Rozhodování pozemkového úřadu o náhradě při zřizování věcného břemene
88/1998 Sb. N 37/10 SbNU 239
Rozhodování pozemkového úřadu o náhradě při zřizování věcného břemene
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Plénum Ústavního soudu
dne 11. března 1998 rozhodlo ve věci
návrhu Krajského soudu v Ústí nad Labem na zrušení ust. § 9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů,
podaného podle § 64 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., takto:
Návrh se zamítá. Odůvodnění
Dne 18.11. 1997 obdržel Ústavní soud návrh Krajského soudu
v Ústí n. Labem na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
"zákon o půdě"). Návrh vychází z opravného prostředku oprávněných
osob proti rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu
v Chomutově, vedeného u navrhovatele pod sp. zn. 15 Ca 459/97. Oprávněné osoby podaly opravný prostředek do části rozhodnutí
pozemkového úřadu, kterou bylo dle ustanovení § 9 odst. 5 zákona
o půdě zřízeno na vydávaných pozemcích věcné břemeno. Námitka
spočívá v tom, že došlo ke zřízení věcného břemene bez stanovení
náhrady a oprávněným osobám tak vznikne značná újma. Oprávněné
osoby považují rozhodnutí pozemkového úřadu v této části za
nezákonné. Protože krajský soud v řízení o opravném prostředku dospěl
k závěru, že ustanovení, o které by měly pozemkové úřady při
zřizování věcných břemen opírat svá rozhodnutí, je v rozporu
s čl.11 odst.4 Listiny základních práv a svobod (dále jen
"Listina") rozhodl o přerušení řízení podle § 109 odst.1 písm. b), § 250l odst.2 a § 246c občanského soudního řádu a současně
rozhodl podle čl.95 odst.2 Ústavy o předložení věci Ústavnímu
soudu s návrhem podle ustanovení § 64 odst.4 zák.č. 182/1993 Sb. na zrušení ustanovení § 9 odst.5 zákona o půdě. V podaném návrhu krajský soud uvádí, že v zákoně o půdě
absenci ustanovení o pravomoci pozemkových úřadů stanovit náhradu
za zřízené věcné břemeno, nelze vykládat tak, že by pozemkový
úřad nebyl oprávněn rozhodnout o zřízení věcného břemene vůbec,
neboť jeho pravomoc k tomu je výslovně stanovena v ustanovení §
9 odst.5 zákona o půdě. Zřízení věcného břemene znamená zásah do vlastnického práva,
takže podle názoru navrhovatele lze dovodit z ustanovení § 128
odst.2 občanského zákoníku, že za takto vzniklé omezení náleží
vlastníkovi náhrada. Proto se zabýval otázkou, zda již ze
samotného ustanovení § 128 odst.2 občanského zákoníku nelze
dovodit pravomoc pozemkových úřadů rozhodnout také o náhradě za
zřízení věcného břemene. Dospěl však k názoru, že dle současné
úpravy věcného břemene v ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě
nejsou pozemkové úřady oprávněny rozhodovat v případě pozitivního
výroku o zřízení věcného břemene i o náhradě za takové zatížení
pozemku. Pro podporu tohoto názoru odkazuje na ustanovení § 108
odst.2 písm. d) a § 111 zákona č.
50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších
předpisů, z nichž lze nejen dovodit, že tato ustanovení umožňují,
aby správním rozhodnutím byly vytvořeny podmínky pro nezbytný
přístup k pozemkům a stavbě omezením vlastnického práva
rozhodnutím stavebního úřadu o zřízení věcného břemene, ale též
zakotvují pravomoc správního orgánu k rozhodování o stanovení
náhrady za jeho zřízení. V opačném případě, připustil-li by se
názor, že pravomoc pozemkových úřadů rozhodovat o náhradě při
uplatnění § 9 odst. 5 zákona o půdě se může opírat o znění § 128
odst.2 občanského zákoníku, ztratilo by citované ustanovení
stavebního zákona své opodstatnění. Navrhovatel tuto úvahu
uzavírá zjištěním, že pro potřeby náhrad za věcná břemena nelze
použít ustanovení § 128 odst.2 občanského zákoníku, ale že je
vždy nutné stanovit správním orgánům speciální úpravou v zákoně
i pravomoc k rozhodování o náhradě za takto omezené vlastnické
právo. Nepovažuje proto současnou právní úpravu § 9 odst. 5
zákona o půdě, postrádající úpravu náhrady, za stav ústavně
konformní, neboť odporuje čl. 11 odst. 4 Listiny. Navrhuje proto
zrušení celého § 9 odst. 5 zákona o půdě, když s ohledem na
stylistickou úpravu tohoto odstavce nelze zrušit pouze tu část,
která se týká zřízení věcného břemene. S návrhem byly Ústavnímu soudu postoupeny spisy Krajského
soudu v Ústí n. Labem, a to sp. zn. 15 Ca 459/97 a sp. zn. 15 Ca
761/95. Na výzvu Ústavního soudu zaslala své vyjádření Poslanecká
sněmovna Parlamentu České republiky, a to přípisem ze dne 18. prosince 1997, č.j. 6061/97 Sp. Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR
se ve svém vyjádření odvolává na všeobecnou část důvodové zprávy,
ve které je uvedeno, že zákon o půdě obnovil právo vlastníků půdy
nakládat s ní v souladu se základními právy vyplývajícími z tehdy
platné Ústavy a občanského zákoníku. K samotnému návrhu Krajského
soudu v Ústí n. Labem uvádí, že i když není v § 9 odst. 5 zákona
o půdě povinnost pozemkového úřadu rozhodnout o náhradě výslovně
stanovena, je třeba přihlédnout k čl. 11 odst.4 Listiny jako
součásti ústavního pořádku České republiky a tomu přizpůsobit
rozhodování pozemkového úřadu v konkrétním případě. Domnívá se,
že ústavně konformní řešení nespočívá ve zrušení ustanovení § 9
odst. 5 zákona o půdě, nýbrž v odklonu od nepřiměřeně
restriktivní interpretace, které se při vydání rozhodnutí
o zřízení věcného břemene dopustil příslušný okresní úřad, když
současně nerozhodl o náhradě za jeho zřízení. V případě, že by
ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě bylo zrušeno, vypadl by
z tohoto zákona institut věcného břemene a pozemkový úřad by při
vydání nemovitosti nemohl přihlížet k ochraně životního prostředí
nebo k důležitým zájmům jiných vlastníků. K analogii se stavebním zákonem Poslanecká sněmovna ve svém
vyjádření uvádí, že je spíše nutno hledat ve stavebním řádu
podobnosti zřízení věcného břemene podle § 66 odst. 2 stavebního
zákona.
Toto ustanovení rovněž neupravuje a výslovně neuvádí
stanovení náhrady za zřízení věcného břemene ani nestanoví
povinnost příslušného úřadu o náhradě rozhodnout. Za tohoto stavu
věci, uzavírá se ve vyjádření Poslanecké sněmovny, nelze než
vyjádřit stanovisko, že zákonodárný sbor jednal v přesvědčení, že
přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Je
potom na Ústavním soudu, aby v souvislosti s podaným návrhem
posoudil ústavnost napadeného ustanovení a vydal příslušné
rozhodnutí. Zákon o půdě byl schválen potřebnou většinou poslanců
Federálního shromáždění dne 21. května 1991, byl podepsán
příslušnými ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen. Ústavní soud si rovněž vyžádal stanovisko k návrhu od
Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu. Ve svém vyjádření ze dne 9.12. 1997, č.j. 2549/97-3152,
Ústřední pozemkový úřad po zvážení všech okolností týkajících se
problematiky zřizování věcných břemen správním orgánem a rovněž
s přihlédnutím k dosavadním zkušenostem považuje návrh krajského
soudu na zrušení § 9 odst. 5 zákona o půdě za důvodný. Nutno
přisvědčit, že stanovením věcného břemene dochází k omezení
vlastnického práva oprávněných osob a v některých případech
k dosti značnému. Toto omezení by v souladu s občanským zákoníkem
mělo být kompenzováno odpovídající náhradou. Samo ustanovení § 9 odst.5 zákona o půdě, jak je dále
uvedeno ve vyjádření Ústředního pozemkového úřadu, způsobuje
v praxi problémy, a to zejména interpretací tam použitých pojmů. Není např. jasné, jakými kritérii vážit "nezbytnost" zřízení
věcného břemene a jak významově uchopit použité slovo "může". Největší komplikace pak pocházejí z případů, kdy příslušný
krajský soud na základě opravného prostředku zruší výrok
pozemkového úřadu o zřízení věcného břemene a vrátí tuto část
rozhodnutí pozemkovému úřadu k novému projednání. Přitom výrok,
kterým se pozemky vydávají do vlastnictví oprávněných osob
ponechá v platnosti. Ústřední pozemkový úřad je toho názoru, že
věcné břemeno je možno zřídit pouze v řízení podle § 9 odst. 2
nebo odst. 4 zákona o půdě v souvislosti s vydáváním dotčených
pozemků do vlastnictví oprávněných osob. Nové a samostatné
rozhodnutí o zřízení věcného břemene je považováno za odporující
zákonu o půdě. Možnost zřízení věcného břemene se totiž vztahuje
pouze k převáděnému pozemku a nikoli k pozemku již převedenému do
vlastnictví oprávněných osob. Pokud by byl uplatněn opačný názor
a věcné břemeno by bylo zřizováno i dodatečně, uvádí se ve
vyjádření, došlo by k administrativnímu zásahu do vlastnických
práv, který nemá oporu v příslušném zákoně a je v rozporu
s Listinou. Ze všech výše uvedených důvodů se Ústřední pozemkový úřad
přiklání k názoru krajského soudu na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě. Návrh krajského soudu na zrušení ustanovení § 9 odst. 5
zákona o půdě se opírá o ustanovení § 64 odst. 4 zák.č. 182/1993
Sb. a čl. 95 odst.
2 Ústavy, neboť navrhovatel současně dokládá,
že toto ustanovení, podle kterého by měl při řešení věci jednat,
je v rozporu s čl.11 odst. 4 Listiny. Protože návrh byl řádně
podán, je současně dána kompetence Ústavního soudu k jeho
projednání. Napadené ustanovení je jedním z těch, které ve smyslu §
151n a ustanovení následujících (zejména § 151o odst. 1
občanského zákoníku konkretizují možnosti zřizování věcných
břemen (§ 9 odst. 5 zákona o půdě "Pokud je toho nezbytně třeba,
může pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti
věcné břemeno, případně uložit jiná opatření k ochraně životního
prostředí nebo důležitých zájmů jiných vlastníků."). Jde
o stanovení orgánu příslušného rozhodnout o zřízení, ev. zrušení
věcného břemene. V souvislosti s rozhodováním o restitučních
nárocích je pozemkový úřad oprávněn zřídit nebo i zrušit
k nemovitosti, která je předmětem restituce, věcné břemeno. Zákon
v této souvislosti poskytuje pozemkovému úřadu značně široké
diskreční oprávnění, když se poukazuje - pokud jde o vymezení
podmínek zřízení či zrušení věcného břemene - na konstatování, že
pozemkový úřad je může zřídit nebo zrušit, jestliže je toho
nezbytně třeba. Přitom podle stanoviska občanskoprávního kolegia
Nejvyššího soudu nic nebrání tomu, aby pozemkový úřad rozhodl
v jednom rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti
i o zřízení (nebo zrušení) věcného břemene na touto dohodou
vydávané nemovitosti (R 16/1996). Toto stanovisko nevylučuje ani
zřízení věcného břemene samostatným rozhodnutím pozemkového
úřadu, tedy v podstatě dodatečně. Protože zákon o půdě současně
nesvěřuje výslovně pozemkovému úřadu působnost rozhodovat
o náhradě za omezení vlastnického práva věcným břemenem, vznikají
pochyby o ústavnosti této úpravy. Je nesporné, že dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu
chápe, v souvislosti s restitucemi, ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny především jako ochranu vlastnického práva již
konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve
kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo
dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže. Jde-li o případ, kdy pozemkový úřad rozhoduje v jediném
rozhodnutí o schválení dohody nebo rozhoduje o vlastnictví
oprávněné osoby a současně také o zřízení (nebo zrušení) věcného
břemene na restituované nemovitosti, vzniká vlastnické právo
oprávněné osoby až rozhodnutím pozemkového úřadu, a jeho vznik
spadá v jeden okamžik se vznikem věcného břemene. V tomto případě
evidentně nemůže jít o tvrzené porušení čl. 11 Listiny, protože
v době rozhodování o omezení vlastnického práva toto vlastnické
právo oprávněné osobě ještě nesvědčí. Porušit právo na ochranu
neexistujícího práva (byť neexistujícího jenom prozatím) je
pojmově vyloučeno. Kromě toho je nesporné, že náprava některých
majetkových křivd podle restitučních předpisů s sebou nese
- s ohledem na délku tzv.
rozhodného období a množství změn
v majetkově právních vztazích - určitá zatížení a problémy, jež
mnohdy brání vydání věci, jindy dovolují obnovení vlastnického
práva pouze v omezeném rozsahu. Tak je tomu i v případě zřizování
věcných břemen pozemkovým úřadem při rozhodování o vlastnictví
nebo v souvislosti s rozhodováním o schválení dohody o vydání
věci. Dalším problémem může být rozhodování o zřízení nebo zrušení
věcného břemene samostatně, bez souvislosti s rozhodováním
o vlastnictví k věci či o schválení dohody o jejím vydání, velmi
často také tehdy, jestliže k vydání nemovitosti došlo a řízení
o konstituování věcného břemene nebylo pravomocně ukončeno. V takovém případě pozemkový úřad rozhoduje za situace, kdy se
oprávněná osoba již stala vlastníkem věci a svým rozhodnutím
nepochybně omezuje její již konstituované vlastnické právo. Obdobné situace jsou v právním řádu ČR regulovány na více
místech, tudíž samotné zakotvení možnosti pozemkového úřadu
zřídit věcné břemeno v zákoně o půdě není protiústavní. Situace,
kdy zákon o půdě současně nestanoví, že pozemkový úřad má
rozhodovat o náhradě za omezení vlastnického práva věcným
břemenem, je řešitelná s využitím čl. 11 odst. 4 Listiny. Podle
tohoto článku lze omezit vlastnické právo pouze za náhradu. Přitom platí zásada, že jednotlivá ustanovení Listiny jsou
bezprostředně platným právem a práv v nich obsažených se lze
domáhat přímo s odkazem na její znění. Výjimkou jsou pouze
základní práva, která Listina vyjmenovává v čl. 41 odst. 1 pomocí
odkazů na konkrétní články Listiny. U těchto výjimek je
stanoveno, že příslušných práv se lze domáhat pouze v mezích
zákonů, které toto ustanovení provádějí. To "a contrario"
znamená, že všech ostatních práv se lze domáhat přímo a zákon
nemůže překročit meze, které jsou stanoveny v Listině. Protože
právo na náhradu za omezení vlastnického práva není uvedeno mezi
výjimkami, může se dotčený vlastník dovolávat práva na poskytnutí
náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny, aniž by bylo
nezbytně nutno z hlediska ústavní jistoty toto právo konstituovat
ještě předpisem nižší právní síly. Porovnávání rozdílných předpokladů pro zřízení věcného
břemene pozemkovým úřadem podle zákona o půdě na straně jedné
a stavebním úřadem podle zák. č. 50/1976 Sb. na straně druhé,
jehož se navrhovatelé dovolávají, není případné a konkrétní. Obě
právní úpravy byly přijímány ve zcela jiných historických
obdobích: Stavební zákon nabyl účinnosti v r. 1976, tj. v době,
kdy v českém (československém) právním řádu chyběla na ústavní
úrovni zakotvená zásada náhrady za omezení vlastnického práva,
byla obsažena jen v občanském zákoníku. Navíc, v tomto období
nebylo ani možné smluvní zřizování věcných břemen. Zákon o půdě
byl schválen již za účinnosti Listiny, která z ústavního pohledu
formuluje fundamentální pravidla nejen pro ochranu základních
lidských práv, ale in concreto také pro aplikaci předpisů nižší
právní síly.
Praktické zkušenosti potvrzují, že pozemkové úřady
naopak málo využívají možnosti zřídit věcné břemeno, což následně
vede ke sporům mezi vlastníky nemovitostí, přičemž tyto spory
jsou těžko soudně řešitelné vzhledem k zákonné omezenosti
podmínek, za kterých má soud možnost věcné břemeno zřídit (soud
může zřídit věcné břemeno jen za podmínek § 135c odst. 3 a 142
odst. 3 občanského zákoníku). Zřízení věcného břemene
v návaznosti na rozhodování pozemkového úřadu o vlastnictví
pozemku je nanejvýš efektivní a umožňuje vzít v úvahu všechny
okolnosti zjištěné v řízení (v jiném řízení by bylo nezbytné tyto
okolnosti teprve znovu zjišťovat). V tom, že zákon o půdě sám
nezaložil kompetenci pozemkových úřadů rozhodovat o náhradě za
omezení vlastnického práva věcným břemenem lze sice spatřovat
určitý, nicméně řešitelný, problém, který nezasahuje do ústavní
roviny. Z uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že napadené
ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě není v rozporu s Listinou
základních práv a svobod, a proto návrh zamítl. Poučení o opravném prostředku: Proti rozhodnutí Ústavního soudu
se nelze odvolat. V Brně, dne 11.3. 1998
Odlišné stanovisko
soudce JUDr. Pavla Holländera, podané podle § 14 zákona č. 182/1993 Sb. k nálezu Ústavního soudu ve věci návrhu Krajského
soudu v Ústí nad Labem na zrušení ustanovení § 9 odst. 5 zákona
č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Odlišné stanovisko se zakládá na následujících důvodech:
a svobody staly integrální součástí ústav demokratických států
světa. Trvalo však ještě dlouhé období, než se prosadila myšlenka
o jejich přímé právní závaznosti. J. Pražák na konci 19. století
konstatuje, že tato ustanovení se v ústavních listinách objevila
nesprávnou teoretickou konstrukcí. (J. Pražák, Rakouské právo
ústavní, 2. vyd., III. Praha 1900, s. 48) Ještě v roce 1937 F.
Weyr v evropském "sporu", týkajícím se bezprostřední závaznosti
jednotlivých ustanovení ústavy mezi německou a francouzskou
teorií ústavního práva, zastává názor, podle kterého "z hlediska
juristického ... dlužno rozhodně dáti přednost teoriím německým",
považujícím "příslušná ustanovení ústavní o občanských právech
a svobodách a jich zárukách namnoze toliko za pouhé akademické
zásady, za 'monology zákonodárcovy', jež nemají v praxi významu
norem závazných pro soudy a úřady správní" (F. Weyr,
Československé ústavní právo, Praha 1937, s. 248). Weyrův výklad
chápání ústavně zakotvených práv a svobod koresponduje nejen
s názory tehdejší německé ústavní vědy, nýbrž také
s pozitivněprávní úpravou v ústavě Výmarské republiky, "ve které
mnohá základní práva byla zařazena jako pouhé programové věty,
jejichž porušení se proto soudně nemohlo postihnout. Právě to
poslední je pro praktickou účinnost základních práv rozhodující."
(H. D. Jarass/B. Pieroth, Grundgesetz für die BRD. Kommentar, 2.
Aufl., München 1992, S. 33) Vývojem po druhé světové válce se
důsledně prosadila francouzská (a nepochybně americká) koncepce
bezprostřední závaznosti ústavní úpravy základních práv a svobod
pro soudy a správní orgány. Aby odstranil jakoukoli pochybnost
v tomto směru, čl. 1 odst. 3 Základního zákona SRN zakotvil:
"Následující základní práva zavazují zákonodárství, výkonnou moc
a soudnictví jako bezprostředně platné právo." Analogickou úpravu
přijal i český ústavodárce v čl. 4 a 10 Ústavy, jakož i v čl. 36
Listiny základních práv a svobod.
stanovená základní práva a svobody (resp. jim korespondující
povinnosti). Pokud se takto koncipovaná ústavní norma stává
předmětem podrobnější úpravy obyčejným zákonem (příkladem je
vztah čl. 8 odst. 4 Listiny a trestního řádu), otevírá se otázka,
zda v situaci, jestliže zákonodárce upraví pouze část kumulativně
nebo alternativně koncipovaného základního práva nebo svobody,
nutno takovouto úpravu bez dalšího považovat za ústavně
konformní.
Posuzování ústavnosti zákonné normy, která stanoví bližší
podmínky uplatnění pouze části kumulativně, resp. alternativně,
koncipované ústavní normy, není otázkou bezprostřední závaznosti
ústavy, nýbrž otázkou určitosti a srozumitelnosti zákonné normy,
jež je jedním z komponentů vyloučení libovůle při uplatňování
veřejné moci, a tím i komponentů právního státu.
Pokud zákonodárce obyčejným zákonem stanoví bližší podmínky
pro uplatnění kumulativně, resp. alternativně, koncipovaného
základního práva nebo svobody, je z pohledu požadavku určitosti
a srozumitelnosti právní úpravy povinen postupovat tak, aby
nevznikla pochybnost, zda zákonem nedošlo k omezení základního
práva, resp. svobody.
Ustanovení § 9 odst. 5 zákona o půdě považuji ve vztahu
k čl. 11 odst. 4 Listiny za příklad postupu, kdy zákonodárce
uvedenou povinnost nedodržel.
V Brně dne 11. března 1998
Odlišné stanovisko soudce Antonína Procházky
Neztotožňuji se s tvrzením, že rozhodovací praxe Ústavního
soudu poskytuje ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny jenom
tehdy, je-li vlastnictví konstituované a existující.
Nebudu zde rozebírat otázku vlastnictví v důsledku zrušených
rozsudků a vedlejších trestů (propadnutí majetku) podle zákona č.
119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci. Také podle zákona o půdě č.
229/1991 Sb. zcela jistě není konstitucí vlastnictví teprve jeho
vydání. Vydání zemědělského vlastnictví předchází správní akt,
kterým je určitá osoba prohlašována za vlastníka určitého
majetku. K vlastnickému určení dochází ještě před vydáním
vlastnictví. Chráněn je i právní nárok na vlastnictví, neboť bez
uznání tohoto principu by vůbec k restitucím nemohlo dojít. Pod
tímto zorným úhlem se domnívám, že je nutno přistupovat
i k řešení otázky zřizování věcného břemene.
Jakékoli zřízení věcného břemene je velkým zásahem do
vlastnictví, neboť spočívá v omezení vlastníka nemovitosti ve
prospěch vlastníka nemovitosti jiné.
Věcně oprávněný subjekt má absolutně chráněné právní
postavení, které může uhájit proti každému žalobou obdobnou jako
při ochraně vlastnictví podle § 126 odst.1 o.z. Proto i vznik
věcných břemen podle § 151o o.z. je obdobný jako u vzniku
vlastnictví.
Nejvíce je preferován vznik věcných břemen smlouvou, neboť
smlouva jako konsensuální akt v sobě uzavírá vůli obou
kontrahentů - vlastníků nemovitostí. Tomu odpovídá i znění § 19
odst.2 zákona o půdě.
Teprve v případě, že se vlastníci nedohodnou, rozhoduje
pozemkový úřad za podmínek stanovených zákonem. Tímto zákonem
není zákon č. 229/1991 Sb. a třeba jej hledat podle účelu např.
v zákoně o lesích, v katastrálním zákoně, v silničním zákoně,
v zákoně o myslivosti, rybářství, telekomunikacích, vodách aj.
Ve vztahu na projednávané ustanovení § 9 odst.5 zákona
o půdě příslušným orgánem, jehož rozhodnutím může dojít ke vzniku
věcného břemene, je především soud nebo správní orgán. V obou
případech pouze za předpokladu, že je toto jejich oprávnění
založeno výslovně zákonem.
Ve vztahu na výše uvedený obsah a návaznost práva věcného
břemene, je ustanovení § 9 odst.5 zákona o půdě ve své dikci
kontradiktorní. Výraz "pokud je toho nezbytně třeba" je vágní
a ponechává na vůli rozhodujícího pozemkového úřadu jeho použití.
Zákonem stanovená "možnost" (a nikoli nutnost) zřídit věcné
břemeno potom požadovanou nezbytnost navíc snižuje.
Přistoupí-li pozemkový úřad ke zřízení věcného břemene, musí
nechat pořídit v rámci správního řízení geometrický plán, vložit
jej po nabytí právní moci rozhodnutí do katastru nemovitostí
a zajistit tak nejen jeho účinnost, ale i transparentnost. Tyto
všechny úkony, které jsou nezbytné pro zřízení věcného břemene,
včetně přesného určení obsahu a přesného určení účastníků, nejsou
rovněž zajišťovány podle zákona o půdě, nýbrž podle jiných
zákonných předpisů.
Nelze proto také souhlasit s námitkou, že zrušením celého
ustanovení § 9 odst.5 zákona o půdě by při vydávání nemovitosti
nemohl pozemkový úřad přihlížet k ochraně životního prostředí
nebo k důležitým zájmům jiných vlastníků. Ochranu těchto zájmů
zajišťuje řada jiných zákonů, jako např. pro ochranu životního
prostředí, péče o čistotu ovzduší, péče o půdu, péče o přírodu
a krajinu, péče o zdravé prostředí ve městech a jiných sídlech,
včetně mezinárodně právních aspektů péče o životní prostředí.
Nelze souhlasit také s tvrzením, že ze strany pozemkových
úřadů se jedná o nepřiměřeně restriktivní interpretaci ustanovení
§ 9 odst.5 zákona o půdě a že je nutno přihlížet k čl.11 odst.4
Listiny jako součásti ústavního pořádku České republiky a tomu
přizpůsobovat rozhodování v konkrétním případě. Podpůrně potom,
že je nutno přihlížet i k ustanovení § 128 odst. 2 o.z.
Článek 11 odst.4 Listiny a § 128 odst.2 o.z. obsahují pro
jejich uplatnění jako conditio sine qua non nutnost "veřejného
zájmu". Ustanovení § 151n a násl.o věcných břemenech tuto
podmínku výslovně neuvádí, a proto je třeba dovodit, zda je
nezbytná i pro zřízení tohoto právního institutu v případě
rozhodnutí příslušného správního orgánu.
Paragraf 128 o.z. ve svém druhém odstavci umožňuje kromě
vyvlastnění i omezení vlastnického práva, a to u obou institutů
za stejných podmínek. Musí být dán veřejný zájem a poskytnuta
náhrada. Bližší úprava je obsažena v předpisech o vyvlastnění,
kdy m.j. se může jednat o vytvoření podmínek nezbytných pro řádné
užívání pozemku nebo stavby.
Při vytyčování pojmu "veřejný zájem" zákon může upravit
činnost správních orgánů určením přesných skutkových podstat, ale
neobejde se bez pružných pojmů, protože by nezvládl rozmanitost
životních poměrů. Veřejný zájem tedy představuje ochranu všech
norem o jednáních, opomenutích a stavech, jejichž zachování podle
obecného názoru patří k nezbytným předpokladům lidského soužití.
Jeho určení je závislé na čase, místě a okolnostech (viz nález
Ústavního soudu sp. zn.
Pl.ÚS 9/94
, kdy byl veřejný zájem
kvalifikován ve vztahu na udělování českého státního občanství).
Nutno však přitom mít neustále na paměti, že nejde o volné
uvážení správního orgánu, ale o řešení otázky právní.
Zákon o půdě ve své preambuli jako jeden z hlavních cílů
zákona uvádí obnovení původních vlastnických vztahů k zemědělské
a lesní půdě. Je však pochopitelné, že zemědělské poměry zvláště
v uspořádání pozemků, jejich kultivaci, v rozmístění a výstavbě
zemědělských zařízení za dobu totality doznal značných změn a že
je proto mnohdy nutné vztah sousedních nebo i jiných pozemků nově
upravit. Tak jako celý zákon o půdě, tak i jeho ustanovení § 9
odst.5 je tedy dáno nezbytností veřejného zájmu.
Za takto konstatované souvztažnosti k čl.11 odst.4 Listiny
je podle mého názoru ustanovení § 9 odst.5 zákona o půdě
protiústavní. Je vadná i jeho dikce, která připouští zřízení
věcného břemene popř. i jiných opatření k ochraně životního
prostředí, nebo důležitých zájmů jiných vlastníků pouze ve stadiu
převáděné nemovitosti, které, jak je správně uvedeno ve vyjádření
Ústředního pozemkového úřadu, znehodnocuje a vylučuje přezkumnou
činnost soudů. (v případě odvolání se do zřízení věcného břemene
nebo i jiných opatření je vydání pozemku již v právní moci
a Pozemkovému úřadu nové použití § 9 odst.5 zákona o půdě, podle
zákona o půdě nepřísluší).
Jako protiústavní mělo být zrušeno.