Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a ze soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa (soudce zpravodaje), Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů a) obchodní společnosti Darumatea s. r. o., sídlem Dittrichova 2024/5, Praha 2 - Nové Město, a b) Davida Tesaře, obou zastoupených Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem, sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. února 2021 č. j. 9 As 296/2020-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2020 č. j. 3 A 132/2020-85, a o s ní spojeném návrhu na zrušení: 1. usnesení o vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 30. září 2020 č. 957 a všech vydaných usnesení o prodloužení nouzového stavu, in eventum na určení, že byly v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky [ev. že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem]; 2. nouzového stavu vyhlášeného usneseními vlády ze dne 14. února 2021 č. 125 a ze dne 26. února 2021 č. 196, jakož i těchto usnesení; 3. krizového opatření přijatého usnesením vlády ze dne 12. října 2020 č. 1021, ze dne 21. října 2020 č. 1079, ze dne 26. října 2020 č. 1103, ze dne 30. října 2020 č. 1116, ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, ze dne 20. listopadu 2020 č. 1201, ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, ze dne 18. ledna 2021 č. 53, ze dne 22. ledna 2021 č. 57, ze dne 28. ledna 2021 č. 78, ze dne 8. února 2021 č. 119 a ze dne 14. února 2021 č. 126 a ze dne 26. února 2021 č. 197, ev. pak na určení, že jejich veškerá ustanovení byla v době jejich účinnosti (ev. platnosti) v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (ev. že jako celek byly v době své účinnosti, ev. platnosti, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky); 4. ustanovení § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), a dále spojených s návrhem, aby Ústavní soud zakázal vládě České republiky pokračovat v zasahování do základních práv stěžovatelů podle čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod vydáváním krizových opatření, která nad rámec § 5 a 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), omezují právo podnikat a právo vlastnit majetek stěžovatelů, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1. vlády České republiky, sídlem nábřeží Edvarda Beneše 128/4, Praha 1 - Malá Strana, a 2. Ministerstva vnitra, sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podanou dne 14. 2. 2021 a doplněnou dne 27. 2. 2021 domáhají zrušení v záhlaví tohoto usnesení označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, přičemž výslovně poukazují (viz záhlaví) na porušení čl. 2, 4 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti připojili dva návrhy. V prvním požadují zrušení v záhlaví sub 1 až 4 uvedených usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu v září 2020 a únoru 2021 a krizových opatření z doby v záhlaví blíže uvedené. Obsahem druhého návrhu uvedeného v petitu ústavní stížnosti je požadavek, aby Ústavní soud zakázal vládě, tj. vedlejší účastnici, pokračovat ve vydávání krizových opatření, kterými by omezovala jejich právo podnikat a vlastnit majetek v rozporu s výše uvedenými ustanoveními Listiny. Konečně stěžovatelé požadují, aby Ústavní soud rozhodl o jejich ústavní stížnosti přednostně podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatelé, z nichž první je podnikající právnickou osobou a druhý jejím jednatelem (dále jen "stěžovatelé", popř. "stěžovatelka" nebo "stěžovatel"), se ve věci vedené pod sp. zn. 3 A 132/2020 u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") domáhali ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu žalobou na určení, že jím byl:
a) zásah, ke kterému došlo dne 1. 12. 2020 v provozovně stěžovatelky a spočívající v tom, že byla ze strany policistů omezována možnost podnikání stěžovatelky, když její zákazníci byli zasahujícími policisty vykazováni ven z provozovny, a bylo jí zakazováno podnikat prostřednictvím své provozovny;
b) stejný zásah v provozovně stěžovatelky, přičemž tato provozovna byla současně agitačním centrem stěžovatelem zakládané politické strany, když zejména zasahujícími policisty mu bylo zamezováno v jeho politickém působení ve vnitřních prostorách staveb, včetně realizace práva petičního;
c) zásah vedlejší účastnice spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na stěžovatelku od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020 (viz body 1 až 3 v záhlaví uvedených akcesorických návrhů).
3. O návrhu stěžovatelů městský soud rozhodl napadeným usnesením tak, že návrhy na určení nezákonnosti zásahů uvedených sub 2 a) a 2 b) byly vyloučeny k samostatnému projednání a rozhodnutí (výrok I). Městský soud uvedl, že všechny tvrzené zásahy mohou sice vycházet z obdobných skutkových okolností, avšak to nemusí být důvodem pro společné řízení. Proto byly žaloby proti tvrzeným zásahům 2 a) a 2 b) vyloučeny z důvodu vhodnosti podle § 39 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), k samostatnému projednání. Návrh uvedený výše sub 2 c) byl odmítnut pro nepřípustnost (výrok II). Žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Výroky III a IV bylo vysloveno, že dvě blíže individualizované osoby nejsou osobami zúčastněnými na řízení.
4. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle § 110 odst. 1 in fine s. ř. s. a žádnému z účastníků řízení nepřiznal náhradu jeho nákladů. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že stěžovatelé napadají výrok II uvedeného usnesení, kterým byla odmítnuta žaloba na určení, že zásah vedlejší účastnice, spočívající ve vydání a vynucování zákazu přítomnosti veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), dopadající na žalobce ad a) od 14. 10. 2020 do 2. 12. 2020, byl nezákonný. Dále byl napaden výrok o nepřiznání nákladů řízení (výrok I). Zbývající část výroku usnesení městského soudu předmětem řízení o kasační stížnosti nebyla.
5. Nejvyšší správní soud v odůvodnění svého rozsudku zrekapituloval argumentaci městského soudu, který v napadené části žalobu stěžovatelů odmítl jako nepřípustnou podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. Skutečnost, že správně měla být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nepovažoval Nejvyšší správní soud za důvod pro zásah, neboť šlo pouze o to, že mělo být poukázáno na to, že žaloba se odmítá pro nedostatek podmínek řízení spočívajících v nedostatku pravomoci soudu. Jinak argumentaci městského soudu přisvědčil, neboť byla správně založena na aplikaci judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, podle které mají krizová opatření vlády povahu zvláštních právních předpisů, u kterých je pravomoc jejich abstraktního přezkumu (o který v řízení před městským soudem a ve výroku II jeho rozsudku šlo) svěřena pouze Ústavnímu soudu. Proto Nejvyšší správní soud odmítl argumentaci stěžovatelů, podle které lze takové předpisy napadnout pomocí zásahové žaloby podle § 82 a násl. s. ř. s. V této souvislosti Nejvyšší správní soud popsal zvláštnosti rozhodnutí městského soudu ve věci sp. zn. 14 A 45/2020, kde sporné ustanovení krizového opatření vlády směřovalo na žalobkyně v uvedené věci, a to přímo jako členky vymezené skupiny přeshraničních zaměstnanců ve Spolkové republice Německo. Nicméně i tak Nejvyšší správní soud uvedl, že není tímto rozsudkem vázán, a ani se nemusí vyjadřovat k jeho zákonnosti, neboť to ani není třeba, protože takové okolnosti případu stěžovatelé ani v posuzované věci neprokázali, nehledě na to, že samotný zásah (viz sub 3) byl vyloučen k samostatnému projednání. Konečně Nejvyšší správní soud vypořádal námitku stěžovatelů, že nezákonný zásah lze spatřovat i ve "výzvách vládních činitelů" k dodržován krizových opatření, neboť tyto výzvy nemají právní závaznost, nehledě na absurditu samotné argumentace stěžovatelů v tomto bodě.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je zčásti, ve které směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu a výrokům II a V usnesení městského soudu přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť v této části stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. S ohledem na to, co bylo uvedeno, je ústavní stížnost ve zbývající části nepřípustná. Tento závěr nachází nutný odraz i v postavení Ministerstva vnitra, které bylo vedeno jako účastník řízení (žalovaný) v řízení před správními soudy, stěžovatelé je však jako vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem (§ 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) neoznačují. Vzhledem k výroku I napadeného usnesení městského soudu se tato skutečnost pouze s odkazem na § 76 odst. 1 zákona o Ústavním soudu konstatuje.
19. Tyto právě uvedené závěry jsou určující pro posouzení obsáhlých (akcesorických) návrhů připojených podle § 74 zákona o Ústavním soudu k nynější ústavní stížnosti, byť ta i nadále věcně směřuje na prvním místě nikoli proti usnesení městského soudu a rozsudku Nejvyššího správního soudu, nýbrž proti opatřením vlády. Nicméně o postavení účastníků a vedlejších účastníků nerozhodují stěžovatelé, nýbrž pravidla stanovená zákonem o Ústavním soudu. Nebylo proto možné (byť to stěžovatelé označují za "vytáčky") při dodržení požadavků čl. 88 odst. 1 a 2 Ústavy blíže se zabývat argumentací stěžovatelů ve věci těchto akcesorických návrhů směřujících proti uvedeným usnesením vlády, popř. požadujících zákaz vydávání takových usnesení, nehledě na to, že většina argumentů již byla vypořádána v již zmíněných usneseních Ústavního soudu a v řadě dalších (jako např. argumentace stěžovatelů k pojetí krizových opatření jako opatření obecné povahy - viz kromě již zmíněných usnesení např. usnesení ze dne 15. 9. 2020
sp. zn. Pl. ÚS 90/20
). Totéž platí pro návrh na zrušení § 5 a 6 krizového zákona.
20. Podle § 74 zákona o Ústavním soudu je podstatný rozdíl v konstrukci a pojetí ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) téhož zákona a návrhu na přezkum právnosti právního předpisu podle § 64 odst. 1 a 2 téhož zákona, kdy jde o jiná řízení s jiným předmětem, navrhovateli a procedurou. V této souvislosti lze poukázat na publikované usnesení ze dne 8. 12. 1994
sp. zn. II. ÚS 178/94
(U 22/2 SbNU 259), ze kterého plyne, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah. Tak tomu však v posuzované věci není, ani v případě krizových opatření s ohledem na jejich převažující obsah (právní předpisy sui generis) to není dáno. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak stěžovatelé s ohledem na obsah podaného návrhu ve svém důsledku požadují, když v petitu ústavní stížnosti navrhují konstatování porušení svých základních práv vládou, a vyslovení zákazu v porušování těchto práv pokračovat.
21. V případě § 64 odst. 1 písm. e) a odst. 2 písm. d) ve spojení s § 74 zákona o Ústavním soudu může ten, kdo podal ústavní stížnost splňující podmínky řízení před Ústavním soudem, připojit k ústavní stížnosti mimo jiné též návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu. V takovém případě bude tento akcesorický návrh projednán podle pravidel hlavy druhé oddílu prvního zákona o Ústavním soudu (§ 64 až 71). To však znamená, že podmínkou jeho projednání je, že ústavní stížnost jako "nosič" akcesorického návrhu nebude odmítnuta z důvodů uvedených v § 43 odst. 1 nebo odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; jinak řečeno, akcesorický návrh sdílí "osud" ústavní stížnosti.
22. Takováto situace (viz sub 10, 11 a 23) v posuzované věci nastala. Proto nebylo možné (stejně jako v mnoha předchozích obdobných návrzích) meritorně se zabývat jednotlivými body petitu ústavní stížnosti, jak jsou uvedeny v záhlaví tohoto usnesení, zejména pak kritikou vyjadřování vládních představitelů k problematice pandemie a jejímu řešení, popř. k závěru stěžovatelů, že díky těmto pochybením v činnosti státních orgánů a jejich funkcionářů jsou již naplněny podmínky pro uplatnění ústavního práva občanů na odpor podle čl. 23 Listiny.
23. Na základě shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v části, která směřuje proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, a v části, která směřuje proti výrokům II a V napadeného usnesení městského soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ve zbývající části (viz sub 7) byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
24. O ústavní stížnosti bylo rozhodnuto podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle něhož si plénum Ústavního soudu vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.
25. O naléhavosti věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu již Ústavní soud nerozhodoval, neboť se tento návrh stěžovatele stal bezpředmětným vydáním rozhodnutí o ústavní stížnosti, kterým návrhu stěžovatelů na přednostní projednání fakticky vyhověl, když návrh projednal hned na nejbližším jednání pléna Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2021
Pavel Rychetský v. r.
předseda Ústavního soudu