Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Plénum Ústavního soudu ve složení Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj), Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček, Milada Tomková a Michaela Židlická rozhodlo o návrhu Krajského soudu v Českých Budějovicích, Zátkovo nábř. 2, 370 84 České Budějovice, za nějž jedná předseda senátu JUDr. Aleš Zezula, na zrušení části ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2012, ve slově "odvolacího", za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
1. Podáním (doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2012), učiněným v rámci řízení o žalobě pro zmatečnost vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") pod sp. zn. 10 EC 97/2010 a u Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") pod sp. zn. 8 Co 1702/2011, navrhl odvolací soud, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř. ve slově "odvolacího", čímž by účastníku původního řízení bylo umožněno napadnout žalobou pro zmatečnost (z důvodu tam uvedeného) pravomocné rozhodnutí (rozsudek či usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé) nikoliv jen soudu odvolacího, nýbrž i soudu prvního stupně, jestliže v daném případě proti němu není odvolání přípustné. Podle navrhovatele toto ustanovení ve stávajícím znění zakládá nerovnost subjektů práva (účastníků řízení) před soudem, čímž je porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Žaloba pro zmatečnost směřuje proti rozsudku okresního soudu, jímž žalovanému (nynějšímu žalobci) byla uložena povinnost zaplatit 1 022 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že cestoval v prostředku hromadné dopravy bez platné jízdenky. Okresní soud o ní rozhodl zamítavým rozsudkem, aniž - jak uvedl krajský soud v návrhu adresovaném Ústavnímu soudu - "ověřoval tvrzení žalovaného (zmatečnostní důvod), že jej soud prvního stupně v řízení, které předcházelo žalobou pro zmatečnost napadenému rozsudku, opominul z účastenství, byť z obsahu spisu je takový skutkový závěr bez dalšího možno učinit." Mezi důvody § 229 odst. 1, 2 a 4 o. s. ř. totiž není uveden důvod "odnětí možnosti účastníkovi jednat před soudem", jenž je sice zakotven v § 229 odst. 3 o. s. ř., avšak na jeho základě "lze (gramatickým výkladem)" napadnout toliko pravomocný rozsudek odvolacího soudu, nikoli soudu prvního stupně, a to ani tehdy, nebylo-li proti jeho rozhodnutí - "se zřetelem k bagatelnímu předmětu sporu" - odvolání přípustné. Jiný výklad není podle okresního soudu možný (byl by nepřípustně extenzívní) a podle navrhujícího soudu krajského nadto není zjistitelný důvod "disproporce" mezi obdobným ustanovením § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. a ustanovením dotčeného § 229 odst. 3 o. s. ř., což zakládá shora zmíněný úsudek o nepřípustné nerovnosti "subjektů práva", a tím i důvod pro derogační zásah Ústavního soudu.
3. K návrhu krajského soudu se vyjádřila Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České republiky, a osloven byl - v pozici amici curie - i Nejvyšší soud, který ve svém podání nabídl výklad napadeného ustanovení, jímž by byl důvod návrhu krajského soudu odklizen. Krajský soud v replice k těmto vyjádřením se odvolal na svůj návrh, a předestřel i oponenturu interpretačnímu řešení Nejvyššího soudu (viz též níže).
4. Podle ustanovení § 229 odst. 3 o. s. ř., aplikovaného v řízení před obecnými soudy, platí, že "[ž]alobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem."
5. Toto ustanovení bylo s účinností od 1. 1. 2013 zákonem č. 404/2012 Sb. změněno tak, že zní: "Žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout též pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Totéž platí, jde-li o pravomocný rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž není odvolání přípustné podle § 202 odst. 2." V přechodných ustanoveních zákona (Čl. II bod 5) se stanoví, že "[ž]aloby pro zmatečnost proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů."
6. Vzhledem k uvedené normativní změně Ústavní soud oslovil navrhovatele výzvou, zda i nadále setrvá na derogačním petitu, či zda nezváží jeho změnu ve prospěch návrhu, aby byla vyslovena - co do napadeného ustanovení - "jen" jeho protiústavnost. Krajský soud reagoval tak, že se přihlásil k návrhu původnímu, který "upřesňuje (mění)" potud, že se má týkat napadeného ustanovení "ve znění účinném od 1. ledna 2001 (tj. od účinnosti novely o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb.) do 31. prosince 2012 (do posledního dne před účinností novely o. s. ř. provedené zákonem č. 404/2012 Sb.)".
7. Krajský soud tedy zůstal na podání (petitu) původním, a jeho návrh "změny" nabídku Ústavního soudu evidentně nevystihl.
8. Podle ustanovení § 67 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), platí, že jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem, řízení se zastaví (což je logický důsledek toho, že nelze zrušit, co již zrušeno bylo).
9. Z judikatury Ústavního soudu se však podává, že v případech, kdy pozbyl platnosti zákon (ustanovení), které obecný soud bude i nadále (zejména vzhledem k jeho přechodným ustanovením) aplikovat, nemusí tento procesní důsledek (zastavení řízení) nastat, pakliže navrhovatel původní návrh na zrušení zákona, resp. ustanovení změní na návrh, jímž se bude domáhat vyslovení jejich protiústavnosti. Za tohoto předpokladu (a za splnění podmínek dalších) může být návrh (ve změněné podobě) - přesto - věcně projednán (srov. kupříkladu usnesení Pl. ÚS 34/10 ze dne 27. 3. 2012, usnesení Pl. ÚS 31/08 ze dne 12. 12. 2012 a usnesení
sp. zn. Pl. ÚS 37/10
ze dne 18. 12. 2012).
10. Tento předpoklad, jak se podává z předchozího, v dané věci splněn není.
11. Přitom původní, ke zrušení navrhované znění dotčeného ustanovení, doznalo zásadní změny, a to navzdory tomu, že jeho první věta se nezměnila. Jako celek jde o jiné (po 1. 1. 2013) ustanovení, jež zahrnuje právě ten požadavek, jehož nedostatek podle navrhovatele dosud představoval znak protiústavnosti. Je tomu tedy tak, že znění platné před 1. 1. 2013 bylo (materiálně) nahrazeno, a návrhem dotčená část napadeného ustanovení - ve slovech "odvolacího" - tím pozbyla vskutku platnosti, neboť znění platné po 1. 1 2013, ve větě druhé, založila uplatnitelnost důvodu žaloby pro zmatečnost (ve smyslu "odnětí možnosti jednat před soudem") nikoli jen proti soudu odvolacímu, nýbrž i proti rozhodnutí soudu prvního stupně (s omezeními, která do derogačního návrhu krajský soud zahrnul rovněž).
12. Za této situace jsou podmínky procesního postupu podle ustanovení § 67 zákona o Ústavním soudu splněny, resp. navrhovatel, ač se mu dostalo takové příležitosti, jeho prosazení neodvrátil. Řízení o jeho návrhu proto nezbylo než zastavit.
13. Již jen nad tento rozhodný rámec se sluší zaznamenat rozhodnou část vyjádření, které k návrhu krajského soudu podal Nejvyšší soud, jak bylo ohlášeno v bodu 3. shora: "Předpokladem pro zmatečnost podle § 229 odst. 3 o. s. ř. je, aby účastník v původním řízení vyčerpal řádný opravný prostředek, tj. odvolání. Má-li za to, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem prvního stupně, lze po něm vskutku požadovat, aby se bránil především prostřednictvím odvolání a aby k žalobě pro zmatečnost přistoupil jen tehdy, jestliže odvolací soud nezjednal nápravu nebo jestliže k odnětí možnosti jednat před soudem došlo až za odvolacího řízení. Na tomto požadavku, který je dikcí § 229 odst. 3 o. s. ř. vyjádřen slovy "pravomocný rozsudek odvolacího soudu nebo jeho pravomocné usnesení", neshledáváme nic protiústavního. V případě, že proti rozsudku soudu prvního stupně není přípustné odvolání z důvodu bagatelnosti (§ 202 odst. 2 o. s. ř.), samozřejmě "vyčerpání řádného opravného prostředku" ze strany účastníka není možné. Současně je zřejmé, že zvýšením hranice bagatelnosti na 10.000 Kč ztratily rozsudky v bagatelních věcech svůj původní jen "okrajový" význam. Považujeme za souladné se zákonem (za ústavně konformní výklad), aby v těchto případech (v případech, v nichž je "vyčerpání řádného opravného prostředku" účastníku zapovězeno), byla žaloba pro zmatečnost podaná podle § 229 odst. 3 o. s. ř. proti rozsudku soudu prvního stupně pokládána za přípustnou. Od těchto případů ovšem musí být odlišena situace, kdy odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nebo jeho usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, není přípustné, protože se účastník práva na odvolání vzdal (§ 207 odst. 1 o. s. ř.) nebo protože své předchozí odvolání vzal zpět (§ 207 odst. 2 o. s. ř.). Protože k nevyčerpání řádného opravného prostředku došlo na základě rozhodnutí (vůle) samotného účastníka, musí tím být vyloučen také z možnosti napadnout rozhodnutí soudu žalobou pro zmatečnost."
14. Citace tohoto právního názoru je prospěšná potud, že na jeho základě se navrhujícímu krajskému soudu dostává příležitosti ve své věci rozhodnout nejen přiléhavě, nýbrž i "bezpečně", neboť Ústavní soud neshledává důvod, pro který by Nejvyšším soudem podaná interpretace napadeného ustanovení měla trpět ústavněprávním deficitem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. července 2013
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu