litických hnutích, ve znění zákona č. 117/1994 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 296/1995 Sb., zákona č. 322/1996 Sb. a zákona č. 340/2000 Sb. (v textu též „zákon o politických stranách“) Jestliže politická strana předloží výroční finanční zprávu pouze Nejvyššímu správnímu soudu, nemůže tato skutečnost znamenat splnění zákonné povinnosti ve smyslu $ 18 odst. 1 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v po- litických hnutích. Soudu v takovém případě nepřísluší přijímat výroční finanční zprávy politických stran a věcně je hodnotit (aniž by předtím byly předloženy Po- 1446 slanecké sněmovně), a tak obcházet zákonem daný postup či dokonce nahrazovat činnost Poslanecké sněmovny.
Podle ustanovení $ 4 písm. a) zákona o politických stranách nemohou vznikat a vy- víjet činnost strany a hnutí, které porušují 84 ústavu a zákony nebo jejichž cílem je odstra- nění demokratických základů státu. Podle ustanovení $ 18 odst. 1 zákona o politických stranách jsou pak strany a hnutí povinny předložit každoročně do 1. dubna Poslanecké sněmovně k informaci výroční finanční zprá- vu v členění konkretizovaném pod písm. a) až © citovaného ustanovení. Z ustanovení $ 14 odst. 1 zákona o politic- kých stranách se podává, že Činnost strany a hnutí může být rozhodnutím soudu pozasta- vena, jestliže jejich činnost je v rozporu s $ 1 až 5, $ 6 odst. 5 a $ 17 až 19 tohoto zákona ne- bo se stanovami.
Podle ustanovení $ 15 odst. 1 zákona o politických stranách o rozpuštění strany a hnutí, pozastavení činnosti strany a hnutí a o znovuobnovení jejich činnosti roz- hoduje Nejvyšší správní soud. Návrh podá vláda; pokud tak neučiní do 30 dnů od doru- čení podnětu, může návrh podat prezident republiky. O návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí, pozastavení nebo znovuobnovení jejich činnosti rozho- duje Nejvyšší správní soud v řízení podle čás- ti třetí hlavy druhé dílu pátého soudního řá- du správního.
Podle $ 96 s. ř. s. rozhoduje o návrhu na rozpuštění politické strany nebo politického hnutí soud podle skutkového sta- vu, který tu je v době rozhodnutí soudu. Na základě výše citovaných ustanovení mu- sel Nejvyšší správní soud zejména uvážit, zda skutečně odpůrce nesplnil své povinnosti vy- plývající mu ze zákona o politických stranách. Z obsahu spisu soud zejména konstatuje, že z usnesení Poslanecké sněmovny č. 495 ze 16. schůze (21. 5. 2003) a č. 1136 z 31. schůze C7. 5. 2004), které navrhovatel přiložil k návrhu, vyplývá, že odpůrce nesplnil svoji zákonnou po- vinnost předložit včas Poslanecké sněmovně své výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003.
V reakci na příslib předsedkyně odpůrce, která se ve vyjádření k návrhu zavázala dodat potřebné dokumenty v nejkratší možné lhů- tě, vyzval Nejvyšší správní soud odpůrce svým přípisem ze dne 11. 7. 2005 (čj. Pst 1/2005-19), aby ve lhůtě jednoho měsíce do- ložil splnění svých zákonných povinností za roky 2002 a 2003. V návaznosti na tento pří- pis zaslal dne 23. 8. 2005 odpůrce Nejvyšší- mu správnímu soudu podání, ve kterém pou- ze konstatoval: „Na základě výzvy čj. Pst 1/2005-19 Vám zasíláme požadované doku- menty.“ Přílohu tohoto podání pak tvořily „Výroční finanční zpráva politické strany za rok 2002“, „Příloha k účetní uzávěrce podle S 39 vyhlášky č. 500/2002 Sb. k 31.
12. 2002“, „Výroční finanční zpráva politické strany za rok 2003“ a „Příloha k účetní uzávěrce podle $ 39 vyhlášky č. 500/2002 Sb. k 31. 12. 2003“. K dotazu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 10. 2005, čj. Pst 1/2005-22, jehož sou- částí byly též kopie výše uvedených příloh podání odpůrce ze dne 23. 8. 2005, zaslala Poslanecká sněmovna Parlamentu České re- publiky soudu dne 15. 11. 2005 sdělení čj. RV/8.11.05/11622/902, v němž se uvádí, že „politická strana Helax — Ostrava se baví do dnešního dne (tj. 14.
11. 2005) nepředložila Poslanecké sněmovně za roky 2002 a 2003 své výroční finanční zprávy, ačkoliv, jak uvá- díte.. je doručila dne 23. 8. 2005 Nejvyššímu správnímu soudu. Poslanecké sněmovně ne- byla doručena ani výroční finanční zpráva této politické strany za rok 2004“. K dotazu Nejvyššího správního soudu pak dne 19. 1. 2007 Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky opakovaně sdělila, že jí odpůrce ne- předložil výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003 a dodala, že odpůrce nepředložil výroč- ní finanční zprávy ani za roky 2004 a 2005.
Vzhledem k tomu, že podle $ 96 s. ř. s. roz- hoduje Nejvyšší správní soud o návrhu na po- zastavení činnosti politické strany nebo poli- tického hnutí podle skutkového stavu, který tu je v době rozhodnutí soudu, musel soud ještě postavit najisto, zda odpůrce v mezidobí (tedy od posledního sdělení kontrolního vý- boru Poslanecké sněmovny ze dne 19. 1. 2007 do doby rozhodnutí) zpětně tuto svoji zákonnou povinnost nesplnil. Jak ovšem Nej- vyšší správní soud zjistil (zejména úřední záz- nam na č. 1.
43), nedoplnila v uvedeném ob- dobí zpětně za roky 2003 a předchozí své finanční zprávy žádná politická strana nebo hnutí. Tuto skutečnost lze doložit také pře- hledem a obsahem jednotlivých usnesení kontrolního výboru Poslanecké sněmovny uveřejněném na internetových stránkách Po- slanecké sněmovny Parlamentu České repub- liky (www.psp.cz). Z usnesení kontrolního výboru č. 99 z jeho 10. schůze ze dne 24. 4. 2007 je navíc zřejmé, že odpůrce doposud nepředložil výroční finanční zprávu ani za rok 2006.
Jak tedy vyplývá z reprodukovaných lis- tinných důkazů obsažených ve spise, shora popsané zákonné povinnosti odpůrce sku- tečně nesplnil, když opakovaně nepředložil příslušnému orgánu, tedy Poslanecké sně- movně Parlamentu České republiky, výroční finanční zprávy splňující náležitosti stanove- né v $ 18 odst. 1 zákona politických stranách. V této souvislosti považuje Nejvyšší správ- ní soud za nezbytné zdůraznit, jak již učinil například i ve svém rozhodnutí ze dne 6. 4. 2005, čj. Pst 2/2003-69 (č. 586/2005 Sb. NSS), že nesplnění povinnosti stanovené v $ 18 odst. 1 zákona o politických stranách před- stavuje zvláštní a samostatný důvod, pro kte- rý může zdejší soud rozhodnut o pozastavení činnosti politické strany (hnutí).
Z ústavněprávního hlediska je především nutno konstatovat [a v tomto směru Nejvyšší správní soud plynule navazuje na judikaturu Ústavního soudu ČR (viz zejména nález sp. zn. PL ÚS 26/94, tn: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, str. 113 a násl.)], že „politické strany představují státem privilegované korporace soukromého práva, nezbytné v reprezentativ- ní formě vlády, jejichž základní funkcí je vy- tvářet svorník mezi státem a společností tím, že aktivizují a zapojují občany do správy ve- řejných záležitostí“ Toto jejich vymezení bez- prostředně vyplývá především z čl.
5 Ústavy ČR a z čl. 20 a 22 Listiny základních práv a svobod. Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým konstitucio- 85 1446 nalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. sta- tusovou teorii politických stran (K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politis- chen Parteien im modernen Staat, n: G. Zie- bura: Beitráge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.), kterou je možno označit za obecně uznávanou ústavněprávní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají politické strany naplňovat status „svobody, rovnosti a veřejnosti“.
Podstata této teorie vychází z myšlenky, že „politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostat- ním politickým stranám a ke společnosti. Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah ke společnosti status veřejnosti (trans- parentnosti)“. Průmět statusu veřejnosti (a v konečném důsledku také rovnosti ve smyslu respektování stejných právních po- vinností všemi politickými stranami) do ob- lasti jednoduchého práva představuje podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu rovněž ustanovení $ 18 zákona o politických stranách, podle něhož jsou politické strany povinny každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu.
Podle názoru zdejšího soudu proto odpo- vídá smyslu ustanovení $ 14 odst. 1 zákona o politických stranách, že za situace, kdy poli- tická strana nebo politické hnutí výroční fi- nanční zprávu nepředložily buď vůbec, ane- bo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení $ 18 odst. 1 zákona o politických stranách opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel i ze shora již cito- vaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18.
10. 1995, sp. zn. PI. ÚS 26/94, podle kterého stra- ny a hnutí trvale porušující zákon (tedy niko- li jednorázově, porušování musí mít charak- ter perpetuálního chování - viz zejména znění $ 4 zákona o politických stranách) ne- mohou vyvíjet činnost, neboť tímto opakova- ným porušováním zákonů se chovají způso- bem ohrožujícím demokratické základy státu. I v tomto ohledu je tedy třeba dát za pravdu navrhovateli. 86 Je sice pravdou, že odpůrce zaslal jako přílohy svého podání ze dne 23. 8. 2005 na základě výzvy k doložení splnění svých zá- konných povinností Nejvyššímu správnímu soudu výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003, k tomu je soud nicméně nucen nejpr- ve zopakovat přesné znění ustanovení $ 18 zákona o politických stranách, ze kterého se jednoznačně podává, že „Strana a hnutí jsou povinny předložit každoročně (výroční fi- nanční zprávu - pozn. soudu) Poslanecké sněmovně“.
Jak ovšem soud opakovaně ově- řoval a výše doložil, výroční finanční zprávy za inkriminované roky Poslanecké sněmovně odpůrcem předloženy nebyly. Takový výklad soudu přitom rozhodně nelze považovat za nežádoucí „prostý gramatický výklad“ či „pře- pjatý formalismus“ ve smyslu ustálené judika- tury Ústavního soudu; ostatně Nejvyšší správ- ní soud kopie výročních finančních zpráv Poslanecké sněmovně zaslal. V projednávané věci je totiž zřejmé, že se v případě zanedbání zákonné povinnosti podle ustanovení $ 18 odst. 1 zákona o politických stranách odpůr- cem nejedná o výjimečný exces, který by měl odpůrce snahu řádně i včas napravit a zabrá- nit do budoucna jeho opakování.
Odpůrce se sice pokusil doložit splnění svých povinností (výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003) namísto Poslanecké sněmovně Nej- vyššímu správnímu soudu, ovšem jeho další postup (tedy nepředložení výročních finanč- ních zpráv ani za roky 2004 až 2006) rozhod- ně nedodává jeho úmyslům dodržovat právní předpisy související s činností politických stran na vážnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti ještě pro úplnost dodává (zejmé- na s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), že soudní moci přísluší hodnotit správnost či úplnost výročních finančních zpráv případ- ně až po jejich předložení Poslanecké sně- movně; jinak řečeno soudu rozhodně nepří- sluší přijímat výroční finanční zprávy a věcně je hodnotit, aniž by předtím byly předloženy Poslanecké sněmovně, a tak de facto obchá- zet zákonem jasně stanovený postup či snad dokonce nahrazovat činnost Poslanecké sně- movny.
xx Nejvyšší správní soud sice připouští, že pozastavení činnosti určité politické strany představuje poměrně výrazný zásah do jejích práv (zejména ve smyslu čl. 20 Listiny základ- ních práv a svobod), který se může zřejmě nejvýrazněji projevit v omezení práva takové strany nominovat své kandidáty ve volbách. V tomto ohledu nicméně soud také podotý- ká, mimo jiné i s ohledem na zásadu „vigilan- tibus iura“ („nechť si každý střeží svá práva“), že právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich (čl.
20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) s sebou přináší i celou řadu povinností a je v zájmu každé politické strany či hnutí střežit si svá práva i tím způsobem, že bude řádně a včas plnit zákonem dané po- vinnosti. Ve světle shora citovaných ustano- vení zákona o politických stranách navíc ne- lze souhlasit ani s předsedkyní odpůrce v tom, že by po pozastavení činnosti musela politic- ká strana procházet celým procesem zakládá- ní politické strany od shromáždění podpisů až po registraci na Ministerstvu vnitra.
Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že podle ustanovení $ 14 odst. 2 zákona o politických stranách mohou strany a hnutí při pozastavení činnos- ti činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku. Trvajíli i nadále skuteč- nosti, pro které byla činnost strany pozasta- vena, podají orgány uvedené v $ 15 citované- ho zákona žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany.
Podle $ 14 odst. 3 téhož zá- kona, pokud dojde ve stanovené lhůtě k od- stranění stavu, který byl důvodem pro poza- stavení činnosti strany a hnutí, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem. V projednávané věci lze tedy uzavřít, že doručení výročních finančních zpráv politic- kou stranou přímo Nejvyššímu správnímu soudu nemůže bez dalšího představovat řád- né splnění zákonných povinností ve smyslu ustanovení $ 18 odst. 1 zákona o politických stranách, a Nejvyšší správní soud proto roz- hodl na základě návrhu oprávněného subjek- tu o pozastavení činnosti odpůrce, a to z dů- vodu nesplnění podmínek uvedených právě v citovaném ustanovení zákona o politických stranách.
1447 Ochrana spotřebitele: informace 0 ceně výrobků a služeb k $ 12 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění zákona č. 145/2000 Sb. Pokud žalobce jako provozovatel autobusové dopravy poskytl cestujícím infor- maci o ceně jízdného až tehdy, když se cestující nacházeli v placeném přepravním prostoru vozidla, tedy po uzavření smlouvy © přepravě, porušil tím $ 12 zákona č. 643/1992 Sb., o ochraně spotřebitele.
Vláda České republiky proti politické straně Helax - Ostrava se baví o pozastavení čin-
Nejvyšší správní soud se v této souvislosti ztotožňuje s předním německým konstitucionalistou K. Hessem, který zformuloval tzv. statusovou teorii politických stran [K. Hesse: Die verfassungsrechtliche Stellung der politischen Parteien im modernen Staat, in: G. Ziebura: Beiträge zur allgemeinen Parteienlehre, str. 124 a násl.], kterou je možno označit za obecně uznávanou ústavně právní evropskou doktrínu. Podle této teorie mají politické strany naplňovat status „svobody, rovnosti a veřejnosti“. Podstata této teorie vychází z myšlenky, že „politické strany se nacházejí v určitých typech vztahů: ke státu, k ostatním politickým stranám a ke společnosti.
Pro vztah politických stran ke státu by měl být určující status svobody, pro vztah k ostatním stranám status rovnosti a pro vztah ke společnosti status veřejnosti (transparentnosti)“. Průmět statusu veřejnosti (a v konečném důsledku také rovnosti ve smyslu respektování stejných právních povinností všemi politickými stranami) do oblasti jednoduchého práva představuje podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu rovněž ustanovení § 18 zákona o politických stranách, podle něhož jsou politické strany povinny každoročně předkládat Poslanecké sněmovně výroční finanční zprávu.
Podle názoru zdejšího soudu proto odpovídá smyslu ustanovení § 14 odst. 1 zákona o politických stranách, že za situace, kdy politická strana nebo politické hnutí výroční finanční zprávu nepředložily buď vůbec, anebo ji nepředložily se zákonem požadovanými náležitostmi, a kdy se tak stalo opakovaně, pak takové porušení ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách opodstatňuje pozastavení činnosti politické strany nebo politického hnutí. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování vycházel i ze shora již citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 26/94, podle kterého strany a hnutí trvale porušující zákon (tedy nikoli jednorázově, porušování musí mít charakter perpetuálního chování – viz zejména znění § 4 zákona o politických stranách) nemohou vyvíjet činnost, neboť tímto opakovaným porušováním zákonů se chovají způsobem ohrožujícím demokratické základy státu. I v tomto ohledu je tedy třeba dát za pravdu navrhovateli.
Je sice pravdou, že odpůrce zaslal jako přílohy svého podání ze dne 23. 8. 2005 na základě výzvy k doložení splnění svých zákonných povinností Nejvyššímu správnímu soudu výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003, k tomu je soud nicméně nucen nejprve zopakovat přesné znění ustanovení § 18 zákona o politických stranách, ze kterého se jednoznačně podává, že „Strana a hnutí jsou povinny předložit každoročně (výroční finanční zprávu – pozn. soudu) Poslanecké sněmovně.“ Jak ovšem soud opakovaně ověřoval a výše doložil, výroční finanční zprávy za inkriminované roky Poslanecké sněmovně odpůrcem předloženy nebyly.
Takový výklad soudu přitom rozhodně nelze považovat za nežádoucí „prostý gramatický výklad“ či „přepjatý formalismus“ ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu; ostatně Nejvyšší správní soud kopie výročních finančních zpráv Poslanecké sněmovně zaslal. V projednávané věci je totiž zřejmé, že se v případě zanedbání zákonné povinnosti podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách odpůrcem nejedná o výjimečný exces, který by měl odpůrce snahu řádně i včas napravit a zabránit do budoucna jeho opakování.
Odpůrce se sice pokusil doložit splnění svých povinností (výroční finanční zprávy za roky 2002 a 2003) namísto Poslanecké sněmovně Nejvyššímu správnímu soudu, ovšem jeho další postup (tedy nepředložení výročních finančních zpráv ani za roky 2004 až 2006) rozhodně nedodává jeho úmyslům dodržovat právní předpisy související s činností politických stran na vážnosti. Nejvyšší správní soud v této souvislosti ještě pro úplnost dodává (zejména s ohledem na čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), že soudní moci přísluší hodnotit správnost či úplnost výročních finančních zpráv případně až po jejich předložení Poslanecké sněmovně; jinak řečeno soudu rozhodně nepřísluší přijímat výroční finanční zprávy a věcně je hodnotit, aniž by předtím byly předloženy Poslanecké sněmovně, a tak de facto obcházet zákonem jasně stanovený postup či snad dokonce nahrazovat činnost Poslanecké sněmovny.
Nejvyšší správní soud sice připouští, že pozastavení činnosti určité politické strany představuje poměrně výrazný zásah do jejích práv (zejména ve smyslu čl. 20 Listiny základních práv a svobod), který se může zřejmě nejvýrazněji projevit v omezení práva takové strany nominovat své kandidáty ve volbách. V tomto ohledu nicméně soud také podotýká, mimo jiné i s ohledem na zásadu „vigilantibus iura“ („nechť si každý střeží svá práva“), že právo zakládat politické strany a sdružovat se v nich (čl. 20 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) s sebou přináší i celou řadu povinností a je v zájmu každé politické strany či hnutí, střežit si svá práva i tím způsobem, že bude řádně a včas plnit zákonem dané povinnosti.
Ve světle shora citovaných ustanovení zákona o politických stranách navíc nelze souhlasit ani s předsedkyní odpůrce v tom, že by po pozastavení činnosti musela politická strana procházet celým procesem zakládání politické strany od shromáždění podpisů až po registraci na Ministerstvu vnitra. Na tomto místě považuje Nejvyšší správní soud za vhodné připomenout, že podle ustanovení § 14 odst. 2 zákona o politických stranách mohou strany a hnutí při pozastavení činnosti činit pouze úkony zaměřené na odstranění stavu, který byl důvodem k rozhodnutí soudu o pozastavení jejich činnosti, a to nejdéle po dobu jednoho roku.
Trvají li i nadále skutečnosti, pro které byla činnost strany pozastavena, podají orgány uvedené v § 15 citovaného zákona žalobu ve správním soudnictví na rozpuštění strany. Podle § 14 odst. 3 téhož zákona, pokud dojde ve stanovené lhůtě k odstranění stavu, který byl důvodem pro pozastavení činnosti strany a hnutí, považuje se činnost strany a hnutí za řádně obnovenou dnem, kterým byla stanovená povinnost uznána za splněnou příslušným orgánem.
V projednávané věci lze tedy uzavřít, že doručení výročních finančních zpráv politickou stranou přímo Nejvyššímu správnímu soudu nemůže bez dalšího představovat řádné splnění zákonných povinností ve smyslu ustanovení § 18 odst. 1 zákona o politických stranách, a Nejvyšší správní soud proto rozhodl na základě návrhu oprávněného subjektu o pozastavení činnosti odpůrce, a to z důvodu nesplnění podmínek uvedených právě v citovaném ustanovení zákona o politických stranách,
Výrok o nákladech řízení se opírá zejména o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšný odpůrce právo na náhradu nákladů řízení nemá a úspěšný navrhovatel náhradu nákladů výslovně nepožadoval a zjevně mu v této souvislosti žádné náklady řízení ani nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku je přípustná obnova řízení za podmínek uvedených v § 111 a násl. s. ř. s. Návrh na obnovu řízení lze podat k Nejvyššímu správnímu soudu ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy ten, kdo obnovu řízení navrhuje, se dozvěděl o důvodu obnovy. Po třech letech od právní moci napadeného rozhodnutí však může být návrh podán jen tehdy, jestliže byl zrušen trestní rozsudek, jímž byl soud při svém rozhodování vázán. V Brně dne 24. července 2007
JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu