Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Erbrta, právně zastoupeného JUDr. Norbertem Naxerou, advokátem, sídlem Rebcova 555, Přeštice, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. července 2024 č. j. Vol 18/2024-15 a s ní spojeném návrhu na vyslovení protiústavnosti § 47 odst. 2 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 3. 9. 2024, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým odmítl návrh stěžovatele označený jako "stížnost", kterou namítal, že kandidáti ve volbách do Evropského parlamentu jsou zařazeni na kandidátkách českých politických stran; ty přitom ani neodpovídají frakcím v Evropském parlamentu. Podle stěžovatele by se tedy měly do Evropského parlamentu volit jednotlivé osobnosti, nikoli strany. Konkrétně mu vadilo, že nebyli zvoleni kandidáti stran, které nezískaly alespoň 5 % platných hlasů, a že dva mandáty připadající na hlasy odevzdané stranám, které nedosáhly hranice volitelnosti, byly rozděleny stranám, které tuto hranici překročily.
Namísto dvou posledních poslanců zvolených za hnutí ANO a koalici SPOLU (Ondřeje Kovaříka a Ondřeje Krutílka) tak měli být podle stěžovatele zvoleni kandidáti, kteří uvnitř stran, které nedosáhly hranice volitelnosti, získali nejvíce preferenčních hlasů (Jindřich Rajchl a Lubomír Zaorálek).
2. Své rozhodnutí Nejvyšší správní soud odůvodnil především tím, že stěžovatel netvrdil, že byl volební zákon porušen způsobem, který mohl hrubě ovlivnit volbu konkrétních kandidátů. V podstatě tvrdil, že je potřeba volební zákon změnit. Předseda senátu tedy navrhovateli v usnesení ze dne 25. 6. 2024 č. j. Vol 18/2024-9 vysvětlil, jaké jsou podmínky věcného projednání jeho návrhu. Současně ho vyzval, aby do pěti dnů uvedl skutečnosti, ze kterých vyplývá porušení volebního zákona způsobem, který mohl hrubě ovlivnit volbu konkrétních kandidátů a aby formuloval výrok rozhodnutí, jehož vydání se domáhá. Stěžovatel však nadále setrval u kritiky samotného volebního zákona, a to 5% hranice volitelnosti a nemožnosti volit jednotlivé kandidáty. Neodstranil tedy vady svého původního podání, přičemž kvůli jejich neodstranění nelze v řízení pokračovat. Soudu totiž nepřísluší rozhodovat o tom, jakou má mít volební zákon podobu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel vyjmenoval základní práva, která měla být rozhodnutím Nejvyššího správního soudu porušena. Konkrétně uvedl čl. 4 Ústavy a čl. 3 odst. 1, čl. 21 odst. 1 a 4, čl. 22 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Podle stěžovatele je "z rozsudku Nejvyššího správního soudu zjevné, že soud stížnost zamítl, aniž by se jí řádně zabýval". Pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší správní soud "žalobu zamítl bez jednání". Přitom nic nebránilo nařídit veřejné jednání. Podle stěžovatele je sice pravda, že zákon rozhodnutí bez jednání připouští, ale tento zákon je protiústavní kvůli rozporu s čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle něhož jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. U poslední věty, že rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně, není přípustná žádná výjimka. Proto každý účastník soudního řízení, který trvá na tom, aby byl přítomen vyhlášení rozsudku, nemůže být o toto právo připraven. V nyní projednávané věci tyto podmínky nejsou splněny, neboť veřejné projednání žaloby by nenarušilo veřejný pořádek, národní bezpečnost ani soukromí účastníků. Proto Nejvyšší správní soud tím že rozhodl bez jednání, přestože účastníci řízení požadovali jeho nařízení, porušil základní práva stěžovatele.
5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel namítá protiústavnost zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "volební zákon"). Volby nepovažuje za šťastně řešené a kvorum za přežité. Volí se strany, hnutí a koalice, které Evropský parlament nemá a nezná. V okamžiku voleb voliči netuší, k jaké frakci se volená strana přidá, a v případě, že se volí koalice, mohou poslanci z jedné kandidátky být v různých frakcích Evropského parlamentu. Za srozumitelnější a přehlednější by považoval do Evropského parlamentu volit jednotlivé kandidáty ze společné kandidátky, kde by mohlo být uvedeno, k jaké frakci se kandidát hlásí. Protože má stěžovatel za to, že pětiprocentní volební klauzule, která je pro volby do Evropského parlamentu stanovená v § 47 odst. 2 volebního zákona, je protiústavní, navrhuje, aby i Ústavní soud prohlásil protiústavnost tohoto ustanovení.
6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i další zákonem stanovené náležitosti (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Ústavní soud se zabýval námitkami stěžovatele z hlediska respektování zásad spravedlivého (řádného) procesu, tedy zda se Nejvyšší správní soud při posuzování jeho návrhu nedopustil takového výkladu a použití příslušných ustanovení zákona o volbě do Evropského parlamentu, které by nezohledňovaly správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného práva nebo svobody na posuzovanou věc, nebo by byly projevem neakceptovatelné libovůle spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, respektive odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález sp. zn. Pl.
ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Podle § 90 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), může za podmínek stanovených zvláštními zákony občan, politická strana nebo nezávislý kandidát anebo sdružení nezávislých kandidátů a sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů návrhem domáhat rozhodnutí soudu o neplatnosti voleb, neplatnosti hlasování nebo neplatnosti volby kandidáta.
10. Tímto zvláštním zákonem je zákon o volbách do Evropského parlamentu. Podle § 57 odst. 1 tohoto zákona se může podáním návrhu na neplatnost volby kandidáta domáhat ochrany u soudu podle zvláštního právního předpisu každý volič zapsaný do seznamu voličů pro volby do Evropského parlamentu nebo do výpisu z něj a každá politická strana, politické hnutí nebo koalice, jejichž kandidátní listina byla pro volby do Evropského parlamentu na území České republiky zaregistrována. Návrh je třeba podat nejpozději 10 dnů po vyhlášení výsledků voleb Státní volební komisí. Podle § 57 odst. 2 téhož zákona pak návrh na neplatnost volby kandidáta může podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil výsledek volby tohoto kandidáta.
11. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že stěžovatel podle shora citovaných ustanovení nepostupoval a na výzvu předsedy senátu k odstranění vad návrhu pouze zopakoval své výhrady proti § 47 odst. 2 volebního zákona. Nejvyšší správní soud poté vyhodnotil stěžovatelův návrh jako věcně neprojednatelný.
12. K argumentaci stěžovatele uvedl, že mu nepřísluší rozhodovat o tom, jakou má mít volební zákon podobu (kdo má podávat kandidátní listiny a jak mají být zjišťovány výsledky voleb, resp. jak se mají hlasy převádět na mandáty); to je úkolem zákonodárce. Ohledně 5% hranice volitelnosti už Ústavní soud v minulosti vyslovil, že pětiprocentní uzavírací klauzule pro volby do Evropského parlamentu není protiústavní [nález ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. Pl. ÚS 14/14
(N 98P77 SbNU 429)]. A není-li protiústavní podmiňovat zvolení kandidátů úspěchem politické strany, za kterou kandidují, nelze ani uvažovat o tom, že by protiústavní bylo samotné nutné zařazení kandidátů na kandidátky politických stran.
13. Ústavní soud shledal správným závěr Nejvyššího správního soudu, že návrh stěžovatele měl vady, že je stěžovatel neodstranil, a proto nebylo možné v řízení pokračovat. Proti těmto závěrům ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nebrojí, jeho ústavní stížnost se tak zcela míjí s rozhodovacími důvody napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu, a již proto je zjevně neopodstatněná.
14. Stěžovatelova další námitka se týká procesního postupu Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel mu vytýká, že ve věci nenařídil jednání a že ani své rozhodnutí, stěžovatelem nazývané "rozsudek", nevyhlásil veřejně, jak mu nařizuje čl. 96 odst. 2 Ústavy. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel zjevně nerozlišuje mezi rozsudkem a usnesením. Podle § 58 volebního zákona je k řízení podle § 57 volebního zákona příslušný Nejvyšší správní soud, který postupuje obdobně podle části třetí hlavy II dílu 4 soudního řádu správního, tedy rozhodne usnesením, a to do dvaceti dnů poté, kdy návrh došel soudu.
Jednání není třeba nařizovat (§ 90 s. ř. s.). Z uvedeného je zřejmé, že i pokud by Nejvyšší správní soud o návrhu stěžovatele rozhodoval meritorně, stalo by se tak usnesením, a ani v takovém případě by jednání nemusel nařizovat. V nyní projednávaném případě však Nejvyšší správní soud stěžovatelův návrh ani věcně neprojednal, nýbrž jej odmítl pro neodstranění vytčených vad, kvůli nimž nebylo možno v řízení pokračovat.
15. Napadeným usnesením volebního senátu Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ze shodných důvodů Ústavní soud odmítl i návrh na vyslovení protiústavnosti § 47 odst. 2 zákona o volbách do Evropského parlamentu, i když stěžovatel nepostupoval striktně podle § 74 zákona o Ústavním soudu (tedy nenavrhoval jeho zrušení), neboť jde o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti [podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. g) a čl. 1 odst. 2 písm. a) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., tak soud učinil v plénu, které si tímto rozhodnutím vyhradilo rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím správního soudu o neplatnosti volby kandidáta do Evropského parlamentu (§ 90 s. ř. s.).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2024
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu