1 As 256/2016- 13 - text
pokračování 1 As 256/2016 - 14
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: L. K., proti žalovanému: Vězeňská služba ČR, Věznice Valdice, se sídlem nám. Míru 55, Valdice, o žalobě proti rozhodnutí ředitele žalovaného ze dne 23. 7. 2013, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 9. 2016, č. j. 31 A 2/2015 – 59,
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce s e z a m í t á .
II. Kasační stížnost s e z a m í t á .
III. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalobce brojí žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové proti v záhlaví označenému rozhodnutí. Současně s podáním žaloby požádal žalobce o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů.
[2] Krajský soud v záhlaví uvedeném usnesení rozhodl tak, že žalobce osvobodil od soudních poplatků a zamítl jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soud dospěl k závěru, že u žalobce není splněna podmínka, že ustanovení zástupce je nezbytně nutné k ochraně jeho práv.
[3] Možnost ustanovení zástupce se vztahuje pouze na ty účastníky, u nichž je to nezbytně třeba k ochraně jejich práv. Smyslem úpravy je zdůraznění mimořádnosti tohoto institutu. Všechna podání, která žalobce ve věci podal, jsou podle krajského soudu zcela jasná, konkrétní a vypovídající o tom, že se žalobce v předmětu věci zcela orientuje. Vzhledem k uvedenému dospěl soud k závěru, že v dané věci není nutné použít tohoto mimořádného institutu, neboť žalobce je schopen svá práva hájit sám a není nezbytně třeba k ochraně jeho práv ustanovit zástupce z řad advokátů.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti namítá, že krajskému soudu je známo, že je ve výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel sice může činit veškeré úkony v soudním řízení, avšak ne takové, u kterých je třeba osobní účast (nahlížení do spisu apod.). Nemůže tedy v řízení naplno hájit svá práva, a to i kdyby se jednalo o jednoduchou věc a stěžovatel měl vysokoškolské právnické vzdělání. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud výrok o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta obsažený v usnesení krajského soudu zrušil a sám mu advokáta ustanovil.
[5] Stěžovatel zároveň s podanou kasační stížností požádal o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti, neboť toto zastoupení je povinné.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že je podána včas, osobou oprávněnou, a jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stěžovatelovu žádostí o ustanovení advokáta pro řízení o kasační stížnosti. Zastoupení advokátem ve smyslu § 105 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) v nynějším řízení není nutné, s ohledem na jeho specifické okolnosti. Předmětem přezkumu totiž není rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§ 1 písm. a), § 2 odst. 2 písm. b) a § 4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích] (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 As 196/2014 – 19, č. 3271/2015 Sb. NSS, bod 29). Zároveň dle soudu je předmětem řízení o kasační stížnosti natolik jednoduchá otázka, že k ochraně práv stěžovatele není advokáta nezbytně třeba (srov. § 35 odst. 8 s. ř. s.). Proto soud žádost stěžovatele o ustanovení advokáta výrokem I. tohoto rozsudku zamítl.
[8] Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvod odpovídající § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tvrzenou nezákonnost spatřuje především v tom, že v důsledku rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta zůstanou jeho práva neochráněna. Nemůže totiž osobně vykonávat některé úkony během soudního řízení.
[9] Dle § 35 odst. 8 s. ř. s. může předseda senátu navrhovateli, u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to nezbytně třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Ze samotného znění tohoto ustanovení je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí vydávané na návrh. Účastník řízení je tak povinen podat žádost o ustanovení advokáta, ve které uvede důvody, o které tuto žádost opírá. Soud následně tyto důvody posoudí a rozhodne, zda advokáta ustanoví, či nikoliv.
[10] V projednávané věci stěžovatel společně s podáním žaloby požádal o ustanovení právního zástupce. Žádost odůvodnil slovy „složitost věci žalobce si žádá o ustanovení zástupce z řad advokátů“. Krajský soud takto odůvodněnou žádost zamítl s tím, že dle něj si složitost věci advokáta nežádá. Krajský soud mu tak odpověděl na jeho důvody žádosti, kterým nepřisvědčil. Proto žádost zamítl. Tento závěr nyní stěžovatel nijak nenapadá, vůbec se k němu v kasační stížnosti nevyjadřuje. Krajský soud správně žádost zamítl, shledal-li důvod žádosti neopodstatněným. Jestliže stěžovatel chtěl advokáta ustanovit z nyní uváděného důvodu (možnost osobní účasti na řízení), měl tento důvod v žádosti uvést.
[11] O stěžovatelem v kasační stížnosti uváděných důvodech krajský soud vůbec nerozhodoval, neboť je stěžovatel u soudu neuplatnil. Rozhodnutí o zamítnutí žádosti o ustanovení advokáta nicméně není za každé situace definitivní. Soudy při rozhodování o žádosti o ustanovení zástupce musejí posuzovat aktuální situaci žadatele. Je přitom pravdou, že zpravidla není možno žádat o ustanovení zástupce opakovaně, poté co o ní krajský soud rozhodl, neboť rozhodnutím o takové žádosti je založena překážka věci rozhodnuté. Výjimku však představují případy, kdy na straně žadatele dojde ke změně skutečností, jež byly rozhodující z hlediska jeho první žádosti a tudíž i z hlediska zákonných podmínek pro ustanovení zástupce. Změní-li se tedy složitost věci, nebo vyvstane-li nezbytná potřeba osobní účasti stěžovatele na řízení, překážka věci rozhodnuté v takovém případě není založena, a žadatel může o ustanovení zástupce zažádat opakovaně a krajský soud má povinnost o takové nové žádosti, s přihlédnutím k nově tvrzeným skutečnostem, rozhodnout (srov. rozsudek ze dne 12. 5. 2008, č. j. 3 Ads 43/2007 – 150). Takovou nově tvrzenou skutečností může být například i (oproti situaci v době poslední žádosti) vyvstání potřeby stěžovatele, aby se jeho zástupce zúčastnil jednání u soudu.
IV.
Závěr a náklady řízení
[12] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalobce nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
P o u č e n í :Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. října 2016
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu