republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (v textu též „volební zákon“)
I. Ustanovení $ 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamen- tu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, je třeba vykládat tak, že za určitých skutkových okolností lze vyslovit neplatnost volby všech zvolených kandidátů i jejich náhradníků. Za takové situace ne- ní důvodu k podání návrhu na zrušení tohoto ustanovení Ústavním sou- dem pro nemožnost podání návrhu na neplatnost voleb.
II. Ustanovení $ 16 odst. 4 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parla- mentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ne- zakládá subjektům volební kampaně právo na stejný přístup k mediální prezentaci prováděné nad rámec zde stanoveného vysílacího času. 948 III. Ústavní princip svobodné soutěže politických sil je v publicistické a zpravodajské činnosti veřejnoprávních médií naplněn objektivním a vy- váženým přístupem k volebním subjektům. Ten ovšem neznamená mecha- nickou rovnost v zastoupení ve všech pořadech, ale v odstupňování poskyt- nutých příležitostí odpovídajících reálnému postavení soutěžících subjektů v politickém a společenském životě.
* C...) Navrhovatel se však předně do- máhá vyslovení neplatnosti voleb do Po- slanecké sněmovny jako celku a teprve v případě nemožnosti vyhovění (in eventum) navrhuje vyslovení neplatnos- ti volby kandidátů. Sám si je však vědom, že podat návrh na neplatnost voleb do Poslanecké sněmovny volební zákon (je- ho $ 87 odst. 1) neumožňuje, a navrho- vatel jej proto považuje za rozporný s čl. 36 Listiny. Nejvyšší správní soud se tak nejprve musel zabývat jeho požadav- kem na přerušení řízení a předložení vě- ci Ústavnímu soudu podle čl.
95 odst. 2 Ústavy, $ 48 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Podle naposled citovaného ustanove- ní soudního řádu správního soud řízení přeruší, byli ve věci předložen Ústavní- mu soudu návrh podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (Dojde-li soud k závěru, že zá- kon, jehož má být při řešení věci použi- to, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.). Navrhovatelka považuje ustanovení $ 87 odst. 1 volebního zákona za rozpor- né s čl. 36 Listiny (Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím or- gánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost tako- vého rozhodnutí, nestanověli zákon ji- nak.
Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.). Podání návrhu by tak by- lo na místě, pokud by právní úprava soudního přezkumu byla vyloučena, či byla z tohoto hlediska nedostatečná. Ze znění $ 87 vyplývá, že soudní přezkum voleb do Poslanecké sněmovny je mož- ný toliko podle ustanovení $ 87 odst. 1 volebního zákona. Z gramatického znění odst. 2 stejného ustanovení je totiž jasně patrno, že se vztahuje pouze na volby do Senátu PČR.
Úpravu obsaženou v odstav- cích 3 - 5 pak nelze racionálně vyložit ji- nak než tak, že blíže konkretizuje odstav- ce předchozí. To znamená, že odst. 1a2 označují předmět řízení a vymezují otáz- ky aktivní legitimace a lhůty k podání ná- vrhu, zatímco odst. 3 - 5 blíže upravují možné důvody tohoto návrhu. Je tak zřejmé, že úpravu obsaženou v odstav- cích 3 - 5 nelze vnímat jako autonomní, nýbrž pouze ve vztahu ke konkrétními ustanoveními vymezenému předmětu řízení, který provádí. To ostatně potvrzu- je i důvodová zpráva k vládnímu návrhu zákona č. 204/2000 Sb., kterou byl vo- lební zákon novelizován a která k usta- novení $ 87 uvádí (Poslanecká sněmov- na, 2000, III.
volební období, tisk č. 585), že „možnost domáhat se ochrany soudu po provedených volbách se navrhuje » Vypuštěny pasáže totožné s odůvodněním judikátu č. 946/2006 Sb. NSS (usnesení Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 29. 6. 2006, čj. Vol 15/2006-20) zařazeného v tomto sešitě. 882 upravit samostatně pro Poslaneckou sněmovnu a pro Senát. Při volbách do Poslanecké sněmovny je možno podat návrh na neplatnost volby kandidáta, při volbách do Senátu návrh na neplat- nost voleb nebo neplatnost hlasování nebo neplatnost volby kandidáta.
Sou- časně se vymezuje okruh subjektů oprávněných tento návrh podať“. K závě- ru o neústavnosti právní úpravy soudní- ho přezkumu voleb do Poslanecké sněmovny však nelze dospět pouhým srovnáním s právní úpravou přezkumu voleb do Senátu. Podstatné je, zda právní úprava soudního přezkumu voleb do Po- slanecké sněmovny je ústavně konform- ní, či nikoliv, případně zda lze cit. ustano- vení ústavně konformně vyložit či nikoliv. Podání návrhu na neplatnost volby kandidáta (či více kandidátů) je na místě tam, kde došlo k individuálnímu excesu (excesům) ve volebním procesu.
Jistě si ale lze představit případy, kdy bude na- mítáno porušení volebního zákona v ta- kové intenzitě a rozsahu, že to mohlo ovlivnit volbu vícero (nebo dokonce všech) kandidátů - ostatně je někdy ob- tížné od sebe oddělit volební aktivity stran prováděné celostátně od takových, k nimž dochází výhradně na území ně- kterých volebních krajů. Volební zákon proto také přiznává právo aktivní legiti- mace k podání návrhu na neplatnost vol by kandidáta i každé politické straně ne- bo koalici, jejíž kandidátní listina „ve volebním kraji byla pro volby do Posla- necké sněmovny zaregistrována“, tedy politická strana je aktivně legitimována k podání tohoto návrhu vůči všem kan- didátům zvoleným v krajích, kde také kandidovala, což může v konečném dů- sledku znamenat zpochybnění i všech zvolených kandidátů v celé republice.
Smysl diferenciace mezi občanem a poli- tickou stranou spočívá v tom, že volební právo je nutno vidět v jeho objektivním i subjektivním významu, tzn. nelze od se- be oddělovat právní úpravu voleb od samotného výkonu volebního práva. Za situace, kdy jsou volby organizačně roz- členěny do relativně autonomních 14 kra- jů, má jinou povahu návrh na neplatnost volby kandidáta/ů podaný jednotlivým občanem a kandidující politickou stra- nou (koalicí). U jednotlivého občana vy- stupuje do popředí ochrana jeho aktiv- ního volebního práva, a zákon proto zjevně (byť nikoliv výslovně) předpoklá- dá, že argumentace takovýchto návrhů bude směřovat proti konkrétním proti- zákonnostem při bezprostředním či zprostředkovaném výkonu tohoto práva, přičemž ke zpochybnění výsledku volby může dojít právě z tohoto důvodu jen tam, kde je občan zapsán ve stálém se- znamu, anebo kde reálně toto právo uplatnil (k tomu viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 540/02, in: Sb. ÚS, sv. 35, str. 603 a násl.). Aktivní legitimace politických stran se svojí podstatou opírá o ústavní vyme- zení politických stran, vyplývající zejmé- na z čl. 5 Ústavy, podle něhož „politický systém je založen na svobodném a dob- rovolném vzniku a volné soutěži politic- kých stran respektujících základní de- mokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů“. Ústavní systém tedy před- pokládá existenci politických stran, na- cházejících se ve vzájemně si konkurují- cím vztahu.
Tento. princip politické plurality se napilno projevuje zejména ve volebním procesu, kdy je věcí politic- kých stran, aby voličům nabízely progra- mové a personální alternativy, a umožni- ly jim tak svobodný výběr. Této funkci politických stran koresponduje i jejich možnost obrátit se na nezávislý soud s návrhem na přešetření toho, zda voleb- 883 948 ní zákon nebyl porušen natolik zásad- ním způsobem, že to ovlivnilo výsledek volby konkrétního kandidáta. Protože však politické strany mohou kandidovat v rámci celého státu (tzn. ve všech 14 kra- jích), je nutno dovodit, že jsou oprávně- ny zpochybnit volbu všech kandidátů.
Ze zákona výslovně neplyne, že návr- hem lze postihnout pouze zvolené kan- didáty, a při úvaze, zda je možno požado- vat pouze vyslovení neplatnosti volby zvolených kandidátů, či i jejich (případ- ných) náhradníků, nelze než dospět k zá- věru, že za určitých skutkových okolnos- tí by mohl být úspěšný i návrh na vyslovení neplatnosti volby všech kandi- dátů. Mohou se totiž vyskytnout případy, kdy porušení volebního zákona je nato- lik flagrantní a všeobecné, že nemůže být nápravou nahrazení zvolených kan- didátů jejich náhradníky, ale je nezbytné jedině tzv. zneplatnění voleb.
Lze-li tedy dosáhnout podáním návr- hu na neplatnost volby kandidátů za urči- té situace obdobného výsledku, jako v případě podání návrhu na neplatnost voleb, není důvodu podávat návrh na zru- šení ustanovení $ 87 odst. 1 volebního zá- kona pro to, že neumožňuje výslovné na- padení voleb jako celku. Cit. ustanovení lze vyložit tak, že umožňuje soudní pře- zkum v plném rozsahu. Přitom soudům zásadně nepřísluší komentovat vhodnost či smysluplnost zákonné úpravy, jelikož je nutno respektovat jejich oddělení od mo- ci zákonodárné, jejímž primárním úko- lem je legislativní podobou nalézat ro- zumná obecná řešení pro potencionální či otevřené společenské konflikty.
Nejvyšší správní soud tak neshledal důvod k přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení předmětného ustano- vení Ústavnímu soudu. 884 Současně však z výše uvedeného vy- plývá, že návrhem na vyslovení neplat- nosti voleb do Poslanecké sněmovny PČR se navrhovatel domáhá něčeho, co mu zákon neumožňuje, a soud po zjiště- ní, že vyhovění takovému návrhu je ne- možné, se věcně zabýval pouze návrhem eventuálním a přistoupil k jeho meritor- nímu posouzení. Z ustanovení $ 90 odst. 1 s.ř.s.a 487 odst. 5 volebního zákona vyplývá, že ná- vrh na neplatnost volby kandidáta je dů- vodný tehdy, byla-li porušena ustanove- ní volebního zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby tohoto kandidáta.
Jak Nejvyšší správní soud ju- dikoval již dříve (viz např. usnesení č. 354/2004 Sb. NSS), v obecné rovině existují tři základní předpoklady vyho- vění volební stížnosti: 1. protizákonnost, tzn. porušení některých ustanovení vo- lebního zákona; 2. vztah mezi touto pro- tizákonností a zvolením kandidáta, jehož volba je napadena volební stížností, a 3. zásadní intenzita této protizákonnos- ti, která ve svých důsledcích musí přinej- menším výrazně zpochybňovat volbu kandidáta. Jinak řečeno, tato intenzita musí v konkrétním případě dosahovat ta- kového stupně, že je možno se důvodně domnívat, že pokud by k protizákonné- mu jednání nedošlo, nebyl by tento kan- didát zřejmě vůbec zvolen.
Zjednoduše- ně řečeno: tato intenzita způsobuje „zatemnění“ volebních výsledků, tzn. je- jich zásadní zpochybnění. V daném případě je namítáno porušení rovnosti stran ve volební soutěži ze strany veřejnoprávní televize, která nad rámec ustanovení $ 16 odst. 4 volebního zákona ve vyjmenovaných pořadech poskytla dal- ší prostor pro názorovou prezentaci tzv. parlamentním stranám a nedůvodně ome- zila ostatní kandidující subjekty. © Soud při posuzování důvodnosti na- vrhovatelových námitek vycházel rov- něž z vyjádření České televize ze dne 15.
6. 2006, které si vyžádal v obsahově obdobné věci (vedené pod sp. zn. Vol 25/2006). Česká televize prostřednic- tvím svého generálního ředitele uvedla, že plně dostála povinnosti, uložené jí v $ 16 odst. 4 volebního zákona. Rovněž poukázala na to, že další směr zpravodaj- ství a publicistiky v předvolebním obdo- bí zákony „nijak zvlášť neupravují“, je třeba vyjít z obecné právní úpravy tele- vizního vysílání při zohlednění specific- kého postavení České televize. Poukazu- je na $ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., $ 2 odst. 2 písm. a) zákona č. 483/1991 Sb. a na Kodex České televize s tím, že požadavkům na vyváženost a objektivitu vysílání rovněž dostála.
Na její program je totiž třeba nahlížet v jeho celku a vysílání nelze redukovat pouze na pořad Ofázky Václava Moravce speciál. Česká televize vysílala i další předvolební diskuse včetně diskusí se zástupci mimoparlamentních stran, a to např. v pořadech Události, ko- mentáře a Dobré ráno, kde nabídla pro- stor všem kandidujícím subjektům. Vedle toho vysílala každý den množství zpravo- dajských pořadů, v nichž přinášela infor- mace o průběhu předvolební kampaně. Prostor věnovaný jednotlivým poli- tickým stranám vycházel z kritéria obsa- ženého ve výše uvedených právních předpisech, tj. z jejich reálného postave- ní v politickém a společenském životě; v úvahu byly brány i aktuální průzkumy volebních preferencí a výsledků posled- ních voleb do Poslanecké sněmovny.
K tomu ČT doložila materiál „Předvoleb- ní a volební vysílání redakcí ŘZ“, který byl určen jako podklad pro veřejné jed- nání Rady ČT. Rovněž poukázala na to, že v roce 2002 věnovala předvolebnímu a volebnímu vysílání 35,7 hodiny vysíla- cího času, zatímco v letošním roce šlo o vysílací čas téměř čtyřikrát větší, a dal- ší prostor poskytla na webových strán- kách www.ct24.cz/volby. Na závěr Česká televize poukazuje na mezinárodní srovnání. Zmiňuje němec- ké veřejnoprávní programy ZDF a ARD a britskou BBC, které uplatňují v předvo- lebním období obdobné zásady (konkrétně poukázala na případ nedávných televiz- ních diskusí představitelů dvou hlavních stran ve Spolkové republice Německo).
V žádné z vyspělých demokratických ze- mích média nepřistupují k předvolební- mu zpravodajství a diskusím z hlediska formální časové rovnosti informací o kaž- dé kandidující formaci; je to nejen ne- možné, ale také zavádějící, protože ve svých důsledcích by tento přístup odradil pozornost veřejnosti od volebního dění, které by se nadto stalo zcela nepřehledné. Především by však takový přístup vedl k nepřiměřenému omezení svobody a ne- závislosti sdělovacích prostředků, která je garantována Listinou základních práv a svobod a rovněž Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
V příloze ke zprávě předložila dese- tistránkový přehled předvolebního a vo- lebního vysílání redakcí ŘZ ČT zpracova- ný pro Radu ČT. Tato zpráva byla projednána Radou ČT dne 14. 6. 2006, která usnesením č. 97/07/06 zprávu vza- la na vědomí a vyslovila uznání a podě- kování za vynikající výkony televizních kolektivů ve volebním vysílání a jmeno- vitě za výkony pana Moravce (zdroj in- ternetové stránky České televize). Soud vzal dále v úvahu obsah příloh návrhu (č. 5 - 16). Jak bylo výše uvedeno, prvním před- pokladem úspěšnosti návrhu na vyslove- 885 948 ní neplatnosti kandidáta je zjištění poru- šení volebního zákona.
V daném případě navrhovatel napadá volbu kandidátů z důvodu porušení ustanovení $ 16 odst. 4 volebního zákona, podle něhož „pro vol- by do Poslanecké sněmovny mají v do- bě začínající 16 dnů a končící 48 hodin před zahájením voleb kandidující poli- tické strany, politická hnutí a koalice, jejichž kandidátní listina byla zaregist- rována, vyhrazeno v Českém rozhlase celkem 14 hodin a v České televizi cel- kem 14 hodin v rámci jejich vysílacích okruhů bezplatně poskytnutého vysíla- cího času, který se rozdělí kandidujícím politickým stranám, politickým hnutím a koalicím rovným dílem.
Termíny vysí- lacích časů se určí losem“. Této povin- nosti Česká televize plně dostála a navr- hovatel to ani nezpochybňuje; tvrdí ovšem, že na základě tohoto ustanovení, s přihlédnutím k ústavním principům, měl být rovným dílem dělen veškerý vy- sílací čas věnovaný předvolební prezen- taci, a porušení zákona spatřuje v tom, že tomu tak nebylo, a to zejména u ozna- čených pořadů. Soud tento názor nesdílí. Povinnost dělby vysílacího času je zákonem stano- vena výslovně v uvedeném rozsahu a Česká televize je zde v pozici realizáto- ra veřejného subjektivního práva, které je přiznáno všem kandidujícím ve vol- bách, a jako vykonavatelka volebního zá- kona se podílí na přípravě voleb.
Mimo tento rámec však takové postavení nemá a z $ 16 odst. 4 volebního zákona nelze dovodit, že jde o obecný princip přístu- pu volebních aktérů do médií. V ostatní činnosti ČT proto požadavek naprosté mechanické rovnosti mizí a lze jej nahra- dit jedině požadavkem vyváženosti a ob- jektivnosti odpovídající poslání tohoto média. Porušení $ 16 odst. 4 volebního - zákona proto soud neshledal. 886 Porušení volebního zákona nelze se- znat ani ve vztahu k jiným jeho ustanove- ním. Soud zde vážil zejména ustanovení $ 16 odst. 2 volebního zákona ukládající povinnost čestného a poctivého průbě- hu volební kampaně; tato povinnost se však vztahuje pouze na aktéry voleb a na subjekty aktivně se na jejich volební kampani podílející či do volební kampa- ně přímo zasahující.
Toto ustanovení za- povídá zejména zveřejňování nepravdi- vých údajů o kandidátech, politických stranách nebo koalicích. Z toho je zřej- mé, jakým právům toto ustanovení po- skytuje ochranu. V daném případě však navrhovatel netvrdí, že by postupem České televize došlo k útoku na jeho čest, a ani takový důsledek v případě preferencí v obsazení označených publi- cistických pořadů shledat nelze. Dále soud vážil $ 16 odst. 1 volebního zákona - zde však dospěl k závěru, že zachování rovného přístupu k plakátovacím plo- chám (kterou již v minulosti vyložil tak, že se vztahuje i na místní periodika - viz usnesení ze dne 31.
12. 2004, čj. Vol 10/2004-24, www.nssoud.cz) na televizi vztáhnout nelze; jednalo by se o výklad mimo smysl a účel daného ustanovení. Je ovšem nutno vidět to, že zákonná úprava svojí podstatou představuje kon- kretizaci ústavních norem, principů a hodnot. V daném případě proto voleb- ní zákon blíže upravuje a provádí základ- ní ústavní principy volebního práva, vy- plývající např. z čl. 5, 16, 18, 19 Ústavy ČR a také z čl. 21, 22 Listiny základních práv a svobod. Ze stejného důvodu čl. 20 Ústavy ČR obsahuje ústavní zmocnění zákonodárci pro stanovení „dalších Doď- mínek výkonu volebního práva, organi- zace voleb a rozsahu soudního přezku- mu“.
Lze tak učinit dílčí závěr, že zákonodárce je oprávněn vymezit roz- sah soudního přezkumu voleb a takové- to vymezení je pro soud závazné, neboť i pro soud platí základní pravidlo právní- ho státu, podle něhož státní orgán může činit pouze to, co mu zákon výslovně dovoluje. Zákonné vymezení rozsahu soudního přezkumu voleb do Poslane- cké sněmovny je vymezeno především v ustanovení $ 87 volebního zákona (dá- le viz $ 90, $ 93 soudního řádu správní- ho), věcná a funkční příslušnost je urče- na ustanovením $ 88 stejného zákona.
S ohledem na výše uvedené soud nic- méně zároveň dovozuje, že výklad usta- novení $ 87 odst. 5 volebního zákona ne- ní možno provést tak, že kompetence soudu přezkoumávat platnost volby kan- didáta je omezena výhradně na porušení tohoto zákona. Jakkoliv soud nezpo- chybňuje obsah a význam citovaného ustanovení, je třeba ho vnímat v kontex- tu ústavně založené kompetence soudu provádět soudní přezkum voleb (čl. 20 Ústavy ČR) tak, že zákonodárci je svěře- no vymezení rozsahu soudního přezku- mu, tzn. vymezení konkrétních typů ří- zení, což ostatně Nejvyšší správní soud plně respektuje.
Úvaha, podle níž by ten- to soudní přezkum byl omezen pouze a jedině na kontrolu dodržování jediné- ho zákona (č. 247/1995 Sb.) a nemohl by zohlednit porušení právních předpisů ji- ných, a to třeba i ve výrazně větší míře, by však ve svých důsledcích smysl toho- to soudního přezkumu zcela negovala. Proto soud dospívá k závěru, že jeho - ústavně předvídanou a zákonem založe- nou - kompetenci přezkoumat platnost volby kandidáta je nutno vykládat tak, že kromě případů tvrzeného porušení rele- vantních ustanovení volebního zákona se vztahuje i na případy další.
Okruh těchto dalších případů přitom není neo- mezený, nýbrž je dán tou skutečností, že volební proces není přímo a nepřímo upraven zákonem jediným, nýbrž celou řadou právních předpisů, a je tedy úko- lem soudu citlivě zvážit, které z případů protizákonnosti dosahují zásadní až do- konce ústavní intenzity tak, aby mohly být brány za relevantní pro hodnocení regulérnosti voleb. Při nedostatečné zákonné úpravě je třeba při hodnocení důvodnosti navrho- vatelových námitek vycházet přímo z ústavních principů.
Z čl. 22 Listiny se podává, že zákonná úprava všech politic- kých práv a svobod a jejich výklad a pou- žívání musí umožňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v de- mokratické společnosti. Čl. 5 Ústavy pak stanoví, že politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a vol né soutěži politickým stran respektují- cích základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Média jako televize, rozhlas či tisk patří v současnosti jistě k důležitým ná- strojům, jimiž se utváří veřejné mínění; to platí jak pro běžný každodenní život (srov. např. působení reklamy), tak i pro předvolební období, v němž se v rámci volební kampaně snaží kandidující poli- tické strany přesvědčit potenciální voli- če o přednostech volebního programu, s nímž přicházejí, a naopak o záporech řešení předkládaných jejich politickými soky.
Na utváření veřejného mínění pů- sobí nejenom samotné strany, ale i jejich podporovatelé, političtí komentátoři atd.; výraznou roli v tomto směru hrají i různé publicistické, ale též zpravodaj- ské pořady. K tomu, aby kandidující po- litická strana mohla účinně vstoupit do volebního klání se svými politickými soupeři, a aby tedy vůbec mohla ovlivňo- vat veřejné mínění ve svůj prospěch, je nezbytné, aby měla přístup k médiím, v nichž by mohla prezentovat svůj voleb- 887 948 ní program, své postoje k aktuálním i dlouhodobým tématům, a aby mohla o těchto problémech diskutovat před zraky voličů se zástupci jiných kandidu- jících politických stran.
Předpokladem skutečné soutěže politických stran je te- dy i jejich přístup k médiím, aniž je však nutno jejich roli přeceňovat, neboť v soutěži politických sil jsou k dispozici i další účinné prostředky a soutěžitelé je využívají. Jde např. o různé kontaktní formy (mítinky, předvolební setkání, le- táky, placená inzerce, biliboardy...). Účinnou formou přesvědčování voličů bývá také poukaz na splněné volební sli- by v předchozích volbách, úspěchy na komunální či krajské úrovni apod. C.) Je nutno rozlišovat mezi dvěma typy informací o politických stranách a hnu- tích, které média prezentují.
Jednak jsou to případy volební agitace, typicky vo- lební spoty, v nichž se subjekty samy pre- zentují a rolí médií je jen být fórem s rov- noprávně určeným prostorem; jednak je to vlastní zpravodajství a publicistika, kde média samostatně rozhodují, v ja- kém rozsahu budou informovat o sub- jektech, jejich lidech či programech, při- čemž kritériem jim zde zůstává výše uvedený požadavek objektivnosti a vyvá- ženosti, kterou však nelze mechanicky zaměňovat za formální rovnost. - C.) Pokud jde o námitky směřující proti nerovnosti zastoupení jednotlivých poli- tických stran v televizních debatách, ze- jména v označených publicistických programech, zde soud konstatuje, že již v jeho výše provedených obecných úva- hách bylo dostatečně prokázáno, že Čes- ká televize svým postojem k rozvržení 888 času poskytnutého jednotlivým kandi- dujícím subjektům, nad rámec oněch 14 hodin rozdělených rovným dílem mezi všechny kandidující subjekty podle $ 16 odst. 4 volebního zákona, následovala vý- še rozebraný přístup odstupňované rov- nosti a skutková situace, s níž navrhova- telka touto svou námitkou nesouhlasí, je v plném souladu s tímto přístupem.
Nerozhodný je poukaz navrhovatele na význam, který publicistickým pořadům přiřkl povolební průzkum, nelze z něho dovodit, že občané, kteří v něm preferova- li tyto pořady, současně na jejich základě skutečně volili, a že tedy výsledek voleb byl zmíněnými pořady podmíněn. Výsle- dek tohoto průzkumu spíše svědčí o jejich objektivitě a současně (s tím souvisící) po- pularitě pořadů. Skutečnost, že na základě předvolebního průzkumu, ale nepochyb- ně i na základě znalostí politického spekt- ra, byli vybíráni aktéři do jednotlivých typů pořadů, přičemž do těch nejatraktiv- nějších z hlediska jejich obsahu i doby vysílání, byla dána přednost tzv. parla- mentním stranám, je celkem logická.
Na- vrhovatel nenamítá, že mu byl přístup do tohoto média zcela odepřen, brojí jen pro- ti tomu, že nebyl mezi těmi, kterým byla přiznána určitá preference - mezi těmi, kteří měli možnost působit v pořadech di- vácky atraktivnějších, které konkrétně označil. Soud však přihlížel k celkové pub- licistické činnosti České televize ve voleb- ním období a preferenci určitých subjek- tů zařazením do označených pořadů nepovažuje za nepodloženou a přístup ČT shledal vyváženým. Podle $ 87 odst. 5 volebního zákona návrh na neplatnost volby kandidáta mů- že podat navrhovatel, má-li za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způ- sobem, který mohl ovlivnit výsledek vol by tohoto kandidáta.
Z čl. 22 Listiny se podává, že zákonná úprava všech politických práv a svobod a jejich výklad a používání musí umož- ňovat a ochraňovat svobodnou soutěž politických sil v demokratické společ- nosti. ČI. 5 Ústavy pak stanoví, že politic- ký systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran. respektujících základ- ní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. Podle $ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlaso- vého a televizního vysílání, je provozova- tel vysílání povinen zajistit, aby ve zpra- vodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti a zejména nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvý- hodňována žádná politická strana nebo hnutí, popřípadě jejich názory nebo ná- zory jednotlivých skupin veřejnosti, a to s přihlédnutím k jejich reálnému posta- vení v politickém a společenském životě.
Svobodná soutěž politických sil (čl. 22 Listiny), jejíž jednou z forem je právě i volná soutěž politických stran (čl. 5 Ústavy) je „založena především na tom, že se všechny politické subjekty řídí stej- nými předem stanovenými pravidly, která vycházejí právě z těchto základ- ních principů“ (nález Ústavního soudu č. 98/2001 Sb.). Z výše uvedeného tedy plyne, že bylo i povinností České televize předem stanovit pro své předvolební vy- sílání jasná pravidla, která by odpovídala shora citovaným ústavním principům.
Nejvyšší správní soud si je pochopi- telně vědom toho, že případnému poža- davku na absolutně (mechanicky) rovný přístup do předvolebního vysílání vyjma vysílacího času podle $ 16 odst. 4 voleb- ního zákona nelze nikdy zcela plně vy- hovět. Shora citovaná německá odborná literatura v této souvislosti vychází z konceptu tzv. odstupňované rovnosti šancí ve spojení s principem alespoň mi- nimální šance pro kandidující subjekty se veřejně ve veřejnoprávních médiích prezentovat. Jinak řečeno, na půdorysu naší právní úpravy, nad rámec vysílacího času garantovaného ve stejné výši všem kandidujícím subjektům podle $ 16 odst. 4 volebního zákona, je z hlediska ústavního práva přípustné, ovšem za do- držení shora uvedených ústavních prin- cipů, vyměřit další vysílací časy i v rámci veřejnoprávních médií stranám diferen- covaně podle jejich významu.
Ze stejné- ho konceptu ostatně vychází ve své judi- katuře ve věci státního financování politických stran též Ústavní soud; stát stranám poskytuje finanční prostředky nikoliv na základě principu absolutní (objektivní) rovnosti, nýbrž s ohledem na jejich úspěch ve volbách (srov. nález Ústavního soudu č. 98/2001 Sb.) Celkově soud hodnotil přístup České televize jako vyvážený. Je třeba zdůraz- nit, že televize, vědoma si svého veřejno- právního postavení, předem stanovila kritéria, jimiž se hodlala následně řídit v koncepci dramaturgie předvolebního vysílání, a to kromě povinných voleb- ních spotů, především ve svém zpravo- dajství a aktuální publicistice.
Co je důle- žité, tato kritéria a jejich postupné naplňování televize vzápětí zveřejnila a pravidelně aktualizovala. To platí jak o projektu předvolebních výzkumů (kombinace vstupního, velmi reprezen- tativního výzkumu a bleskových výzku- mů) v jednotlivých volebních krajích aktuálně v konfrontaci s následným regi- onálně koncipovaným pořadem Otázky Václava Moravce SPECIÁL vysílaným z jednotlivých volebních krajů. Publicis- tické pořady nespočívaly pouze v pořa- dech navrhovatelkou označených a z to- 889 948 hoto hlediska je třeba také prostor po- skytnutý stranám hodnotit.
Přitom ani v těchto návrhem zmiňovaných pořa- dech neshledal Nejvyšší správní soud porušení uvedených principů. Jak vyplý- vá z podkladů, byly do tohoto pořadu zvány kandidující subjekty podle klíče, „který vycházel z předvolebního šetření agentury SCEC v kombinaci s aktuální- mi průzkumy agentury STEM“ Česká te- levize tak do tohoto pořadu zvala pouze subjekty, které měly největší šanci získat mandáty v Poslanecké sněmovně, což odpovídalo výsledkům vyšlým z průniku obou zpracovaných výzkumů. Soudu pochopitelně nepřísluší hod- notit relevanci předvolebních výzkumů obecně ani ve vztahu ke jmenovaným agenturám.
Stanovení kritéria pro pří- stup do jejího předvolebního vysílání je plně ponecháno na České televizi; Nej- vyšší správní soud k tomu nicméně po- dotýká, že zvát kandidující subjekty do předvolebního vysílání pouze na zákla- dě jednoho kritéria, navíc založeného výhradně na předvolebních výzkumech, byť poměrně reprezentativních, v soula- du s ústavními imperativy svobodné soutěže politických sil, respektive volné soutěže politických stran, být nemusí. V rámci zachování plurality názorů ve společnosti je nezbytné, aby Česká tele- vize stanovila nejen více kritérií, ale i kri- térií takových, která by byla nastavena pokud možno na předvídatelném zákla- dě a odrážela by skutečnou relevanci kandidujících subjektů v daném voleb- 890 ním kraji.
„V rozporu s tímto ustanove- ním by bylo jakékoliv omezení (diskri- minace) některých politických sil ve volbách v přístupu ke sdělovacím pro- středkům, ve svobodě projevu, shro- mažďování apod.“ (Pavlíček, V. a kol.: Ústava a ústavní řád České republiky. Komentář. 2. díl. Práva a svobody. 2. vy- dání, Linde, Praha 1999, str. 215). V této souvislosti lze přiměřeně od- kázat na přístup německého Spolkového ústavního soudu (srov. Schreiber, W.: cit. dílo str. 120, 122), který přiznává politic- kým stranám nárok zapojit se do redakč- ně sestaveného vysílání - ať již jde o vc- řejnoprávní či soukromoprávní stanice -, pokud jde o pořady, které mají přímý vliv na volební rozhodování, jako např. nejrůznější volební diskuse, duely, alk show apod. Politické strany však nemají k dispozici rovnocenný čas, nýbrž jejich účast je odstupňovaná.
Při jinak zásadně svobodné tvorbě těchto pořadů musí redakce přihlížet k tomu, jakou roli ve skutečnosti hrají politické strany, a to především s ohledem na dobu jejich existence, pevnost jejich organizace, parlamentní zastoupení nebo účast ve spolkové vládě nebo (v podmínkách fe- derativního německého státu) v zem- ských vládách. V této souvislosti je nut- no poukázat na podobně stanovená kritéria významu stran v souvislosti s vo- lební propagandou: zde se výslovně vy- lučuje, aby kritériem, na základě něhož se stanoví přístup k vysílacímu času, byly pouze volební prognózy.
949 Sociální potřebnost: odnětí dávky sociální péče k čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod k či. 13 odst. 3 Evropské sociální charty (vyhlášena sdělením Ministerstva zahranič- ních věcí č. 14/2000 Sb. m. s.) k $ 3 odst. 5 zákona ČNR č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění zákonů č. 422/2003 Sb. a č. 436/2004 Sb.)
I. Odnětí dávky sociální péče podmíněné sociální potřebností předsta- vující realizaci práva na pomoc, která je potřebná k zajištění nezbytných ži- votních podmínek (čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), v dů- sledku nesplnění povinnosti osvědčit splnění podmínky nároku na dávku spočívající v projevování snahy uchazeče o zaměstnání zabezpečit si zvýše- ní příjmu vlastní prací vyžaduje ze strany správního orgánu určit individu- álním způsobem obsah pojmu „projevovat snahu“ s přihlédnutím ke všem okolnostem složité sociální situace osoby, která je dlouhodobým příjem- cem takové dávky, a to včetně období, v němž se má taková „snaha“ proje- vovat a které bude referenčním obdobím pro závěry správního orgánu o tom, zda příjemce dávky splnil svou povinnost projevovat snahu o zvýše- ní příjmu vlastním přičiněním.
Obsah uvedeného pojmu i vymezení obdo- bí musí správní orgán příjemci dávky prokazatelně sdělit, přičemž musí vy- cházet z uznávaných metod sociální práce s jednotlivcem odkázaným dlouhé období na sociální péči (pomoc).
II. Pomoc ve formě peněžitých dávek sociální potřebnosti nelze odepřít, aniž je současně jejich příjemci poskytnuta odborná pomoc a poradenství k řešení jeho složité sociální situace; neděje-li se tak, stát nerespektuje své závazky plynoucí z čl. 13 odst. 3 Evropské sociální charty (vyhlášena pod č. 14/2000 Sb. m. s.).
Politická strana Nezávislí demokraté proti 1) Státní volební komisi a 2) kandi-