Náprava majetkových křivd
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl o návrhu A. P., zastoupené JUDr. Jaroslavem Melzerem, advokátem Advokátní kanceláře v Praze, Jungmannova 34, na prohlášení neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb., takto:
Návrh se odmítá.
Navrhovatelka podala, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 Ústavy ČR, ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 315/95, ze dne 14. 5. 1996, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu v Ústí nad Labem, pozemkového úřadu, ze dne 4. 9. 1995, sp. zn. 3142/RPÚ/95/Fi/987, kterým uvedený pozemkový úřad rozhodl v řízení podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělského majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že navrhovatelka není vlastnicí nemovitostí v rozhodnutí označených. Věcně se jednalo o případ neúspěšného uplatnění požadavku na odstranění majetkové křivdy v režimu zákona o půdě. Oba ve věci doposud rozhodující orgány, jak plyne z odůvodnění jejich rozhodnutí, vycházely v podstatě ze závěru, že navrhovatelku není možno považovat za oprávněnou osobu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě, když nárokovaný majetek, jehož původním vlastníkem byl A. S., přešel na stát na základě zákona č. 143/1947 Sb. ke dni 13. 8. 1947 a přechod vlastnictví na stát tedy nespadá do "rozhodného období". Použití zákona ČNR č. 243/1992 Sb. je pak vyloučeno proto, že tento zákon, ačkoliv se vztahuje na pozbytí majetku před 25. 2. 1948, netýká se jiného majetku než toho, který vlastník pozbyl podle dekretů prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb., a nelze jej proto rozlišovat na majetek odňatý podle zákona č. 143/1947 Sb.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka soudu jednak vytýká, že ve věci rozhodl aniž nařizoval jednání a dále pak – také s poukazem na judikaturu Ústavního soudu – polemizuje se závěry soudu, týkajícími se okamžiku ztráty vlastnictví předmětných nemovitostí původním vlastníkem. Současně s ústavní stížností podala navrhovatelka také návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě a dále také návrh na prohlášení neplatnosti zákona č. 143/1947 Sb.
S ohledem na tyto spojené návrhy bylo třeba se zabývat otázkou splnění podmínek ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. V tomto směru dospěl Ústavní soud v případě návrhu na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě ke kladnému závěru a svým usnesením,
sp. zn. IV. ÚS 217/96
, ze dne 12. 12. 1996, řízení o ústavní stížnosti navrhovatelky přerušil podle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a návrh na zrušení části ustanovení § 4 odst. 1 zákona o půdě byl postoupen plénu, když uvedené ustanovení v předcházejícím řízení bylo nepochybně uplatněno a právě jeho použití vedlo k zamítnutí návrhu stěžovatelky.
Zároveň bylo třeba zabývat se otázkou, zda podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. jsou splněny také v poměru k návrhu navrhovatelky na zrušení zákona č. 143/1947 Sb., za který je třeba – posuzováno podle jeho obsahu – návrh považovat. Jak bylo již shora uvedeno, věcně se jednalo o případ neúspěšného uplatnění požadavku na odstranění majetkové křivdy v režimu zákona o půdě. Bylo tedy vedeno u pozemkového úřadu i u soudu řízení, které má svou oporu v zákoně o půdě, jehož cílem je při splnění zákonem stanovených podmínek rozhodnout o vlastnictví oprávněné osoby k majetku, na který tento zákon dopadá. Úkolem obou orgánů tedy bylo – uplatněním zákona o půdě, o který také stěžovatelka svůj nárok na odstranění majetkové křivdy opírala – zjistit, zda u ní došlo k majetkové křivdě, která je v režimu zákona o půdě řešitelná. Samotný zákon č. 143/1947 Sb. však žádným z uvedených orgánů přímo uplatněn nebyl, neboť v předcházejících řízeních, jak již bylo shora uvedeno, bylo především zkoumáno, zda jeho uplatnění v minulosti považuje platná právní úprava obsažená v zákoně o půdě za postup vykazující znaky, za nichž lze pozitivně o žádosti navrhovatelky v režimu zákona o půdě rozhodnout. Zákon č. 143/1947 Sb. je sice zákonem, na jehož podkladě v minulosti došlo ke ztrátě vlastnictví předmětných nemovitostí, jestliže však bylo vedeno restituční řízení (jehož výsledkem byla ústavní stížností napadená rozhodnutí) podle zákona o půdě, je to v daném případě, pokud jde o hmotné právo, pouze zákon o půdě a jeho příslušná ustanovení, popřípadě zákon ČNR č. 243/1992 Sb., jehož eventuálním použitím na daný případ se soud rovněž zabýval, které jsou tím předpisem, který má ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. na mysli. Podmínky ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb. tedy v případě zákona č. 143/1947 Sb. splněny nejsou, navrhovatelku proto nelze ve smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. považovat za osobu oprávněnou k podání návrhu na zrušení uvedeného zákona, a proto byl tento její návrh podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu ČR není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 1997
JUDr. Eva Zarembová
soudce zpravodaj