Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Milana Hulmáka, Zdeňka Kühna, Veroniky Křesťanové (soudkyně zpravodajky), Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Federálního státního unitárního podniku "Podnik pro správu majetku v zahraničí" Kanceláře prezidenta Ruské federace, sídlem Na Zátorce 590/12, Praha 6 - Bubeneč, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 308/2024-55 ze dne 31. července 2025, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 A 32/2024-112 ze dne 17. října 2024, usnesení vlády České republiky č. 75 ze dne 31. ledna 2024 a č. 869 ze dne 15. listopadu 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a vlády, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu a domáhá se konstatování, že shora uvedenými soudními rozhodnutími a usneseními vlády byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva a zrušení soudních rozhodnutí a usnesení vlády č. 75 ze dne 31. ledna 2024.
2. Usnesením č. 869 ze dne 15. listopadu 2023 vláda rozhodla o zařazení stěžovatele na vnitrostátní sankční seznam vedený podle zákona č. 1/2023 Sb., o omezujících opatřeních proti některým závažným jednáním uplatňovaných v mezinárodních vztazích (sankční zákon).
3. Usnesením č. 75 ze dne 31. ledna 2024 vláda rozhodla o zamítnutí stěžovatelových námitek proti zařazení na vnitrostátní sankční seznam.
4. Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl stěžovatelovu žalobu proti oběma usnesením vlády (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
5. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu kasační stížnost (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
6. Stěžovatel namítá, že byla porušena jeho procesní práva tím, že vláda nepostupovala podle správního řádu, napadená rozhodnutí jsou vnitřně rozporná a v řízení nebylo jednáno s dalšími osobami, jež měly být účastníky řízení.
7. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za svévolná. Zásahy do práv stěžovatele nejsou proporcionální, neboť vláda nezvážila méně intenzivní alternativy. Rozhodnutí považuje stěžovatel též za nepředvídatelná, neboť kritéria pro zařazení na seznam nejsou vůbec jasně stanovena.
8. Přímým důsledkem zařazení na sankční seznam je zásah do majetkových práv stěžovatele, jenž se rovná de facto vyvlastnění. Stěžovatel poukazuje na to, že městský soud v napadeném rozsudku uvádí, že samo zařazení na sankční seznam nevede k omezení uplatňování majetkových práv, neboť k němu dochází až navazujícími rozhodnutími Finančního analytického úřadu. Tato rozhodnutí i rozhodnutí Ministerstva financí je přezkoumávající však uvádějí, že o uplatnění opatření již bylo rozhodnuto usnesením vlády a Finanční analytický úřad pouze posuzuje, zda konkrétní majetek podléhá těmto omezením.
9. Opatření, jež byla vůči němu uplatněna, považuje stěžovatel rovněž za porušení práva podnikat.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti z velké části opakuje argumenty, s nimiž neuspěl v předchozím řízení. Soudy tyto námitky vypořádaly ústavně souladně a na jejich rozhodnutí lze proto v podrobnostech odkázat.
12. Ač vláda při vydání napadených usnesení vystupovala jako správní orgán a tato usnesení byla přezkoumána ve správním soudnictví, neznamená to bez dalšího, že by jejich vydání předcházelo správní řízení a že by se tento postup řídil správním řádem. Jak vysvětlil již městský soud, procesní úprava pro postup vlády plyne přímo ze sankčního zákona. Nadto samotná (ne)aplikace správního řádu není ústavně relevantní, neboť ústavní pořádek nepředepisuje žádná pravidla pro uplatňování procesních předpisů ve veřejné správě. V řízení o ústavní stížnosti posuzuje Ústavní soud dosavadní řízení jako celek. Je přitom zřejmé, že stěžovatel měl možnost dozvědět se důvody rozhodnutí vlády, uplatnit opravný prostředek v podobě námitky podle sankčního zákona a rovněž bránit se proti usnesením vlády ve správním soudnictví. K porušení stěžovatelova práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") proto nedošlo.
13. Námitka, že další osoby měly být rovněž účastníky řízení, se netýká základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost neslouží k tomu, aby jí stěžovatel chránil práva jiných osob (obdobně například usnesení sp. zn. I. ÚS 466/23
ze dne 8. března 2023).
14. Vláda měla pravomoc vydat napadená usnesení. Jak vysvětlil již Nejvyšší správní soud (bod 19 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), její pravomoc plyne na ústavní úrovni z čl. 67 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). V rovině zákona je role vlády upřesněna v sankčním zákoně. Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že by vláda porušila čl. 2 odst. 3 Ústavy.
15. Kritéria pro zařazení na vnitrostátní sankční seznam plynou z předpisů Evropské unie. Jsou sice vymezena relativně abstraktně, nelze však přisvědčit stěžovateli, že by nebyla vůbec jasně stanovena, jak tvrdí v ústavní stížnosti. Navíc správní soudy vypořádaly řadu stěžovatelových námitek ohledně naplnění listačních kritérií. S jejich argumenty přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nepolemizuje.
16. Další námitky porušení práv podle čl. 11 a 26 Listiny vycházejí z toho, že již přímo s usnesením vlády jsou spojena omezení výkonu majetkových práv. Jak ovšem vysvětlil městský soud (bod 33 napadeného rozsudku městského soudu), samo zařazení na vnitrostátní sankční seznam nevede k omezení práv, jejichž proporcionalitu stěžovatel žádá přezkoumat. Tento právní závěr městského soudu, jak Ústavní soud ověřil z vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu, stěžovatel nezpochybnil v kasační stížnosti. Stěžovatelovy námitky zpochybňující právní názor městského soudu jsou tak v řízení před Ústavním soudem materiálně nepřípustné.
17. Projednání námitky učiněné až v ústavní stížnosti, ač ji stěžovatel mohl vznést již dříve, by bylo porušením zásady subsidiarity řízení před Ústavním soudem. Ta nespočívá jen ve vyčerpání procesních prostředků ve formálním smyslu, nýbrž obsahuje i požadavek předestření relevantních námitek soudům, jimž ochrana základních práv a svobod podle čl. 4 Ústavy přísluší. Je-li ústavním úkolem soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet.
18. Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze posouzením, zda vláda a správní soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva tím, že došlo k jeho zařazení na vnitrostátní sankční seznam. K tomuto zařazení došlo na základě splnění listačních kritérií, které stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybnil.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 39/25 ze dne 3. září 2025, o atrahování působnosti, publ. pod č. 339/2025 Sb., tak Ústavní soud učinil v plénu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 3. prosince 2025
Josef Baxa v. r.
předseda Ústavního soudu