dne 11. 9. 1998 správnímu orgánu Policie ČR, Dopravnímu inspektorátu O.
do protokolu o podaném vysvětlení podle § 12 zák. č. 283/1991 Sb., o policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů, v úmyslu mařit objektivní posouzení dopravní
nehody, ke které došlo dne 20. 6. 1998 okolo 23, 35 hod. v O., mezi osobním
automobilem zn. VAZ 2102 combi SPZ KIP 50 - 31, řízeným J. H., v němž jel jako
spolujezdec, a osobním automobilem zn. Honda Civic, řízeným F. F., uvedl o ní
nepravdivé údaje,
a ukládá se mu za to
podle § 3 odst. 1 písm. c) ZKOS kárné opatření - snížení platu o 10 % na dobu
čtyř měsíců.
Dne 13. 1. 1999 bylo předsedkyni Krajského soudu v Ostravě doručeno
oznámení Policie ČR, Dopravního inspektorátu O. na soudce JUDr. M. B. o
spáchání přestupku podle § 21 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších změn a doplňků (dále jen „PřesZ), jehož se měl
dopustit tím, že úmyslně uvedl nesprávný nebo neúplný údaj správnímu orgánu a
zatajil požadovaný údaj, ač má povinnost takový údaj uvést, protože mu byly
známy okolnosti dopravní nehody, ke které došlo dne 20. 6. 1998 okolo 23, 35
hod. v O. na křižovatce N., mezi osobním vozidlem VAZ 2102 combi, které od
ulice N. řídil J. H., který hrubým způsobem porušil pravidla silničního provozu
a to tím, že nerespektoval dopravní značku „Zákaz odbočení vlevo\", nedal
přednost protijedoucímu vozidlu zn. Honda Civic, které po ulici 28. října od
ulice V. k n. řídil řidič F., čímž došlo ke střetu a následně řidič vozidla z
místa dopravní nehody utekl i se spolujezdcem, čímž zmařil objektivní posouzení
mechanizmu vzniku dopravní nehody, při níž ke zranění osob
nedošlo, avšak na obou vozidlech vznikla materiální škoda, ve výši asi 3
000,- Kč na jednom
2
a asi 40 000,- Kč na druhém, když alkohol u přestupce pro útěk z místa dopravní
nehody nebyl zjišťován.
Na podkladě tohoto oznámení zahájila předsedkyně Krajského soudu v
Ostravě návrhem podaným kárnému soudu - Vrchnímu soudu v Olomouci dne 10. 2.
1999 vůči JUDr. M. B. kárné řízení s tím, že v jeho výše uvedeném jednání sice
pro nenaplnění formálních znaků nespatřuje přestupek podle § 21 odst. 1 písm.
c) PřesZ, které však kvalifikuje jako kárné provinění podle § 2 odst. 1 ZKOS.
Tento závěr odůvodnila poukazem na ustanovení § 54 odst. 1 zák. č. 335/1991
Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSS\"),
podle něhož mezi základní povinnosti soudce patří zdržet se v občanském životě
všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce. Podle navrhovatelky
JUDr. M. B. tím, že uvedl Dopravnímu inspektorátu úmyslně nesprávné údaje a
zatajil známé mu okolnosti dopravní nehody, které byl účasten jako spolujezdec
vozidla, jehož řidič ji zavinil a po nehodě s vozidlem ujel, a to v úmyslu
mařit objektivní objasnění dopravní nehody, narušil důstojnost soudcovské
funkce. Skutek, jímž mělo být uvedené kárné provinění spácháno, formulovala
předsedkyně krajského soudu v návrhu na zahájení kárného řízení takto: „JUDr.
M. B. dne 11. 9. 1998 správnímu orgánu Policie ČR, Dopravnímu inspektorátu O.,
do protokolu o podání vysvětlení podle § 12 zák. č. 283/1991 Sb., o policii ČR,
ve znění pozdějších předpisů, ve věci vedené pod čj. MROV- 2834-Př/DI-DN/98, v
úmyslu mařit objektivní posouzení mechanismu dopravní nehody, ke které došlo
dne 20. 6. 1998 okolo 23, 35 hod. v O. na křižovatce - N. K. - P., mezi osobním
automobilem zn. VAZ 2102 combi, které po ulici 28. října od ulice N. k ulici N.
K. řídil řidič J. H., který hrubým způsobem porušil pravidla silničního provozu
tím, že nerespektoval dopravní značku „Zákaz odbočení vlevo\", nedal přednost
protijedoucímu vozidlu Honda Civic, které od ulice V. k N. řídil řidič vozidla
F. F., v důsledku toho došlo ke střetu, po kterém řidič vozidla VAZ 2102 z
místa nehody i se spolujezdcem JUDr. M. B. ujel, přičemž na vozidle VAZ 2102
vznikla majiteli P. K. škoda ve výši asi 3 000,- Kč a na vozidle Honda Civic
majiteli M. T. škoda ve výši asi 40 000,- Kč\".
Podáním ze dne 7. 3. 1999 čj. 152/99-pers. SO navrhl ministr
spravedlnosti podle § 6 odst. 3 ZKOS, aby kárný senát posoudil jednání JUDr. M.
B. jako závažné kárné provinění podle § 2 odst. 2 ZKOS a aby mu uložil podle §
3 odst. 3 písm. c) ZKOS kárné provinění - přeložení na jiný soud nižšího
stupně, konkrétně k Okresnímu soudu v Karviné. Kromě důvodů, jimiž ve svém
návrhu argumentovala předsedkyně Krajského soudu v Ostravě, uvedl ministr
spravedlnosti na podporu svého návrhu, že podle jeho přesvědčení je jednání
JUDr. M. B. závažným a hrubým porušením základní soudcovské povinnosti. Podle
něj se soudce musí za každé situace, byť vyhrocené a pro něj nepříznivé, chovat
tak, aby byla dodržena soudcovská etika. Jakékoliv mimosoudní aktivity nikdy
nesmí zpochybňovat jeho úctu k zákonu a jeho důvěryhodnost. Jednání, kterého se
soudce JUDr. M. B. dopustil, nelze podle ministra spravedlnosti tolerovat a je
nutné takové jednání výrazně postihnout, aby bylo jednoznačně dáno na vědomí
nejen soudci, ale i veřejnosti, že ničím a nikým nesmí být ohrožena důvěra v
nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.
Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci projednal věc dne 22. 3. 1999 v
ústním jednání a rozhodnutím sp. zn. Ds 1/99 z téhož dne zprostil podle §
16 odst. 4 ZKOS JUDr.
3
M. B. obvinění z kárného provinění podle § 2 odst. 1 ZKOS, resp. závažného
kárného provinění podle § 2 odst. 2 ZKOS, jehož se měl dopustit jednáním,
uvedeným v návrhu na zahájení kárného řízení.
Podle odůvodnění tohoto rozhodnutí byly v návrhu na zahájení kárného
řízení a potažmo při postupu Policie ČR podle § 58 odst. 3 písm. a) PřesZ
opominuty skutečnosti svědčící o původním procesním postavení JUDr. M. B.,
které jsou podle kárného senátu stěžejní pro posouzení činu, který je návrhem
na zahájení kárného řízení kladen soudci za vinu. Posuzováno věci z hlediska
příslušných ustanovení zákona o přestupcích musel kárný senát, shodně s
navrhovatelem (míněna předsedkyně KS), konstatovat, že jednání kladené JUDr. B.
za vinu, není subsumovatelné pod ta ustanovení zákona, jichž se dovolával orgán
policie při svém postupu podle § 58 odst. 3 písm. a) PřesZ. Předně nelze klást
rovnítko mezi povinnost podat vysvětlení podle § 12 zák. ČNR č. 283/1991 Sb., o
Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPol\") a povinnostmi uvést
správný a úplný údaj ve věcech státní správy, jejichž porušení by zakládalo
odpovědnost za přestupek podle § 21 odst. 1 písm. b), resp. písm. c) PřesZ.
Pokud jde o posuzování činu podle kvalifikace navržené předsedkyní
krajského soudu či ministrem spravedlnosti kárný senát v napadeném rozhodnutí
poukazuje na ustanovení § 73 odst. 2 PřesZ, podle něhož nesmí být obviněný z
přestupku donucován k výpovědi ani k doznání. Z procesního postavení, v jakém
se JUDr. M. B. nacházel dne 11. 9. 1998, je prý třeba dovodit, že mu toto právo
příslušelo, bez ohledu na výsledek řízení ve věci dopravní nehody samé (svědčí
občanu obviněnému, nikoli pouze pachateli přestupku), neboť již dne 20. 8. 1998
disponovaly orgány policie výsledkem odorologické expertizy, která odůvodňovala
závěr, že řidičem vozidla a tudíž přestupcem (jak je též uvedeno v protokolu o
nehodě v silničním provozu) je JUDr. M. B. Úkony, které vůči němu správní
orgány prováděly, je nutno považovat za úkony, jimiž bylo zahájeno řízení podle
§ 67 cit. zák. Skutečnost, že k provedení řízení o tomto činu s ohledem na jeho
postavení soudce přísluší kárnému senátu, nemůže bránit odepření práva, které
mu jako občanu garantuje zákonný předpis. Pro tuto situaci, kdy vystupoval jako
účastník řízení, není možno argumentovat vyššími požadavky stran etického
jednání na něj kladenými speciálním zákonem (zákonem o soudech a soudcích),
neboť tyto požadavky, které by bylo možno akceptovat za situace, že by byl na
věci nezúčastněnou osobou (pouhým svědkem události, kterému by postih za
přestupek nehrozil), nemohou dle názoru kárného senátu vrchního soudu zvrátit
zákonem garantovanou možnost hájit se způsobem a v mezích, které zákon
připouští. Povinnost vypovídat pravdivě není podle názoru tohoto senátu
vyvoditelná z ustanovení § 12 ZPol. Z uvedených důvodů prý svědčilo JUDr. M. B.
právo obsažené v ustanovení § 73 odst. 2 PřesZ a nedopustil se proto svým
jednáním kárného provinění.
Uvedené rozhodnutí kárného senátu Vrchního soudu v Olomouci napadl
ministr spravedlnosti včas podaným odvoláním, v jehož písemném vyhotovení
především vyslovil nesouhlas s tím, že kárný senát při posuzování jednání JUDr.
M. B. vycházel z procesního postavení, v jakém se jmenovaný měl nacházet dne
11. 9. 1998 při svém prvním podání vysvětlení před orgánem Dopravního
inspektorátu Policie ČR v O. Úvaha kárného senátu, že JUDr. M. B. byl při svém
prvním podání vysvětlení dne 11. 9. 1998 v postavení osoby odpovědné za
přestupek podle zák. č. 200/1990 Sb., protože mu byla provedena odorologická
zkouška a tím provedeny úkony svědčící o zahájení řízení o přestupku podle § 67
cit. zák., neopovídá zjištěným skutečnostem. Pachová zkouška byla
4
provedena v den dopravní nehody i jiným osobám a sloužila k určení, které osoby
přicházejí v úvahu, že byly přítomné na místě nehody. V případě, že by podal
pravdivé a skutečnosti odpovídající vysvětlení, byl by znám skutečný původce
dopravní nehody, řízení by proběhlo bez komplikací a nebyl by mu ani zadržen
řidičský průkaz. Podle odvolatele JUDr. M. B. svým jednáním před orgány Policie
ČR jako soudce krajského soudu hrubě porušil základní povinnost soudce
stanovenou § 54 odst. 1 ZSS. Dopustil se tak chování, jímž narušil důstojnost
soudcovské funkce. Soudce (působící obzvlášť na trestním úseku) musí vždy
nekompromisně posuzovat každé vybočení z řádného života, každé protiprávní
jednání a nesmí svým vlastním jednáním zpochybňovat svoji úctu k zákonu,
důstojnost soudcovského úřadu a důvěryhodnost své osoby jako soudce. Ze všech
těchto důvodů má odvolatel za to, že JUDr. M. B. se dopustil závažného kárného
provinění podle § 2 odst. 1, odst. 2 ZKOS a navrhl proto aby kárný senát
Nejvyššího soudu napadené rozhodnutí zrušil, posoudil jednání JUDr. M. B. tak
jak bylo výše uvedeno a uložil mu podle § 3 odst. 3 písm. c) ZKOS kárné
opatření - přeložení na jiný soud nižšího stupně, konkrétně k Okresnímu soudu v
Karviné.
Předsedkyně Krajského soudu v Ostravě sama odvolání proti napadenému
rozhodnutí nepodala a nevyjádřila se ani k odvolání ministra spravedlnosti.
JUDr. M. B. ve svém písemném vyjádření k odvolání ministra
spravedlnosti v rozporu s výpověďmi učiněnými na Policii ČR dne 18. 9. 1998 a
při ústním jednání před kárným senátem Vrchního soudu v Olomouci, kdy doznal,
že důvodem jeho nepravdivé výpovědi na Policii ČR dne 11. 9. 1998 byl ohled k
J. H. a k nepříznivým důsledkům, které pro něj a pro jeho rodinu bude mít
zjištění, že zavinil uvedenou dopravní nehodu, uvedl, že od počátku byl orgány
policie podezříván, že vozidlo VAZ řídil on a že celková situace byla pro něj
nepříznivá, takže bez obav o sebe nemohl označit J. H. jako řidiče uvedeného
vozidla. Vše, co mu bylo známo o účasti jmenovaného na dopravní nehodě, prý
mohl uvést bez rizika pro sebe až poté, co ten popsal pravdivě její průběh ve
své následné výpovědi. Na této obhajobě setrval JUDr. M. B. i při ústním
jednání před kárným senátem Nejvyššího soudu. Pokud jde o rozhodnutí odvolacího
kárného senátu neučinil žádný konkrétní návrh. Uvedl, že mu je líto, co se
stalo a že vše ponechává na uvážení Nejvyššího soudu.
Na podkladě odvolání ministra spravedlnosti, podaného v neprospěch
soudce, proti němuž se kárné řízení vede, přezkoumal kárný senát Nejvyššího
soudu jako odvolací kárný soud podle § 24 ZKOS, s přiměřeným použitím § 254
odst. 1 tr. ř., zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, i
správnost postupu řízení, které předcházelo rozhodnutí, přihlížeje přitom i k
vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, a shledal, že odvolání je důvodné.
Podkladem pro kárné řízení proti soudci Krajského soudu v Ostravě JUDr.
M. B. byla výlučně jeho výpověď, kterou v rámci podání vysvětlení podle § 12
ZPol učinil dne 11. 9. 1998 na Dopravním inspektorátu Policie ČR v O. ve věci
dopravní nehody, k níž došlo dne 20. 6. 1998 v O. mezi vozidly VAZ 2102 a
Honda Civic. Z příslušného protokolu (č.l. 13 spisu Dopravního inspektorátu
Policie ČR v O. čj. MROV-2834 - Př/DI - DN/98), v jehož úvodu je vztah
vyslýchaného k osobě podezřelé označen jako „účastník\", vyplývá, že JUDr.
5
M. B. se před podáním vysvětlení dostalo poučení podle § 12 odst. 1 - 4, 6 - 8
ZPol a podle 49 odst. 1 písm. c) a § 58 odst. 4 PřesZ, načež k dané věci uvedl,
že v době dopravní nehody a ani v době jejího vzniku nejel žádným vozidlem, že
neví kdo DN zavinil a pokud jde o jeho pachové stopy ve vozidle, může je
vysvětlit jen tím, že se podílel na nakládání aparatury do vozidla po koncertě
a současně vyloučil, že by seděl ve vozidle na sedadle, kde se shodují jeho
pachové stopy. Z protokolu o podání vysvětlení dne 18. 9. 1998 před týmž
orgánem (č.l. 17 uvedeného spisu), kde u poměru k podezřelému je uvedeno
„přestupce\", po stejném poučení k doplnění své výpovědi ze dne 11. 9. 1998 k
věci dopravní nehody ze dne 20. 6. 1998 JUDr. M. B. uvedl, že dne 1. 9. 1998
neuvedl všechny okolnosti, které mu byly známy a to proto, že pan H., který je
zaměstnán jako vedoucí eskorty Vězeňské služby v K. a je živitelem rodiny, se
obával, že přijde o zaměstnání, což těžce nesl vzhledem k tomu, že i jeho
manželka přišla o zaměstnání a měl proto strach z nejhoršího, že si totiž
jmenovaný něco udělá. V dalším doznal, že ve vozidle VAZ 2102 sice jel, avšak
jen jako spolujezdec J. H., že ve vozidle pravděpodobně usnul a probudil se až
na jeho křik „Zdrháme\", že po zastavení vozidla z něj vystoupil a utíkal zpět
do O. Po návratu na místo dopravní nehody kolem 24, 00 téhož dne, policistům,
kteří nehodu vyšetřovali, pravdu o ní neřekl a proti panu H. nechtěl vypovídat
z výše citovaných důvodů.
Kárný senát Nejvyššího soudu má za to, že z uvedených skutečností
nebylo možno učinit závěry, k nímž dospěl kárný senát Vrchního soudu v Olomouci
v napadeném rozhodnutí. Předně proto, že z ničeho nelze dovodit, že by dne 11.
9. 1998 byl JUDr. M. B. vyslýchán jako přestupce, či podezřelý ze spáchání
přestupku. Odkazy na protokol o nehodě v silničním provozu, kde je JUDr. M. B.
označen jako řidič vozidla zn. VAZ a tudíž jako přestupce a na záznam o
zadržení řidičského průkazu, v němž je označen jako podezřelý ze zavinění
dopravní nehody dne 20. 6. 1998, nejsou v tomto směru důvodné, protože s těmito
dokumenty, podle vlastních slov JUDr. M. B. nikdy nebyl seznámen a proto jejich
obsah neznal. Kromě toho u soudce krajského soudu, zařazeného dokonce na
trestním úseku, pak takovou bezradnost a neznalost práv obviněného, nelze
předpokládat. Proto je bezpředmětné zabývat se vývody, k nímž v otázce i
případného práva lhát při výslechu, dospěl kárný senát vrchního osudu. Jak je
patrno z citovaných částí druhého protokolu, důvodem nepravdivé výpovědi při
prvním výslechu nebyla obava z postihu vlastní osoby, nýbrž snaha uchránit před
možnými nepříznivými důsledky J. H. Se změněnou variantou obhajoby přišel JUDr.
M. B. až zjevně na základě odůvodnění rozhodnutí kárného senátu vrchního soudu.
Kárný senát Nejvyššího soudu se nemohl ztotožnit ani s názorem, že
jednání JUDr. M. B. není subsumovatelné pod ta ustanovení zákona, jichž se
dovolával orgán policie při svém postupu podle § 58 odst. 3 písm. a) PřesZ. Je
zcela evidentní, že jmenovaný úmyslně uvedl nesprávný nebo neúplný údaj
správnímu orgánu anebo mu požadovaný údaj zatajil za účelem získání neoprávněné
výhody, což je skutková podstata přestupku proti pořádku ve státní správě a v
územní samosprávě podle § 21 odst. 1 písm. c) PřesZ. Je však nutno konstatovat,
že tento přestupek plně nevystihuje společenskou nebezpečnost a škodlivost
jednání JUDr. M. B. proto, že se ho dopustil jako soudce, u něhož kritéria pro
chování na veřejnosti a ve vztahu k jiným státním orgánům jsou náročnější a
přísnější, než u řadového občana. (Viz ust. § 54 odst. 1 ZSS a § 2 odst. 1
ZKOS). Z důvodů tam uvedených proto hodnotí kárný senát Nejvyššího soudu
jednání JUDr. M. B., spočívající
6
v uvedení nesprávných údajů, resp. zatajení pravdivých údajů, při podání
vysvětlení dne 11. 9. 1998 před orgánem policie (k žádným dalším jednáním,
která při projednávání věci vyšla najevo, pak vzhledem k tzv. obžalovací
zásadě, která přiměřeně platí i pro kárné řízení, nemohl přihlížet), jako kárné
provinění podle § 2 odst. 1 ZKOS. Byť jednání a chování JUDr. M. B. shledal
kárný senát Nejvyššího soudu jako nepřístojné a odsouzeníhodné nemohl se
ztotožnit s názorem odvolatele, že by vzhledem k povaze porušené povinnosti,
způsobu jednání, míře zavinění, opakování, nebo jiné přitěžující okolnosti byla
jeho škodlivost zvýšena na úroveň závažného kárného provinění.
Podle § 18 odst. 4 věta druhá ZKOS, nezamítne-li odvolací kárný soud
odvolání, napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a rozhodne sám ve věci.
Tak kárný senát Nejvyššího soudu uznal JUDr. M. B. vinným kárným proviněním
podle § 2 odst. 1 ZKOS, který byl spáchán skutkem uvedeným ve výroku tohoto
rozhodnutí. Z kárných opatření pak přicházelo použití těch, jež jsou uvedena v
§ 3 odst. 1 ZKOS. Po zvážení všech rozhodných okolností, tj. způsobu spáchání
kárného provinění, míry zavinění a osoby kárně provinivšího se soudce, dospěl
kárný senát Nejvyššího soudu k přesvědčení, že přiměřeným opatřením bude
snížení platu v rozsahu a na dobu uvedenou ve výroku. Bylo při tom přihlédnuto
i k postihu, jaký hrozí běžnému občanu za přestupek podle zákona o přestupcích.
Je zřejmé, že finanční sankce, která z uloženého kárného opatření pro JUDr. M.
B. vyplývá, je podstatně citelnější, než možný trest podle zákona o
přestupcích. Tím byl dán dostatečný výraz tomu, že jednání bylo kvalifikováno
jako kárné provinění, jehož se dopustil soudce.
Poučení: Proti rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího soudu není odvolání
přípustné.
V Brně dne 24. srpna 1999
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.
předseda kárného senátu