1 Afs 59/2023

1 Afs 59/2023- 39 - text

 1 Afs 59/2023 - 43 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudkyně Lenky Kaniové a soudce Michala Bobka v právní věci žalobce: JUDr. L. A., proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2019, č. j. 41060/2019 MZE

14132, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 5 A 147/2019 50,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce podal dne 15. 5. 2018 žádost o poskytnutí dotace v rámci opatření ekologické zemědělství pro rok 2018 na díly půdních bloků v rámci titulu krajinotvorné sady (EZ KS) s celkovou výměrou 83,89 ha, na díly půdních bloků v rámci titulu krajinotvorné sady (PO KS) s celkovou výměrou 2,47 ha a na díly půdních bloků v rámci titulu pěstování ostatních plodin (EZ ROP) s celkovou výměrou 13,71 ha.

[2] V záhlaví označeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Státního zemědělského intervenčního fondu (dále jen „SZIF“) ze dne 15. 3. 2019 č. j. SZIF/2019/0217535 (dále „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým SZIF poskytl žalobci k jeho žádosti dotaci v rámci opatření ekologického zemědělství pro rok 2018 v celkové výši 270 808,55 Kč.

[3] SZIF provedl ve dnech 21. – 22. 8. 2018 u žalobce kontrolu na místě, při níž učinil několik zjištění, v jejichž důsledku poskytl žalobci dotaci v nižší částce, než o kterou žalobce žádal, a rozhodl o související sankci. Důvodem pro poskytnutí dotace snížené o 25 % pro díly půdních bloků (480 1120) 6102/32, (480 1120) 6102/34 a 480 1120 7101/48 bylo zjištění, že výměra celkové neposekané plochy u těchto dílů půdních bloků převyšuje stanovený rozsah 5 – 15 % celkové výměry. Žalobce tak podle správních orgánů porušil podmínku stanovenou v § 17 písm. f) nařízení vlády č. 76/2015 Sb., o podmínkách provádění opatření ekologické zemědělství (dále jen „dotační nařízení“). Toto ustanovení stanoví hodnoty minimální a maximální výměry (5 – 15%), kterou je nutné z celé způsobilé (zjištěné) výměry dílu půdního bloku ponechat neposečenou či nespasenou. Plocha ochranné zeleně po obvodu ekologického bloku podle § 10 zákona č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství (dále „zákon o EZ“), se podle správních orgánů zahrnuje do výpočtu celkové neposekané plochy podle § 17 písm. f) dotačního nařízení.

[4] Dále SZIF učinil zjištění (které bylo důvodem pro neposkytnutí dotace a uložení sankce), že v období od 9. 10. 2018 do 31. 12. 2018 nebyl v Evidenci využití zemědělské půdy podle uživatelských vztahů (dále „LPIS“) veden na žalobce díl půdního bloku 480 1110 2002/7 a tato změna nebyla řádně ohlášena v seznamu opatření ekologického zemědělství. Žalobce nepodal žádost o vyřazení tohoto dílu půdního bloku podle § 5 dotačního nařízení, a SZIF tudíž nemohl výměru tohoto dílu zohlednit do zjištěné plochy. Tím vznikl rozdíl mezi deklarovanou plochou v rámci EZ ROP a plochou zjištěnou. Tento rozdíl činil 13,71 ha, a tedy byl větší než 50 % zjištěné plochy. Podle čl. 19 odst. 2 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) č. 640/2014, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013, pokud jde o integrovaný administrativní a kontrolní systém a o podmínky pro zamítnutí nebo odnětí plateb a správní sankce uplatňované na přímé platby, podporu na rozvoj venkova a podmíněnost (dále jen „nařízení č. 640/2014“) nelze v takovém případě na danou skupinu plodin podporu na plochu poskytnout. Příjemce musí navíc uhradit další sankci rovnající se výši podpory, která odpovídá rozdílu mezi ohlášenou plochou a plochou zjištěnou.

[5] Žalobce brojil proti napadenému rozhodnutí u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), a to pouze proti výrokům týkajícím se a) neponechání meziřadí a manipulačního prostoru v rozsahu 5 až 15 % výměry bez seče nebo pastvy a b) dílu půdního bloku 480 1110 2002/7, jenž nebyl od 9. 10. 2018 do 31. 1. 2018 veden v LPIS na žalobce. V žalobě zpochybňoval výklad ustanovení § 17 písm. f) dotačního nařízení, a to obecně i zvlášť ve vztahu k § 10 zákona o EZ, a dále postup žalovaného před vydáním napadeného rozhodnutí, neboť podle žalobce žalovaný nesplnil důsledně svou poučovací povinnost, postupoval přepjatě formalisticky a v rozporu s dobrými mravy.

[6] Městský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Z ustanovení § 2, § 5 odst. 1 a 4 a § 7 odst. 1 dotačního nařízení dovodil, že zápis zemědělce a výčet konkrétních dílů půdních bloků v seznamu opatření ekologického zemědělství je možný pouze na základě aktivního jednání žadatele, tedy podání žádosti, ve které zemědělec označí veškeré díly půdních bloků, společně s uvedením jejich výměr, které žádá do seznamu zapsat, a to na období pěti let. Jakákoli změna v seznamu opatření ekologického zemědělství, ke které dojde v průběhu tohoto pětiletého období, pak opět podléhá aktivnímu jednání žadatele, který příslušnou změnu a její důvody v evidenci ohlásí. Prosté ohlášení změny ve výměře dílů půdních bloků provedené v evidenci LPIS vedené dle nařízení vlády č. 307/2014 Sb., o stanovení podrobností evidence využití půdy podle uživatelských vztahů, nestačí. Ačkoli uvedení pozemku v evidenci LPIS je nezbytným předpokladem pro podání žádosti o zápis pozemku do seznamu opatření ekologického zemědělství, jde o dvě různé evidence s různými účely a cíli, přičemž seznam opatření ekologického zemědělství představuje podmnožinu evidence LPIS. Aby mohl být půdní blok či díl půdního bloku zapsán v seznamu opatření ekologického zemědělství, musí být zapsán též v evidenci LPIS. Zároveň však platí, že nikoli všechny půdní bloky (díly půdních bloků) zapsané v evidenci LPIS jsou zároveň zapsány v seznamu opatření ekologického zemědělství. Je tomu tak již proto, že evidence LPIS se neomezuje jen na pozemky obhospodařované způsobem splňujícím požadavky zákona o EZ. Kromě toho z § 6 dotačního nařízení vyplývá, že pro účely poskytnutí dotace je rozhodující i druh zemědělské kultury obhospodařované na konkrétním dílu půdního bloku.

[7] Nelze považovat za přepjatý formalismus, pokud na základě oznámení o změně výměry dílčího půdního bloku v evidenci LPIS automaticky nedojde k „přepisu“ tohoto údaje do seznamu opatření ekologického zemědělství. Všechna tato řízení jsou ovládána dispoziční zásadou, tudíž i změny v jednotlivých údajích podléhají oznámení žadatelem (viz § 5 dotačního nařízení). Každá z uvedených evidencí je vedena za jiným účelem a je toliko odpovědností žadatele o dotace, aby si pohlídal, zda údaje uvedené v evidenci seznamu opatření ekologického zemědělství odpovídají skutečnému stavu.

[8] Z čl. 19 nařízení č. 640/2014 pak vyplývá, že odpovědnost za uvedení správného údaje je objektivní, otázka zavinění, a tím méně jeho stupeň (úmysl či nedbalost), nejsou v této souvislosti rozhodující. V dané věci nebylo možné aplikovat postup předvídaný čl. 23 preambule nařízení č. 640/2014 (podle kterého lze ohlášení větší plochy jednoho pozemku vyrovnat ohlášením menší plochy jiných pozemků se stejnou skupinou plodin), neboť ve vztahu k dílům půdních bloků o celkové rozloze 7,94 ha, k nimž nabyl žalobce užívací právo, opět nahlásil změnu pouze do LPIS a neuvedl je v žádosti o dotaci. Pro účely poskytnutí dotace je pak rozhodná evidence v seznamu opatření ekologického zemědělství a podmínka užívání dílů půdních bloků pro vybraný druh zemědělské kultury dle § 6 odst. 3 dotačního nařízení. Jelikož žalobce sám uvádí, že nově nabytý díl půdního bloku do seznamu opatření ekologického zemědělství nenahlásil, nelze jej použít pro účely vyrovnání s dílem půdního bloku 480 1110 2002/7.

[9] Pokud žalobce správním orgánům vytýkal, že nesplnily svou poučovací povinnost dle § 4 odst. 2 správního řádu, městský soud vyložil, co je obsahem této povinnosti, a to i odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2010, č. j. 1 As 51/2010 214, č. 2235/2011 Sb. NSS. Zopakoval, že evidence LPIS a seznam opatření ekologického zemědělství jsou dvě různé evidence, zápisy do nich podléhají samostatným řízením. Nebylo tedy povinností správního orgánu provádějícího zápis do evidence LPIS vedené podle nařízení vlády č. 307/2014 Sb. poučit žalobce o tom, že by změnu výměry měl nahlásit i do evidence seznamu opatření ekologického zemědělství vedené podle dotačního nařízení. To obzvláště pokud žalobci bylo (či mělo být) známo, že nepostačí změnu výměry ohlásit do evidence LPIS, neboť u něj již v minulosti obdobná situace nastala (jak tvrdil žalovaný a žalobce to nijak nepopíral). S ohledem na vše shora uvedené pak soud nepřisvědčil žalobci ani v tom, že nevyplacení dotace a uložení sankce je v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobce úmyslně nezamlčoval pozbytí užívacího práva.

[10] Co se týče nesplnění požadavků dle § 17 písm. f) dotačního nařízení, uvedl městský soud, že pro účely získání dotace pro druh zemědělské kultury „jiná trvalá kultura“ je třeba splnit i podmínku, dle které musí zemědělec ponechat 5 až 15 % výměry daného dílu půdního bloku v meziřadí a manipulačním prostoru každoročně bez seče nebo pastvy, s tím, že v následujícím kalendářním roce bude tato část dílu půdního bloku do 31. srpna posečena nebo spasena. Toto ustanovení jasně stanoví, že podíl 5 až 15 % má být vypočten z celé výměry daného půdního bloku nikoli z pouhé části, jak se snaží dovodit žalobce. Ustanovení § 17 písm. f) dotačního nařízení nepočítá s tím, že by na pozemku, kde je umístěn krajinotvorný sad, byly prostory, které nejsou v meziřadí či manipulační, což vyplývá i z § 5 odst. 1 nařízení vlády č. 307/2014 Sb., podle kterého krajinotvorný sad je evidován jako samostatný díl půdního bloku s druhem zemědělské kultury jiná trvalá kultura.

[11] Městský soud nepřisvědčil námitce, že žalovaný neměl započítat i plochu tzv. ochranného pásu zřízeného v souladu s § 10 zákona o EZ (povinnost učinit vhodná opatření, kterými zemědělec sníží riziko škodlivých vlivů na ekologicky obhospodařované pozemky od sousedních pozemků, které nejsou obhospodařovány ekologickým způsobem), neboť tímto výkladem dostává ekologicky hospodařícího podnikatele buď do rozporu s § 17 písm. f) dotačního nařízení, nebo s § 10 zákona o EZ. Souhlasil sice, že v situaci, kdy právě dostatečný vzrůst trav a bylin je opatřením, které zamezuje přenosu postřiku ze sousedních pozemků na ekologicky obhospodařované pozemky žalobce, nelze podmínku seče v následujícím roce uvedenou v § 17 písm. f) dotačního nařízení splnit. Stejně tak souhlasil, že dotaci podle dotačního nařízení lze získat pouze pro ekologicky hospodařící zemědělce, tedy zemědělce splňující pravidla stanovená zákonem o EZ.

[12] Nicméně žalobce může zajistit splnění povinností dle § 10 zákona o EZ i jiným způsobem než ponecháním okrajového pásu o šířce minimálně 2 metrů, porostlého vzrostlou travou a bylinami, a pokud považuje v daném případě za vhodné splnit svou povinnost právě tímto způsobem, mohl situaci vyřešit tak, že oddělí díl půdního bloku, na kterém se ochranný pás nachází, a zaeviduje jej s odpovídajícím druhem zemědělské kultury, tedy jako mimoprodukční plochu podle § 3 odst. 1 písm. d) bod 3 ve spojení s odst. 14 nařízení vlády č. 307/2014 Sb. Ačkoli žalobce by tím přišel o část dotace dosud poskytované na daný díl, došlo by tímto postupem k uvedení faktického stavu do souladu se stavem právním, neboť z povahy věci za současného stavu nemůže být na celém dílu půdního bloku krajinotvorný sad, pokud se na jeho části nachází travnatý pás tvořící ochrannou funkci dle § 10 zákona o EZ.

[13] Za nepřípadnou označil soud námitku, že tímto postupem je žalobce dále znevýhodňován oproti konvenčně hospodařícím zemědělcům, neboť je nucen část svého pozemku neužívat, a ještě na něj nedostane ani dotace. Účelem poskytovaných dotací je kompenzovat určitá znevýhodnění, která vznikají ekologicky hospodařícím zemědělcům oproti zemědělcům hospodařícím konvenčním způsobem. Výše dotace poskytované na pozemky obhospodařované způsobem uvedeným v § 6 odst. 3 dotačního nařízení by tak měla kompenzovat i skutečnost, že část pozemku nemůže být zemědělcem s ohledem na povinnosti plynoucí ze zákona o EZ obhospodařována. Podle § 23 odst. 12 dotačního nařízení dotace na zemědělskou půdu s druhem zemědělské kultury jiná trvalá kultura podle § 17 vypočtená podle § 18 se v příslušném kalendářním roce sníží o 25 %, zjistí li SZIF u žadatele nesplnění podmínky uvedené v § 17 písm. b), c), d) nebo f) dotačního nařízení. Správní orgány tak postupovaly správně. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[14] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou založil na důvodech podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Ohledně nesplnění podmínky 5 – 15 % neposečené plochy namítá, že se soud omezil na ryze jazykový výklad. Situace stěžovatele však nabízí dva samostatné výklady. Ačkoliv zákon nabízí více možností, jak ochránit pozemky dle § 10 zákona o EZ a splnit také povinnost dle § 17 písm. f) dotačního nařízení, každá možnost nabízená městským soudem znevýhodňuje ekologicky hospodařícího zemědělce. Buď může travnatý pás využívat jen jeden rok a následně zřizovat jinou ochranu, nebo jej nemá využívat vůbec, nebo může celý pás oddělit jako mimoprodukční plochu, za kterou mu ale nenáleží dotace. Na webu žalovaného i SZIF se však uvádí, že cílem dotačního opatření je podporovat systémy hospodaření šetrné k životnímu prostředí a že reaguje na nízký podíl ekostabilizačních prvků v krajině (absence mimoprodukčních ploch) a nízkou heterogenitu krajiny. Dané předpisy je tak třeba vykládat s ohledem na jejich smysl a účel. Stěžovatel tak nevidí důvod, proč by měl být znevýhodňován „tímto podivným způsobem“. Účelem § 10 zákona o EK není znevýhodnění ekologicky hospodařícího zemědělce, které mu pak má být kompenzováno dotací, ale stanovit mu povinnost oproti jiným zemědělcům. Dotace mají motivovat zemědělce, aby hospodařili ekologicky.

[15] I pokud by stěžovatel využil jako ochranu dle § 10 zákona o EZ např. keře, k zohlednění plochy by při výpočtu neposečené zeleně také vůbec nedošlo. To ostatně potvrzuje i soud. Povinnost dle § 10 zákona o EZ je tudíž třeba vnímat odděleně jako povinnost zajišťující bariéru chránící před imisemi ze sousedních pozemků obhospodařovaných konvenčně. Naproti tomu smysl a účel povinnosti dle § 17 písm. f) dotačního nařízení je odlišný. Má zajistit biodiverzitu a útočiště pro živočichy, avšak jednou za rok je třeba trávu posekat, aby nebyly půdní bloky neobhospodařovány a zapleveleny. Jedna podmínka má tedy trvalý a druhá dočasný charakter. Proto není důvod je směšovat.

[16] K dalšímu důvodu nevyplacení dotace stěžovatel uvádí, že pokud na základě rozhodnutí státu dojde k pozemkovým úpravám, které se propisují do systému veřejné správy, a stěžovatel tuto změnu aktivně nahlásí jednomu správnímu orgánu, měl by stát zajistit předání této informace jinému správnímu orgánu. Nebo měl být stěžovatel alespoň poučen, který správní orgán má ještě o změně informovat. To obzvláště proto, že se právní předpisy neustále mění a po osobách nelze spravedlivě požadovat, aby měly úplný přehled o administrativních požadavcích státní správy. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry soudu vyslovenými v bodě 47 napadeného rozsudku, neboť správní orgány nejsou kvalifikovány k tomu, aby v rámci plnění poučovací povinnosti rozlišovaly osobní poměry dotčené osoby s odkazem na její vzdělání či povolání.

[17] Ani skutečnost, že daná osoba již v minulosti „konkrétní formulář podala“, není dostatečným důvodem pro neposkytnutí poučení. Státní správa je služba veřejnosti, a proto aby nedošlo v důsledku neznalosti k poškození práv jednotlivce, musí správní orgán učinit alespoň ujištění, že daná osoba ví o své povinnosti informovat o příslušné skutečnosti i jiný správní orgán. Přitom stěžovatel měl v úmyslu sdělit státu veškeré informace, neboť SZIF o ukončení práva používat dotčený půdní blok řádně informoval.

[18] Jelikož pozemková úprava se vždy týká celého konkrétního katastrálního území, tedy velkého množství pozemků, měl stěžovatel legitimní očekávání, že pozemkový úřad předá tyto informace SZIF, neboť obě tyto organizace jsou řízeny žalovaným. V Novém Jičíně obě tyto organizace sídlí ve stejné budově. Pokud byl stěžovatel v minulosti vyzván „k doplnění podpisu pod speciální formulář“ a nyní již ne, domníval se, že systém již funguje lépe. Daný postup je absurdní a Nejvyšší správní soud by měl svým rozhodnutím přispět k reformě tohoto systému, kdy jedna organizace svým rozhodnutím znemožní stěžovateli splnit svůj závazek a jiná jej následně penalizuje, neboť nejsou schopny společně spolupracovat a předat si informace.

[19] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se ztotožňuje s názorem městského soudu. Stěžovatel nemá pouze tři možnosti, jak zajistit zároveň splnění povinností stanovených v § 10 zákona o EZ a § 17 písm. f) dotačního nařízení. Výčet vhodných opatření, kterými lze snížit riziko škodlivých vlivů na ekologicky obhospodařované pozemky podle § 10 zákona o EZ, je demonstrativní. V podmínce stanovené v zákoně o EZ není stanoveno, že travnaté pásy nesmí být nikdy posekány. Ponechání izolačního travnatého pásu neznamená, že tento pás bude neobhospodařovaný. Stěžovatel mohl travnaté pásy vyčlenit z dotčených půdních bloků a zaevidovat je jako mimoprodukční plochu nebo jinou kulturu. Pokud by stěžovatel zřídil coby opatření snižující riziko škodlivých vlivů ze sousedních pozemků cestu, stejně tak by ji nemohl deklarovat v LPIS jako obhospodařovanou plochu s některým druhem zemědělské kultury, za níž náleží dotace. Žalovaný dodává, že právě s ohledem na to, že ekologicky hospodařící zemědělci čelí určitým znevýhodněním, je pro dotace v rámci příslušného opatření nastavena vyšší sazba, aby zmírnila znevýhodnění spojená s ekologickým obhospodařováním pozemků. Naopak je to stěžovatel, který směšuje obě povinnosti a namítá vzájemný rozpor, resp. nesplnitelnost obou povinností zároveň, pouze na základě jednoho vybraného opatření (z dalších mnoha přípustných způsobů ochrany).

[20] Stejně tak se žalovaný ztotožňuje s městským soudem, že LPIS a seznam opatření ekologického zemědělství jsou dvě různé evidence a ne všechny díly půdních bloků evidované v LPIS jsou automaticky předmětem evidence v seznamu opatření ekologického zemědělství. Zápisy do obou evidencí se provádí v samostatných řízeních na základě dispoziční zásady. Je toliko odpovědností žadatele o dotace, aby si pohlídal, zda údaje uvedené v evidenci seznamu opatření ekologického zemědělství odpovídají skutečnému stavu. Městský soud přiléhavě uvedl, že nelze zohlednit díly půdních bloků, které nebyly předmětem žádosti o dotaci. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[21] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[22] Kasační stížnost není důvodná.

[23] Podstatou prvního okruhu námitek je otázka, zda lze stěžovateli přičítat k tíži, že nenechal zaevidovat změnu spočívající v pozbytí užívacího práva k dílu půdního bloku, na který žádal o dotaci, do seznamu opatření ekologického zemědělství, pokud tuto změnu nahlásil do evidence LPIS.

[24] Podle § 2 dotačního nařízení lze do opatření ekologické zemědělství zařadit na žádost podanou u SZIF díly půdních bloků evidované v LPIS, přičemž žádost se podává na období závazku 5 let. V žádosti je třeba uvést také seznam a výměru všech dílů půdních bloků, které žadatel požaduje zařadit do opatření ekologické zemědělství. Podle § 5 odst. 1 dotačního nařízení [ž]adatel může v průběhu trvání závazku požádat o snížení výměry dílu půdního bloku nebo o vyřazení dílu půdního bloku zařazeného do opatření ekologické zemědělství. Podle § 7 dotačního nařízení se dotace poskytne na příslušnou výměru zemědělské půdy, která je předmětem změny, v poměrné výši odpovídající délce období, po kterou ji žadatel měl vedenou v evidenci využití půdy.

[25] Jak uvedl již městský soud, z příslušných ustanovení dotačního nařízení vyplývá, že zápis v seznamu opatření ekologického zemědělství se provádí na základě žádosti, a pokud ve vztahu k dílům půdních bloků zařazených do opatření ekologické zemědělství dojde ke změně, o snížení výměry zařazeného pozemku zemědělec rovněž žádá.

[26] Obsah a účel evidence LPIS popsal s odkazem na metodiku žalovaného městský soud v bodě 39 napadeného rozsudku, na který Nejvyšší správní soud na tomto místě odkazuje. Seznam opatření ekologického zemědělství, je v podstatě určitá podmnožina LPIS. LPIS je obecnější a zapisuje se do ní veškerá zemědělsky obhospodařovaná půda podle skutečného užívání půdy (rovněž pro účely poskytování dotací a uplatňování dalších nároků), zatímco seznam opatření ekologického zemědělství se vztahuje pouze na vybrané ekologicky obhospodařované půdní bloky (či jejich díly) za účelem poskytnutí dotace v rámci opatření ekologické zemědělství. Nelze tudíž dovozovat, že správní orgány měly automaticky promítnout změnu nahlášenou do LPIS také do seznamu opatření ekologického zemědělství.

[27] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 15. 1. 2021, č. j. 7 As 189/2019 31, posuzoval ve vztahu k žádosti o jednotnou platbu (dotace) na zemědělskou půdu (nikoliv ekologicky obhospodařovanou) účinky změn údajů provedených v evidenci půdy LPIS. V tehdejším případě deklaroval žadatel v žádosti o dotaci pouze určitou část dílů půdních bloků a půdní bloky, u nichž ohlásil změnu evidovaných údajů v evidenci půdy LPIS, do jednotné žádosti nezahrnul. Na základě změny v evidenci LPIS, která byla provedena se zpětnou účinností, se pak žadatel domáhal zohlednění těchto údajů při poskytování příslušných plateb, tedy i na pozemky do žádosti původně nezahrnuté. K tomu Nejvyšší správní soud uvedl, že „[s]právní orgány nemohou rozhodnout o jiném rozsahu žádosti, než jak jej vymezil sám stěžovatel, byť by to bylo v jeho prospěch. Procesní úkon v podobě žádosti je projevem vůle žadatele, který správní orgány posuzují zásadně podle obsahu tohoto projevu (…). Pokud by naopak správní orgány při rozhodování o předmětné žádosti zohlednily jiné údaje, případně přihlédly ex offo k ohlášení změny evidovaných údajů (…), nerespektovaly by zákonem stanovené meze pro posouzení žádosti stěžovatele o dotaci, a zatížily by tak své rozhodnutí nezákonností“. Dovodil, že pokud stěžovatel tímto způsobem určil předmět správního řízení, musely jej správní orgány respektovat a při rozhodování o žádosti nemohly zohlednit jiné údaje, které v žádosti nebyly uvedeny, případně přihlédnout ex offo k ohlášení změny evidovaných údajů v evidenci půdy LPIS, neboť by tím nepřípustně překročily předmět řízení vymezený žádostí o poskytnutí jednotné platby na plochu.

[28] Obdobně se k účinkům změn provedených v evidenci LPIS Nejvyšší správní soud vyjádřil také v rozsudku ze dne 5. 4. 2023, č. j. 6 As 28/2022 26, který se sice týkal obnovy řízení o žádosti o jednotnou platbu na plochu zemědělské půdy ze SZIF, ale rovněž v něm upozornil, že správní orgány nemohou v řízení o dotaci rozhodovat o jiném rozsahu žádosti, než jak byl vymezen žadatelem. Ačkoliv se citovaná rozhodnutí vyjadřovala k nemožnosti zahrnout do rozhodování pozemky, které žadatel v žádosti neuvedl, stejně tak platí, že poskytovatel dotace nemůže sám za účelem posouzení nároku na dotaci ze žádosti některé pozemky vyloučit, aniž by žadatel učinil kroky, které předpokládají příslušné právní předpisy, tedy aniž by nahlásil změnu údajů také ve vztahu k podané žádosti o dotaci. Stěžovatel podal žádost také ve vztahu k pozemku, jehož užívací právo následně pozbyl, ale příslušnou změnu nenahlásil, a žádal tudíž o dotaci také ve vztahu k tomuto pozemku. Je proto v souladu se zákonem, že následně nesl negativní důsledky, které jsou s tím spojeny.

[29] Je třeba připomenout, že stěžovatel je coby příjemce dotace (resp. žadatel o dotaci) zatížen povinnostmi, které musí splnit, aby mohl dotace oprávněně čerpat. Jak plyne z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, veřejná moc má plné právo stanovit relativně tvrdě a přísně podmínky, za nichž poskytuje prostředky z veřejných rozpočtů, přičemž je to primárně příjemce dotace, kdo nese odpovědnost za dodržení všech stanovených podmínek (srov. přiměřeně rozsudky ze dne ze dne 19. 5. 2005, č. j. 2 Afs 8/2005 71, či ze dne 15. 8. 2012, č. j. 1 Afs 15/2012 38). Pokud stěžovatel žádá o dotace, je především na něm, aby si střežil dodržování povinností souvisejících s čerpáním dotace. V případě ztráty užívacího práva k příslušnému půdnímu bloku měl tuto změnu nahlásit nejen do LPIS, ale také seznamu opatření ekologické zemědělství. O této povinnosti zjevně věděl, ale bez přiměřených důvodů se spoléhal na to, že správní orgány budou hlídat plnění povinností žadatele o dotace za něj a upozorní ho, aby změnu nahlásil do obou evidencí. To však nelze považovat za legitimní očekávání, které by bylo založeno na konkrétním ujištění ze strany správního orgánu (srov. již odkazované rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 15/2012 38, či ze dne 30. 10. 2012, č. j. 1 Afs 64/2012 33, ze dne 19. 9. 2012, č. j. 1 Afs 59/2012 34, a ze dne 17. 7. 2014, č. j. 10 As 10/2014 43).

[30] Jakkoliv nelze stěžovateli vytýkat úmyslné zatajení rozhodných skutečností, stěžovatel zároveň nepopírá, že své povinnosti nesplnil, fakticky žádal o dotaci také na plochu, k níž pozbyl užívací právo, a tudíž naplnil hypotézu čl. 19 odst. 2 nařízení č. 640/2014, které s daným pochybením spojuje uložení sankce rovnající se výši podpory, která odpovídá rozdílu mezi ohlášenou plochou a plochou zjištěnou. Tyto důsledky vyplývají z přímo použitelného předpisu EU, který nedává orgánům členského státu žádné uvážení, zda k uložení sankce přistoupí, či nikoliv. I pokud příjemce dotace nezavinil porušení dotačních podmínek úmyslně, nese odpovědnost za jejich nedodržení. Také za nedbalostní porušení povinností příjemce dotace nastupují příslušné veřejnoprávní postihy stanovené právními předpisy. K uložení sankce dle uvedeného článku nařízení č. 640/2014 a odpovědnosti příjemce dotace se městský soud vyjádřil v bodě 43 a následující napadeného rozsudku. Jelikož stěžovatel na argumentaci soudu nijak konkrétně nereaguje, Nejvyšší správní soud na ni zcela odkazuje.

[31] Městský soud poměrně podrobně vyložil, že poučovací povinnost správních orgánů není bezbřehá a že v daném případě správní orgány nebyly povinny stěžovatele poučit, aby podal žádost o změnu také ve vztahu k seznamu opatření ekologického zemědělství. Stěžovatel k tomu pouze opakuje, že státní správa je služba veřejnosti a že jej správní orgány měly poučit o jeho povinnostech. Tím ale pomíjí, že žádá o podporu z veřejných zdrojů, a je tudíž povinen sám zajistit splnění všech souvisejících povinností. Nemůže tedy spravedlivě požadovat, aby mu stát poskytl dobrodiní v podobě veřejných financí a zároveň za něj hlídal, aby dodržel všechny stanovené podmínky. Takový výklad jde zcela proti smyslu systému čerpání dotací, a pokud by Nejvyšší správní soud námitkám stěžovatele přisvědčil, popřel by tím závěry své předchozí judikatury.

[32] Jediná konkrétní polemika stěžovatele s napadeným rozsudkem týkající se poučovací povinnosti správních orgánů, míří proti závěrům učiněným v bodě 47 napadeného rozsudku. Zde městský soud vyložil obsah poučovací povinnosti a pouze obecně konstatoval, že míra poučení je dána povahou úkonu a osobními poměry dotčené osoby, neboť je zřejmé, že více poučení se předpokládá u osoby práva neznalé v kontrastu např. s advokátem. Následně však netvrdil, že správní orgány neměly stěžovatele poučit o povinnosti nahlásit změnu také do seznamu opatření ekologického zemědělství proto, že má právní vzdělání. Takové poučení nebyly stěžovateli povinny poskytnout vůbec a rozsah poučovací povinnosti s jeho formálním vzděláním nijak nesouvisí. Stěžovatelova argumentace proto není způsobilá zpochybnit závěry, které přijal městský soud ve vztahu k dané věci.

[33] Nejvyšší správní soud pak neshledal důvodnou ani druhou kasační námitku zpochybňující závěry správních orgánů a městského soudu ohledně překročení limitu pro neposečenou plochu z důvodu zřízení ochranných pásů na okrajích půdních bloků.

[34] Podle § 17 písm. f) dotačního nařízení platí, že [ž]adatel, který uvede v žádosti o dotaci v souladu s § 6 odst. 3 písm. h) díl půdního bloku s druhem zemědělské kultury jiná trvalá kultura, ponechá každoročně 5 až 15 % výměry daného dílu půdního bloku v meziřadí a manipulačním prostoru bez seče nebo pastvy, a to do následujícího kalendářního roku, ve kterém bude tato ponechaná výměra do 31. srpna posečena nebo spasena. Dle § 10 zákona o EZ pak [t]am, kde sousedí ekologicky obhospodařované pozemky s pozemky, které nejsou obhospodařovány ekologickým způsobem, musí ekologický zemědělec učinit vhodná opatření, kterými sníží riziko škodlivých vlivů na jím ekologicky obhospodařované pozemky, a to na nejnižší možnou míru; takovými opatřeními jsou zejména výsadba živých plotů, větrolamů, pásů zeleně, izolačních travnatých pásů nebo zřizování cest.

[35] Je třeba opět zdůraznit, že je na osobě žádající o poskytnutí dotace, aby přijala taková opatření, že bude schopna splnit všechny stanovené podmínky dotace. Z výše uvedené citace plyne, že právní úprava žadatele nenutí, aby ochranný pás byl výlučně osazen travou. Ani sám stěžovatel nezpochybňuje, že existuje několik možností, jak postupovat, aby dodržel zároveň povinnost dle § 17 písm. f) dotačního nařízení a § 10 zákona o EZ. Stěžovatel tak ve skutečnosti pouze nesouhlasí s tím, že si nemůže zvolit jakékoliv řešení, které považuje za nejvýhodnější. Pokud má však více možností, jak zajistit, aby ochránil své ekologicky obhospodařované půdní bloky před dopady ze sousedních konvenčně obhospodařovaných pozemků, a zároveň splnil podmínku 5 15 % neposečené plochy, pak je na něm, aby si vybral, co je pro něj optimálním řešením – zda zvolí jinou formu ochrany od dopadů vlivů ze sousedních pozemků, byť méně pohodlnou či pro něj jinak problematickou, nebo nebude na dotčené části půdních bloků čerpat dotaci v rámci opatření ekologického zemědělství. Nemůže však požadovat, aby obdržel dotaci za podmínek, které si vybral jako nejvýhodnější bez odhledu na stanovené povinnosti. Příjemce má možnost buď přijmout podmínky pro čerpání dotace, nebo dotaci nečerpat. Splnění obou povinností souběžně je možné (jakkoliv to není možné tak, jak si vybral stěžovatel) a výklad zastávaný správními orgány a městským soudem nepovažuje kasační soud za nezákonný.

[36] Ke zohlednění plochy ochranného pásu do výpočtu podle § 17 písm. f) dotačního nařízení, pokud by stěžovatel využil keře, a nikoliv travnatou plochu, by z logiky věci nedošlo právě proto, že by se na ní nenacházela neposečená tráva. Neznamenalo by to však, že by tyto povinnosti SZIF oddělil a posuzoval dané plochy zvlášť. Stěžovatelova argumentace je tudíž v tomto směru nepřípadná. Díl půdního bloku, na který je čerpána dotace, je třeba posuzovat jako celek plnící funkci, pro kterou je veden v evidenci půdy (zde krajinotvorný sad). Jakkoliv je smyslem a účelem poskytování dotací na ekologicky obhospodařovanou půdu motivovat zemědělce k tomuto způsobu hospodaření a kompenzovat jim související znevýhodnění, nelze z toho vyvozovat, že by měly správní orgány díly půdních bloků rozdělovat za účelem posouzení splnění jednotlivých povinností tak, jak požaduje stěžovatel. IV. Závěr a náklady řízení

[37] S ohledem na vše výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

[38] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, žalovanému pak v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nad rozsah jeho běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 13. června 2024

Ivo Pospíšil předseda senátu