SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 [11] Většina si tento problém zjevně uvědomuje, a vychází proto z teze, že jednání mající znaky přestupku vůbec není přestupkem . To je ale neudržitelné . Takovýto názor se nemůže přesvědčivě vypořádat s § 10 odst . 2 zákona o přestupcích, který navazuje na výluku pro příslušníky ozbrojených sborů v odstavci prvním, a říká: „Toto jednání [mající znaky přestupku] se však projedná jako přestupek, pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v odstavci 1“ (tedy mj .
příslušníkem ozbrojených sborů) . Tážeme se tedy: Co to v takovémto případě vlastně je? Z jednání, které nebylo včera přestupkem (máme-li následovat logiku většinového stanoviska) se stává zítra přestupek, protože přestupce mezitím přestal být příslušníkem ozbrojených sborů? Můžeme takto transformovat totéž jednání v závislosti na statusu přestupce? Nebo to stále není přestupek (budeme-li slovíčkařit, zákon tu užívá sousloví „projedná jako přestupek“), a tedy i v takovémto případě, jakkoliv už to vše poběží v kolejích naprosto běžného přestupkového řízení, bude rozhodovat senát?
[12] Jediné rozumné řešení je tedy podle nás uzavřít, že osoba podezřelá z přestupku může takto „i měnit“ procesní režim, jestliže se stane policistou, nebo naopak v průběhu projednávání jím přestane být . Je jasné, že to bude mít vliv na kompetence jednotlivých správních orgánů, nikoliv však na složení soudu přezkoumávajícího rozhodnutí o přestupku .
[13] Ze všech uvedených důvodů máme za to, že rozšířený senát měl potvrdit stávající judikaturu, založenou rozhodnutím prvního senátu . Fyzické i právnické osoby z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.) musí splnit podmínky pro přípustnost správní žaloby stanovené vnitrostátním právním řádem. Byly-li účastníky předcházejícího správního řízení, vztahuje se na jejich žaloby podmínka přípustnosti podle § 68 písm. a) s. ř. s., tedy vyčerpání řádných opravných prostředků.
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 [11] Většina si tento problém zjevně uvědomuje, a vychází proto z teze, že jednání mající znaky přestupku vůbec není přestupkem . To je ale neudržitelné . Takovýto názor se nemůže přesvědčivě vypořádat s § 10 odst . 2 zákona o přestupcích, který navazuje na výluku pro příslušníky ozbrojených sborů v odstavci prvním, a říká: „Toto jednání [mající znaky přestupku] se však projedná jako přestupek, pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v odstavci 1“ (tedy mj .
příslušníkem ozbrojených sborů) . Tážeme se tedy: Co to v takovémto případě vlastně je? Z jednání, které nebylo včera přestupkem (máme-li následovat logiku většinového stanoviska) se stává zítra přestupek, protože přestupce mezitím přestal být příslušníkem ozbrojených sborů? Můžeme takto transformovat totéž jednání v závislosti na statusu přestupce? Nebo to stále není přestupek (budeme-li slovíčkařit, zákon tu užívá sousloví „projedná jako přestupek“), a tedy i v takovémto případě, jakkoliv už to vše poběží v kolejích naprosto běžného přestupkového řízení, bude rozhodovat senát?
[12] Jediné rozumné řešení je tedy podle nás uzavřít, že osoba podezřelá z přestupku může takto „i měnit“ procesní režim, jestliže se stane policistou, nebo naopak v průběhu projednávání jím přestane být . Je jasné, že to bude mít vliv na kompetence jednotlivých správních orgánů, nikoliv však na složení soudu přezkoumávajícího rozhodnutí o přestupku .
[13] Ze všech uvedených důvodů máme za to, že rozšířený senát měl potvrdit stávající judikaturu, založenou rozhodnutím prvního senátu . Fyzické i právnické osoby z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Úmluvy o přístupu k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.) musí splnit podmínky pro přípustnost správní žaloby stanovené vnitrostátním právním řádem. Byly-li účastníky předcházejícího správního řízení, vztahuje se na jejich žaloby podmínka přípustnosti podle § 68 písm. a) s. ř. s., tedy vyčerpání řádných opravných prostředků.
Prejudikatura: č . 3089/2014 Sb . NSS .
Úřad městské části Praha 22 rozhodl dne 15 . 10 . 2010 o změně stavby „Obytný soubor Vivus Uhříněves“ . Proti tomuto rozhodnutí podalo Společenství vlastníků jednotek domu čp . 1370, Nové náměstí 1370, Praha (dále jen „SVJ“), odvolání ze dne 16 . 11 . 2010, které za SVJ podepsali předseda výboru a žalobce jakožto člen výboru . Podáním ze dne 6 . 6 . 2011 žalobce oznámil žalovanému, že přistupuje jakožto druhý odvolatel do odvolacího řízení . Žalovaný rozhodnutím ze dne 2 . 1 . 2012 k podanému odvolání SVJ změnil některé podmínky uvedené ve výroku rozhodnutí I . stupně a ve zbytku správní rozhodnutí potvrdil . Žalobcovo odvolání pak zamítl jako opožděné .
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu . Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1 . 4 . 2016, čj . 5 A 41/2012- -250, žalobu zamítl jako nedůvodnou . Uvedl, že spornou otázkou mezi stranami je to, zda měl žalovaný projednat žalobcovo odvolání věcně, ačkoli bylo podáno až v řádu měsíců po uplynutí lhůty k podání odvolání . Městský soud neměl pochyby ohledně účastenství žalobce v územním řízení . Žalobce, který vlastní bytovou jednotku v sousedství umisťované stavby, byl účastníkem řízení podle § 85 odst . 2 písm . b) stavebního zákona z roku 2006 . Jako takový měl mj . právo být přítomen ústním jednáním a činit procesní návrhy, včetně podání odvolání proti územnímu rozhodnutí . Je tedy patrné, že žalobce sice účastníkem byl, avšak nevystupoval v něm sám za sebe, nýbrž za SVJ, jehož byl členem a rovněž členem výboru SVJ . Správní orgán I . stupně se žalobcem jednal jako se zástupcem SVJ . Není proto možné, aby žalobce následně, jen
z důvodu, že se pro něj situace vyvinula procesně nepříznivě (SVJ nebyla v jiném řízení přiznána aktivní legitimace), začal tvrdit, že vlastně v řízení vystupoval i sám za sebe a že úkony, které činil jako zástupce SVJ, je nutno přičíst i jemu samotnému jako fyzické osobě . Žalobce v řízení na prvním stupni aktivně nevystupoval . Tento nedostatek nelze zhojit pozdější argumentací, že žalobce v roli člena výboru SVJ nejednal jen za SVJ, nýbrž i sám za sebe, nebo podle níž svým podáním (odvoláním) ze dne 6 . 6 . 2011 jen přistoupil k odvolání SVJ . Stavební zákon z roku 2006 ani správní řád neznají pojem přistoupení k procesnímu úkonu v postavení vedlejšího účastníka, s výjimkou § 141 odst . 3 správního řádu, který se týká sporného řízení správního, nikoli klasického správního řízení . Žalobcovo odvolání bylo tedy samostatným procesním úkonem, který musel splňovat formální náležitosti, tedy i včasnost . Odvolání bylo podáno více než půl roku od uplynutí lhůty pro jeho podání, a proto žalovaný správně odvolání zamítl jako opožděné . Důvodem pro odmítnutí byly rovněž stanoveny meze soudního přezkumu . Městský soud se tedy mohl zabývat pouze tím, zda bylo odvolání včasné, nebo skutečně opožděné .
Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost . Stěžovatel mimo jiné namítal porušení svých procesních práv, v důsledku čehož byla porušena i jeho práva hmotná . Dále uvedl přehled evropské právní úpravy týkající se ochrany životního prostředí, veřejnosti a dotčené veřejnosti a jejích práv, ze které vyplývá, že institut dotčené veřejnosti mezi fyzickými a právnickými osobami a pro přiznání statu-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
tu je rozhodujícím kritériem, zda mohou být tyto osoby ovlivněny rozhodovací činností pro oblast životního prostředí . Městský soud se však zaměřil výhradně na prověření aktivní legitimace SVJ a žalobce, aniž by se zabýval hmotněprávními důsledky správních a soudních rozhodnutí, proti kterým žalobce brojil jako člen výboru SVJ, jako člen SVJ i jako fyzická osoba . Městský soud dle stěžovatele hodnotil věc podle vnitrostátního „euronekonformního“ práva .
Závěrem stěžovatel shrnul, že mu náleží práva dotčené veřejnosti a v řízení může, resp . musí vystupovat jako fyzická osoba dotčená na právech realizací daného záměru .
Žalovaný se vyjádřil ke kasační stížnosti tak, že trvá na opožděnosti odvolání stěžovatele, a ztotožnil se se závěry městského soudu . Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační stížnosti vyjádřila tak, že v řízení nebylo pochyb o postavení stěžovatele jako účastníka územního řízení, přičemž stěžovatel v řízení nevystupoval sám za sebe, nýbrž za SVJ . S ohledem na jeho status účastníka řízení tak postrádá relevanci jeho argumentace o jeho postavení příslušníka dotčené veřejnosti . Stěžovatel mohl sám za sebe aktivně vystupovat a uplatit svá práva . K výčtu práva Evropské unie a judikatury Soudního dvora Evropské unie ve stručnosti uvedla, že by aplikace komunitárního práva nic nezměnila na tom, že stěžovatel byl účastníkem řízení .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
( . . .) [13] Stěžovatel je dotčeným subjektem, kterému příslušelo postavení účastníka územního řízení ze zákona [§ 85 odst . 2 písm . b) stavebního zákona z roku 2006] . Mohl tedy vznášet věcné i procesní námitky a aktivně participovat na daném řízení . Ten však, jako i ostatní členové SVJ, dal přednost hájení svých práv prostřednictvím SVJ, které bylo účastníkem územního řízení, vznášelo
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
námitky a podalo odvolání . Stěžovatel v tomto případě jednal vždy výhradně jménem a na účet SVJ jakožto pověřený člen výboru SVJ . Zvolený způsob jednání stěžovatele mu v žádném případě nezachoval lhůtu pro podání jeho odvolání jakožto fyzické osoby po více než šesti měsících od uplynutí odvolací lhůty . Z obsahu spisové dokumentace nelze dovodit, že by podání jménem SVJ byla i podáními stěžovatele jakožto samostatně jednající fyzické osoby . Nic však nebránilo, aby se stěžovatel aktivně podílel na průběhu územního řízení i jako fyzická osoba dotčená na vlastnickém právu . Tento závěr je podpořen i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov . např . rozsudek ze dne 31 . 3 . 2014, čj . 4 As 149/2013-31, č . 3089/2014 Sb . NSS) . Stěžovatel tedy mohl individuálně hájit svá práva v územním řízení, stejně jako mohl podat odvolání a případně se domáhat soudního přezkumu správních rozhodnutí . O skutečnost, že došlo po uplynutí lhůty pro podání odvolání ke změnám ve struktuře výboru SVJ, tedy k odvolání stěžovatele jakožto pověřeného člena výboru SVJ, nelze opírat snahu o přezkum správního rozhodnutí I . stupně . Stěžovatelovo odvolání bylo podáno opožděně (o více než šest měsíců), čímž byl stanoven rozsah správního i soudního přezkumu .
[14] Krajské soudy přezkoumávají rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro jeho opožděnost pouze v otázce, zda odvolání bylo skutečně opožděné, či nikoli . V případě, že dospěje krajský soud k závěru, že odvolání bylo nesprávně zamítnuto pro opožděnost, zruší správní rozhodnutí a zaváže správní orgán, aby se odvoláním zabýval i věcně . Tato skutečnost pak brání tomu, aby krajský soud mohl přezkoumat i věcnou stránku posuzované věci, neboť soud nemůže nahrazovat činnost správních orgánů (vyjma oblasti správního trestání, kde soud může činnost správního orgánu doplnit) .
[15] Městský soud v nyní posuzované věci jednal v rámci stanovených mezí, přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v otázce včasnosti, přičemž dospěl ke správnému závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno skutečně opožděně . Rozhodnutí žalovaného
Ing . Michal K . proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti společnosti s ručením omezeným Vivus Uhříněves, o změnu stavby, o kasační stížnosti žalobce .