a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Cílem v $ 23 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyjmenova- ných omezení nahlížení do daňového spisu je ochrana informací týkajících se ostat- ních subjektů, jež má správce daně k dispozici a ze kterých pro jejich vhodnost mů- že vycházet při stanovení daně za užití pomůcek. Jestliže však správce daně při stanovení daňové povinnosti vycházel pouze z údajů, které se týkaly žalobce samot- ného, nebyl dán žádný důvod daňovému subjektu odepřít seznámení se s pomůc- kou, na základě které správce daně dospěl k výši daně.
a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) Cílem v $ 23 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, vyjmenova- ných omezení nahlížení do daňového spisu je ochrana informací týkajících se ostat- ních subjektů, jež má správce daně k dispozici a ze kterých pro jejich vhodnost mů- že vycházet při stanovení daně za užití pomůcek. Jestliže však správce daně při stanovení daňové povinnosti vycházel pouze z údajů, které se týkaly žalobce samot- ného, nebyl dán žádný důvod daňovému subjektu odepřít seznámení se s pomůc- kou, na základě které správce daně dospěl k výši daně.
Právní rámec výchozích úvah Nejvyššího správního soudu v posuzované věci tvoří $ 32 odst. 7 d. ř., podle kterého chybí-li v rozhod- nutí některá z ostatních základních náležitos- tí, která dle povahy rozhodnutí musí být jeho obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Základním údajem ve 395 1147 smyslu $ 32 odst. 2 písm. d) d. ř. se pak rozu- mí mj. i výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o pe- něžité plnění, také částka a číslo účtu přísluš- né banky, na nějž má být částka zaplacena. Stěžovatel ve své kasační stížnosti dovodil nicotnost předmětného dodatečného plateb- ního výměru ze skutečnosti, že tento neobsa- huje doměřený rozdíl na daňovém základu, což je dle jeho názoru jeho základní náleži- tostí. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí ná- sledující. Ústavní soud ve svém nálezu pléna ze dne 17. 11. 1998, publikovaném pod č. 300/1998 Sb., vyslovil, že „.důvoďy, pro které je možno vyslovit neplatnost rozhod- nutí, totiž nelze stanovit svévolně, mýbrž pouze v případech taxativně uvedených vf 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplat- ků...“. Z dikce $ 32 odst 2 d. ř. jednoznačně vyplývá, že doměřený rozdíl na daňovém zá- kladu není součástí taxativního výčtu základ- ních náležitostí daňového rozhodnutí. Není teďy možno ho za takový považovat, neboť by se jednalo o výklad zákona, který by byl v roz- poru s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu, což je s ohledem na fakt, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu a se znač- ným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány ne- jen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem. Právě v tomto kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy České republiky ochrana ústav- nosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretá- tor ústavního pořádku a právě v tomto smys- lu musí být jeho rozhodnutí závazná. Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl soulad- ný s ústavností, a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústav- ních principů a hodnot, nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Nejvyšší správní soud považuje v této sou- vislosti za vhodné pro úplnost a v souladu se svou dosavadní judikaturou uvést, že za ne- platné rozhodnutí ve smyslu $ 32 odst. 7 d.ř. 396 je možno považovat jen takové daňové roz- hodnutí, které - kumulativně - postrádá ně- kterou ze zákonem taxativně stanovených zá- konných | náležitostí (formální | aspekt), a zároveň se musí jednat o náležitost základní (materiální aspekt). Je tedy zřejmé, že chybě- jící zákonná forma správního aktu (která však v daném případě zjištěna nebyla) může vyvo- lat jeho nicotnost pouze tehdy, jestliže je ten- to nedostatek natolik intenzivní a zřejmý, že po účastnících dotčeného právního vztahu nelze spravedlivě žádat, aby tento správní akt respektovali [ve stejném smyslu srov. citova- ný nález Ústavního soudu uveřejněný pod č. 300/1998 Sb. či rozsudek Nejvyššího správ- ního soudu ze dne 18. 11. 2003, čj. 2 Afs 12/2003-216 (publikováno pod č. 212/2004 Sb. NSS), a další). Nejvyšší správní soud poukazuje rovněž na skutečnost, že důvody nicotnosti správ- ních aktů nejsou pozitivním právem uprave- ny a jsou obecně podávány zejména z teorie, resp. vyplývají z judikatury správních soudů. Podle rozhodovací praxe způsobují nicot- nost správního rozhodnutí typicky takové va- dy, které spočívají v rozhodování absolutně nekompetentním orgánem (viz např. rozsu- dek Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 1995, čj. 7 A 129/1994), v rozhodování podle právního předpisu, který byl přede dnem rozhodnutí o odvolání bez náhrady zrušen (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 8. 1994, čj. 6 A 90/1993) či v absolutním nedostatku zákonem předepsané formy (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2000, čj. 5 A 26/1999). Za další důvody nicotnosti jsou považovány nesmyslnost vý- roku, skutečnost, že rozhodnutí zakládající povinnost či právo bylo vydáno v řízení zahá- jeném z úřední moci, ačkoliv šlo o řízení, kte- ré bylo možno zahájit pouze na návrh, apod. Nejvyšší správní soud však nezjistil, že by v posuzovaném případě byla dána některá z uvedených příčin nicotnosti a neshledává ani žádný jiný důvod nicotnost rozhodnutí správce daně dovozovat. Rozhodnutí správce daně a rozhodnutí správního orgánu věcně tvoří jeden celek. Za situace, kdy Nejvyšší správní soud neshledal dodatečný platební výměr neplatným ve smyslu $ 32 odst. 7 d. ř. a kdy z vlastní inicia- tivy nezjistil jiné, doktrinální důvody nicot- nosti, dospěl k závěru, že nicotným není ani napadené rozhodnutí správního orgánu. Z obou správních rozhodnutí je zřejmé, jaká daňová povinnost, za jaké zdaňovací období a v jaké výši byla daňovému subjektu správ- cem daně doměřena. Daňový subjekt tak ne- byl zkrácen na svém právu obrany proti tako- vému rozhodnutí a toto právo rovněž využil. Z výše uvedeného tedy vyplynulo, že právní názor stěžovatele tak, jak byl prezen- tován v jeho kasační stížnosti, je ústavně ne- konformním, tudíž krajský soud postupoval zcela v souladu s právním řádem, jestliže ža- lobní námitku stěžovatele tento právní názor obsahující shledal nedůvodnou. 1148 Daňové řízení: poměr odvolání a žádosti o sdělení důvodu rozdílu mezi přiznanou a vyměřenou daní k $ 32 odst. 9 a 10 a $ 48 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb.,o správě daní a poplatků, ve zně- ní zákona č. 35/1993 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) k $ 76 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního I. Podání daňového subjektu obsahující jednak odvolání proti platebnímu výmě- ru dle $ 48 odst. 1 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a jednak žá- dost o sdělení důvodů rozdílu podle $ 32 odst. 9 téhož zákona, musí být posouzeno jako žádost o sdělení důvodů podle citovaného ustanovení. II. Správce daně je povinen v takovém případě sdělit daňovému subjektu důvody, které vedly k vydání platebního výměru, a zároveň daňový subjekt poučit o mož- nosti podat proti platebnímu výměru odvolání v dodatečné lhůtě ($ 32 odst. 10 zá- kona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). Pokud tak správce daně nepo- stupuje a rozhodne přímo © odvolání proti platebnímu výměru, jedná se o podstatné porušení procesních předpisů, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve smyslu $ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s.
Martina B. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob,