Zrušení § 21 odst. 3 zákona o myslivosti - oprávnění myslivecké stráže
242/2001 Sb.
N 72/22 SbNU 125
Zrušení § 21 odst. 3 zákona o myslivosti - oprávnění myslivecké stráže
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky
rozhodl v plénu dne 9. května
2001, ve věci návrhu senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad
Labem-pobočka v Liberci, podaného podle § 64 odst. 4 zákona
o Ústavním soudu, na zrušení části ustanovení § 21 odst. 3 zákona
č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, věty
"V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody
jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností,
uvedených v odstavci 1 písmena b) až d)", takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
nad Labem-pobočka v Liberci ve smyslu ust. § 64 odst. 4 zákona
č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů,
domáhal zrušení části ustanovení § 21 odst. 3, věty "V případě
jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy,
dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností, uvedených
v odstavci 1 písmena b) až d)", zákona č. 23/1962 Sb.,
o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon
o myslivosti"). Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru
navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve
svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 21 odst. 3, věta druhá, zákona o myslivosti, je
v rozporu s ust. § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází
z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského
zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu
nezavinil. Napadené ust. zákona o myslivosti však nepředpokládá
presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo
kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří
situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích. Z uvedeného pak
navrhovatel vyvozuje, že ust. § 21 odst. 3 věta druhá zákona
o myslivosti odporuje principu rovnosti stran a tedy čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhuje jeho zrušení. Proto také Krajský soud v Ústí
nad Labem - pobočka v Liberci (senát 20 Co) usnesením ze dne 29. 6. 2000, č.j. 29 Co 204/2000-65 podle ust. § 109 odst. 1 písm. b)
o.s.ř. řízení přerušil za účelem předložení věci Ústavnímu soudu. Poté, co Ústavní soud konstatoval splnění všech zákonem,
o Ústavním soudu vyžadovaných podmínek, vyžádal si soudce
zpravodaj ve smyslu ust. § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním
soudu, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Poslanecká sněmovna Parlamentu, ve vyjádření ze dne 28. 11. 2000, uvedla, že se stanoviskem navrhovatele nelze souhlasit. Jeho
návrh by znamenal přenesení důkazního břemene z vlastníka zvířete
škodícího myslivosti, na mysliveckou stráž, a to i v případě, že
tato stráž postupovala v souladu se zákonem. Argument o nerovném
postavení subjektů v občanskoprávních vztazích nelze rovněž
akceptovat, neboť myslivecká stráž může podle zákona o myslivosti
zasáhnout až v situaci, kdy vlastník porušil zákaz nechat zvíře
volně pobíhat v honitbě (§ 21 odst. 3 věta prvá, zákona). Protiprávní stav tedy již nastal a to z důvodů na straně vlastníka
zvířete. Je tedy zcela na vlastníku, aby prokázal porušení zákona
mysliveckou stráží, pokud požaduje náhradu škody při usmrcení
zvířete, které se v honitbě pohybovalo bez dohledu. Z povahy věci
musí vlastník předpokládat, že může vzniknout škoda na zvěři anebo
bezprostředně tato škoda hrozí. Obecný zájem na ochraně přírody
a krajiny vyžaduje od vlastníků zvířat, aby důsledně zabraňovali
volnému pobíhání těchto zvířat v honitbě.
Úpravu odpovědnosti za
škodu v zákoně o myslivosti a v občanském zákoníku lze považovat
za vztah speciální a obecné úpravy. Ve vyjádření se dále poukazuje
na to, že v důvodové zprávě k návrhu napadeného zákona je rovněž
uvedeno, že pokud jde o oprávnění myslivecké stráže v § 21 zákona,
jde o převzetí dosavadních ustanovení § 30 zákona č. 225/1947 Sb.,
o myslivosti, která se osvědčila. Senát Parlamentu ČR, v přípisu ze dne 27. 2. 2001, poukázal
na to, že napadené ustanovení zákona č. 23/1962 Sb., bylo přijato
tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické
republiky dne 23. února 1962, tedy ještě v době před ustavením
Senátu. Z uvedeného důvodu se proto nemohl k návrhu vyjádřit.
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem
účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat
další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to
stěžovatel podáním ze dne 20. 4. 2001 a účastníci řízení podáními
ze dne 25. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního
jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od
jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního
jednání v předmětné věci upuštěno.
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost
kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu
u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České
republiky č. 1/1993 Sb. je oprávněn přezkoumávat toliko jejich
obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však
ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné
kompetence. V předmětné věci, když zákon č. 23/1962 Sb.,
o myslivosti, byl přijat dne 23. února 1962 a vyhlášen ve Sbírce
zákonů, částce 12 ročníku 1962, na str. 121, se Ústavní soud tudíž
omezil pouze na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného
ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl.
10 Ústavy.
zařazeno do části páté, v marginální rubrice "Ochrana myslivosti",
upravuje oprávnění myslivecké stráže v rámci ochrany myslivosti.
Jeho znění je v napadené a souvisejících částech následující:
"§ 21
(1) Myslivecká stráž je oprávněna:
b) usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve
vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného
domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží. Toto
oprávnění se nevztahuje na psy ovčácké, nevzdálí-li se od
stáda více než 200 m a na psy lovecké, slepecké,
zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou
k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku
vzdálí z vlivu svého vedoucího jen přechodně;
c) usmrcovat pytlačící kočky potulující se v honitbě ve
vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného
domu,
d) hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky).
(3) Vlastníkům psů a koček je zakázáno nechat je volně pobíhat
v honitbě. V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat
náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo
za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)."
Ve smyslu ust. § 118 odst. 1 občanského zákoníku je pes věcí,
není nadán racionálně ovladatelnou vůlí. Pes sám nemůže v tomto
smyslu porušit právo, za případné porušení, způsobené jeho
chováním (vznik škody, ublížení osobám apod.), odpovídá jeho
vlastník. Podle § 21 odst. 3 zákona o myslivosti, je vlastníkům
psů a koček zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě. Jestliže
vlastník psa porušil zákonem stanovenou povinnost a psa nechal
v honitbě volně pobíhat, musí nést případné nepříznivé následky,
které takovým porušením práva mohou nastat. Jedním z možných
následků je i zastřelení psa, které může provést myslivecká stráž,
jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro takový úkon.
Myslivecká stráž přitom vykonává své právo, dané jí zákonem (§ 21
zákona o myslivosti). V případě, že myslivecká stráž psa zastřelí,
dochází tu ke střetu porušení povinnosti na straně majitele psa
a výkonu povinnosti myslivecké stráže. V takovém případě (i ve
veřejném zájmu na ochraně myslivosti), důkazní břemeno, týkající
se vzniku škody usmrcením psa, nese jeho vlastník, který musí
dokázat, že k usmrcení nedošlo za okolností uvedených v § 21
odstavci 1 písm. b) až d) zákona o myslivosti.
Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve
svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na
úkor toho, kdo právo vykonává. Nezanedbatelná je i skutečnost, že
tak, jak je dnes obtížné prokázat, že pes nebyl mimo vliv svého
vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale
obydleného domu nehledal ani nepronásledoval zvěř anebo se k ní
neplížil § 21 odst. 1 písmeno d) zákona o myslivosti, bylo by
stejně obtížné prokazovat opak, tedy to, že pes byl mimo vliv
svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího
trvale obydleného domu hledal nebo pronásledoval zvěř anebo se
k ní plížil. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při
vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak
neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na
soud se žalobou o náhradu škody, když důkazní břemeno v tomto
případě by však nesl žalovaný.
Vztah ust. § 420 občanského zákoníku a § 21 zákona
o myslivosti je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální.
Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti
v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem
veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je
rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje
jako specifický orgán veřejné správy. Je do funkce pro konkrétní
honitbu ustavována okresním úřadem a jemu je též odpovědna
z výkonu funkce. Tomuto názoru svědčí i právo myslivecké stráže
zadržovat ke zjištění totožnosti osoby, zastavovat a prohlížet
dopravní prostředky, odebírat zbraně a ukládat pokuty v blokovém
řízení (§ 21 odst. 1 zákona o myslivosti). Za škodu způsobenou
výkonem funkce myslivecké stráže odpovídá stát, reprezentovaný
okresním úřadem (§ 21b odst. 6 a 7 zákona o myslivosti). Princip
rovnosti subjektů, typický pro občanskoprávní vztahy, tu tedy
neplatí. Skutečnost, že se odškodňování řídí občanským zákoníkem,
na tom nic nemění.
Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona
o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého
jsou si všichni účastníci v řízení rovni, zcela zřejmě tu zaměňuje
rovnost v právech procesních s rovností hmotněprávní. Zásada
rovnosti stran je zásadou spravedlivého procesu, kdy strany sporu
mají rovná procesní práva. Nelze ji však zaměňovat s rovností
v hmotných právech a již vůbec ne v rámci veřejnoprávních vztahů.
k závěru, že napadené ustanovení části § 21 odst. 3 zákona
č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů není
v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl.
10 Ústavy, jak uvedl navrhovatel a proto návrh podaný předsedkyní
senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci,
podaný podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle § 70 odst. 2 citovaného
zákona, zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. května 2001