<b>Pro splnění podmínky uvedené v § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, se nevyžaduje, aby rozhodnutí služebního orgánu ve stanovených lhůtách též nabylo právní moci.</b>
odnutí: 20.10.1999
Typ rozhodnutí: stanovisko
Heslo: Vojáci (i příslušníci policie)
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod číslem: 9 / 2000
Stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 20. 10. 1999, sp. zn. S 296/99 k výkladu
ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Právní věta: Pro splnění podmínky uvedené v § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992
Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, se nevyžaduje, aby rozhodnutí služebního orgánu ve
stanovených lhůtách též nabylo právní moci.
Plénum Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 28 odst. 3 a § 31
odst. 3 písm. b) zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, a podle čl. 23 písm. b) Jednacího řádu Nejvyššího soudu
České republiky přijalo toto
stanovisko:
V rozhodovací praxi soudů se vyskytl nejednotný právní názor na
rozhodování podle § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
“zákon č. 186/1992 Sb.”). Podstatou rozdílů je posuzování otázky, zda je třeba,
aby rozhodnutí služebního orgánu o propuštění policisty ve lhůtách uvedených v
citovaném ustanovení též nabylo právní moci, anebo zda postačí, je-li v těchto
lhůtách rozhodnuto alespoň nepravomocně s tím, že rozhodnutí může nabýt právní
moci i po uplynutí lhůt. Nejednotnost v posuzování uvedené otázky byla zjištěna
ze soudních rozhodnutí, jimiž bylo přezkoumáváno správní rozhodnutí služebních
orgánů Policie České republiky a Vězeňské služby České republiky o propuštění
příslušníků těchto sborů ze služebního poměru.
Na straně jedné jde např. o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 23. 12. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České
republiky - Správy východočeského kraje v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto
odvolání policisty podané proti rozkazu ředitele Okresního ředitelství Policie
České republiky v Havlíčkově Brodě o propuštění ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky. Uvedený soud ve svém rozsudku zaujal k
posuzované problematice právní názor spočívající v tom, že § 106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. nestanoví požadavek, aby ve lhůtě zde uvedené muselo být
rozhodnuto pravomocně. Pokud by měl zákonodárce takový úmysl, musel by to v
zákoně stanovit.
Na druhé straně jde např. o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.
10. 1996, kterým bylo zrušeno rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby
České republiky, jímž bylo zamítnuto odvolání příslušníka této služby podané
proti rozhodnutí ředitele Vězeňské služby České republiky, Ústavu pro výkon
vazby v Litoměřicích, o propuštění ze služebního poměru příslušníka Vězeňské
služby České republiky. Uvedený soud ve svém rozsudku vyslovil názor založený
na úvaze, že pokud má být ve lhůtách uvedených v § 106 odst. 3 zákona č.
186/1992 Sb. rozhodnuto o propuštění ze služebního poměru, musí se jednat o
rozhodnutí konečné. Podle přesvědčení tohoto soudu z dikce citovaného
ustanovení nelze dovodit, že stanovené lhůty se vztahují pouze na rozhodnutí
služebního funkcionáře, který rozhoduje v prvním stupni. Lhůta stanovená pro
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se neprodlužuje ani o lhůtu
stanovenou pro rozhodnutí o odvolání podle § 133 odst. 2 cit. zákona, která má
jen pořádkový charakter.
Vzhledem k této nejednotnosti v rozhodovací činnosti soudů navrhla
předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky podle § 29 odst. 1 a § 32 odst.
1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
ve spojení s čl. 31 odst. 1 písm. e) Jednacího řádu Nejvyššího soudu České
republiky, aby plénum Nejvyššího soudu České republiky zaujalo stanovisko k
výkladu ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.
Před zaujetím stanoviska si Nejvyšší soud České republiky podle § 29
odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, vyžádal vyjádření k výkladu dotčených ustanovení od právnických
fakult Karlovy univerzity v Praze a Masarykovy univerzity v Brně, od
Ministerstva vnitra, od Ministerstva spravedlnosti, od Nejvyššího státního
zastupitelství, od Vrchních soudů v Praze a v Olomouci, od krajských soudů a
Městského soudu v Praze, od Policejního prezidia Policie České republiky a od
Generálního ředitelství Vězeňské služby.
Návrh stanoviska, který v podstatě odpovídal jeho schválené podobě, podpořila
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ministerstvo vnitra, Nejvyšší
státní zastupitelství, Vrchní soud v Praze, Krajské soudy v Českých
Budějovicích a v Plzni, Policejní prezidium Policie České republiky a Generální
ředitelství Vězeňské služby. Ostatní oslovená místa se do zasedání pléna
Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřila. Městský soud v Praze zaslal dvě
protichůdná vyjádření. Soudci správního úseku se vyslovili proti návrhu
stanoviska a podpořili právní názor zaujatý ve výše citovaném rozsudku tohoto
soudu. Podle jejich přesvědčení by skutečnost, že ve stanovených lhůtách
postačí rozhodnout služebním funkcionářem v prvním stupni, musela být výslovně
v zákoně upravena, a není-li tomu tak, lze o rozhodnutí ve věci mluvit jen
tehdy, je-li rozhodnuto pravomocně. Dále je v této souvislosti poukazováno na
význam stanovení objektivní lhůty a na to, že její překročení je v rozporu s
právní jistotou účastníka. Zevšeobecňovací senát Městského soudu v Praze se
přiklonil k názoru zaujatému v návrhu stanoviska, protože jeho argumenty
považuje za přesvědčivější a zejména lépe vyhovující praktickým potřebám.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze dále poukázala na podobný
problém spočívající ve výkladu lhůty stanovené pro rozhodnutí o přestupku v
ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání
jeden rok, přičemž tato lhůta je vykládána tak, že je nezbytné, aby v ní
rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci. Dále se právnická fakulta přimlouvá
za pozitivní formulaci výkladu ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992
Sb., jehož cílem je posílení právní jistoty policisty, jakož i snaha
minimalizovat případný nátlak na jeho osobu či na výkon služby. Podle
citovaného ustanovení tedy spočívá způsob ochrany policisty v tom, že časově
limituje prvostupňové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze pak doplnil svoje
vyjádření o argumentaci založenou na trojím možném způsobu stanovení lhůty pro
rozhodnutí: buď tak, že v dané lhůtě musí být rozhodnutí vydáno, nebo že
rozhodnutí musí být (účastníkům) doručeno, anebo že musí nabýt právní moci.
Pokud je v zákoně uveden některý z těchto způsobů určení lhůty, jsou zbývající
dva vyloučeny. Nejčastěji je sice lhůta vymezena jen tak, že v ní musí být
rozhodnuto, aniž je přesněji uveden konkrétní způsob jejího určení, přičemž
praxe správních orgánů i judikatura v takových případech požadují, aby v dané
lhůtě rozhodnutí nabylo právní moci, tj. aby bylo v řádném správním řízení
neměnné. Tato praxe a judikatura se ovšem podle přesvědčení Vrchního soudu v
Praze nevztahuje na případy, kdy lhůta, v níž musí být rozhodnuto, je vymezena
přesněji, tedy některým ze tří naznačených způsobů.
Po přihlédnutí k těmto vyjádřením zaujalo plénum Nejvyššího soudu České
republiky stanovisko ke sjednocení výkladu předmětných ustanovení na základě
následujících úvah:
Podle § 106 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. platí, že policista může
být propuštěn ze služebního poměru, jestliže:
a) pro něj v důsledku snížení početních stavů policie, schváleného vládou
České republiky, není zařazení,
b) podle posudku lékařské komise dlouhodobě pozbyl ze zdravotních důvodů
způsobilost vykonávat jakoukoliv funkci v policii,
c) je podle závěrů služebního hodnocení nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv
funkci v policii,
d) porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem,
e) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody.
Ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. stanoví, že o
propuštění z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. c), d) a e) cit. zákona
může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod
propuštění zjistil, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod
vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí policistovi též doručeno. Jde-li o
propuštění z důvodu uvedeného v § 106 odst. 1 písm. c) cit. zákona,
nezapočítává se do lhůty dvou měsíců doba, po kterou je policista uznán dočasně
neschopným služby pro nemoc nebo úraz.
Podle § 159 zákona č. 186/1992 Sb. se ustanovení tohoto zákona s
některými odchylkami přiměřeně užijí i na služební poměr příslušníků Vězeňské
služby České republiky do doby přijetí zákona České národní rady o služebním
poměru příslušníků Vězeňské služby České republiky. Podle § 25 odst. 1 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, pak
platí, že služební poměr příslušníků těchto sborů upravuje zvláštní zákon,
kterým se rozumí zákon č. 186/1992 Sb.
Pokud jde o vlastní výklad sporných zákonných ustanovení, z výše
uvedeného obsahu § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. především nelze dovodit,
že by rozhodnutí o propuštění policisty z důvodů uvedených v § 106 odst. 1
písm. c), d) a e) téhož zákona muselo ve stanovených lhůtách nabýt právní moci.
Citované ustanovení takovou podmínku neobsahuje, proto by nezbytnost jejího
splnění musela vyplývat z jiných ustanovení zákona. Tak tomu ovšem není,
protože zákon č. 186/1992 Sb. ani jiná zákonná norma neposkytuje oporu pro
závěr, který učinil Městský soud v Praze ve svém výše uvedeném rozsudku, totiž
že se musí jednat o rozhodnutí konečné a pravomocné. Jestliže by zákonodárce
skutečně chtěl stanovit požadavek, aby rozhodnutí ve vymezených lhůtách bylo
nejen vydáno, ale též aby nabylo právní moci, nic mu nebránilo výslovně to
vyjádřit v § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., a to např. dovětkem v tom
smyslu, že v těchto lhůtách musí rozhodnutí též nabýt právní moci. Proto
slovnímu spojení “může být rozhodnuto” obsaženému v citovaném ustanovení je
třeba rozumět tak, že postačí rozhodnutí služebního funkcionáře učiněné v
prvním stupni, i když ve lhůtách stanovených pro rozhodnutí nenabylo právní
moci.
Tomuto závěru nasvědčuje i další argument. Ustanovení § 106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. obsahuje rovněž zákonný příkaz, podle kterého ve lhůtách
zde uvedených musí být rozhodnutí (o propuštění) policistovi též doručeno.
Kdyby v těchto lhůtách mělo rozhodnutí rovněž nabýt právní moci, pak by zmíněná
povinnost doručení rozhodnutí policistovi byla zbytečná, poněvadž s ohledem na
ustanovení § 124 odst. 1 a § 132 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí
nemůže nabýt právní moci, aniž bylo policistovi jako účastníkovi řízení
doručeno. Každé rozhodnutí totiž musí být účastníkovi řízení doručeno a lhůta k
podání odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře běží až od jeho
doručení. Stanovení povinnosti doručit ve vymezených lhůtách rozhodnutí o
propuštění ze služebního poměru policistovi lze proto považovat za zvláštní
způsob vymezení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu v prvním stupni a tento
způsob vylučuje úvahu, že rozhodnutí o propuštění musí ve stejných lhůtách
nabýt právní moci.
Opačný právní názor, který zaujal v citovaném rozhodnutí Městský soud v
Praze, by navíc znemožňoval dostatečně kvalifikované rozhodování a náležité
přezkoumání rozhodnutí v odvolacím řízení, popřípadě též v řízení před soudem,
zejména s ohledem na délku subjektivní lhůty uvedené v § 106 odst. 3 zákona č.
186/1992 Sb. Nelze totiž přehlédnout, že lhůta stanovená pro rozhodnutí
odvolacího orgánu podle § 133 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. (maximálně 60
dnů) ve spojení s lhůtou pro podání odvolání (15 dnů) by ztrácela na významu,
kdyby muselo rozhodnutí o propuštění policisty v subjektivní lhůtě dvou měsíců
nabýt právní moci. Přitom právě otázka správného posouzení důvodů k propuštění
může patřit k nejsložitějším vzhledem k tomu, jaké důsledky má pro policistu
rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění policisty ze služebního poměru.
Pro kvalifikované rozhodování v obou stupních tedy musí být vytvořen dostatečný
časový prostor. To platí i ve vztahu k soudnímu přezkoumání takového
rozhodnutí, kterého zpravidla nelze dosáhnout v subjektivní lhůtě dvou měsíců.
Na základě všech výše uvedených skutečností zaujalo plénum Nejvyššího
soudu České republiky stanovisko, že jazykovému výkladu předmětných ustanovení
zákona č. 186/1992 Sb., jejich systematickému zařazení, logickým souvislostem i
jejich smyslu a účelu nejlépe odpovídá výklad vyjádřený v právní větě tohoto
stanoviska.
Stanovisko pléna Nejvyššího soudu z 20. 10. 1999, sp. zn. S 296/99 k výkladu
ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků
Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů
Právní věta: <b>Pro splnění podmínky uvedené v § 106 odst. 3 zákona č.
186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění
pozdějších předpisů, se nevyžaduje, aby rozhodnutí služebního orgánu ve
stanovených lhůtách též nabylo právní moci.</b>
Plénum Nejvyššího soudu České republiky ve smyslu § 28 odst. 3 a § 31
odst. 3 písm. b) zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění
pozdějších předpisů, a podle čl. 23 písm. b) Jednacího řádu Nejvyššího soudu
České republiky přijalo toto
stanovisko:
V rozhodovací praxi soudů se vyskytl nejednotný právní názor na
rozhodování podle § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru
příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
“zákon č. 186/1992 Sb.”). Podstatou rozdílů je posuzování otázky, zda je třeba,
aby rozhodnutí služebního orgánu o propuštění policisty ve lhůtách uvedených v
citovaném ustanovení též nabylo právní moci, anebo zda postačí, je-li v těchto
lhůtách rozhodnuto alespoň nepravomocně s tím, že rozhodnutí může nabýt právní
moci i po uplynutí lhůt. Nejednotnost v posuzování uvedené otázky byla zjištěna
ze soudních rozhodnutí, jimiž bylo přezkoumáváno správní rozhodnutí služebních
orgánů Policie České republiky a Vězeňské služby České republiky o propuštění
příslušníků těchto sborů ze služebního poměru.
Na straně jedné jde např. o rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 23. 12. 1996, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí ředitele Policie České
republiky - Správy východočeského kraje v Hradci Králové, jímž bylo zamítnuto
odvolání policisty podané proti rozkazu ředitele Okresního ředitelství Policie
České republiky v Havlíčkově Brodě o propuštění ze služebního poměru
příslušníka Policie České republiky. Uvedený soud ve svém rozsudku zaujal k
posuzované problematice právní názor spočívající v tom, že § 106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. nestanoví požadavek, aby ve lhůtě zde uvedené muselo být
rozhodnuto pravomocně. Pokud by měl zákonodárce takový úmysl, musel by to v
zákoně stanovit.
Na druhé straně jde např. o rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18.
10. 1996, kterým bylo zrušeno rozhodnutí generálního ředitele Vězeňské služby
České republiky, jímž bylo zamítnuto odvolání příslušníka této služby podané
proti rozhodnutí ředitele Vězeňské služby České republiky, Ústavu pro výkon
vazby v Litoměřicích, o propuštění ze služebního poměru příslušníka Vězeňské
služby České republiky. Uvedený soud ve svém rozsudku vyslovil názor založený
na úvaze, že pokud má být ve lhůtách uvedených v § 106 odst. 3 zákona č.
186/1992 Sb. rozhodnuto o propuštění ze služebního poměru, musí se jednat o
rozhodnutí konečné. Podle přesvědčení tohoto soudu z dikce citovaného
ustanovení nelze dovodit, že stanovené lhůty se vztahují pouze na rozhodnutí
služebního funkcionáře, který rozhoduje v prvním stupni. Lhůta stanovená pro
rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru se neprodlužuje ani o lhůtu
stanovenou pro rozhodnutí o odvolání podle § 133 odst. 2 cit. zákona, která má
jen pořádkový charakter.
Vzhledem k této nejednotnosti v rozhodovací činnosti soudů navrhla
předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky podle § 29 odst. 1 a § 32 odst.
1 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů,
ve spojení s čl. 31 odst. 1 písm. e) Jednacího řádu Nejvyššího soudu České
republiky, aby plénum Nejvyššího soudu České republiky zaujalo stanovisko k
výkladu ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb.
Před zaujetím stanoviska si Nejvyšší soud České republiky podle § 29
odst. 2 zák. č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších
předpisů, vyžádal vyjádření k výkladu dotčených ustanovení od právnických
fakult Karlovy univerzity v Praze a Masarykovy univerzity v Brně, od
Ministerstva vnitra, od Ministerstva spravedlnosti, od Nejvyššího státního
zastupitelství, od Vrchních soudů v Praze a v Olomouci, od krajských soudů a
Městského soudu v Praze, od Policejního prezidia Policie České republiky a od
Generálního ředitelství Vězeňské služby.
Návrh stanoviska, který v podstatě odpovídal jeho schválené podobě, podpořila
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, Ministerstvo vnitra, Nejvyšší
státní zastupitelství, Vrchní soud v Praze, Krajské soudy v Českých
Budějovicích a v Plzni, Policejní prezidium Policie České republiky a Generální
ředitelství Vězeňské služby. Ostatní oslovená místa se do zasedání pléna
Nejvyššího soudu České republiky nevyjádřila. Městský soud v Praze zaslal dvě
protichůdná vyjádření. Soudci správního úseku se vyslovili proti návrhu
stanoviska a podpořili právní názor zaujatý ve výše citovaném rozsudku tohoto
soudu. Podle jejich přesvědčení by skutečnost, že ve stanovených lhůtách
postačí rozhodnout služebním funkcionářem v prvním stupni, musela být výslovně
v zákoně upravena, a není-li tomu tak, lze o rozhodnutí ve věci mluvit jen
tehdy, je-li rozhodnuto pravomocně. Dále je v této souvislosti poukazováno na
význam stanovení objektivní lhůty a na to, že její překročení je v rozporu s
právní jistotou účastníka. Zevšeobecňovací senát Městského soudu v Praze se
přiklonil k názoru zaujatému v návrhu stanoviska, protože jeho argumenty
považuje za přesvědčivější a zejména lépe vyhovující praktickým potřebám.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze dále poukázala na podobný
problém spočívající ve výkladu lhůty stanovené pro rozhodnutí o přestupku v
ustanovení § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších
předpisů, podle něhož nelze přestupek projednat, uplynul-li od jeho spáchání
jeden rok, přičemž tato lhůta je vykládána tak, že je nezbytné, aby v ní
rozhodnutí o přestupku nabylo právní moci. Dále se právnická fakulta přimlouvá
za pozitivní formulaci výkladu ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992
Sb., jehož cílem je posílení právní jistoty policisty, jakož i snaha
minimalizovat případný nátlak na jeho osobu či na výkon služby. Podle
citovaného ustanovení tedy spočívá způsob ochrany policisty v tom, že časově
limituje prvostupňové rozhodnutí. Vrchní soud v Praze pak doplnil svoje
vyjádření o argumentaci založenou na trojím možném způsobu stanovení lhůty pro
rozhodnutí: buď tak, že v dané lhůtě musí být rozhodnutí vydáno, nebo že
rozhodnutí musí být (účastníkům) doručeno, anebo že musí nabýt právní moci.
Pokud je v zákoně uveden některý z těchto způsobů určení lhůty, jsou zbývající
dva vyloučeny. Nejčastěji je sice lhůta vymezena jen tak, že v ní musí být
rozhodnuto, aniž je přesněji uveden konkrétní způsob jejího určení, přičemž
praxe správních orgánů i judikatura v takových případech požadují, aby v dané
lhůtě rozhodnutí nabylo právní moci, tj. aby bylo v řádném správním řízení
neměnné. Tato praxe a judikatura se ovšem podle přesvědčení Vrchního soudu v
Praze nevztahuje na případy, kdy lhůta, v níž musí být rozhodnuto, je vymezena
přesněji, tedy některým ze tří naznačených způsobů.
Po přihlédnutí k těmto vyjádřením zaujalo plénum Nejvyššího soudu České
republiky stanovisko ke sjednocení výkladu předmětných ustanovení na základě
následujících úvah:
Podle § 106 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. platí, že policista může
být propuštěn ze služebního poměru, jestliže:
a) pro něj v důsledku snížení početních stavů policie, schváleného vládou
České republiky, není zařazení,
b) podle posudku lékařské komise dlouhodobě pozbyl ze zdravotních důvodů
způsobilost vykonávat jakoukoliv funkci v policii,
c) je podle závěrů služebního hodnocení nezpůsobilý vykonávat jakoukoliv
funkci v policii,
d) porušil služební přísahu nebo služební povinnost zvlášť závažným způsobem,
e) byl pravomocně odsouzen pro trestný čin k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody.
Ustanovení § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. stanoví, že o
propuštění z důvodů uvedených v § 106 odst. 1 písm. c), d) a e) cit. zákona
může být rozhodnuto pouze do dvou měsíců ode dne, kdy služební funkcionář důvod
propuštění zjistil, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy tento důvod
vznikl; v těchto lhůtách musí být rozhodnutí policistovi též doručeno. Jde-li o
propuštění z důvodu uvedeného v § 106 odst. 1 písm. c) cit. zákona,
nezapočítává se do lhůty dvou měsíců doba, po kterou je policista uznán dočasně
neschopným služby pro nemoc nebo úraz.
Podle § 159 zákona č. 186/1992 Sb. se ustanovení tohoto zákona s
některými odchylkami přiměřeně užijí i na služební poměr příslušníků Vězeňské
služby České republiky do doby přijetí zákona České národní rady o služebním
poměru příslušníků Vězeňské služby České republiky. Podle § 25 odst. 1 zákona
č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, pak
platí, že služební poměr příslušníků těchto sborů upravuje zvláštní zákon,
kterým se rozumí zákon č. 186/1992 Sb.
Pokud jde o vlastní výklad sporných zákonných ustanovení, z výše
uvedeného obsahu § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb. především nelze dovodit,
že by rozhodnutí o propuštění policisty z důvodů uvedených v § 106 odst. 1
písm. c), d) a e) téhož zákona muselo ve stanovených lhůtách nabýt právní moci.
Citované ustanovení takovou podmínku neobsahuje, proto by nezbytnost jejího
splnění musela vyplývat z jiných ustanovení zákona. Tak tomu ovšem není,
protože zákon č. 186/1992 Sb. ani jiná zákonná norma neposkytuje oporu pro
závěr, který učinil Městský soud v Praze ve svém výše uvedeném rozsudku, totiž
že se musí jednat o rozhodnutí konečné a pravomocné. Jestliže by zákonodárce
skutečně chtěl stanovit požadavek, aby rozhodnutí ve vymezených lhůtách bylo
nejen vydáno, ale též aby nabylo právní moci, nic mu nebránilo výslovně to
vyjádřit v § 106 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., a to např. dovětkem v tom
smyslu, že v těchto lhůtách musí rozhodnutí též nabýt právní moci. Proto
slovnímu spojení “může být rozhodnuto” obsaženému v citovaném ustanovení je
třeba rozumět tak, že postačí rozhodnutí služebního funkcionáře učiněné v
prvním stupni, i když ve lhůtách stanovených pro rozhodnutí nenabylo právní
moci.
Tomuto závěru nasvědčuje i další argument. Ustanovení § 106 odst. 3
zákona č. 186/1992 Sb. obsahuje rovněž zákonný příkaz, podle kterého ve lhůtách
zde uvedených musí být rozhodnutí (o propuštění) policistovi též doručeno.
Kdyby v těchto lhůtách mělo rozhodnutí rovněž nabýt právní moci, pak by zmíněná
povinnost doručení rozhodnutí policistovi byla zbytečná, poněvadž s ohledem na
ustanovení § 124 odst. 1 a § 132 odst. 1 zákona č. 186/1992 Sb. rozhodnutí
nemůže nabýt právní moci, aniž bylo policistovi jako účastníkovi řízení
doručeno. Každé rozhodnutí totiž musí být účastníkovi řízení doručeno a lhůta k
podání odvolání proti rozhodnutí služebního funkcionáře běží až od jeho
doručení. Stanovení povinnosti doručit ve vymezených lhůtách rozhodnutí o
propuštění ze služebního poměru policistovi lze proto považovat za zvláštní
způsob vymezení lhůty pro rozhodnutí správního orgánu v prvním stupni a tento
způsob vylučuje úvahu, že rozhodnutí o propuštění musí ve stejných lhůtách
nabýt právní moci.
Opačný právní názor, který zaujal v citovaném rozhodnutí Městský soud v
Praze, by navíc znemožňoval dostatečně kvalifikované rozhodování a náležité
přezkoumání rozhodnutí v odvolacím řízení, popřípadě též v řízení před soudem,
zejména s ohledem na délku subjektivní lhůty uvedené v § 106 odst. 3 zákona č.
186/1992 Sb. Nelze totiž přehlédnout, že lhůta stanovená pro rozhodnutí
odvolacího orgánu podle § 133 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. (maximálně 60
dnů) ve spojení s lhůtou pro podání odvolání (15 dnů) by ztrácela na významu,
kdyby muselo rozhodnutí o propuštění policisty v subjektivní lhůtě dvou měsíců
nabýt právní moci. Přitom právě otázka správného posouzení důvodů k propuštění
může patřit k nejsložitějším vzhledem k tomu, jaké důsledky má pro policistu
rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění policisty ze služebního poměru.
Pro kvalifikované rozhodování v obou stupních tedy musí být vytvořen dostatečný
časový prostor. To platí i ve vztahu k soudnímu přezkoumání takového
rozhodnutí, kterého zpravidla nelze dosáhnout v subjektivní lhůtě dvou měsíců.
Na základě všech výše uvedených skutečností zaujalo plénum Nejvyššího
soudu České republiky stanovisko, že jazykovému výkladu předmětných ustanovení
zákona č. 186/1992 Sb., jejich systematickému zařazení, logickým souvislostem i
jejich smyslu a účelu nejlépe odpovídá výklad vyjádřený v právní větě tohoto
stanoviska.