Podmínkou pro vydání rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti bez předchozího
řízení dle § 147 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je skutečnost, že služebnímu orgánu je znám takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nekonání řízení před vydáním rozhodnutí je
zákonem připuštěnou výjimkou vyplývající např. z faktu, že rozhodujícímu služebnímu orgánu jsou známy všechny potřebné skutečnosti z jeho činnosti. Jinak zjištění skutkového stavu předpokládá, že služební orgán zpravidla provede v řízení o odnětí vojenské hodnosti vlastní dokazování způsobem, který správní řízení obecně
předpokládá, zejména při respektování práv osoby, proti níž se řízení vede. Úřední
záznamy o podaném vysvětlení z ukončeného trestního řízení dle § 158 odst. 6 trestního řádu nemohou nahradit výslech účastníka řízení a svědků o skutečnostech
rozhodných pro zjištění skutkového stavu věci, popřípadě provedení jiných důkazů
způsobem upraveným správním řádem.
Podmínkou pro vydání rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti bez předchozího
řízení dle § 147 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je skutečnost, že služebnímu orgánu je znám takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to
v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nekonání řízení před vydáním rozhodnutí je
zákonem připuštěnou výjimkou vyplývající např. z faktu, že rozhodujícímu služebnímu orgánu jsou známy všechny potřebné skutečnosti z jeho činnosti. Jinak zjištění skutkového stavu předpokládá, že služební orgán zpravidla provede v řízení o odnětí vojenské hodnosti vlastní dokazování způsobem, který správní řízení obecně
předpokládá, zejména při respektování práv osoby, proti níž se řízení vede. Úřední
záznamy o podaném vysvětlení z ukončeného trestního řízení dle § 158 odst. 6 trestního řádu nemohou nahradit výslech účastníka řízení a svědků o skutečnostech
rozhodných pro zjištění skutkového stavu věci, popřípadě provedení jiných důkazů
způsobem upraveným správním řádem.
[17] Stěžovatel v relativně obecné rovině
namítl, že správní orgán neaplikoval zvýšené požadavky na proces vydání rozhodnutí
o odnětí vojenské hodnosti vyplývající z práva trestního, přičemž vydal meritorní rozhodnutí bez předchozího řízení . Nejvyšší správní
soud tuto námitku posoudil a shledal v postupu správního orgánu vadu, pro kterou
měl napadená správní rozhodnutí zrušit již
městský soud .
[18] Podle § 21 odst . 1 a odst . 3 zákona
o vojácích z povolání platí, že „[h]odnost se
odejme vojákovi za úmyslné zvlášť závažné
porušení služebních povinností. Vojákovi,
kterému byla hodnost odňata, přísluší hodnost vojín […] Dnem odnětí hodnosti zaniká
vojákovi služební poměr.“
[19] Dle § 147 zákona o vojácích z povolání „[p]okud je služebnímu orgánu znám
takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro vydání rozhodnutí, může vydat rozhodnutí o odnětí hodnosti bez předchozího řízení“ . Rozhodnutí prvního stupně bylo vydáno
právě ve smyslu tohoto ustanovení, a tedy
vydání meritorního rozhodnutí bylo prvním
úkonem ve věci samé .
[20] Byť se v případě odnětí vojenské
hodnosti formálně nejedná o postup svou
povahou správně-trestní, z materiálního pohledu jím je . Pro nyní posuzovanou věc však
tato skutečnost není klíčová . Podstatné je, že
postup vedoucí k odnětí vojenské hodnosti
je správním řízením, na který se subsidiárně
aplikuje správní řád (§ 144 zákona o vojácích
z povolání) .
[21] Obecně platí, že se v rozhodování ve
věcech služebního poměru vede správní řízení se všemi náležitostmi . Formálně se tedy
zahajuje, oznámení o zahájení se doručuje
účastníkům řízení, nařizuje se ústní jednání,
je-li to nutné a účelné, provádí se dokazování
a zjišťuje se dostatečně skutkový stav, to vše
při aktivní či pasivní participaci účastníků
řízení . Z tohoto obecného principu mohou
existovat výjimky, a to za podmínek stanovených zákonem . Jednou z nich je právě § 147
zákona o vojácích z povolání . Aplikace uvedené výjimky je však možná pouze v případě, že
služební orgán má dostatečně a řádným způsobem zjištěn skutkový stav .
[21] Obecně platí, že se v rozhodování ve
věcech služebního poměru vede správní řízení se všemi náležitostmi . Formálně se tedy
zahajuje, oznámení o zahájení se doručuje
účastníkům řízení, nařizuje se ústní jednání,
je-li to nutné a účelné, provádí se dokazování
a zjišťuje se dostatečně skutkový stav, to vše
při aktivní či pasivní participaci účastníků
řízení . Z tohoto obecného principu mohou
existovat výjimky, a to za podmínek stanovených zákonem . Jednou z nich je právě § 147
zákona o vojácích z povolání . Aplikace uvedené výjimky je však možná pouze v případě, že
služební orgán má dostatečně a řádným způsobem zjištěn skutkový stav .
[22] Služební orgán rozhodl ve smyslu
§ 147 zákona o vojácích z povolání bez předchozího řízení, přičemž vydání meritorního
rozhodnutí bylo prvním úkonem ve věci .
Nejvyšší správní soud konstatuje, že k aplikaci tohoto speciálního ustanovení nebyly
splněny podmínky . Jak bylo totiž uvedeno
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
výše, řízení o odnětí vojenské hodnosti je
správním řízením spadajícím do působnosti správního řádu . Ustanovení § 147 zákona
o vojácích z povolání obsahuje podmínku,
dle které může služební orgán vydat rozhodnutí bez předchozího řízení, pouze pokud
je mu znám takový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který
je nezbytný pro vydání rozhodnutí . Tato podmínka v nyní posuzované věci splněna nebyla, jelikož nebyl dostatečně a řádně zjištěn
skutkový stav věci . Vada nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebyla následně zhojena v rámci rozkladového řízení ani v řízení
před městským soudem .
[23] V nyní posuzované věci stojí argumentace správních rozhodnutí i napadeného
rozsudku na výpovědích svědků i samotného
stěžovatele, které však byly pořízeny (v jiném řízení) při podání vysvětlení ve smyslu
§ 158 odst . 6 trestního řádu (stejně též § 137
odst . 4 správního řádu nebo § 61 zákona
č . 273/2008 Sb ., o Policii České republiky) .
[23] V nyní posuzované věci stojí argumentace správních rozhodnutí i napadeného
rozsudku na výpovědích svědků i samotného
stěžovatele, které však byly pořízeny (v jiném řízení) při podání vysvětlení ve smyslu
§ 158 odst . 6 trestního řádu (stejně též § 137
odst . 4 správního řádu nebo § 61 zákona
č . 273/2008 Sb ., o Policii České republiky) .
[24] Podle § 137 odst . 4 správního řádu
je použití záznamu o podání vysvětlení jako
důkazního prostředku zakázáno . Nejvyšší
správní soud k tomu konstatoval, že „[ú]řední záznam o tom, že byl spáchán přestupek
a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za
důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního
řádu). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam
pořídila, nikoli tento záznam.“ (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22 . 1 .
2009, čj . 1 As 96/2008-115, č . 1856/2009 Sb .
NSS) . V rozsudku ze dne 9 . 9 . 2010, čj . 1 As
34/2010-73, č . 2208/2011 Sb . NSS, Nejvyšší
správní soud judikoval, že „[v]ýznam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle
§ 61 zákona o Policii České republiky spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho
základě si může správní orgán předběžně
vyhodnotit relevanci případné svědecké
výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Při samotném výslechu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
svědka (obviněného) však nesmí být úřední
záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného).“ Použití
úředních záznamů či protokolů o podaném
vysvětlení jako důkazů je tedy zakázáno .
[25] Bylo by možné akceptovat, aby služební orgán vycházel při rozhodování z podkladů získaných v jiném řízení či postupu,
avšak za předpokladu, že tyto byly získány
zákonným způsobem, resp . že jejich použití
zákon nevylučuje . Pokud by správní orgán
k úředním záznamům pouze přihlédl, přičemž by skutkový stav zjišťoval primárně
z jiných podkladů, i takovýto postup by byl
přijatelný .
[26] Nejvyšší správní soud však konstatuje, že žalovaný v nyní posuzované věci neměl
dostatečně zjištěný skutkový stav v takové
míře, aby mohl aplikovat § 147 zákona o vojácích z povolání, tedy rozhodnout bez předchozího řízení . Je nutné, aby služební funkcionář respektoval úpravu správního řádu,
konkrétně pak zákaz použití záznamů o podaném vysvětlení podle § 137 odst . 4 správního řádu . Užití institutu zakotveného v § 147
zákona o vojácích z povolání není povinností, nýbrž možností . V nyní posuzované věci
tato možnost nenastala . Naopak bylo zcela
namístě, aby žalovaný zahájil správní řízení
a zejména řádně provedl dokazování, nikoli
pouze vycházel z obsahu úředních záznamů .
[26] Nejvyšší správní soud však konstatuje, že žalovaný v nyní posuzované věci neměl
dostatečně zjištěný skutkový stav v takové
míře, aby mohl aplikovat § 147 zákona o vojácích z povolání, tedy rozhodnout bez předchozího řízení . Je nutné, aby služební funkcionář respektoval úpravu správního řádu,
konkrétně pak zákaz použití záznamů o podaném vysvětlení podle § 137 odst . 4 správního řádu . Užití institutu zakotveného v § 147
zákona o vojácích z povolání není povinností, nýbrž možností . V nyní posuzované věci
tato možnost nenastala . Naopak bylo zcela
namístě, aby žalovaný zahájil správní řízení
a zejména řádně provedl dokazování, nikoli
pouze vycházel z obsahu úředních záznamů .
[27] Aplikace § 147 zákona o vojácích
z povolání je možná na situace, ve kterých
není pochyb o tom, že došlo k úmyslnému
zvlášť závažnému porušení služebních povinností a ve spisovém materiálu jsou o tom
dostatečné důkazy a podklady (např . pravomocný odsuzující trestní rozsudek, kterým
soud upustil od potrestání) .
[28] S ohledem na výše uvedenou právní úpravu a ustálenou judikaturu Nejvyšší
správní soud konstatuje, že služební orgán
i následně městský soud zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, neboť při zjišťování skutkového stavu vycházely zejména z úředních
záznamů, jejichž použitelnost jakožto důkazního prostředku je nepřijatelná . Slu-
MUDr . Otmar B . proti Ministerstvu obrany o odnětí hodnosti podplukovníka, o kasační a č . 341/2011 Sb . stížnosti žalobce .