a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb., nálezu Ústavního soudu č. 64/2001 Sb. a zákona č. 37/2002 Sb. V rámci volebního systému poměrného zastoupení je myslitelná celá řa- da možností uspořádání volebního území, pohybujících se od varianty je- diného území až k variantám rozdělení tohoto celku do většího počtu vo- lebních krajů, přičemž právě jejich počet a velikost představuje jeden z nejdůležitějších prvků volebního systému, výrazně ovlivňujících jeho praktické fungování.
Rozdělení území ve volbách do Poslanecké sněmovny na 14 volebních krajů ($ 26 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamen- tu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů) však není svévolné a nahodilé, nýbrž odpovídá rozdělení na vyšší územní samo- správné celky, které mají svoji nezpochybnitelnou legitimitu, neboť jsou jedním z projevů decentralizace státní moci, a vytváří tak i přirozenou bázi pro následný výkon poslaneckého mandátu. 857 Rovněž D'Hondtova volební formule ($ 50 odst. 1 cit. zákona) představu- je zcela běžný způsob přepočtu hlasů na mandáty a nelze ji považovat za jakkoliv porušující princip rovnosti volebního práva či dokonce popírající podstatu zásad poměrného volebního systému.
Ačkoliv proto soud sdílí po- chyby o vhodnosti rozdělení volebních krajů ve volbách do Poslanecké sně- movny zejména z hlediska principu rovnosti volebního práva, nesdílí pře- svědčení 0 protiústavnosti citovaných ustanovení zákona.
* Podle zákona č. 247/1995 Sb. nelze podat návrh na neplatnost voleb jako ta- kových, nýbrž je možno pouze podat ná- vrh na neplatnost volby kandidáta. .. © Vypuštěny pasáže totožné s odůvodněním předchozího rozhodnulí (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2006, čj. Vol 5/2006-46, č. 944/2006 Sb. NSS). 945 Jak již soud uvedí v usnesení ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. Vol 5/2006, soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny je možný toliko podle ustanovení $ 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. Ze znění odst. 2 je totiž jasně patrno, že se vztahu- je pouze na volby do Senátu PČR.
Úpra- vu obsaženou v odstavcích 3 - 5 pak ne- lze racionálně vyložit jinak než tak, že blíže konkretizuje odstavce předchozí. To znamená, že odst. 1 a 2 označují před- mět řízení a vymezují otázky aktivní legi- timace a lhůty k podání návrhu, zatímco odst. 3 - 5 blíže upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou v odstavcích 3 - 5 nelze vní- mat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétně vymezenému před- mětu řízení, který provádějí. V daném případě návrh podal občan, zapsaný ve stálém seznamu ve volebním okrsku nacházejícím se v Libereckém volebním kraji.
Ačkoliv navrhovatel byl „lídrem“ politické strany (Strana zele- ných) v tomto kraji, je nutno na jeho ná- vrh nazírat stejně jako na návrh kterého- koliv jiného voliče. Strana zelených, za kterou navrhovatel kandidoval, totiž své- ho práva podat návrh podle ustanovení $ 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. nevy- užila, ačkoliv obsah návrhu i některé for- mulace v něm zmíněné (např. odlišování navrhovatele 1 a 2 za situace, kdy navt- hovatel je jediný) vzbuzují dojem, že tato argumentace svědčí spíše pro tuto poli- tickou stranu než pro navrhovatele a že takto je i koncipována.
C.) Podaný návrh je věcně projednatelný toliko ve vztahu k těm kandidátům, kteří byli zvoleni ve volebním kraji, kde je stě- žovatel zapsán do Stálého seznamu, tzn. Libereckém volebním kraji. Zbývající 860 část návrhu (tzn. ve vztahu k volbě kan- didátů z ostatních 13 volebních krajů) musel Nejvyšší správní soud odmítnout z důvodu chybějící aktivní legitimace navrhovatele. Jen pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že věcně projednatelný ve vztahu ke všem kandidátům voleným ve všech krajích by tento návrh byl tehdy, pokud by ho např. podala politická stra- na, za kterou navrhovatel kandidoval, tzn. Strana zelených, neboť tato strana kandi- dovala ve všech 14 volebních krajích.
Ve vztahu ke kandidátům v rámci Li- bereckého volebního kraje Nejvyšší správní soud konstatuje, že takto vyme- zený návrh je věcně projednatelný, jeli- kož jím navrhovatel napadá neplatnost volby konkrétních kandidátů volených ve volebním kraji, kde je navrhovatel za- psán do stálého seznamu voličů. K tomu je nutno předeslat, že obsa- hová podstata prvního tvrzeného důvo- du (protiústavnost některých ustanove- ní zákona č. 247/1995 Sb.) je založena nikoliv výhradně ve vztahu k neregulér- nosti volebního procesu v rámci dotče- ného volebního kraje, nýbrž v celostátní dimenzi.
Tak se dle přesvědčení soudu naplno obnažuje disproporce mezi pro- cesním prostředkem občana, zakotve- ným v ustanovení 6 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., a mezi možnými limity pro rozhodování soudu o tomto pro- středku. Je totiž třeba připomenout, že s možností vypsání nových voleb do Po- slanecké sněmovny pouze v jednom vo- lebním kraji (resp. v několika krajích) v důsledku rozhodnutí soudu o neplat- nosti volby všech zde zvolených poslan- ců (včetně případných náhradníků) náš právní řád vůbec nepočítá a legislativní zavedení této možnosti by znamenalo - mimo jiné - zásadní redefinici celého volebního systému (např. z hlediska vý- počtu republikového mandátového čís- la, určení počtu mandátů připadajících na dotčený kraj, uzavírací volební for- mule, hlasování v zahraničí atp.).
Tako- véto rozhodnutí soudu proto za stávající zákonné úpravy pojmově nepřipadá v úvahu. Lze tak racionálně zvažovat toliko dů- vodnost návrhu ve vztahu ke konkrét- ním kandidátům. I v tomto případě však zákonná úprava soudu neumožňuje žád- né racionální řešení spočívající ve „zne- platnění“ uvedených osmi mandátů (pří- padně i náhradníků) tak, jak požaduje navrhovatel, a to ani tehdy, když by se soud s tvrzením navrhovatele zcela zto- tožnil. Je totiž nutno opakovaně připo- menout, že rozhodujícími aktéry ve vol- bách do Poslanecké sněmovny jsou politické strany a jejich koalice, nikoliv jejich jednotliví kandidáti.
Do této logi- ky proto zapadá i pravidlo, podle něhož v případě vyhovění návrhu na neplat- nost volby kandidáta soudem vydá Státní volební komise osvědčení o zvolení po- slancem kandidátovi podle pořadí na kandidátní listině ($ 53 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb.; poznámka soudu: zákon však v tomto ustanovení zcela chybně odkazuje na ustanovení $ 51, když správ- ný odkaz má být zjevně na ustanovení $ 54). Jestliže tedy v projednávané věci navrhovatel požaduje rozhodnout o ne- platnosti osmi zvolených kandidátů, je zcela zřejmé, že uspokojivým řešením v případě (teoreticky) vyhovění návrhu nikdy nemůže být „výměna“ těchto kon- krétně označených pěti osob za osoby ji- né, kandidující vždy za stejnou politic- kou stranu.
Tento logický rozpor nelze v žádném případě překlenout úvahou o možném „přikázání“ mandátů v rámci jednoho volebního kraje soudem napříč politickými stranami, neboť takovýto po- stup se nejen zcela vymyká kompetenci soudu, nýbrž má dokonce protiústavní dimenzi, neboť důsledkem této úvahy by bylo nahrazení vůle voličů projevené volbou kandidátů pozitivním rozhodnu- tím soudu o tom, který kandidát měl být zvolen. Neustále je totiž třeba mít na zřeteli, že podstata soudního přezkumu voleb spočívá v kontrole volebního procesu z hlediska jeho souladu s práv- ním řádem a v této logice je volební soud oprávněn zasáhnout negativním způsobem tehdy, když shledá zásadní pochybení v naznačeném smyslu.
Jeho úkolem však nemůže být pozitivní ovliv- ňování volebních výsledků ve prospěch jednotlivých volebních subjektů, neboť taková možnost se pojmově vymyká elementárním základům smyslu soudní moci. Lze tak na základě shora popsaných úvah uzavřít, že návrh na neplatnost vol- by kandidáta podaný občanem ve smys- lu a za podmínek obsažených v ustano- vení $ 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb. může být shledán důvodným pouze teh- dy, pokud soud zjistí porušení zákona ve smyslu odst. 5 cit. ustanovení a zároveň se jedná o porušení řešitelné buď v rám- ci kandidátní listiny jedné politické strany (tzn. např. jeden z kandidátů pro- tizákonným způsobem poškodil jiné kandidáty natolik zásadním způsobem, že je na místě prohlásit jeho volbu za ne- platnou, v čehož důsledku na jeho místo nastupuje v pořadí první nezvolený ná- hradník), anebo i napříč stranami, to však pouze tehdy, pokud se bude jednat o zásadní protizákonnost zjištěnou při hlasování a zjišťování volebních výsled- ků (např. byly chybně vyhodnoceny či sečteny hlasovací lístky, přičemž při je- jich správném posouzení by mandát při- pad! odlišné straně).
861 945 V projednávané věci podstata návrhu brojí proti některým aplikovaným usta- novením zákona č. 247/1995 Sb. Navrho- vatel tak netvrdí, že má být jeho návrhu vyhověno proto, že „byla porušena usta: novení tohoto zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta“ ($ 87 odst. 5 cit. zákona), nýbrž že samotná zákonná ustanovení jsou protiústavní. Za této situace je zjev- né, že Nejvyšší správní soud by nemohl návrhu na neplatnost volby uvedených kandidátů vyhovět ani tehdy, když by po- važoval návrh za důvodný, neboť je záko- nem vázán.
V daném případě je totiž zjevné, že napadená zákonná ustanovení jsou formulována natolik jednoznačně a konkrétně, že soudu není dán prostor pro jejich možnou odlišnou interpretaci kupř. v tom smyslu, že by bylo možno opomenout zákonem stanovené rozdě- lení volebních krajů anebo že by byla použita odlišná volební formule. Rozhodovací možnosti soudu se pro- to za daných okolností redukují toliko na dvě: zamítnutí návrhu v případě, že se soud neztotožní s argumentací 0 proti- ústavnosti napadených zákonných usta- novení; anebo přerušení řízení a podání návrhu Ústavnímu soudu na jejich zruše- ní podle čl.
95 odst. 2 Ústavy ČR [viz ta- ké $ 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Z citova- ného čl. 95 odst. 2 Ústavy přitom vyplývá, že soud musí dojít „k závěru“, že zákon, jehož má být při řešení věci pou- žito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Je tak patrno, že pro postup podle toho- to ustanovení nepostačují vnitřní pochy- by soudu o souladu aplikovaných zákon- ných ustanovení s ústavním pořádkem, nýbrž tyto pochyby musí dosáhnout in- tenzity vnitřního přesvědčení soudu o tom, že když by tato zákonná ustanove- ní byla aplikována, došlo by k porušení ústavního pořádku.
Citované ustanovení 862 je totiž zapotřebí vnímat tak, že vytváří systémovou pojistku proti tomu, aby soudce, který je při rozhodování vázán zákonem i ústavním zákonem (odst. 1), v případě svého přesvědčení o obsaho- vém rozporu těchto předpisů nebyl nu- cen vědomě porušovat žádný z nich. Nejvyšší správní soud proto v projedná- vané věci nikterak nezastírá, že argumentace navrhovatele je velmi přesvědčivá a nezpo- chybňuje, že výsledný efekt aplikovaných ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. je na sa- motné hřanici poměrného zastoupení i principu rovnosti volebního práva.
Pro- to soud ani nepolemizuje s jednotlivými číselnými údaji, jako je např. poměr hla- sů připadající na jednotlivé mandáty v různých volebních krajích, z něhož je patrné znevýhodnění Strany zelených vůči některým stranám jiným. Zároveň však je třeba uvést, že v rámci volebního systému vedle sebe existuje řada zájmů, které musí být vzájemně vyvažovány. Jak již ostatně opakovaně zdůraznil Ústavní soud (nález sp. zn. PI. ÚS 42/2000, in: Sb. ÚS, sv. 21, str. 113), i v rámci systému po- měrného zastoupení vedle sebe existují prvky integrační a dezintegrační pova- hy, přičemž „proces diferenciace může plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývo- je a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendence- mi, jejichž funkční napětí vylučuje zau- jímání extrémních pozic“ V daném případě navrhovatel zpo- ' chybňuje především ústavnost ustanove-.
ní $ 26 věty druhé zákona č. 247/1995 Sb., podle něhož „volebními kraji jsou vyšší územní samosprávné celky vymezené zvláštním právním předpisem“. Tímto předpisem je ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samo- správných celků, kterým bylo s účinnos- tí od 1. 1. 2000 zřízeno celkem 14 těchto celků. Nejvyšší správní soud si je vědom to- ho, že v rámci systému poměrného za- stoupení je myslitelná celá řada možností uspořádání volebního území, pohybují- cích se od varianty jediného území až k variantám rozdělení tohoto celku do většího počtu volebních krajů, přičemž právě počet a velikost těchto krajů před- stavuje jeden z nejdůležitějších prvků volebního systému, výrazně ovlivňují- cích jeho praktické fungování.
Úkolem soudu přitom není hodnotit vhodnost či účelnost tohoto rozdělení, nýbrž - s ohledem na podstatu vznesených ná- mitek - jeho ústavní konformitu. Takto viděno soud nevnímá argumentaci navr- hovatele jako principiální nesouhlas s ja- koukoliv variantou rozdělení volebního území, nýbrž jako nesouhlas právě s úpravou provedenou podle stávajícího volebního zákona. Proti tomu je možno především argu- mentovat tím, že rozdělení volebního území na 14 volebních krajů není svévol- né a nahodilé, nýbrž přesně odpovídá rozdělení na vyšší územní samosprávné celky.
Nejedná se tak o žádnou formu tzv. gerrymanderingu, tj. záměrného ma- nipulování hranic volebních obvodů za cílem lepšího zisku pro určitý politický subjekt. Naopak, volební kraje v podobě vyšších územních samosprávných celků mají svoji nezpochybnitelnou legitimitu, neboť jsou jedním z projevů decentrali- zace státní moci. Toto rozdělení volební- ho území je proto nutno vidět i v kon- textu povahy poslaneckého mandátu, kdy se samozřejmě jedná o mandát re- prezentativní (čl. 26 Ústavy ČR), nicmé- ně zároveň je jeho obsah spojen s voleb- ním krajem, v rámci něhož poslanec kandidoval [proto také mají např. po- slanci zákonný nárok na užívání jedné přiměřeně vybavené kanceláře ve svém volebním kraji, viz $ 6 odst. 1 písm. f) zá- kona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a někte- rých státních orgánů a soudců a poslan- ců Evropského parlamentu].
Ztotožnění volebních krajů s vyššími územními sa- mosprávnými celky tak nepostrádá svoje opodstatnění a racionalitu a vytváří při- rozenou legitimizační bázi pro následný výkon poslaneckého mandátu. Z návrhu je nicméně patrno, že navr- hovatel nepolemizuje se samotným roz- dělením volebního území, nýbrž že brojí proti nestejné velikosti jednotlivých vo- lebních krajů. Tato argumentace je ra- cionální a logická, nicméně svojí podsta- tou nepřímo směřuje i proti samotnému způsobu a vhodnosti rozčlenění České republiky na 14 značně nesourodých, nestejně velkých a ne vždy tradičně ukotvených celků, což je však věc stano- vená formou ústavního zákona, a není proto dokonce ani v kompetenci Ústav- ního soudu ji jakkoliv zpochybnit (čl.
88 odst. 2 Ústavy ČR). Jestliže navrhovatel v této souvislosti odkazuje na ustanovení $ 3 odst. 3 ně- meckého volebního zákona (poznámka soudu: ve skutečnosti se jedná o $ 3 odst. 1 bod 3), je nutno doplnit, že i podle to- hoto zákona platí, že při rozdělování vo- lebních krajů „jsou zachovány hranice zemí“ (bod 1 cit. ustanovení). Pokud dojde zákonným způsobem ke změně území zemí, „změní se odpovídajícím způsobem také hranice dotčených vo- lebních krajů“ (odst. 5 cit. ustanovení). Z toho je jasně patrno, že i citovaný zá- kon vychází z legitimity vyšších samo- správných celků, kterými jsou v daném případě země.
863 945 Argumentace navrhovatele se ostatně nemůže dostatečně opřít ani o poznatky získané komparativní metodou. Z výsled- ků zkoumání jednotlivých volebních systé- mů v zahraničí je totiž dostatečně zřejmé, že prakticky každá země si volí systém vlastní, odpovídající tamním konkrétním podmínkám a zájmům. Lze tak příkladmo poukázat na straně jedné na zřejmě nej- čistší podobu poměrného volebního systé- mu v Nizozemí, kde celá země tvoří jediný volební obvod o 150 mandátech (obdobné platí na Slovensku nebo v Izraeli), a na stra- ně druhé lze uvést Španělsko (obdobně např. Polsko, Portugalsko, Řecko nebo Ji- hoafrická republika), rozdělené na 52 vo- lebních obvodů, v nichž se přiděluje od 2 do 34 mandátů [blíže viz např. R.
Chyti- lek, J. Šedo (eds.): Volební systémy. Masary- kova univerzita, Mezinárodní politologic- ký ústav, 20041. Není ostatně ani pravdivé tvrzení navrhovatele, že „v zahraničí se ve volbách, v nichž se uplatňuje D'Hondtova metoda, vždy přistupuje k takovému vy- mezení volebních krajů, které zaručí všem hlasům přibližně stejnou váhu a stejnou šanci uspět“. Jak totiž ukazují zmiňované příklady Portugalska či Špa- nělska (dále také částečně i Japonska), v obou těchto zemích je používána D'Hondtova volební formule v kombinaci s různým počtem přidělovaných mandá- tů v rámci jednotlivých krajů.
Není přes- ný ani poukaz navrhovatele na německý příklad, jelikož systém voleb do Spolkové- ho sněmu není čistý systém poměrného zastoupení, nýbrž jeho varianta tzv. per- sonifikovaného poměrného systému, kdy voliči disponují dvěma hlasy, a zájem na stejné velikosti volebních krajů je dán především nutností vytvořit srovnatelné jednomandátové volební obvody při hla- sování tzv. prvním hlasem. Nejvyšší správní soud se nemůže zto- tožnit ani s tvrzením zpochybňujícím 864 ústavnost použití tzv. D'Hondtovy voleb- ní formule ($ 50 zákona č. 247/1995 Sb.).
Tato volební formule je totiž zcela běžná v systému poměrného zastoupení a po- dle názorů předních politologů je v zása- dě neutrální, resp. pomáhá velkým stra- nám jen mírně a k jejich výraznějšímu zvýhodnění dochází pouze u malých ob- vodů kolem pěti mandátů (viz např. T. Lebeda: Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému, fn: Polito- logický časopis č. 3/2000, str. 245; anebo v našich podmínkách: zcela pionýrská prá- ce stejného autora Vládní stabilita v České republice a volební systém poměrného zastoupení, tamtéž, č. 2/98, str.
115 a násl.). Návrh na zrušení ustanovení $ 50 zákona č. 247/1995 Sb. proto soud nepovažuje za důvodný, jelikož D'Hondtova volební for- mule představuje zcela běžný způsob pře- počtu hlasů na mandáty, a nelze ji proto považovat - obecně vzato - za jakkoliv po- rušující princip rovnosti volebního práva či dokonce popírající podstatu zásad po- měrného volebního systému. Za nedůvodný považuje soud i návrh na zrušení ustanovení $ 49 stejného záko- na, které upravuje postup politických stran a jejich koalic do skrutinia (poznám- ka soudu: v případě volebního dělitele je legislativní formulace o „postupu do skru- tinia“ přinejmenším nelogická), přičemž zakotvuje tzv. sčítací uzavírací volební klauzuli.
Podstatnou částí tohoto ustano- vení se totiž Ústavní soud v minulosti již zabýval v nálezu sp. zn. PL ÚS 42/2000 (Sb. ÚS, sv. 21, str. 113 a násl.) a návrh na jeho zrušení zamítl jako nedůvodný. Je tak vytvořena procesní překážka res ludi- cata pro nové rozhodování o ústavnosti tohoto ustanovení ($ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Konečně k návrhu na zrušení $ 51 zá- kona č. 247/1995 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí, že je pouze technickým do- plněním ustanovení $ 48 stejného záko- na, podle něhož se určuje počet poslan- ců v jednotlivých volebních krajích.
Za situace, kdy navrhovatel formálně ani obsahem svého podání nikterak nezpo- chybňuje ústavnost $ 48 cit. zákona, upravujícího podstatu věci (tzn. stano- vení počtu poslanců jednotlivým krajům nikoliv fixně, nýbrž výpočtem podle tzv. Hareovy formule v závislosti na volební účasti), tak nemá žádný smysl zkoumat ústavnost ustanovení $ 51, které je jeho pouhým doplňkem. Pro úplnost soud konstatuje, že v pro- jednávané věci nelze přehlížet ani ten aspekt, že podle stávající podoby zákona č. 247/1995 Sb. již proběhly volby do Po- slanecké sněmovny v roce 2002, jejichž výsledek nikterak zpochybněn nebyl.
Aplikovaná zákonná úprava proto pro aktéry volebního procesu není překva- pivá či nepředvídatelná, a je proto do značné míry i věcí kandidujících politic- kých stran na tuto úpravu přiměřeným způsobem reagovat, a to jak z hlediska svojí vnitřní organizace, tak také volební strategie. „Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že sdílí pochyby navrhovatele o vhodnosti rozdělení volebních krajů ve volbách do Poslanecké sněmovny ze- jména z hlediska principu rovnosti volebního práva; nesdílí však jeho pře- svědčení o protiústavnosti napadených ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. Proto- že však k předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení těchto zákonných usta- novení je nutný závěr Nejvyššího správ- ního soudu o této protiústavnosti (tzn. musí být dána shora zmíněná intenzita vnitřního přesvědčení), k němuž tento soud nedospěl, řízení o návrhu nepřeru- šil a věc nepředložil Ústavnímu soudu.
Je totiž skutečností, že námitky navr- hovatele jsou opodstatněné toliko jen ve vztahu k některým volebním krajům. Ce- lý problém je totiž (zjednodušeně vyjá- dřeno) založen tím, že ústavně zakotve- né vyšší územní samosprávné celky mají velmi rozdílnou velikost, a tedy i počet obyvatel (voličů), a to v některých přípa- dech téměř pětinásobně. Sekundárním důsledkem tohoto ústavního vymezení je promítnutí zmíněné nerovnosti do roz- dělování mandátů ve volbách do Poslane- cké sněmovny. V konečném výsledku tak vzniká velmi nestejnorodý systém, kdy u některých volebních krajů (typicky hl.
m. Praha, Středočeský kraj, Moravsko- slezský kraj, Jihomoravský kraj) nelze mít pochyby o jeho souladu se zásadami poměrného systému a kdy zjevně nedo- chází ani k porušování rovnosti volební- ho práva; zatímco u nejmenších krajů (Karlovarský kraj, Liberecký kraj) se s ohledem na nízký počet přidělovaných mandátů nastavuje vysoký přirozený práh a práh umělý (daný zákonem stano- venou uzavírací klauzulí) se dostává zce- la do pozadí. Za této situace je proto zjev- né, že je věcí samotného zákonodárce, aby zvážil vhodnost stávajícího rozděle- ní volebních krajů, přičemž - jak je na- značeno výše - tato otázka se značně komplikuje tím, že existující volební kra- je, jakkoliv jsou nestejnorodé, jsou zalo- ženy na legitimní ústavní bázi, vzniklé samosprávným členěním unitárního stá- tu.
Zůstává proto otevřenou otázkou, zda možné řešení navrhovatelem popsaných problémů spočívající např. ve spojení některých malých volebních krajů by ve svém důsledku nevyvolalo další, neméně závažné, komplikace. Ze všech shora uvedených důvodů soud nedospěl k závěru o protiústavnosti citova- ných ustanovení zákona č. 247/1995 Sb., a proto nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 865 946 Ústavy ČR a nepodal Ústavnímu soudu návrh na zrušení těchto ustanovení. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke kandidátům zvoleným v Li- bereckém volebním kraji byl navrhovatel k podání návrhu aktivně legitimován, nicméně nebyla zjištěna protizákonnost jejich volby; a proto byl v této části návrh podle ustanovení $ 90 s.
ř. s. zamítnut. Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v jiných krajích než v Libereckém kraji se jedná o návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh v této části podle ustanovení $ 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut. 946 Volby do Poslanecké sněmovny: povinnosti médií vůči kandidujícím subjektům k $ 16 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 204/2000 Sb. k $ 31 odst. 2 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysí- lání k $ 2 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění zákona č. 39/2001 Sb. k $ 2 odst. 2 písm. a) zákona ČNR č. 484/1991 Sb., o Českém rozhlasu, ve znění záko- na č. 192/2002 Sb.
I. Na různé druhy médií dopadají v předvolebním období zejména tři povinnosti: všechna média, regulovaná zákonem o provozování rozhlaso- vého a televizního vysílání, podléhají trvalému požadavku objektivnosti a vyváženosti vysílání; všechna veřejnoprávní a veřejnoprávními korpora- cemi provozovaná média podléhají zásadě vyváženosti a rovného přístupu kandidujících subjektů v období volební kampaně; Česká televize a Český rozhlas pak nadto plní ještě specifický úkol svěřený jim v $ 16 odst. 4 záko- na č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a do- plnění některých dalších zákonů, poskytnout bezplatně 14 hodin vysílací- ho času, jenž se rozdělí rovným dílem mezi kandidující subjekty.
II. Vyváženost a rovný přístup do veřejnoprávních médií nelze chápat mechanicky jako absolutní rovnost kandidujících subjektů, nýbrž pohle- dem tzv. odstupňované rovnosti. To znamená, že jednak musí každý kandi- dující subjekt dostat alespoň určitou minimální šanci ke své prezentaci tak, aby byl naplněn požadavek jejich plurality; nad tuto minimální úroveň mu- sí být zastoupení kandidujících subjektů ve vysílání, zejména v pořadech zpravodajských či v publicistických debatách, přiměřené jejich politické- mu a společenskému významu.
III. Ustanovení $ 16 odst. 4 cit. zákona zakotvuje rovnost mezi jednotli- vými kandidujícími subjekty z hlediska času, který je vyhrazen pro jimi 866 prováděnou agitaci, nikoli z hlediska času, který je vyhrazen pro agitaci v je- jich prospěch. Je tedy rozhodné, kdo agitaci provádí, nikoli v čí prospěch.
Ing. Petr P. proti Státní volební komisi o-určení neplatnosti volby kandidátů ve
Nejvyšší správní soud se nemůže ztotožnit ani s tvrzením, zpochybňujícím ústavnost použití tzv. D´Hondtovy volební formule (§ 50 zákona č. 247/1995 Sb.). Tato volební formule je totiž zcela běžná v systému poměrného zastoupení a podle názorů předních politologů je v zásadě neutrální, resp. pomáhá velkým stranám jen mírně a k jejich výraznějšímu zvýhodnění dochází pouze u malých obvodů kolem pěti mandátů (viz např. T. Lebeda, Přiblížení vybraných aspektů reformy volebního systému, in: Politologický časopis č. 3/2000, str.
245; anebo v našich podmínkách zcela pionýrská práce stejného autora Vládní stabilita v České republice a volební systém poměrného zastoupení, tamtéž, č. 2/98, str. 115 a násl.). Návrh na zrušení ustanovení § 50 zákona č. 247/1995 Sb. proto soud nepovažuje za důvodný, jelikož D´Hondtova volební formule představuje zcela běžný způsob přepočtu hlasů na mandáty a nelze ji proto považovat – obecně vzato - za jakkoliv porušující princip rovnosti volebního práva či dokonce popírající podstatu zásad poměrného volebního systému.
Za nedůvodný považuje soud i návrh na zrušení ustanovení § 49 stejného zákona, které upravuje postup politických stran a jejich koalic do skrutinia (poznámka soudu: v případě volebního dělitele je legislativní formulace o „postupu do skrutinia“ přinejmenším nelogická), přičemž zakotvuje tzv. sčítací uzavírací volební klausuli. Podstatnou částí tohoto ustanovení se totiž Ústavní soud v minulosti již zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 42/2000 (Sbírka nálezů a usnesení, sv. 21, str. 113 a násl.) a návrh na jeho zrušení zamítl jako nedůvodný. Je tak vytvořena procesní překážka res iudicata pro nové rozhodování o ústavnosti tohoto ustanovení (§ 35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Konečně k návrhu na zrušení § 51 zákona č. 247/1995 Sb. Nejvyšší správní soud uvádí, že je pouze technickým doplněním ustanovení § 48 stejného zákona, podle něhož se určuje počet poslanců v jednotlivých volebních krajích. Za situace, kdy navrhovatel formálně ani obsahem svého podání nikterak nezpochybňuje ústavnost § 48 cit. zákona, upravujícího podstatu věci (tzn. stanovení počtu poslanců jednotlivým krajům nikoliv fixně, nýbrž výpočtem podle tzv. Hareovy formule v závislosti na volební účasti), tak nemá žádný smysl zkoumat ústavnost ustanovení § 51, které je jeho pouhým doplňkem.
Pro úplnost soud konstatuje, že v projednávané věci nelze přehlížet ani ten aspekt, že podle stávající podoby zákona č. 247/1995 Sb. již proběhly volby do Poslanecké sněmovny v roce 2002, jejichž výsledek nikterak zpochybněn nebyl. Aplikovaná zákonná úprava proto pro aktéry volebního procesu není překvapivá či nepředvídatelná a je proto do značné míry i věcí kandidujících politických stran na tuto úpravu přiměřeným způsobem reagovat, a to jak z hlediska svojí vnitřní organizace, tak také volební strategie.
Nejvyšší správní soud proto dospívá k závěru, že sdílí pochyby navrhovatele o vhodnosti rozdělení volebních krajů ve volbách do Poslanecké sněmovny zejména z hlediska principu rovnosti volebního práva; nesdílí však jeho přesvědčení o protiústavnosti napadených ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. Protože však k předložení návrhu Ústavnímu soudu na zrušení těchto zákonných ustanovení je nutný závěr Nejvyššího správního soudu o této protiústavnosti (tzn. musí být dána shora zmíněná intenzita vnitřního přesvědčení), k němuž tento soud nedospěl, řízení o návrhu nepřerušil a věc nepředložil Ústavnímu soudu.
Je totiž skutečností, že námitky navrhovatele jsou opodstatněné toliko jen ve vztahu k některým volebním krajům. Celý problém je totiž (zjednodušeně vyjádřeno) založen tím, že ústavně zakotvené vyšší územní samosprávné celky mají velmi rozdílnou velikost a tedy i počet obyvatel (voličů), a to v některých případech téměř pětinásobně. Sekundárním důsledkem tohoto ústavního vymezení je promítnutí zmíněné nerovnosti do rozdělování mandátů ve volbách do Poslanecké sněmovny. V konečném výsledku tak vzniká velmi nestejnorodý systém, kdy u některých volebních krajů (typicky hl.
m. Praha, Středočeský kraj, Moravskoslezský kraj, Jihomoravský kraj) nelze mít pochyby o jeho souladu se zásadami poměrného systému a kdy zjevně nedochází ani k porušování rovnosti volebního práva; zatímco u nejmenších krajů (Karlovarský kraj, Liberecký kraj) se s ohledem na nízký počet přidělovaných mandátů nastavuje vysoký přirozený práh a práh umělý (daný zákonem stanovenou uzavírací klausulí) se dostává zcela do pozadí. Za této situace je proto zjevné, že je věcí samotného zákonodárce, aby zvážil vhodnost stávajícího rozdělení volebních krajů, přičemž – jak je naznačeno výše – tato otázka se značně komplikuje tím, že existující volební kraje, jakkoliv jsou nestejnorodé, jsou založeny na legitimní ústavní bázi, vzniklé samosprávným členěním unitárního státu.
Zůstává proto otevřenou otázkou, zda možné řešení navrhovatelem popsaných problémů spočívající např. ve spojení některých malých volebních krajů by ve svém důsledku nevyvolalo další, neméně závažné, komplikace.
Ze všech shora uvedených důvodů soud nedospěl k závěru o protiústavnosti citovaných ustanovení zákona č. 247/1995 Sb. a proto nepostupoval podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR a nepodal Ústavnímu soudu návrh na zrušení těchto ustanovení.
Vb)
Navrhovatel dále tvrdí, že byl poškozen v rámci pořadu České televize „Otázky Václava Moravce“ zveřejněním nepravdivých informací o své osobě, vyslovených V. Ž., a dále publikací informací uvedených v článku D. B. na internetovém serveru N. p.
K tomu Nejvyšší správní soud nejprve v obecné rovině konstatuje, že volební kampaň vedou ve volbách do Poslanecké sněmovny soukromoprávní korporace, kterými jsou politické strany. Je přitom zřejmé, že tato kampaň je vedena jak v pozitivním, tak také v negativním smyslu. Zveřejňování informací o svých kandidátech a programu, stejně jako o kandidátech a programu politických oponentů, je zásadně kryto takovými základními právy a svobodami, jako jsou zejména svoboda projevu a právo na informace (čl.
17 Listiny základních práv a svobod), zastřešenými ochranou svobodné soutěže politických sil v demokratické společnosti (čl. 22 Listiny). Je proto zcela přirozené, že kandidující politické strany voliče nejen přesvědčují o tom, že právě jejich nabídka je nejlepší, nýbrž zcela legitimně se snaží je i odradit od nabídky svých politických soupeřů. Úkolem volebního soudnictví pak není vytvářet alternativu vůči jiným prostředkům právní ochrany, kterými mohou být v konkrétních případech žaloby na ochranu osobnosti, přestupkové řízení až trestní stíhání, nýbrž vyhodnotit, zda objektivně seznatelnou protizákonností nedošlo k tak intenzivnímu zásahu do volební soutěže, že to mohlo důvodně vést ke zpochybnění jejích výsledků.
Nic takového však v projednávané věci na základě podaného návrhu nebylo možno konstatovat.
U zmíněného pořadu „Otázky Václava Moravce“ totiž je nutno vycházet z toho, že přímo ve studiu během vysílání v přímém přenosu byl přítomen – kromě V. Ž. a dalších lídrů kandidujících politických stran – též předseda Strany zelených M. B., který na tvrzení V. Ž. bezprostředně reagoval a snažil se jím uváděné informace vyvracet, takže divák měl dostatečnou možnost si na základě oboustranně prezentovaných informací vytvořit vlastní svobodný názor. Nelze ani přehlédnout, že tento pořad byl vysílán již dne 14.
5. 2006, tzn. téměř tři týdny před volbami, takže navrhovatel sám měl reálný časový prostor na tyto informace přiměřeným způsobem reagovat tak, aby ho u voličů nepoškodily. Konečně relevantní skutečností je i to, že proti navrhovateli vystoupil V. Ž., tzn. lídr konkurujícího politického subjektu, takže se zjevně nejednalo o porušení principu nezávislosti a nestrannosti veřejné moci a nedošlo ke zneužití veřejných prostředků v průběhu volební kampaně. Je rovněž zřejmé, že informace poskytovaná politickým oponentem v průběhu „horké fáze“ volební kampaně je veřejností vnímána jinak, než by se jednalo o faktické tvrzení jiných subjektů, od nichž lze legitimně očekávat, že se budou chovat apoliticky a nestranně.
Rovněž článek „Soulad zájmů podle B.“ autora D. B., obsahově navazující na zmíněný pořad České televize, sice obsahuje některá faktická tvrzení, týkající se tvrzeného konfliktu zájmů navrhovatele, a byl tedy způsobilý jej poškodit u případných voličů, nicméně i zde platí, že navrhovatel měl dostatečný prostor na něj přiměřeně reagovat. V tomto případě se navíc jednalo o text, na který bylo možno bezprostředně odpovědět formou mailu, k čemuž ostatně také masivně docházelo, a bylo tak zaznamenáno celkem 287 okamžitých názorů čtenářů (poslední z nich je datován ke dni 24. 5. 2006, viz http://neviditelnypes.zpravy.cz/diskuse.asp?iddiskuse=A060516_201640_p_politika_wag&vlakno=8522655).
Podstatné z hlediska rozhodování Nejvyššího správního soudu je tedy to, že navrhovatel měl dostatečnou možnost se ke zveřejněným informacím vyjádřit, takže voliči zůstala zachována možnost svobodného přístupu k různým informacím a názorům, mezi nimiž si mohl vybrat. Jinak řečeno, rozhodující je, aby za situace vyjevení podobných informací zůstala zachována ideová a politická neutralita veřejné a zejména státní moci, čemuž by např. odporovala situace častá v totalitních systémech, kdy opoziční politická uskupení jsou krátce před volbami podrobena nejrůznějším difamacím až represím bez jakékoliv skutečné možnosti obrany proti nim. Navíc je nutno zohlednit skutečnost, že v kontextu volební soutěže je ostrost projevu přijatelnější než za jiných okolností (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 4. 2006 ve věci Brasilier proti Francii, cit. podle Soudní rozhledy č. 6/2006, str. 242).
K této námitce je proto relevantním závěrem volebního soudu konstatování, že svoboda politické soutěže v daném případě porušena nebyla. Je pak již věcí samotného navrhovatele, překračující podstatu a smysl tohoto rozhodnutí, zda - a pokud ano, jaké právní kroky podnikne proti tvrzenému poškození pověsti svojí osoby. Vc)
Navrhovatel konečně zpochybňuje zákonnost samotného aktu hlasování v Libereckém kraji. Jak nicméně vyplývá ze shora uvedeného, soud navrhovatele vyzval ke konkretizaci uvedených tvrzení, což však navrhovatel neučinil a v odpovědi na tuto výzvu toliko konstatoval, že předmětné informace získal z různých zdrojů a nezkoumal jejich prokazatelnost, neboť by musely vyústit v podání trestního oznámení. Za takových okolností Nejvyšší správní soud nemůže důvodnost takto zcela obecně podaných tvrzení (bez specifikace dotčených volebních okrsků, firem a sociálních zařízení) nikterak prověřit.
Jen v obecné rovině proto soud připomíná, že navrhovatel ve volbách kandidoval za politickou stranu, která byla ve smyslu ustanovení § 14e odst. 3 zákona č. 247/1995 Sb. oprávněna do každé okrskové komise delegovat svého člena a náhradníka. Pokud by proto tito delegovaní členové, kteří se podíleli na sčítání hlasů (a tedy i na posuzování platnosti hlasovacích lístků), měli jakékoliv pochyby o korektnosti v namítaném smyslu, lze důvodně očekávat, že by tyto výhrady uplatnili např. formou odepření podpisu zápisu o průběhu a výsledku hlasování ve smyslu ustanovení § 42 odst. 1 cit. zákona s uvedením důvodů tohoto odepření.
Na tomto základě by poté mohl být soudem přešetřen postup okrskových volebních komisí z hlediska případného porušení zákona. Nic takového však navrhovatel ani netvrdí a proto i tuto námitku shledal soud nedůvodnou. VI.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ve vztahu ke kandidátům zvoleným v Libereckém volebním kraji byl navrhovatel k podání návrhu aktivně legitimován, nicméně nebyla zjištěna protizákonnost jejich volby, a proto byl v této části návrh podle ustanovení § 90 s. ř. s. zamítnut.
Ve vztahu ke kandidátům zvoleným v jiných krajích než v Libereckém kraji se jedná o návrh podaný osobou zjevně k tomu neoprávněnou. Proto byl návrh v této části podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. odmítnut. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 93 odst. 4 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků právo. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 29. června 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček předseda senátu