Pl.ÚS 53/10

Stavební spoření - retroaktivní snížení a zdanění státní podpory, problematika legislativní nouze

119/2011 Sb.

N 75/61 SbNU 137

Stavební spoření - retroaktivní snížení a zdanění státní podpory, problematika legislativní nouze

Česká republika

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické ze dne 19. dubna 2011

sp. zn. Pl. ÚS 53/10

ve věci návrhu skupiny poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, zastoupených poslancem Mgr. Bohuslavem Sobotkou, se sídlem Praha 1, Sněmovní 4, na zrušení zákona č. 348/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, eventuálně na zrušení § 4 odst. 1 písm. s) ve slovech "s výjimkou příspěvku, na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010,", § 8 odst. 2 písm. c), § 8 odst. 3 a 4 ve slovech "a c)" a § 36 odst. 8 zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 348/2010 Sb., a čl. II zákona č. 348/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení (nález byl vyhlášen pod č. 119/2011 Sb.).

Výrok

1. Dne 9. prosince 2010 byl Ústavnímu soudu doručen návrh skupiny 45 poslanců na zrušení v záhlaví uvedeného zákona (dále jen "napadený zákon") a in eventum jeho ustanovení čl. II, jakož i novelizovaných ustanovení zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Napadeným zákonem došlo ke změně a doplnění některých zákonů tak, že byla stanovena zvláštní sazba daně ve výši 50 % na příspěvek fyzickým osobám podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření (dále jen "státní podpora"), na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010. Současně byla dnem jeho účinnosti snížena výše zálohy státní podpory z 15 na 10 % z ročně uspořené částky nepřesahující 20 000 Kč. Návrh splňoval náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

2. Podstatou návrhu byly námitky rozporu napadeného zákona s ústavním pořádkem vztahující se ke způsobu jeho přijetí, jakož i k jeho obsahu. Navrhovatelé zpochybňují důvodnost projednání návrhu zákona ve zkráceném řízení ve stavu legislativní nouze, v jehož důsledku mělo dojít k porušení některých ústavních principů vztahujících se k parlamentní proceduře přijímání zákonů. Jejich námitky dále směřují vůči tomu, že mimořádná schůze, na které došlo ke zkrácenému jednání o návrhu napadeného zákona, byla svolána jen 40 minut před jejím začátkem, jakož i vůči omezení práv senátorů zvolených ve volbách v říjnu 2010, protože dne 12. listopadu 2010 projednával Senát návrh napadeného zákona ve složení odpovídajícím jeho 7. funkčnímu období (2008-2010), a nově zvolení senátoři se tak nemohli tohoto projednávání zúčastnit.

3. Ve vztahu k obsahu napadeného zákona navrhovatelé namítají, že snížení státní podpory za rok 2010 jejím zpětným zdaněním zvláštní sazbou daně z příjmu ve výši 50 %, jakož i snížení zálohy pro smlouvy o stavebním spoření uzavřené do 31. prosince 2010 vykazují znaky pravé retroaktivity a odporují legitimnímu očekávání účastníků stavebního spoření. Toto očekávání se opírá i o dosavadní praxi zákonodárce, který dosud respektoval vzniklé majetkové nároky na poskytnutí určitých majetkových plnění v závislosti na době uzavření smlouvy o stavebním spoření. Zákonodárce zvolil nepřiměřené prostředky k prosazení veřejného zájmu na snížení deficitu státního rozpočtu, čímž nerespektoval požadavek spravedlivé rovnováhy mezi tímto zájmem a omezením základních práv jednotlivců.

I./a

Námitka zneužití institutu legislativní nouze

4. Podle navrhovatelů byl návrh napadeného zákona (spolu se třemi dalšími návrhy zákonů projednávanými obdobným legislativním postupem) projednán ve zkráceném řízení ve stavu legislativní nouze, aniž by pro takovýto postup byl dán jeden z důvodů podle § 99 odst. 1 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "jednací řád Poslanecké sněmovny" nebo "jednací řád"). Ve svém návrhu podrobně rekapitulují průběh zákonodárné procedury, přičemž zdůrazňují, že projednávání návrhu napadeného zákona předcházel obsahově identický vládní návrh zákona. Tento návrh předložila vláda dne 4. října 2010, s ohledem na uplatnění námitek dvou poslaneckých klubů proti návrhu vlády, aby byl souhlas s návrhem zákona vysloven již v prvním čtení, a proti následnému poslaneckému návrhu na zkrácení lhůty pro projednávání návrhu zákona ve výborech na 15 dnů jej však dne 26. října 2010 vzala zpět. Týž den rozhodla o jeho opětovném předložení spolu s návrhem na vyhlášení stavu legislativní nouze z důvodu hrozby značných hospodářských škod a požádala o jeho projednání ve zkráceném jednání. V tomto režimu byl návrh projednán Poslaneckou sněmovnou ve druhém a třetím čtení dne 2. listopadu 2010 na 8. schůzi Poslanecké sněmovny, jež byla svolána na návrh skupiny vládních poslanců.

5. Vyhlášení stavu legislativní nouze a zkrácené jednání bez toho, aniž by byl dán jeden ze zákonem stanovených důvodů, představuje podle názoru navrhovatelů nejen porušení zákona, ale kvůli časovému "presu" i výrazné "okleštění" ústavně chráněné svobody parlamentní rozpravy a práv poslanců podávat pozměňovací návrhy a řádně vykonávat svou volenou funkci. Poukazují přitom na právní závěry obsažené v nálezu ze dne 7. září 2010

sp. zn. Pl. ÚS 12/10

(N 188/58 SbNU 663; 269/2010 Sb.), konkrétně jeho body 17 a 18, které interpretují tím způsobem, že Ústavní soud sice chápe rozhodnutí o legislativní nouzi do značné míry jako rozhodnutí politické, zároveň však varuje před jeho využíváním jako nástroje ke krácení práv sněmovní menšiny. V případě napadeného zákona navíc zdůrazňují absenci konsenzu napříč Poslaneckou sněmovnou o oprávněnosti stavu legislativní nouze.

6. S ohledem na to, že stav legislativní nouze a zkrácené jednání, jejichž účelem je bránit ohrožení základních práv a svobod občanů, ohrožení bezpečnosti státu nebo značným hospodářským škodám, představují současně i zásah do práv sněmovní menšiny, mělo by být rozhodnutí o jeho vyhlášení posuzováno třístupňovým testem proporcionality, tedy z hlediska vhodnosti, potřebnosti a přiměřenosti zásahu. Podle jejich názoru přitom lze mít závažné pochybnosti ve vztahu ke způsobilosti této procedury zabránit značným hospodářským škodám státu, neboť na rozdíl od dřívějších případů se vládě nepodařilo přesvědčit opoziční poslance o nutnosti schválit předložené návrhy zákonů tak, aby nabyly účinnosti nejpozději 1. ledna 2011. Napadený legislativní postup současně nebyl ani potřebný. Vláda totiž mohla sledovaného cíle dosáhnout včasným předložením návrhu zákona, k čemuž nedošlo s ohledem na intenci vládní většiny neprojednat návrh zákona v Poslanecké sněmovně před obecními a senátními volbami. Po nich bylo naopak mnohem pravděpodobnějším cílem tohoto postupu zabránění účasti nově zvolených senátorů na rozhodování než bránění značným hospodářským škodám.

7. Zpochybnit lze nakonec i přiměřenost tohoto postupu, což navrhovatelé dokládají poukazem na spornost rizika značných hospodářských škod na straně jedné, a naopak nespornou míru okleštění svobody parlamentní rozpravy a práv poslanců na straně druhé. Lze-li totiž ve stavu legislativní nouze schválit návrh zákona v Poslanecké sněmovně během jediného dne, pak poslanci nemohou tento návrh ani řádně prostudovat a fundovaně se k němu vyjádřit ani zprostředkovat názory svých voličů, případně legitimních zájmových skupin, jež mohou být na parlamentní půdě slyšeny pouze jejich prostřednictvím. Tím jsou současně rovněž krácena práva občanů vyslechnout v adekvátní šíří argumenty pro a proti přijatému zákonu, který se dotýká jejich základních práv.

I./b

Námitka nepředvídatelného svolání mimořádné schůze Poslanecké sněmovny

8. Další námitka navrhovatelů se týká aplikace § 51 odst. 6 jednacího řádu, podle něhož musí být poslanci vyrozuměni o svolání schůze Poslanecké sněmovny nejméně pět dnů předem. Ke schválení napadeného zákona totiž došlo dne 2. listopadu 2010 na mimořádné schůzi, přičemž interval mezi jejím svoláním a začátkem této schůze byl jen 40 minut a k rozeslání pozvánky elektronickou poštou došlo jen 7 minut před jejím začátkem. Současně byl zamítnut návrh předsedy poslaneckého klubu ČSSD Bohuslava Sobotky na odročení jednání do druhého dne, tj. do 3. listopadu 2010 od 9:00 hodin, který měl umožnit, aby se všichni poslanci mohli na tuto schůzi řádným způsobem připravit.

9. Podle navrhovatelů je uvedené ustanovení třeba interpretovat s ohledem na ústavní principy a hodnoty ve smyslu čl. 22 Listiny, podle kterého zákonná úprava všech politických práv a svobod a její výklad a používání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Pětidenní lhůta podle § 51 odst. 6 jednacího řádu slouží k tomu, aby se poslanci mohli seznámit s navrženým pořadem schůze a připravit na jeho body, jakož i aby se vůbec o konání schůze dozvěděli. Navrhovatelé nezpochybňují možnost zkrácení pětidenní lhůty, považují však za svévolné, pokud je tak činěno bez uvedení důvodu. Během předmětného jednání Poslanecké sněmovny nezazněl žádný argument či důvod, proč bylo tak rychlé svolání schůze potřebné. Čím kratší je přitom doba mezi svoláním schůze a jejím začátkem, tím závažnější důvody musí být pro takové zkrácení.

10. I v tomto případě by tak měl být uvedený postup podroben testu proporcionality. Jedná se totiž o kolizi práv či chráněných hodnot, kdy je zájem na urychleném projednání návrhu zákona z důvodu čelení značným hospodářským škodám nezbytné poměřovat k již zmíněné svobodě parlamentní rozpravy, jakož i právům poslanců a občanů podílet se na správě veřejných věcí. Navrhovatelé se přitom domnívají, že tento postup by neobstál již z hlediska druhého kroku testu, tedy kroku potřebnosti. I za předpokladu, že přijetí zákona do 1. ledna 2011 brání hrozícím značným hospodářským škodám, by totiž stejného cíle bylo možné dosáhnout jeho projednáním v následujících dnech, tj. 3., 4. nebo 5. listopadu 2010, aniž by bylo potřebné svolávat mimořádnou schůzi za 40 minut.

11. Tento postup považují navrhovatelé za porušení politických práv opozičních poslanců podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a občanů podle čl. 21 odst. 1 Listiny. K tomu podotýkají, že za potřebný ho bylo možné považovat pouze vzhledem k jinému možnému sledovanému cíli, a to k projednání přijatého návrhu zákona v Senátu do 13. listopadu 2010, tedy do dne zániku mandátu senátorů zvolených před šesti lety. Tento cíl ale nelze považovat za legitimní. Navíc tím došlo k výraznému zhoršení dopadů samotného vyhlášení stavu legislativní nouze, neboť v jeho důsledku uplynuly mezi předložením návrhu zákona a jeho schválením jen 4 dny, z toho dva pracovní, což ještě na začátku čtvrtého dne nebylo možné předvídat.

I./c

Námitka odepření práva hlasovat nově zvoleným senátorům

12. Podstatou poslední námitky ve vztahu ke způsobu projednání a přijetí napadeného zákona byl nepřiměřený zásah do práva senátorů zvolených v roce 2010 na výkon jejich mandátu podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Mandát těchto senátorů vznikl podle čl. 21 odst. 4 Listiny již jejich zvolením. Při posuzování výkonu jejich hlasovacího práva však bylo nezbytné vážit v kolizi stojící protichůdné ústavní hodnoty, tedy jak možnost Senátu vyjádřit se k návrhu zákona v Ústavou stanovené třicetidenní lhůtě, tak zájem na nezpochybnitelnosti usnesení Senátu případným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, kterým by byla vyslovena neplatnost volby senátora. Navrhovatelé přitom považují za rozumné a vyvážené ustálené řešení této kolize tím způsobem, že se v mezidobí od zvolení do první schůze Senátu koná obvykle jen jedna jeho schůze, na níž nově zvolení senátoři ještě nemohou hlasovat a na jejímž programu jsou pouze návrhy zákonů, u nichž uplyne třicetidenní lhůta ještě před první schůzí v novém funkčním období.

13. Postup vlády a vládní většiny v Poslanecké sněmovně a Senátu navrhovatelé označují za svévolný. Jeho cílem bylo znemožnit řádné projednávání návrhu na schůzi Senátu, kterého by se již mohli účastnit nově zvolení senátoři, a vládní tábor by tak již neměl většinu. Projednávání napadeného zákona na 25. schůzi Senátu dne 12. listopadu 2010 považují za zásah do práva senátorů na nerušený výkon jejich mandátu, aniž by byly prima facie patrné rozumné důvody pro takový postup. Opětovně přitom zdůrazňují nezbytnost testu proporcionality pro posouzení tohoto zásahu do uvedeného práva nově zvolených senátorů. I když totiž projednávání napadeného zákona podle § 118 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "jednací řád Senátu") již 12. listopadu 2010 bylo způsobilé urychlit legislativní proces, nebyl takovýto postup z hlediska uvedeného testu potřebný. Třicetidenní lhůta k projednání návrhu napadeného zákona Senátem totiž končila až 3. prosince 2010, pročež se nově zvolení senátoři mohli jeho projednávání zúčastnit a v rámci rozpravy se k němu mohli rovněž kvalifikovaně vyjádřit. Zamítnutí návrhu zákona nebo jeho vrácení s pozměňovacími návrhy v poslední den lhůty by přitom nebránilo jeho včasnému projednání. Poslanecká sněmovna by o něm mohla ve smyslu § 97 odst. 3 a 4 jednacího řádu znovu jednat po deseti dnech, tedy již v týdnu od 13. prosince 2010. S ohledem na nepravděpodobné vrácení návrhu zákona prezidentem republiky by tak nic nebránilo tomu, aby k vyhlášení zákona došlo ještě před koncem roku, a to ani v případě, že by projednání Senátem a poté i Poslaneckou sněmovnou proběhlo o několik dnů později. Tím by naopak bylo umožněno Senátu dostát své úloze a opozici efektivně uplatnit její práva v zákonodárném procesu, včetně práva podávat pozměňovací návrhy.

I./d

Shrnutí tvrzeného rozporu legislativní procedury s ústavním pořádkem

14. S ohledem na výše uvedené námitky shledávají navrhovatelé rozpor legislativní procedury s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), konkrétně s postulátem úcty k právům člověka a občana, podle něhož musí být omezení základních práv a svobod výsledkem řádného demokratického diskursu. Porušení tohoto ustanovení spatřují též v porušení principu právní jistoty jako součásti principu právního státu z důvodu zkrácení možnosti seznámit se s novou právní úpravou a jejími důvody.

15. Kromě uvedených principů se však porušení týká i demokratické zásady vlády pro lid a státní moci sloužící všem občanům ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 1 Listiny, protože bylo razantně kráceno právo občanů seznámit se s důvody politického rozhodnutí, jakož i právo toto rozhodnutí oslovováním svých volených zástupců ovlivnit. Navrhovatelé namítají též zásah do volné soutěže politických stran podle čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny, k níž nedílně patří možnost hlásat názory a uplatňovat návrhy v řádném parlamentním diskursu. Důvodem porušení zásady ochrany menšiny podle čl. 6 Ústavy, a to jak sněmovní a senátní, tak i mezi občany, byla přitom nemožnost menšiny poslanců řádně vykonávat svůj mandát, zvláště v situaci nepředvídatelného svolání schůze, a upření práva účastnit se a hlasovat některým senátorům. Z těchto důvodů nemohl být hlas občanů oponujících napadenému zákonu cestou řádného parlamentního diskursu artikulován.

16. Navrhovatelé zákonodárné proceduře zároveň vytýkají rozpor s čl. 26 Ústavy a čl. 21 odst. 4 Listiny, protože jim byl ztížen efektivní výkon jejich mandátu. Do jejich práva na nerušený výkon veřejné funkce poslance bylo zasaženo i nepředvídatelným svoláním schůze, na kterou se nemohli připravit. V případě nově zvolených senátorů se zase zásah týkal nepřiměřeného urychlení jednání Senátu, k němuž nebyl žádný legitimní důvod a v jehož důsledku bylo senátorům upřeno jejich právo účastnit se jednání a hlasovat o návrhu zákona. Omezení se vztahovalo k právu občanů podílet se na správě veřejných věcí, protože v důsledku nedostatku času tak nemohli činit zejména oslovováním poslanců či účinným využitím petičního či shromažďovacího práva, případně práva na stávku. Občané zvolení do Poslanecké sněmovny a Senátu zas byli omezeni na tomto právu tím, že se nemohli ani efektivně účastnit svobodné parlamentní diskuse ani řádně připravit a podat pozměňovací návrhy. Z těchto důvodů nebylo v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny šetřeno ani podstaty a smyslu zákonných omezení práv poslanců a senátorů podle čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny.

I./e

Námitka zpětné působnosti zdanění příspěvku na stavební spoření

17. Stěžejní námitka navrhovatelů ve vztahu k obsahu napadeného zákona se týká nepřípustných účinků pravé retroaktivity vůči smlouvám o stavebním spoření uzavřeným před 1. lednem 2011. V důsledku doplnění zákona o daních z příjmů a přechodného ustanovení čl. II napadeného zákona se totiž mění právní nároky, jež vznikly na základě těchto smluv a byly vymahatelné již před účinností napadeného zákona.

18. Ustanovení § 11 odst. 1 zákona č. 96/1993 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona České národní rady č. 35/1993 Sb., (dále jen "zákon o stavebním spoření") zakládá nárok účastníka stavebního spoření, aby mu byla k datu, kdy splní zákonem stanovené podmínky, na jeho účtu připsána odpovídající výše roční zálohy státní podpory, resp. aby byly na jeho účtu evidovány připsané zálohy státní podpory do doby jejich vyplacení ve smyslu § 12 odst. 1 tohoto zákona. Základní podmínku tvoří složení patřičné peněžní částky na účet určený smlouvou o stavebním spoření. Nárok na samotnou výplatu státní podpory pak účastníkovi vzniká při splnění některé ze dvou alternativních podmínek stanovených v § 12 odst. 2 zákona o stavebním spoření.

19. Z konstrukce tohoto zákona vyplývá, že již uzavřením smlouvy o stavebním spoření vznikne účastníku stavebního spoření nárok na předem stanovenou celou částku státní podpory, která mu bude vyplacena, pokud splní zákonem stanovené podmínky. To lze dovodit např. z § 5 odst. 9 zákona o stavebním spoření, z něhož plyne, že již v okamžiku uzavření smlouvy o stavebním spoření je stanovena cílová částka, jejíž součástí je i celková částka státní podpory. Celý zákon o stavebním spoření je pak postaven na principu, že státní podpora je účastníkovi postupně připisována, resp. poskytována formou ročních záloh (např. § 5 odst. 9, § 10 odst. 1 až 3, § 11 odst. 1 až 4, § 12, § 13 odst. 1 zákona o stavebním spoření). Nedochází tedy každoročně k novému určování výše státní podpory podle aktuálního záměru zákonodárce. Stavební spoření je totiž ze své podstaty založeno jako dlouhodobý právní vztah (viz např. délku tzv. vázací lhůty pro výplatu záloh státní podpory podle § 12 odst. 2 nebo délku lhůt, které jsou stanoveny pro povinnosti stavebních spořitelen podle § 13 odst. 4 zákona o stavebním spoření) a účastník stavebního spoření při jeho uzavírání musí mít jistotu, že se podmínky pro jeho trvání ze strany stavební spořitelny, a tím spíše ze strany státu, nebudou v krátké době (natož náhle) měnit.

20. Napadeným zákonem došlo ke zkrácení příspěvku jak zdaněním jeho části, tak jeho snížením, jež se vztahuje i na smlouvy uzavřené před 1. lednem 2011, kdy zákon nabyl účinnosti. To ostatně výslovně vyplývá již z dikce napadených ustanovení, které se vztahují na "příspěvek ... na který vznikl nárok v roce 2010 ...", resp. na "smlouvu o stavebním spoření bez ohledu na datum, kdy byla smlouva uzavřena.". Touto úpravou se snížila nejen výše záloh státní podpory připisovaných od roku 2010, ale vůbec se zpětně změnily i podmínky a celková výše příspěvku, na jehož výplatu v předem určené výši vznikl právní nárok při splnění podmínek stanovených zákonem v době uzavření smlouvy, tj. zejména při uspoření určité částky v příslušném roce. Napadená ustanovení tak působí do minulosti.

21. Ve své další argumentaci navrhovatelé obsáhle citují odůvodnění nálezu ze dne 4. února 1997

sp. zn. Pl. ÚS 21/96

(N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.), který se v obecné rovině zabýval otázkami pravé a nepravé retroaktivity zákonů. Zdůrazňují, že jakkoliv je nepravá retroaktivita zásadně přípustná, může se i ona stát ústavně nepřípustnou tehdy, pokud se aplikace nové právní úpravy na staré právní vztahy zásadním způsobem dotkne právní situace subjektů práv a povinností. Při posuzování ústavnosti ustanovení působícího účinky nepravé retroaktivity je třeba zvažovat intenzitu veřejného zájmu s mírou zásahu do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. V této souvislosti konstatuje i důvodová zpráva k návrhu zákona, ačkoliv při tomto vážení dochází k jinému závěru, že změna podmínek stavebního spoření představuje "tzv. nepravou retroaktivitu, která je v demokratickém státě přípustným řešením. Návrhem zákona je však dotčena ústavní zásada ochrany oprávněného očekávání v rámci již existujících právních vztahů, ... Uvedené opatření však na druhé straně sleduje oprávněný zájem státu na ozdravení veřejných financí ve prospěch celé společnosti, tj. je navrženo ve veřejném zájmu. Skutečnost, zda navržené opatření je při kolizi uvedených ústavních principů v souladu s ústavním pořádkem, je třeba poměřovat z hlediska proporcionality ve vztahu k oběma ústavním zásadám.".

22. Navrhovatelé zastávají názor, že novela zákona o stavebním spoření, která by vstoupila v účinnost k 1. lednu určitého roku a současně by změnila výši nebo podmínky pro vyplacení příspěvku za předchozí kalendářní rok, by byla jednoznačně protiústavní. Již v rámci připomínkového řízení byl ale shledán v rozporu s Ústavou i § 36 odst. 8 a některá další ustanovení zákona o daních z příjmů, v novelizovaném znění. V této souvislosti zejména obsáhle citují připomínky zmocněnce vlády pro lidská práva, podle kterého nelze na státní podporu, na kterou vznikl nárok již v roce 2010, uplatnit pravidla platná v roce 2011, byť bude vyplacena (a to ve formě záloh) až v roce 2011. "Nárok na státní podporu vzniká podle zákona ... uplynutím doby kalendářního roku, za který je podpora připisována ..., tj. v tomto případě 31. 12. 2010. Z hlediska právní jistoty je proto nutné, aby osoba, které tento nárok vznikl, znala v době jeho vzniku veškeré podmínky pro jeho vznik, výši, přiznání atd., neboť jde o majetkovou hodnotu, která je jí přiznávána a která tudíž podléhá ústavně zaručené ochraně vlastnictví (čl. 11 Listiny základních práv a svobod). ... Pokud se tedy podle úpravy platné od 1. 1. 2011 zdaní státní podpora stavebního spoření za rok 2010, která je příjmem za zdanitelné období 2010, půjde o případ, kdy právní norma reglementuje i nároky z právního vztahu vzešlé před její účinností, tedy o případ pravé retroaktivity, která je neslučitelná s principem právní jistoty a demokratickým právním státem dle čl. 1 Ústavy.". Podle citovaného vyjádření vládního zmocněnce je důsledkem stanovení předmětného zdanění v roce 2011 povinnost zdanit příjem za uplynulý rok, ačkoliv v době jeho vzniku žádná daňová povinnost neexistovala, a účastník stavebního spoření proto mohl oprávněně spoléhat na to, že státní podpora za rok 2010 nebude zdaněna a zůstane plně jeho ústavně chráněným vlastnictvím. Námitku nepřípustné retroaktivity uvedených ustanovení vyslovily podle navrhovatelů ve svých připomínkách i Česká bankovní asociace, Asociace českých stavebních spořitelen (dále též "asociace") a Českomoravská konfederace odborových svazů. Zazněly i v rámci projednávání návrhu zákona v Poslanecké sněmovně a Senátu.

23. Retroaktivní účinky lze ale spatřovat i v dalších skutečnostech. Přinejmenším do doby přijetí napadeného zákona byly smlouvy zakládající tyto nároky uzavírány jejich účastníky v dobré víře založené na oprávněném spoléhání se na zákon. Ten přitom stanovil, že za smlouvy uzavřené do 31. prosince 2003 připadne účastníkovi roční záloha státní podpory ve výši až 4 500 Kč a za smlouvy uzavřené od 1. ledna 2004 do 31. prosince 2010 až 3 000 Kč. Napadeným retroaktivním opatřením ale došlo k disproporčnímu snížení státní podpory jednotlivým účastníkům stavebního spoření v závislosti na datu uzavření smlouvy. Zatímco účastníkům, kteří uzavřeli smlouvu do 31. prosince 2003, bude od 1. ledna 2011 krácena roční záloha státní podpory až o 56 % (pokles ze 4500 na 2 000 Kč), pro účastníky, kteří uzavřeli smlouvu po 31. prosinci 2003, bude představovat rozsah krácení této zálohy jen 33 % (pokles z 3 000 na 2 000 Kč). K takové diferenciaci mezi účastníky stavebního spoření však není žádný rozumný důvod. Pokud by mělo toto opatření dopadnout stejně tíživě na všechny smlouvy uzavřené do 31. prosince 2003, muselo by ve srovnání se smlouvami uzavřenými po tomto datu klesnout nikoliv na 2 000 Kč, ale při 33% poklesu na 3 000 Kč. Toto disproporční působení je přitom ještě umocněno již zmíněným zpětným zdaněním zálohy státní podpory za rok 2010 zvláštní sazbou daně ve výši 50 %, takže za rok 2010 bude účastníkům se smlouvou uzavřenou do 31. prosince 2003 krácena záloha státní podpory o 2 250 Kč, kdežto účastníkům se smlouvou uzavřenou po 31. prosinci 2003 jen o 1 500 Kč.

24. Napadený zákon dále zakládá nerovnost i v rámci té skupiny účastníků stavebního spoření, kteří smlouvu o stavebním spoření uzavřeli do 31. prosince 2003, a mají tak nárok na zálohu státní podpory až do výše 4 500 Kč za rok. Pokud totiž takovýto účastník vložil částku nutnou pro připsání maximální výše zálohy státní podpory (tj. 18 000 Kč) např. již do 30. dubna 2010, splnil zákonnou dobu stavebního spoření pro výplatu záloh státní podpory podle § 12 odst. 2 zákona o stavebním spoření a k tomuto datu smlouvu ukončil, pak mu byly ještě v průběhu roku 2010 vyplaceny tyto zálohy v původně stanovené výši, tj. za rok 2010 ve výši 4 500 Kč. Ostatním takovým účastníkům starých smluv, kteří smlouvu ukončili později nebo ve spoření dále pokračují, bude ale záloha státní podpory za rok 2010 připsána v dubnu 2011 ve snížené výši. Vznikají tak dvě skupiny účastníků, kterým při stejné výši jejich vkladů bude za stejné období připsána, resp. vyplacena rozdílná výše státní podpory.

25. V návaznosti na právní závěry Ústavního soudu obsažené v již citovaném nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 21/96

navrhovatelé uvádějí, že zákonodárce mohl změnit výši vyplácené státní podpory i pro smlouvy platné v době zákonodárcova zásahu jen tehdy, pokud by "význam zákonodárných přání pro veřejnost" převyšoval "zájem jednotlivce na další existenci dosavadního práva", resp. důvěru jedince v trvající existenci právní normy. Navrhovatelé v této souvislosti připomínají, že podle důvodové zprávy bylo cílem navrhované úpravy "snížit zatížení státního rozpočtu v souvislosti s výplatou státní podpory, která plně nevede k podpoře financování bytových potřeb a čerpá prostředky všech daňových poplatníků ve prospěch pouze části obyvatel, a to cestou snížení výdajů státního rozpočtu na straně jedné, a zvýšením příjmů na straně druhé" a "narovnat podmínky pro zdanění úrokových příjmů z vkladů ve stavebním spoření s podmínkami pro zdanění obdobného typu příjmů z jiných bankovních vkladových produktů". Podle důvodové zprávy se v důsledku tohoto zákona očekává pro státní rozpočet roku 2012 snížení výdajů z plánovaných přibližně 11,4 mld. Kč na 6,5 mld. Kč. Na této úrovni by se výdaje v souvislosti s poskytováním státní podpory měly stabilizovat i pro další roky. Podle předkládací zprávy Ministerstva financí pro jednání vlády mají opatření v oblasti stavebního spoření přinést snížení zátěže pro státní rozpočet roku 2011 ve výši 6 mld. Kč, pro státní rozpočet roku 2012 pak v rozmezí 6,5 až 8,5 mld.

26. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že vláda ani parlamentní většina nebrala při přijímání napadeného zákona se vší vážností na zřetel ochranu základních práv a svobod a mezinárodní závazky státu. Ani v případě nepřijetí napadeného zákona by vláda nebyla reálně krácena v možnostech využití ostatních nástrojů, které má k dispozici k "ozdravení" státního rozpočtu. Opět si však ulehčila úlohu a potřebné zdroje úspor hledala nejprve na straně krácení transferů poskytovaných fyzickým osobám na základě jejich nároků. Důvěra účastníků smluv o stavebním spoření v trvající existenci jejich práv je bezesporu utvářena též předchozí legislativní zkušeností. Tato zkušenost svědčí o tom, že zákonodárce při změnách zákona o stavebním spoření dosud vždy zachovával dvojí režim, tj. odlišnou úpravu pro nové a staré smlouvy (proaktivitu), což demonstrují např. na čl. II bodu 2 zákona č. 423/2003 Sb., který stanovil, že "právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona a práva a povinnosti z nich vyplývající se posuzují podle dosavadních právních předpisů". I v daném případě proto účastníci stavebního spoření mohli s ohledem na předchozí legislativní zkušenost spoléhat na to, že principiální zákonodárce zvolí i při případné další novele režim proaktivity. Mohli tedy legitimně očekávat zachování výše příspěvku, který jim v závislosti na době uzavření smlouvy náleží, ať 4 500 Kč nebo 3 000 Kč, a to nejméně po dobu platnosti dané smlouvy. Kvůli negativnímu vývoji státního rozpočtu proto mohlo dojít k jeho snížení jen pro budoucí smlouvy.

27. Současně vláda a Parlament nebraly zřetel ani na reálnou schopnost stávajících účastníků vyvázat se bez dalších sankcí v době od platnosti napadeného zákona do jeho účinnosti ze stavebního spoření, přestane-li pro ně toto být po změně právní úpravy výhodné (např. v důsledku toho, že zejména u smluv s vyšší cílovou částkou se výrazně prodlouží délka spoření). Na výplatu záloh státní podpory má totiž nárok jen ten účastník, který splnil některou z podmínek podle § 12 odst. 2 zákona o stavebním spoření, jejichž součástí je vždy dodržení tzv. vázací doby v délce 6 let ode dne uzavření smlouvy. Bude tedy vyplacena pouze tehdy, pokud účastník po tuto dobu nenakládal s uspořenou částkou nebo v této době uzavřel smlouvu o úvěru ze stavebního spoření a použil uspořenou částku, peněžní prostředky z tohoto úvěru a zálohy státní podpory na bytové potřeby. V ostatních případech nemá účastník na výplatu záloh státní podpory nárok a stavební spořitelna je povinna zálohy státní podpory, evidované na účtu účastníka, vrátit Ministerstvu financí ve smyslu § 12 odst. 3 zákona o stavebním spoření.

28. Předčasným ukončením smlouvy o stavebním spoření ale může být znevýhodněn i účastník, který ještě nenaspořil sjednanou cílovou částku. Výši cílové částky sjednané ve smlouvě totiž odpovídá také výše poplatku za její uzavření. Tento poplatek dosahuje u některých smluv až 1,8 % cílové částky. Dospoření do výše sjednané cílové částky je přitom podmínkou pro získání dodatečného úrokového zvýhodnění ve výši 1 % cílové částky a úrokového zvýhodnění ve výši 100 % připsaných úroků. Vláda a Parlament nezvážily ani dopad na ty účastníky, kteří na základě smluv uzavřených před účinností napadeného zákona čerpají úvěr ze stavebního spoření. Pro ně v důsledku novelou retroaktivně krácené výše státní podpory dochází zejména k prodloužení doby splácení úvěru, resp. ke zvýšení dlužné částky. Bylo přitom možné zvážit i šetrnější přístup k účastníkům starých smluv, při němž by jim např. po určitou zákonem rozumně omezenou přechodnou dobu bylo garantováno poskytování záloh státní podpory v původní výši s tím, že budou-li po stanoveném datu chtít ve spoření pokračovat, dojde na základě nepravé retroaktivity ke změně (snížení) celkové částky státní podpory v souladu s novou maximální výší jejích záloh podle nové právní úpravy.

29. Zákonodárce dal ale účastníkům k dispozici jen velmi krátkou dobu, aby mohli reagovat na státem náhle uskutečněné změny v systému stavebního spoření. Tím byla zvýrazněna i intenzita zásahu do jejich práv, neboť účastník by se nepochybně rozhodoval o svých záměrech jinak, pokud by zákon zavádějící zásadní změny ve stavebním spoření byl přijat počátkem roku, kdy ještě nevložil své finanční prostředky do stavebního spoření, a jinak se může rozhodovat na konci roku, tedy poté, co v průběhu roku své finanční prostředky již do stavebního spoření investoval, a legitimně proto očekává zákonem garantovaný výnos.

30. Jestliže tedy doba mezi vyhlášením zákona ve Sbírce zákonů a jeho vstupem v účinnost představovala necelý měsíc, a to za situace, kdy byl zákon předložen teprve 29. října 2010 a k jeho schválení došlo výše uvedeným postupem, nelze tuto dobu považovat za přiměřenou pro možnost adekvátní reakce pro více než 4 miliony účastníků stavebního spoření. Ti totiž byli v řádu několika týdnů postaveni doslova před "hotovou věc", tedy že jejich vzniklé majetkové nároky budou státem v krátké době zkráceny. Ani účastníci, u kterých trvá smlouva déle než 5, resp. 6 let, nemohli vzhledem ke krátké legisvakanci smlouvu vypovědět, aniž by se jim zpětně snížil příspěvek a aniž by úroky z něj za rok 2010 nepodléhaly v lednu 2011 zdanění, neboť výpovědní doba u těchto smluv je zpravidla tříměsíční. To platí i o částkách uspořených v roce 2010, neboť ani tyto již poplatníci nemohli včas vybrat a případně s nimi naložit jinak.

31. Navrhovatelé tak shrnují, že napadený zákon má retroaktivní účinky, jež jsou srovnatelné s ústavním zákonem č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, který byl zrušen nálezem ze dne 10. září 2009

sp. zn. Pl. ÚS 27/09

(N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.). Byly jím totiž obdobně se zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění základního práva, čímž byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých se jednotlivci rozhodovali při uzavírání smluv o stavebním spoření. Zákon v rozporu se zákazem retroaktivity, vyplývajícím ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, ve spojení s principy ochrany oprávněné důvěry jednotlivců v právo a ochrany vlastnického práva, zasáhl do jejich majetkových práv založených se znalostí podmínek pro jejich utváření, včetně znalosti jejich konkrétního rozsahu, tedy období a výše nárokovatelného plnění. Tento zásah byl přitom učiněn v intenzitě dotýkající se podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy.

I./f

Námitka retroaktivního zásahu do vlastnického práva (legitimního očekávání)

32. Napadený zákon je podle navrhovatelů v rozporu i s čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Ústavní soud již v nálezech ze dne 17. června 2004

sp. zn. I. ÚS 642/03

(N 79/33 SbNU 259) a ze dne 9. března 2004

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

(N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) poskytl ochranu legitimnímu očekávání uspokojení nároku jako ústavně garantovanému základnímu právu, které působí ve vztahu stěžovatele vůči státní moci. V této souvislosti zmínil i některá rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (navrhovatelé vedle těchto rozhodnutí poukazují i na rozsudek tohoto soudu ze dne 6. října 2005 ve věci stížnosti č. 1513/03 - Draon proti Francii), ve kterých byla poskytnuta ochrana legitimnímu očekávání a podle nichž je třeba zkoumat, zda zásah do vlastnického práva sledoval legitimní cíl, tedy zda na něm existoval veřejný zájem a zda byl v souladu se zásadou přiměřenosti.

33. Podle názoru navrhovatelů by mělo rozhodnutí o použití prosazených opatření ve stavebním spoření, zaměřených k úspoře prostředků státního rozpočtu za účelem snížení jeho deficitu, projít třístupňovým testem proporcionality, který užívá Ústavní soud pro posuzování kolize ústavně chráněných hodnot. Ve vztahu k posouzení komponentu potřebnosti přitom opětovně poukazují na možnost přijetí zákona s větším časovým předstihem, nikoliv vadnou legislativní procedurou. Pokud by ale znak potřebnosti byl chápán ve smyslu nezbytnosti neodkladných úspor na výdajové straně státního rozpočtu vzhledem k úsilí o snižování jeho deficitu, lze zpochybnit zejména přiměřenost takového kroku. Zatímco je totiž míra rizika značných hospodářských škod dosti sporná, míra zpochybnění majetkových nároků dotčených účastníků stavebního spoření je nepochybná. Z uvedeného tedy vyplývá, že zásah státu do majetkových nároků účastníků stavebního spoření vzniklých do 31. prosince 2010 je zcela nepřiměřený z hlediska použitých prostředků ve vztahu mezi omezením vlastnického práva a sledovaným cílem.

I./g

Námitka svévole zákonodárce při ukládání daní

34. Navrhovatelé mají za to, že zvláštní sazba daně ve výši 50 % byla stanovena zcela svévolně, aniž by vláda, resp. zákonodárce blíže objasnili, proč zavádí právě takto vysokou sazbu, jež je nesrovnatelná s jakoukoli jinou daňovou sazbou. V této souvislosti poukazují a sdílejí názor Asociace českých stavebních spořitelen, že se snížením státní podpory v 50% výši je spojeno systémové riziko rychlého a nadměrného odlivu vkladů. Podle navrhovatelů je zásah státu nepřiměřený, neboť zrušením daňového osvobození úroků z vkladů a záloh příspěvku dojde od 1. ledna 2011 k jejich zdanění běžnou 15% sazbou daně z příjmů, kdežto záloha příspěvku za rok 2010 má být zdaněna zvláštní sazbou 50 %. Pro účastníky smluv o stavebním spoření uzavřených do konce roku 2010 je nadto výše zálohy příspěvku za tento rok disproporčně stanovena i v důsledku plošného retroaktivního snížení příspěvků pro všechny smlouvy od 1. ledna 2011, což ještě prohlubuje svévoli při stanovení zvláštní sazby daně pro zálohy na příspěvky za rok 2010. Zároveň navrhovatelé opětovně zdůrazňují časový aspekt náhle zavedeného zdanění. V obecné rovině přitom poukazují na právní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 8. října 1992

sp. zn. Pl. ÚS 22/92

(Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, č. 11), podle kterého stát nesmí při stanovení daně postupovat libovolně.

I./h

Námitka porušení ochrany majetku (investic) a práva podnikat ve vztahu k vlastníkům stavebních spořitelen

35. Závěrem své argumentace navrhovatelé uvádějí, že napadeným zákonem nebyla zasažena jen práva účastníků stavebního spoření, nýbrž též práva vlastníků stavebních spořitelen. U těchto subjektů se nová právní úprava velmi pravděpodobně nepříznivě promítne v celkovém poklesu objemu vkladů ze stavebního spoření, což může vést až k destabilizaci tohoto oboru podnikání a ke zmaření investic vynaložených stavebními spořitelnami v dobré víře v relativní stabilitu právní úpravy. Tím může být ve své podstatě dotčeno jejich právo podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny. V této souvislosti odkazují zejména na Závěrečnou zprávu z RIA k možné reakci akcionářů stavebních spořitelen, jakož i na vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu a České národní banky v rámci připomínkového řízení.

36. Mezinárodní smlouvy o ochraně a podpoře investic přitom standardně obsahují závazek spravedlivého a rovného zacházení se zahraničními investicemi, který spočívá v záruce, že legitimní očekávání zahraničních investorů v zachování stabilního podnikatelského prostředí nebude narušováno, dále závazek poskytnout zahraničním investicím plnou ochranu a bezpečnost, který spočívá v povinnosti státu zacházet se zahraničními investicemi s řádnou péčí, což zahrnuje zákaz jakýchkoli svévolných zásahů do zahraničních investic a závazek zdržet se i tzv. nepřímého (faktického) vyvlastnění zahraničních investic, tedy jakkoliv efektivně odejmout prospěch z investice. Tím, že napadená úprava nerespektuje závazky z mezinárodních smluv o ochraně investic, současně porušuje čl. 1 odst. 2 Ústavy, který zavazuje Českou republiku k dodržování závazků, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

II.

Vyjádření účastníků řízení a amici curiae

37. Ústavní soud podle § 42 odst. 4 a § 69 zákona o Ústavním soudu zaslal předmětný návrh na zrušení napadených ustanovení účastníkům řízení, tedy Poslanecké sněmovně a Senátu. Současně požádal o vyjádření ministra financí jako představitele ministerstva, které by vzhledem ke své působnosti mohlo k návrhu uvést relevantní skutečnosti, a Asociaci českých stavebních spořitelen, která sdružuje jednotlivé stavební spořitelny působící v České republice.

II./a

Vyjádření Poslanecké sněmovny a Senátu

38. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 14. ledna 2011, podepsaném její předsedkyní Miroslavou Němcovou, pouze stručně shrnula průběh legislativního procesu.

39. Senát ve svém vyjádření z téhož dne, podepsaném jeho předsedou Milanem Štěchem, shrnul průběh legislativního procesu i senátní rozpravy, ve které bylo některými senátory upozorňováno na retroaktivitu návrhu zákona. Dále odkázal na své vyjádření ze dne 22. prosince 2010 ve věci vedené pod

sp. zn. Pl. ÚS 55/10

(viz níže), v němž se vyjádřil k výtce odepření práva hlasovat nově zvoleným senátorům. V tomto vyjádření uvedl, že nově zvolení senátoři se nemohli zúčastnit schůze Senátu konané dne 12. listopadu 2010 v předchozím 7. funkčním období, protože v té době nebylo potvrzeno, že jejich mandát senátora skutečně vznikl. Mandát senátora sice vzniká druhým dnem prvního kola voleb, byl-li zvolen v prvním kole, nebo druhým dnem druhého kola voleb, byl-li zvolen ve druhém kole senátních voleb, senátoři však nemohou vykonávat svá práva a povinnosti spojené s mandátem, dokud není jednoznačně potvrzeno, že jejich mandát vznikl. Rozhodující závěr o platnosti voleb, resp. volby kandidáta a tím i vzniku jeho mandátu nelze učinit již v den ukončení hlasování v příslušném kole voleb do Senátu, a to především s ohledem na možnost soudního přezkumu voleb a s tím souvisejících lhůt. Státní volební komise vydává senátorům osvědčení o zvolení, kterým senátoři prokazují své zvolení, pouze v případě, že v jejich volebním obvodu nebyla podána volební stížnost, nebo sice podána byla, ale Nejvyšší správní soud ji pravomocně zamítl.

40. Zástupci obou komor ve svých vyjádřeních vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání ve smyslu § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

II./b

Vyjádření ministra financí

41. Ministr financí Miroslav Kalousek ve svém vyjádření poskytl údaje vztahující se k počtu uzavřených smluv, vývoji počtu účastníků a výši poskytovaných záloh státní podpory v jednotlivých letech. Současně se vyjádřil k jednotlivým námitkám navrhovatelů.

42. Zdanění státní podpory za rok 2010 podle jeho názoru nepředstavuje ani použití pravé retroaktivity, ani ho nelze označit za nepřípustné použití retroaktivity nepravé. Obecně existují dva systémy, jakými se určuje okamžik vzniku příjmu. První je založen na cashovém principu, podle kterého příjem vzniká v okamžiku fyzického převedení hodnot, zejména peněžních prostředků. Je typický pro neúčtující osoby, neboť ty nevedou evidenci majetku a závazků v takovém rozsahu, aby bylo možno vždy určit okamžik vzniku nároku na daný příjem. Dalším důvodem jeho užití je jeho jednoduchost, a to především ve srovnání s druhým systémem podle aktuálního principu. Ten je založen na postupném vzniku celkového výnosu, jehož části lze pomocí kalkulace přiřadit k různým časovým obdobím. Tento princip je typický pro účetní jednotky, neboť účetnictví je na aktuálním principu obecně založeno.

43. Pro příjmy fyzických osob, o kterých není vedeno účetnictví, je základním pravidlem zdanění příjmů na bázi cashového principu. Na tomto principu je vystaveno zdanění těchto příjmů již od počátku účinnosti zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že státní příspěvek je příjmem fyzické osoby, která o jeho přijetí nikdy neúčtuje, je rozhodným okamžikem pro zdanění tohoto příjmu okamžik fyzického přijetí peněžních prostředků na účet oprávněné fyzické osoby. Příjem, jakožto skutečnost relevantní pro daň z příjmů fyzických osob (předmět daně), vznikne tedy až přijetím tohoto plnění, tedy v předmětném případě až v roce 2011.

44. Ministr financí tedy nezastává názor, že se jedná o pravou retroaktivitu, neboť změna zákona o daních z příjmů se vztahuje pouze a výlučně na příjmy vzniklé (tj. přijaté fyzickou osobou) po účinnosti napadeného zákona, tj. po 1. lednu 2011. Navrhovatelé v této souvislosti zaměňují okamžik vzniku nároku na příjem (splnění podmínek pro připsání státního příspěvku za rok 2010) a okamžik vzniku příjmu (přijetí státního příspěvku fyzickou osobou v roce 2011) pro účely daně z příjmů. K tomu pro úplnost dodává, že úroky za rok 2010 jsou připisovány nejpozději k poslednímu dni kalendářního roku, tedy k 31. prosinci 2010, a proto se na ně zdanění srážkovou daní z příjmů se sazbou 15 %, které bude účinné od 1. ledna 2011, vztahovat nebude.

45. Napadená úprava tak vykazuje znaky pouze nepravé retroaktivity, neboť nezasahuje do právních nároků vzniklých a dospělých na základě původní právní normy. Pro nároky do účinnosti napadeného zákona platí výše státní podpory podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2010. Sníženy jsou pouze ty nároky, které vzniknou po účinnosti tohoto zákona, tedy od 1. ledna 2011. Znamená to tedy, že nedošlo ke změně výše státní podpory za rok 2010 na základě zákona účinného v roce 2010. Tato podpora je účastníkům stavebního spoření přiznána dál v plné výši, pouze se na státní podporu vyplacenou v roce 2011, tedy příjem roku 2011, uplatňuje nově zavedená daň z příjmu, která odpovídá ústavnímu oprávnění státu ukládat zákonem daňovou povinnost.

46. K částečnému snížení výše státní podpory a ke vzniku právní povinnosti úhrady daně dochází v důsledku legitimního důvodu na straně státu, který plyne z nárůstu zadlužení veřejných rozpočtů. Nelze přitom mluvit o zásadním zásahu, o který by se jednalo v případě zpětného odebrání již poskytnuté státní podpory. Nejedná se proto ani o nepřípustnou nepravou retroaktivitu.

47. Ve vztahu k zásadě legitimního očekávání ministr uvedl, že tento pojem texty platných právních norem neznají a jeho aplikace je do značné míry výsledkem právní teorie a judikatorní činnosti obecných soudů a Ústavního soudu. Sám tento pojem chápe jako výkladem naplněné právo na spravedlivý proces v širším slova smyslu a jako zaručení právní jistoty, která je odvozena od existence právního státu. Jedná se tedy o právem chráněné přiznání právního statku žadateli za situace, kdy na tento statek není právní nárok, ale naopak z hlediska všech aspektů lze jeho přiznání spravedlivě očekávat, například z důvodu rovnosti všech účastníků jednotlivých řízení před zákonem. Pojem legitimního očekávání by měl navíc nacházet uplatnění především v individuálních případech v rámci konkrétních řízení. Je totiž především ochranou před svévolí státu. Naopak v případě změny zákona, jenž vyvolává pro všechny stejné důsledky, je jeho použití spíše nepřípadné.

48. Nedomnívá se, že by nárok na státní podporu vznikl již v okamžiku uzavření smlouvy o stavebním spoření, nýbrž až po splnění zákonných podmínek. Výši zálohy státní podpory, na kterou vznikne účastníkovi stavebního spoření nárok, je tak možné určit až na základě vložených prostředků v příslušném kalendářním roce. Účastník stavebního spoření tedy nemůže legitimně očekávat, že státem poskytovaná podpora v dané výši bude vyplácena neomezeně dlouho, zejména pokud se výrazně zhorší ekonomická situace státu nebo dojde k prohloubení deficitu veřejných financí. Takovýto stav si pak vyžaduje reakci také na straně výdajů státního rozpočtu, včetně výplaty státní podpory stavebního spoření. Za podpůrný argument pro to, že podpisem smlouvy není přesně dána výše státní podpory, a tedy ani nárok na její konkrétní výši, považuje ministr financí i to, že účastník stavebního spoření může dosáhnout na uspořené prostředky se zachováním nároku na státní podporu dříve, než dosáhne cílové částky, např. výpovědí smlouvy po tzv. vázací době či přijetím úvěru ze stavebního spoření. Stejně tak může v průběhu trvání smlouvy dojít ke korekci některých podmínek smlouvy, např. výše placených poplatků stavební spořitelně.

49. Ve svém vyjádření ministr poznamenává k údajnému odkazu navrhovatelů na nález ze dne 23. dubna 2008

sp. zn. Pl. ÚS 2/08

(N 73/49 SbNU 85; 166/2008 Sb.; odkaz na tento nález ve skutečnosti v návrhu obsažen není), že nárok na státní podporu stavebního spoření nelze považovat za sociální právo, neboť tato podpora neslouží k uspokojení hospodářských, sociálních a kulturních práv garantovaných Listinou. Není-li podle uvedeného nálezu namístě argumentovat legitimním očekáváním v případě podmínek a výše dávek sociálního zabezpečení, pak by takováto argumentace neměla mít místo ani v případě podmínek a výše státní podpory stavebního spoření.

50. Vyjádřil se též k podmínkám vyhlášení stavu legislativní nouze. Pokud by nedošlo včas ke změně právních předpisů, které byly východiskem pro sestavení úsporného rozpočtu, tak by mohly nastat dvě situace. V případě rozpočtového provizoria by se hospodaření řídilo objemem příjmů a výdajů rozpočtu schváleného pro rok 2010, kdy byl schodek státního rozpočtu vyšší, než je schodek schválený zákonem o státním rozpočtu České republiky na rok 2011. Ve druhém případě by byl schválen rozpočet bez dopadů zákonů schválených ve stavu legislativní nouze, což by znamenalo podstatně vyšší schodek státního rozpočtu, a to o přibližně 45 mld. Kč. Tím by se současně snížil výhled České republiky vyjádřený podílem deficitu veřejných rozpočtů na HDP z 4,6 % na 5,5 %, což je vyšší podíl, než byl schválen na rok 2010 (5,3 %).

51. Obě tyto situace by pro Českou republiku znamenaly značné škody. Rozpočtové provizorium by bylo jednoznačně vykládáno jako známka její vnitřní nestability a signál o tom, že není schopna prosadit takové reformy, aby udržela deficit veřejných financí v únosné míře. Schválením zákona o státním rozpočtu s vyšším schodkem by se Česká republika naopak vydala opačnou cestou, než je snižování deficitu veřejných rozpočtů a provádění reforem. To by zcela jistě změnilo postoj ratingových agentur a tržních účastníků v hodnocení úvěrového rizika České republiky na domácím a zahraničním kapitálovém trhu. Ačkoliv se Česká republika nachází ve výrazně odlišné pozici než např. Řecko, hodnocení úvěrového rizika ratingovými agenturami a hodnocení důvěryhodnosti dlužníka trhem by se mohlo velice rychle změnit k horšímu, pokud by se vláda přestala chovat předvídatelně, transparentně a z fiskálního hlediska odpovědně. Od ratingových agentur bychom mohli minimálně očekávat stažení pozitivního výhledu, ne-li změnu na výhled negativní či rovnou snížení ratingu České republiky. V této souvislosti by došlo k výraznému zvýšení nákladů na obsluhu státního dluhu, přinejmenším v důsledku vyššího rozpočtového schodku, a tedy vyšší výpůjční potřeby vlády v roce 2011 a vyšší rizikové přirážky státních dluhopisů.

52. Z těchto důvodů je ministr financí přesvědčen, že zákonem požadovanou existenci hrozby značné hospodářské škody lze považovat za zdůvodnitelnou. Důvodem, proč vláda požádala o vyhlášení stavu legislativní nouze až následně po neúspěšném pokusu projednat zákonné změny v prvním čtení, je skutečnost, že až ve chvíli, kdy bylo zřejmé, že včasné přijetí zákona Poslaneckou sněmovnou není možné, nabyla hrozba značné hospodářské škody reálné podoby. Jednalo se tedy o skutečnost novou, původně neznámou a nepředvídatelnou, a bylo na ni třeba odpovídajícím způsobem reagovat, což vláda učinila.

53. Dále se zabýval i námitkami ve vztahu k ochraně majetku (investic). Ústavní pořádek podle jeho názoru prioritně chrání majetek existující a především majetek získaný legitimním a nezpochybnitelným způsobem. Skutečnost, že nějaká hodnota byla v minulosti vyplacena, však neznamená, že se stejné očekávání její výplaty v budoucnu stává majetkem chráněným ústavním pořádkem.

54. Navrhovaná opatření ke snížení fiskálních výdajů a na podporu fiskálních příjmů se budou přímo vztahovat na samotné účastníky stavebního spoření, přičemž na stavební spořitelny dopadnou pouze nepřímo. Rozhodnutí státu o trvání a formě podpory bydlení je zde projevem jeho suverenity a musí být činěno v kontextu hlavního veřejného zájmu nutnosti snížení deficitu státního rozpočtu, který je v současné době považován za prioritní úkol s celospolečenským dopadem. Nutnost přijetí takových opatření je přitom ze strany státu avizována již několik let. Tato opatření přitom budou účinná jednotně na všechny tyto účastníky, a nelze je proto považovat ani za selektivní či diskriminační. Ve větším daňovém zatížení tedy nespatřuje porušení ochrany majetku (investic) ani práva podnikat. Akceptování závěru, že zrušení určité daňové výhody na produktu, který podnikatel poskytuje, je porušením ochrany investic a práv podnikat, by prakticky znamenalo nezbytnost rezignovat na jakékoliv zvyšování daní či rušení daňových výjimek.

55. I přes omezení státního příspěvku, který dotuje systém stavebního spoření jako celek, zůstává pro futuro zachována státní podpora. To je naopak projevem ohleduplnosti zákonodárce, který tím předchází zhroucení systému stavebního spoření, které by mohlo mít důsledky jak pro stavební spořitelny, tak také pro vkladatele. Odstranění výhod stavebního spoření by totiž s velkou pravděpodobností vedlo k poklesu zájmu o vklady do stavebních spořitelen, což by mohlo mít fatální důsledky pro jejich cashflow. Stavební spořitelny podnikají se státní podporou, přičemž podle názoru ministra je logické a správné, že nástroje státní dotační politiky nezakládají neomezený ústavním pořádkem chráněný nárok finančních institucí z těchto nástrojů těžit.

56. Ministr financí považuje stavební spoření za finanční politiku svého druhu, kterou stát zatěžuje svůj rozpočet ve prospěch fyzických osob, protože svého času existovaly věcné důvody k podpoře určitého segmentu obyvatel a jeho spořicí činnosti. Podpora rozhodně nesměřovala k podpoře podnikatelské či jiné činnosti a stejně tak neměla v sobě žádný náznak prvku dlouhodobé udržitelnosti, nehledě k tomu, že systém stavebního spoření z podstaty věci nemůže být neměnný a věčný. Současně představuje tento institut podpůrný nástroj státu, který dlouhodobě podporuje střední a vyšší příjmové skupiny obyvatel. To samo o sobě popírá možný zásah do sociálních práv a doplňuje naopak rozumné odůvodnění zákona, jehož věcný účel tak dle jeho názoru nemůže překročit hranice ústavnosti, protože stát při redukci podpory, pokud redukuje podporu bohatším vrstvám obyvatel (ve srovnání s chudšími vrstvami, které si stavebně nespoří), postupuje z hlediska obecné spravedlnosti přiměřeně.

57. K námitce navrhovatelů, že účastníci stavebního spoření měli velmi krátkou lhůtu k reakci na nové podmínky, uvádí, že tuto lhůtu vypočítávají od okamžiku vyhlášení zákona do jeho účinnosti. Připomíná však, že diskutovaná legislativní úprava vychází z koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády, které byly veřejnosti známé a regulátorem komentované již v létě roku 2010. Nesouhlasí proto s argumentací, že se jednalo o náhlou a poprvé v říjnu 2010 zmíněnou úpravu, která nemohla být účastníky systému stavebního spoření nijak očekávána.

II./c

Vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen

58. Asociace českých stavebních spořitelen ve svém stanovisku ze dne 14. ledna 2011 poukázala na základní charakteristiky systému stavebního spoření. Stavební spoření představuje relativně uzavřený systém účastníků, jenž funguje na principu solidárnosti. Větší část klientů spoří, aby si z jejich úspor mohli ostatní klienti půjčit na bydlení. Jiní účastníci, kteří nevyužijí možnosti úvěru (tzv. přátelští klienti), jsou zase motivováni státní podporou ke spoření. Podle statistiky je v současnosti průměrný vklad přibližně 85 000 Kč a průměrný úvěr přesahuje 510 000 Kč. Český systém stavebního spoření tak potřebuje přibližně pět přátelských klientů pro to, aby mohl být poskytnut jeden průměrný úvěr. I klienti, kteří své úspory na určitou dobu odloží do stavební spořitelny, jsou tak žádoucí pro fungování tohoto systému, neboť tyto peníze dají k dispozici účastníkům, kteří chtějí nebo potřebují úvěr na financování svých bytových potřeb.

59. Po fázi, kdy byly v českém stavebním spoření kumulovány prostředky (zejména do roku 2005) za účelem vytvoření velkého a stabilního klientského kolektivu, posílila v posledních letech význam také fáze úvěrová. Tento vývoj je založen na existenci poptávky po úvěrech na bydlení a dostatku zdrojů stavebních spořitelen (tedy klientských vkladů) pro poskytování úvěrů. Obě podmínky současná situace splňuje, a proto stavební spoření významně přispívá k podpoře financování bydlení v rámci České republiky, když aktuálně je evidováno 997 400 aktivních úvěrových případů. Bez náležitého přílivu zdrojů nebudou stavební spořitelny schopny současnou úroveň (objem i počet) úvěrů v budoucnu udržet. Bude-li zohledněno, že dlouhodobě je nejčastějším účelem poskytnutých půjček financování rekonstrukcí a modernizace bydlení, mělo by omezení stavebního spoření negativní dopad na postupující revitalizaci zanedbaného bytového fondu, neboť k takovýmto úvěrům neexistuje srovnatelná tržní alternativa (hypoteční úvěry jsou podmíněny zastavením nemovitosti a spotřebitelské úvěry jsou nabízeny za přinejmenším dvojnásobné úrokové sazby).

60. Na úrovni systému způsobí každé omezení atraktivity produktu prostřednictvím snížení státní podpory odliv klientů (střadatelů) a bez nich nebude možné pokrýt poptávku klientů, kteří si chtějí půjčit. Přitom změna podmínek je zpravidla prováděna jednostranně. Jsou měněny podmínky zhodnocování vkladů, ale nedochází k žádné změně nároků a podmínek pro poskytování úvěrů ze stavebního spoření. Stavební spořitelny poskytují dlouhodobé úvěry povinně ze zákona, což také předpokládá, že zákonodárce vytvoří stabilní rámec produktu na dobu reálně odpovídající dlouhodobým úvěrům, tedy 15 až 20 let. Lze ale předpokládat i další dopady, jež mají spíše makroekonomický a společenský charakter. Úspory, které slouží jako zdroje pro úvěry, jsou prostřednictvím stavebního spoření investovány do reálné ekonomiky, kde nejen generují daně, ale přímo také podporují zaměstnanost. Tento přímý efekt je mezi státem podporovanými spořicími produkty unikátní. Žádný jiný státem dotovaný produkt navíc není tak těsně svázán s účelem svého zřízení, jako je tomu u stavebního spoření, neboť poskytování úvěrů je plně vázáno na bytový účel.

61. Výdaje státu na podporu stavebního spoření jsou sice nezpochybnitelné, ale od roku 2005 setrvale klesají, zatímco příjmy plynoucí ze zdanění ekonomických činností, které s ohledem na celkově vysoké objemy každoročně poskytovaných úvěrů generuje stavební spoření, dále rostly a v současnosti stagnují nebo klesají jen velmi mírně. Asociace zastává na základě popsaných základních souvislostí systému stavebního spoření názor, že omezování výdajů na stavební spoření přinese zásadní negativa, z nichž mezi nejevidentnější patří snížení daňových výnosů státu, snížení dostupnosti levných úvěrů na bydlení, zvýšení nezaměstnanosti v důsledku nižšího objemu stavební výroby a omezení systému, který nyní přináší silná pozitiva za stále klesajících výdajů státu.

62. Ve vztahu k námitkám týkajícím se legislativního postupu asociace uvedla, že již ve svém stanovisku v rámci připomínkového řízení upozorňovala na negativní dopady použití § 10 zákona o stavebním spoření, ve znění napadeného zákona, na všechny smlouvy o stavebním spoření bez ohledu na datum jejich uzavření. Jedná se především o dopady na legitimní očekávání účastníků stavebního spoření, kteří své smlouvy uzavřeli do data počátku účinnosti novely, v některých případech se však bude jednat i o pravé retroaktivní účinky. Je přesvědčena, že zachování stávajícího režimu stavebního spoření nepředstavuje hrozbu značných hospodářských škod pro Českou republiku, která byla deklarovaným důvodem pro přijetí novely ve stavu legislativní nouze. V této souvislosti poukazuje na Studii efektů stavebního spoření pro ekonomiku a společnost, zpracovanou v srpnu 2010 společností Next Finance, s. r. o., pod vedením Ing. Vladimíra Pikory, Ph.D. Z této studie vyplývá, že za rok 2009 bylo na státní podpoře vyplaceno něco málo přes 13 mld. Kč, zatímco ze stavebního spoření obdržely veřejné rozpočty na daních více než 25 mld. Kč a do bytového fondu bylo ze stavebního spoření jenom prostřednictvím úvěrů investováno cca 65 mld. Kč. Podíl stavebního spoření na financování bytové výstavby přitom dosahoval výše mezi 40-60 %. Ze studie také vyplývá, že výdaj státního rozpočtu ve výši 1 mld. Kč na státní podporu generuje v důsledku multiplikačních efektů v rámci systému stavebního spoření nejméně 251 nových pracovních míst ve stavebnictví (tj. za rok 2009 nejméně 3 329 nových míst). Zmíněná data svědčí pro závěr, že stavební spoření se významně podílí na zajišťování bytových potřeb obyvatelstva.

63. S poukazem na zprávu RIA k návrhu napadeného zákona asociace naopak poukazuje na jeho možný důsledek v podobě ohrožení likvidity stavebních spořitelen, což vnímá jako skutečnou hrozbu velkých hospodářských škod, které by se dotkly účastníků stavebního spoření a jejich prostřednictvím celého hospodářství. Jednalo by se např. o nedostatek prostředků pro výplatu vypovězených smluv či nemožnost poskytovat včas řádné úvěry ze stavebního spoření.

64. Jednorázové zdanění státní podpory za rok 2010 mimořádnou srážkovou daní ve výši 50 % považuje asociace za protiústavní, neboť předmětné ustanovení má pravé retroaktivní účinky. Jak vyplývá z § 36 odst. 8 zákona o daních z příjmů, ve znění napadeného zákona, i z § 4 odst. 3 zákona o stavebním spoření, v aktuálním znění, vznikl nárok na zálohu státní podpory za rok 2010 již v tomto roce. Vzhledem k podmínkám stanoveným zákonem o stavebním spoření (zejména § 4 a § 11 odst. 1), které se vztahují ke konkrétnímu kalendářnímu roku, v němž účastník požaduje státní podporu, je nejpozději ke konci tohoto roku postaveno najisto, zda došlo ke splnění všech okolností podmiňujících v tomto roce nárok na zálohu státní podpory. Tím, že napadený zákon podrobuje v roce 2011 zpětně dani z příjmu již vzniklý nárok na zálohu státní podpory, zasahuje do právních důsledků minulých dějů, které podle zákona o stavebním spoření podmiňují nárok na roční zálohu státní podpory a jakožto podmínky nároku za rok 2010 se zcela odehrály a byly dokončeny právě v uvedeném roce.

65. Napadený zákon byl navíc publikován ve Sbírce zákonů až 8. prosince 2010, čímž podle názoru asociace došlo i k podstatnému dotčení oprávněných očekávání účastníků stavebního spoření. Ti totiž plnili po celý rok 2010 podmínky nároku na zálohu státní podpory za tento rok (zejména prováděli vklady na účty stavebního spoření ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o stavebním spoření) ve víře opřené o tehdy platný právní stav a dosavadní zkušenost, že z těchto vkladů obdrží zálohu státní podpory v zákonem stanovené a daní nezkrácené výši. Obvykle se přitom nové daňové povinnosti upravují právním předpisem tak, že jsou známy před počátkem příslušného zdaňovacího období, v němž se nabývají jimi zdaňované příjmy, aby nové právní situaci mohl poplatník přizpůsobit své chování. Překvapivý je i sám fakt, že zákonodárce nově považuje za zdanitelný příjem účastníka zálohu státní podpory. Ta je ovšem na účtu stavebního spoření ve smyslu § 12 odst. 1 zákona o stavebním spoření pouze evidována, a tudíž v době svého poukázání nepředstavuje reálný disponibilní příjem účastníka. Tímto příjmem se stane až po ukončení celého spoření, a to jen za předpokladu splnění podmínek pro výplatu celé státní podpory podle § 12 odst. 2 zákona o stavebním spoření. Napadeným zákonem je tak zcela neočekávaně a v rozporu s daňovými zvyklostmi zdaněno pouze očekávání budoucího (navíc podmíněného) příjmu.

66. Asociace dále upozorňuje, že předkladatel napadeného zákona si byl zřejmě vědom hrozby potenciálního porušení zákazu pravé retroaktivity, neboť pro redukování výše zálohy státní podpory za rok 2010 zvolil odlišnou metodu (jednorázovou speciální daň) než pro následující roky. Je přitom zřejmé, že sledovaný účel obou způsobů redukce výše státní podpory zakotvených v novele je stejný, a to omezit státní podporu stavebního spoření na polovinu u všech stávajících i nově uzavřených smluv, jak plyne z politických deklarací současné vládní koalice (viz str. 5 koaliční smlouvy a programové prohlášení vlády). Vzhledem k tomu, že zavedení této daně má na účastníky stejný hospodářský účinek, jako by mělo retroaktivní snížení sazby státní podpory i za rok 2010 u stávajících smluv, představuje zvolená metoda nepovolené obcházení ústavního zákazu pravé retroaktivity právního předpisu, pročež by měla být posouzena stejně jako nedovolený případ pravé retroaktivity.

67. Shodně s obsahem návrhu vnímá asociace i nepříznivý dopad zvoleného způsobu právní úpravy na jednotlivé skupiny účastníků stavebního spoření v různém rozsahu, a to bez jakéhokoliv legitimního důvodu. Na jedné straně je zde velká skupina účastníků, které bude záloha státní podpory krácena, protože bude k jejich smlouvám poukázána až v roce 2011 (viz § 36 odst. 8 zákona o daních z příjmů, ve znění napadeného zákona). Naproti tomu existuje skupina účastníků, jejichž smlouvy byly uzavřeny do konce roku 2003 a u nichž Ministerstvo financí v praxi uplatňuje § 11 odst. 3 zákona o stavebním spoření, ve znění účinném do 31. prosince 2003. Podle něj se u smluv, jež byly ukončeny v prvním pololetí kalendářního roku, žádá o státní podporu za tento rok vždy k 30. červnu. Účastníkům v rámci této skupiny byla již státní podpora za rok 2010 vyplacena v plné a nezdaněné výši, a to jen na základě nahodilého faktu, že doba spoření u jejich smlouvy z jakéhokoliv důvodu skončila už v prvním pololetí roku 2010. Přitom tato skutečnost není z hlediska zdanění vůbec podstatná, neboť povaha příjmu účastníků v rámci druhé uvedené skupiny je totožná s povahou příjmu účastníků v rámci první uvedené skupiny. Stále jde o zálohu státní podpory za rok 2010, s níž by mělo být nakládáno shodně u všech jejích příjemců. Účastníci v rámci první uvedené skupiny jsou tedy znevýhodněni oproti účastníkům z druhé zmíněné skupiny tím, že včas neukončili smlouvu o stavebním spoření. Vzhledem k přijetí novely až ke konci roku 2010 neměli tito znevýhodnění účastníci ani reálnou možnost tak učinit, a tím se nepříznivému důsledku v podobě mimořádné daně vyhnout.

68. O snaze předkladatele návrhu napadeného zákona obejít ústavní zákaz pravé retroaktivity svědčí i nestandardně vysoká sazba daně, která podstatně mění míru zhodnocení úspor účastníků stavebního spoření na rok 2010 státní podporou. Tu přitom účastníci oprávněně očekávali, neboť se spoléhali na právní stav existující během celého roku 2010, kdy na své účty vnášeli vklady rozhodné pro vznik nároku. V praxi je pak důsledkem to, že účastníci s dosavadním maximálním limitem státní podpory ve výši 3 000 Kč ročně (tedy zejména účastníci se smlouvami uzavřenými od 1. ledna 2004 do konce roku 2010) budou moci za rok 2010 obdržet na záloze státní podpory maximálně 1 500 Kč, čímž nedosáhnou ani maximální výše zálohy státní podpory stanovené na další rok (2 000 Kč), zatímco ti, jejichž dosavadní limit byl ve výši 4 500 Kč (tedy zásadně účastníci se smlouvami uzavřenými do konce roku 2003), mohou za rok 2010 obdržet zálohu až ve výši 2 250 Kč. Předkladatelem novely přitom nebyl deklarován žádný legitimní důvod pro toto odlišné daňové zacházení a podle názoru asociace takový důvod ani neexistuje. Proto asociace považuje tyto disproporční účinky novely za odporující ústavnímu zákazu diskriminace i ústavnímu principu ochrany oprávněných očekávání adresátů právních norem.

69. V další části svého vyjádření se asociace zabývala i důsledky čl. II napadeného zákona, podle něhož má být použit § 10 zákona o stavebním spoření na všechny smlouvy o stavebním spoření bez ohledu na to, kdy byly uzavřeny. Za jeho nejzávažnější problematický účinek považuje dopad na právo započítávat částku uspořenou v aktuálním kalendářním roce a přesahující maximální limit, z něhož lze v tomto roce nárokovat státní podporu, do základu pro výpočet státní podpory v následujících letech. U smluv o stavebním spoření uzavřených do 31. prosince 2003 se v této otázce až do konce roku 2010 uplatňovala právní úprava účinná ke dni jejich uzavření, která umožňovala neomezenou možnost převodu nadlimitní uspořené částky aktuálního roku do dalších let pro účely nárokování státní podpory. Až pozdější zákon č. 423/2003 Sb. změnou § 10 odst. 4 zákona o stavebním spoření omezil tuto možnost pro smlouvy uzavřené od 1. ledna 2004 podmínkou, že tyto smlouvy byly již od svého počátku uzavřeny s požadavkem na státní podporu a tento požadavek nebyl po dobu trvání smlouvy změněn. Přechodné ustanovení čl. II napadeného zákona tyto podmínky stanovuje pro všechny smlouvy bez ohledu na datum jejich uzavření, čímž ve vztahu ke smlouvám uzavřeným do konce roku 2003 generuje zásadní změnu přístupu v této otázce. V důsledku této skutečnosti tak u smluv, u kterých nebyla po určitou minulou dobu od jejich uzavření do konce roku 2010 požadována státní podpora, bude účastníkovi počínaje rokem 2011 odňat nárok na započítání uspořené částky z minulých let do základu pro výpočet státní podpory (a tím eo ipso nárok na státní podporu z celé částky vysokých vkladů vnesených do konce roku 2010). Asociace v tom spatřuje nedovolené pravé retroaktivní působení napadeného zákona tím, že existenci již vzniklého nároku na převod uspořené částky do budoucích let pro účely nárokování státní podpory podmiňuje dalšími skutečnostmi. Podle expertního odhadu asociace se přitom jedná o tisíce případů, které vznikly především v souvislosti se snížením státní podpory zákonem č. 423/2003 Sb., kdy si v reakci na jeho přechodná ustanovení řada účastníků uzavřela smlouvy bez požadavku na státní podporu s tím, že o ni požádají do konce roku 2004.

70. Pochybnosti vyslovila též o reálném významu pojmu "nároky na státní podporu vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona", které mají podle čl. II napadeného zákona zůstat přechodným ustanovením nedotčeny. Zákon o stavebním spoření totiž používá pojem "nárok" v souvislosti se státní podporou minimálně ve dvou různých významech, a to jako nárok na připsání zálohy státní podpory za určitý kalendářní rok (zejm. § 4 odst. 3, § 10, § 11 a § 13 odst. 1) a jako nárok na výplatu veškeré státní podpory dosud evidované formou záloh na účtu účastníka (zejm. § 12 a 13). Pokud by Ministerstvo financí vycházelo z druhého výkladu, znamenalo by to nutnost redukovat u smluv o stavebním spoření, u nichž nárok na výplatu státní podpory nevznikl do konce roku 2010, výši všech záloh dosud připsaných za celou dobu trvání smlouvy (tj. maximálně na 2 000 Kč ročně) a z toho vyplývající povinnost stavebních spořitelen vrátit rozdíl státu. Takový výklad by vedl k zásahu do již vzniklých nároků na zálohy státní podpory za uplynulé roky, jak byly (zatím s výjimkou zálohy za rok 2010) Ministerstvem financí účastníkům přiznány a stavebními spořitelnami připsány na jejich účty podle podmínek stanovených zákonem o stavebním spoření, ve znění účinném v roce, v němž nárok na příslušnou zálohu vznikl. Tato nejasnost není v souladu s očekáváním dobrého zákonodárství, zejména s potřebou natolik jasného obsahu právní normy, aby se podle ní mohli její adresáti chovat a aby jejím nečekaným výkladem nemohla být narušena jejich oprávněná očekávání.

71. Kromě uvedených dvou nejvýznamnějších dopadů čl. II napadeného zákona naruší aplikace ustanovení o snížené státní podpoře na smlouvy uzavřené do konce roku 2010 legitimní očekávání účastníků těchto smluv ohledně míry a rychlosti zmnožení jejich majetku v souladu s právním stavem existujícím v době uzavření těchto smluv. Především dojde ke zhoršení zhodnocení úspor účastníků stavebního spoření, a to přímo v důsledku snížení státní podpory, i nepřímo tím, že účastníkům bude náležet s ohledem na snížení výše státní podpory i nižší výsledný úrok. Současně se ale oddálí i vznik nároku účastníka na výnos stavebního spoření a řádný úvěr ze stavebního spoření, protože podmínkou jeho vzniku je dosažení určitého podílu zůstatku účtu k cílové částce a zároveň dosažení určeného minimálního spořicího výkonu účastníka daného především podílem úroků k cílové částce. Plnění obou kritérií je nižší intenzitou zhodnocování úspor omezeno. Oproti původnímu předpokladu při uzavření smlouvy o stavebním spoření se tím u smlouvy s průměrnou cílovou částkou prodlouží doba potřebná pro poskytnutí řádného úvěru o tři měsíce pro smlouvu, u níž byla do roku 2010 poskytována státní podpora v maximální výši 3 000 Kč ročně, a pro smlouvu, kde byla dosud maximální státní podpora ve výši 4 500 Kč ročně, dokonce o 11 měsíců. Dopady této skutečnosti mohou být individuální a různé podle toho, na jaký účel a jak urgentně účastník prostředky ze stavebního spoření potřebuje. Uvedené bude pro účastníky, kteří využili překlenovací úvěr (tj. úvěr poskytovaný rovněž výlučně na bytové potřeby definované zákonem, avšak jen prozatímně do doby vzniku nároku účastníka na řádný úvěr ze stavebního spoření), znamenat vyšší úrokový náklad na překlenovací úvěr. Současně se tím prodlužuje doba trvání tohoto úvěru, jež se jednorázově splácí výnosem stavebního spoření a řádným úvěrem ze stavebního spoření ke dni vzniku nároku na řádný úvěr, s čímž souvisí i povinnost platit úrok z celé jeho neumořované výše po delší dobu.

72. Výše uvedené přímé dopady na účastníky se zprostředkovaně dotknou i stavebních spořitelen v rozsahu, v němž sníží atraktivitu produktu stavebního spoření u nových i dosavadních smluv, a tím ovlivní budoucí chování nových i dosavadních účastníků stavebního spoření ve velkém měřítku. Tyto dopady přitom mohou být významné pro stabilitu systému stavebního spoření, neboť produkty stavebních spořitelen jsou nastaveny s předpokladem určitého dlouhodobého chování klientů v budoucnosti. Důsledkem by mohl být případný nedostatek disponibilních zdrojů na poskytování řádných úvěrů, k jejichž poskytnutí se stavební spořitelny pevně zavázaly dlouhodobými smlouvami o stavebním spoření v minulosti. Vyloučit přitom nelze ani zásah do soukromoprávního smluvního vztahu mezi stavební spořitelnou a účastníky. I když totiž poskytování státní podpory není předmětem smluvního závazku stavební spořitelny vůči účastníkovi, je na jeho smlouvu přímo navázáno, spolupodílí se na míře a rychlosti plnění vzájemných smluvních povinností účastníků a stavebních spořitelen a prostřednictvím výše uvedených přímých a nepřímých dopadů ovlivňuje podstatně míru a rychlost dosahování hospodářských cílů, které účastník při uzavírání smlouvy zamýšlel.

73. V důsledku napadeného zákona bylo zasaženo legitimní očekávání účastníků, že dosáhnou jimi sledovaných cílů (tj. zdrojů do výše cílové částky) v původně plánovaném čase a při plánovaných nákladech i míře zhodnocení úspor, které oprávněně vycházely z právního stavu platného při uzavírání smlouvy o stavebním spoření, aniž by na to mohli adekvátně reagovat. Pokud by se přitom účastník rozhodl ukončit smlouvu o stavebním spoření uzavřenou před nabytím účinnosti napadeného zákona, tak by tím nesplnil podmínku pro vznik nároku na výplatu státní podpory, neboť výpověď by znamenala ztrátu veškeré dosavadní státní podpory (viz § 12 odst. 3 zákona o stavebním spoření). V případě smluv s poskytnutým překlenovacím úvěrem by dokonce bez současného okamžitého splacení tohoto úvěru vůbec nebyla možná. V minulosti přitom zákonodárce s ohledem na tyto důsledky zachoval ve vztahu ke smlouvám uzavřeným před nabytím účinnosti novely zákona dosavadní režim poskytování státní podpory. Odklon od tohoto přístupu v případě napadeného zákona, kterým se státní podpora snižuje i pro dosavadní smlouvy, je tak pro účastníky z hlediska intertemporality překvapivý a zasahuje do jejich legitimních očekávání ohledně budoucí výše státní podpory. Překvapivý dopad ve vztahu k účastníkům má v tomto smyslu i zavedení daně z úrokových příjmů ve výši 15 %, k němuž dochází zrušením osvobození úrokových výnosů od daně z příjmů, jež bylo stanoveno § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů, ve znění před účinností napadeného zákona.

74. Závěrem svého vyjádření asociace uvedla, že stavební spoření plní své účely, neboť minimálně 65 % vkladů shromážděných stavebními spořitelnami je použito na účelové úvěry financující bytové potřeby účastníků, přičemž i účastníci, kteří si neberou úvěr, sami často použijí na bytové potřeby zůstatek účtu stavebního spoření (dle expertního odhadu asociace ve dvou třetinách případů). Další úvěrová expanze je navíc omezována přímo zákonem o stavebním spoření, kde jsou pro poskytování překlenovacích úvěrů a úvěrů poskytovaných právnickým osobám nastaveny limity, které ještě širšímu poskytování těchto konkrétních typů úvěrů na bydlení brání. Některé stavební spořitelny již musely svou obchodní politiku s ohledem na vývoj vkladového a úvěrového portfolia uzpůsobit limitům uvedeným v zákoně a poptávku po těchto úvěrech různými nástroji tlumit. Z uvedeného tedy vyplývá, že stát prostřednictvím stavebního spoření plní své mezinárodní závazky z Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 16 Evropské sociální charty. Většina prostředků je investována do bytového fondu prostřednictvím poskytnutých účelových úvěrů. Restriktivní zásah státu do fungujícího systému stavebního spoření napadeným zákonem s výše popsanými dopady by tedy nepochybně nejen omezil rozsah, v němž Česká republika plní své mezinárodní závazky k zajišťování sociálních práv občanů, ale též zasáhl do průběhu realizace soukromoprávních vztahů s účastníky stavebního spoření, a tím do jejich oprávněných očekávání ohledně zhodnocení jejich úspor a realizace bytových potřeb.

75. K žádosti Ústavního soudu poskytla Asociace českých stavebních spořitelen vzory smluv o stavebním spoření, jakož i znění všeobecných obchodních podmínek všech stavebních spořitelen působících v České republice, včetně jejich znění za jednotlivá minulá období.

76. Podáním ze dne 23. února 2011 replikovali navrhovatelé prostřednictvím svého zástupce na zaslaná vyjádření, především na vyjádření ministra financí a Asociace českých stavebních spořitelen. Ve svém vyjádření uvedli, že se ztotožňují se závěry obsaženými ve vyjádření asociace a odkazují na ně. S argumentací ministra financí však nesouhlasí.

77. Nesouhlas navrhovatelů se týká především závěru, že pravá retroaktivita napadeného zákona vůči vzniklým právním nárokům je vyloučena poukazem na okamžik vzniku příjmu coby "fyzického převedení hodnot", k němuž zde dochází až po účinnosti novely "přijetím státního příspěvku fyzickou osobou v roce 2011". Účinek napadeného zákona je totiž jednoznačně takový, že novým zdaněním zasahuje majetek vzniklý již před jeho účinností, a to pohledávku dospělou nejpozději k 31. prosinci 2010. Na tom nic nemění ani skutečnost, že tato pohledávka (nárok) může být v závislosti na době svého vzniku uspokojena případně až po účinnosti zákona, tj. až po 1. lednu 2011.

78. Stanovení rozhodné skutečnosti pro uplatnění mimořádného zdanění záloh státní podpory na rok 2010 použitím dikce, že "příspěvek ... byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010", je podle navrhovatelů projevem svévole zákonodárce. Účastník stavebního spoření především nemá možnost ovlivnit, zda a kdy přesně budou poukázány zálohy stavební spořitelně ministerstvem. V této souvislosti poukazují na to, že Ministerstvo financí je povinno poukázat stavební spořitelně částku ročních záloh státní podpory do dvou měsíců od doručení žádosti. V případě neúplné žádosti nebo nesprávných údajů si však ministerstvo může vyžádat doplnění nebo opravu žádosti, přičemž po dobu, než je žádost doplněna nebo opravena, lhůta pro poukazování záloh neběží (§ 11 odst. 4 a 5 zákona o stavebním spoření). Účastník tak mohl teoreticky ovlivnit skutečnost, zda nově bude či (ještě) nebude daňovým poplatníkem jen vzhledem k tomu, kdy v průběhu roku 2010 svým vkladem na účet splnil podmínku pro připsání zálohy státní podpory za tento rok.

79. Uměle vytvořená konstrukce, že zdaňovaný majetek (příjem) vzniká až po účinnosti napadeného zákona, má posloužit tomu, aby se stát vůči velké části účastníků stavebního spoření vyhnul svým závazkům, které by jinak musel uspokojit, neboť na jejich uspokojení "vznikl nárok v roce 2010". Ostatně stěží by mohl obstát názor, že změna výše sazby daně z příjmů nebo zavedení zvláštní sazby této daně od 1. ledna kalendářního roku by měla mít dopad i na příjmy právně vzniklé do konce roku předchozího, vyplacené ale až po 31. prosinci tohoto roku. Mzda za měsíc prosinec by tak musela být zdaněna vyšší sazbou jen proto, že je vyplacena v lednu, nebo zvýšení sazby daně z přidané hodnoty, k němuž dojde s účinností od 1. ledna, by se muselo vztahovat i na zdanitelné plnění uskutečněné ještě v prosinci předchozího roku jen proto, že faktura byla odběratelem zaplacena a částka připsána na účet dodavatele až v lednu. Tato konstrukce se snaží předstírat, že pohledávka, na jejíž uspokojení vznikl nárok (tedy majetek, resp. majetková hodnota), vzniká až okamžikem, kdy byla finanční částka odpovídající jejímu uspokojení připsána (a v dané věci dokonce jen zaevidována, nikoli tedy přijata) na účet oprávněného.

80. Navrhovatelé nesouhlasí ani s právním závěrem, že v důsledku napadeného zákona dochází ke snížení pouze těch nároků, které vzniknou až po jeho účinnosti. Ministr financí podle jejich názoru nerozlišuje mezi závazným významem zákonných pojmů "příspěvek" a "záloha" příspěvku (státní podpory). Tím, že napadený zákon snížil od 1. ledna 2011 zálohy státní podpory i pro smlouvy uzavřené před jeho účinností, snížil zpětně i jejich celkovou výši. Nedotkl se tedy pouze nároků vzniklých po jeho účinnosti. I když by v tomto případě mohlo jít pouze o nepravou retroaktivitu zákona, neboť snížením nejsou dotčeny zálohy příspěvku poskytnuté za léta do roku 2010 včetně, účinky novely jsou takové, že podstatně narušují dosavadní legitimní očekávání účastníků smluv o stavebním spoření, jež měli přinejmenším do doby přijetí napadeného zákona. Jak je přitom uvedeno ve vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen, může toto snížení záloh státní podpory ve svých důsledcích dokonce vykazovat v řadě případů i pravé retroaktivní účinky.

81. Za obmyslnou a formalistickou označují tu část ministrovy argumentace, podle které nedošlo napadeným zákonem ke snížení státní podpory za rok 2010. Ta bude podle jeho názoru přiznána v plné výši, pouze se na ni jako na příjem roku 2011 bude uplatňovat nově zavedená daň z příjmů. Navrhovatelé se domnívají, že ministr se snaží pouze zdůvodnit, proč byl ve skutečnosti zneužit institut daně. Důvodem bylo obejití metody přímého snížení výše státní podpory, která z časových důvodů již nebyla využitelná pro nároky vznikající v roce 2010. Neztotožňují se ani s jeho názorem o nepřípadnosti použití pojmu legitimního očekávání v případě změny zákona, jež vyvolává pro všechny stejné důsledky. Do legitimních očekávání účastníků právních vztahů může být zasaženo i cestou přijetí právního předpisu, přičemž v tomto směru odkazují na "bohatou" judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, zčásti citovanou již v původním podání.

82. Navrhovatelé vytýkají vyjádření ministra dezinterpretaci skutečného obsahu jejich návrhu. V něm totiž netvrdí, že nárok na státní podporu vzniká bez dalšího již v okamžiku uzavření smlouvy o stavebním spoření ani že již podpisem smlouvy je "přesně dána výše státní podpory". Poukazují naopak pouze na to, že již v okamžiku uzavření této smlouvy je určitelná tzv. cílová částka, od níž se celková výše státní podpory odvíjí, přičemž nárok na její připsání a následně její vyplacení vznikne až splněním všech dalších zákonných podmínek, které jsou ovšem známy účastníku již při uzavření smlouvy a nemohou se jednostranně náhle měnit.

83. Obsahem jejich návrhu nebylo ani tvrzení, že by účastník stavebního spoření mohl "legitimně očekávat, že státem poskytovaná podpora v dané výši bude vyplácena neomezeně dlouho ...". Navrhovatelé pouze upozornili na rozdíl mezi přístupem někdejšího zákonodárce, který respektoval nabytá práva účastníků stavebního spoření (viz čl. II bod 2 zákona č. 423/2003 Sb.), a současného zákonodárce, který tak v napadeném zákoně nečiní. Vláda a Parlament nezvažovaly intenzitu zásahu do právního postavení účastníků stavebního spoření i stavebních spořitelen a nezvolily žádný z šetrnějších přístupů k účastníkům smluv, a to zejména k těm, jimž ještě neuplynula tzv. vázací doba, a k těm, kteří čerpají překlenovací úvěr či úvěr ze stavebního spoření. Skupina poslanců proto v návrhu vyjádřila názor, že dosavadní přístup zákonodárce založil účastníkům legitimní očekávání, že stát sice může příspěvek snížit, avšak jen pro nové smlouvy, a že po dobu platnosti smlouvy bude příspěvek na ni poskytnut v původně státem garantované výši. Napadeným zákonem došlo podle navrhovatelů k zásahu do práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. Současně se ztotožňují s argumentem obsaženým ve vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen, že dosavadní podporou stavebního spoření stát přispíval k naplňování svých závazků podle čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a čl. 16 Evropské sociální charty (právo na bydlení). Dopady napadeného zákona rozsah zajišťování těchto závazků státem omezují.

84. Ve vztahu k důvodnosti vyhlášení stavu legislativní nouze navrhovatelé dodávají, že je vysoce pravděpodobné, že kdyby napadený zákon nevstoupil v účinnost k 1. lednu 2011, a opatření v něm obsažená by tak musela být o rok odložena, stát by nebyl v roce 2011 zatížen poskytováním státní podpory ani v tom rozsahu, v jakém by ji poskytoval v roce 2010 (natož v letech předchozích), ale naopak by byl i bez tohoto zákona zatížen výrazně méně. Poukazují přitom na údaje obsažené v odpovědi ministra financí, jakož i vyjádření Asociace českých stavebních spořitelen, podle kterých má celkový objem státní podpory (a tím zatížení státního rozpočtu) počínaje rokem 2005 klesající tendenci, přičemž k největšímu propadu došlo právě v posledních letech, tedy mezi roky 2008 a 2009. Ministr financí by měl zároveň dát k dispozici údaje o aktuální výši vyplacené zálohy státní podpory za rok 2010, neboť tyto údaje jsou nepochybně relevantní pro zodpovězení otázky, zda při přijímání zákona skutečně hrozila státu značná hospodářská škoda.

85. K tvrzení ministra financí, že vláda požádala o vyhlášení stavu legislativní nouze až následně po neúspěšném pokusu projednat zákonné změny v prvém čtení, doplňují, že vláda si musela být vědoma lhůt v rámci legislativního řízení, jakož i postojů opozice, což nakonec ve své výpovědi před Ústavním soudem dne 8. února 2011 ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 55/10

připustil i předseda vlády Petr Nečas.

86. Souhlasit nelze ani s tím, že "hlavním veřejným zájmem" je v České republice "nutnost snížení deficitu státního rozpočtu". Takto formulovaný veřejný zájem nemá oporu v žádné ústavní ani zákonné normě. Naopak navrhovatelé považují za hlavní veřejný zájem naplňování ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť právě úcta k nim a jejich ochrana je smyslem existence demokratického státu. Nezpochybňují přitom potřebu zdravých veřejných financí, konkrétní opatření k jejich ozdravení je však vždy jen politickým rozhodnutím aktuální většiny (čl. 6 Ústavy), přičemž otázka zachování základních práv je při politickém rozhodování vlády či Parlamentu vždy ultra vires. Pokud navíc ministr financí tvrdí existenci takto jím definovaného veřejného zájmu, měl být součástí důvodové zprávy k návrhu napadeného zákona test zvažování přednosti ústavně chráněné hodnoty či základního práva v případě jejich kolize podle kritérií vymezených konstantní judikaturou Ústavního soudu.

87. Úsporná opatření v oblasti podpory bydlení nebyla "ze strany státu avizována již několik let", o čemž svědčí skutečnost, že žádné státní orgány ve svých koncepčních materiálech v oblasti podpory stavebního spoření takovéto opatření neohlašovaly. Nečinily tak ani politické strany v rámci volební kampaně a svých programů. Jak ale dodávají, samotná skutečnost, že tato opatření byla uvedena v koaliční smlouvě a programovém prohlášení vlády, nemá ve vztahu k adresátům právních předpisů žádnou relevanci, dokud nejsou závazně vyjádřena ve formálním pramenu práva. Koaliční smlouva i programové prohlášení vlády jsou dokumenty ryze politické povahy a adresáti zákonů nepochybně nemají povinnost číst takové dokumenty nebo poslouchat mediální vystoupení politiků a "zařizovat se" podle nich ještě předtím, než byl zákon vyhlášen ve Sbírce zákonů.

88. Co se týče tvrzení, že stavební spořitelny "podnikají se státní podporou" a že "nástroje státní dotační politiky nezakládají časově neomezený ústavním pořádkem chráněný nárok finančních institucí z těchto nástrojů těžit", navrhovatelé podotýkají, že státní podpora nenáleží stavebním spořitelnám, ale účastníkům stavebního spoření, přičemž nárok na výplatu státní podpory má účastník jen za dobu spoření, tj. výlučně na základě svých vlastních vkladů. Při splnění podmínek pro výplatu státní podpory je stavební spořitelna povinna vyplatit ji účastníkovi, naopak při nedodržení zákonných podmínek účastníkem ji musí stavební spořitelna podle § 12 zákona o stavebním spoření vrátit státu. Zdůrazňují, že i stavební spořitelny mají nárok na takové jednání orgánů státu, které je předvídatelné, nevykazuje zjevné rysy svévole, a nezasahuje tak do podstaty práva podnikat a do práv zakotvených v mezinárodních smlouvách o podpoře a ochraně investic.

89. Závěrem své repliky reagují navrhovatelé na vyjádření ministra, podle něhož stavební spoření "dlouhodobě podporuje střední a vyšší příjmové skupiny obyvatel", což "samo o sobě popírá možný zásah do sociálních práv ...". Není jim známo, že by stát disponoval údaji o příjmové struktuře účastníků stavebního spoření, a neztotožňují se s ministrovým chápáním sociálních práv, podle něhož tato práva patrně náleží jen příjmově slabším skupinám obyvatel. Zdůrazňují přitom, že podstatou jejich návrhu není tvrzený zásah do sociálních práv, ale zásah do práva vlastnického při porušení ústavních principů právního státu.

90. Navrhovatelé svým přípisem ze dne 15. března 2011 vyslovili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

167. Napadený zákon svým čl. III mění a doplňuje zákon o daních z příjmů tím způsobem, že stanoví novou jednorázovou daň ze státní podpory, na kterou vznikl nárok v roce 2010 a která byla poukázána stavební spořitelně po 31. prosinci 2010. Před posouzením námitek navrhovatelů považuje Ústavní soud za nezbytné vymezit obsah předmětné daně, jakož i některá obecná kritéria přezkumu ústavnosti daní.

VIII./a

Dikce napadených ustanovení

168. Ústavní soud přistoupil k posouzení námitek navrhovatelů k obsahu napadeného zákona s ohledem na důvody pro odklad vykonatelnosti nálezu, kterým se tento zákon ruší. Z tohoto důvodu připomíná, že předmětem jeho posouzení i v této části je stále tento zákon, nikoliv jednotlivá novelizovaná ustanovení zákona o daních z příjmů, vymezená v eventuálním petitu. Za účelem lepší přehlednosti přezkoumávané části napadeného zákona však Ústavní soud považuje za vhodné uvést jeho znění v podobě novelizovaných ustanovení zákona o daních z příjmů. Tam, kde se návrh týká pouze části ustanovení, je tato skutečnost dodatečně uvedena. Ustanovení zákona o daních z příjmů ve znění novelizovaném čl. III napadeného zákona zní:

"§ 4

Osvobození od daně

(1) Od daně jsou osvobozeny

...

s) příspěvek fyzickým osobám poskytovaný podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření4a), s výjimkou příspěvku, na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010,

...

§ 8

Příjmy z kapitálového majetku

(2) Za příjmy z kapitálového majetku se dále považují

...

c) příspěvek fyzickým osobám poskytovaný podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření4a), na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010.

(3) Příjmy uvedené ... v odstavci 2 písm. a) a c) ... jsou samostatným základem daně pro zdanění zvláštní sazbou daně (§ 36).

(4) Plynou-li příjmy uvedené ... v odstavci 2 písm. a) a c) ... ze zdrojů v zahraničí, jsou nesnížené o výdaje základem daně (dílčím základem daně). ..."

[v § 8 odst. 3 a 4 zákona o daních z příjmů je předmětem řízení pouze část vymezená slovy "a c)"].

"§ 36

Zvláštní sazba daně

(8) Příspěvek fyzickým osobám podle zákona upravujícího stavební spoření a státní podporu stavebního spoření4a), na který vznikl nárok v roce 2010 a který byl poukázán stavební spořitelně po 31. prosinci 2010, podléhá dani vybírané srážkou podle zvláštní sazby daně ve výši 50 %.".

169. K uvedenému znění Ústavní soud dodává, že čl. III bod 1 napadeného zákona nestanovil jen nové znění § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů, nýbrž ním došlo ke zrušení původního znění tohoto ustanovení, podle něhož byly od daně z příjmů fyzických osob osvobozeny "úroky z vkladů ze stavebního spoření, včetně úroků ze státní podpory podle zvláštního zákona.". Tyto úroky jsou tak od 1. ledna 2011 zdaňovány jako příjem z kapitálového majetku.

VIII./b

Základní východiska pro posouzení ústavnosti daně

170. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně vyjádřil ke kritériím přezkumu ústavnosti daní. Ustanovení čl. 11 odst. 5 Listiny obsahuje ústavní zmocnění Parlamentu ke stanovení daní a poplatků, zároveň však ústavně aprobuje omezení vlastnického práva, k němuž v souvislosti s jejich stanovením, vyměřením a výběrem dochází (srov. nález ze dne 1. června 2005

sp. zn. IV. ÚS 29/05

, N 113/37 SbNU 463). Daň je totiž ukládána ve veřejném zájmu, kterým je získání příjmů státního rozpočtu za účely spojenými s naplňováním funkcí státu (nález ze dne 21. dubna 2009

sp. zn. Pl. ÚS 29/08

, N 89/53 SbNU 125; 181/2009 Sb., body 40 a 41).

171. Při posouzení omezení základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny za účelem stanovení daně posuzuje Ústavní soud v první řadě to, zda k tomuto omezení dochází na základě zákona a v jeho mezích (srov. nález ze dne 11. října 1995

sp. zn. Pl. ÚS 3/95

, N 59/4 SbNU 91, 265/1995 Sb.; nález ze dne 22. března 2005

sp. zn. Pl. ÚS 63/04

, N 61/36 SbNU 663, 210/2005 Sb.). Dále musí daňová povinnost obstát z hlediska testu vyloučení extrémní disproporcionality, tedy zásah do vlastnického práva nesmí vést k takové zásadní změně majetkových poměrů dotčeného subjektu, že by došlo ke "zmaření samé podstaty majetku", tj. ke "zničení majetkové základny" poplatníka (srov. nález ze dne 13. srpna 2002

sp. zn. Pl. ÚS 3/02

, N 105/27 SbNU 177; 405/2002 Sb.), resp. že by "hranice veřejnoprávního povinného peněžitého plnění jednotlivcem vůči státu nabyla škrtícího (rdousícího) působení" (nález ze dne 18. srpna 2004

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

, N 113/34 SbNU 165; 512/2004 Sb.). Rovněž nesmí být v rozporu s ústavním principem rovnosti, a to jak neakcesorické, plynoucí z požadavku vyloučení svévole při odlišování subjektů a práv podle čl. 1 odst. 1 Listiny, tak i akcesorické v rozsahu vymezeném v čl. 3 odst. 1 Listiny (srov. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

a

sp. zn. Pl. ÚS 29/08

, bod 43, dále nález Ústavního soudu České a Slovenské Federativní Republiky

sp. zn. Pl. ÚS 22/92

- všechny viz výše).

172. Pro stanovení daňové povinnosti se uplatní i požadavky vyplývající ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jež se obecně vztahují na tvorbu právních předpisů. Jedná se především o požadavek určitosti, princip právní jistoty a zákaz retroaktivity (k jeho obsahu viz část VII./b nálezu).

173. Pro bližší vymezení ústavních kritérií pro stanovení daně Ústavní soud odkazuje na výše citované nálezy, zejména nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 7/03

a

sp. zn. Pl. ÚS 29/08

, přičemž dál se bude zabývat pouze vlastním přezkumem napadené daňové povinnosti.

VIII./c

Konstrukce napadené daně

174. Ustanovení § 8 odst. 2 písm. c) zákona o daních z příjmů, ve znění napadeného zákona, stanoví jednorázovou daňovou povinnost fyzickým osobám, jejímž předmětem je státní podpora, na kterou vznikl nárok v roce 2010 a která byla poukázána stavební spořitelně po 31. prosinci 2010. Z hlediska vymezení předmětu daně je třeba uvést, že pojem "příspěvek fyzickým osobám ..., na který vznikl nárok v roce 2010" označuje s ohledem na dobu vzniku nároku státní podporu za uvedený kalendářní rok.

175. Daňová povinnost se na tuto státní podporu vztahuje pouze v případě, že k jejímu poukázání stavební spořitelně došlo po 31. prosinci 2010. Tato podmínka je významná z toho hlediska, že v případě účastníků, kteří uzavřeli smlouvu do 31. prosince 2003 a ukončili stavební spoření v prvním pololetí kalendářního roku 2010, došlo k poukázání záloh státní podpory stavební spořitelně ještě v roce 2010 (srov. bod 151). Tato skutečnost vyplývá nejen z příslušných lhůt pro uplatnění a poskytnutí záloh státní podpory, nýbrž s ní koresponduje, jak zjistil Ústavní soud z veřejně přístupných základních ukazatelů vývoje stavebního spoření za jednotlivé kvartály roku 2010 (podle internetové stránky Ministerstva financí, www.mfcr.cz), i nárůst reálně vyplacené státní podpory mezi 3. a 4. kvartálem roku 2010 o přibližně 0,5 mld. Kč. Státní podpora poukázaná stavební spořitelně v tomto období tak není předmětem daně.

176. Daň je vybírána srážkou podle zvláštní sazby ve výši 50 %, přičemž plátcem daně je Ministerstvo financí jako poskytovatel státní podpory. Ke srážce daně dochází současně s poukázáním záloh státní podpory za rok 2010, v důsledku čehož ji stavební spořitelny obdrží již ve výši po zdanění. Zvláštností této konstrukce způsobu placení daně je to, že ke sražení daně dojde bez ohledu na to, kdy a zda se poukázaná státní podpora skutečně stane příjmem účastníka. K tomu totiž dochází až vyplacením státní podpory (nikoliv připsáním na účet) ze strany stavební spořitelny. Pokud by přitom mezitím zaniklo právo účastníka na státní podporu evidovanou na jeho účtu, byla by stavební spořitelna povinna tuto částku vrátit právě ve výši, v jaké jí byla ze strany Ministerstva financí poukázána, tedy ve výši po sražení daně.

177. Ústavní soud nakonec poznamenává, že podle § 4 odst. 1 písm. t) zákona o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. prosince 2010, byla státní podpora jako příspěvek ze státního rozpočtu podle zvláštního zákona osvobozena od daně. Napadeným zákonem sice nedošlo ke změně tohoto ustanovení, novým zněním § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů však bylo osvobození státní podpory výslovně stanoveno s tím, že se ale nevztahuje na státní podporu, na kterou vznikl nárok v roce 2010 a která byla poukázána stavební spořitelně po 31. prosinci 2010. Výčet příjmů, jež jsou osvobozeny od daně, tak byl upraven s ohledem na novou mimořádnou daň.

VIII./d

Vlastní přezkum daňové povinnosti

178. Napadeným zákonem nedochází přímo ke snížení výše záloh státní podpory za rok 2010, protože ta zůstává formálně dál zachována ve stejné výši. Pokud by se zákonodárce rozhodl pro její přímě snížení, mohl postupovat buď změnou výše státní podpory se zpětným stanovením účinnosti pro rok 2010, což by nepochybně bylo v rozporu se zákazem pravé retroaktivity, nebo přistoupit k dodatečné změně obsahu již vzniklého nároku v případě těch účastníků stavebního spoření, kteří mají nárok na státní podporu za rok 2010, tato jim však zatím nebyla poukázána. Zákonodárce nezvolil ani jednu z uvedených přímých možností, nýbrž stanovil ze státní podpory za rok 2010 mimořádnou srážkovou daň pro ty účastníky, jimž ještě nebyla poukázána ze strany stavební spořitelny. Tím dosáhl stejného účinku, k jakému by vedlo dodatečné snížení trvajících nároků na předmětnou státní podporu.

179. Ústavní soud na tomto místě nijak nezpochybňuje, že i příjmy poskytované ze státního rozpočtu nebo jiných veřejných rozpočtů mohou být předmětem daňové povinnosti. S tím nakonec počítá i zákon o daních z příjmů, který řadu těchto příjmů osvobozuje od daně [srov. např. § 4 odst. 1 písm. i) nebo t) citovaného zákona, v platném znění]. Účel zdanění se však v takovémto případě odlišuje od zdanění jiných příjmů, neboť nevede k posílení příjmové části státního rozpočtu. Ve své podstatě se jedná o nepřímou formu snížení jeho výdajů, resp. stanovení jejich výše, neboť jeho prostřednictvím zůstává část výdaje dále ve státním rozpočtu nebo se do něj vrací. Takováto forma tak má svůj význam především tehdy, je-li s ní spojen i nějaký jiný účel (např. vyjádření rovnosti postavení státu a jiných subjektů v určitých právních vztazích). K jejímu využití by přitom mělo docházet v kontextu celkového vymezení určitého plnění ze státního rozpočtu, aby její výsledná výše odrážela účel sledovaný jejím poskytováním. Je-li totiž příspěvek ze státního rozpočtu poskytován za určitým účelem, měla by být výše daně z tohoto příspěvku stanovena v kontextu se stanovením výše tohoto příspěvku, neboť jinak by tento příspěvek nemusel plnit předpokládaný účel.

180. Aniž by Ústavní soud jakkoliv posuzoval výši státní podpory, lze předpokládat, že zákonodárce ji původně určil v přesvědčení o její vhodnosti pro dosažení sledovaného účelu, a to za současného zvážení její únosnosti z hlediska možností státního rozpočtu. Součástí určení této výše přitom bylo i osvobození státní podpory od daně z příjmů fyzických osob. Ústavní soud nezastává názor, že by snížení části státní podpory a její následné zdanění bylo možné obecně považovat za opatření identická, a je si vědom široké míry uvážení, kterou zákonodárce disponuje při stanovení daňové povinnosti. V posuzované věci ale došlo napadeným zákonem ke stanovení jednorázové srážkové daně z příspěvku ze státního rozpočtu, na jehož připsání na účet v konkrétní výši již sice vznikl nárok, samotný se však ještě nestal příjmem účastníka. Takto vymezená daňová povinnost se od dodatečného snížení nároku na státní podporu s účinky do budoucna, tedy druhé výše zmiňované alternativy, liší pouze svým označením a sama představuje přímé snížení již vzniklého nároku na státní podporu. Forma daně vybírané srážkou, kterou provede přímo Ministerstvo financí při poukázání státní podpory bez toho, aby bylo postaveno najisto, zda předmětný příjem určitému účastníkovi vůbec vznikne, tento závěr už jen potvrzuje. Z výše uvedených důvodů má tedy Ústavní soud za to, že stanovením této daňové povinnosti došlo ke změně právního vztahu mezi státem a účastníkem stavebního spoření, jehož součástí byl i nárok účastníka na vyplacení státní podpory za rok 2010. Tento právní vztah tak nelze hodnotit jako nezávislý a nesouvisející s případným právním vztahem vyplývajícím z povinnosti platit daň ze státní podpory, nýbrž na oba je nezbytné nahlížet jako na soubor práv a povinností tvořících jeden celek.

181. Právní závěr, že předmětnou daň je třeba v rámci přezkumu ústavnosti považovat nikoliv za daň, nýbrž za změnu právního nároku, se promítá do ústavních kritérií pro její posouzení. Slouží-li určité ústavní principy a základní práva k ochraně jednotlivce před zásahem ze strany veřejné moci, nemůže míra této ochrany být v jednom ze dvou srovnatelných případů nižší jen z toho důvodu, že zákonodárce použil pro stejnou regulaci odlišné označení. V daném případě tak nelze obsah daňové povinnosti ve vztahu k budoucímu příjmu spočívajícímu v předmětné státní podpoře posuzovat prizmatem aprobovaného zásahu do vlastnického práva. Naopak je nezbytné vypořádat se s otázkou změny již vzniklého právního nároku účastníků stavebního spoření na státní podporu za rok 2010, a to z hlediska principu právní jistoty.

182. Napadený zákon nabyl účinnosti v době, kdy dotčení účastníci stavebního spoření již měli individualizovaný právní nárok na státní podporu za rok 2010, neboť v průběhu tohoto roku splnili všechny zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik. Není přitom rozhodující, že v tomto okamžiku ještě nedošlo k poukázání této částky ze strany státu nebo k jejímu vyplacení ze strany stavební spořitelny. Poté, co účastník splnil podmínky pro vznik nároku na státní podporu za určitý kalendářní rok, mohl legitimně očekávat, že právě ze strany státu nedojde dodatečně k jejich změně, resp. ke změně samotného nároku. Jedná se přitom o očekávání, jemuž náleží ochrana jak z hlediska principu právní jistoty a ochrany důvěry v právo, resp. ochrany nabytých práv podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, tak s ohledem na majetkovou povahu nároku podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. Toto ustanovení se totiž nevztahuje jen na již nabytý (existující) majetek, nýbrž poskytuje též ochranu legitimnímu očekávání nabytí takovéhoto majetku (srov. nálezy

sp. zn. Pl. ÚS 2/02

a

sp. zn. Pl. ÚS 9/07

- oba viz výše).

183. Ústavnímu soudu proto nezbylo než posoudit, zda dodatečné snížení výše nároku na státní podporu ve stanoveném rozsahu za účelem snížení výdajů státního rozpočtu obstojí s ohledem na legitimní očekávání účastníků stavebního spoření, kteří splnili zákonem stanovené podmínky pro jeho vznik. Takto vymezenou důvěru v právo neboli legitimní očekávání na straně účastníků přitom považuje za ekvivalentní té, jež je určující i pro posouzení přípustnosti retroaktivních účinků právní normy. To znamená, že připuštění zásahu do této důvěry lze akceptovat pouze výjimečně, a to z důvodů, jež byly výše formulovány jako odůvodňující výjimku ze zásady zákazu pravé retroaktivity (bod 146). Poněvadž však Ústavní soud v dané věci žádný takovýto případ neshledal, dospěl k závěru, že daň stanovená některými ustanoveními zákona o daních z příjmů, jež byla doplněna na základě čl. III napadeného zákona, je v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu.

184. S ohledem na uvedený závěr o nepřípustnosti dodatečného snížení nároku na státní podporu se Ústavní soud již nezabýval námitkou svévole při stanovení sazby daně ani nerovnosti v rámci skupiny těch účastníků stavebního spoření, kteří uzavřeli smlouvu do 31. prosince 2003 (body 24 a 151).

127. Ústavní soud ve svém nálezu

sp. zn. Pl. ÚS 55/10

odlišil zásadní vady legislativního procesu, v jejichž důsledku vůbec nebyly splněny ústavní podmínky pro přijetí určitého zákona (např. z důvodu absence souhlasu jedné z komor), a vady vztahující se toliko k ústavním pořádkem garantovaným právům jednotlivých účastníků zákonodárného procesu, jejichž využití je plně v jejich dispozici (bod 103 nálezu). Ve druhém případě je přitom nezbytné posuzovat i časový odstup mezi přijetím zákona a podáním návrhu na jeho zrušení, jenž může vést ke zhojení porušení ústavního pořádku, resp. k odpadnutí derogačního důvodu (body 104 a 105 nálezu).

128. Obdobně jako v případě výše uvedeného nálezu podala skupina poslanců i v této věci návrh na zrušení napadeného zákona bezprostředně po jeho publikaci ve Sbírce zákonů, přičemž ve svém návrhu uplatnila relevantní námitky k průběhu zákonodárné procedury. Byl tedy dán důvod, aby Ústavní soud přistoupil k jeho zrušení. Ústavní soud však v dané věci rovněž dospěl k závěru, že je dán podstatný důvod pro odložení vykonatelnosti nálezu, spočívající v negativních důsledcích zrušení tohoto zákona na státní rozpočet. Tento důvod přitom chápe v kontextu všech zákonů schválených a projednaných v rámci předmětného stavu legislativní nouze. Je-li tedy v dané věci dán totožný derogační důvod, jako tomu bylo ve věci

sp. zn. Pl. ÚS 55/10

, musel Ústavní soud s ohledem na uplatněné materiální námitky zvažovat, zda by ponechání zákona v platnosti do 31. prosince 2011 současně nevedlo k vystavení adresátů napadeného zákona případným (tvrzeným) protiústavním důsledkům napadeného zákona. V důsledku postupu Ústavního soudu by totiž v takovém případě zůstaly v platnosti, byť jen přechodně, napadené předpisy, aniž by došlo rovněž k posouzení námitek vztahujících se k jejich obsahu.

129. Ústavnímu soudu proto nezbylo než nad rámec zjištěného derogačního důvodu posoudit i ostatní námitky navrhovatelů, jež by mohly zdůvodňovat zrušení zákona bez odkladu vykonatelnosti. Z tohoto důvodu Ústavní soud pokračoval v přezkumu napadeného zákona, přičemž posoudil jak zbývající otázku kompetence a ústavnosti zákonodárné procedury ve vztahu k Senátu, tak následně věcné námitky navrhovatelů proti napadenému zákonu.

185. Ústavní soud připomíná, že napadený zákon byl přijat způsobem, jenž je v rozporu s čl. 1 odst. 1, čl. 5 a čl. 6 Ústavy a čl. 22 Listiny, a je tedy důvodem pro jeho zrušení. Zároveň ale shledal existenci důvodu pro odklad vykonatelnosti tohoto nálezu do 31. prosince 2011. Poněvadž by ale takovýto odklad vedl k tomu, že by napadený zákon byl dál aplikovatelný a současně navrhovatelé namítali i jeho obsahový nesoulad s ústavním pořádkem, přistoupil Ústavní soud i k posouzení jejich věcných námitek. V rámci tohoto přezkumu přitom shledal nad rámec uvedeného derogačního důvodu rovněž rozpor podstatné části čl. III napadeného zákona s principem právní jistoty a ochrany důvěry v právo podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a současně legitimním očekáváním účastníků stavebního spoření ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu. Tato skutečnost i s ohledem na obsah tohoto ustanovení napadeného zákona vylučuje, aby se ve vztahu k němu odklad vykonatelnosti uplatnil. Poněvadž k předmětným srážkám daně dochází právě v tomto období, zvažoval Ústavní soud možnost zrušit v této části napadený zákon již ke dni jeho účinnosti. K takovémuto kroku ale nepřistoupil, neboť případné vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů až poté, co došlo ke sražení daně ve smyslu napadeného zákona, by vzhledem k legitimnímu očekávání dotčených účastníků stavebního spoření nemohlo mít vliv na možnost uplatnění jejich nároku na vyplacení státní podpory za rok 2010 v jeho plné výši. Jejich nárok nebyl napadeným zákonem dotčen. Ústavní soud tedy přistoupil ke zrušení této části napadeného zákona ke dni jeho vyhlášení ve Sbírce zákonů.

186. Takto stanovená vykonatelnost se ale neuplatní ve vztahu k bodu 1 čl. III napadeného zákona v tom rozsahu, kterým zrušil § 4 odst. 1 písm. s) zákona o daních z příjmů, v dosavadním znění. Podle tohoto ustanovení se osvobození od daně vztahovalo i na "úroky z vkladů ze stavebního spoření, včetně úroků ze státní podpory podle zvláštního zákona.". Vzhledem k tomu, že derogační důvody ve vztahu k čl. III se týkaly jen těch jeho bodů, jež doplňovaly zákon o daních z příjmů o právní úpravu daně ze státní podpory za rok 2010, a nikoliv nesouvisejícího zrušení osvobození předmětných úroků od daně z příjmů fyzických osob, rozhodl Ústavní soud tak, že toto ustanovení v této části zrušil až dnem 31. prosince 2011, tedy stejným dnem jako ostatní ustanovení napadeného zákona, při nichž byl derogační důvod shledán pouze ve vztahu k legislativní proceduře.

187. Ze všech těchto důvodů proto rozhodl Ústavní soud podle § 70 odst. 1 zákona o Ústavním soudu tak, jak je uvedeno ve výroku nálezu. 1. Odlišné stanovisko soudce Stanislava Balíka

Hlasoval jsem proti přijetí obou vyhovujících výroků, maje za to, že návrh měl být in extenso zamítnut. Vedly mne k tomu následující důvody:

I. Poco sostenuto - vivace

Překročil jsem nejprve směrem zpět její hranici a při procházce historií si pak všímal okamžiků vyjádřeného vlastenectví, společenské sounáležitosti, solidarity, bratrství, důvěry a naděje, jakož i s nimi často spojených příkladů odříkání a obětí ve prospěch celku. Podotýkám, že jsem se přitom ani nemusel vrátit až třeba k (*)"? ????', ????????? ???????µ?????? ??? ???? ???µ???, ???? ?????? ??µ??? ?????µ????", neboť i v českých dějinách lze nalézt z tohoto pohledu celou řadu hvězdných okamžiků:

1357

Dne 9. července položil Karel IV. slavnostně základní kámen k novému mostu přes Vltavu. "Ze všech mostů je Karlův nejpevnější, tak vypravují, protože při jeho stavbě měli vápno vejci rozdělané. I bylo jich potřeba nepočítaných kop na šestnácte jeho mohutných oblouků, na tolik pilířů, na tolik ohromného zdiva. V Praze ani tolik vajec nesehnali ... Proto nařídil Karel IV. všem městům v Českém království, aby každé poslalo určitý počet kop vajec na stavbu pražského mostu ... ... Také z Velvar jich poslali na celý vůz, ochotně, rádi, a myslili, jak se zachovají ..." (srov. A. Jirásek, Staré pověsti české, Praha 1988, str. 143-144). 1420

"Mimořádné okolnosti vyžadovaly mimořádná řešení, takže nově příchozí odkládali přebytečné věci ve prospěch celé obce do pověstných kádí. Takto získané prostředky sloužily potřebám komunity v situaci, kdy se Tábor teprve budoval a postrádal hospodářské zázemí, organické vazby s nejbližším okolím i zásoby potravin. Kádě byly nouzovým řešením, které obyvatelům umožnilo překlenout obtížné první měsíce. Bez principu solidarity, připomínající evropské levici 19. a 20. století spotřební komunismus, nemohl Tábor ve svých počátcích existovat. Praktický zřetel se opět splýval s myšlenkou harmonie společenských vztahů, předjímající soulad nebeského království ... Analogický způsob zabezpečení existence zvolili ve chvílích nebezpečí a izolace i písečtí husité, kteří možná s myšlenkou společných kádí přišli jako první." (srov. P. Čornej, Velké dějiny zemí Koruny české, V., 1402-1437, Praha-Litomyšl 2000, str. 236-237). 1868-1883

Národ sobě. "... roznícena vrozená láska k domácímu umění v zlatém chrámě našem nad Vltavou stravou, kteráž mu tam byla podávána." (srov. H. Konečná a kol., Čtení o Národním divadle, Praha 1983, str. 35). Svého času jsem se tak při psaní dějin Jílového u Prahy dozvěděl, že "dne 16. května 1868 se zúčastnili zástupci Jílového, pěvecký spolek Horymír s praporem a další zájemci položení základního kamene Národního divadla ... Při různých příležitostech se prováděly sbírky na Národní divadlo. Po požáru činil příspěvek z Jílového přes 1000 zlatých. Znovuotevřené divadlo navštívilo 17. dubna 1885 okolo 600 osob, na Prodanou nevěstu se jich 14. června 1885 z města a okolí vydalo 568." (srov. S.

Balík, Jílové od revolučního roku 1848 do pádu monarchie (1849-1918), in: E. Šmilauerová a kol., Jílové u Prahy, Jílové u Prahy 1987, str. 96-97). 1919-1924

Z podnětu ministra financí Aloise Rašína proběhly veřejné sbírky na zlatý poklad Republiky československé. Mnozí o těchto sbírkách slýchali vyprávět své prapředky. Rašín v letech 1921-1922 "prosadil na funkci ministra financí svého blízkého spolupracovníka Augustina Nováka, který za jeho účinné podpory vytvářel do konce 1921 předpoklady pro zvýšení hodnoty koruny ráznými úspornými opatřeními ... Základním příznivým předpokladem byl však úspěšný postup poválečné hospodářské obnovy. Zatímco v sousedním Německu začala superinflace, v ČSR jako jediné středoevropské zemi se podařilo inflaci zastavit a 1922 hodnota československé koruny výrazně stoupla." (srov. Politická elita meziválečného Československa 1918-1938. Kdo byl kdo, Praha 1998, str. 209). 1968

Sbírka na obnovení zlatého pokladu. Mnozí si ji pamatují, jiní by o ní měli mít povědomí z vyprávění svých předků. 1992

"My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky."

2011

(*)????????µ??? Nálezem Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2011

sp. zn. Pl. ÚS 53/10

zajištěno účastníkům stavebního spoření střádajícím měsíčně 1 500 Kč připsání další části ročního státního příspěvku za rok 2010, odpovídající výši maximálně 8,20 Kč denně. Po dobu jednoho roku tak této skupině umožněno každou neděli ve svatém supermarketu přikoupit plato jogurtů v akci na celý příští týden. Lze posléze díky pravidelné celoroční konzumaci vápníku u tohoto segmentu populace očekávat zpevnění páteře? II. Allegretto

Sobota, 16. dubna 2011, 15:00 hod., Dvořákova síň Rudolfina. Česká filharmonie, dirigent Ken-Ičiro Kobajaši. Na programu Ludwig van Beethoven, Symfonie č. 1 C dur op. 21 a po přestávce Symfonie č. 7 A dur op. 92. V tištěném programu založen zvláštní list Česká filharmonie pro Japonsko. Před zahájením koncertu učiněna výzva, aby posluchači podpořili "charitativní sbírku příspěvkem do kasiček umístěných ve Foyer Dvořákovy síně Rudolfina.". O pauze kasičky z průhledného plexiskla zaplněny bankovkami. Příspěvky od těch, kteří by si přáli získat pro sebe za dobu jednoho roku 8,20 Kč denně navíc? Symfonii č.

7 A dur zahrála po přestávce Česká filharmonie, jejíž hráči se vzdali honoráře ve prospěch zkoušeného Japonska - a přeji si nyní, aby to vyznělo jako nejvyšší možné ocenění - jako za zlatých časů Neumannových. Přimhouřil jsem občas oči a nechal se unášet dojmem, že slyším lesní rohy Zdeňka a Bedřicha Tylšarových. Při bouřlivém potlesku ve stoje jsem byl nezlomně rozhodnut, jak budu hlasovat. Přes lesk v těch svých jsem viděl dojetí v Kobajašiho očích ... III. Presto - Assai meno presto

Naznačil jsem, že s ohledem na zásadu minimalizace zásahu měl být návrh, a to i pokud se týkal výroku I nálezu, zamítnut. Z pohledu účastníků stavebního spoření se jedná o bagatelní věc. S bagatelními věcmi Ústavní soud nakládá nezřídka prestissimo:

"Úsilí o hledání spravedlnosti a o vyloučení protiústavních excesů v rozhodnutích ústavními stížnostmi napadených nemůže být doslova zesměšňováno takovými požadavky, jako je návrh formulovaný stěžovatelkou. Představa, že by útratový výrok nepřiznávající stěžovatelce 28 Kč mohl se materiálně dotknout jakéhokoliv ústavně garantovaného práva, je očividně absurdní, přičemž nemělo by být ani pro stěžovatelku ani pro jejího zástupce obtížné tuto absurditu rozpoznat. Vždyť jen náklady spojené se sepsáním a podáním ústavní stížnosti zjevně převyšují tu sumu, jež by obecnými soudy byla (eventuálně) stěžovatelce přiznána v případě kasačního nálezu Ústavního soudu," podává se z usnesení Ústavního soudu ze dne 20. května 2008

sp. zn. IV. ÚS 1154/08

(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Lze jistě namítnout, že se jednalo o pouhé cca 1 % z částky, o niž jde v nyní souzené věci. "Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšující částku 2 000 Kč (§ 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 30. 6. 2009), je ústavní stížnost v podstatě vyloučena s výjimkou zcela extrémních pochybení obecného soudu přivozujících zřetelný zásah do základních práv stěžovatele (srov. např. usnesení

sp. zn. III. ÚS 405/04

, U 43/34 SbNU 421). V usnesení ze dne 7. 10. 2009

sp. zn. II. ÚS 2538/09

(či v usneseních

sp. zn. I. ÚS 2552/09

,

sp. zn. II. ÚS 1045/10

či

sp. zn. I. ÚS 2585/10

, ve SbNU nepublikována, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud s ohledem na účinnost zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vyslovil závěr o nutnosti reflektovat zvýšení hranice tzv. bagatelních věcí (novelizováno ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř., kdy horní hranice tzv. bagatelních věcí byla zákonodárcem zvýšena na 10 000 Kč) při posuzování oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti. V těchto usneseních Ústavní soud dovodil, že bagatelní částky - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod.

Jelikož tak nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti, a to bez ohledu na dobu podání žaloby, vzniku škody či rozhodování obecného soudu, neboť schopnost porušit základní práva a svobody je třeba posuzovat materiálně v kontextu aktuálních sociálních a ekonomických poměrů ve společnosti (tedy v okamžiku rozhodování Ústavního soudu). Jak dříve uvedl Ústavní soud, nelze takový výklad chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsenzu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice. V nyní projednávané věci směřuje ústavní stížnost stěžovatele zejména proti rozhodnutím obecných soudů o zamítnutí jím podané žaloby v celé výši, resp. pouze do výše částky 5 714 Kč. Dospěl-li Ústavní soud ve shora uvedených řízeních k závěru o neoprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí ve věcech, kde výše uplatněného nároku nepřevyšuje částku 10 000 Kč, je třeba argumentem a maiori ad minus dospět k tomu, že stejně tak je neoprávněným stěžovatel, který napadá rozhodnutí obecných soudů v rozsahu nepřevyšujícím totožnou částku. Ústavní soud dodává, že v případě bagatelních částek musí přisvědčit názoru, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti rozsudku vydanému, jak sama uznává, v bagatelní věci. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kde se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Z druhé strany částka 10 000 Kč není absolutní a jedinou mezní hranicí pro posouzení oprávněnosti stěžovatele k podání ústavní stížnosti, tu je třeba vždy posuzovat individuálně v kontextu intenzity zásahu, resp. v kontextu extrémnosti napadeného rozhodnutí, kterou v dané věci neshledal. Proto Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť podaný návrh nehájil základní práva stěžovatele," podává se z usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2011

sp. zn. II. ÚS 360/11

(ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Účastnil se zmiňovaného celospolečenského konsenzu i ten, jehož ústavní stížnost byla takto odmítnuta? Je zde však i celá řada usnesení z nedávné doby, znamenajících odmítnutí ústavní stížnosti většinou pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelnosti. Pro ilustraci si dovoluji předložit následující tabulku:

Soudce zpravodaj Spisová značka Datum rozhodnutí Částka (Kč)

Stanislav Balík II. ÚS 97/11 24. 3. 2011 4.500,-

II. ÚS 3386/10 20. 1. 2011 7.249,-

II. ÚS 2882/10 11. 11. 2010 8.100,-

František Duchoň I.