I. Odvolací orgán přezkoumá rozhodnutí správce daně v rozsahu, v jakém bylo odvoláním napadeno. Nadto je povinen zabývat se rozhodnutím z hledisek uvede- ných v $ 50 odst. 3 větě druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a při- hlédnout ke zjištěným skutečnostem, i když nebyly odvolatelem uplatněny. II. Rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (6 50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). 472 III. Důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího ví- ce oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [$ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další ří- zení a rozhodnutí ve věci. xs
I. Odvolací orgán přezkoumá rozhodnutí správce daně v rozsahu, v jakém bylo odvoláním napadeno. Nadto je povinen zabývat se rozhodnutím z hledisek uvede- ných v $ 50 odst. 3 větě druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a při- hlédnout ke zjištěným skutečnostem, i když nebyly odvolatelem uplatněny. II. Rozsah provedeného přezkumu musí nalézt odraz v písemném odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu (6 50 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků). 472 III. Důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího ví- ce oddělitelných skutkových nebo právních otázek může být [$ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu k některým z nich. Ostatní oddělitelné skutkové nebo právní otázky krajský soud přezkoumá vždy, má-li jejich řešení význam pro další ří- zení a rozhodnutí ve věci. xs
C.) Podle čl. 1 odst. 1 Ústavy je Česká re- publika právní stát založený na úctě k prá- vům a svobodám člověka a občana. Součástí pojmu právního státu v jeho soudobém chá- pání je vyloučení libovůle při výkonu veřejné moci. K tomu slouží při rozhodování o prá- vech a povinnostech, děje-li se tak vydáváním formalizovaných individuálních aktů aplika- 474 ce práva zákonem stanoveným procesním postupem, tedy i u rozhodnutí vydávaných 'v daňovém řízení, zpravidla odůvodnění ta- kových aktů. Smyslem a účelem odůvodnění je především ozřejmit, proč správní orgán rozhodl, jak rozhodl, neboť jen tak lze ověřit, že důvody rozhodnutí jsou v souladu s prá- vem a nejsou založeny na libovůli (srov. v tomto ohledu judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, publikovaný pod č. 24/1997 Sb. ÚS, viz též www.usoud.cz). Obsah odůvodně- ní proto musí být takový, aby uvedený účel, tedy zajištění přezkoumatelnosti rozhodnutí, byl naplněn. Tak tomu je, jsou-li z odůvodně- ní patrné důvody rozhodnutí v kontextu vše- ho podstatného, co předcházelo jeho vydání a mělo vliv na jeho obsah. Paušálně definovat požadovaný „minimální“ rozsah odůvodnění, aby bylo v konkrétním případě ještě přezkou- matelné, dost dobře nelze, neboť toto je vždy kontextuální a individuální kategorií - zrcad- lí se v něm zejména průběh předchozího ří- zení, především procesní aktivita stran a pro- váděné dokazování, povaha skutkových a právních otázek, které byly v řízení řešeny, a v rozhodnutí, jímž bylo jiné rozhodnutí pře- zkoumáváno, i povaha a rozsah přezkumné činnosti orgánu, který ve věci rozhodoval, jak vyplývá z konkrétní procesní úpravy. Tak tomu je i u odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu o odvolání daňového sub- jektu. Současné daňové řízení se vyznačuje tím, že prvoinstanční rozhodnutí v něm vy- dávaná nemusí být zpravidla odůvodňována (podle $ 32 odst. 3 d. ř. rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento nebo zvláštní zákon). Daňovému subjektu se tedy teprve v podobě rozhodnutí o odvolání do- stane (či mělo by se dostat) relativně ucele- ného skutkového a právního zhodnocení je- ho věci. V předchozích fázích daňového řízení se mu takového zhodnocení dostává jen v omezené míře, typicky ve zprávě o da- ňové kontrole ($ 16 odst. 8 d. ř.). Znamená to, že zvláště pokud je rozhodnutí o odvolání prvním rozhodnutím v daňovém řízení, které obsahuje odůvodnění, je třeba, aby rekapitu- lovalo dosavadní průběh a výsledky daňové- ho řízení v míře potřebné pro zasazení roz- hodnutí o věci daňového subjektu do patřič- ného skutkového a právního kontextu. Není však žádného důvodu, aby mechanicky reka- pitulovalo vše, co se v daňovém řízení dopo- sud stalo či co s ním přímo či nepřímo souvi- selo, neboť to by bylo nadbytečné, a tedy nehospodárné; skutkový a právní kontext vě- ci je třeba popsat tak, aby vytvářel podklad pro porozumění důvodům rozhodnutí a pro to, aby tyto důvody přesvědčivě obhájily jeho výrok. Jakkoli tedy v daňovém řádu není po- žadovaný obsah odůvodnění výslovně defi- nován a v $ 50 odst. 7 větě druhé d. ř. je toliko stanoveno, že v odůvodnění se musí odvolací orgán vypořádat se všemi důvody v odvolání uvedenými, nebude se obsah odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu v daňovém ří- zení ve svých podstatných rysech lišit od ob- sahu odůvodnění, jak jej pro rozhodnutí vy- daná ve správním řízení předepisuje $ 68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řá- du, který stanoví, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku nebo výroků rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návr- hy a námitkami účastníků a s jejich vyjádře- ním k podkladům rozhodnutí. Odůvodnění odvolacího rozhodnutí vy- chází v tom, jakými skutkovými a právními otázkami se zabývá, ze zákonem stanoveného rozsahu přezkumu prvoinstančního rozhod- nutí odvolacím orgánem. Podle $ 50 odst. 3 věty první, druhé a třetí d. ř. platí, že odvolací orgán přezkoumá odvoláním napadené roz- hodnutí vždy v rozsahu požadovaném v od- volání. Vyjdou-li při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnu- tí, lze k nim rovněž při rozhodování přihléd- nout. Při tom není odvolací orgán vázán návrhy odvolatele, a může proto změnit roz- hodnutí odvoláním napadené i v neprospěch odvolatele. Uvedeným ustanovením je vymezen roz- sah přezkumné pravomoci odvolacího orgá- nu v daňovém řízení: Odvolací orgán prvoin- stanční rozhodnutí správce daně přezkoumá V první řadě v rozsahu, v jakém bylo odvolá- ním napadeno; přitom je povinen přihléd- nout k doplnění či pozměnění odvolání da- ňovým subjektem, které je přípustné až do doby, než je o odvolání rozhodnuto ($ 48 odst. 7 d. ř.). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a práv- ními závěry na straně druhé. Dále je třeba, aby z něho bylo zřejmé, proč odvolací orgán nepovažoval za důvodnou skutkovou a práv- ní argumentaci daňového subjektu a proč od- volací důvody považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Nestačí, pokud odvolací orgán při vypořádávání se s touto argumentací pouze konstatuje, že je nesprávná, avšak neuvede, v čem (tj. v jakých konkrétních aspektech, resp. důvodech právních či případně skutko- vých) její nesprávnost spočívá (srov. v tomto ohledu mj. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS a na www.nssoud.cz). Vedle přezkumu prvoinstančního roz- hodnutí v rozsahu požadovaném v odvolání je odvolací orgán povinen zabývat se prvoin- stančním rozhodnutím správce daně nad rá- mec odvolacích důvodů i z hledisek specifi- kovaných v $ 50 odst. 3 větě druhé d. ř. Nejvyšší správní soud již ve svém rozsudku ze dne 24. 1. 2006, čj. 2 Afs 31/2005-57, publiko- vaném pod č. 868/2006 Sb. NSS a na www.ns- soud.cz, vyslovil, že výjimky z obecného pra- vidla stanoveného ve větě první $ 50 odst. 3 d. ř. (tj. že odvolací orgán přezkoumá odvolá- ním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu po- žadovaném v odvolání) rozsah použitelnosti tohoto pravidla zásadním způsobem reduku- jí ve prospěch přezkumu řady aspektů zákon- nosti napadeného prvoinstančního rozhod- nutí z úřední povinnosti. Lze tedy říci, že rozhodnutí odvolacího orgánu nebude mož- no shledat nezákonným pouze za předpokla- du, že odvolací orgán v daňovém řízení pře- zkoumá (a správně posoudí) rozhodnutí orgánu prvoinstančního jednak v rozsahu požadovaném v odvolání ($ 50 odst. 3 věta první d. ř.), jednak (nad rámec tohoto rozsa- 475 1566 hu) i z důvodů uvedených v $ 50 odst. 3 větě druhé d. ř., které nutno vykládat extenzivně. Pouze důvody nespadající do takto široce vy- mezeného rozsahu přezkumu jsou důvody, kterými není odvolací orgán povinen (a ani oprávněn - toto vyplývá ze zásady legální licen- ce ve spojení s $ 50 odst. 3 větou první a druhou d. ř., jež vymezují rozsah přezkumu) se v rámci rozhodování o odvolání zabývat, a které tedy nemohou být samy o sobě důvodem pro to, aby správní soud takto napadené rozhodnutí odvo- lacího orgánu shledal nezákonným. K výše uvedenému nutno dodat, že pře- zkumem prvoinstančního rozhodnutí v urči- tém rozsahu nad rámec odvolacích důvodů se uskutečňuje jedna ze základních zásad da- ňového řízení, plynoucí z ustanovení $ 2 d.ř. a nacházející svůj odraz i v řadě dalších usta- novení daňového řádu, a sice povinnost po- stupovat tak, aby byla daňová povinnost sta- novena správně. Jasným projevem této zásady v odvolacím řízení je, že odvolací or- gán není (...) vázán návrhy odvolatele, a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napade- né i v neprospěch odvolatele ($ 50 odst. 3 vě- ta třetí d. ř.). Uvedená zásada přirozeně ne- platí absolutně, což se projevuje i v úpravě odvolacího řízení - v rámci něho není pře- zkum prvoinstančního rozhodnutí neomeze- ný, nýbrž se vztahuje toliko na skutečnosti, které „vyšly při přezkoumávání najevo“ a zá- roveň „mají podstatný vliv na výrok rozhod- nutí“. Úprava rozsahu přezkumu prvoin- stančního rozhodnutí odvolacím orgánem se tak v daňovém řízení ve své podstatě neliší od řízení správního podle nynějšího zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, podle jehož $ 89 odst. 2 věty druhé odvolací správní or- gán správnost napadeného rozhodnutí pře- zkoumává jen v rozsahu námitek uvedených v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to ve- řejný zájem. Výraz „Jze“, užitý v $ 50 odst. 3 větě druhé d. ř., není přípustné vykládat jako stanovení pouhého oprávnění odvolacího orgánu při- hlédnout k tam vymezeným skutečnostem i bez jejich uplatnění v odvolání, nýbrž jako stanovení takové povinnosti. Odvolací správ- ní orgán zde tedy nemá prostor pro uvážení, 476 zda k odvolatelem neuplatněným skutečnos- tem přihlédne, anebo nikoli, nýbrž - vyjdou-li takové skutečnosti najevo a mají-li podstatný vliv na výrok rozhodnutí - přihlédnout k nim musí; prostor pro správní uvážení by mu totiž musel být alespoň v abstraktní rovi- ně (například naznačením základních kritérií pro posouzení) výslovně dán, případně by musel vyplývat ze smyslu a účelu zákonné úpravy. „Vyjitím najevo“ nutno pak v $ 50 odst. 3 větě druhé d. ř. rozumět jakýkoli způsob při- bytí informace o skutečnosti, jež může být pro výsledek řízení rozhodná, do dispoziční sféry odvolacího orgánu. Je-li uvedená infor- mace obsažena ve správním spisu, nutno ji nepochybně považovat za vyšlou najevo. Rozsah přezkumné činnosti odvolacího orgánu, ke které je tento podle $ 50 odst. 3 věty druhé d. ř. povinen ex officio, ve vý- znamné míře předurčuje i požadavky na pře- zkoumatelnost odůvodnění rozhodnutí od- volacího orgánu. Z něho musí být v první řadě patrné, ať již v podobě výslovné zmínky či implicitně, že odvolací orgán se zabýval zá- konností napadeného rozhodnutí i z hledisek $ 50 odst. 3 věty druhé d. ř. Pokud odvolací orgán neshledal, že při přezkoumávání vyšly najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplat- něné, ale mající podstatný vliv na výrok roz- hodnutí, z povahy věci vyplývá, že není důvo- du (a není ostatně ani možné) se takovými skutečnostmi v odůvodnění zabývat. Pokud však najevo vyjdou, je nezbytné, aby součástí odůvodnění bylo specifikování těchto sku- tečností tak, aby bylo patrné, v jakých ohle- dech jsou podkladem pro rozhodnutí, a je- jich skutkové i právní zhodnocení; i zde musí z odůvodnění vyplývat vztah mezi skutkový- mi zjištěními a úvahami při hodnocení důka- zů na straně jedné a právními závěry na stra- ně druhé. „Skutečnostmi“ ve smyslu $ 50 odst. 3 vě- ty druhé d. ř. nutno chápat jakékoli informa- ce, které mohou mít vliv na skutkové či práv- ní závěry odvolacího orgánu. Zákon zde zjevně míní vše, co může mít pro rozhodová- ní odvolacího orgánu význam. Nemusí tedy jít toliko o informaci, z níž vyplývá, že skutko- vý stav je jiný, než jak jej zjistil správce daně první instance, nýbrž i o informaci, která toli- ko vede ke změně právního náhledu na věc Codvolací orgán například ze spisu zjistí, že správce daně první instance aplikoval na věc stěžovatele znění příslušného daňového zá- kona, které na ni nedopadalo). Lze tedy shrnout, že rozsah odvolacím or- gánem provedeného přezkumu musí nalézt odraz v odůvodnění jeho rozhodnutí. Z odů- vodnění musí být patrný dosavadní průběh a výsledek daňového řízení v míře potřebné pro zasazení rozhodnutí 0 věci do patřičného skutkového a právního kontextu. Musí z ně- ho být zřejmý vztah mezi skutkovými zjištění- mi a úvahami při hodnocení důkazů na stra- ně jedné a právními závěry na straně druhé. Rovněž z něho musí být zřejmé, proč odvola- cí orgán nepovažoval za důvodnou skutko- vou a právní argumentaci daňového subjektu a proč odvolací důvody považuje za liché, mylné nebo vyvrácené. Z odůvodnění musí být též patrné, že se odvolací orgán zabýval zákonností | prvoinstančního © rozhodnutí i z toho hlediska, zda při přezkoumávání vy- šly najevo skutečnosti odvolatelem sice neu- platněné, ale mající podstatný vliv na výrok rozhodnutí ($ 50 odst. 3 věta druhá d. ř.); po- kud shledal, že ano, musí být z rozhodnutí zřejmé, které skutečnosti to byly a jak se pro- jevily ve výroku rozhodnutí. Devátý senát Nejvyššího správního soudu předložil rozšířenému senátu k rozhodnutí spornou právní otázku (a sice jaký je nezbyt- ný rozsah odůvodnění rozhodnutí odvolací- ho orgánu v daňovém řízení) v souvislosti S posuzováním správnosti závěrů krajského soudu o tom, že rozhodnutí odvolacího orgá- nu v daňovém řízení bylo nepřezkoumatelné. I ve výkladu pojmu nepřezkoumatelnosti roz- hodnutí a jejích procesních důsledků neexis- tuje v rozhodovací činnosti Nejvyššího správ- ního soudu jednota. V jeho rozsudku ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004-73, publikovaném na www. nssoud.cz, byl vysloven právní názor, že po- kud je rozhodnutí (v daném případě krajské- ho soudu) shledáno nepřezkoumatelným, ná- sledkem čehož je zrušeno, již z podstaty nepřezkoumatelnosti plyne, že usuzovat na důvodnost dalších námitek vůči zrušenému rozhodnutí není možno. Takto usuzovat lze pouze ve vztahu k rozhodnutí, které je pře- zkumu schopné a není zatíženo vadou činící je nepřezkoumatelným. Oproti tomu např. v rozsudcích Nejvyšší- ho správního soudu ze dne 29. 11. 2004, čj. 4 As 32/2004-81, ze dne 6. 3. 2006, čj. 6 As 18/2005-55, ze dne 24. 10. 2005, čj. 4 Ads 61/2005-30, ze dne 10. 11. 2006, čj. 4 Azs 48/2006-70, či ze dne 31. 8. 2005, čj. 6 Ads 30/2003-87, všechny publikovány na www. nssoud.cz, se operuje pojmem „částečné“ ne- přezkoumatelnosti rozhodnutí, přičemž se připouští, že důvodem zrušení rozhodnutí (krajského soudu) může být zčásti nepře- zkoumatelnost, zčásti nezákonnost (zjištěná věcným posouzením těch skutkových či právních otázek, které bylo s ohledem na ob- sah přezkoumávaného rozhodnutí možno posoudit). V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2007, čj. 5 Afs 58/2006-41, publikovaném na www.nssoud.cz, kasační in- stance odmítla jako formalistický takový po- stup, v němž by kasační soud zrušil jako nezá- konný rozsudek krajského soudu, kterým bylo nedůvodně zrušeno rozhodnutí správní- ho orgánu pro nepřezkoumatelnost, aniž by posoudil podstatu sporu mezi žalobcem a správním orgánem, vyslovilli se k němu (vedle toho, že rozhodnutí správního orgánu shledal nepřezkoumatelným) i krajský soud. V rozsudku ze dne 28. 6. 2005, čj. 8 As 3/2005-86, publikovaném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud shledal u rozsudku krajského soudu „dílčí“ nepřezkoumatelnost, a to v podobě nevypořádání se s určitou ža- lobní námitkou. V rozsudku ze dne 26. 1. 2006, čj. 8 As 12/2005-51, publikovaném na www.nssoud.cz, se Nejvyšší správní soud zabýval některými otázkami týkajícími se podstaty sporu mezi žalobcem a správním or- gánem, třebaže zároveň konstatoval nepře- zkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro absenci odůvodnění prvního z výroků rozhodnutí a pro logický rozpor mezi prv- ním a druhým výrokem. 477 1566 v Judikatura Nejvyššího správního soudu se tedy poněkud rozchází v názoru, zda ne- přezkoumatelnost rozhodnutí, týká-li se jen části rozhodnutí, a priori vylučuje, aby se or- gán, jenž takto vadné rozhodnutí přezkoumá- vá, zabýval i podstatou věci či alespoň někte- rými otázkami týkajícími se podstaty věci. Nejvyšší správní soud podotýká, že jakko- li nepřezkoumatelnost žalobou napadeného správního rozhodnutí je nutnou a dostateč- nou podmínkou jeho zrušení krajským sou- dem, nezbavuje to krajský soud vedle konsta- tování této nezákonnosti též povinnosti vypořádat se s (dalšími) žalobními námitka- mi či případně zabývat se jinými důvody ne- zákonnosti napadeného rozhodnutí, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti, či jeho nicotností, a to v té míře, v jaké to obsah napadeného správního rozhodnutí umožňu- je. V soudním řízení o žalobě proti rozhodnu- tí odvolacího orgánu se totiž může stát, že to- to rozhodnutí bude ve vztahu k určitým skutkovým či právním otázkám nepřezkou- matelné, ať již pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů, avšak ve vztahu k jiným, na prvních z nich relativně nezávislým, poža- davkům přezkoumatelnosti vyhoví. Může to- mu být nejen tehdy, vztahujeli se nepřezkou- matelnost žalobou napadeného rozhodnutí toliko k některému z vícero jeho výroků, ale například i tehdy, jeli odůvodnění jednoho výroku nepřezkoumatelné toliko ve vztahu k určitým skutkovým či právním otázkám, vý- sledek jejichž posouzení sám o sobě neovliv- ňuje posouzení dalších skutkových či práv- ních otázek, které byly rovněž pro rozhodnutí správního orgánu o věci podstatné. Systém ochrany subjektivních práv ve vě- cech daní je založen na kombinaci dvojin- stančního daňového řízení založeného na apelačním principu a dvojinstančního správ- ního soudnictví založeného na kasačním principu. Již to samo o sobě znamená, že se jedná o relativně složitý systém, v němž po sobě postupně rozhoduje (a někdy i opakova- ně) vícero správních orgánů či soudů. Uvede- ný systém má na jedné straně zajistit skuteč- né „víceinstanční“ rozhodování, v němž každý z článků systému má svoji vlastní rela- 478 tivně autonomní roli při aplikaci práva a je pouze v určité zákonem přesně stanovené míře vázán právním názorem jiných orgánů. Na druhé straně má uvedený systém být scho- pen zajistit konečné a dále již nezměnitelné rozhodnutí 0 věci v přiměřeném čase, bez ne- únosně komplikovaného vícenásobného „pu- tování“ věci mezi jednotlivými správními or- gány či soudy. K optimálnímu vyvážení obou těchto v určité míře protikladných cílů je proto tře- ba, aby nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů byla vykládána ve svém skutečném smyslu, tj. jako nemožnost pře- zkoumat určité rozhodnutí pro nemožnost zjistit v něm jeho obsah nebo důvody, pro které bylo vydáno. Každý z orgánů, které se otázkou přezkoumatelnosti zabývají, proto má povinnost postupovat tak, aby, je-li to byť i jen ve vztahu k části důvodů přezkoumáva- ného rozhodnutí možné, se v co největší možné míře zabýval podstatou těchto důvo- dů. Argumentace, že správní soud ve vztahu ke správnímu orgánu či soud ve vztahu k in- stanci nižší zde nahrazuje činnost prvního z uvedených, je lichá potud, pokud přezkum- ný orgán svoji roli plní ve vztahu ke skutko- vým a právním otázkám, kterými se již V po- třebné míře zabýval orgán, jehož rozhodnutí se přezkoumává. Jinak řečeno, krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (podobně též Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti) není oprávněn vyhnout se hodnocení těch skutkových a právních otázek, které, jelikož se jimi orgán či soud, jehož rozhodnutí se přezkoumává, v potřebné míře zabýval, samy o sobě před- mětem přezkumu být mohou, poukazem na to, že ve vztahu k jiným skutkovým či práv- ním otázkám, od předchozích oddělitelným, je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. xx Nejvyšší správní soud podotýká, že zabý- vat se těmito oddělitelnými otázkami je nut- no jen tehdy, má-li jejich řešení význam pro další řízení a rozhodnutí ve věci (či lze-li vzhledem k okolnostem rozumně předpoklá- dat, že takový význam mít bude). Pokud se však s ohledem na dosavadní výsledky řízení, povahu věci či z jiných důvodů stávají v dů- sledku zrušovacího rozhodnutí pro nepře- zkoumatelnost některé skutkové a právní otázky (a k nim směřující žalobní či stížní ná- mitky) bezpředmětnými, nění nutno se jimi zabývat; postačí toliko zdůvodnit, proč je má soud v daném řízení nadále za bezpředmětné. 1567 2.. A Daňové řízení: dožádání; pověření jiného než místně příslušného finančního úřadu; nahlížení do spisu Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 5 odst. 1, $ 23 odst. 2, $ 32 odst. 1, $ 49 odst. 4 a 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákona č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) : k $ 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, ve znění zákona č. 311/1999 Sb. k $ 54 odst. 2 a $ 65 odst. 1 soudního řádu správního I. Dožádání podle $ 5 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a pověření dle $ 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, nejsou rozhodnutími ani ve smyslu $ 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ani dle $ 65 odst. 1 s. ř. s. II. Pověření dle $ 10 odst. 3 zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgá- nech, může být vydáno pouze na základě již existujících, reálných a objektivních dů- vodů. Na sdělení těchto důvodů má daňový subjekt právo, a to v době přiměřené provádění svěřeného úkonu. III. Podmínky stanovené v $ 23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po- platků, na jejichž základě lze daňovému subjektu povolit nahlížení do určitých částí daňového spisu, se vztahují na všechny tam vyjmenované části daňového spisu, te- dy i na předkládací zprávu dle $ 49 odst. 4 a 5 téhož zákona a korespondenci mezi správci daně.
Společnost s ručením omezeným SŮD proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného.