I. Z ústavních a zákonných norem, ani z logiky věci neplyne, že by osoba navrhující a navržená nemohla být identická, pokud jsou pro obě role splněny všechny
zákonné podmínky. Sebenominace (nominace sebe sama na funkci prezidenta republiky) je tedy přípustná (čl. 56 odst. 5 Ústavy). II. I kandidát na funkci prezidenta republiky, který neuspěl v registračním řízení u Ministerstva vnitra, ale má současně pochybnosti o správnosti registrace jiného kandidáta, je aktivně legitimován podat k soudu návrh na zrušení registrace „konkurenčního“ kandidáta [§ 89 odst. 1 písm. c) a odst. 4 s. ř. s.].
[20] Podle § 89 odst. 4 s. ř. s., který stanovil, kdo může registraci úspěšných kandidátů napadnout, platí, že „[n]ávrhem podle odstavce 1 písm. c) se [...] při volbě prezidenta republiky nejméně dvacet poslanců nebo nejméně deset senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo občan, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, domáhat vydání rozhodnutí o zrušení registrace kandidátní listiny jiné politické strany, nezávislého kandidáta, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení politických stran nebo politických hnutí a nezávislých kandidátů, nejméně dvaceti poslanců nebo nejméně deseti senátorů, kteří navrhli kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo občana, který navrhl kandidáta na funkci prezidenta republiky, nebo zrušení registrace přihlášky jiného kandidáta. Účastníky jsou navrhovatel, správní orgán, který provedl registraci, a ten, o jehož registraci se jedná.“
[21] Bylo by tedy nesmyslné, pokud Ústava a prováděcí zákon nevyloučily totožnost osoby navrhovaného a navrhujícího, aby soud příslušná ustanovení soudního řádu správního interpretoval tak, že by znemožnil navrhovateli uplatnění jeho práv v rámci přezkumu registračního procesu, tedy bránit registraci jiných kandidátů u soudu.
[22] Lze sice souhlasit s námitkou zmíněného účastníka řízení, že zákon o volbě prezidenta republiky může připouštět různé výkladové varianty, ale vzhledem k tomu, že se v tomto případě jedná o přístup k soudu a o kandidaturu na politickou funkci v rámci svobodné politické soutěže, je třeba důsledně respektovat ústavní princip in dubio pro libertate a soudní přezkum připustit.
[23] I druhý argument, který účastník řízení uvádí, tedy to, že pouze úspěšný kandi-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
dát má právo napadnout registraci svých soupeřů, soud odmítá s odkazem na otevřenost politické soutěže a rovněž rychlost a účelnost přezkumu registračního procesu. Kdyby totiž soud přijal tento postoj, mohlo by dojít k situaci, kdy soud zprvu neúspěšného kandidáta „vrátí“ do boje, a teprve poté by takový soudem „vrácený“ kandidát mohl napadnout v druhém kole registraci dříve úspěšných kandidátů. Celý proces, u něhož je rychlost a plynulost zcela zásadní hodnotou a požadavkem, by se tím významně pozdržel. Je tedy možné, aby i neúspěšný kandidát, který neuspěl u Ministerstva vnitra a má současně pochybnosti o správnosti registrace jiného kandidáta, vedle soudní ochrany své registrace současně podal návrh na přezkum registrace konkurenčního kandidáta.
[24] Soud tedy uzavírá, že navrhovatel je aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení registrace výše jmenovaných kandidátů na funkci prezidenta republiky, a lze se tak věcně zabývat přezkumem námitek obsažených v jeho návrhu.
[25] Soud z volební dokumentace k registrovaným kandidátům zjistil, že prvá námitka týkající se „namíchání“ navrhujících subjektů vůbec nemá skutkovou oporu ve spise. Tři parlamentně registrování kandidáti byli navrženi pouze jedním subjektem, tedy způsobem, který výslovně předvídá zákon o volbě prezidenta republiky. Jiří Dienstbier byl navržen skupinou senátorů, Karel Schwarzenberg byl navržen skupinou poslanců, Přemysl Sobotka byl navržen skupinou poslanců. Námitka je tedy věcně zcela neoprávněná.
[26] K právní otázce smíšené podpory v rámci jedné kandidátní listiny soud podotýká, že článek 56 Ústavy zná tři způsoby nominace: petiční podporu 50 000 občanů, nominace nejméně dvaceti poslanců nebo nejméně deseti senátorů. Pokud by však došlo k navrhovatelem presumované situaci, kdy by nominace byla, co se týče parlamentní podpory, smíšená ze senátorů a poslanců, byla by možná teoreticky pouze jedna situace, a to v případě, kdy kandidát získal 20 a více poslanců a současně 10 a více senátorů, přičemž by byla podána jedna kandidátní listina
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
se všemi těmito podporovateli a s jedním společným zmocněncem. Taková smíšená nominace by sice mohla být teoreticky přípustná, ale z logiky věci by šlo o projev duplicitní a redundantní, protože kandidát by podával svou kandidaturu pomocí dvojího typu nominace, přičemž pro podání kandidatury zcela postačuje pouze jeden typ, tedy získat podporu jen skupiny poslanců nebo jen skupiny senátorů.
[27] Při zkoumání možného zániku mandátu navrhujících subjektů soud ze spisu a volební dokumentace v souladu se zjištěním odpůrce ověřil, že mezi navrhujícími poslanci a navrhujícími senátory není žádný, u kterého by ke dni podání kandidátní listiny došlo k zániku mandátu poslance nebo senátora. Námitka tedy není věcně opodstatněná. I situaci, že by k zániku mandátu navrhujících poslanců nebo senátorů došlo po podání kandidátní listiny, zákon o volbě prezidenta republiky předvídá, když v § 26 odst. 9 uvádí, že k této skutečnosti se nepřihlíží.
[28] K námitce o pluralitě prohlášení kandidáta soud uvádí, že kandidáti s parlamentní podporou, jejichž registraci v tomto smyslu navrhovatel napadá, podepsali pouze jedno prohlášení, které nijak neopravovali ani nedoplňovali. Soud však upozorňuje, že případnou vadu prohlášení lze zhojit v rámci procesu odstranění vad podání, s čímž ostatně zákon o volbě prezidenta republiky počítá v § 26 odst. 1, který uvádí, že v případě nesprávných či neúplných údajů na kandidátní listině Ministerstvo vnitra vyzve k odstranění závad do 50 dnů přede dnem volby prezidenta. Námitka je tedy jak skutkově, tak právně neopodstatněná.
[29] Druhou větev zásadních námitek týkajících se formálních náležitostí petic podle zákona o právu petičním soud odmítá s odkazem na své souběžně vydané usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci téhož navrhovatele ze dne 13. 12. 2012, čj. Vol 6/2012-28, v němž se navrhovatel domáhal ochrany své registrace: „[12] Soud se neztotožňuje s navrhovatelem v tom, že by petice, kterou přiložil ke své kandidátní listině, byla peticí ve smyslu zákona o právu petičním. Za petice
se podle § 1 odst. 1 tohoto zákona pokládají žádosti, ,návrhy a stížnosti ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu‘. Peticí přikládanou ke kandidátní listině ve volbách prezidenta republiky ovšem tam podepsaní ničeho nežádají, nic nenavrhují a na nic si nestěžují ve smyslu čl. 18 odst. 1 Listiny a citovaného zákonného ustanovení. Ústavní opora pro tento typ petice totiž plyne přímo z čl. 56 odst. 5 Ústavy a její smysl spočívá ve vyjádření podpory konkrétnímu kandidátovi. V případě těchto peticí proto není dán žádný důvod očekávat jejich vyřízení způsobem podle § 5 odst. 3 zákona o právu petičním, tzn. písemně sdělit petičnímu výboru stanovisko k obsahu petice a informovat o způsobu jejího vyřízení. [13] Jinak řečeno, v případě petice podle čl. 56 odst. 5 Ústavy jde výhradně o vyjádření podpory konkrétní kandidátní listině, a nejedná se tak na rozdíl od obecné úpravy obsažené v petičním zákoně o samostatný, o sobě stojící dokument, který vyjadřuje, kdo a čeho se domáhá. Petice podle § 25 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky, stejně jako petice podle § 21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, podle § 6 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, či podle § 61 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, tedy nejsou samostatně stojícími peticemi, tedy peticemi podle zákona o právu petičním, ale jakýmisi akcesorickými peticemi, tedy peticemi coby listinami obsahujícími podpisy občanů shromážděné za určitým cí-
lem, jejichž právní režim je plně vymezen těmito zvláštními zákony. [14] Všechny tyto zákonné úpravy jsou sice odrazem ústavního práva petičního a také volebního práva v širším pojetí; režimy jednotlivých výše uvedených zákonů jsou však relativně oddělené, podobně jako například zákonné úpravy práva sdružovacího podle článku 20 Listiny základních práv a svobod. Takže pokud se někdo sdružuje v politické straně nebo politickém hnutí, podléhá výhradně režimu zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, nikoli režimu ,obecného‘ zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.“
[29] Druhou větev zásadních námitek týkajících se formálních náležitostí petic podle zákona o právu petičním soud odmítá s odkazem na své souběžně vydané usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci téhož navrhovatele ze dne 13. 12. 2012, čj. Vol 6/2012-28, v němž se navrhovatel domáhal ochrany své registrace: „[12] Soud se neztotožňuje s navrhovatelem v tom, že by petice, kterou přiložil ke své kandidátní listině, byla peticí ve smyslu zákona o právu petičním. Za petice
se podle § 1 odst. 1 tohoto zákona pokládají žádosti, ,návrhy a stížnosti ve věcech veřejného nebo jiného společného zájmu‘. Peticí přikládanou ke kandidátní listině ve volbách prezidenta republiky ovšem tam podepsaní ničeho nežádají, nic nenavrhují a na nic si nestěžují ve smyslu čl. 18 odst. 1 Listiny a citovaného zákonného ustanovení. Ústavní opora pro tento typ petice totiž plyne přímo z čl. 56 odst. 5 Ústavy a její smysl spočívá ve vyjádření podpory konkrétnímu kandidátovi. V případě těchto peticí proto není dán žádný důvod očekávat jejich vyřízení způsobem podle § 5 odst. 3 zákona o právu petičním, tzn. písemně sdělit petičnímu výboru stanovisko k obsahu petice a informovat o způsobu jejího vyřízení. [13] Jinak řečeno, v případě petice podle čl. 56 odst. 5 Ústavy jde výhradně o vyjádření podpory konkrétní kandidátní listině, a nejedná se tak na rozdíl od obecné úpravy obsažené v petičním zákoně o samostatný, o sobě stojící dokument, který vyjadřuje, kdo a čeho se domáhá. Petice podle § 25 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky, stejně jako petice podle § 21 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, podle § 6 odst. 2 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, či podle § 61 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, tedy nejsou samostatně stojícími peticemi, tedy peticemi podle zákona o právu petičním, ale jakýmisi akcesorickými peticemi, tedy peticemi coby listinami obsahujícími podpisy občanů shromážděné za určitým cí-
lem, jejichž právní režim je plně vymezen těmito zvláštními zákony. [14] Všechny tyto zákonné úpravy jsou sice odrazem ústavního práva petičního a také volebního práva v širším pojetí; režimy jednotlivých výše uvedených zákonů jsou však relativně oddělené, podobně jako například zákonné úpravy práva sdružovacího podle článku 20 Listiny základních práv a svobod. Takže pokud se někdo sdružuje v politické straně nebo politickém hnutí, podléhá výhradně režimu zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, nikoli režimu ,obecného‘ zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů.“
[30] Ačkoliv je tedy petiční právo obecným a ústavním institutem, je třeba chápat pojem „petice“ v zákoně o volbě prezidenta republiky v kontextu smyslu a požadavků tohoto zákona.
[31] Navrhovatelovy námitky týkající se identifikovatelnosti podpisových archů však řeší rovněž zákon o volbě prezidenta republiky, když v § 25 odst. 3 zákona o volbě prezidenta republiky stanoví, že se „[v] záhlaví petice a na každém jejím očíslovaném podpisovém archu uvede skutečnost, že petice je určena na podporu kandidatury kandidáta na volbu prezidenta, jeho jméno a příjmení, rok narození a rok konání volby prezidenta“. Toto ustanovení tedy dává záruku ztotožnění petice s kandidátem. Soud ze spisu a přiložené dokumentace zjistil, že námitka navrhovatele týkající se ztotožnění petic není opodstatněná. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 013
Ing. Jiří Kesner proti Ministerstvu vnitra, za účasti 1) JUDr. Jiřího Dienstbiera, 2) Ing. Jana Fischera, 3) Taťány Fischerové, 4) prof. JUDr. Vladimíra Franze, 5) MUDr. Zuzany Roithové, 6) Karla Schwarzenberga, 7) MUDr. Přemysla Sobotky a 8) Ing. Miloše Zemana, o návrh na zrušení registrace kandidátů na funkci prezidenta republiky. (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Znamená to, že taková pravomoc musí být zásadně výslovně v zákoně zakotvena, a to s patřičnou mírou konkrétnosti a určitosti, aby bylo již ze samotné dikce zákona ve všech podstatných rysech zřejmé, jakým způsobem a za jakých podmínek může orgán veřejné moci jednat a svým jednáním zasahovat do právní sféry soukromých osob.
Výjimky z uvedeného pravidla platí pouze pro tzv. ,implicitní pravomoci‘, tedy pravomoci, které sice výše uvedeným způsobem nejsou zakotveny, avšak které jsou nezbytně třeba k řádnému uplatňování jiných, ústavně předepsaným způsobem zakotvených pravomocí, bez jejichž existence by jiné pravomoci nemohly být řádně uplatňovány, a které jsou obsahově vymezeny tak, že se striktně drží ústavně legitimního účelu, k jehož realizaci jsou uplatňovány a který je shodný či úzce spojený s účelem oněch jiných pravo- kon o volbě prezidenta republiky)