Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bc. J. V., zastoupeného Mgr. Janem Harcubou, advokátem se sídlem Mladá Boleslav, Okružní 280, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., ze dne 17. 6. 2009, čj. Konf 56/2008 - 32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti uvedl, že i když splnil veškeré zákonné požadavky, domáhá se marně, již od 11. 6. 2002, před obecnými soudy a Ministerstvem vnitra ČR, uznání rozsahu své odborné způsobilosti v oboru požární ochrany. U zvláštního senátu, zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ve znění pozdějších předpisů (dále "zvláštní senát"), se domáhal zahájení řízení o kompetenčním sporu mezi Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem, neboť jeho žaloba na určení odborné způsobilosti zpracovávat požárně bezpečnostní řešení byla zamítnuta jak soudy ve věcech občanskoprávních, tak i soudy správními. Stěžovatel se domnívá, že právě odmítnutí jeho žaloby oběma typy soudů naplňuje podmínku záporného kompetenčního sporu. Přesto zvláštní senát jeho návrh odmítl.
sp. zn. III. ÚS 224/98 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, str. 17).
K tomu však v projednávané věci zjevně nedošlo. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s tím, že zvláštní senát neshledal v jeho věci záporný kompetenční konflikt a posoudil jeho návrh jako nedůvodný. Po prostudování celého případu nelze než uzavřít, že pokud zvláštní senát dospěl k závěru o neexistenci kompetenčního sporu tvrzeného stěžovatelem, nelze jeho rozhodnutí z ústavněprávního hlediska cokoli upřít.
Zvláštní senát v označením rozhodnutí detailně vyložil, z jakých důvodů podaný návrh odmítl, přičemž je přiměřeným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. S argumenty stěžovatele se srozumitelně vypořádal a své závěry výstižně odůvodnil. Zásah do základních práv stěžovatele svým rozhodnutím způsobit nemohl.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že odmítnutím jeho žaloby byly naplněny podmínky záporného kompetenčního sporu, nelze mu dát za pravdu. Ani Nejvyšší správní soud ani Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích nedovodily, že by ve věci stěžovatele byla dána pravomoc soudů, neboť pravomoc vydávat rozhodnutí o tom, zda stěžovatel složil zkoušky, získal odbornou způsobilost, případně zda je oprávněn k výkonu určité posudkové odborné činnosti, náleží výlučně správním orgánům. Určení rozsahu odborné způsobilosti se stěžovatel nemůže domáhat u soudu, ale především u orgánu státní správy, který je k tomu pověřen a který osvědčení o odborné způsobilosti stěžovatele vydal, respektive měl vydat.
Stěžovatel nerespektoval ani rozhodnutí Ústavního soudu o jeho dřívější ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 446/06 , ze dne 20. 7. 2006, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "stěžovateli se v každém případě dostane v jeho věci soudní ochrany v rámci případného řízení před správní justicí po eventuálním neúspěšném řízení před orgány veřejné správy."
Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že nemůže-li se soud, respektive jiný orgán státní správy, zabývat návrhem z důvodu stanoveného zákonem a návrh odmítne, nelze obecně takový postup soudu hodnotit jako odepření spravedlnosti a rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z výše uvedených důvodů se Ústavní soud nezabýval ani stěžovatelem tvrzenou naléhavostí věci, neboť dospěl k závěru, že podmínky § 39 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu