a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb. a č. 161/2006 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) k čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a je- jich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (v textu jen „směrnice 2004/38/ES“) L Při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného po- řádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. II. Narušením veřejného pořádku podle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze zá- kladních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Ra- dy 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti Života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. X2%
a o změně některých zákonů, ve znění zákonů č. 140/2001 Sb., č. 217/2002 Sb., č. 428/2005 Sb. a č. 161/2006 Sb. (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) k čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a je- jich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS (v textu jen „směrnice 2004/38/ES“) L Při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného po- řádku“, používaných v různých kontextech zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, je třeba brát v úvahu nejen celkový smysl dané právní úpravy, ale přihlížet i k rozdílným okolnostem vzniku, původu a účelu jednotlivých ustanovení, v nichž jsou tyto pojmy užity. II. Narušením veřejného pořádku podle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze zá- kladních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Ra- dy 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti Života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. X2%
HI. Pravomoc rozšířeného senátu xx [14] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou, zda je oprávněn ve věci rozhodovat a dospěl k závěru, že jeho pravomoc ve smys- lu $ 17 s. ř. s. je dána, neboť judikatura Nej- vyššího správního soudu není co do výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořád- ku“ jednotná. Rozšířený senát však musí záro- veň nad rámec odůvodnění usnesení, kterým byla věc postoupena rozšířenému senátu, úvodem předeslat, že tato jednotlivá rozhod- nutí se jednak zabývala výkladem daného po- jmu v souvislosti s různými ustanoveními zá- kona o pobytu cizinců, jednak si činila různé nároky na obecnou plátnost svých závěrů. [15] Ačkoli třetí senát při předkládání otázky uvedený pojem nevztahuje k žádné- mu konkrétnímu ustanovení zákona o poby- tu cizinců a upozorňuje na rozpory v chápání tohoto pojmu u rozhodnutí, která pojem vy- kládala v kontextu různých ustanovení záko- na o pobytu cizinců (zejm. $ 87h a $ 87k, dá- le také $ 119), sám největší rozpor shledává mezi výkladem provedeným rozsudkem čj. 2 As 78/2006-64 a rozsudkem čj. 5 As 51/2009- 68. V obou věcech se přitom jednalo o výklad tohoto pojmu v souvislosti s právní normou upravující důvody pro zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu rodinné- ho příslušníka občana Evropské unie“ [16] Podle rozsudku druhého senátu dů- vodné nebezpečí, že by mohl být závažným způsobem narušen veřejný pořádek, založilo jednání stěžovatelky, která uzavřela účelové manželství sloužící k obejití pravidel zákona o pobytu cizinců. Veřejný pořádek tak mělo narušit nejen samotné jednání v podobě uzav- ření účelového manželství před podáním žá- dosti stěžovatelky o trvalý pobyt, ale stěžova- telka měla podle druhého senátu veřejný pořádek narušit také „jednáním v souvislosti » Ve znění účinném do 26. 4. 2006 stanovil f 87h odst. I písm. b) cizineckého zákona, že se žádost o vy- dání pobytověho povolení zamítne, jestliže „je důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpeč- nost Ceské republiky nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek“. S účinností od 27. 4. 2006 by- la zákonem č. 161/2006 Sb. tato norma přesunuta do f 87k odst. I písm. b). Ve znění účinném ke dní vydání tohoto rozhodnutí je obsažena v f 87k odst. 1 písm. a). 1004 s touto žádostí, jehož účinky by trvaly i do budoucná“. [17] Druhý senát se navíc pokusil provést obecný výklad pojmu „veřejný pořádek“. Uvedl, že veřejný pořádek je „normativní systém, na němž je založeno fungování spo- lečnosti v daném místě a čase a jenž v sobě zahrnuje ty normy právní, politické, mrav- ní, morální a v některých společnostech i ná- boženské, které jsou pro fungování dané společnosti nezbytné. Nadto je možno pod pojmem veřejného pořádku rozumět také faktický stav společnosti, k němuž je dodržo- vání tohoto heterogenního normativního systému zacíleno. Narušení veřejného po- řádku je proto zároveň narušením normy a zároveň narušením optimálního stavu společnosti, který je účelem a dispozicí této normy. V podmínkách současné České re- publiky coby demokratického právního stá- tu se tak jedná o ty normy, které umožňují fungování společnosti v duchu principů vy- tyčených v úvodních ustanoveních Ústavy České republiky a její preambule [..)“ [18] Z rozsudku dále vyplývá, že, ať je ve- řejný pořádek aplikován v souvislosti s kte- rýmkoli zákonem či právním odvětvím, vzpí- rá se jasnému vyjmenování norem, jež by do něj pro daný účel spadaly. Na druhou stranu druhý senát zdůrazňuje, že tento pojem nelze vnímat odtrženě od souvislostí, v nichž je vy- kládán, a označit za jeho porušení nesoulad s jakoukoli normou, jež je jeho součástí. Při posuzování, zda je nějaké jednání porušením veřejného pořádku ve vztahu k danému práv- nímu předpisu, je tak potřeba souběžně po- soudit blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a intenzitu po- rušení normy. Konkrétně pak již ve vztahu k 6 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu ci- zinců je potřeba zkóumat, jednak do jaké mí- TY je jednání cizince obecně závažné ve smys- lu společenské nebezpečnosti a jednak do jaké míry narušuje zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, ťedy fungování takového režimu vstupu cizinců na české území a je- jich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců. Druhý senát pak ještě doplnil, že ačkoli v době rozhodování žalovaného ještě ani neuplynula lhůta k im- plementaci směrnice 2004/38/ES do české- ho právního řádu, rozhodování žalovaného by obstálo i při konfrontaci s pravidly obsa- ženými v této směrnici. [19] Podle pátého senátu naopak pojem „veřejný pořádek“ není až tak neurčitým právním pojmem. V kontextu tzv. cizinecké- ho práva jej naopak adekvátně vymezuje směrnice 2004/38/ES a navazující judikatura Soudního dvora. Z té podle pátého senátu vy- plývá, že výhrada veřejného pořádku předsta- vuje výjimku ze základní zásady volného pohybu osob, kterou je třeba vykládat restrik- tivně a jejíž rozsah nemohou členské státy určovat jednostranně. Předpokladem uplat- nění konceptu veřejného pořádku je pak ne- jen porušení práva samo o sobě, ale zároveň existence skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti. Ani opakované porušení zákonů ČR tak přitom nemusí samo o sobě ještě zname- nat porušení veřejného pořádku. Pátý senát shrnul, že „za narušení veřejného pořádku je třeba považovat takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvede- ných v trestním zákoně“. [20] Dále pak výše citovaný rozsudek čj. 6 As 31/2008-80, který vyšel z rozsudku druhého senátu, spatřoval ve vztahu k $ 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců dů- vodné nebezpečí, že by cizinec mohl. závaž- ným způsobem narušit veřejný pořádek, v jednání stěžovatele, který neoprávněně mi- mo hraniční přechod, bez cestovního dokla- du a bez českého víza, navíc poté, co mu bylo uloženo správní vyhoštění, vstoupil na území ČR a následně se při kontrole prokazoval dokla- dem cizí osoby. [21] Podle výše citovaného rozsudku čj. 2 As 40/2009-63 lze zase mj. pod pojem „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ pro účely řízení o udělení zvlášt- ního pobytového povolení, resp. řízení o po- volení k trvalému pobytu, zařadit „především vědomé nezákonné překročení státní hrani- 1005 2420 ce ČR, vědomý neoprávněný pobyt na území ČR, nerespektování uloženého správního vyhoš- tění, účelové uznání otcovství či účelové uzavření manželství“, jakož i „vědomé uvá- dění nesprávné totožnosti, neboť toto jedná- ní nabourává důvěru mezi přijímacím stá- tem a cizincem, bez které systém vstupu a pobytu cizinců na území ČR nemůže fun- govat“. V dané věci mělo být důvodné nebez- pečí, že žadatelka o trvalý pobyt závažným způsobem naruší veřejný pořádek, založeno jejím jednáním spočívajícím v tom, že „vědo- mě delší dobu pobývala na území ČR, ačkoli k tomu nebyla oprávněna, po dobu dvou let vystupovala pod falešnou identitou a byla uznána vinnou ze spáchání přestupku v souvislosti s uvedením nepravdivých úda- Jů ohledně adresy, na které by pobývala v případě povolení trvalého pobytu“. Ke stej- nému závěru druhý senát dospěl např. i v roz- sudku ze dne 5. 11. 2009, čj. 2 As 55/2009-60. [22] Přestože uvedený výčet jistě není vy- čerpávající, již z něj je zřejmá nejednotnost výkladu pojmu „závažné narušení veřejného pořádku“ v judikatuře Nejvyššího správního soudu, a to minimálně v souvislosti s ustano- veními upravujícími zamítnutí žádosti o po- volení k trvalému pobytu rodinného přísluš- níka občana Evropské unie. [23] V nyní předložené věci se však ne- jednalo o případ zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu rodinného příslušníka ob- čana EU a o výklad uvedeného pojmu v sou- vislosti s tímto ustanovením, nýbrž byl pojem použit na základě $ 119 odst. 2 písm. b) záko- na o pobytu cizinců, podle něhož lze roz- hodnutí o správním vyhoštění občana EU nebo jeho rodinného příslušníka vydat pouze v případě, že tato osoba „závažným způsobem narušuje veřejný pořádek“. V da- ném případě se tak. jednalo: o výklad pojmu v souvislosti s ukládáním správního vyhoště- ní cizinci. [24] Jak již však bylo uvedeno, mnohá roz- hodnutí vykládající pojem „závažné naruše- ní veřejného pořádku“ sice v kontextu kon- krétního ustanovení dovozovala přesto širší platnost svých závěrů, tedy i možnost vztáh- nout své závěry na jiná ustanovení operující 1006 s tímto pojmem. Tak se stalo, že tyto závěry byly řadou rozhodnutí převzaty, mj. také roz- hodnutími týkajícími se právě $ 119 zákona o pobytu cizinců. [25] Nejčastěji rozhodnutí vycházela z de- finice pojmu „veřejný pořádek“, resp. „naru- šení veřejného pořáďku“, obsažené v rozsud- ku čj. 2 As 78/2006-64. Jedná se např. o výše citovaný rozsudek čj. 2 As 65/2008-69, jenž se pojmem zabýval ve vztahu k $ 119 odst. 2 písm. b) [a potažmo k $ 119 odst. 1 písm. a) bodu 2]. Rozhodující senát konstatoval, že vy- mezení podané v dříve vydaném rozsudku považuje za „plně použitelné, neboť nespat- řuje racionální důvod pro to, aby stejné právní pojmy (užité navíc ve stejném záko- ně, v normách sledujících stejné cíle) byly vy- kládány různým způsobem“. Závažné naru- šení veřejného pořádku pak v dané věci spatřoval v účelovém prohlášení otcovství ci- zincem. Dále argumentaci zmiňovaného roz- bodnutí převzal rozsudek ze dne 29. 7. 2009, čj. 6 As 19/2009-75, podle něhož nic nena- svědčuje rozdílnému obsahu pojmu v jednot- livých ustanoveních (tedy v $ 87h a $ 119). Rozhodující senát posuzoval situaci cizince, jemuž bylo uloženo správní vyhoštění podle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizin- ců. Narušením veřejného pořádku závažným způsobem bylo shledáno jednání cizince, kte- TÝ „nejprve pobýval na území bez platného víza, uváděl správním orgánům v řízení o správním vyhoštění cizí jméno, krátce Do uložení správního vyhoštění původním správním rozhodnutím uzavřel sňatek s ob- čankou České republiky, který lze považovat za účelový [..], vyhýbal se výkonu rozhod- nutí o správním vyhoštění, konečně pak vel- mi krátce po nabytí právní moci nyní pře- zkoumávaného ' správního © rozhodnutí (22. 2. 2007) podal dne 6. 4. 2007 žádost o udělení mezinárodní ochrany [..]“. [26] Pro úplnost lze dodat, že na závěrech rozsudku čj. 2 As 78/2006-64 svou argumen- taci založil také rozsudek ze dne 14. 5. 2009, čj. 2 As 14/2009-50. Sám se pojmem zabýval pro účely výkladu $ 73 odst. 4 písm. c) záko- na č. 325/1999 Sb., o azylu, v souvislosti s ne- povolením vstupu na území ČR žadateli o mezinárodní ochranu umístěnému v přijímacím středisku na mezinárod- ním letišti. Možnost ohrožení veřejného po- řádku soud v souladu s názorem žalovaného správního orgánu spatřoval v tom, že cizinec nedisponoval právním titulem, který by ho opravňoval ke vstupu na území ČR, a existo- vala možnost, že v případě povolení vstupu na území ČR by cizinec pokračoval do dalších zemí schengenského prostoru. [27] Tím však. výčet ustanovení zákona o pobytu cizinců, v nichž judikatura Nejvyššího správního soudu pojem „závažné narušení ve- řejného pořádku“ interpretovala, nekončí. Nejvyšší správní soud se pojmem „závažné narušení veřejného pořádku“ zaobíral také ve vtahu k $ 75 odst. 2 písm. © zákona o po- bytu cizinců, podle kterého policie nebo mi- nisterstvo žádost o vydání povolení k trva- lému pobytu dále zamítne, jestliže cizinec závažným způsobem narušil veřejný pořádek nebo ohrozil bezpečnost jiného členského státu Evropské unie, za podmínky, že toto rozhodnutí bude přiměřené z hlediska jeho zásahu do soukromého nebo rodinného živo- ta cizince (výše citovaný rozsudek čj. 4 As 66/2008-124). Za závažné narušení veřejného pořádku zde rozsudek označil nelegální po- byt stěžovatele na území České republiky. [28] Dále se jednalo o $ 124 odst. 1 záko- na o pobytu cizinců upravující zajištění ci- zince za účelem správního vyhoštění. Podle rozsudku ze dne 19. 11. 2009, čj. 9 As 23/2009-65, stěžovatel tím, že se opakovaně pokusil obejít realizaci rozhodnutí o správ- ním vyhoštění, vyvolal důvodné podezření, že by mohl závažným způsobem narušovat veřejný pořádek. Naopak z rozsudku ze dne 25. 4. 2006, čj. 4 Azs 235/2005-60, vyplynulo, že hrozící nebezpečí narušení veřejného po- řádku nelze dovodit ze skutečnosti, že žalob- kyně vstoupila na území České republiky mi- mo hraniční přechod, pobývala na území České republiky bez cestovního dokladu a platného víza a že nedisponovala finanční- mi prostředky. K tehdy účinnému znění to- hoto ustanovení se rozsudek vyjádřil v tom smyslu, že to „zřetelně míří především na pří- pady, kdy cizinec v minulosti hrubým způso- bem porušil zákon o pobytu cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec evidován v eví- denci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačního systé- mu smluvních států“. X2 [29] Rozšířený senát shrnuje, že z uvede- ného výčtu (přestože jistě není úplný) jasně vyplývá, že judikatura Nejvyššího správního soudu co do výkladu pojmu „závažné naruše- ní veřejného pořádku“ není jednotná. Ať již jde o chápání pojmu v souvislosti s jednotlivý- mi ustanoveními či širší otázku obecné plat- nosti a použitelnosti případné definice pojmu. [30] Rozšířený senát dodává, že si je vě- dom toho, že některá rozhodnutí (konkrétně např. rozsudek čj. 2 As 78/2006-64, i dalšími rozhodnutími tak často zmiňovaný) byla vy- dána ještě před uplynutím transpoziční lhůty směrnice 2004/38/ES (30. 4. 2006) či před ja- kýmkoli provedením směrnice, na základě níž by byla založena povinnost eurokonform- ního výkladu českého právního předpisu (srov. rozsudek NSS ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 92/2005-45, č. 741/2006 Sb. NSS). Nicméně i uvedená rozhodnutí své závěry považují za slučitelné s danou směrnicí a platné pro zně- ní zákona o pobytu cizinců po transpozici směrnice. Rozšířený senát proto neviděl dů- vod vyloučit je z výše předestřených úvah. IV. Posouzení předložené právní otázky IV.1 Pojem „veřejný pořádek“ [31] Je zřejmé, že o nejširší výklad pojmu „veřejný pořádek“, tesp. „závažné narušení veřejného pořádku“, se pokusil rozsudek čj. 2 As 78/2006-64 (srov. bod [17] shora). Na jednu stranu lze jistě souhlasit s jeho obec- ným závěrem, že veřejný pořádek nerovná se pouze určité normy, ba ani normy jediného normativního systému, a že naopak pojem ve- řejného pořádku předpokládá krom norem právních užití také norem morálních, sociál- ních, politických, případně náboženských. Na stranu druhou se však již rozšířený senát nemůže ztotožnit s tím, že veřejný pořádek představuje takovou obecně existující kate- gorii, aby se dalo hovořit o „veřejném pořád- ku v současné ČR“, jak to činí právě druhý se- 1007 2420 nát (srov. devátou stranu citovaného rozsud- ku). Jednotlivé zákony, jež užívají pojmu „ve- řejný pořádek“ (druhý senát zmiňuje např. $ 5 zákona č. 3/2002 Sb., o svobodě nábožen- ského vyznání a postavení církví a nábožen- ských společností, $ 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, $ 49 odst. 2 s. ř. s. či $ 4 a $ 22 záko- na č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví), se podle rozšířeného senátu nevztahují k jednomu po- jmu a neodkazují na jediný „veřejný pořádek“ českého právního řádu, resp. nějaký faktický stav společnosti, jak tento pojem také popi- suje druhý senát. ry [32] Navzdory této výhradě se ale rozšíře- ný senát ztotožňuje s druhým senátem v tom, že veřejný pořádek je nutno chápat a vyklá- dat v kontextu dané právní úpravy a vycházet přitom z jejího účelu. Nic nelze namítat ani proti obecnému návodu druhého senátu, jak postupovat při posuzování typickém právě pro ustanovení zákona o pobytu cizinců, zda nějaké jednání veřejný pořádek narušilo. Po- dle druhého senátu je potřeba souběžně zo- hlednit jak blízkost porušené normy k zájmům chráněným daným předpisem, tak intenzitu porušení normy. [33] Ačkoli lze tedy některé obecné prin- cipy zacházení s pojmem „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“, vyjádřené druhým senátem respektovat, pře- hled stavu judikatury k výkladu uvedeného pojmu, právě v souvislosti se zákonem o po- bytu cizinců, a právě a hlavně té, která s argu- menty druhého senátu pracovala, ukazuje, že tato obecná kritéria nebyla v konkrétních v minulosti posuzovaných věcech dostatečně nápomocným vodítkem, jež by zajišťovalo jednak jednotný výklad daných ustanovení, či dokonce soulad takového výkladu s plat- ným právem. [34] Za problémové lze rovněž označit, že obecnější závěry o hodnocení „závažného narušení veřejného pořádku“ byly přebírány bez ohledu na ustanovení, jehož se týkaly. Rozšířený senát se přitom nedomnívá, že by i ke všem ustanovením zákona o pobytu ci- zinců, jež se zmiňují o veřejném pořádku, by- lo možno přistupovat jednotně. Při výkladu pojmu „veřejný pořádek“ je tak nutné na ten- 1008 to pojem nahlížet nejen v kontextu určitého zákona a jeho účelu, ale rovněž v kontextu da- ného ustanovení, a zkoumat účel přímo dot- čeného ustanovení, okolnosti jeho vzniku a původu apod. Konkrétní závěry učiněné v souvislosti s jedním ustanovením pak nelze bez dalšího přebírat a použít v případě usta- novení jiných. [35] Při výkladu pojmu „závažné naruše- ní veřejného pořádku“, je tak třeba vzít v úva- hu také specifika každé jednotlivé normy. Nelze hledět vedle intenzity porušení určité normy pouze na „blízkost porušené normy k zájmům chráněným předpisem“, jak-to vy- žaduje druhý senát. S použitím argumentu ad absurdum by pak totiž bylo možné pova- žovat každé porušení normy zákona o pobytu cizinců za narušení veřejného pořádku, ne- boť každá norma.v daném zákoně obsažená sleduje jeho účel. Tak by např. mohlo být vní- máno i jednání cizince, který v souladu s $ 98 včas nenahlásí změnu místa pobytu na území, neboť i tato norma je jistě blízká účelu zákona regulovat a dohlížet na pohyb cizinců na na- šem území. Z narušení veřejného pořádku by tak mohlo být považováno i nesplnění čistě for- mální povinnosti, kterou cizinci ukládá zákon o pobytu cizinců. Rozšířený senát má pak za to, že takový výklad by byl zjevně nepřiměřený. IV.2 Pojem „veřejný pořádek“ v f 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců [36] V nyní posuzované věci správní or- gány rozhodly o správním vyhoštění stěžova- tele podle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona o po- bytu cizinců. Vzhledem k tomu, že $ 119 odst. 2 dopadá pouze na případy vyhošťování obča- nů EU a jejich rodinných příslušníků, stanoví, na rozdíl od odstavce 1, který se uplatní u všech zbývajících osob z tzv. třetích států, pouze velmi úzce vymezený okruh důvodů, jež mohou vést k uložení správního vyhoště- ní cizinci. Jedním z těchto důvodů je také dů- vod obsažený pod písmenem b) uvedeného ustanovení, na základě něhož lze rozhodnutí o správním vyhoštění občana EU nebo jeho rodinného příslušníka vydat mj. v případě, že tato osoba závažným způsobem narušuje ve- řejný pořádek. Správní orgány dospěly k zá- věru, že stěžovatel „závažným způsobem na- SBÍRKA ROZHODNUTÍ NS$ 11/2011 2420 rušuje veřejný pořádek, neboť se dopustil opakovaně protiprávního jednání, s nímž zákon rozhodnutí o správním vyhoštění spo- Juje“. Správní orgán tak dané ustanovení užil v návaznosti na $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 (ten umožňuje vydat správní vyhoštění s do- bou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, až na 10 let, jestliže cizinec opako- vaně úmyslně porušuje právní předpisy nebo maří výkon soudních nebo správních roz- hodnutí) a $ 119 odst. 1 písm. c) body 2a3 [správní vyhoštění se vydá a doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, se sta- noví. až na 3 roky, pokud cizinec pobývá na území bez víza, ač k tomu není oprávněn, ne- bo bez platného oprávnění k pobytu (bod 2), nebo uvedl-li v řízení podle zákona o pobytu cizinců nepravdivé informace s úmyslem ovliv- nit rozhodování správních orgánů (bod 3)], kdy právě v tomto jednání cizince, které pod- řadil pod uvedená ustanovení $ 119 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, která se však již ne- vztahují na občana EU či jeho rodinného pří- slušníka, ale na všechny ostatní cizince z tzv. třetích zemí, spatřoval narušování veřejného pořádku závažným způsobem. [37] Městský soud se pak ztotožnil se zá- věrem správních orgánů, že stěžovatelovo jednání je nutno považovat za porušení veřej- ného pořádku. Soud zopakoval důvody ústící- v takový závěr. Těmito: důvody jak podle správních orgánů, tak podle soudu bylo to, že žalobce pobýval na území ČR neoprávněně, mařil výkon rozhodnutí o správním vyhoštění či ve správním řízení uváděl nepravdivé sku- tečnosti s cílem ovlivnit rozhodování správ- ních orgánů. Mimo tyto důvody však městský soud dovodil narušování veřejného pořádku žalobcem také ze skutečnosti, že žalobce uzavřel účelové manželství. xx [38] Zde však musí rozšířený senát podo- tknout, že ve správním řízení žádná taková skutečnost, tedy zda stěžovatel uzavřel účelo- vé manželství, zjišťována nebyla, správní or- gány k takovému závěru nedospěly, a tudíž ta- kovou skutečnost neoznačily ani jako důvod pro konstatování porušení veřejného pořád- ku stěžovatelem. Žalovaný správní orgán zá- važné narušování veřejného pořádku žalob- cem dovodil z tvrzeného opakovaného poru- šování zákonů ČR (opakovaný vědomý neopráv- něný pobyt na území, rozhodnutí o správním vyhoštění, uvádění nepravdivých skutečností s úmyslem ovlivnit rozhodování správního orgánu). Žalovaný, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí, naopak sám dospěl k závě- ru, že na základě vztahu žalobce s Petrou F. a z důvodu splnění podmínek $ 15a zákona o pobytu cizinců je žalobce nutno považovat za rodinného příslušníka občana Evropské unie. Správní orgán pouze konstatoval, že se žalobci nepodařilo prokázat existenci dosta- tečně hluboké a trvalé soukromé vazby, která by na základě $ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců znemožňovala správním orgánům vy- dat rozhodnutí o správním vyhoštění. V případě manželky žalobce, Jany F., se podle žalovaného odděleně a probíhá řízení o rozvodu manžel- ství, v případě vztahu s Petrou F. podle správ- ního orgánu žalobce neprokázal existenci do- statečně hlubokého a intenzivního vztahu, aby mohly nastoupit účinky zmiňovaného $ 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. [39] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu, pokud soud své rozhodnutí opírá o skutečnosti v rozhodnutí nezjišťova- né a nezjištěné, je rozhodnutí nepřezkouma- telné pro nedostatek důvodů (srov. např. roz- sudky ze dne 21. 4. 2005, čj. 1 Afs 149/2004-44, č. 1249/2007 Sb. NSS, ze dne 17. 6. 2004, čj. 1 Ads 12/2003-42, č. 387/2004 Sb. NSS, či ze dne 4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003-75, č. 133/2004 Sb. NSS). Rozšířený senát tak uza- vírá, že v části, v níž městský soud dovozuje narušení veřejného pořádku stěžovatelem na základě skutečnosti, že ten uzavřel účelové manželství, je jeho rozhodnutí nepřezkouma- telné, neboť nemá dostatečně pevný skutko- vý základ, a nelze na něj tedy v tomto ohledu navázat. Tato částečná nepřezkoumatelnost nicméně neznemožňuje zabývat se nadále ji- nými skutkovými či právními otázkami, které mají význam pro následné řízení a rozhodnu- tí ve věci (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS). Stále tak rozšířenému senátu zbývá vyložit, zda i ostatní okolnosti 1009 2420 stěžovatelova jednání, jak je popsaly správní orgány či městský soud, lze podřadit pod „na- rušení veřejného pořádku závažným způso- bem“ ve smyslu $ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. [40] V souladu s argumenty předestřený- mi v části IV.1 tohoto rozsudku je potřeba pečlivě prozkoumat samotnou konstrukci uvedené normy. Jak již bylo uvedeno, $ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se vztahuje na správní vyhoštění občana EU či jeho ro- dinného příslušníka a oproti ustanovením odstavce 1 upravujícím správní vyhoštění u ostatních cizinců z třetích zemí stanoví pouze omezený výčet důvodů, na základě nichž lze občana EU či jeho rodinného příslušníka vyhostit. Tomu odpovídá také formulace dů- vodu uložení správního vyhoštění spočívají- cího v narušení veřejného pořádku. Zatímco obecně u cizinců z tzv. třetích zemí postačí existence důvodného nebezpečí, že by cizi- nec mohl při pobytu na území závažným způ- sobem narušit veřejný pořádek, u občana EU či jeho rodinného příslušníka je uložení správního vyhoštění podmíněno tím, že ten veřejný pořádek závažným způsobem již ak- tuálně narušuje. Na stěžovatele pak bylo dané ustanovení použito, jelikož správní orgány dospěly k závěru, že ten je v souladu s $ 15a zákona o pobytu cizinců na základě vztahu s Petrou F. (dříve přítelkyní, v době posuzo- vání věci rozšířeným senátem již manželkou stěžovatele Petrou A.) rodinným příslušní- kem občana EU. [41] Pokud jde o vývoj $ 119, ten začal rozlišovat mezi vyhoštěním občana EU, pří- padně jeho rodinného příslušníka, a cizince z tzv. třetího státu s účinností od 1. 5. 2004. Zákonem č. 217/2002 Sb. byl do $ 119 vložen nový odstavec 2 (bod 87 novely) týkající se právě vyhoštění občana EU a jeho rodinného příslušníka, a to v návaznosti na vstup ČR do Evropské unie a transpozici unijního práva. Uvedeným zákonem mělo být transponová- no mj. nařízení Rady 1612/68/EHS o volném pohybu pracovníků uvnitř Společenství (to ve své preambuli předpokládalo právo pra- covníků ve Společenství volně se pohybovat uvnitř Společenství za účelem zaměstnání 1010 „S výhradou omezení odůvodněných veřej- ným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejným zdravím“), dále směrnice Rady 64/221/EHS o koordinaci zvláštních opatření týkajících se pohybu a pobytu cizích státních příslušníků přijatých z důvodů veřejného po- řádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví (směrnice se týkala sjednocení někte- rých postupů v souvislosti s realizací opatře- ní přijatých členskými státy z důvodů veřej- ného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, krom jiného také v návaz- nosti na vyhošťování z území členských stá- tů), směrnice Rady 73/148/EHS o odstranění omezení pohybu a pobytu státních příslušní- ků členských států uvnitř Společenství v ob- lasti podnikání a pohybu služeb (čl. 8 směrni- ce umožňoval členským států odchýlit se od směrnice, resp. omezit pohyb a pobyt pří- slušníků členských států, příp. jejich rodin- ných příslušníků, pouze z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví), směrnice Rady 75/34/EHS o právu státních příslušníků členského státu zůstat po skončení výkonu samostatně výdělečné činnosti na území jiného členského státu (rovněž čl. 9 směrnice umožňoval členským státům odchýlit se od směrnice, resp. omezit pohyb a pobyt příslušníků členských států, pouze z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo ochrany zdraví) či 3 směr- nice o právu pobytu (směrnice 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS; ty rovněž možnost odchýlení se od jejich ustanovení podmiňo- valy mj. také výhradou veřejného pořádku). [42] Zásadní změnu $ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců přinesla až novela provede- ná zákonem č. 161/2006 Sb. Jak se lze dozvě- dět z důvodové zprávy k tomuto zákonu (Dů- vodová zpráva k návrhu zákona, kterým se mění zákon o pobytu cizinců na území Čes- ké republiky ze dne 8. 9. 2005, tisk Poslane- cké sněmovny Parlamentu 1107/0), i tato změna představovala reakci na unijní legisla- tivu, a to v podobě transpozice směrnice 2004/38/ES. Ta nahradila směrnici 64/221/EHS a rovněž jako ona umožnila členským státům EU omezit svobodu pohybu a pobytu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti ne- bo veřejného zdraví. V době rozhodování správních orgánů v nyní posuzované věci by- la přitom již tato novela platná a účinná, z če- hož pramení také povinnost vykládat dané ustanovení v souladu s unijním právem, tedy nejen v souladu s uvedenou směrnicí, ale také na ni navazující judikaturou Soudního dvora. [43] Rozšířený senát nemůže přitom sou- hlasit se třetím senátem (srov. usnesení o po- stoupení věci rozšířenému senátu), že eurokon- formní výklad bude namístě pouze v případě, pokud cizinec využil právo volného pohybu, neboť unijní legislativa i judikatura jsou adre- sovány pouze skupině občanů členských stá- tů EU, kteří migrují se svými rodinnými pří- slušníky v rámci EU (srov. čl. 3 odst. 1 směrnice 2004/38/ES). [44] Na stranu jednu je sice pravdou, že směrnice 2004/38/ES se vztahuje na občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského stá- tu, než jehož jsou státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na je- jich rodinné příslušníky (srov. čl. 3 odst. 1 uvedené směrnice). Ostatně i Soudní dvůr potvrdil, že právo pobytu v členském státě přísluší na základě směrnice 2004/38/ES ni- koli všem státním příslušníkům třetích zemí, ale pouze těm státním příslušníkům třetích zemí, kteří jsou ve smyslu čl. 2 bodu 2 této směrnice rodinnými příslušníky občana Unie, který využil své právo volného pohybu. Pobyt, který uvedená směrnice upravuje, je tak v prvé řadě spojen s využitím práva vol- ného pohybu osob. Pokud tedy občan Unie nikdy nevyužil svého práva volného pohybu a vždy pobýval v členském státě, jehož je stát- ním: příslušníkem, nespadá pod pojem „oprávněné osoby“ ve smyslu čl. 3 odst. 1 ci- tované směrnice, stejně tak ani jeho rodinný příslušník (srov. bod 73 rozsudku Soudního dvora ze dne 25. 7. 2008, Metock, C-127/08, Sb. rozh., s. I-6241, a body 35 až 43 rozsudku ze dne 5. 5. 2011, McCarthy, C-434/09). xx [45] Na stranu druhou však rozšířený se- nát podotýká, že na základě přijetí $ 15a odst. 5 (a to rovněž zákonem č. 161/2006 Sb.) ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí ža- lovaného (dnes se jedná o odstavec 4), podle kterého se ustanovení zákona o pobytu cizin- ců týkající se rodinného příslušníka občana Evropské unie použijí i na cizince, který je ro- dinným příslušníkem státního občana České republiky, došlo z vůle vnitrostátního záko- nodárce nad rámec požadavků vyplývajících z unijního práva ke zrovnoprávnění rodin- ných příslušníků občanů ČR s rodinnými pří- slušníky občanů EU. Takovýto úmysl zákono- dárce je ostatně zřejmý i z výše citované důvodové zprávy k zákonu č. 161/2006 Sb. 2x4 [46] Situace, kdy se právní řád členského státu EU snaží zrovnoprávnit své občany s ob- čany jiných členských států, resp. rodinné příslušníky svých občanů s rodinnými pří- slušníky občanů jiných členských států, není situací nijak výjimečnou či dokonce nepří- pustnou. V rámci právního řádu členského státu může totiž docházet k diskriminaci vlastních státních občanů, a to vlivem paralel- ního použití unijní úpravy, která míří přede- vším na odstranění překážek volného pohybu a která se vztahuje zejména na migrující obča- ny jiných členských států a jejich rodinné pří- slušníky, . a vnitrostátního práva, které se vztáhne na státní občany daného členského státu. Členské státy přitom mohou tuto diskri- minaci vlastních státních občanů odstranit tím, že rozšíří působnost unijního práva čistě na základě přijetí vnitrostátní normy, jak to- mu bylo právě v případě $ 15 odst. 5 zákona o pobytu cizinců v tehdy účinném znění. [47] Takový postup přitom aprobovalo již samotné unijní právo, např. rozsudkem Soud- ního dvora ze dne 18. 10. 1990, Dzodzi, C-297/88 a C-197/89, Recueil, s. 3763. Z něj jasně vyplývá, že unijní právo může být po- užitelné nepřímo, tedy pouze na základě od- kazu obsaženého ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní norma tak může „aktivovat“ unijní právo, které by se jinak na daný případ nepoužilo, když by daná situace sama o sobě neobsahovala žádný z faktorů podmiňujících jeho použití. Členský stát tak může vztáhnout unijní právo na situace, které nespadají do oblasti působnosti unijního práva. [48] Z daného tak vyplývá, že $ 119 odst. 2 zákona o pobytu cizinců je nutno vyložit způ- sobem souladným s právem EU ve všech pří- 1011 2420 padech. Tedy v případě všech rodinných pří- slušníků občana EU, resp. občana ČR, bez ohledu na to, zda využili své právo volného pohybu. K výkladu souladnému s unijním právem je tak nutné přistoupit i v případu stěžovatele. [49] Způsob a meze použití opatření z dů- vodu veřejného pořádku upravuje směrnice 2004/38/ES obecně zejm. ve svém čl. 27. Z od- stavce 2 daného ustanovení vyplývá, že tako- vá opatření musí být provedena v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena vý- lučně na osobním chování dotyčné osoby, které musí představovat „skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“, přijetí opat- ření nelze odůvodnit okolnostmi nesouvisejí- cími s dotyčnou osobou nebo generální pre- vencí. Směrnice přitom ještě upřesňuje, že předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření ještě neodů- vodňuje. : [50] Uplatnění výhrady veřejného pořád- ku formou rozhodnutí o vyhoštění pak směr- nice dále zvlášť konkretizuje v čl. 28. Jedná se ze- jména o zpřesnění použití zásady přiměřenosti, když odstavec 1 stanoví, že před samotným roz- hodnutím o vyhoštění z důvodu veřejného po- řádku je nutné vzít v úvahu skutečnosti, jaký- mi jsou délka pobytu osoby na území, věk, zdravotní stav, rodinné a ekonomické pomě- ry, společenská a kulturní integrace v hosti- telském členském státě a intenzita vazeb na zemi původu (k tomu srov. také bod 23 odů- vodnění směrnice). Článek 28 pak u někte- rých skupin cizinců ještě zpřísňuje kritéria, za nichž lze o vyhoštění rozhodnout, když u těchto skupin předpokládá závažnější for- my možného narušení. veřejného pořádku (odstavce 2 a 3). [51] Soudní dvůr se při výkladu použití výhrady veřejného pořádku rovněž omezil spíše na konstatování obecnějších principů a mezí užití této výhrady členskými státy, aniž by hodnotil konkrétní okolnosti skutkového stavu jednotlivých případů, a konečné posou- zení věci ponechal v kompetenci vnitrostát- ních soudů. Uvedl, že zatímco zásada volného pohybu osob by měla být vykládána extenziv- 1012 ně, u výhrady veřejného pořádku je naopak nutné použít výklad restriktivní (srov. bod 18 rozsudku ze dne 4. 12. 1974, Van Duyn, 41/74, Recueil, s. 1337; bod 23 rozsudku ze dne 19. 1. 1999, Caifa, C-348/96, Recueil, s. 11; bod 64 rozsudku ze dne 29. 4. 2004, Orfanopoulos a Oliveri, C-482/01, Recueil, s. 5257; bod 45 rozsudku ze dne 10. 3. 2005, Komise proti Španělsku, C-503/03, $b. rozh., s. 1097; bod 23 rozsudku ze dne 10. 7. 2008, Jipa, C-33/07, Sb. rozh., s. 5157). "[52] Soudní dvůr stanovil obecný test použití výhrady veřejného pořádku, který „předpokládá kromě společenského nepořád- ku, který představují všechna porušení prá- va, existenci skutečného, aktuálního a dosta- tečně závažného ohrožení některého ze základních zájmů společnosti“; tedy, (1) ne- stačí pouhé porušení práva, ale (2) musí exis- tovat skutečná a dostatečně závažná hrozba (3) dotýkající se základního zájmu společnos- ti (srov. bod 35 rozsudku ze dne 27. 10. 1977, Bouchereau, 30/77, Recueil, s. 1999; bod 21 rozsudku ve věci Calfa; bod 66 rozsudku ve věci Orfanopoulos a Oliveri; bod 46 rozsud- ku ve věci Komise proti Španělsku; bod 43 rozsudku ze dne 7. 6. 2007, Komise proti Ni- zozemí, C-50/06, Sb. rozh., s. 1-4383; bod 23 rozsudku ve věci Jipa). Tento závěr se ostatně nyní promítá i do znění čl. 27 odst. 2 směrni- ce 2004/38/ES. [53] Soudní dvůr uznává, že různé státy mohou mít různé zájmy, jejichž sledování spadá pod pojem veřejného pořádku a pojem veřejného pořádku se může měnit i v čase (srov. bod 18 rozsudku ve věci Van Duyn; bod 26 rozsudku ze dne 28. 10. 1975, Rutili, 36/75, Recucil, s. 1219; bod 34 rozsudku ve věci Bouchereau); nicméně v kontextu Spo- lečenství je nutno chápat pojem veřejného pořádku tak, aby jeho působnost nemohla být stanovena jednostranně členským státem bez možnosti kontroly ze strany Společenství (srov. bod 27 rozsudku ve věci Rufilí). Také se státy mohou dovolávat pouze svých vlast- ních důvodů veřejného pořádku, nikoli důvo- dů jiného členského státu (bod 25 rozsudku ve věci Jipa). [54] Judikatura Soudního dvora však není jednotná co do posouzení diskriminačního jednání s vlastními občany a občany jiných států. Jednoznačný je postoj Soudního dvora, že opatření vyhoštění může stát vůči cizím státním příslušníkům uplatnit i přesto, že na své vlastní příslušníky toto opatření vztáh- nout nemůže. Judikatura Soudního dvora se však rozchází, pokud jde o posouzení, zda je vůbec možné toto opatření uskutečnit v pří- padě, že stát za určité jednání své občany ne- postihuje vůbec. : rx [55] Rozšířený senát tak dospěl k závěru, že jednání cizince je narušením veřejného pořádku ve smyslu $ 119 odst. 2 písm. b) zá- kona o pobytu cizinců v prvé řadě tehdy, po- kud je jeho jednání skutečným, aktuálním a dostatečně závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti. V řadě dru- hé však rozšířený senát připomíná, že toto kri- térium je v souladu se směrnicí 2004/38/ES (srov. čl. 27 odst. 2) stále pouze obecným kri- tériem posouzení možného použití výhrady veřejného pořádku. Při použití $ 119 je tak nutné rovněž zohlednit, že v tomto případě se jedná o v podstatě nejvážnější možný zá- sah do práv cizince. Z toho důvodu je nezbyt- né dané ustanovení aplikovat pouze v soula- du se zásadou přiměřenosti, tedy pouze s ohledem na danou situaci cizince, konkrét- ně tedy s ohledem na stupeň integrace cizin- ce, jeho osobní a rodinné poměry, věk, délku pobytu na území, zdravotní stav či vazby na zemi původu (srov. bod 23 odůvodnění a čl. 28 odst. 1 směrnice 2004/38/ES). [56] Rozšířený senát má pak za to, že sku- tečným, aktuálním a závažným ohrožením některého ze základních zájmů společnosti ji- stě není např. fakt samotného nelegálního vstupu či nelegálního pobytu na území ČR. Natož aby takové jednání samo o sobě před- stavovalo důvody pro tak vážný zásah do práv jedince, jako je vyhoštění z území, a to v situa- ci, kdy se jedná o rodinného příslušníka ob- čana EU, resp. rodinného příslušníka občana ČR (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora ve vě- ci Jipa). Na-druhou stranu se rozšířený senát nemůže ztotožnit se závěrem pátého senátu učiněným v jeho rozsudku čj. 5 As 51/2009-68, že za narušení veřejného pořádku je třeba po- važovat pouze takové protiprávní jednání, které přinejmenším jednoznačně překračuje intenzitu jednání popsaného v některých ze skutkových podstat trestných činů uvede- ných v trestním zákoně. [57] Ačkoli je rozhodnutí městského sou- du v části, v níž tento soud shledává, že stěžo- vatel narušil závažným způsobem veřejný po- řádek mimo jiné proto, že uzavřel účelové manželství, nepřezkoumatelné (srov. bod [39] shora), je z něho patrné přinejmenším to, že uvedené jednání má městský soud po právní stránce za jednání v rozporu s veřejným po- řádkem. Proto je nezbytné, aby se rozšířený senát rámcově vyslovil i k této otázce. Již sa- ma směrnice 2004/38/ES rozlišuje důvody, na základě nichž je možné omezit právo vstu- pu a pobytu. Tyto důvody spočívají na jedné straně v ochraně veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti či veřejného zdraví (srov. zejm. kapitolu VI směrnice) a na straně druhé ve zneužití práv nebo podvodu, např. účelovém sňatku (srov. čl. 35 směrnice). Rovněž text zá- kona o pobytu cizinců vedle sebe v některých ustanoveních* staví samostatně existující důvody veřejného pořádku a důvody, jež tkví v obcházení zákona, zejména pak v účelovém uzavření manželství či účelovém -prohlášení otcovství (ve znění účinném do 20. 12. 2007 se jednalo pouze o důvod účelového uzavření - manželství, text zákona byl přizpůsoben tex- tu směrnice až novelou zákona o pobytu ci- zinců provedenou zákonem č. 379/2007 Sb.). [58] Krom toho, že již samotné texty směrnice i zákona zavdávají dostatečnou pří- * činu k tomu, aby byl odmítnut výklad, podle něhož by účelové uzavření manželství splýva- lo s důvody veřejného pořádku, použití dal- » Srov. zejm. S 87k - zamítnutí žádostí o povolení k trvalému pobytu občana EU a jeho rodinných pří- slušníků; f 871- zrušení povolení k trvalému pobytu občana EU a jeho rodinných příslušníků. Stejná sí- tuace pak nastává i v případě dalších ustanovení, jež se však již netýkají výlučně občana EU a jeho ro- dinného příslušníka - např. S 46a — zrušení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu za účelem společného soužití rodiny; f 77 - zrušení platností povolení k trvalému pobytu. 2421 ších kritérií posuzování narušení veřejného pořádku vymezených jak směrnicí, tak judi- katurou Soudního dvora, tento prvotní do- jem pouze potvrzuje. Rozšířený senát má totiž za to, že samotný fakt účelového uzavření manželství nelze považovat za narušení veřej- ného pořádku, neboť zpravidla nejde o sku- tečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti, který by navíc sám o sobě odůvodňoval tak vážný zásah do cizincových práv, jakým je vy- hoštění z území České republiky. Tím spíše pak obvykle nepůjde o „závažné“ narušení veřejného pořádku ve smyslu $ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců. TV.3 Závěr [59] Rozšířený senát shrnuje, že při výkla- du pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ pro účely vý- kladu ustanovení zákona o pobytu cizinců, je třeba brát v úvahu nejen účel daného právní- ho předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom, jaké konkrétní jed- nání je závažným narušením veřejného po- řádku, učiněné ve vztahu-k určitému ustano- vení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je tře- ba pak dané ustanovení přiměřeným způso- bem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů. [60] Narušením veřejného pořádku po- dle $ 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu ci- zinců pak může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dosta- tečně závažné ohrožení některého ze základ- ních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okol- nosti života cizince a přihlédnout k jeho cel- kové životní situaci. 2421 Pobyt cizinců: vyznačení zániku platnosti víza; doručování rozhodnutí o kasační stížnosti k $ 42 odst. 2 soudního řádu správního k $ 78b odst. 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii Čes- ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 217/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb. Povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu ($ 78b odst. 3 zákona č. 325/ 1999 Sb., o azylu) není povinností „něco osobně vykonat“ ve smyslu $ 42 odst. 2 s. ř. s., která by byla založena rozhodnutím o kasační stížnosti. Rozhodnutí o kasační stížnosti proto nemusí být doručováno účastníku řízení (cizinci), nýbrž postačí, pokud je doručeno jeho zástupci ($ 42 odst. 2 s. ř. s.).
Rozhodnutím ze dne 22. 9. 2008 správní orgán I. stupně žalobci uložil správní vyhoš- tění v souladu s $ 119 odst. 2 písm. b) v ná- vaznosti na $ 119 odst. 1 písm. a) bod 3 a $ 119 odst. 1 písm. c) body 2 a 3 zákona o pobytu ci- zinců. Dobu, po kterou cizinci nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovil na