Vyhláška města Sokolova o veřejném pořádku a čistotě ve městě
293/1998 Sb.
N 144/12 SbNU 331
Vyhláška města Sokolova o veřejném pořádku a čistotě ve městě
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Plénum Ústavního soudu
rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu
přednostky Okresního úřadu v S. na zrušení obecně závazné vyhlášky
města S., o veřejném pořádku a čistotě ve městě, přijaté městským
zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997,
takto:
Ustanovení kapitoly II., kapitoly III. - odst. 2, odst. 3
a odst. 4, kapitoly IV., kapitoly V. - odst. 2, kapitoly VI.
- odst. 1, část textu odst. 2 znějící "a na pozemku Církve
českobratrské evangelické na nábřeží P. B., na které vydává
povolení farnost uvedené církve", odst. 3, odst. 5 a odst. 6
kapitoly VII., a kapitoly VIII. - odst. 1, odst. 2 a odst. 3
obecně závazné vyhlášky města S. o veřejném pořádku a čistotě ve
městě, schválené Městským zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997, se
zrušují dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.
Odůvodnění.
Okresního úřadu v S. na zrušení obecně závazné vyhlášky města S.,
o veřejném pořádku a čistotě ve městě, přijaté městským
zastupitelstvem v S. dne 26. 6. 1997, jejíž znění následuje:
Městské zastupitelstvo v S. se na svém zasedání dne 26. 6.
1997 usneslo podle § 14 odst. 1 písm. i), § 16 odst. 1 a § 36
písm. f) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších
předpisů, vydat tuto obecně závaznou vyhlášku:
Kapitola I.
Ustanovení základní a společná
Vyhláška se vydává v zájmu zlepšování životního prostředí
a udržování čistoty na veřejných prostranstvích města. Udržování
čistoty a veřejného pořádku ve městě je povinností všech občanů
i návštěvníků S., všech právnických i fyzických osob včetně jejich
sdružení a neziskových aktivit, a to i prostřednictvím svých
zaměstnanců nebo dodavatelů.
Kapitola II.
Ochrana veřejného pořádku
1. Je zakázáno používat startovací a poplašné pistole,
bouchací kuličky, dělbuchy, vzduchové a jiné střelné nebo hluk
činící zbraně, jakož i jiné pyrotechnické výrobky na místech
veřejnosti přístupných ve městě mimo prostor k tomu vyhrazených.
2. Je zakázáno používat pyrotechnické výrobky a explozivní
předměty, byť zhotovené pro zábavné účely a distribuované podle
vyhlášky 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení
s nimi, ve smyslu zákona č. 61/1998 Sb., o hornické činnosti,
výbušninách a ostatní báňské správě, ve znění pozdějších předpisů,
které vyvolávají světelné, zvukové, dýmové a pohybové účinky, na
všech veřejně přístupných místech správního území města. Tento
zákaz se vztahuje i na pozemky soukromé, pokud by i jen hrozilo,
že účinek použití těchto zakázaných předmětů by nad míru
přiměřenou poměrům a účelům této vyhlášky obtěžoval někoho jiného.
Výjimku v jednotlivých případech (např. výročí, státní svátky ap.)
schvaluje Městská rada v S.
3. Je zakázána jízda na skateboardech, kolečkových bruslích,
lyžích a podobných zařízeních sloužících k provozování sportovní
činnosti na veřejném prostranství ve městě S.. Použití uvedených
sportovních potřeb je možné pouze v prostorech k tomu vysloveně
určených. Tyto prostory jsou v Areálu zdraví a ve vyhrazených
prostorách areálu Baníku S. a koupaliště v S. Informovat se lze na
odboru správy majetku MěÚ v S. Toto ustanovení neplatí pro jízdní
kola, neboť jízda na nich podléhá pravidlům silničního provozu. Kapitola III. Čistota veřejného prostranství
1. Veřejným prostranstvím se rozumí místa sloužící po 24
hodin denně k veřejnému užívání, zejména jsou to náměstí, tržnice,
silnice, místní komunikace, parky a veřejná zeleň a další prostory
veřejně přístupné každému bez omezení, nacházejících se ve
správním území města. 2. Na veřejném prostranství je zakázáno mytí a údržba
motorových i nemotorových vozidel a strojů, pokud by byť jen
hrozilo znečištění komunikace, půdy, nebo povrchových i odpadních
vod. Za čištění veřejně přístupných míst odpovídá vlastník nebo
jím pověřený subjekt. Místo veřejnosti přístupné se čistí způsoby
co nejméně obtěžujícími jeho uživatele. Uživatelé veřejnosti
přístupných míst nesmí ztěžovat jeho čištění, zejména:
- parkování vozidel v době čištění komunikací a na místech, kde
zabraňují odklizení a odvážení odpadků, sněhu, trávy, větví
a jiných nečistot
- ukládání volně loženého odpadu na volné plochy a mimo místa
k tomuto účelu vyhrazená nebo do nestandardních nádob, které nelze
prostředky technických služeb vyprazdňovat a nebo není domluvený
jiný způsob likvidace takového odpadu v souladu s účelem této
vyhlášky
3. Uživatelé veřejného prostranství nesmí jakýmkoliv
způsobem, byť i z nedbalosti, zabraňovat údržbě zařízení
k ukládání odpadů, kanalizačních vpustí, veřejného osvětlení
a ostatních zařízení sloužících veřejnosti. 4. Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke
znečištění na veřejně přístupných místech. Pokud svojí činností
takové znečištění způsobí, nebo pokud závadu již vzniklou na
komunikaci nebo její části, za kterou odpovídá, neodstraní bez
zbytečného prodlení po jejím vzniku (vztahuje se i na závadu ve
sjízdnosti způsobenou povětrnostními podmínkami v zimním období),
vystavuje se možnosti postihu podle ustanovení §§ 48 a 50 zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích. Kapitola IV. Užívání veřejných prostranství a stavební činnost
1. Užití veřejného prostranství k jinému účelu, než pro který
je určeno, je možné pouze s písemným souhlasem správce veřejného
prostranství nebo příslušného odboru MěÚ v S. 2. Nakládání a vykládání materiálu a výrobků musí být
provedeno bez zbytečného prodlení, maximálně do 24 hodin. 3. Na veřejných prostranstvích je mimo plochy k tomu určené
zakázáno vylepování plakátů a jiných tiskovin a provádění nápisů
či zobrazení
Kapitola V. Ochrana zeleně
1.
Zeleň na území města tvoří jednotlivé stromy a keře,
jejich skupiny, trávníky, květinové záhony, uspořádání těchto
přírodnin a nádoby s živým rostlinným materiálem a okrasné plochy,
včetně prostranství s užitkovou zelení. Součástí zeleně jsou
lavičky, dětská hřiště, sochařská výzdoba, včetně souboru těchto
věcí. 2. Je zakázáno:
- vstupovat do květinových záhonů
- užívat parkové cesty pro pěší
k jízdě dopravními prostředky
- jízda na jízdních kolech v parcích
je dovolena pouze na k tomu vyhrazených a dopravními značkami
označených chodnících a prostranstvích
- vjíždět dopravními
prostředky do zelených ploch a květinových záhonů
Kapitola VI. Obchodní činnost a služby
1. Stánkovému prodeji je vyhrazena tržnice s vlastním
provozním řádem a městská tržiště. 2. Městským tržištěm je nezastřešený prostor vyhrazený
stánkovému nebo jinému prodeji výrobků a zemědělských plodin před
restaurací v Alšově ulici, na který vydává povolení MěÚ a na
pozemku Církve českobratrské evangelické na nábřeží P. B., na
které vydává povolení farnost uvedené církve. 3. Příležitostný stánkový prodej mimo tržnici je možný pouze
s povolením odboru správy majetku MěÚ v S. po zaplacení místního
poplatku za jeho užívání. 4. Místním poplatkem je zpoplatněn i prodej před trvale
umístěnými obchody na prostranství v majetku města, povolení
vydává odbor správy majetku MěÚ. 5. Na městských tržištích je zakázáno prodávat výrobky
obsahujících freon a dále pak alkoholické nápoje a cigarety, pokud
jde o zboží převládající. 6. Městský úřad může omezit prodej alkoholu podle § 4 odst. 3 zákona č. 37/1989 Sb., o ochraně proti alkoholismu a jiným
toxikomániím, a to na všech veřejně přístupných místech. 7. Na celém správním území města S. je zakázáno nabízení
a poskytování služeb bezprostředně směřujících k uspokojování
sexuálních potřeb, pokud toto bezprostředně vede k narušování
veřejného pořádku. Kapitola VII. Chov domácích zvířat
1. Majitel domácího zvířete je povinen řídit se těmito
ustanoveními:
a) je zakázáno vodit psy bez náhubku a vodítka do dopravních
prostředků a společných prostor obytných domů a je zakázáno volné
pobíhání psů, koček a jiných domestikovaných zvířat na veřejných
prostranstvích, pokud by tato ohrožovala zdraví, život nebo
majetek ostatních uživatelů veřejného prostranství a nebo
znečišťovala a poškozovala stavby, zařízení a veřejnou zeleň
b) je zakázáno vodit jakákoliv zvířata do prostoru sportovních
hřišť, dětských pískovišť, koupališť, hřbitovů a na další místa,
kde přítomnost zvířat není dovolena obecně platnými předpisy
a nebo jsou tato místa označena výstražnou tabulkou
Kapitola VIII. Závěrečná ustanovení
1. Nedodržení této vyhlášky je přestupek ve smyslu zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů. 2. Ustanoveními této vyhlášky nejsou dotčeny pravomoci
městské rady, která je oprávněna k návrhu příslušného odboru MěÚ
v S.uložit pokutu fyzickým i právnickým osobám podle ustanovení
§§ 48 a 50 zákona č.
367/1990 Sb., o obcích, a to až do výše 100
000 Kč. Oznámení o porušení obecně závazné vyhlášky zpracuje
a městské radě v S.předkládá odbor vnitřních věcí MěÚ S. Správní
rozhodnutí vydává Město S.. 3. Ten, kdo způsobí škodu porušením této vyhlášky, je povinen
odstranit příčinu škody a škodu nahradit, nezbavuje se však
právního postihu podle zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění. 4. Tato vyhláška se vztahuje na správní území města S. a kontrolu dodržování zajistí příslušné odbory Městského úřadu S. a Pořádková služba města. 5. Z důvodu obecného zájmu nabývá vyhláška účinnosti dnem
vyhlášení, tj. 27. června 1997. Současně se tímto ruší vyhláška o čistotě a veřejném pořádku
ve městě S. ze dne 29. září 1994. starosta, místostarosta
V řízení o zrušení právních předpisů je Ústavní soud povinen
podle § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,
zkoumat, zda byl napadený právní předpis vydán ústavně předepsaným
způsobem. Ústavní soud proto posoudil dokumenty, osvědčující řádné
přijetí napadené vyhlášky i její řádné vyhlášení ve smyslu zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené
skutečnosti byly potvrzeny usnesením ze zasedání městského
zastupitelstva v S.ě, konaném dne 26. 6. 1997, jakož i potvrzením
o vyvěšení předmětné vyhlášky. K tomu je nutno pouze upřesnit, že
ve vyhlášce je nesprávně uveden den nabytí účinnosti - 27. 6. 1997. Vzhledem k tomu, že vyhláška byla vyvěšena na úřední desce
až 28. 6. 1997, nabyla účinnosti tohoto dne vzhledem k tomu, že
obecně závazná vyhláška může při splnění podmínek uvedených
v ustanovení § 16 odst. 4 zákona o obcích, nabýt účinnosti
nejdříve dnem vyhlášení. Ústavní soud seznámil město S. s návrhem na zrušení citované
vyhlášky a požádal je o vyjádření k návrhu přednostky okresního
úřadu. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může se souhlasem účastníků upustit od ústního
jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Na základě tohoto ustanovení si Ústavní soud vyžádal od účastníků
řízení vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání. Svým podáním ze dne 12. 3. 1998 starosta města S. a podáním ze dne
19. 2. 1998 přednostka Okresního úřadu v S.vyjádřili souhlas
s upuštěním od ústního jednání.
dospěl Ústavní soud k závěru, že v ustanoveních napadených
přednostkou Okresního úřadu obsahuje příkazy a zákazy, jež
překračují rámec, resp. se vymykají samostatné působnosti obce
a jež by mohly být předmětem obecně závazné vyhlášky pouze
v případě, že by výslovné zmocnění zákonem umožnilo obcím touto
cestou upravovat záležitosti v přenesené působnosti obcí [§ 45
písm. l), resp. § 36 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, ve
znění pozdějších změn a doplnění]. Proto Ústavní soud shledal
návrh na jejich zrušení opodstatněným a v jednotlivostech věcně
odůvodněným.
Možnost obecně závaznou vyhláškou určit, které činnosti, jež
by mohly narušit veřejný pořádek v obci, lze vykonávat pouze na
místech a v čase vyhláškou určených je sice v § 17 zákona o obcích
připuštěna, je však vázána pouze na okruh samostatné působnosti
obce. V oblasti přenesené působnosti se musí obec opírat
o výslovné zmocnění konkrétního zákona a je vázána na meze jím
stanovené. Protože tyto obecně závazné vyhlášky vesměs vycházejí
z představy obcí, že jednají na základě čl. 104 odst. 3 Ústavy
České republiky a hlavy II. oddílu prvního zákona o obcích
(o samostatné působnosti), respektoval Ústavní soud dosud toto
stanovisko a rozhodoval na návrh přednostů okresních úřadů
o zrušení i takových vyhlášek nebo jejich částí, u nichž dospěl
k závěru, že vlastně nejsou vydávány v mezích samostatné
působnosti obcí, ale - aniž by k tomu byly zákonem zmocněny - ve
sféře, spadající do přenesené působnosti, tedy v záležitostech,
jež nemohou obce bez zmocnění zákonem upravit. I při zmocnění
zákonem nemohou však obce omezovat práva a zužovat prostor
svobodné činnosti více, než to zákon připouští. Ve střetu
objektivizovaných zájmů společnosti, vyjádřených v obecných
normách se základními subjektivními právy jednotlivců, je třeba
vážit přiměřenost zásahů veřejné moci a poměřovat ji závažností
chráněných subjektivních práv v rámci hierarchie hodnot ústavního
státu. Řešení této otázky je jednodušší ve státech, které ve svém
historickém vývoji neprošly stadiem absolutismu a kde se vztah
místní samosprávy a státní správy odvíjel opačnou cestou, nikoli
decentralizací na samosprávu, ale přenášením působnosti na stát na
základě subsidiarity, tj. v těch věcech, které nemohla samospráva
zvládnout sama. K těmto státům však Česká republika nepatří.
České republice přináší problémy již sám způsob, jímž se
zákonodárce rozhodl vymezit samostatnou působnost obce. Jde
o způsob, který sice obsahuje výčet většího množství činností
(nadto ještě jen demonstrativní výčet), čímž jakoby zákonodárce
opticky a kvantitativně posílil samostatnost obcí, nepokusil se
však o kvalitativní vymezení a upřesnění kritérií, jež by obcím
umožnila ne-li definovat, pak alespoň odhadnout, kde jsou meze
jejich samostatné kompetence ve vztahu k působnosti přenesené
anebo k činnostem z působnosti obcí vyloučeným. Tím se stává, že
se obce hromadně a úporně vrhají do úprav, které pak přednostové
okresních úřadů neméně hromadně a úporně dešifrují jako
záležitosti, přesahující hranice samostatné působnosti obcí.
V této otázce stojí decentralizovaný demokratický stát
středoevropského typu, jímž je i Česká republika, před složitou
úlohou: zároveň spočívá na "centrálním" (ústavním) katalogu
základních práv a na zákony vymezených možnostech tato práva
omezit, současně se však snaží definovat i okruh tzv. samostatné
působnosti obcí, která - pokud neporušuje zákon - je mimo
ingerenci státní správy. Tato definice samostatné působnosti může
být velmi obecná (např. "záležitosti místního významu, mohou-li
být ve vlastní odpovědnosti a samostatně zvládnuty místním
společenstvím", jak je tomu např. v Německu). Zákonodárce stojí
však před složitější úlohou, pokusí-li se vydefinovat detailně
výčet samostatné působnosti obcí (jak je tomu v § 14 a § 17 našeho
zákona o obcích), neboť zcela přesný a vyčerpávající výčet této
působnosti není možný již z toho důvodu, že nelze státní správu
a samosprávu věcnými výčty oddělit. Tradiční statický poměr mezi
státní správou a samosprávou se totiž ve složité moderní
společnosti přeměnil v dynamický funkční vztah, založený na
společenství úkolů a na kooperaci namísto rozdělení úkolů
a konkurenci. Je třeba poznamenat, že tento fenomén není pouze
českým specifikem, ale obecným důsledkem hospodářského
a sociálního vývoje v zemích, ve kterých po odstranění absolutismu
se samospráva vyvíjela postupně cestou decentralizace shora.
V důsledku toho při každém pokusu o věcnou delimitaci
samosprávy a státní správy vystupuje do popředí nedostatek
samotného pojmového a významového vymezení ústavního principu
samosprávy ("věcí samosprávy" dle čl. 104 odst. 2 Ústavy ČR).
Tento nedostatek pak ztěžuje ochranu ústavního pojmu samosprávy,
který má svůj smysl a obsah zasluhující ochrany na základě
principu proporcionality, a to případně i proti vůli zákonodárce
tam, kde by zákon narušoval obsah tohoto principu v jeho podstatě.
Kritériem však sotva může být věcný výpočet čl. 14 zákona
o obcích. Mnohem spíše je třeba uvážit, že záležitostmi místní
působnosti mají být pouze takové věci, které svými kořeny tkví
právě v místním společenství a mají k němu specifický vztah za
předpokladu, že mhou být místním společenstvím ve vlastní
odpovědnosti a samostatně zvládnuty.
Protože v České republice převládá stále
organizačně-technický výčet věcné působnosti namísto pojmového
vymezení samosprávy a protože pak věcným výpočtem nelze samosprávu
a státní správu oddělit, je přirozené, že předmětem zákonných
úprav zavazujících též obce a případně i vymykajících se jejich
působnosti, jsou i záležitosti, jež jsou jinak obecným výčtem
v § 14 zákona o obcích jejich samostatné působnosti svěřeny.
V pečlivě vypracovaném návrhu přednostky Okresního úřadu v S.na
zrušení obecně závazné vyhlášky města S. z 26. 6. 1997 je zevrubně
uvedena dlouhá řada zákonů a zákonných ustanovení, s nimiž se
napadená vyhláška dostala do rozporu.
Důvodem jejího zrušení je rozpor uvedených ustanovení s čl.
104 odst. 1 a 3 Ústavy ČR, dle něhož zastupitelstva mohou vydávat
obecně závazné vyhlášky pouze v mezích své působnosti stanovené
zákonem, přičemž tyto vyhlášky musí být v souladu se zákony
a obecně závaznými právními předpisy vydanými ústředními orgány
státní správy k jejich provedení (§ 16 odst. 2 zákona ČNR č.
367/1990 Sb., o obcích, ve znění pozdějších změn a doplnění).
Vzhledem k tomu, že obecně závazná vyhláška města S. z 26. 6.
1997 upravovala záležitosti přesahující rámec samostatné
působnosti obcí, aniž k tomu byla zákonem zmocněna, došlo též
k porušení čl. 79 odst. 3 Ústavy ČR. V této souvislosti Ústavní
soud upozorňuje na svou dosavadní judikaturu, z níž vyplývá, že
účel a funkci obecně závazných vyhlášek nelze spatřovat v pouhé
volné reprodukci zákonů, týkajících se úkolů státní správy, či
dokonce v normování této oblasti (
sp. zn. Pl. ÚS 16/97
z 30. 9.
1997).
Proto Ústavní soud po přezkoumání námitek přednostky
Okresního úřadu v S. jejímu návrhu v plném rozsahu vyhověl
a z výše uvedených důvodů, specifikovaných blíže u rozboru
jednotlivých ustanovení vyhlášky, zrušil ustanovení kapitoly II,
dále odstavců 2, 3 a 4 kapitoly třetí, kapitoly IV, odstavce 2
kapitoly V, 1. odstavce kapitoly VI., jakož i té části textu
odstavce druhého, jež zní "a na pozemku Církve českobratrské
evangelické na nábřeží P. B., ve které vydává pověření farnost
uvedené církve", a dále odstavce třetího, pátého a šestého této
kapitoly, kapitoly VII a odstavců 1, 2 a 3 kapitoly osmé.
K tomu Ústavní soud dodává: Z textu napadené vyhlášky města
S. - podobně jako již i v jiných případech - vyplývá, že se obec
snaží vlastní vyhláškou regulovat věci a postihovat činnosti,
které jsou regulovány anebo postihovány na základě zákona
o přestupcích. V takových případech obce jakoby suplují nečinnost
státu tam, kde měl stát zasáhnout. U vědomí, že vyhláška sama
o sobě nemůže být všelékem je třeba v případech, jež se týkají
práv a povinností, upravených přímo zákony, mnohem spíše
iniciativně požadovat a prosazovat dodržování zákonných požadavků
a užití zákonem stanovených sankcí u těch, kteří jsou k tomu
zákonem pověřeni a neuhýbat případné nečinnosti státu vytvářením
svých vlastních náhradních instrumentárií.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně 24. listopadu 1998