SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 [11] Většina si tento problém zjevně uvědomuje, a vychází proto z teze, že jednání mající znaky přestupku vůbec není přestupkem .
To je ale neudržitelné . Takovýto názor se nemůže přesvědčivě vypořádat s § 10 odst . 2 zákona o přestupcích, který navazuje na výluku
pro příslušníky ozbrojených sborů v odstavci
prvním, a říká: „Toto jednání [mající znaky
přestupku] se však projedná jako přestupek,
pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v odstavci 1“ (tedy mj . příslušníkem
ozbrojených sborů) . Tážeme se tedy: Co to
v takovémto případě vlastně je? Z jednání,
které nebylo včera přestupkem (máme-li
následovat logiku většinového stanoviska)
se stává zítra přestupek, protože přestupce
mezitím přestal být příslušníkem ozbrojených sborů? Můžeme takto transformovat
totéž jednání v závislosti na statusu přestupce? Nebo to stále není přestupek (budeme-li
slovíčkařit, zákon tu užívá sousloví „projedná
jako přestupek“), a tedy i v takovémto případě, jakkoliv už to vše poběží v kolejích naprosto běžného přestupkového řízení, bude
rozhodovat senát? [12] Jediné rozumné řešení je tedy podle
nás uzavřít, že osoba podezřelá z přestupku
může takto „i měnit“ procesní režim, jestliže
se stane policistou, nebo naopak v průběhu
projednávání jím přestane být . Je jasné, že to
bude mít vliv na kompetence jednotlivých
správních orgánů, nikoliv však na složení
soudu přezkoumávajícího rozhodnutí o přestupku . [13] Ze všech uvedených důvodů máme
za to, že rozšířený senát měl potvrdit stávající
judikaturu, založenou rozhodnutím prvního
senátu . Fyzické i právnické osoby z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Úmluvy o přístupu
k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.) musí splnit podmínky pro přípustnost správní žaloby stanovené vnitrostátním právním řádem. Byly-li účastníky
předcházejícího správního řízení, vztahuje se na jejich žaloby podmínka přípustnosti podle § 68 písm. a) s. ř. s., tedy vyčerpání řádných opravných prostředků.
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016 [11] Většina si tento problém zjevně uvědomuje, a vychází proto z teze, že jednání mající znaky přestupku vůbec není přestupkem .
To je ale neudržitelné . Takovýto názor se nemůže přesvědčivě vypořádat s § 10 odst . 2 zákona o přestupcích, který navazuje na výluku
pro příslušníky ozbrojených sborů v odstavci
prvním, a říká: „Toto jednání [mající znaky
přestupku] se však projedná jako přestupek,
pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v odstavci 1“ (tedy mj . příslušníkem
ozbrojených sborů) . Tážeme se tedy: Co to
v takovémto případě vlastně je? Z jednání,
které nebylo včera přestupkem (máme-li
následovat logiku většinového stanoviska)
se stává zítra přestupek, protože přestupce
mezitím přestal být příslušníkem ozbrojených sborů? Můžeme takto transformovat
totéž jednání v závislosti na statusu přestupce? Nebo to stále není přestupek (budeme-li
slovíčkařit, zákon tu užívá sousloví „projedná
jako přestupek“), a tedy i v takovémto případě, jakkoliv už to vše poběží v kolejích naprosto běžného přestupkového řízení, bude
rozhodovat senát? [12] Jediné rozumné řešení je tedy podle
nás uzavřít, že osoba podezřelá z přestupku
může takto „i měnit“ procesní režim, jestliže
se stane policistou, nebo naopak v průběhu
projednávání jím přestane být . Je jasné, že to
bude mít vliv na kompetence jednotlivých
správních orgánů, nikoliv však na složení
soudu přezkoumávajícího rozhodnutí o přestupku . [13] Ze všech uvedených důvodů máme
za to, že rozšířený senát měl potvrdit stávající
judikaturu, založenou rozhodnutím prvního
senátu . Fyzické i právnické osoby z řad dotčené veřejnosti ve smyslu Úmluvy o přístupu
k informacím, účasti veřejnosti na rozhodování a přístupu k právní ochraně v záležitostech životního prostředí (č. 124/2004 Sb. m. s.) musí splnit podmínky pro přípustnost správní žaloby stanovené vnitrostátním právním řádem. Byly-li účastníky
předcházejícího správního řízení, vztahuje se na jejich žaloby podmínka přípustnosti podle § 68 písm. a) s. ř. s., tedy vyčerpání řádných opravných prostředků.
Prejudikatura: č . 3089/2014 Sb . NSS .
Úřad městské části Praha 22 rozhodl dne
15 . 10 . 2010 o změně stavby „Obytný soubor
Vivus Uhříněves“ . Proti tomuto rozhodnutí podalo Společenství vlastníků jednotek
domu čp . 1370, Nové náměstí 1370, Praha
(dále jen „SVJ“), odvolání ze dne 16 . 11 . 2010,
které za SVJ podepsali předseda výboru a žalobce jakožto člen výboru . Podáním ze dne
6 . 6 . 2011 žalobce oznámil žalovanému, že
přistupuje jakožto druhý odvolatel do odvolacího řízení . Žalovaný rozhodnutím ze dne
2 . 1 . 2012 k podanému odvolání SVJ změnil
některé podmínky uvedené ve výroku rozhodnutí I . stupně a ve zbytku správní rozhodnutí potvrdil . Žalobcovo odvolání pak zamítl
jako opožděné .
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce správní žalobu . Městský soud v Praze
rozsudkem ze dne 1 . 4 . 2016, čj . 5 A 41/2012-
-250, žalobu zamítl jako nedůvodnou . Uvedl,
že spornou otázkou mezi stranami je to, zda
měl žalovaný projednat žalobcovo odvolání
věcně, ačkoli bylo podáno až v řádu měsíců
po uplynutí lhůty k podání odvolání . Městský
soud neměl pochyby ohledně účastenství žalobce v územním řízení . Žalobce, který vlastní bytovou jednotku v sousedství umisťované stavby, byl účastníkem řízení podle § 85
odst . 2 písm . b) stavebního zákona z roku
2006 . Jako takový měl mj . právo být přítomen
ústním jednáním a činit procesní návrhy,
včetně podání odvolání proti územnímu rozhodnutí . Je tedy patrné, že žalobce sice účastníkem byl, avšak nevystupoval v něm sám za
sebe, nýbrž za SVJ, jehož byl členem a rovněž
členem výboru SVJ . Správní orgán I . stupně
se žalobcem jednal jako se zástupcem SVJ .
Není proto možné, aby žalobce následně, jen
z důvodu, že se pro něj situace vyvinula procesně nepříznivě (SVJ nebyla v jiném řízení
přiznána aktivní legitimace), začal tvrdit, že
vlastně v řízení vystupoval i sám za sebe a že
úkony, které činil jako zástupce SVJ, je nutno
přičíst i jemu samotnému jako fyzické osobě .
Žalobce v řízení na prvním stupni aktivně
nevystupoval . Tento nedostatek nelze zhojit
pozdější argumentací, že žalobce v roli člena
výboru SVJ nejednal jen za SVJ, nýbrž i sám
za sebe, nebo podle níž svým podáním (odvoláním) ze dne 6 . 6 . 2011 jen přistoupil k odvolání SVJ . Stavební zákon z roku 2006 ani
správní řád neznají pojem přistoupení k procesnímu úkonu v postavení vedlejšího účastníka, s výjimkou § 141 odst . 3 správního řádu,
který se týká sporného řízení správního, nikoli klasického správního řízení . Žalobcovo
odvolání bylo tedy samostatným procesním
úkonem, který musel splňovat formální náležitosti, tedy i včasnost . Odvolání bylo podáno
více než půl roku od uplynutí lhůty pro jeho
podání, a proto žalovaný správně odvolání zamítl jako opožděné . Důvodem pro odmítnutí
byly rovněž stanoveny meze soudního přezkumu . Městský soud se tedy mohl zabývat
pouze tím, zda bylo odvolání včasné, nebo
skutečně opožděné .
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost . Stěžovatel mimo jiné namítal porušení svých procesních práv, v důsledku čehož byla porušena i jeho práva hmotná . Dále uvedl přehled
evropské právní úpravy týkající se ochrany
životního prostředí, veřejnosti a dotčené
veřejnosti a jejích práv, ze které vyplývá, že
institut dotčené veřejnosti mezi fyzickými
a právnickými osobami a pro přiznání statu-
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 10/2 016
tu je rozhodujícím kritériem, zda mohou být
tyto osoby ovlivněny rozhodovací činností
pro oblast životního prostředí . Městský soud
se však zaměřil výhradně na prověření aktivní legitimace SVJ a žalobce, aniž by se zabýval
hmotněprávními důsledky správních a soudních rozhodnutí, proti kterým žalobce brojil jako člen výboru SVJ, jako člen SVJ i jako
fyzická osoba . Městský soud dle stěžovatele
hodnotil věc podle vnitrostátního „euronekonformního“ práva .
Závěrem stěžovatel shrnul, že mu náleží práva dotčené veřejnosti a v řízení může,
resp . musí vystupovat jako fyzická osoba dotčená na právech realizací daného záměru .
Žalovaný se vyjádřil ke kasační stížnosti
tak, že trvá na opožděnosti odvolání stěžovatele, a ztotožnil se se závěry městského soudu . Osoba zúčastněná na řízení se ke kasační
stížnosti vyjádřila tak, že v řízení nebylo pochyb o postavení stěžovatele jako účastníka
územního řízení, přičemž stěžovatel v řízení nevystupoval sám za sebe, nýbrž za SVJ .
S ohledem na jeho status účastníka řízení tak
postrádá relevanci jeho argumentace o jeho
postavení příslušníka dotčené veřejnosti . Stěžovatel mohl sám za sebe aktivně vystupovat
a uplatit svá práva . K výčtu práva Evropské
unie a judikatury Soudního dvora Evropské
unie ve stručnosti uvedla, že by aplikace komunitárního práva nic nezměnila na tom, že
stěžovatel byl účastníkem řízení .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za-
mítl .
Z odůvodnění
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
( . . .) [13] Stěžovatel je dotčeným subjektem, kterému příslušelo postavení účastníka územního řízení ze zákona [§ 85 odst . 2
písm . b) stavebního zákona z roku 2006] .
Mohl tedy vznášet věcné i procesní námitky
a aktivně participovat na daném řízení . Ten
však, jako i ostatní členové SVJ, dal přednost
hájení svých práv prostřednictvím SVJ, které
bylo účastníkem územního řízení, vznášelo
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 10 /2016
námitky a podalo odvolání . Stěžovatel v tomto případě jednal vždy výhradně jménem a na
účet SVJ jakožto pověřený člen výboru SVJ .
Zvolený způsob jednání stěžovatele mu v žádném případě nezachoval lhůtu pro podání
jeho odvolání jakožto fyzické osoby po více
než šesti měsících od uplynutí odvolací lhůty .
Z obsahu spisové dokumentace nelze dovodit, že by podání jménem SVJ byla i podáními
stěžovatele jakožto samostatně jednající fyzické osoby . Nic však nebránilo, aby se stěžovatel aktivně podílel na průběhu územního
řízení i jako fyzická osoba dotčená na vlastnickém právu . Tento závěr je podpořen i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (srov .
např . rozsudek ze dne 31 . 3 . 2014, čj . 4 As
149/2013-31, č . 3089/2014 Sb . NSS) . Stěžovatel tedy mohl individuálně hájit svá práva
v územním řízení, stejně jako mohl podat odvolání a případně se domáhat soudního přezkumu správních rozhodnutí . O skutečnost,
že došlo po uplynutí lhůty pro podání odvolání ke změnám ve struktuře výboru SVJ, tedy
k odvolání stěžovatele jakožto pověřeného
člena výboru SVJ, nelze opírat snahu o přezkum správního rozhodnutí I . stupně . Stěžovatelovo odvolání bylo podáno opožděně
(o více než šest měsíců), čímž byl stanoven
rozsah správního i soudního přezkumu .
[14] Krajské soudy přezkoumávají rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro jeho opožděnost pouze v otázce, zda odvolání bylo
skutečně opožděné, či nikoli . V případě, že
dospěje krajský soud k závěru, že odvolání
bylo nesprávně zamítnuto pro opožděnost,
zruší správní rozhodnutí a zaváže správní orgán, aby se odvoláním zabýval i věcně . Tato
skutečnost pak brání tomu, aby krajský soud
mohl přezkoumat i věcnou stránku posuzované věci, neboť soud nemůže nahrazovat
činnost správních orgánů (vyjma oblasti
správního trestání, kde soud může činnost
správního orgánu doplnit) .
[15] Městský soud v nyní posuzované
věci jednal v rámci stanovených mezí, přezkoumal napadené rozhodnutí pouze v otázce včasnosti, přičemž dospěl ke správnému
závěru, že odvolání stěžovatele bylo podáno
skutečně opožděně . Rozhodnutí žalovaného
Ing . Michal K . proti Magistrátu hlavního města Prahy, za účasti společnosti s ručením omezeným Vivus Uhříněves, o změnu stavby, o kasační stížnosti žalobce .