Podmínkou pro vydání rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti bez předchozího řízení dle § 147 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, je skutečnost, že služebnímu orgánu je znám takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nekonání řízení před vydáním rozhodnutí je zákonem připuštěnou výjimkou vyplývající např. z faktu, že rozhodujícímu služebnímu orgánu jsou známy všechny potřebné skutečnosti z jeho činnosti. Jinak zjištění skutkového stavu předpokládá, že služební orgán zpravidla provede v řízení o odnětí vojenské hodnosti vlastní dokazování způsobem, který správní řízení obecně předpokládá, zejména při respektování práv osoby, proti níž se řízení vede. Úřední záznamy o podaném vysvětlení z ukončeného trestního řízení dle § 158 odst. 6 trestního řádu nemohou nahradit výslech účastníka řízení a svědků o skutečnostech rozhodných pro zjištění skutkového stavu věci, popřípadě provedení jiných důkazů způsobem upraveným správním řádem.
[17] Stěžovatel v relativně obecné rovině namítl, že správní orgán neaplikoval zvýšené požadavky na proces vydání rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti vyplývající z práva trestního, přičemž vydal meritorní rozhodnutí bez předchozího řízení . Nejvyšší správní soud tuto námitku posoudil a shledal v postupu správního orgánu vadu, pro kterou měl napadená správní rozhodnutí zrušit již městský soud .
[18] Podle § 21 odst . 1 a odst . 3 zákona o vojácích z povolání platí, že „[h]odnost se odejme vojákovi za úmyslné zvlášť závažné porušení služebních povinností. Vojákovi, kterému byla hodnost odňata, přísluší hodnost vojín […] Dnem odnětí hodnosti zaniká vojákovi služební poměr.“
[19] Dle § 147 zákona o vojácích z povolání „[p]okud je služebnímu orgánu znám takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí, může vydat rozhodnutí o odnětí hodnosti bez předchozího řízení“ . Rozhodnutí prvního stupně bylo vydáno právě ve smyslu tohoto ustanovení, a tedy vydání meritorního rozhodnutí bylo prvním úkonem ve věci samé .
[20] Byť se v případě odnětí vojenské hodnosti formálně nejedná o postup svou povahou správně-trestní, z materiálního pohledu jím je . Pro nyní posuzovanou věc však tato skutečnost není klíčová . Podstatné je, že postup vedoucí k odnětí vojenské hodnosti je správním řízením, na který se subsidiárně aplikuje správní řád (§ 144 zákona o vojácích z povolání) .
[21] Obecně platí, že se v rozhodování ve věcech služebního poměru vede správní řízení se všemi náležitostmi . Formálně se tedy zahajuje, oznámení o zahájení se doručuje účastníkům řízení, nařizuje se ústní jednání, je-li to nutné a účelné, provádí se dokazování a zjišťuje se dostatečně skutkový stav, to vše při aktivní či pasivní participaci účastníků řízení . Z tohoto obecného principu mohou existovat výjimky, a to za podmínek stanovených zákonem . Jednou z nich je právě § 147 zákona o vojácích z povolání . Aplikace uvedené výjimky je však možná pouze v případě, že služební orgán má dostatečně a řádným způsobem zjištěn skutkový stav .
[22] Služební orgán rozhodl ve smyslu § 147 zákona o vojácích z povolání bez předchozího řízení, přičemž vydání meritorního rozhodnutí bylo prvním úkonem ve věci . Nejvyšší správní soud konstatuje, že k aplikaci tohoto speciálního ustanovení nebyly splněny podmínky . Jak bylo totiž uvedeno
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016
výše, řízení o odnětí vojenské hodnosti je správním řízením spadajícím do působnosti správního řádu . Ustanovení § 147 zákona o vojácích z povolání obsahuje podmínku, dle které může služební orgán vydat rozhodnutí bez předchozího řízení, pouze pokud je mu znám takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro vydání rozhodnutí . Tato podmínka v nyní posuzované věci splněna nebyla, jelikož nebyl dostatečně a řádně zjištěn skutkový stav věci . Vada nedostatečně zjištěného skutkového stavu nebyla následně zhojena v rámci rozkladového řízení ani v řízení před městským soudem .
[23] V nyní posuzované věci stojí argumentace správních rozhodnutí i napadeného rozsudku na výpovědích svědků i samotného stěžovatele, které však byly pořízeny (v jiném řízení) při podání vysvětlení ve smyslu § 158 odst . 6 trestního řádu (stejně též § 137 odst . 4 správního řádu nebo § 61 zákona č . 273/2008 Sb ., o Policii České republiky) .
[24] Podle § 137 odst . 4 správního řádu je použití záznamu o podání vysvětlení jako důkazního prostředku zakázáno . Nejvyšší správní soud k tomu konstatoval, že „[ú]řední záznam o tom, že byl spáchán přestupek a kdo je z jeho spáchání podezřelý, poskytuje správnímu orgánu pouze předběžnou informaci o věci; nelze jej však považovat za důkazní prostředek (§ 51 odst. 1 správního řádu). K dokazování průběhu událostí popsaných v úředním záznamu slouží mj. svědecký výslech osoby, která úřední záznam pořídila, nikoli tento záznam.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22 . 1 . 2009, čj . 1 As 96/2008-115, č . 1856/2009 Sb . NSS) . V rozsudku ze dne 9 . 9 . 2010, čj . 1 As 34/2010-73, č . 2208/2011 Sb . NSS, Nejvyšší správní soud judikoval, že „[v]ýznam úředního záznamu o podaném vysvětlení dle § 61 zákona o Policii České republiky spočívá v přestupkovém řízení v tom, že na jeho základě si může správní orgán předběžně vyhodnotit relevanci případné svědecké výpovědi dané osoby z hlediska skutečností, které je třeba v konkrétním řízení o přestupku prokazovat. Při samotném výslechu
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
svědka (obviněného) však nesmí být úřední záznam o podaném vysvětlení čten namísto výpovědi svědka (obviněného).“ Použití úředních záznamů či protokolů o podaném vysvětlení jako důkazů je tedy zakázáno .
[25] Bylo by možné akceptovat, aby služební orgán vycházel při rozhodování z podkladů získaných v jiném řízení či postupu, avšak za předpokladu, že tyto byly získány zákonným způsobem, resp . že jejich použití zákon nevylučuje . Pokud by správní orgán k úředním záznamům pouze přihlédl, přičemž by skutkový stav zjišťoval primárně z jiných podkladů, i takovýto postup by byl přijatelný .
[26] Nejvyšší správní soud však konstatuje, že žalovaný v nyní posuzované věci neměl dostatečně zjištěný skutkový stav v takové míře, aby mohl aplikovat § 147 zákona o vojácích z povolání, tedy rozhodnout bez předchozího řízení . Je nutné, aby služební funkcionář respektoval úpravu správního řádu, konkrétně pak zákaz použití záznamů o podaném vysvětlení podle § 137 odst . 4 správního řádu . Užití institutu zakotveného v § 147 zákona o vojácích z povolání není povinností, nýbrž možností . V nyní posuzované věci tato možnost nenastala . Naopak bylo zcela namístě, aby žalovaný zahájil správní řízení a zejména řádně provedl dokazování, nikoli pouze vycházel z obsahu úředních záznamů .
[27] Aplikace § 147 zákona o vojácích z povolání je možná na situace, ve kterých není pochyb o tom, že došlo k úmyslnému zvlášť závažnému porušení služebních povinností a ve spisovém materiálu jsou o tom dostatečné důkazy a podklady (např . pravomocný odsuzující trestní rozsudek, kterým soud upustil od potrestání) .
[28] S ohledem na výše uvedenou právní úpravu a ustálenou judikaturu Nejvyšší správní soud konstatuje, že služební orgán i následně městský soud zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí, neboť při zjišťování skutkového stavu vycházely zejména z úředních záznamů, jejichž použitelnost jakožto důkazního prostředku je nepřijatelná . Slu-
MUDr . Otmar B . proti Ministerstvu obrany o odnětí hodnosti podplukovníka, o kasační a č . 341/2011 Sb . stížnosti žalobce .