I. Kategorii rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 27 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze paušálně vyloučit ze soud- ního přezkumu proto, že nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se tako- vé rozhodnutí dotýká subjektivních práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu; v pochybnostech je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu. II. Zaplacení daňového nedoplatku ručitelem představuje zásah do jeho majetkové sféry, a tedy zásah do základního práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí 0 žádosti o prominutí daně podle $ 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a da- ni z převodu nemovitostí, včetně rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 27 písm. h) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se tedy dotý- ká subjektivní povinnosti ručitele, a proto je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s.ř.s. III. Ručitel, jenž má obdobnou povinnost jako dlužník (tj. povinnost za- platit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně), musí mít k dispozici též obdobné prostředky k obraně před touto povinností (tedy musí mít rovněž možnost žádat o prominutí daně, má-li tuto možnost i dlužník). Okolnost, že ručitel není daňovým subjektem, je nerozhodná; řízení o jeho žádosti o prominutí daně nelze v tomto případě zastavit podle $ 27 písm. h) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Požádá-li ručitel o prominutí daně podle $ 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, a jsou-li splněny podmínky předepsané tímto usta- novením, je finanční ředitelství povinno jeho žádosti vyhovět.
I. Kategorii rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 27 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze paušálně vyloučit ze soud- ního přezkumu proto, že nenaplňuje znaky rozhodnutí ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Soud je povinen v každém jednotlivém případě zkoumat, zda se tako- vé rozhodnutí dotýká subjektivních práv či povinností žalobce, a to včetně těch, jež pramení v ústavním či v mezinárodním právu; v pochybnostech je na místě přijmout závěr ve prospěch soudního přezkumu. II. Zaplacení daňového nedoplatku ručitelem představuje zásah do jeho majetkové sféry, a tedy zásah do základního práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí 0 žádosti o prominutí daně podle $ 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a da- ni z převodu nemovitostí, včetně rozhodnutí o zastavení řízení podle $ 27 písm. h) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se tedy dotý- ká subjektivní povinnosti ručitele, a proto je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s.ř.s. III. Ručitel, jenž má obdobnou povinnost jako dlužník (tj. povinnost za- platit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmenší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně), musí mít k dispozici též obdobné prostředky k obraně před touto povinností (tedy musí mít rovněž možnost žádat o prominutí daně, má-li tuto možnost i dlužník). Okolnost, že ručitel není daňovým subjektem, je nerozhodná; řízení o jeho žádosti o prominutí daně nelze v tomto případě zastavit podle $ 27 písm. h) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Požádá-li ručitel o prominutí daně podle $ 25 odst. 3 zákona ČNR č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, a jsou-li splněny podmínky předepsané tímto usta- novením, je finanční ředitelství povinno jeho žádosti vyhovět.
Rozšířený senát, jemuž byla předlože- na otázka, zda rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení po- dle $ 27 d. ř. je vyloučeno ze soudního přezkumu či nikoliv, posoudil věc takto: Ustanovení $ 65 odst. 1 s. ř.s.,v němž se vymezuje pojem rozhodnutí správního ot- gánu, a $ 70 písm. 4) téhož zákona, vyluču- jící ze soudního přezkumu úkony správ- ních orgánů, jež nejsou rozhodnutími, je — v souladu s principem ústavně konformní- ho výkladu - nutno interpretovat z hledis- ka ústavně a mezinárodně právně garanto- vaných práv a svobod. V souzené věci jde především o čl. 36 odst. 2 Listiny základ- ních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 4 Ústavy, jakož i o čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (vyhlá- šené v českém právním řádu sdělením č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“), a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmlu- vě; v širších souvislostech se institut zasta- vení řízení dotýká i čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Článek 36 odst. 2 Listiny, který ústav- ně garantuje veřejné subjektivní právo 214 každého, kdo tvrdí, že byl na svých prá- vech zkrácen rozhodnutím správního orgánu, na to, aby soud přezkoumal jeho zákonnost, zároveň výslovně stanoví, že ze soudní pravomoci nemůže být vylou- čen přezkum rozhodnutí správních orgánů týkajících se základních práv a svobod. Toto ustanovení pro oblast správního soudnictví (a civilního řízení soudního podle části páté občanského soudního řádu) konkretizuje obecné pravidlo obsažené v článku 4 Ústavy, po- dle něhož jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Právě z hle- diska čl. 36 odst. 2 Listiny (jakož i z hle- diska čl. 6 odst. 1 Úmluvy) se zabýval po- vahou rozhodnutí o zastavení správního řízení pro nezaplacení správního poplat- ku a rozhodnutí o odvolání proti výzvě o nezaplacení správního poplatku Nej- vyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 1. 2005, čj. 2 Azs 252/2004-93 (č. 540/2005 Sb. NSS). Dospěl v něm k závěru, že rozhodnutí o odvolání proti výzvě k zaplacení správního poplatku je sice vyloučeno ze soudního přezkumu; tento závěr však podmínil tím, že proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, tj. proti rozhodnutí o zastavení správního řízení, je přípustná žaloba podle $ 65 s. ř. s. V souzené věci žalobce - coby daňo- vý ručitel - žádal o prominutí daně pro odstoupení od kupní smlouvy. Daňová povinnost je v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva zásadně považo- vána za zásah do práva na pokojné užívá- ní majetku, neboť „ochuzuje dotčenou osobu o část jejího majetku, tj. o částku, kterou tato musí zaplatit. Tento zásah je ospravedinitelný na základě druhého odstavce zmíněného ustanovení, který výslovně zakotvuje výjimku vztahující se k placení daní a jiných poplatků (viz rozh. Komise WASA Liv Ómsesidigt, Fór- sákringsbolaget Valands Pensionsstiftel- se a skupina asi 15 000 osob proti Švéd- sku, 19686, a Buffalo, s. r. o., v likvidaci, proti Itálii, 2003)“ (Rozhodnutí Evrop- ského soudu pro lidská práva ze dne 13. 1. 2004 ve věci Orion Břeclav, s. r. 0., proti České republice, č. stížnosti 43783/98; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 1/2004, str. 7). Vzhle- dem k tomu, že daňová povinnost může být v konkrétním případě v rozporu s čl 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, musí mít každý, jehož právo by- lo porušeno, účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností (čl. 13 Úmluvy). Účinným prostředkem nápravy je právní prostředek, o němž rozhoduje kterýkoliv vnitrostátní orgán, jenž sice nemusí být nutně orgánem soudním (tribunálem) ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy, avšak musí splňovat určité po- žadavky. Zmíněný prostředek musí být účinný jak po právní stránce, tak v praxi; účinnost prostředku nápravy samozřej- mě nezávisí na jistotě příznivého výsled- ku. Nerozhoduje-li o prostředku nápra- vy soudní orgán, potom mezi kritéria účinnosti prostředku nápravy vždy patří jednak pravomoci, jejichž je rozhodující orgán nositelem, a jednak záruky, které tento orgán skýtá. (K tomu srov. rozsu- dek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 26. 10. 2000 ve věci Kudla proti Polsku, č. stížnosti 30210/96; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 6/2000, str. 255.) Účinnost pro- středku nápravy předpokládá, že může zabránit výkonu opatření, jež jsou v roz- poru s Úmluvou a jejichž důsledky jsou potenciálně nezvratitelné (rozsudek Ev- ropského soudu pro lidská práva ze dne 11. 7. 2000 ve věci Jabari proti Turecku, č. stížnosti 40035/98). Z judikatury rov- něž vyplývá, že orgán, který rozhoduje o prostředku nápravy, musí být dostateč- ně nezávislý na orgánu, proti jehož úko- nu či rozhodnutí prostředek směřuje (srov. Hubálková, E.: Evropská úmluva o lidských právech a Česká republika. Linde Praha, 2003, str. 261). V souzené věci je nepochybné, že Mi- nisterstvo financí není orgánem, který by splňoval požadavky, jež k právu na účinný prostředek nápravy dovodila ju- dikatura, stejně tak jako není účinným prostředkem nápravy pouhé odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení k to- muto orgánu. Jediným účinným pro- středkem nápravy, který nabízí české právo, je žaloba podle $ 65 a násl. s. ř. s. Z toho vyplývá, že soud nemůže takovou žalobu odmítnout jako nepřípustnou, nýbrž že je povinen se jí věcně zabývat a posoudit, zda byla porušena veřejná subjektivní práva žalobce či nikoliv, Z článku 36 odst. 2 Listiny, čl. 4 Ústa- vy, čl. 13 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k této Úmluvě tedy vyplý- vá, že ve správním soudnictví jsou vždy přezkoumatelná ta rozhodnutí, která se dotýkají základních práv a svobod podle citovaných dokumentů. V tomto smyslu je nutno vykládat i $ 65 odst. 1 s. ř. s., tj. že rozhodnutím podle tohoto ustanove- ní jsou především takové úkony správní- ho orgánu, které se dotýkají základních práv a svobod. Krom toho jsou samozřej- mě rozhodnutími podle $ 65 odst. 1 s. ř. s. i takové úkony správních orgánů, jimiž se zakládají, mění nebo závazně určují i taková subjektivní práva a povinnosti, jež postrádají ústavně či mezinárodně právní základ, tj. která toliko vyplývají z jednoduchého práva. Krajský soud je proto povinen v kaž- dém jednotlivém případě zkoumat, zda se úkon správního orgánu, proti němuž 215 792 žalobce brojí, dotýká subjektivních práv a povinností, ať již je jejich pramenem ústavní, mezinárodní či jednoduché prá- vo žalobce, a zda tedy je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Paušální pří- stup, který by celou kategorii rozhodnu- tí (např. právě rozhodnutí 0 zastavení ří- zení) vylučoval ze soudní ochrany, není na místě a je v příkrém rozporu s princi- py právního státu. Vyloučení určitých úkonů ze soudního přezkumu podle $ 70 s. ř. s, totiž představuje výjimku z gene- rální klauzule, zužující pravomoc soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví; jako kteroukoliv jinou výjim- ku v právu je zapotřebí vykládat ji restriktivně. Proto nabízejí-li se dvě in- terpretace, z nichž jedna hovoří ve pro- spěch soudního přezkumu a druhá proti němu, je vždy zapotřebí upřednostnit tu první, resp. v pochybnostech, zda se ur- čitý úkon dotýká práv a povinností ža- lobce podle $ 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy podléhá přezkumu, je na místě usuzovat, že tomu tak je. V souzené věci žalobce, který byl ru- čitelem za daň z převodu nemovitostí, žádal o prominutí daně. Finanční ředitel- ství řízení zastavilo podle $ 27 písm. h) daňového řádu, neboť dospělo k závěru, že ručitel není daňovým subjektem; Mi- nisterstvo financí tento závěr stvrdilo za- mítnutlím odvolání. Městský soud v Pra- ze posléze žalobu odmítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí obou správních orgánů nejsou rozhodnutími ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. Právnímu názoru soudu - a stejně tak i názoru správních orgánů - nelze přisvěd- čit, neboť vycházejí z chybné interpretace právního statusu daňového ručitele. V prvé řadě je nezbytné zdůraznit zá- kladní interpretační přístup: k výkladu 216 právních předpisů a jejich institutů ne- lze přistupovat pouze z hlediska textu zákona, ale především podle jejich smys- lu. Jazykový výklad může ve smyslu ustá- lené judikatury Ústavního soudu - s níž se v řadě svých rozhodnutí výslovně zto- tožnil i Nejvyšší správní soud - předsta- vovat pouze prvotní přiblížení se k obsa- hu právní normy, jejímž nositelem je interpretovaný právní předpis; k ověře- ní správnosti či nesprávnosti výkladu, popť. k jeho doplnění či upřesnění, po- tom slouží ostatní interpretační příslu- py, z nichž je v souzené věci na místě jmenovat především metodu teleologic- kou a systematickou (samozřejmě podle povahy věci bude na místě užít i jiných metod, jako např. komparativní, logické či historické). Z teleologického výkladu vyplývá základní interpretační směrni- ce, která již byla zmíněna: rozhodující je smysl a účel, a nikoliv dikce zákona. Sys- tematický výklad využívá systémové po- vahy právního řádu: právní řád tvoří jed- notný celek; má povahu systému, který je dále diferencován v subsystémy růz- ných úrovní (právo soukromé a veřejné; právní odvětví; právní instituty), jež v so- bě slučují prvky podle různých kritérií. Ze systémové povahy právního řádu vy- plývá, že jeho jednotlivé součásti (sub- systémy i prvky) vstupují do určitých funkčních vazeb. Z toho se podává při- rozený požadavek, aby interpret určité- ho ustanovení právního předpisu neo- mezoval svůj rozhled toliko na jedno či několik ustanovení, ale aby jej chápal ja- ko část celku (systému), která s ohledem na principy jednotnosti a bezrozpornos- ti právního řádu vytváří s jeho ostatními částmi logický, resp. logicky souladný vý- znamový celek. Součástí systémového chápání právního řádu je i respektování toho, že různé právní předpisy upravují instituty, které jsou společné celému právnímu řádu, či alespoň několika jeho —— -O odvětvím, a jež byly doktrínou důkladně teoreticky propracovány; v takovém pří- padě je nezbytné vycházet při jejich pou- žívání z doktrinálních závěrů a z rysů, které jsou jim společné. Ze systémové povahy právního řádu ovšem vyplývá i jeho hierarchická povaha, a mj. tedy i princip ústavně konformního výkladu právních předpisů. Z těchto hledisek přistoupil rozšíře- ný senát k výkladu právního postavení daňového ručitele, jenž je nezbytný pro posouzení otázky, která byla rozšířené- mu senátu předložena. Povinnost zaplatit daňový nedopla- tek, která za splnění zákonem předepsa- ných podmínek stíhá ručitele, předsta- vuje zásah do jeho majetkové sféry, neboť jej ochuzuje o částku, kterou bude povinen zaplatit; jde proto zároveň o zá- sah do základního práva pokojně užívat majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Zásah do toho- to práva nenastává samotnou výzvou (rozhodnutím) podle $ 57 odst. 5 d. ř., ale především splněním (ať již nuceným či dobrovolným) této částky daňovým ručitelem; tehdy totiž skutečně jeho ma- jetková sféra dozná újmy. Tato majetková újma může být mj. odvrácena i prominu- tím daně; z tohoto pohledu je tedy evidentní, že rozhodnutí o žádosti o pro- minutí daně se dotýká subjektivní povin- nosti ručitele, a proto je rozhodnutím ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. a podléhá soud- nímu přezkumu. Argumentaci, podle níž nejde o rozhodnutí z toho důvodu, že zastavením řízení se na právní pozici žalobce nic nemění, je třeba odmítnout výkladem reductio ad absurdum: podle této argumentace by totiž byla ze soud- ního přezkumu vyloučena nejen roz- hodnutí o zastavení řízení, ale v obecné rovině i veškerá rozhodnutí, jimiž by správní orgán zamítl žádost žalobce. Na založení, změnu či zrušení práv a povin- ností ve smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. tak ne- lze nahlížet pouze metodou jazykového výkladu, ale dle jeho smyslu především tak, že rozhodnutím podle tohoto usta- novení jsou nejen úkony, které založily, změnily, zrušily či závazně určily práva a povinnosti žalobce, ale též úkony, které by založení, změnu, zrušení či závazné určení práv a povinností žalobce mohly přivodit, pokud by je správní orgán vy- dal v souladu s tím, čeho se žalobce ve správním řízení domáhal. V daném pří- padě je nepochybné, že pokud by fi- nanční orgány vyhověly žádosti o promi- nutí daně, byla by tím zrušena žalobcova subjektivní veřejná povinnost zaplatit daňový nedoplatek. Je nerozhodné, že ručitel není daňo- vým subjektem ve smyslu $ 6 d. ř., nýbrž pouze tzv. třetí osobou ve smyslu $ 7 odst. 2 písm. d) téhož zákona. Z principu rovnosti všech osob před zákonem vy- plývá, že všichni ti, do jejichž majetkové sféry finanční orgány zasahují, musí mít stejné možnosti obrany proti těmto zása- hům (formulace $ 2 odst. 8 d. ř., omezu- jící stejná procesní práva a povinnosti pouze na daňové subjekty, je nepřípust- ně zužující). Ustanovení $ 7 odst 2 daňového řádu, které vyjmenovává tzv. třetí osoby, s nepřehledností a nesyste- maličností daňovému řádu vlastní smě- šuje několik skupin osob, jejichž procesní role jsou v daňovém řízení diametrálně odlišné (srov. např. ručitele na straně jedné a svědka na straně druhé). Z toho, že mezi těmito osobami je zahrnuti ruči- tel, nelze vyvozovat závěry směřující k dalekosáhlému omezení jeho práv. Na- opak z principu rovnosti se podává, že pokud má mít ručitel obdobnou povin- nost jako dlužník (tj. povinnost zaplatit daňový nedoplatek, čímž se u něj zmen- 217 792 Z ——vL LL Y — <<< <<<<=——dd09 A —— ší majetková sféra stejně jako u dlužníka zaplacením daně), musí mít k dispozici též obdobné prostředky k obraně před touto povinností (tedy musí mít též mož- nost žádat o prominutí daně, má-li tuto možnost i dlužník). Jinak řečeno, posta- vení ručitele musí být obdobné postave- ní daňového subjektu. Proto také nelze řízení o žádosti o prominutí daně, kte- rou podal ručitel, zastavit podle $ 27 písm. c) daňového řádu, tedy bez věcné- ho vyřízení. Nejvyšší správní soud je tedy pře- svědčen, že též ručitel v daňovém řízení může žádat podle $ 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. o prominutí daně. V této souvislosti se podotýká, že $ 57 odst. 5 d. ř. omezuje námitky ručitele pouze pro odvolací řízení proti výzvě podle citová- ného ustanovení, nikoliv však pro jiné části daňového řízení. Ručitel je opráv- něn využít všech institutů, které má k dispozici daňový dlužník, jehož daňo- vou povinnost ručitel zajišťuje. Pokud tedy ručitel požádá podle $ 25 odst. 3 ci- tovaného zákona a jsou-li splněny přede- psané podmínky, je finanční orgán povi- nen jeho žádosti vyhovět. Výklad, podle něhož by o prominutí daně mohl žádat pouze daňový dlužník, je zcela neudržitelný a odporuje rozum- nému a spravedlivému uspořádání spo- lečenských vztahů. V prvé řadě by se tím postavení ručitele stalo nepřiměřeně zá- vislé na aktivitě či liknavosti dlužníka; praktické zkušenosti ukazují, že dlužník bývá spíše liknavý: nejenže nezaplatí dluh, ač by jej primárně zaplatit měl on sám, ale ani nepožádá o prominutí daně, třebaže by podmínky byly splněny. Dále je evidentní, že v dané věci by nepřipuš- tění možnosti ručitele domáhat se pro- minutí daně vedlo ke zcela absurdnímu závěru: ručitel by zaplatil místo dlužníka 218 daňový nedoplatek, a svou regresní po- hledávku by musel přihlásit vůči dlužní- ku do konkursu. V rámci konkursního ří- zení by dosáhl pouze částečného uspokojení pohledávky, třebaže jinak - pokud by byly splněny podmínky pro prominutí daně a dlužník o to požádal - by nedoznala jeho majetková sféra vůbec žádné újmy. Nejvyšší správní soud obecně připo- míná, že ručení není institutem, který by se vyskytoval toliko v daňovém řízení, ale je naopak obecným institutem celé- ho právního řádu, jenž je detailně pro- pracován především teorií a judikaturou soukromého práva; jeho kořeny přitom sahají hluboko do dávno minulých let a jsou prosáklé římskoprávní tradicí, uchopenou a zpracovávanou různými směry a školami v průběhu recepce řím- ského práva. Ručení tedy především není vynálezem finančního práva a už vůbec ne českého daňového řádu. V souladu s principem jednoty právního řádu je proto na místě četné deformace, jimž ten- to institut v daňovém řádu a v jeho inter- pretaci finančními orgány podléhá, na- pravovat jeho výkladem 4 používáním v souladu s jeho skutečnou povahou. Nesprávný je dále závěr Městského soudu v Praze, že $ 55a daňového řádu představuje pouhou procesní úpra- vu, v rámci níž probíhá řízení o promi- nutí daně podle $ 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. Ustanovení $ 55a d. ř. upravuje samostatnou skutkovou pod- statu prominutí daně, navíc s odlišně vy- mezenými hmotněprávními podmínka- mi v odstavci prvém. Z toho vyplývá, že obě úpravy stojí vedle sebe, a nikoliv že jedna z nich je procesní a druhá hmot- něprávní regulací a že je lze aplikovat pouze obě současně. K tomu lze obecně podotknout, že je nesprávný náhled, po- ——————————— ——— ———————— ——— .. . . . . ... UŮ dle něhož jeden zákon jako celek je po- vahy výlučně hmotněprávní či procesní, tj. že i všechna jeho ustanovení mají pouze hmotněprávní, nebo procesně- právní charakter. Tuto otázku je naopak nezbytné zkoumat u každého konkrétní- ho ustanovení zvlášť; přitom nelze pou- štět ze zřetele fakt - jenž ostatně pře- svědčivě dokládá i souzená věc - že i převážně hmotněprávní předpis může obsahovat procesní ustanovení, a nao- pak, že převážně procesní předpis bude obsahovat hmotněprávní pravidla. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá tak, že rozhodnutí o zastavení daňového řízení podle $ 27 d. ř. podléhá přezkumu ve správním soudnictví, pokud se týká subjektivních práv a povinností žalobce vyplývajících z ústavního, mezinárodní- ho či jednoduchého práva v tom smyslu, že buď subjektivní práva a povinnosti z nich vyplývající zakládá, mění, ruší či závazně určuje, resp. mohlo by je zaklá- dat, měnit, rušit Či závazně určovat, po- kud by správní orgán rozhodl v souladu s žádostí žalobce. Městský soud v Praze v dalším řízení bude vycházet z právního názoru, že v souzeném případě žalobce legitimován k žalobě podle $ 65 odst. 1 s. £. s. byl, jakož i z názoru, že i ručitel je oprávněn žádat o prominutí daňového nedoplatku; zváží proto, zda rozhodnutí správních orgánů obou stupňů není na místě zrušit a věc jim vrátí k dalšímu ří- zení, v němž se finanční orgány budou zabývat otázkou, zda byly splněny pod- mínky předepsané v $ 25 odst. 3 zákona č. 357/1992 Sb. či nikoliv. Nejvyšší správní soud dále obřter dic- tum poznamenává obecně k institutu za- stavení správního řízení, že podle judi- katury Evropského soudu pro lidská práva se čl. 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje na daňové spory (rozhodnutí ze dne . 7. 2001 ve věci Ferrazini proti Itálii, stížnost č, 44759/98; Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva 5/2001, str. 212). V ostatních správních řízeních je však vždy zapotřebí zkoumat, zda se rozhodnutí, jehož přezkumu u soudu se žalobce domáhá, nedotýká též občanských práv a závazků či trestní- ho obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmlu- vy a judikatury Evropského soudu pro lidská práva k němu. V této souvislosti Nejvyšší správní soud především připomíná, že článek 6 odst. 1 Úmluvy ve vztahu k rozhodnutí o zastavení řízení vyložil Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci Kili- án proti České republice (stížnost č. 48309/99, Přehled rozsudků Evrop- ského soudu pro lidská práva 1/2005, str. 1). V dané věci rozhodl správní ot- gán o zastavení řízení pro neodstranění vad podání; odvolací správní orgán jeho rozhodnutí potvrdil. Krajský soud v Br- ně řízení usnesením ze dne 20. 8. 1997 zaslavil podle $ 248 odst. 2 písm. e) 0. s. ř., ve znění před novelou provedenou záko- nem č. 30/2000 Sb., neboť dospěl k závě- ru, že rozhodnutí vydaná správními or- gány obou stupňů jsou svou povahou procesní. Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, neboť rozhodnutí krajského sou- du bylo vydáno v souladu se zákonem. Evropský soud pro lidská práva dospěl k závěru, že popsaným postupem byl po- rušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť stěžo- vateli nebyla poskytnuta dostatečná soudní ochrana, čímž byl stěžovatel zba- ven práva na přístup soudu. „Pokud jde o rozhodnutí o „občanských právech a závazcích“ čl. 6 odst. 1 Úmluvy vyža- duje, aby byla rozhodnutí správních or- gánů, které samy nesplňují požadavky tohoto ustanovení, předložena ke kon- trole soudu, jenž poskytuje záruky čl. 6 (viz Lauko proti Slovensku, 1992), tzn. 219 793 kontrole soudního orgánu s plnou ju. úřadu) byly nepřiměřené, mohly být risdikcí“ (viz mj. Ortenberg proti Ra- | přezkoumány pouze nadřízeným správ- kousku, 1994; Fischer proti Rakousku, © ním orgánem (odborem magistrátu měs- 1995).“Tyto požadavky nenaplnil Ústav- © ta), který nesplňoval nároky čl. 6 Úmluvy“ ní soud, který se mohl zabývat toliko ústavností napadeného rozhodnutí. Ne- Krajské soudy tedy při úvaze o žalob- splnil je však ani soud krajský: „V projed- — ní legitimaci a o pojmu rozhodnutí ve návaném případě krajský soud věc ne- | smyslu $ 65 odst. 1 s. ř. s. nemohou vy- přezkoumal vůbec, neboť usoudil, že © Cházet z izolovaného výkladu tohoto napadené rozhodnutí bylo procesního © ustanovení, ale jsou povinny vykládat jej charakteru a jako takové bylo vylouče- | v širších ústavních a mezinárodněpráv- no zjeho přezkumné pravomoci. Ztoho © ních souvislostech, přičemž v případě vyplývá, že námilky stěžovatele spočí- — pochybností jsou povinny přiklonit se vající v tvrzení, že požadavky kompe- | k závěru svědčícímu ve prospěch věcné- tentního správního orgánu (stavebního © ho projednání žaloby. 795 Daňové řízení: neplatnost rozhodnutí; nicotnost správního aktu k $ 32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „da- ňový řád“, „d. ř.“) I. Pojmy nicotnosti a neplatnosti správního aktu nelze navzájem směšo- vat, neboť každý z nich má svůj vlastní a vzájemně odlišný obsah. II. Nicotný je správní akt, který trpí natolik intenzivními vadami, že jej vů- bec za rozhodnutí ani považovat nelze. Takovými vadami jsou např. absolut- ní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu, zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (abso- lutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva ně- čemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či nedostatek právního pod- kladu k vydání rozhodnutí. K nicotnosti soud přihlíží z úřední povinnosti. Dílčí nedostatky platebního výměru nemohou způsobit jeho nicotnost. III. Pouhý nedostatek některé ze základních náležitostí rozhodnutí uve- dených v $ 32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (formální aspekt), nemůže sám o sobě způsobit neplatnost rozhodnutí; ten- to nedostatek musí dosahovat určité intenzity (materiální aspekt). K vadám způsobujícím neplatnost rozhodnutí soud přihlíží zásadně jenom k námit- ce žalobce. IV. K výkladu $ 32 odst. 2 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž je vždy nutné 220 hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí a zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. Platební výměr je zapotřebí vykládat jako celek; k závěru o neplatnosti proto nelze dospět na základě zjištění, že určitá nále- žitost rozhodnutí je uvedena pouze na jiném místě, než uvedena být měla. V. Platební výměr, v jehož výroku není uveden právní předpis, podle ně- hož byla daň vyměřena, a číslo účtu banky [$ 32 odst. 2 písm. d) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků], není neplatný, jsou-li právní před- pis a číslo účtu beze vší pochybnosti patrné ze záhlaví platebního výměru.
Akciová společnost M., v likvidaci, proti Ministerstvu financí o prominutí daně z převodu nemovitostí, o kasační stížnosti žalobce.