č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách) k čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (č. 64/1975 Sb.) I. Při zjišťování, zda přihláška ochranné známky byla podána v dobré víře ve smyslu $ 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutno posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele, a konečně, zda neexistuje důvod, který by jednání při- hlašovatele ospravedlnil. Současně je třeba přihlédnout i ke všem ostatním relevant- ním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. IX. Domáhat se ochrany podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, resp. čl. 6 septies Pařížské úmluvy, může i právní nástupce vlastníka ochran- né známky; podmínky poskytnutí této ochrany se však posuzují ke dni podání přihlášky ochranné známky zástupcem, zprostředkovatelem či obstaravatelem tohoto vlastníka.
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (zákon o ochranných známkách) k čl. 6 septies Pařížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví (č. 64/1975 Sb.) I. Při zjišťování, zda přihláška ochranné známky byla podána v dobré víře ve smyslu $ 7 odst. 1 písm. k) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, je nutno posoudit, zda přihlašovatel věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vědět o existenci ochranné známky namítatele, zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele, a konečně, zda neexistuje důvod, který by jednání při- hlašovatele ospravedlnil. Současně je třeba přihlédnout i ke všem ostatním relevant- ním okolnostem případu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. IX. Domáhat se ochrany podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, resp. čl. 6 septies Pařížské úmluvy, může i právní nástupce vlastníka ochran- né známky; podmínky poskytnutí této ochrany se však posuzují ke dni podání přihlášky ochranné známky zástupcem, zprostředkovatelem či obstaravatelem tohoto vlastníka.
Žalobce se domnívá, že napadené ochran- né známky by měly být prohlášeny za neplat- né ze dvou důvodů: jednak proto, že osoba zúčastněná na řízení nejednala při jejich při- hlašování v dobré víře [$ 7 odst. 1 písm. k) zá- kona o ochranných známkách), a jednak pro- to, že osoba zúčastněná na řízení jednala při přihlašování předmětných známek v postave- ní zástupce, zprostředkovatele nebo obstara- vatele vlastníka ochranné známky ve smyslu čl. 6 septies Pařížské úmluvy a podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o ochranných známkách. Nej- vyšší správní soud na okraj poznamenává, že podle $ 52 odst. 1 zákona o ochranných známkách, je-li podán návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu její- ho zápisu v rozporu se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době zápisu ochranné známky do rejstříku. V daném případě tedy měly být ochranné známky zapsané dne 21. 2. 2002 a 22. 3. 2002 posuzovány podle zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, a nikoliv podle zákona č. 441/2003 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 4. 2004, jak to učinil žalovaný. Tato námitka však v rámci soudního řízení nebyla vznesena, a zdejší soud se jí proto nemohl zabývat a vyvodit z ní příslušné důsledky. V úpravě známkového práva prove- dené zákonem č. 137/1995 Sb. nebyly obsaže- ny některé důvody známkové nezpůsobilosti, mezi jinými i podání přihlášky ochranné známky přihlašovatelem, který nebyl v dobré víře, a také přihláška podaná tzv. nevěrným agentem. Nicméně zápisnou nezpůsobilost z titulu zlé víry přihlašovatele bylo možno do- vozovat z $ 1 a $ 2 odst. 1 písm. £) a g) (k tomu blíže viz Hajn, P. K nedostatku dobré víry při zápisu ochranné známky. Právo a podnikání, 2002, č. 3, str. 23 - 25); zápisná nezpůsobilost v případě nevěrného agenta pak byla apliko- vatelná přímo na základě čl. 6 septies Paříž- ské úmluvy. Navíc znění zákona č. 137/1995 Sb. nasvědčovalo snaze harmonizovat české známkové právo s První směrnicí Rady ze dne 21. prosince 1988, kterou se sbližují práv- ní předpisy členských států o ochranných známkách, č. 89/104/EHS, byť tento zákon ne- přejal veškeré fakultativní důvody pro zápis- nou nezpůsobilost (činí tak až nyní účinný zákon č. 441/2003 Sb.), mezi jinými i podání přihlášky ochranné známky přihlašovatelem, který nebyl v dobré víře. Jak pak uvedl Nej- vyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 29.9.2005, čj. 2 Afs 92/2005-45, publikovaném pod č. 741/2006 Sb. NSS, „i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právní- 811 1665 ho předpisu, přijatého nepochybně za úče- lem sbližování českého práva s právem Ev- ropských společenství a majícího svůj pře- dobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konform- ně s touto normou. Odchýlit se od takového- to výkladu je však zpravidla nezbytné v pří- padech, kdy pro to existují zřejmé racionální důvody dané kupříkladu tím, že v ustanove- ní českého právního předpisu byla úmyslně zvolena odlišná textace nebo že ten, kdo právní předpis vydal, v něm jiným nepo- chybným způsobem projevil vůli odlišnou od vůle projevené v normě práva Evrop- ských společenství“ Nejvyšší správní soud se domnívá, že v projednávaném případě lze do- vodit opomenutí zákonodárce při transfor- maci uvedené směrnice Rady č. 89/104/EHS a v souladu s doktrínou nepřímého účinku směrnice (srov. rozsudek Soudního dvora Ev- ropských společenství ze dne 13. 11. 1990 ve věci C-106/89, Marleasíng SA proti La Co- mercial Internacional de Alimentacion SA, Recueil 04135) dospět k závěru, že zápisná nezpůsobilost z titulu zlé víry přihlašovatele ochranné známky byla aplikovatelná i za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb. Obdobně zápisná nezpůsobilost ochranné známky po- dané nevěrným agentem vyplývala v té době přímo z čl. 6 septies Pařížské úmluvy. I při vě- domí aplikace nesprávného právního předpi- su žalovaným tak lze uzavřít, že materiálně mohl aplikovat podmínky zápisné nezpůsobi- losti uvedené v $ 7 odst. 1 písm. £) ak) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, a proto i kasační soud může tyto instituty vy- ložit na základě platné a účinné právní úpra- vy, tj. na základě zákona č. 441/2003 Sb. Ustanovení $ 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, jehož se dovolává žalobce, stanoví, že přihlašované označení se nezapíše do rejstříku na základě námitek pro- ti zápisu ochranné známky do rejstříku poda- ných u Úřadu průmyslového vlastnictví tím, kdo je dotčen ve svých právech přihláškou, která nebyla podána v dobré víře. Nedostatek dobré víry při podání přihlášky ochranné známky je tedy jak absolutním důvodem zá- pisné nezpůsobilosti podle $ 4 písm. m) zá- 812 kona o ochranných známkách, kdy žalovaný sám zjišťuje zlou víru na straně přihlašovatele (zlá víra však musí být „zjevná“), tak důvo- dem relativním na základě námitek dotčené osoby podle $ 7 odst. 1 písm. k). Tato ustano- vení jsou provedením čl. 3 odst. 2 písm. d) První směrnice Rady č. 89/104/EHS. Důvodo- vá zpráva k zákonu o ochranných známkách k institutu dobré víry uvádí, že tento se uplat- ní při zamezení zápisu tzv. „spekulativní“ známky, kterou si její přihlašovatel dává za- psat nikoli za účelem užívání v obchodním styku, ale pouze pro dosažení zisku ze znám- kové transakce, popřípadě hodlá-li zneužít již získané rozlišovací způsobilosti jiné známky i pro své označení. Pojem dobré víry je významově obtížně uchopitelný, ambivalentní; dobrou víru lze vnímat v mravním významu či jako psycholo- gickou kategorii. V mravním významu je dob- rá víra chápána jako protiklad autonomie vů- le spjatý s římskoprávní aeguitas, tedy jako jakási obecně uznávaná hranice jinak právem neomezeného jednání subjektů práva. Tento model převažuje v evropských právních řá- dech, jakož i v právu Evropských společen- ství. Dobrá víra jako psychologická kategorie vyjadřuje nezaviněnou nevědomost o zpravi- dla vadných souvislostech postupu účastníka právního vztahu; v tomto smyslu vnímá dob- rou víru např. český občanský zákoník (blíže srov. Hurdík, J. Dobrá víra. Právník, 2007, č.5, str. 565 - 573). Psychologický pohled na dobrou víru zaujímají i české civilní soudy, zmínit Ize např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1465/98 (tý- kající se ochrany majetku nabytého od ne- pravého dědice), publikovaný v časopise Soudní judikatura, č. 56/1999, str. 211, podle nějž je dobrá víra „vnitřní přesvědčení naby- vatele, že nejedná protiprávně. Jde tedy O psychický stav, o vnitřní přesvědčení sub- Jektu, které samo o sobě nemůže být před- mětem dokazování. Předmětem dokazování mohou být skutečnosti vnějšího světa, je- jichž prostřednictvím se vnitřní přesvědčení projevuje navenek, tedy okolnosti, z nichž lze dovodit přesvědčení nabyvatele o dobré PO víře. Nejvyšší správní soud je toho názoru, že v případech zmiňovaných zákonem o ochran- ných známkách je nutno vycházet z psycho- logického konceptu dobré víry, tj. z nevědo- mosti přihlašovatele o určitých okolnostech. Tento závěr lze dovodit i z toho, že zákon o ochranných známkách ochranu dobré víry v mravním smyslu obsahuje v jiných ustano- veních zápisné nezpůsobilosti [srov. $ 4 písm. £)], takže vnímat dobrou víru zmiňova- nou v $4 písm. m) a v $ 7 odst. 1 písm. k) ji- nak než jako psychologickou kategorii by znamenalo zbytečnou duplikaci již existují- cích důvodů pro odmítnutí zápisu ochranné známky, resp. pro její prohlášení za neplat- nou. Zdejší soud rovněž souhlasí se závěry Ci- vilních soudů, podle nichž dobrá víra jako vnitřní psychický stav (přesvědčení) není předmětem dokazování a usuzuje se na ni pouze z vnějších okolností. Koncept dobré víry je obvykle spojován s otázkou zavinění (úmyslu, nedbalosti), byť přesně vzato lze o zavinění hovořit pouze ve vztahu ke zlé víře: zavinění totiž obecně v právu není spojeno s nabytím nebo pozby- tím práv, nýbrž se vznikem zpravidla sankční povinnosti, což bývá důsledkem právě víry zlé, nikoliv dobré. V této souvislosti doktrína rozeznává tři koncepce dobré (zlé) víry (blí- že k tomuto problému viz Tégl, P. Další úvahy o dobré víře v subjektivním smyslu. Ad notam, č. 6/2007, str. 185 - 186). Podle prv- ního krajně subjektivistického přístupu je ve zlé víře pouze ten, kdo jistou skutečnost sub- jektivně věděl (neposuzuje se však, zda tato osoba měla či mohla o této skutečnosti vě- dět). V souladu s druhou koncepcí je ve zlé ví- ře i ten, kdo o rozhodné skutečnosti sice ne- věděl, ale věděl by o ní, kdyby se nedopustil hrubé nedbalosti (díky své hrubé nedbalosti o příslušné skutečnosti vědět měl). Třetí kon- cepce pak vychází z předpokladu, že v dobré víře nemůže být ten, kdo věděl o určité sku- tečnosti, stejně jako ten, kdo by věděl, kdyby se nedopustil jakékoliv (tedy nikoliv jen hru- bé) nedbalosti. V oblasti ochranných známek bude takovou skutečností především existen- ce nějaké další (starší) ochranné známky na- mítatele (resp. práva plynoucího z takové známky) - pokud by přihlašovatel o takové známce věděl, a přesto tuto známku přihlásit, je dán první předpoklad zlé víry přihlašova- tele. Nejvyšší správní soud se pak přiklání k závěru, že v případě zákona o ochranných známkách je třeba aplikovat třetí koncepci dobré (zlé) víry: ke zjištění nedostatku dobré víry postačí, když přihlašovatel věděl nebo při vynaložení obvyklé míry opatrnosti a s ohle- dem na všechny okolnosti případu měl vědět o existenci ochranné známky namiítatele. Tento objektivní přístup v hodnocení dobré víry přihlašovatelů zastává i Světová organiza- ce duševního vlastnictví, jakož i zahraniční judikatura [rozhodnutí Tribunale di Milano (milánského soudu) ze dne 23. 12. 1999 ve věci Jansenn v. Randďstad Holding n. v. a Randstad Italia S.p.A (nepublikováno), roz- hodnutí předsedy Rechtbank van Koophan- del te Gent (obchodního soudu v Gentu) ze dne 2. 10. 1989 ve věci Euro-ogo (nepubliko- váno) a další]*“. Rovněž důvodová zpráva k zákonu o ochranných známkách uvádí, že pro účely posouzení dobré víry bude zvažo- vána jakákoli relevantní okolnost ke stanové- ní, zda došlo k podání přihlášky v dobré víře; zejména se vezme v úvahu, zda osoba, která podala přihlášku, věděla o právu jiné osoby na stejné nebo podobné označení nebo ne- mohla být logicky neznalá takového práva v době podání přihlášky a zda by použití tako- vého označení bylo v rozporu s dobrými mra- vy nebo by neoprávněně poškodilo zvláštní charakter nebo pověst označení, které je předmětem jiného práva. Opačný přístup by ostatně znamenal citelné snížení ochrany vlastníků obchodních známek - potenciál- ních namítatelů, neboť dokazování pouhé subjektivní vědomosti přihlašovatele by v ně- kterých případech nemuselo být proveditel- » Viz čl. 4 společného doporučení ohledně ochrany známek a dalších práv duševního vlastnictví v ozna- čeních na internetu, přístupný on-line na http//www.wipo.int/expori/sites/wwwu/about-ip/en/deve- lopment iplaw/pdf/pub845.páf. + Blíže viz Právní úprava zlé víry v Evropské unií a v kandidátských zemích, zpráva podvýboru pro ana- lýzu evropské legislativy, International Trademark Association, ze dne 8. 4. 2002, přístupná online: http.//oami.europa.eu/en/enlargemen!/private/paf/INTA pdf. 1665 né, resp. bylo by značně komplikované, ne-li nemožné. Samotná vědomost přihlašovatele o exi- stenci ochranné známky (práva k označení) však není dostatečným důvodem pro prohlá- šení ochranné známky za neplatnou pro ne- dostatek dobré víry: sám zákon o ochranných známkách uvádí v $ 7 odst. 1 písm. k), že ochrannou známku může z důvodu nedostat- ku dobré víry přihlašovatele napadnout pou- ze ten, kdo byl takovou přihláškou dotčen na svých právech. Musí zde tedy existovat určitá újma na straně namítatele - a obráceně určitá nespravedlivá výhoda na straně přihlašovatele způsobená právě přihlášením příslušné znám- ky. Typicky se bude jednat o zamezení namíta- teli ve vstupu na trh určité země, těžení z (pa- razitování na) pověsti namítatele apod. Ačkoliv vědomost o existenci ochranné známky namítatele a existence újmy na stra- ně namítatele jsou rozhodujícími kritérii pro posouzení dobré víry přihlašovatele, nelze je považovat za kritéria jediná: žalovaný tak mu- sí při posuzování dobré víry přihlašovatele vážit veškeré relevantní okolnosti případu, zejména posoudit veškeré dokumenty, které jsou mu k posouzení dobré víry předloženy. V souladu s tím (i když to zákon o ochran- ných známkách výslovně nestanoví) je nepo- chybně právem přihlašovatele doložit, že při- hlášku podal v dobré víře, resp. předložit důkazy, které jeho jednání ospravedlňují (na- příklad souhlas namítatele s tím, aby přihla- šovatel ochrannou známku přihlásil na svou osobu), a vyvrátit tak důkazy namítatele o při- hlášce ochranné známky ve zlé víře. Jiný zá- věr by byl v rozporu s principem rovnosti . 44 účastníků řízení. Ohledně důkazního břemene při posuzo- vání dobré víry v oblasti známkoprávní ochrany je pak podstatné, zda má být dobrá víra u přihlašovatele presumována, či nikoliv. Presumpci dobré víry lze vyvodit například z občanského zákoníku, který je založen na presumpci poctivosti jednajícího účastníka občanskoprávního vztahu; v případech, na něž dopadá zákon o ochranných známkách, však tento závěr automaticky aplikovat nelze. Je tomu tak především proto, že $ 4 písm. m) tohoto zákona zakotvuje povinnost žalované- ho nezapsat ochrannou známku, jejíž přihláška zjevně nebyla podána v dobré víře (absolutní důvod zápisné nezpůsobilosti). Žalovaný tak není oprávněn předpokládat dobrou víru při- hlašovatelů ochranných známek a jejich dob- rou víru je povinen zkoumat, byť je v tom omezen kategorií zjevnosti: není-li zlá víra přihlašovatele patrná „na první pohled“, žalo- vaný známku zapíše (neexistuje zde tedy po- vinnost žalovaného provádět rozsáhlé šetření ohledně dobré víry přihlašovatele). Tomu odpovídá i povinnost přihlašovatele svou dobrou víru případně prokázat. Po zápisu ochranné známky do rejstříku však přihlašovateli ochranné známky přísluší práva zmíněná v $ 8 zákona o ochranných známkách a tento přihlašovatel je rovněž oprávněn předpoklá- dat, že tato jeho práva budou ze strany státu chráněna. Po zápisu ochranné známky je tu- díž nutno vycházet z presumpce dobré víry na straně přihlašovatele, neboť opačný pří- stup by byl v rozporu s principem právní jis- toty. Pokud tedy jiná osoba (namítatel) vyvo- lá řízení o neplatnosti ochranné známky podle $ 32 zákona o ochranných známkách pro nedostatek dobré víry přihlašovatele [$ 7 odst. 1 písm. k) zákona], musí, chce-li být ús- pěšná, nedostatek dobré víry přihlašovatele prokázat, čemuž svědčí i znění $ 34 odst. 1 zá- kona o ochranných známkách. Ke stejnému závěru dospívá i Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu, podle nějž by důkazní břeme- no ohledně zlé víry mělo ležet na namítateli, který zápis ochranné známky napadá. Úřad nicméně zdůrazňuje, že při posuzování zlé ví- ry přihlašovatele je třeba zvažovat jakékoliv relevantní skutečnosti“. Při zjišťování, zda byla naplněna hypotéza $ 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, a zda tedy je dán důvod pro pro- hlášení příslušné ochranné známky za ne- platnou, je tedy nutné obecně posoudit ně- kolik podmínek. Za prvé zda přihlašovatel 7 Srov. Případová studie zlé víry, čj. HOM/02/08, on-line: htip//oami.europa.eu/en/enlargement/pdf/ badfaithCS3101.pdf 814 věděl nebo vzhledem k okolnostem měl vě- dět o existenci ochranné známky (práva k označení) namítatele, dále zda přihlášením ochranné známky přihlašovatelem došlo k poškození namítatele a konečně zda neexis- tuje důvod, který by jednání přihlašovatele ospravedlnil. V souladu s presumpcí dobré víry na straně přihlašovatele a s $ 34 odst. 1 zákona o ochranných známkách leží důkazní břemeno ohledně prvních dvou skutečností na narmítateli; jsou-li však skutečnosti proka- zující zlou víru přihlašovatele namítatelem doloženy, musí případné důkazy prokazující naopak dobrou víru přihlašovatele předložit právě přihlašovatel. V neposlední řadě platí, že správní orgán musí vždy přihlédnout i ke všem ostatním relevantním okolnostem pří- padu, které by mohly zlou víru vyvrátit nebo naopak potvrdit. Konečně, jak vyplývá z dik- ce $ 7 odst. 1 písm. k) zákona o ochranných známkách, případnou zlou víru přihlašovate- le je třeba posuzovat vždy k okamžiku podání přihlášky ochranné známky: případné další okolnosti, které se staly po podání této při- hlášky, nemohou mít na závěr o dobré či zlé víře přihlašovatele vliv. V projednávaném případě je ze shromáž- děného spisového materiálu zřejmé, že osoba zúčastněná na řízení (přihlašovatel) již od po- čátku devadesátých let minulého století znala ochrannou známku „MARSTALL“, jejímž vlastníkem byl Andreas S. Tato skutečnost by- la potvrzena i v licenční smlouvě ze dne 19. 10. 2000 a osoba zúčastněná na řízení ani žalovaný ji nepopírají. Tento závěr však sám o sobě (jak bylo popsáno výše) nemůže stačit pro konstatování zlé víry osoby zúčastněné na řízení při podání přihlášky ochranné známky. Nelze souhlasit s žalobcem, že Úřad pro harmonizaci ve vnitřním trhu shledává zlou víru v situacích, kdy přihlašovatel byl v předchozím (smluvním) vztahu s osobou, jíž náležela práva k ochranné známce. Z výše uvedené argumentace totiž jasně vyplývá, že Úřad považuje předchozí kontakty mezi při- hlašovatelem a namítatelem pouze za jednu z podmínek, resp. indicií, které mohou zna- menat zlou víru přihlašovatele, nikoliv za podmínku jedinou či určující. Žalobce dále dovozuje zlou víru osoby zú- častněné na řízení ze skutečnosti, že přihláš- ku ochranné známky v České republice po- dala již několik dnů po uzavření převodní smlouvy ze dne 19. 10. 2000 a dále poukazuje na místopřísežné prohlášení pana Andrease S. Tyto okolnosti případu nicméně samy o sobě ani ve spojení se znalostí známky „MAR- STALL“ zlé víře osoby zúčastněné na řízení nesvědčí. Přihlášení ochranné známky v Čes- ké republice několik dnů po uzavření přísluš- né smlouvy naopak potvrzuje dobrou víru osoby zúčastněné na řízení, neboť tato tak učinila právě až na základě této smlouvy, ač- koliv označení „MARSTALL“ znala již dlouhou dobu předtím. Pokud by chtěla přihlásit ochrannou známku ve zlé víře, nebyl z její strany důvod čekat na smluvní ujednání. Při hodnocení místopřísežného prohlášení And- rease S. se pak Nejvyšší správní soud ztotož- ňuje se závěry městského soudu. Uvedené prohlášení ze dne 19. 9. 2005 ztrácí na věro- hodnosti, je-li hodnoceno společně s ujedná- ním podepsaným krátce před tím (7. 6. 2005) mezi Andreasem S. a osobou zúčastněnou na řízení, v němž byly upřesněny ustanovení převodní smlouvy ze dne 19. 10. 2000. Toto prohlášení je navíc v rozporu se zásadou pac- ta sunt servanda, neboť zcela odporuje pře- vodní smlouvě ze dne 19. 10. 2000 a licenční smlouvě ze dne 26. 3. 2003, které Andreas S. podepsal. Pokud žalobce poukazuje na to, že se pan S. nevyzná v právní úpravě a nebyl v okamžiku podpisu příslušných smluv práv- ně zastoupen, lze jen v souladu se zásadami vigilantibus tura scripta sunt a ignorantia turis neminem excusat konstatovat, že ho to nikterak neomlouvá a nemůže změnit důkaz- ní situaci. Rovněž tvrzení, že předmětná smluvní ujednání byla podepsána v tísni, ne- může být bráno v potaz, jelikož jej žalobce ni- jak nedoložil a ani neprokázal, že by v tomto směru byla vedena případná soudní řízení za účelem zneplatnění uvedených smluv. Jiné skutečnosti svědčící o zlé víře na straně osoby zúčastněné na řízení v okamži- ku podání přihlášky předmětné ochranné známky žalobce v kasační stížnosti neuvedl. SX Nejvyšší správní soud se proto ztotožňuje se 815 1665 závěrem Městského soudu v Praze, že žalobce neunesl své důkazní břemeno a zlou víru oso- by zúčastněné na řízení v rámci správního ří- zení neprokázal. Na okraj pak poznamenává, že žalobce ani nijak nedoložil, jaká újma mu jednáním osoby zúčastněné vznikla. Osoba zúčastněná na řízení naopak dostatečně ospravedlnila své jednání, když prokázala jed- notlivými ujednáními (ze dne 19. 10. 2000, 26. 3. 2003, 7. 6. 2005), že v okamžiku podání přihlášky jednala v dobré víře ve skutečnost, že svým jednáním nemůže nikoho poškodit. Druhou námitku žalobce posoudil Nej- vyšší správní soud takto. Podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o ochranných známkách se přihlašované označení nezapíše do rejstříku na základě námitek proti zápisu ochranné známky do rejstříku podaných u žalovaného vlastníkem ochranné známky zapsané v jiné unijní zemi Pařížské úmluvy nebo ve státě, který je členem Světové obchodní organiza- ce, pokud přihlášku podal zástupce, zpro- středkovatel, obstaravatel nebo jiná osoba pověřená hájit hospodářské zájmy vlastníka ochranné známky podle článku 6 septies Pa- řížské úmluvy na své vlastní jméno a bez sou- hlasu vlastníka, ledaže by tento obstaravatel své jednání řádně odůvodnil. Výklad článku 6 septies Pařížské unijní úmluvy provedl Nej- vyšší správní soud v rozsudku zmiňovaném žalovaným ze dne 24. 5. 2006, čj. 5 A 57/2001- -43, publikovaném pod č. 926/2006 Sb. NSS, v němž uvedl, že „při výkladu čl. 6 septies Pa- řížské úmluvy na ochranu průmyslového vlastnictví nelze vycházet pouze z vnitrostát- ního výkladu pojmů „zástupce“ či jednatel“ nýbrž je zapotřebí vycházet z výkladu pou- žívaného v celém mezinárodním společen- ství, v rámci něhož tato úmluva platí, přesto- že takový výklad uvedených pojmů je širší než ve vnitrostátním právním řádu. O za- stoupení ve smyslu cítovaného ustanovení se proto bude jednat i tehdy, jestliže mezi vlastníkem ochranné známky a obstarava- telem existoval či existuje hospodářský vztah, na základě něhož obstaravatel získal informací o ochranné známce, kterou ná- sledně využil ve svůj prospěch. Podstatný ne- ní formální typ smlouvy, tedy to, zda mezi 816 obchodními subjekty existoval vztah zastou- ení tak, jak jej zná český právní řád“. Nejvyšší správní soud se tedy přiklonil k širšímu výkladu tzv. nevěrného agenta; při aplikaci tohoto výkladu na vztah mezi Andre- asem S. a osobou zúčastněnou na řízení přitom lze dospět k závěru, že zde vztah hos- podářské spolupráce existoval již od devade- sátých let. Osoba zúčastněná na řízení získala od Andrease S. již v roce 1991 licenci k ob- chodování s krmivem pro koně (srov. pream- buli licenčního ujednání ze dne 19. 10. 2000, jakož i žalobcem zmiňovaný dodatek ze dne 9. 6. 1995) a, jak bylo uvedeno výše, v průbě- hu spolupráce se dozvěděla o existenci před- mětných ochranných známek „MARSTALL“. Ochrany podle $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o ochranných známkách se nicméně může do- máhat pouze vlastník příslušné ochranné známky; to nevylučuje, aby se této ochrany do- máhal případný právní nástupce vlastníka, po- kud své právní nástupnictví dostatečně proká- že. Otázku vlastnictví ochranné známky stejně jako další podmínky zmiňované v citovaném ustanovení je pak nutné posuzovat k okamžiku podání přihlášky údajným nevěrným agentem. Předmětné ochranné známky přihlásila osoba zúčastněná na řízení k ochraně v Čes- ké republice dne 3. 11. 2000 a dne 21. 11. 2000. Podle žalobce byl v této době vlastníkem me- zinárodní ochranné známky č. 633876A „MARSTALL“ právě Andreas S., a proto došlo uvedenými přihláškami k porušení jeho práv k této mezinárodní ochranné známce. Ze správního spisu však vyplývá (z výpisu této mezinárodní známky), že tato známka byla na pana S. registrována až dne 5. 9. 2002, tedy až dva roky po podání přihlášek k ochranným známkám osobou zůúčastněnou na řízení. V průběhu správního řízení pak nebylo pro- kázáno, že by Andreas S. byl v okamžiku po- dání přihlášek osobou zúčastněnou na řízení majitelem této mezinárodní ochranné znám- ky či jakýchkoliv jiných známek. Naopak pře- vodní smlouvou ze dne 19. 10. 2000 převedl Andreas S. na osobu zúčastněnou na řízení ochranné známky zapsané v zemích Evrop- ské unie, jejichž majitelem v tomto okamžiku byl. Z uvedeného vyplývá, že Andreas S. nebyl vlastníkem mezinárodní ochranné známky č. 633876A „MARSTALL“ v okamžiku podání přihlášek ochranných známek osobou zú- častněnou na řízení, a nebyl tudíž ani aktivně legitimován k podání námitky ve smyslu $ 7 odst. 1 písm. £) zákona o ochranných znám- kách, resp. dle čl. 6 septies Pařížské úmluvy. V souladu se zásadou nemo plus iuris ad ali- um transferre potest guam ipse habet pak ani žalobce jako právní nástupce Andrease 8. nemohl tuto aktivní legitimaci nabýt. Ani tato námitka žalobce proto není důvodná. 1666 Loterie: minimální výše sázek u her provozovaných v kasinu k $ 1 odst. 5 a $ 32 odst. 4 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve zně- ní zákonů č. 149/1998 Sb. a č. 63/1999 Sb. I. Provozovatel sázkové hry v kasinu je při stanovování minimální výše sázek vá- zán schváleným herním plánem [$ 6 odst. 5 písm. g) zákona č. 202/1990 Sb., o loteri- ích a jiných podobných hrách]; tam určené minimální částky nemůže sám zvýšit, aniž předtím požádal Ministerstvo financí o schválení změn herního plánu ($ 32 odst. 4 citovaného zákona). To platí i tehdy, pokud provozovatel nadále přijímá od hráčů minimální částky ve výši schválené ministerstvem, ale vedle toho stanoví vyš- ší minimální částky, jejichž vsazení umožňuje hráčům zároveň i účast v soutěži o věcné ceny. II. Provozovatel sázkové hry v kasinu porušuje svou povinnost zajistit rovné pod- mínky pro všechny hráče včetně možnosti výhry ($ 1 odst. 5 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách), pokud sice zaručuje všem hráčům stejnou možnost výhry při sázkové hře samotné, ale jen některým z nich zároveň umožňuje výhru v soutěži o věcné ceny. Není přitom podstatné, že citovaný zákon na tuto sou- těž nedopadá.
Michael H. proti Úřadu průmyslového vlastnictví, za účasti Hanse K., o prohlášení ochranné známky za neplatnou, o kasační stížnosti žalobce.