rozhodnutím soudu nebo rozhodčího orgánu, resp. určená v řízení podle § 12, a to s přihlédnutím k § 7.
Tím se nemění nic na možnosti pojišťovny snížit náhradu škodu podle § 18 zák. č. 189/1950 Sb., pokud jsou splněny podmínky tohoto ustanovení.
Analogicky je třeba postupovat i v těch případech, kde škodu způsobí z nedbalosti člen družstva při plnění úkolů pro družstvo (pokud jde o výrobní družstva srov. Směrnice ÚSVD ze dne 17. prosince 1958 pro uplatňování zákona o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru ve výrobním družstevnictví, Sbírka usnesení, směrnic a pokynů ÚSVD, poř. č. 179; pokud jde o členy JZD srov. § § 40-46 zák. č. 49/1959
Sb. a vyhl. č. 211/1959 Ú. l. o povinném pojištění JZD).
bb): Regres pojišťovny v případě vyplacené náhrady v pojištění zákonné odpovědnosti za provoz motorového vozidla ( § 6 vyhl. č. 38/1957 Ú. l.):
Za vyplacenou náhradu v pojištění zákonné odpovědnosti za provoz motorového vozidla má pojišťovna postih podle § 6 vyhl. č. 38/1957 Ú. l. vůči osobě užité v provozu, tj. zaměstnanci (členu) organizace (řidiči, závozníkovi). Pojišťovna uplatní tento postih podle zásad uvedených shora sub aa) vůči organizaci a organizace se vypořádá se svým zaměstnancem podle zvláštních předpisů (zákon č. 71/1958 Sb.).