Zrušení § 21 odst. 3 zákona o myslivosti - oprávnění myslivecké stráže
242/2001 Sb. N 72/22 SbNU 125
Zrušení § 21 odst. 3 zákona o myslivosti - oprávnění myslivecké stráže Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v plénu dne 9. května
2001, ve věci návrhu senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, podaného podle § 64 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na zrušení části ustanovení § 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, věty "V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností, uvedených v odstavci 1 písmena b) až d)", takto:
Návrh se zamítá.
Odůvodnění
nad Labem-pobočka v Liberci ve smyslu ust. § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal zrušení části ustanovení § 21 odst. 3, věty "V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností, uvedených v odstavci 1 písmena b) až d)", zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"). Napadená část zákona o myslivosti je podle názoru navrhovatele v rozporu s principem rovnosti stran podle čl.
37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku znamená i porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ustanovení § 21 odst. 3, věta druhá, zákona o myslivosti, je v rozporu s ust. § 420 občanského zákoníku, jehož úprava vychází z presumpce zavinění, neboť podle § 420 odst. 3 občanského zákoníku odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Napadené ust. zákona o myslivosti však nepředpokládá presumované zavinění toho, kdo škodu způsobil zastřelením psa nebo kočky, nýbrž přenáší důkazní břemeno na poškozeného, čímž vytváří situaci nerovnosti v občanskoprávních vztazích.
Z uvedeného pak navrhovatel vyvozuje, že ust. § 21 odst. 3 věta druhá zákona o myslivosti odporuje principu rovnosti stran a tedy čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhuje jeho zrušení. Proto také Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (senát 20 Co) usnesením ze dne 29. 6. 2000, č.j. 29 Co 204/2000-65 podle ust. § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. řízení přerušil za účelem předložení věci Ústavnímu soudu. Poté, co Ústavní soud konstatoval splnění všech zákonem, o Ústavním soudu vyžadovaných podmínek, vyžádal si soudce zpravodaj ve smyslu ust.
§ 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu, vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu ČR. Poslanecká sněmovna Parlamentu, ve vyjádření ze dne 28. 11. 2000, uvedla, že se stanoviskem navrhovatele nelze souhlasit. Jeho návrh by znamenal přenesení důkazního břemene z vlastníka zvířete škodícího myslivosti, na mysliveckou stráž, a to i v případě, že tato stráž postupovala v souladu se zákonem. Argument o nerovném postavení subjektů v občanskoprávních vztazích nelze rovněž akceptovat, neboť myslivecká stráž může podle zákona o myslivosti zasáhnout až v situaci, kdy vlastník porušil zákaz nechat zvíře volně pobíhat v honitbě (§ 21 odst. 3 věta prvá, zákona).
Protiprávní stav tedy již nastal a to z důvodů na straně vlastníka zvířete. Je tedy zcela na vlastníku, aby prokázal porušení zákona mysliveckou stráží, pokud požaduje náhradu škody při usmrcení zvířete, které se v honitbě pohybovalo bez dohledu. Z povahy věci musí vlastník předpokládat, že může vzniknout škoda na zvěři anebo bezprostředně tato škoda hrozí. Obecný zájem na ochraně přírody a krajiny vyžaduje od vlastníků zvířat, aby důsledně zabraňovali volnému pobíhání těchto zvířat v honitbě.
Úpravu odpovědnosti za škodu v zákoně o myslivosti a v občanském zákoníku lze považovat za vztah speciální a obecné úpravy. Ve vyjádření se dále poukazuje na to, že v důvodové zprávě k návrhu napadeného zákona je rovněž uvedeno, že pokud jde o oprávnění myslivecké stráže v § 21 zákona, jde o převzetí dosavadních ustanovení § 30 zákona č. 225/1947 Sb., o myslivosti, která se osvědčila. Senát Parlamentu ČR, v přípisu ze dne 27. 2. 2001, poukázal na to, že napadené ustanovení zákona č. 23/1962 Sb., bylo přijato tehdejším Národním shromážděním Československé socialistické republiky dne 23. února 1962, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Z uvedeného důvodu se proto nemohl k návrhu vyjádřit.
ve znění pozdějších předpisů, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že účastníci, a to stěžovatel podáním ze dne 20. 4. 2001 a účastníci řízení podáními ze dne 25. 4. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a také vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.
Pokud Ústavní soud v rámci kontroly norem posuzuje ústavnost kompetence normotvorného orgánu a ústavnost normotvorného procesu u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy České republiky č. 1/1993 Sb. je oprávněn přezkoumávat toliko jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. V předmětné věci, když zákon č. 23/1962 Sb., o myslivosti, byl přijat dne 23. února 1962 a vyhlášen ve Sbírce zákonů, částce 12 ročníku 1962, na str. 121, se Ústavní soud tudíž omezil pouze na posouzení obsahového souladu napadeného zákonného ustanovení s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
zařazeno do části páté, v marginální rubrice "Ochrana myslivosti", upravuje oprávnění myslivecké stráže v rámci ochrany myslivosti. Jeho znění je v napadené a souvisejících částech následující: "§ 21
(1) Myslivecká stráž je oprávněna: b) usmrcovat v honitbě psy, kteří mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledají nebo pronásledují zvěř anebo se k ní plíží. Toto oprávnění se nevztahuje na psy ovčácké, nevzdálí-li se od stáda více než 200 m a na psy lovecké, slepecké, zdravotnické, vojenské a služební, pokud jako takoví jsou k rozeznání a pokud se při výkonu služby nebo při výcviku vzdálí z vlivu svého vedoucího jen přechodně; c) usmrcovat pytlačící kočky potulující se v honitbě ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu, d) hubit zvířata škodlivá myslivosti (pytlačící psy a kočky).
(3) Vlastníkům psů a koček je zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě. V případě jejich usmrcení může vlastník požadovat náhradu škody jen tehdy, dokáže-li, že k jejich usmrcení nedošlo za okolností uvedených v odstavci 1 písm. b) až d)." Ve smyslu ust. § 118 odst. 1 občanského zákoníku je pes věcí, není nadán racionálně ovladatelnou vůlí. Pes sám nemůže v tomto smyslu porušit právo, za případné porušení, způsobené jeho chováním (vznik škody, ublížení osobám apod.), odpovídá jeho vlastník. Podle § 21 odst. 3 zákona o myslivosti, je vlastníkům psů a koček zakázáno nechat je volně pobíhat v honitbě.
Jestliže vlastník psa porušil zákonem stanovenou povinnost a psa nechal v honitbě volně pobíhat, musí nést případné nepříznivé následky, které takovým porušením práva mohou nastat. Jedním z možných následků je i zastřelení psa, které může provést myslivecká stráž, jsou-li splněny zákonem stanovené podmínky pro takový úkon. Myslivecká stráž přitom vykonává své právo, dané jí zákonem (§ 21 zákona o myslivosti). V případě, že myslivecká stráž psa zastřelí, dochází tu ke střetu porušení povinnosti na straně majitele psa a výkonu povinnosti myslivecké stráže.
V takovém případě (i ve veřejném zájmu na ochraně myslivosti), důkazní břemeno, týkající se vzniku škody usmrcením psa, nese jeho vlastník, který musí dokázat, že k usmrcení nedošlo za okolností uvedených v § 21 odstavci 1 písm. b) až d) zákona o myslivosti.
Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na úkor toho, kdo právo vykonává. Nezanedbatelná je i skutečnost, že tak, jak je dnes obtížné prokázat, že pes nebyl mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu nehledal ani nepronásledoval zvěř anebo se k ní neplížil § 21 odst. 1 písmeno d) zákona o myslivosti, bylo by stejně obtížné prokazovat opak, tedy to, že pes byl mimo vliv svého vedoucího a ve vzdálenosti větší než 200 m od nejbližšího trvale obydleného domu hledal nebo pronásledoval zvěř anebo se k ní plížil. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na soud se žalobou o náhradu škody, když důkazní břemeno v tomto případě by však nesl žalovaný.
Vztah ust. § 420 občanského zákoníku a § 21 zákona o myslivosti je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální. Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje jako specifický orgán veřejné správy. Je do funkce pro konkrétní honitbu ustavována okresním úřadem a jemu je též odpovědna z výkonu funkce. Tomuto názoru svědčí i právo myslivecké stráže zadržovat ke zjištění totožnosti osoby, zastavovat a prohlížet dopravní prostředky, odebírat zbraně a ukládat pokuty v blokovém řízení (§ 21 odst. 1 zákona o myslivosti).
Za škodu způsobenou výkonem funkce myslivecké stráže odpovídá stát, reprezentovaný okresním úřadem (§ 21b odst. 6 a 7 zákona o myslivosti). Princip rovnosti subjektů, typický pro občanskoprávní vztahy, tu tedy neplatí. Skutečnost, že se odškodňování řídí občanským zákoníkem, na tom nic nemění.
Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého jsou si všichni účastníci v řízení rovni, zcela zřejmě tu zaměňuje rovnost v právech procesních s rovností hmotněprávní. Zásada rovnosti stran je zásadou spravedlivého procesu, kdy strany sporu mají rovná procesní práva. Nelze ji však zaměňovat s rovností v hmotných právech a již vůbec ne v rámci veřejnoprávních vztahů.
k závěru, že napadené ustanovení části § 21 odst. 3 zákona č. 23/1962 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů není v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, jak uvedl navrhovatel a proto návrh podaný předsedkyní senátu 29 Co Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, podaný podle § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle § 70 odst. 2 citovaného zákona, zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 9. května 2001