o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona x Mix č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (Živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (zákon o zbraních)“) I. Držitel zbrojní licence skupiny J podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 484/2008 Sb., byl oprávněn k nabývá- ní střeliva k plnění úkolů stanovených ve zbrojní licenci, byť tato skutečnost nebyla v $ 38 odst. 8 výslovně uvedena. II. Vedení evidence střeliva je zákonnou povinností každého držitele zbrojní li- cence [viz $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. a $ 39 odst. 1 písm. d) bod 2. citovaného záko- na] a této povinnosti se nemůže zbavit odkazem na to, že prováděcí předpis některé náležitosti jejího vedení podrobně nestanovil.
o střelných zbraních a střelivu a o změně zákona č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní, střeliva a pyrotechnických předmětů a o změně zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), ve znění zákona č. 13/1998 Sb., a zákona x Mix č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (Živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (zákon o zbraních)“) I. Držitel zbrojní licence skupiny J podle zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 484/2008 Sb., byl oprávněn k nabývá- ní střeliva k plnění úkolů stanovených ve zbrojní licenci, byť tato skutečnost nebyla v $ 38 odst. 8 výslovně uvedena. II. Vedení evidence střeliva je zákonnou povinností každého držitele zbrojní li- cence [viz $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. a $ 39 odst. 1 písm. d) bod 2. citovaného záko- na] a této povinnosti se nemůže zbavit odkazem na to, že prováděcí předpis některé náležitosti jejího vedení podrobně nestanovil.
7) Nejvyšší správní soud se plně ztotožňuje se stanoviskem krajského soudu, že gramatic- ký (jazykový) výklad je pouhým prvotním při- blížením se k aplikované právní normě. Otroc- ké následování doslovného znění zákona, jehož se stěžovatel domáhá, nemá v moder- ním právním státě opodstatnění. Pokud vez- meme v úvahu jednu ze základních charakte- ristik právní normy (tenzi mezi její obecností a širokou variabilitou společenských vztahů, na než dopadá) a nadprodukci právních předpisů posledních let, jakož i jejich vzájem- né překrývání, mohlo by trvání na doslov- ném znění zákona bez možnosti užití dalších výkladových metod (vedle metody jazykové) vést v konkrétních případech k absurdním důsledkům. V této souvislosti je k připome- nutí výrok Gustava Radbrucha o nutnosti po- znávání účelu v právu: „Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově nerozporného výkla- du celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co ni- kdy jako vědomá vůle autora zákona neby- lo přítomno. Interpret může zákonu rozu- mět lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor - on prá- vě musí být moudřejší jako jeho autor“ (Radbruch, G. Rechtsphilosophie. Studie- nausgabe. 2. Aufl., Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 2003, s. 107; citováno dle Hollán- der, P. Filosofie práva. Plzeň : Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2006, s. 85). Tou- to citací Nejvyšší správní soud v žádném pří- padě nechce relativizovat roli zákonodárce: jeho vůle je při vytváření právního pravidla určující. Pouze tím zdůrazňuje fakt, že ideální zákonodárce, který by upravil jasně, srozumi- telně a bezrozporně veškeré právem regulo- vané vztahy, je fikcí. V každodenní realitě jsou soudy (vedeny imperativem zákazu ode- pření spravedlnosti) nuceny vykládat právní normy vyznačující se vágností a neúplností a hledat rozumná řešení tam, kde právní nor- my mičí nebo jsou v ostrém konfliktu. Z těch- to hledisek je zřejmé, že jazykový výklad práv- ní normy „/fje pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e rati- one legis ald.). Mechanická aplikace abstra- hující, resp. neuvědomující si, a to buď úmy- slně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy činí z práva nástroj od- cizení a absurdity“ (viz poprvé nález Ústav- ního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb., též dostupný http;// nalus.usoud.cz). Výklad právní normy by te- dy měl být průnikem a vyvážením jednotli- vých výkladových metod - vedle metody jazy- kové též metody systematické, historické, teleologické, logické, srovnání v právu aj. (srov. rozsudek NSS ze dne 21. 8. 2003, čj.5 A 116/2001-46, č. 20/2003 Sb. NSS; rozsudek NSS ze dne 11. 2. 2004, čj. 7 A 72/2001-53, č. 576/2005 Sb. NSS a dále též rozsudek roz- šířeného senátu NSS ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, č. 792/2006 Sb. NSS). Použití jednotlivých metod výkladu lze legi- timně omezit jen v některých případech. Samotné použití různých metod výkladu právních norem není tedy možné krajskému soudu vytýkat, naopak tento přístup je v sou- časném hypertrofovaném právním řádu ni- koliv pouhou možností, ale nutností. Za ne- přípustný by bylo možné považovat jen takový výklad, který by překročil ústavní limi- ty výkladu, představované zejména právem na spravedlivý proces jakož i dalšími právy a svobodami jednotlivce zakotvenými v Listi- ně základních práv a svobod, a byl by ve sku- tečnosti zjevnou libovůlí soudu. Nejvyšší správní soud však řadou argumentů pode- přený právní názor krajského soudu vyslove- ný v jeho rozsudku za takový výkladový exces nepovažuje (k tomu srov. dále konkrétní po- souzení obou stěžovatelem předložených otázek). 1005 1940 Stěžovatel v této souvislosti namítá, že te- leologický výklad vyžaduje vysoké právní vě- domí a že je pro laiky složitou metodou. K to- mu Ize konstatovat, že stěžovatel je městem - obcí s rozšířenou působností, u nějž lze před- pokládat, že bude vstupovat do velkého množství právních vztahů a že bude rovněž uplatňovat v plné šíři samostatnou a přenese- nou působnost, jak je stanovena v zákoně č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). V takovém případě nelze o laikovi vůbec ho- vořit, neboť uvedený rozsah právních vztahů vyžaduje v právu školené pracovníky případ- ně samostatný právní odbor. Pokud stěžova- tel takové pracovníky nebo odbor nemá (což ale musí mít nutně důsledky na každodenní chod města), pak ani tehdy nelze výklad uči- něný krajským soudem považovat za inter- pretaci neočekávatelnou, ke které se stěžova- tel nemohl dobrat sám: krajský soud vyšel ze zákona o zbraních a z jeho prováděcích před- pisů a ze zákona o obecní policii - tedy z právních předpisů, které je stěžovatel z titu- lu své funkce povinen běžně aplikovat. Stěžovatel nicméně dále vznáší závažný argument o porušení zásady, že nikdo nesmí být orgánem veřejné moci nucen činit, co mu zákon neukládá. Předmětná zásada je obsaže- na v čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a k posouzení její- ho možného porušení je třeba analyzovat podstatu správního deliktu stěžovatele, a te- dy i obě právní otázky, které byly jádrem po- dané žaloby. C Z citovaných ustanovení zákona o zbraních je zřejmé, že zákon v rozhodné do- bě výslovně nestanovil oprávnění držitele zbrojní licence skupiny J k nabývání střeliva do vlastnictví. Tuto mezeru ostatně potvrdil zákonodárce v novele zákona o zbraních pro- vedenou zákonem č. 484/2008 Sb. (bod 67), když oprávnění k nabývání střeliva do vlast- nictví do zákona o zbraních výslovně doplnil. Důvodová zpráva k tomu uvedla, že „/z/ákon o zbraních přesně nedefinuje oprávnění dr- žitelů zbrojní licence příslušných skupin k nabývání vlastnictví a držení střeliva drží- telů, proto se navrhuje doplnit příslušná ustanovení tak, aby bylo zcela zřejmé, že dr- 1006 žitelé zbrojních licencí jsou oprávněni nabý- vat do vlastnictví i střelivo a přenechávat je držitelům příslušných skupin zbrojního prů- kazu k plnění úkolů stanovených ve zbrojní licenci“ (tisk 507/0, digitální repozitář Posla- necké sněmovny Parlamentu České republi- ky, V. volební období, www.psp.cz). Z citace vyplývá, že novela měla deklaratorní povahu - odstraňovala výkladovou pochybnost (srov. „aby bylo zcela zřejmé“), a tedy že oprávnění nabývat do vlastnictví střelivo pro příslušné skupiny zbrojních licencí bylo v zákoně o zbraních implicitně obsaženo. Závěr o tom, že držitel zbrojní licence skupiny J je oprávněn nabývat do vlastnictví a držet pouze zbraně, ale nemůže nabývat a držet střelivo do těchto zbraní, je ostatně již na první pohled problematický a jeho me- chanické uplatňování v praxi může vést k ab- surdním důsledkům a k popření smyslu zmi- ňované zbrojní licence. Tato licence je mimo jiné určena pro města a obce, aby mohly za- bezpečit efektivní fungování svých obecních (městských) policií, což je ostatně žalobcův případ. Podle $ 18 odst. 1 písm. g) zákona o obecní policii je donucovacím prostřed- kem mimo jiné i varovný výstřel ze služební zbraně. Podle $ 20 odst. 1 a 3 téhož zákona je strážník oprávněn za specifikovaných podmí- nek použít zbraň, přičemž zbraní se zde ro- zumí krátká střelná zbraň, jejímž držitelem je podle zvláštního zákona obec (poznámka pod čarou zde odkazuje na zákon o zbra- ních). Z těchto ustanovení jakož i z rozsahu odborných předpokladů a výcviku čekatele a strážníka obecní policie specifikovaném ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 418/2008 Sb., kterou se provádí zákon o obecní policii, vy- plývá vůle zákonodárce umožnit příslušní- kům obecní policie střílet ze služební zbraně v rámci plnění jejich povinností. Bylo by pak nelogické, aby zákonodárce jiným zákonem fakticky znemožňoval toto oprávnění tím, že opomene obci přiznat oprávnění k nabývání střeliva do střelných zbraní, které obec pro účely své obecní policie vlastní. Důsledek do- slovného výkladu zákona o zbraních, tedy že příslušníci obecní policie budou své Často ži- votu nebezpečné povolání vykonávat s nena- bitými zbraněmi, je naprosto mimo realitu a Nejvyšší správní soud pochybuje, že takový výklad byl žalobcovým cílem. Za těchto okol- ností musel krajský soud zkoumat kromě výslovného znění zákona rovněž jeho účel, neboť v opačném případě by sice bylo vyhově- no liteře zákona, ovšem za cenu jeho absolutní praktické nepoužitelnosti. Nešlo přitom o ana- logii, jak mylně tvrdí stěžovatel, tedy že na zá- konem neřešenou skutkovou podstatu se vztáhlo ustanovení zákona řešící skutkovou podstatu podobnou. Zákon o obecní policii neřeší vlastnictví a evidenci zbraní a střeliva; pouze z něj vyplývá, že obecní policie má oprávnění používat střelné zbraně. Z toho lze pak ve spojení se zákonem o zbraních dovodit, že obec (držitel zbrojní licence skupiny J) by měla být oprávněna nabývat střelivo do těchto zbraní do vlastnictví. Zdejší soud proto uzaví- rá, že držitel zbrojní licence skupiny J (stěžo- vatel) byl oprávněn i před novelou provede- nou zákonem č. 484/2008 Sb. nabývat do vlastnictví střelivo do zbraní, které držel. Druhá kasační námitka se týkala povinnos- ti evidence střeliva. Podle $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. zákona o zbraních je držitel zbrojní li- cence povinen vést evidenci zbraní a střeliva, které vlastní, vydaných a přijatých zbraní, Čer- ného prachu, bezdýmného prachu a zápalek, které má u sebe, včetně přehledu o vydaném a přijatém množství, a tuto evidenci uchovávat po dobu 5 leti po ukončení činnosti. Stěžovatel stavěl svoji obranu na tom, že nemohl nabývat střelivo do vlastnictví, a tu- díž mu ani podle zákona o zbraních nevznik- la evidenční povinnost. Tato argumentace má však závažné trhliny. Nejvyšší správní soud předně musí přisvědčit názoru krajské- ho soudu, že vedení evidence střeliva je zá- konnou povinností každého držitele zbrojní licence a vyplývá jak z citovaného $ 39 odst. 1 písm. k) bod 1. zákona o zbraních, tak i z $ 39 odst. 1 písm. d) bod 2. téhož zákona. Podle posledně citovaného ustanovení má držitel li- cence povinnost vydat vnitřní předpis, který stanoví zejména způsob evidence, uložení, výdej a příjem zbraní a střeliva. Dále se však nelze ztotožnit ani s tvrzením stěžovatele, že nemohl nabývat (nenabýval) střelivo do svého vlastnictví. Pokud by se stě- žovatel skutečně striktně držel doslovné in- terpretace zákona o zbraních, nesměl by vů- bec nabývat střelivo, neboť v souladu s takovým výkladem by se nutně jednalo o ab- solutně neplatné právní úkony. Ze správního spisu je nicméně zřejmé, že stěžovatel přes svá tvrzení střelivo vlastnil a nabýval. V prvé řadě se jednalo o 400 ks nábojů 9 mm Luger, které stěžovatel vlastní a které jsou rozdávány po 25 kusech městským strážníkům při ná- stupu do služby a následně vybírány zpět po jejím skončení. Dále ze správního spisu vy- plývá, že městští strážníci absolvovali několi- krát do roka cvičné střelby. Pro účely těchto střeleb sice nakupoval potřebné střelivo veli- tel městské policie (na svůj zbrojní průkaz ať už skupiny D nebo E - viz níže), avšak ná- sledně si kupní cenu za toto střelivo nechával proplácet stěžovatelem. Tímto úkonem vlast- nictví střeliva přešlo na stěžovatele (zákon o zbraních, jak je výše zmíněno, takovému úkonu nebránil), a vznikla mu tak povinnost vést jeho evidenci. Proto nelze hovořit o po- rušení zásady, že nikdo nemůže být nucen či- nit, co zákon neukládá, neboť zákon ukládá evidenční povinnost každému viastníkovi střeliva. Stěžovatel tedy nebyl nucen činit nic, co by mu nevyplývalo ze zákona. Pokud stěžo- vatel tuto evidenci nevedl, a to na základě me- chanické aplikace zákona o zbraních bez při- hlédnutí k jeho smyslu a účelu, pak ani tehdy se nemůže citované zásady dovolávat. Stěžova- telem provedený výklad zákona o zbraních ve- doucí k nesmyslným důsledkům nemůže být bernou mincí pro určení toho, co zákon sta- novuje. K povinnostem vyplývajícím ze zá- konné normy je třeba dospět použitím růz- ných výkladových metod, přičemž pouze výklad respektující účel a cíl právní normy a reflektující logickou provázanost a systema- tiku právního řádu umožňuje poznat povin- nosti a práva z této normy plynoucí. Stěžovatel má pravdu v tom, že každý sub- jekt práva by měl přímo ze znění konkrétní- ho zákona zjistit, jaké povinnosti mu zákon ukládá a jaká práva podle něho má. To nicmé- ně neznamená, že veškerá práva a povinnosti musí být přímo v textu zákona vyjevena. Mo- 1007 1940 hou totiž v něm být obsažena implicitně, ne- bo z něj vystupují ve spojení s jinými zákony (jako v projednávaném případě). Dobrat se smyslu zákona a práv a povinností, které sta- noví, nebývá však tak složité, jak se stěžovatel domnívá. Konkrétně v projednávaném přípa- dě jde o jednoduchou úvahu: jelikož obecní (městská) policie potřebuje k plnění svých funkcí střelné zbraně a střelivo, musí být její zřizovatel (obec, město) oprávněn tyto ko- modity nabývat a vlastnit. Z vlastnictví zbraní a střeliva pak již vyplývá výslovná zákonná povinnost jejich evidence. Tvrdí-li stěžovatel, že zákon ani jeho pro- váděcí předpisy neukládají, co má být přesně o střelivu evidováno, čímž je opětovně poru- šována zmiňovaná zásada, nelze s ním souhla- sit. Předně sám zákon o zbraních v již zmiňo- vaném $ 39 odst. 1 písm. k) výslovně uvádí, že vlastník je povinen vést evidenci zbraní a střeliva včetně přehledu o vydaném a přija- tém množství. Dále je otázka evidence po- drobněji upravena ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 384/2002 Sb., o provedení někte- rých ustanovení zákona o zbraních, konkrét- ně v $ II až 15. Stěžovatel by podle těchto ustanovení měl vést záznamní knihu zbraní a střeliva ($ 11), knihu výdeje a příjmu zbraní a střeliva ($ 13) a knihu o provedených cvič- ných střelbách ($ 14). Z hlediska evidence na- bytí střeliva do vlastnictví je přitom určující zejména záznamní kniha zbraní a střeliva. Po- dle $ 11 odst. 2 vyhlášky musí tato kniha ob- sahovat 4) pořadové číslo zápisu, b) datum nabytí nebo převedení zbraně nebo střeliva, c) údaje o zbrani nebo střelivu, d) osobní údaje fyzické osoby nebo údaje identifikující právnickou osobu, od které držitel zbrojní li- cence zbraň nebo střelivo nabyl, e) osobní údaje fyzické osoby nebo údaje identifikující právnickou osobu, na kterou bylo vlastnictví ke zbrani nebo střelivu převedeno, f) jméno, příjmení a podpis osoby, která provedla zá- pis. V případě údajů o střelivu (písm. c) sice vyhláška ani zákon výslovně neupřesňují, o jaké údaje by se mělo jednat, z povahy věci však plyne, že se musí jednat o taková data, která umožní jednoznačnou identifikaci stře- liva, například jeho druh, ráže a výrobce. Bez 1008 takové identifikace by ostatní evidence týka- jící se množství střeliva, jeho převodů a účast- níků těchto převodů ztrácela smysl. Je nicmé- ně skutečností, že stěžovatel neevidoval o střelivu, které vlastnil, ani ty údaje, jež vý- slovně vyplývají ze zákona o zbraních a z pro- váděcí vyhlášky. V takovém případě o poruše- ní zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nelze hovořit. Spíše na okraj pro dokreslení situace je Nejvyšší správní soud nucen poukázat i na skutečnost, že stěžovatel byl na nutnost evi- dence střeliva upozorněn příslušnými orgá- ny policie při předchozí kontrole (viz proto- kol ze dne 12. 4. 2006, s. 9) a rovněž mu tato povinnost byla na jeho přímý dotaz potvrze- na pracovníky Ministerstva vnitra (srov. e-ma- ilovou komunikaci ze dne 18. 4. 2006 založe- nou ve správním spisu). Ačkoliv si tedy stěžovatel svých povinností musel být vě- dom, na zmiňovaná upozornění nereagoval, evidenci střeliva nezavedl, a proto lze ulože- nou pokutu považovat za přímý důsledek ža- lobcovy nečinnosti. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, uvedené nad rámec kasačních námitek, týkající se ná- kupu nábojů velitelem městské policie stěžo- vatele na zbrojní průkaz skupiny E, pak toto tvrzení (mající oporu ve správním spisu) vy- vrací názor krajského soudu, že velitel nezá- konně nakupoval náboje na zbrojní průkaz skupiny D. Tato skutečnost nicméně nezpů- sobuje nezákonnost rozsudku krajského sou- du, neboť neovlivňuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu, jehož se stěžova- tel dopustil a jenž byl předmětem žaloby. Úvahy krajského soudu zde šly nad rámec vě- ci samé - a ostatně i sám stěžovatel svou ná- mitku uváděl jen na okraj kasační stížnosti. Z těchto důvodů si zdejší soud nevyžádal vy- jádření prodejce zbraní a střeliva označené stěžovatelem jako důkazní prostředek k této otázce, které však soudu nebylo předloženo. Současně Nejvyšší správní soud nijak nepřed- jímá, zda nákup nábojů na zbrojní průkaz skupiny E velitelem městské policie byl sám o sobě zákonný. Tato otázka může být před- mětem samostatného správního řízení a zdej- ší soud v souladu s principem subsidiarity přezkumu správních rozhodnutí a s kon- strukcí kasačního řízení v soudním řádu správním není oprávněn zaujímat závazné právní názory k otázkám, které dosud nebyly ve správním řízení a před krajskými soudy pravomocně vyřešeny. 1941 Územní plánování: územní opatření o stavební uzávěře k $ 97 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), (v tex- tu též „stavební zákon z roku 2006“) Při posuzování otázky, zda při přípravě územního plánu je třeba vydat územní opatření o stavební uzávěře ($ 97 stavebního zákona z roku 2006), tedy při úvaze, zda je toto opatření zapotřebí, protože by mohlo dojít ke ztížení nebo znemožnění využití území podle připravované územní plánovací dokumentace, je nutno vychá- zet z aktuálního stavu této přípravy (z její fáze).
Město Ústí nad Orlicí proti Policii České republiky, Správě Východočeského kraje, In-
mentace má však závažné trhliny. Nejvyšší správní soud předně musí přisvědčit názoru krajského soudu, že vedení evidence střeliva je zákonnou povinností každého držitele zbrojní licence a vyplývá jak z citovaného § 39 odst. 1 písm. k) bod 1 zákona o zbraních, tak i z § 39 odst. 1 písm. d) bod 2 téhož zákona. Podle posledně citovaného ustanovení má držitel licence povinnost vydat vnitřní předpis, který stanoví zejména způsob evidence, uložení, výdej a příjem zbraní a střeliva.
Dále se však nelze ztotožnit ani s tvrzením žalobce, že nemohl nabývat/nenabýval střelivo do svého vlastnictví. Pokud by se žalobce skutečně striktně držel doslovné interpretace zákona o zbraních, nesměl by vůbec nabývat střelivo, neboť v souladu s takovým výkladem by se nutně jednalo o absolutně neplatné právní úkony. Ze správního spisu je nicméně zřejmé, že žalobce přes svá tvrzení střelivo vlastnil a nabýval. V prvé řadě se jednalo o 400 ks nábojů 9 mm Luger, které žalobce vlastní a které jsou rozdávány po 25 kusech městským strážníkům při nástupu do služby a následně vybírány zpět po jejím skončení. Dále ze správního spisu vyplývá, že městští strážníci žalobce absolvovali několikrát do roka cvičné střelby. Pro účely těchto střeleb sice nakupoval potřebné střelivo velitel městské policie žalobce (na svůj zbrojní průkaz ať už skupiny D nebo E – viz níže), avšak následně si kupní cenu za toto střelivo nechával proplácet žalobcem. Tímto úkonem vlastnictví střeliva přešlo na žalobce (zákon o zbraních, jak je výše zmíněno, takovému úkonu nebránil) a vznikla mu tak povinnost vést jeho evidenci. Proto nelze hovořit o porušení zásady, že nikdo nemůže být nucen činit, co zákon neukládá, neboť zákon ukládá evidenční povinnost každému vlastníkovi střeliva. Žalobce tedy nebyl nucen činit nic, co by mu nevyplývalo ze zákona. Pokud žalobce tuto evidenci nevedl, a to na základě mechanické aplikace zákona o zbraních bez přihlédnutí k jeho smyslu a účelu, pak ani tehdy se nemůže citované zásady dovolávat. Žalobcem provedený výklad zákona o zbraních vedoucí k nesmyslným důsledkům nemůže být bernou mincí pro určení toho, co zákon stanovuje. K povinnostem vyplývajícím ze zákonné normy je třeba dospět použitím různých výkladových metod, přičemž pouze výklad respektující účel a cíl právní normy a reflektující logickou provázanost a systematiku právního řádu umožňuje poznat povinnosti a práva z této normy plynoucí.
Žalobce má pravdu v tom, že každý subjekt práva by měl přímo ze znění konkrétního zákona zjistit, jaké povinnosti mu zákon ukládá a jaká práva podle něho má. To nicméně neznamená, že veškerá práva a povinnosti musí být přímo v textu zákona vyjevena. Mohou totiž v něm být obsažena implicitně, nebo z něj vystupují ve spojení s jinými zákony (jako v projednávaném případě). Dobrat se smyslu zákona a práv a povinností, které stanoví, nebývá však tak složité, jak se žalobce domnívá. Konkrétně v projednávaném případě jde o jednoduchou úvahu: jelikož obecní (městská) policie potřebuje k plnění svých funkcí střelné zbraně a střelivo, musí být její zřizovatel (obec, město) oprávněn tyto komodity nabývat a vlastnit. Z vlastnictví zbraní a střeliva pak již vyplývá výslovná zákonná povinnost jejich evidence.
Tvrdí-li žalobce, že zákon ani jeho prováděcí předpisy neukládají, co má být přesně o střelivu evidováno, čímž je opětovně porušována zmiňovaná zásada, nelze s ním souhlasit. Předně sám zákon o zbraních v již zmiňovaném § 39 odst. 1 písm. k) výslovně uvádí, že vlastník je povinen vést evidenci zbraní a střeliva včetně přehledu o vydaném a přijatém množství. Dále je otázka evidence podrobněji upravena ve vyhlášce Ministerstva vnitra č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních, konkrétně v § 11 až 15. Žalobce by podle těchto ustanovení měl vést záznamní knihu zbraní a střeliva (§ 11), knihu výdeje a příjmu zbraní a střeliva (§ 13) a knihu o provedených cvičných střelbách (§ 14). Z hlediska evidence nebytí střeliva do vlastnictví je přitom určující zejména záznamní kniha zbraní a střeliva. Podle § 11 odst. 2 vyhlášky musí tato kniha obsahovat a) pořadové číslo zápisu, b) datum nabytí nebo převedení zbraně nebo střeliva, c) údaje o zbrani nebo střelivu, d) osobní údaje fyzické osoby nebo údaje identifikující právnickou osobu, od které držitel zbrojní licence zbraň nebo střelivo nabyl, e) osobní údaje fyzické osoby nebo údaje identifikující právnickou osobu, na kterou bylo vlastnictví ke zbrani nebo střelivu převedeno, f) jméno, příjmení a podpis osoby, která provedla zápis. V případě údajů o střelivu (písm. c) sice vyhláška ani zákon výslovně neupřesňují, o jaké údaje by se mělo jednat, z povahy věci však plyne, že se musí jednat o taková data, která umožní jednoznačnou identifikaci střeliva, například jeho druh, ráže a výrobce. Bez takové identifikace by ostatní evidence týkající se množství střeliva, jeho převodů a účastníků těchto převodů ztrácela smysl. Je nicméně skutečností, že žalobce neevidoval o střelivu, které vlastnil, ani ty údaje, jež výslovně vyplývají ze zákona o zbraních a z prováděcí vyhlášky. V takovém případě o porušení zásady, že nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, nelze hovořit.
Spíše na okraj pro dokreslení situace je Nejvyšší správní soud nucen poukázat i na skutečnost, že žalobce byl na nutnost evidence střeliva upozorněn příslušnými orgány policie při předchozí kontrole (viz protokol ze dne 12. 4. 2006, str. 9) a rovněž mu tato povinnost byla na jeho přímý dotaz potvrzena pracovníky Ministerstva vnitra (srov. e-mailovou komunikaci ze dne 18. 4. 2006 založenou ve správním spisu). Ačkoliv si tedy žalobce svých povinností musel být vědom, na zmiňovaná upozornění nereagoval, evidenci střeliva nezavedl, a proto lze uloženou pokutu považovat za přímý důsledek žalobcovy nečinnosti.
Pokud jde o tvrzení žalobce uvedené nad rámec kasačních námitek týkající se nákupu nábojů velitelem městské policie žalobce na zbrojní průkaz skupiny E, pak toto tvrzení (mající oporu ve správním spisu) vyvrací názor krajského soudu, že velitel nezákonně nakupoval náboje na zbrojní průkaz skupiny D. Tato skutečnost nicméně nezpůsobuje nezákonnost rozsudku krajského soudu, neboť neovlivňuje naplnění skutkové podstaty správního deliktu, jehož se žalobce dopustil a jenž byl předmětem žaloby. Úvahy krajského soudu zde šly nad rámec věci samé – a ostatně i sám žalobce svou námitku uváděl jen na okraj kasační stížnosti. Z těchto důvodů si zdejší soud nevyžádal vyjádření prodejce zbraní a střeliva označené žalobcem jako důkazní prostředek k této otázce, které však soudu nebylo předloženo. Současně Nejvyšší správní soud nijak nepředjímá, zda nákup nábojů na zbrojní průkaz skupiny E velitelem městské policie byl sám o sobě zákonný. Tato otázka může být předmětem samostatného správního řízení a zdejší soud v souladu s principem subsidiarity přezkumu správních rozhodnutí a s konstrukcí kasačního řízení v soudním řádu správním není oprávněn zaujímat závazné právní názory k otázkám, které dosud nebyly ve správním řízení a před krajskými soudy pravomocně vyřešeny.
Žalobce tedy se svými námitkami neuspěl; Nejvyšší správní soud proto zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovanému pak v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. července 2009
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu