Vyhláška města Sokolova o veřejném pořádku a čistotě ve městě
293/1998 Sb. N 144/12 SbNU 331
Vyhláška města Sokolova o veřejném pořádku a čistotě ve městě Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Plénum Ústavního soudu rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu přednostky Okresního úřadu v S. na zrušení obecně závazné vyhlášky města S., o veřejném pořádku a čistotě ve městě, přijaté městským zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997, takto:
Ustanovení kapitoly II., kapitoly III. - odst. 2, odst. 3 a odst. 4, kapitoly IV., kapitoly V. - odst. 2, kapitoly VI. - odst. 1, část textu odst. 2 znějící "a na pozemku Církve českobratrské evangelické na nábřeží P. B., na které vydává povolení farnost uvedené církve", odst. 3, odst. 5 a odst. 6 kapitoly VII., a kapitoly VIII. - odst. 1, odst. 2 a odst. 3 obecně závazné vyhlášky města S. o veřejném pořádku a čistotě ve městě, schválené Městským zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997, se zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění.
Okresního úřadu v S. na zrušení obecně závazné vyhlášky města S., o veřejném pořádku a čistotě ve městě, přijaté městským zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997, jejíž znění následuje: Městské zastupitelstvo v S. se na svém zasedání dne 26. 6. 1997 usneslo podle § 14 odst. 1 písm. i), § 16 odst. 1 a § 36 písm. f) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů, vydat tuto obecně závaznou vyhlášku:
Kapitola I.
Ustanovení základní a společná
Vyhláška se vydává v zájmu zlepšování životního prostředí a udržování čistoty na veřejných prostranstvích města. Udržování čistoty a veřejného pořádku ve městě je povinností všech občanů i návštěvníků S., všech právnických i fyzických osob včetně jejich sdružení a neziskových aktivit, a to i prostřednictvím svých zaměstnanců nebo dodavatelů.
Kapitola II.
Ochrana veřejného pořádku
1. Je zakázáno používat startovací a poplašné pistole, bouchací kuličky, dělbuchy, vzduchové a jiné střelné nebo hluk činící zbraně, jakož i jiné pyrotechnické výrobky na místech veřejnosti přístupných ve městě mimo prostor k tomu vyhrazených.
2. Je zakázáno používat pyrotechnické výrobky a explozivní předměty, byť zhotovené pro zábavné účely a distribuované podle vyhlášky 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, ve smyslu zákona č. 61/1998 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a ostatní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů, které vyvolávají světelné, zvukové, dýmové a pohybové účinky, na všech veřejně přístupných místech správního území města. Tento zákaz se vztahuje i na pozemky soukromé, pokud by i jen hrozilo, že účinek použití těchto zakázaných předmětů by nad míru přiměřenou poměrům a účelům této vyhlášky obtěžoval někoho jiného. Výjimku v jednotlivých případech (např. výročí, státní svátky ap.) schvaluje Městská rada v S.
3. Je zakázána jízda na skateboardech, kolečkových bruslích, lyžích a podobných zařízeních sloužících k provozování sportovní činnosti na veřejném prostranství ve městě S.. Použití uvedených sportovních potřeb je možné pouze v prostorech k tomu vysloveně určených. Tyto prostory jsou v Areálu zdraví a ve vyhrazených prostorách areálu Baníku S. a koupaliště v S. Informovat se lze na odboru správy majetku MěÚ v S. Toto ustanovení neplatí pro jízdní kola, neboť jízda na nich podléhá pravidlům silničního provozu. Kapitola III. Čistota veřejného prostranství
1. Veřejným prostranstvím se rozumí místa sloužící po 24 hodin denně k veřejnému užívání, zejména jsou to náměstí, tržnice, silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň a další prostory veřejně přístupné každému bez omezení, nacházejících se ve správním území města.
2. Na veřejném prostranství je zakázáno mytí a údržba motorových i nemotorových vozidel a strojů, pokud by byť jen hrozilo znečištění komunikace, půdy, nebo povrchových i odpadních vod. Za čištění veřejně přístupných míst odpovídá vlastník nebo jím pověřený subjekt. Místo veřejnosti přístupné se čistí způsoby co nejméně obtěžujícími jeho uživatele. Uživatelé veřejnosti přístupných míst nesmí ztěžovat jeho čištění, zejména:
- parkování vozidel v době čištění komunikací a na místech, kde zabraňují odklizení a odvážení odpadků, sněhu, trávy, větví a jiných nečistot
- ukládání volně loženého odpadu na volné plochy a mimo místa k tomuto účelu vyhrazená nebo do nestandardních nádob, které nelze prostředky technických služeb vyprazdňovat a nebo není domluvený jiný způsob likvidace takového odpadu v souladu s účelem této vyhlášky
3. Uživatelé veřejného prostranství nesmí jakýmkoliv způsobem, byť i z nedbalosti, zabraňovat údržbě zařízení k ukládání odpadů, kanalizačních vpustí, veřejného osvětlení a ostatních zařízení sloužících veřejnosti.
4. Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke znečištění na veřejně přístupných místech. Pokud svojí činností takové znečištění způsobí, nebo pokud závadu již vzniklou na komunikaci nebo její části, za kterou odpovídá, neodstraní bez zbytečného prodlení po jejím vzniku (vztahuje se i na závadu ve sjízdnosti způsobenou povětrnostními podmínkami v zimním období), vystavuje se možnosti postihu podle ustanovení §§ 48 a 50 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. Kapitola IV. Užívání veřejných prostranství a stavební činnost
1. Užití veřejného prostranství k jinému účelu, než pro který je určeno, je možné pouze s písemným souhlasem správce veřejného prostranství nebo příslušného odboru MěÚ v S. 2. Nakládání a vykládání materiálu a výrobků musí být provedeno bez zbytečného prodlení, maximálně do 24 hodin. 3. Na veřejných prostranstvích je mimo plochy k tomu určené zakázáno vylepování plakátů a jiných tiskovin a provádění nápisů či zobrazení
Kapitola V. Ochrana zeleně
1.
Zeleň na území města tvoří jednotlivé stromy a keře, jejich skupiny, trávníky, květinové záhony, uspořádání těchto přírodnin a nádoby s živým rostlinným materiálem a okrasné plochy, včetně prostranství s užitkovou zelení. Součástí zeleně jsou lavičky, dětská hřiště, sochařská výzdoba, včetně souboru těchto věcí. 2. Je zakázáno:
- vstupovat do květinových záhonů
- užívat parkové cesty pro pěší k jízdě dopravními prostředky
- jízda na jízdních kolech v parcích je dovolena pouze na k tomu vyhrazených a dopravními značkami označených chodnících a prostranstvích - vjíždět dopravními prostředky do zelených ploch a květinových záhonů Kapitola VI. Obchodní činnost a služby
1. Stánkovému prodeji je vyhrazena tržnice s vlastním provozním řádem a městská tržiště.
2. Městským tržištěm je nezastřešený prostor vyhrazený stánkovému nebo jinému prodeji výrobků a zemědělských plodin před restaurací v Alšově ulici, na který vydává povolení MěÚ a na pozemku Církve českobratrské evangelické na nábřeží P. B., na které vydává povolení farnost uvedené církve.
3. Příležitostný stánkový prodej mimo tržnici je možný pouze s povolením odboru správy majetku MěÚ v S. po zaplacení místního poplatku za jeho užívání.
4. Místním poplatkem je zpoplatněn i prodej před trvale umístěnými obchody na prostranství v majetku města, povolení vydává odbor správy majetku MěÚ.
5. Na městských tržištích je zakázáno prodávat výrobky obsahujících freon a dále pak alkoholické nápoje a cigarety, pokud jde o zboží převládající.
6. Městský úřad může omezit prodej alkoholu podle § 4 odst. 3 zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně proti alkoholismu a jiným toxikomániím, a to na všech veřejně přístupných místech.
7. Na celém správním území města S. je zakázáno nabízení a poskytování služeb bezprostředně směřujících k uspokojování sexuálních potřeb, pokud toto bezprostředně vede k narušování veřejného pořádku. Kapitola VII. Chov domácích zvířat
1. Majitel domácího zvířete je povinen řídit se těmito ustanoveními: a) je zakázáno vodit psy bez náhubku a vodítka do dopravních prostředků a společných prostor obytných domů a je zakázáno volné pobíhání psů, koček a jiných domestikovaných zvířat na veřejných prostranstvích, pokud by tato ohrožovala zdraví, život nebo majetek ostatních uživatelů veřejného prostranství a nebo znečišťovala a poškozovala stavby, zařízení a veřejnou zeleň b) je zakázáno vodit jakákoliv zvířata do prostoru sportovních hřišť, dětských pískovišť, koupališť, hřbitovů a na další místa, kde přítomnost zvířat není dovolena obecně platnými předpisy a nebo jsou tato místa označena výstražnou tabulkou Kapitola VIII. Závěrečná ustanovení
1. Nedodržení této vyhlášky je přestupek ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů. 2. Ustanoveními této vyhlášky nejsou dotčeny pravomoci městské rady, která je oprávněna k návrhu příslušného odboru MěÚ v S.uložit pokutu fyzickým i právnickým osobám podle ustanovení §§ 48 a 50 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, a to až do výše 100 000 Kč. Oznámení o porušení obecně závazné vyhlášky zpracuje a městské radě v S.předkládá odbor vnitřních věcí MěÚ S. Správní rozhodnutí vydává Město S..
3. Ten, kdo způsobí škodu porušením této vyhlášky, je povinen odstranit příčinu škody a škodu nahradit, nezbavuje se však právního postihu podle zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění.
4. Tato vyhláška se vztahuje na správní území města S. a kontrolu dodržování zajistí příslušné odbory Městského úřadu S. a Pořádková služba města.
5. Z důvodu obecného zájmu nabývá vyhláška účinnosti dnem vyhlášení, tj.
27. června 1997. Současně se tímto ruší vyhláška o čistotě a veřejném pořádku ve městě S. ze dne 29. září 1994. starosta, místostarosta V řízení o zrušení právních předpisů je Ústavní soud povinen podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zkoumat, zda byl napadený právní předpis vydán ústavně předepsaným způsobem. Ústavní soud proto posoudil dokumenty, osvědčující řádné přijetí napadené vyhlášky i její řádné vyhlášení ve smyslu zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů.
Uvedené skutečnosti byly potvrzeny usnesením ze zasedání městského zastupitelstva v S.ě, konaném dne 26. 6. 1997, jakož i potvrzením o vyvěšení předmětné vyhlášky. K tomu je nutno pouze upřesnit, že ve vyhlášce je nesprávně uveden den nabytí účinnosti - 27. 6. 1997. Vzhledem k tomu, že vyhláška byla vyvěšena na úřední desce až 28. 6. 1997, nabyla účinnosti tohoto dne vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška může při splnění podmínek uvedených v ustanovení § 16 odst. 4 zákona o obcích, nabýt účinnosti nejdříve dnem vyhlášení.
Ústavní soud seznámil město S. s návrhem na zrušení citované vyhlášky a požádal je o vyjádření k návrhu přednostky okresního úřadu. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Na základě tohoto ustanovení si Ústavní soud vyžádal od účastníků řízení vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Svým podáním ze dne 12. 3. 1998 starosta města S. a podáním ze dne 19.
2. 1998 přednostka Okresního úřadu v S.vyjádřili souhlas s upuštěním od ústního jednání.
dospěl Ústavní soud k závěru, že v ustanoveních napadených přednostkou Okresního úřadu obsahuje příkazy a zákazy, jež překračují rámec, resp. se vymykají samostatné působnosti obce a jež by mohly být předmětem obecně závazné vyhlášky pouze v případě, že by výslovné zmocnění zákonem umožnilo obcím touto cestou upravovat záležitosti v přenesené působnosti obcí [§ 45 písm. l), resp. § 36 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplnění]. Proto Ústavní soud shledal návrh na jejich zrušení opodstatněným a v jednotlivostech věcně odůvodněným.
Možnost obecně závaznou vyhláškou určit, které činnosti, jež by mohly narušit veřejný pořádek v obci, lze vykonávat pouze na místech a v čase vyhláškou určených je sice v § 17 zákona o obcích připuštěna, je však vázána pouze na okruh samostatné působnosti obce. V oblasti přenesené působnosti se musí obec opírat o výslovné zmocnění konkrétního zákona a je vázána na meze jím stanovené. Protože tyto obecně závazné vyhlášky vesměs vycházejí z představy obcí, že jednají na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky a hlavy II.
oddílu prvního zákona o obcích (o samostatné působnosti), respektoval Ústavní soud dosud toto stanovisko a rozhodoval na návrh přednostů okresních úřadů o zrušení i takových vyhlášek nebo jejich částí, u nichž dospěl k závěru, že vlastně nejsou vydávány v mezích samostatné působnosti obcí, ale - aniž by k tomu byly zákonem zmocněny - ve sféře, spadající do přenesené působnosti, tedy v záležitostech, jež nemohou obce bez zmocnění zákonem upravit. I při zmocnění zákonem nemohou však obce omezovat práva a zužovat prostor svobodné činnosti více, než to zákon připouští.
Ve střetu objektivizovaných zájmů společnosti, vyjádřených v obecných normách se základními subjektivními právy jednotlivců, je třeba vážit přiměřenost zásahů veřejné moci a poměřovat ji závažností chráněných subjektivních práv v rámci hierarchie hodnot ústavního státu. Řešení této otázky je jednodušší ve státech, které ve svém historickém vývoji neprošly stadiem absolutismu a kde se vztah místní samosprávy a státní správy odvíjel opačnou cestou, nikoli decentralizací na samosprávu, ale přenášením působnosti na stát na základě subsidiarity, tj. v těch věcech, které nemohla samospráva zvládnout sama.
K těmto státům však Česká republika nepatří. České republice přináší problémy již sám způsob, jímž se zákonodárce rozhodl vymezit samostatnou působnost obce. Jde o způsob, který sice obsahuje výčet většího množství činností (nadto ještě jen demonstrativní výčet), čímž jakoby zákonodárce opticky a kvantitativně posílil samostatnost obcí, nepokusil se však o kvalitativní vymezení a upřesnění kritérií, jež by obcím umožnila ne-li definovat, pak alespoň odhadnout, kde jsou meze jejich samostatné kompetence ve vztahu k působnosti přenesené anebo k činnostem z působnosti obcí vyloučeným.
Tím se stává, že se obce hromadně a úporně vrhají do úprav, které pak přednostové okresních úřadů neméně hromadně a úporně dešifrují jako záležitosti, přesahující hranice samostatné působnosti obcí. V této otázce stojí decentralizovaný demokratický stát středoevropského typu, jímž je i Česká republika, před složitou úlohou: zároveň spočívá na "centrálním" (ústavním) katalogu základních práv a na zákony vymezených možnostech tato práva omezit, současně se však snaží definovat i okruh tzv. samostatné působnosti obcí, která - pokud neporušuje zákon - je mimo ingerenci státní správy.
Tato definice samostatné působnosti může být velmi obecná (např. "záležitosti místního významu, mohou-li být ve vlastní odpovědnosti a samostatně zvládnuty místním společenstvím", jak je tomu např. v Německu). Zákonodárce stojí však před složitější úlohou, pokusí-li se vydefinovat detailně výčet samostatné působnosti obcí (jak je tomu v § 14 a § 17 našeho zákona o obcích), neboť zcela přesný a vyčerpávající výčet této působnosti není možný již z toho důvodu, že nelze státní správu a samosprávu věcnými výčty oddělit.
Tradiční statický poměr mezi státní správou a samosprávou se totiž ve složité moderní společnosti přeměnil v dynamický funkční vztah, založený na společenství úkolů a na kooperaci namísto rozdělení úkolů a konkurenci. Je třeba poznamenat, že tento fenomén není pouze českým specifikem, ale obecným důsledkem hospodářského a sociálního vývoje v zemích, ve kterých po odstranění absolutismu se samospráva vyvíjela postupně cestou decentralizace shora. V důsledku toho při každém pokusu o věcnou delimitaci samosprávy a státní správy vystupuje do popředí nedostatek samotného pojmového a významového vymezení ústavního principu samosprávy ("věcí samosprávy" dle čl.
104 odst. 2 Ústavy ČR). Tento nedostatek pak ztěžuje ochranu ústavního pojmu samosprávy, který má svůj smysl a obsah zasluhující ochrany na základě principu proporcionality, a to případně i proti vůli zákonodárce tam, kde by zákon narušoval obsah tohoto principu v jeho podstatě. Kritériem však sotva může být věcný výpočet čl. 14 zákona o obcích. Mnohem spíše je třeba uvážit, že záležitostmi místní působnosti mají být pouze takové věci, které svými kořeny tkví právě v místním společenství a mají k němu specifický vztah za předpokladu, že mhou být místním společenstvím ve vlastní odpovědnosti a samostatně zvládnuty.
Protože v České republice převládá stále organizačně-technický výčet věcné působnosti namísto pojmového vymezení samosprávy a protože pak věcným výpočtem nelze samosprávu a státní správu oddělit, je přirozené, že předmětem zákonných úprav zavazujících též obce a případně i vymykajících se jejich působnosti, jsou i záležitosti, jež jsou jinak obecným výčtem v § 14 zákona o obcích jejich samostatné působnosti svěřeny. V pečlivě vypracovaném návrhu přednostky Okresního úřadu v S.na zrušení obecně závazné vyhlášky města S. z 26. 6. 1997 je zevrubně uvedena dlouhá řada zákonů a zákonných ustanovení, s nimiž se napadená vyhláška dostala do rozporu.
Důvodem jejího zrušení je rozpor uvedených ustanovení s čl. 104 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, dle něhož zastupitelstva mohou vydávat obecně závazné vyhlášky pouze v mezích své působnosti stanovené zákonem, přičemž tyto vyhlášky musí být v souladu se zákony a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány státní správy k jejich provedení (§ 16 odst. 2 zákona ČNR č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplnění). Vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška města S. z 26. 6. 1997 upravovala záležitosti přesahující rámec samostatné působnosti obcí, aniž k tomu byla zákonem zmocněna, došlo též k porušení čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní soud upozorňuje na svou dosavadní judikaturu, z níž vyplývá, že účel a funkci obecně závazných vyhlášek nelze spatřovat v pouhé volné reprodukci zákonů, týkajících se úkolů státní správy, či dokonce v normování této oblasti ( sp. zn. Pl. ÚS 16/97 z 30. 9.
1997).
Proto Ústavní soud po přezkoumání námitek přednostky Okresního úřadu v S. jejímu návrhu v plném rozsahu vyhověl a z výše uvedených důvodů, specifikovaných blíže u rozboru jednotlivých ustanovení vyhlášky, zrušil ustanovení kapitoly II, dále odstavců 2, 3 a 4 kapitoly třetí, kapitoly IV, odstavce 2 kapitoly V, 1. odstavce kapitoly VI., jakož i té části textu odstavce druhého, jež zní "a na pozemku Církve českobratrské evangelické na nábřeží P. B., ve které vydává pověření farnost uvedené církve", a dále odstavce třetího, pátého a šestého této kapitoly, kapitoly VII a odstavců 1, 2 a 3 kapitoly osmé.
K tomu Ústavní soud dodává: Z textu napadené vyhlášky města S. - podobně jako již i v jiných případech - vyplývá, že se obec snaží vlastní vyhláškou regulovat věci a postihovat činnosti, které jsou regulovány anebo postihovány na základě zákona o přestupcích. V takových případech obce jakoby suplují nečinnost státu tam, kde měl stát zasáhnout. U vědomí, že vyhláška sama o sobě nemůže být všelékem je třeba v případech, jež se týkají práv a povinností, upravených přímo zákony, mnohem spíše iniciativně požadovat a prosazovat dodržování zákonných požadavků a užití zákonem stanovených sankcí u těch, kteří jsou k tomu zákonem pověřeni a neuhýbat případné nečinnosti státu vytvářením svých vlastních náhradních instrumentárií.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně 24. listopadu 1998