Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou, dne 2. 5. 1995 o návrhu na zrušení části ustanovení § 4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn, stěžovatelky F.K., zastoupena JUDr. M.Z., za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Krajského soudu v Hradci Králové, t a k t o : Ú s t a v n í s o u d n á v r h o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
Soudce zpravodaj podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., návrh odmítl, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Dne 28. 9. 1994 obdržel Ústavní soud ČR ústavní stížnost F.K., zastoupenou JUDr. M.Z. Stížnost směřovala proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 14. 7. 1993, sp. zn. 7 C 409/92, kterým byla zamítnuta žaloba o povinnosti žalované M.Š. vydat stěžovatelce nemovitost v P., vč. pozemků, a dále proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 6. 1994, sp. zn. 16 Co 87/94, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ve věci samé potvrzen. Spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení části ust. § 4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn. Ústavní stížnost byla stěžovatelkou doplněna a specifikována podáním ze dne 15. 2. 1995, které došlo Ústavnímu soudu ČR dne 16. 2. 1995.
Navrhovatelka ve své stížnosti uvádí, že ustanovení § 4 odst. 2, věta za středníkem v části "pokud na ně byla věc těmito osobami převedena" zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích ve znění změn provedených zákonem č. 267/1992 Sb., 264/1992 Sb., 133/1993 Sb., 115/1994 Sb., 116/1994 Sb., 164/1994 Sb. (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.), jejíž zrušení navrhuje, diskriminuje původní vlastníky nemovitostí, neboť tyto osoby nemají právo na vydání vlastnictví vůči povinným osobám v případě, že k přechodu vlastnických práv došlo děděním. Pokud tedy přešlo vlastnictví na osobu blízkou přechodem vlastnických práv - není tato osoba osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.; pokud však došlo k převodu vlastnických práv, stává se osobou povinnou, tak jak to uvádí § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. Postavení původního vlastníka, když je osobou oprávněnou v obou shora uvedených případech, není totožné v obsahu práv a povinností vůči osobám blízkým povinných osob.
Toto nerovné postavení oprávněných osob proti povinným osobám a osobám jim blízkým je ještě zvýrazněno rozporem textu napadeného ustanovení s dikcí § 8 odst. 1 zák.č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších změn.
Podle názoru stěžovatelky, jak Okresní soud v Pardubicích, tak i Krajský soud v Hradci Králové, měl zkoumat v průběhu řízení, zda znění § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., není v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod a řízení ve smyslu § 109 o. s. ř. přerušit, jestliže jeho rozhodnutí závisí na otázce, kterou není obecný soud oprávněn řešit.
Dovozuje dále, že ustanovení § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb., je v rozporu jednak s čl. 1 Listiny základních práv a svobod, protože porušuje rovnost v právech původních vlastníků, kterým byly nemovitosti odňaty protiprávně ve smyslu tohoto zákona, ale i porušením čl. 11 odst. 1 téže Listiny, neboť nezaručuje stejný zákonný obsah a ochranu u všech vlastníků stejně. Soudce zpravodaj si vyžádal k návrhu stěžovatelky vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a stanovisko Krajského soudu v Hradci Králové.
Vzhledem k tomu, že spolu s ústavní stížností byl podán návrh na zrušení § 4 odst., 2 věty za středníkem zák. č. 87/1991 Sb., ve smyslu § 64 odst. 2 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb., senát Ústavního soudu svým usnesením ze dne 1. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 137/94-12
, řízení o ústavní stížnosti přerušil, neboť dospěl k závěru, že jsou dány podmínky ustanovení § 78 odst. 1 zák. 182/1993 Sb., a návrh na zrušení § 4 odst. 2, věty za středníkem zák. č. 87/1991 Sb., postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR.
Soudce zpravodaj se nejprve zabýval námitkou stěžovatelky, která vytýká soudům obou stupňů, že se nezabývaly otázkou, zda nemovitost byla nabyta v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění a že se zabývaly pouze otázkou, zda současná vlastnice, na kterou přešlo vlastnictví nemovitosti jako dědictví po rodičích, je osobou povinnou, ve smyslu zák. č. 87/1991 Sb.
Sama stěžovatelka ale dovozuje, že oba soudy aplikovaly ust. § 4 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb. (dále jen zákon) správně, když dovodily, že převedení věci na osoby blízké není dáno, pokud tyto osoby získaly oprávnění s nemovitostí nakládat jako dědicové. Uvádí dále, že závěry obou soudů o tom, že zdědění věci není převodem vlastnictví, ale jeho přechodem, jsou rovněž správná. Přednostně bylo nutno stanovit, zda žalovaná je osobou povinnou ve smyslu ust. § 4 odst. 2 zákona. Současné znění § 4 odst. 2 zákona žalovanou z okruhu povinných osob vylučuje.
Stěžovatelka odvozuje své oprávnění z ust. § 19 zákona, neboť v jejím případě se jedná o majetek jejího otce, který propadl na základě trestního rozsudku, který byl podle zák. č. 119/1990 Sb., zrušen vč. ustanovení o propadnutí majetku. Právní důsledky zrušujícího rozsudku dle zák. č. 119/1990 Sb., ve vztahu na vlastnictví stanovil Ústavní soud ČR již ve svém nálezu ze dne 2. 2. 1995, sp. zn. I. ÚS 117/93
. Předmětem stížnosti však není reivindikační požadavek, ale stanovení kritérií pro naplnění pojmu povinné osoby. Stěžovatelce bylo správně přiznáno postavení oprávněné osoby, a to podle ust. § 19 zákona. Nutno však také přihlédnout k § 20 téhož zákona, který pojednává o povinných osobách a stanoví, že fyzickými osobami podle § 4 odst. 2 zákona jsou osoby, pokud nabyly věc od státu, který k ní získal oprávnění soudním rozhodnutím. Zákon č. 87/1991 Sb., tak v části III - oblast trestně-právních vztahů, která má ve vztahu na obecná ustanovení § 4 zákona specielní charakter, provádí zúžení pojmu povinné osoby tím, že za ni považuje pouze fyzickou osobu, na kterou přešlo vlastnictví věci od státu.
Soudce zpravodaj musí konstatovat, že dochází k určité nerovnosti mezi zněním zák.č. 87/1991 Sb., a zák.č. 229/1991 Sb., pokud se týká přechodu vlastnických práv u povinných osob. Návrh na zrušení § 4 odst. 2 - věty za středníkem v části "... pokud na ně věc byla těmito osobami převedena " je však neuskutečnitelný, neboť jejím odstraněním by zbývající část věty (tj. - dále i osoby blízké těchto osob ...) byla afunkční. Pojem " osoby blízké těchto osob" sám o sobě nemůže obstát, pokud není dán důvod jich zavazujících povinností.
Soudce zpravodaj nezkoumal tvrzená porušení čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 téže Listiny, protože návrh stěžovatelky neřeší odstranění nerovnosti v postavení občanů a vlastníků, ale navrhovanou změnou zakládá afunkčnost ust. § 4 odst. 2 in limine zákona č. 87/1991 Sb. Soudce zpravodaj s odvoláním na výše uvedené skutečnosti návrh stěžovatelky o d m í t l, neboť podle ust. § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu ČR se nelze odvolat. V Brně dne 2. 5. 1995 JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu ČR