Stanovisko o vyslovování ztráty vojenské hodnosti podle § 46 odst. 2 tr. zák.
Totéž platí i o příslušnících státní bezpečnosti a o příslušnících veřejné bezpečnosti ( § 34 zák. č. 76/1959 Sb.).
Zákon č. 76/1959 Sb. proto důsledně v § 6 odst. 1 stanoví, že bude (obligatorně) odňata vyšší hodnost vojákovi, který svým jednáním prokázal nepřátelský poměr k socialistickému zřízení a že mu může být odňata (tedy fakultativně), jestliže se dopustil jednání, které je v příkrém rozporu s morálně politickými požadavky kladenými na příslušníky velitelského sboru ozbrojených sil.
Tím spíše je proto důvodem k odnětí vyšší hodnosti, dopustil-li se voják z nepřátelství k socialistickému státu nebo z jiných zavržitelných pohnutek závažného úmyslného trestného činu a byl-li pro takový trestný čin odsouzen k déle trvajícímu trestu odnětí svobody. Proto též trestní zákon v ustanovení § 46 odst. 2 stanoví, že soud může vzhledem k závažnosti činu a zavržitelnosti pohnutek vyslovit ztrátu vojenské hodnosti, odsuzuje-li pachatele za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta. Důvodová zpráva k trestnímu zákonu vysvětluje toto ustanovení jako prostředek ochrany obecného zájmu, aby se v armádě uplatňovali jen lidé charakterní, oddaní lidově demokratickému řádu.
Ze srovnání důvodů odnětí vyšší vojenské hodnosti vojákovi, uvedených v citovaném již ustanovení § 6 odst. 1 zák. č. 76/1959 Sb. a v § 46 odst. 2 tr. zák. zřetelně vyplývá, že v případech, kdy soud nevysloví ztrátu vojenské hodnosti u pachatele závažného trestného činu spáchaného úmyslně a ze zavržitelných pohnutek, kterého odsuzuje k trestu odnětí svobody převyšujícímu dvě léta, bude zpravidla nutné odnětí vyšší hodnosti podle § 6 odst. 1 zák. č. 76/1959 Sb. provádět orgány uvedenými v § 6 odst. 4 téhož zákona na základě návrhů komisí zřízených ministrem národní obrany a ministrem vnitra ( § 6 odst. 3 cit. zák.), což je ovšem spojeno se zdlouhavým řízením. Uvedené orgány pak činí opatření, které měl již učinit soud vyslovením vedlejšího trestu ztráty vojenské hodnosti a napravuje tak nedostatek soudního rozhodnutí.
U obecných soudů přichází za uvedených podmínek v úvahu vyslovení ztráty vojenské hodnosti u vojáků (a poř. u příslušníků státní bezpečnosti a veřejné bezpečnosti), jde-li o pachatele, který se nedopustil souzeného trestného činu v době trvání poměru zakládajícího pravomoc vojenských soudů ( § 10 odst. 1, 2 tr. ř.) anebo ohledně nichž byla věc vojenským soudem postoupena obecnému soudu nebo na něž byla podána žaloba u obecného soudu ( § 10 odst. 3 tr. ř.) a kteří mají hodnost vyšší než vojín v záloze nebo ve výslužbě a u příslušníků bezpečnosti propuštěným ze sboru státní nebo veřejné bezpečnosti ( § 34 odst. 2 zák. č. 76/1959), pokud jim již nebyla v administrativním řízení podle § 6 odst. 4 zák. č. 76/1959 Sb. vyšší hodnost odňata.
U obecných soudů půjde zpravidla o vojáky ČSA v záloze. Je proto nutné, aby soudy vždy dbaly o to, aby byly osobní poměry obžalovaného již v přípravném řízení náležitě objasněny i v tom směru, zda obžalovaný je vojákem nebo příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě, v záloze nebo ve výslužbě, či propuštěným příslušníkem státní nebo veřejné bezpečnosti a zda má vyšší hodnost, tj. hodnost poddůstojníka, praporčíka, důstojníka či generála [ § § 4, 34 odst. 1 písm. b) zák. č. 76/1959 Sb.), aby si tím zjednaly dostatečný podklad pro vyslovení vedlejšího trestu ztráty vojenské hodnosti v případě, kdy vyslovení takového vedlejšího trestu přichází v úvahu.
Č. 23/1961 sb. rozh.
Stanovisko
Trestního kolegia Nejvyššího soudu o vyslovování ztráty
vojenské hodnosti podle § 46 odst. 2 tr. zák.
(ze 3. února 1961 – TP 72/60)
(Stanovisko Trestního kolegia NS o vyslovování ztráty vojenské hodnosti podle § 46 odst. 2 tr. zák. ze 3. února 1961, TP 72/60)
Při výkonu dozoru nad rozhodováním nižších soudů shledaly senáty trestního kolegia Nejvyššího soudu, že soudy při ukládání trestů nevěnují vždy dostatečnou pozornost ustanovení § 46 odst. 2 tr. zák. o ztrátě vojenské hodnosti. Na tento nedostatek upozornilo též ministerstvo spravedlnosti (správa vojenských soudů) z podnětu ministerstva národní obrany.
Trestní kolegium Nejvyššího soudu se proto usneslo na tomto stanovisku: