Naplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku užitého v § 75 odst. 2
písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
účinném do 31. 12. 2010, nelze ztotožnit s jakýmkoliv protiprávním jednáním cizince. Musí jít o jednání vskutku závažné (intenzitou, nebo významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje) a aktuální, byť v porovnání s § 119 odst. 2 písm. b) citovaného zákona naplní tento pojem i jednání méně intenzivní a méně aktuální.
Naplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku užitého v § 75 odst. 2
písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění
účinném do 31. 12. 2010, nelze ztotožnit s jakýmkoliv protiprávním jednáním cizince. Musí jít o jednání vskutku závažné (intenzitou, nebo významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje) a aktuální, byť v porovnání s § 119 odst. 2 písm. b) citovaného zákona naplní tento pojem i jednání méně intenzivní a méně aktuální.
8. 2. 2010 rozklad zamítl, neboť se ztotožnil
s tím, že deliktní jednání žalobce představuje
závažné narušení veřejného pořádku.
Žalobce napadl rozhodnutí ministra vnitra žalobou u Městského soudu v Praze. Ten
však žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský
soud uvedl, že pojem „veřejný pořádek“ a „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ jsou neurčité právní pojmy. Žalovaný řádně objasnil, co je obsahem těchto pojmů,
z rozhodnutí je patrné, jaká kritéria považoval
za rozhodná a jakými úvahami se řídil při jejich
právním hodnocení. Městský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že jednání žalobce
představuje porušení veřejného pořádku, tak
jak byl správními orgány vymezen, a to způsobem, který lze považovat za závažný. Zahlazení
odsouzení žalobce neznamená, že se jednání
nedopustil, a tedy že by k němu nemohl žalovaný při svém rozhodování v rámci řízení o povolení trvalého pobytu přihlédnout a hodnotit
ho jako závažné porušení veřejného pořádku.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které
namítl, že žalovaný i městský soud nesprávně
vyložili pojem „závažné narušení veřejného
pořádku“ a chybně jej aplikovali na jeho případ. Tento pojem je třeba vykládat eurokonformně a restriktivně. Narušením veřejného
pořádku může být jen takové jednání, které
bude představovat skutečné, aktuální a dosta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
tečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Stěžovatel se dopustil pouze jednoho protiprávního jednání, jehož nízká společenská nebezpečnost se
odrazila v uložení mírného trestu. Odsouzení
nadto bylo ještě před rozhodnutím žalovaného zahlazeno. Nehledě na to, že krátce po
spáchání trestného činu mu bylo cizineckou
policií prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel se snaží svým vzorným
přístupem k práci odčinit své dřívější protiprávní jednání, od jehož spáchání uplynulo
již více než pět let.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [8] Spornou právní otázkou je výklad
neurčitého právního pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ a jeho aplikace na stěžovatelův případ [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[9] Je vhodné předeslat, že stěžovatel není občanem České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, nýbrž občanem
třetí země. Nejedná se ani o rodinného příslušníka občana České republiky či jiného
členského státu Evropské unie. Případ stěžovatele spadá do rozsahu věcné působnosti
směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty
(dále jen „směrnice 2003/109/ES“).
[10] Danou právní otázkou týkající se užití pojmu veřejného pořádku v kontextu zákona o pobytu cizinců se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V usnesení
ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151,
č. 2420/2011 Sb. NSS, na jedné straně konstatoval, že veřejný pořádek je nutno chápat
a vykládat v kontextu dané právní úpravy
a vycházet přitom z jejího účelu. Na druhé
straně je však třeba mít na zřeteli, že zákon
o pobytu cizinců pojem „veřejný pořádek“,
resp. „závažné narušení veřejného pořádku“
užívá na více místech a v různých ustanoveních. Rozšířený senát se nedomnívá, že by ke
všem těmto ustanovením zákona, jež se zmiňují o veřejném pořádku, bylo možno přistupovat jednotně. Při výkladu pojmu „veřejný
pořádek“ je tak nutné na tento pojem nahlížet nejen v kontextu určitého zákona a jeho
účelu, ale rovněž v kontextu daného ustanovení, a zkoumat účel přímo dotčeného ustanovení, okolnosti jeho vzniku a původu apod.
Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením pak nelze bez dalšího přebírat a použít v případě ustanovení jiných,
nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým
okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba dané ustanovení vyložit ve vztahu k individuálním okolnostem
jednotlivého případu.
[11] V dalším se pak již rozšířený senát zabýval výkladem pojmu „veřejný pořádek“ ve
vztahu k § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který upravuje problematiku
správního vyhoštění, nikoli problematiku trvalého pobytu, jež je předmětem právě projednávané věci a jež se svým účelem významně odlišuje.
[12] Ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců aplikované ve věci
předložené rozšířenému senátu i § 75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců, jež byl aplikován v nyní souzené věci, sice stanoví podmínky pro přijetí opatření omezující právo
volného pohybu cizince na území České republiky, ovšem tato opatření mají zcela odlišnou intenzitu. Zatímco vyhoštění [z důvodu
dle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců] představuje faktickou derogaci práva
vstupu a pobytu na území České republiky,
nepřiznání trvalého pobytu cizinci neznamená, že by cizinec nemohl setrvat a legálně pobývat na území České republiky na základě jiného pobytového oprávnění (doposud tak
stěžovatel činil na základě povolení k dlouhodobému pobytu). Cizinci je pouze odepřena
možnost požívat výhod vyplývajících ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu (např. možnost pracovat bez povolení k zaměstnání,
vstup do systému veřejného zdravotního pojištění, pobírání dávek ze systému sociálního
zabezpečení a podpory v nezaměstnanosti, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011-65). Intenzita zásahu státu do práv cizince se v obou
případech liší natolik, že při výkladu § 75
odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010 nelze bez dalšího
převzít úvahy rozšířeného senátu vyslovené ve
vztahu k § 119 odst. 2 písm. b) tohoto zákona.
[13] Z uvedeného plyne, že je namístě
nejprve přistoupit k autonomnímu výkladu
§ 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců,
a to v intencích naznačených právě rozšířeným senátem, tj. zejména na základě smyslu
a účelu uvedeného ustanovení, okolností jeho vzniku a původu; teprve poté lze uvedené
ustanovení zákona o pobytu cizinců aplikovat ve vztahu k individuálním okolnostem nyní projednávané věci (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 2. 2010 rozklad zamítl, neboť se ztotožnil
s tím, že deliktní jednání žalobce představuje
závažné narušení veřejného pořádku.
Žalobce napadl rozhodnutí ministra vnitra žalobou u Městského soudu v Praze. Ten
však žalobu jako nedůvodnou zamítl. Městský
soud uvedl, že pojem „veřejný pořádek“ a „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ jsou neurčité právní pojmy. Žalovaný řádně objasnil, co je obsahem těchto pojmů,
z rozhodnutí je patrné, jaká kritéria považoval
za rozhodná a jakými úvahami se řídil při jejich
právním hodnocení. Městský soud se ztotožnil
s názorem žalovaného, že jednání žalobce
představuje porušení veřejného pořádku, tak
jak byl správními orgány vymezen, a to způsobem, který lze považovat za závažný. Zahlazení
odsouzení žalobce neznamená, že se jednání
nedopustil, a tedy že by k němu nemohl žalovaný při svém rozhodování v rámci řízení o povolení trvalého pobytu přihlédnout a hodnotit
ho jako závažné porušení veřejného pořádku.
Proti rozsudku městského soudu podal
žalobce (stěžovatel) kasační stížnost, ve které
namítl, že žalovaný i městský soud nesprávně
vyložili pojem „závažné narušení veřejného
pořádku“ a chybně jej aplikovali na jeho případ. Tento pojem je třeba vykládat eurokonformně a restriktivně. Narušením veřejného
pořádku může být jen takové jednání, které
bude představovat skutečné, aktuální a dosta-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
tečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Stěžovatel se dopustil pouze jednoho protiprávního jednání, jehož nízká společenská nebezpečnost se
odrazila v uložení mírného trestu. Odsouzení
nadto bylo ještě před rozhodnutím žalovaného zahlazeno. Nehledě na to, že krátce po
spáchání trestného činu mu bylo cizineckou
policií prodlouženo povolení k dlouhodobému pobytu. Stěžovatel se snaží svým vzorným
přístupem k práci odčinit své dřívější protiprávní jednání, od jehož spáchání uplynulo
již více než pět let.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Právní hodnocení
Nejvyššího správního soudu
(...) [8] Spornou právní otázkou je výklad
neurčitého právního pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ a jeho aplikace na stěžovatelův případ [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.].
[9] Je vhodné předeslat, že stěžovatel není občanem České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, nýbrž občanem
třetí země. Nejedná se ani o rodinného příslušníka občana České republiky či jiného
členského státu Evropské unie. Případ stěžovatele spadá do rozsahu věcné působnosti
směrnice Rady 2003/109/ES o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty
(dále jen „směrnice 2003/109/ES“).
[10] Danou právní otázkou týkající se užití pojmu veřejného pořádku v kontextu zákona o pobytu cizinců se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu. V usnesení
ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151,
č. 2420/2011 Sb. NSS, na jedné straně konstatoval, že veřejný pořádek je nutno chápat
a vykládat v kontextu dané právní úpravy
a vycházet přitom z jejího účelu. Na druhé
straně je však třeba mít na zřeteli, že zákon
o pobytu cizinců pojem „veřejný pořádek“,
resp. „závažné narušení veřejného pořádku“
užívá na více místech a v různých ustanoveních. Rozšířený senát se nedomnívá, že by ke
všem těmto ustanovením zákona, jež se zmiňují o veřejném pořádku, bylo možno přistupovat jednotně. Při výkladu pojmu „veřejný
pořádek“ je tak nutné na tento pojem nahlížet nejen v kontextu určitého zákona a jeho
účelu, ale rovněž v kontextu daného ustanovení, a zkoumat účel přímo dotčeného ustanovení, okolnosti jeho vzniku a původu apod.
Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením pak nelze bez dalšího přebírat a použít v případě ustanovení jiných,
nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým
okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba dané ustanovení vyložit ve vztahu k individuálním okolnostem
jednotlivého případu.
[11] V dalším se pak již rozšířený senát zabýval výkladem pojmu „veřejný pořádek“ ve
vztahu k § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který upravuje problematiku
správního vyhoštění, nikoli problematiku trvalého pobytu, jež je předmětem právě projednávané věci a jež se svým účelem významně odlišuje.
[12] Ustanovení § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců aplikované ve věci
předložené rozšířenému senátu i § 75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců, jež byl aplikován v nyní souzené věci, sice stanoví podmínky pro přijetí opatření omezující právo
volného pohybu cizince na území České republiky, ovšem tato opatření mají zcela odlišnou intenzitu. Zatímco vyhoštění [z důvodu
dle § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců] představuje faktickou derogaci práva
vstupu a pobytu na území České republiky,
nepřiznání trvalého pobytu cizinci neznamená, že by cizinec nemohl setrvat a legálně pobývat na území České republiky na základě jiného pobytového oprávnění (doposud tak
stěžovatel činil na základě povolení k dlouhodobému pobytu). Cizinci je pouze odepřena
možnost požívat výhod vyplývajících ze statutu cizince pobývajícího na území České republiky v rámci trvalého pobytu (např. možnost pracovat bez povolení k zaměstnání,
vstup do systému veřejného zdravotního pojištění, pobírání dávek ze systému sociálního
zabezpečení a podpory v nezaměstnanosti, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, čj. 7 As 112/2011-65). Intenzita zásahu státu do práv cizince se v obou
případech liší natolik, že při výkladu § 75
odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12. 2010 nelze bez dalšího
převzít úvahy rozšířeného senátu vyslovené ve
vztahu k § 119 odst. 2 písm. b) tohoto zákona.
[13] Z uvedeného plyne, že je namístě
nejprve přistoupit k autonomnímu výkladu
§ 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců,
a to v intencích naznačených právě rozšířeným senátem, tj. zejména na základě smyslu
a účelu uvedeného ustanovení, okolností jeho vzniku a původu; teprve poté lze uvedené
ustanovení zákona o pobytu cizinců aplikovat ve vztahu k individuálním okolnostem nyní projednávané věci (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 11. 2011, čj. 9 As 58/2010-119).
[14] Dle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12.
2010 ministerstvo zamítne žádost o vydání
povolení k trvalému pobytu, jestliže „cizinec
závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto
rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života
cizince“. V důvodové zprávě (sněmovní tisk
č. 1107, Poslanecká sněmovna Parlamentu,
volební období 2002–2006, www.psp.cz)
k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců na území České republiky,
jímž byla komplexně změněna úprava trvalého
pobytu, je uvedeno, že novelizace byla provedena v návaznosti na směrnici 2003/109/ES. Z toho
plyne, že § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat eurokonformně
v návaznosti na čl. 6 odst. 1 směrnice
2003/109/ES. Dle něho mohou členské státy
„zamítnout přiznání právního postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Při přijímání takového rozhodnutí
členský stát posoudí závažnost nebo druh
protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí, s přiměřeným ohledem na délku pobytu a vazby na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
zemi pobytu.“ Vzhledem k tomu, že neudělení povolení k trvalému pobytu představuje
méně intenzivní zásah do právní sféry stěžovatele, postačí pro kvalifikaci určitého jednání žadatele jakožto závažného porušení veřejného pořádku relativně menší intenzita
[v porovnání s vyhoštěním cizince na základě
§ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců].
[15] Soud připomíná, že § 75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců je zaměřen
do minulosti („cizinec závažným způsobem
narušil veřejný pořádek“), aniž by bylo třeba
z tohoto jednání dovozovat jakékoliv předpoklady ve vztahu k budoucímu jednání stěžovatele [opačně viz § 75 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců]. Není tedy rozhodující,
zda z jednání stěžovatele lze dovozovat, že
v budoucnosti závažným způsobem naruší
veřejný pořádek. Naproti tomu je však nezbytné, aby jednání stěžovatele bylo možné
hodnotit jako vskutku závažné narušení veřejného pořádku. Obdobně je formulován
i § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jehož výkladem se zabýval rozšířený senát, a ve vztahu k němuž formuloval požadavek skutečného, aktuálního a dostatečně
závažného ohrožení veřejného pořádku. Není tedy žádný důvod, proč tyto požadavky nevztáhnout i na § 75 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, ovšem s tím rozdílem, že
především aktuálnost a dostatečnou závažnost ohrožení veřejného pořádku je třeba
pro účely trvalého pobytu vykládat odlišně
než v případě vyhoštění občana Evropské
unie či jeho rodinného příslušníka.
[16] Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne
16. 11. 2011, čj. 9 As 58/2010-119).
[14] Dle § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném do 31. 12.
2010 ministerstvo zamítne žádost o vydání
povolení k trvalému pobytu, jestliže „cizinec
závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto
rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do soukromého nebo rodinného života
cizince“. V důvodové zprávě (sněmovní tisk
č. 1107, Poslanecká sněmovna Parlamentu,
volební období 2002–2006, www.psp.cz)
k zákonu č. 161/2006 Sb., kterým se mění zákon o pobytu cizinců na území České republiky,
jímž byla komplexně změněna úprava trvalého
pobytu, je uvedeno, že novelizace byla provedena v návaznosti na směrnici 2003/109/ES. Z toho
plyne, že § 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců je třeba vykládat eurokonformně
v návaznosti na čl. 6 odst. 1 směrnice
2003/109/ES. Dle něho mohou členské státy
„zamítnout přiznání právního postavení
dlouhodobě pobývajícího rezidenta z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti. Při přijímání takového rozhodnutí
členský stát posoudí závažnost nebo druh
protiprávního jednání proti veřejnému pořádku nebo veřejné bezpečnosti nebo nebezpečí, které od takové osoby hrozí, s přiměřeným ohledem na délku pobytu a vazby na
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
zemi pobytu.“ Vzhledem k tomu, že neudělení povolení k trvalému pobytu představuje
méně intenzivní zásah do právní sféry stěžovatele, postačí pro kvalifikaci určitého jednání žadatele jakožto závažného porušení veřejného pořádku relativně menší intenzita
[v porovnání s vyhoštěním cizince na základě
§ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců].
[15] Soud připomíná, že § 75 odst. 2
písm. f) zákona o pobytu cizinců je zaměřen
do minulosti („cizinec závažným způsobem
narušil veřejný pořádek“), aniž by bylo třeba
z tohoto jednání dovozovat jakékoliv předpoklady ve vztahu k budoucímu jednání stěžovatele [opačně viz § 75 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců]. Není tedy rozhodující,
zda z jednání stěžovatele lze dovozovat, že
v budoucnosti závažným způsobem naruší
veřejný pořádek. Naproti tomu je však nezbytné, aby jednání stěžovatele bylo možné
hodnotit jako vskutku závažné narušení veřejného pořádku. Obdobně je formulován
i § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, jehož výkladem se zabýval rozšířený senát, a ve vztahu k němuž formuloval požadavek skutečného, aktuálního a dostatečně
závažného ohrožení veřejného pořádku. Není tedy žádný důvod, proč tyto požadavky nevztáhnout i na § 75 odst. 2 písm. f) zákona
o pobytu cizinců, ovšem s tím rozdílem, že
především aktuálnost a dostatečnou závažnost ohrožení veřejného pořádku je třeba
pro účely trvalého pobytu vykládat odlišně
než v případě vyhoštění občana Evropské
unie či jeho rodinného příslušníka.
[16] Žalovaný ve svém rozhodnutí ze dne
2. 10. 2009 ztotožnil pojem závažného narušení veřejného pořádku s jednáním, jež dosahuje takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona. Takovým
jednáním má být v případě stěžovatele verbální a fyzické napadení veřejných činitelů,
způsobení škody, to vše ve spolupachatelství
a v podnapilém stavu. Od doby spáchání
trestného činu uplynula dle žalovaného krátká doba. Nelze proto vyloučit, že stěžovatel
bude opětovně porušovat právní předpisy,
popř. páchat trestnou činnost na území České republiky. Ministr vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2010 k tomu poznamenal, že
trvalý pobyt jakožto nejvyšší pobytové opráv-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
nění může být udělováno pouze cizincům,
kteří právní předpisy ctí a dodržují. Zahlazení
odsouzení nemění nic na tom, že stěžovatel se
dopustil jednání, které závažným způsobem
narušilo veřejný pořádek. Městský soud se ve
svém rozsudku ztotožnil jak s výkladem pojmu
„závažné narušení veřejného pořádku“, tak
s jeho aplikací žalovaným na daný případ.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud nesprávně interpretovali neurčitý právní pojem „závažné
narušení veřejného pořádku“. Žalovaný vyložil, že o závažné narušení veřejného pořádku
jde pokaždé, když cizinec poruší či obchází
právní normu. Městský soud tomuto názoru
přisvědčil. Takovýto výklad však dle Nejvyššího správního soudu zcela pomíjí existenci
slova „závažné“. To mimo jiné implikuje, že
se musí jednat o intenzivní poruchové jednání, nikoliv pouze o bagatelní prohřešek. Normy správního práva trestního a trestního práva hmotného přitom pokrývají často i méně
závažná jednání, jimiž dochází k ohrožení zájmů chráněných zákonem (tedy veřejného pořádku). Typová společenská škodlivost (nebezpečnost) správních a trestních deliktů je
vyjádřena trestní sazbou. Samotná skutečnost,
že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, neznamená, že se dopustil jednání vážně narušujícího veřejný pořádek. V takovém případě je
třeba především hodnotit konkrétní společenskou nebezpečnost protiprávního jednání cizince a také jeho jednání po spáchání deliktu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 6/2012-29).
[18] Byť tedy žalovaný vyšel z nesprávné
premisy, tedy že závažným narušením veřejného pořádku je každé porušení právní normy, zabýval se v obou rozhodnutích závažjednání stěžovatele.
ností protiprávního
Proto soud nepřikročil v tomto okamžiku ke
zrušení rozsudku městského soudu a rozhodnutí ministra vnitra pro nesprávný výklad neurčitého právního pojmu, ale zaměřil se dále
na posouzení, zda jednání stěžovatele lze
hodnotit jako závažné narušení veřejného pořádku, a to v kontextu hodnocení nebezpečnosti jednání stěžovatele žalovaným.
[19] Žalovaný spatřoval závažné narušení
veřejného pořádku v tom, že stěžovatel dne
2. 10. 2009 ztotožnil pojem závažného narušení veřejného pořádku s jednáním, jež dosahuje takové intenzity, že je lze kvalifikovat jako porušení či obcházení zákona. Takovým
jednáním má být v případě stěžovatele verbální a fyzické napadení veřejných činitelů,
způsobení škody, to vše ve spolupachatelství
a v podnapilém stavu. Od doby spáchání
trestného činu uplynula dle žalovaného krátká doba. Nelze proto vyloučit, že stěžovatel
bude opětovně porušovat právní předpisy,
popř. páchat trestnou činnost na území České republiky. Ministr vnitra ve svém rozhodnutí ze dne 8. 2. 2010 k tomu poznamenal, že
trvalý pobyt jakožto nejvyšší pobytové opráv-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
nění může být udělováno pouze cizincům,
kteří právní předpisy ctí a dodržují. Zahlazení
odsouzení nemění nic na tom, že stěžovatel se
dopustil jednání, které závažným způsobem
narušilo veřejný pořádek. Městský soud se ve
svém rozsudku ztotožnil jak s výkladem pojmu
„závažné narušení veřejného pořádku“, tak
s jeho aplikací žalovaným na daný případ.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žalovaný i městský soud nesprávně interpretovali neurčitý právní pojem „závažné
narušení veřejného pořádku“. Žalovaný vyložil, že o závažné narušení veřejného pořádku
jde pokaždé, když cizinec poruší či obchází
právní normu. Městský soud tomuto názoru
přisvědčil. Takovýto výklad však dle Nejvyššího správního soudu zcela pomíjí existenci
slova „závažné“. To mimo jiné implikuje, že
se musí jednat o intenzivní poruchové jednání, nikoliv pouze o bagatelní prohřešek. Normy správního práva trestního a trestního práva hmotného přitom pokrývají často i méně
závažná jednání, jimiž dochází k ohrožení zájmů chráněných zákonem (tedy veřejného pořádku). Typová společenská škodlivost (nebezpečnost) správních a trestních deliktů je
vyjádřena trestní sazbou. Samotná skutečnost,
že stěžovatel byl odsouzen pro trestný čin, neznamená, že se dopustil jednání vážně narušujícího veřejný pořádek. V takovém případě je
třeba především hodnotit konkrétní společenskou nebezpečnost protiprávního jednání cizince a také jeho jednání po spáchání deliktu
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 19. 4. 2012, čj. 7 As 6/2012-29).
[18] Byť tedy žalovaný vyšel z nesprávné
premisy, tedy že závažným narušením veřejného pořádku je každé porušení právní normy, zabýval se v obou rozhodnutích závažjednání stěžovatele.
ností protiprávního
Proto soud nepřikročil v tomto okamžiku ke
zrušení rozsudku městského soudu a rozhodnutí ministra vnitra pro nesprávný výklad neurčitého právního pojmu, ale zaměřil se dále
na posouzení, zda jednání stěžovatele lze
hodnotit jako závažné narušení veřejného pořádku, a to v kontextu hodnocení nebezpečnosti jednání stěžovatele žalovaným.
[19] Žalovaný spatřoval závažné narušení
veřejného pořádku v tom, že stěžovatel dne
10. 3. 2006 v Kutné Hoře před hernou Carda
společně s dalším ukrajinským občanem
v podnapilém stavu verbálně i fyzicky napadl
policisty Policie České republiky a strážníky
Městské policie Kutná Hora při provádění
blíže nespecifikovaného služebního zákroku.
Stěžovatel nakopl nohou jednoho strážníka
Městské policie Kutná Hora do pravého stehna, dále dva policisty natlačil na služební vozidlo a kopl do krytky víčka palivové nádrže
služebního vozu (škoda ve výši 500 Kč).
Trestním příkazem Okresního soudu v Kutné
Hoře ze dne 28. 3. 2006, čj. 2 T 32/2006-37,
byl stěžovatel uznán pro tento skutek vinným
z trestných činů výtržnictví a útoku na veřejného činitele. Za to mu byl uložen peněžitý
trest ve výši 7 000 Kč, který stěžovatel ihned
(tj. 4. 4. 2006) zaplatil. Usnesením Okresního
soudu Plzeň-město ze dne 24. 4. 2009, sp. zn.
1 Nt 144/2008, bylo toto odsouzení zahlazeno.
[20] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje
se žalovaným i městským soudem, že ačkoliv
bylo odsouzení pro shora uvedený skutek zahlazeno, nebrání to žalovanému v tom, aby
totéž jednání hodnotil pro účely řízení o žádosti o povolení trvalého pobytu jako závažné porušení veřejného pořádku. Hypotéza
§ 75 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců
totiž není postavena na tom, že byl cizinec
odsouzen pro trestný čin, resp. že má záznam
v trestním rejstříku [na rozdíl od § 75 odst. 2
písm. c) ve spojení s § 174 zákona o pobytu cizinců], nýbrž na tom, že se dopustil určitého
jednání. Zahlazení odsouzení nenastoluje fikci, že se čin, skutek nestal. Pouze se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 70 odst. 1
trestního zákona z roku 1961, shodně § 106
trestního zákoníku z roku 2009). Neznamená
to však, že by rozhodnutí o zahlazení bylo pro
posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného
zcela bez významu. Usnesení prokazuje, že
stěžovatel vedl po odsouzení řádný život, nedopustil se dalšího trestného činu ani přestupku, nejsou evidovány žádné stížnosti spoluobčanů na chování stěžovatele. Pakliže tedy
správní orgán neprokázal opak, musí při
svých úvahách o závažnosti narušení veřejného pořádku jednáním stěžovatele vycházet
mimo jiné z toho, že po spáchání trestného činu vedl stěžovatel po celou dobu řádný život.
[21] Soud dává za pravdu stěžovateli, že
druh a výměra uloženého trestu odráží spole-
čenskou nebezpečnost jednání (§ 31 odst. 1
trestního zákona z roku 1961). Okresní soud
uložil stěžovateli pouze peněžitý trest ve výši
7 000 Kč (dle § 53 odst. 1 trestního zákona z roku 1961 činilo rozpětí výše peněžitého trestu
od 2 000 Kč do 5 000 000 Kč), tedy alternativní trest, a to výrazně při spodní hranici sazby.
Tato skutečnost samozřejmě zpochybňuje
hodnocení deliktního jednání stěžovatele jako
závažného narušení veřejného pořádku.
[22] Na druhou stranu je třeba dodat, že
žalovaný ve svých rozhodnutích akcentoval,
že terčem útoku se stali příslušníci Policie
České republiky a Městské policie Kutná Hora, tedy veřejní činitelé. To samozřejmě významným způsobem zvyšuje závažnost narušení veřejného pořádku. Úkolem Policie
České republiky a městské policie je právě
dohlížet na dodržování veřejného pořádku.
Pokud při plnění tohoto jejich úkolu (tj. při
provádění služebního zákroku) stěžovatel napadl příslušníky Policie České republiky
a strážníky Městské policie Kutná Hora, svědčí to o nedostatku úcty stěžovatele k osobám
zajišťujícím udržování veřejného pořádku.
Právě s ohledem na tuto skutečnost se soud
ztotožňuje s hodnocením městského soudu
a žalovaného, že jednání stěžovatele představuje závažné narušení veřejného pořádku. Sice nikoliv kvůli intenzitě útoku, nýbrž kvůli
významu ohroženého společenského zájmu.
[23] Soud nicméně dodává, že ačkoliv lze
jednání stěžovatele hodnotit jako závažné narušení veřejného pořádku, je rovněž třeba
vzít do úvahy časový odstup mezi jednáním
a okamžikem, k němuž žalovaný rozhodoval
o žádosti stěžovatele (tedy aktuálnost narušení veřejného pořádku). Svého deliktního jednání se stěžovatel dopustil dne 10. 3. 2006, žalovaný vydal své rozhodnutí dne 2. 10. 2009
a ministr vnitra dne 8. 2. 2010. V době rozhodování žalovaného a ministra vnitra tak uplynulo od spáchání trestného činu 3,5 roku,
resp. necelé 4 roky. Byť se jedná o ojedinělý
exces, od jeho spáchání neuplynula do dne
rozhodování správního orgánu dostatečně
dlouhá doba na to, aby bylo možné slevit
z hodnocení jednání stěžovatele jakožto závažného narušení veřejného pořádku. Je třeba si uvědomit, že povolení k trvalému pobytu není jediným titulem, na jehož základě by
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013