I. Ani z judikaturních závěrů o potřebě zdrženlivosti soudů při přezkumu územně plánovací dokumentace jako aktů územní samosprávy nelze v žádném případě dovodit, že by věcné řešení územně plánovací regulace nepodléhalo účinné soudní kontrole. Zejména tehdy, je-li tvrzeno dotčení na právech garantovaných ústavním pořádkem České republiky (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). II. I „politické“ rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými musí být činěno při naplnění ústavního požadavku zákonnosti, legitimity a proporcionality a při zachování ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy veřejné moci. III. Při posuzování své pravomoci soud nemůže zaměňovat otázky zákonnosti, proporcionality a vhodnosti řešení přijatého v přezkoumávané územně plánovací dokumentaci.
[25] Závěrem stěžovatelé navrhli, aby soud zrušil celý územní plán, a pro případ, že nepřisvědčí jejich názoru, že vymezení zastavěného území je stiženo vadou, která je důvodem pro zrušení celého územního plánu, navrhli, aby soud zrušil územní plán v části, ve které pozemky stěžovatelů nebyly zařazeny do zastavěného území, a v části, ve které byly zařazeny do nezastavěného území – plochy NSpz.
[26] Nejvyšší správní soud je nucen přisvědčit stěžovatelům, že krajský soud zcela opomněl námitky týkající se nezákonnosti vymezení zastavěného území. Stěžovatelé v návrhu snášeli argumenty týkající se kolize textové a grafické části územního plánu a rozporovali též zařazení dalších pozemků do zastavěného území s ohledem na znění § 58 stavebního zákona. Krajský soud však na tato tvrzení vůbec nereagoval, neposoudil tak ani oprávněnost návrhu na zrušení celého územního plánu. Tyto námitky zopakovali stěžovatelé nyní i v kasační stížnosti, neboť se jim na ně od krajského soudu nedostalo odpovědi.
[27] Vzhledem ke stěžejní povaze uvedené námitky již tato vada zakládá důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu.
[28] Stěžovatelé v kasační stížnosti dále upozornili, že krajský soud se konkrétně nevyjádřil ani k jejich výtkám týkajícím se nezákonného zařazení dotčených pozemků do ploch s funkčním využitím NSpz.
[29] I této námitce musel Nejvyšší správní soud přisvědčit.
[30] Krajský soud se vyjádřil ke kvalitě a rozsahu rozhodnutí o námitkách stěžovatelů, jež zrekapituloval a shledal, že není nepřezkoumatelné. Za nepřezkoumatelné nepovažoval ani samotné odůvodnění územního plánu, neboť odpůrce dle jeho názoru dostatečně vysvětlil, z jakých důvodů zvolil danou regulaci.
[31] Krajský soud však nijak nereflektoval námitky, které stěžovatelé vznášeli vůči věcnému posouzení sporných otázek. V bodě [41] svého rozsudku pouze konstatoval, že pokud jde o důvody, pro které byly dotčené pozemky zařazeny do funkční plochy neumožňující jejich zastavění, odkazuje zejména na pasáže obsažené v územním plánu v kapitole 3.1.1, 3.3, a v odůvodnění v kapitole f 2) a g), aniž však jakkoliv zhodnotil jejich opodstatněnost.
[31] Krajský soud však nijak nereflektoval námitky, které stěžovatelé vznášeli vůči věcnému posouzení sporných otázek. V bodě [41] svého rozsudku pouze konstatoval, že pokud jde o důvody, pro které byly dotčené pozemky zařazeny do funkční plochy neumožňující jejich zastavění, odkazuje zejména na pasáže obsažené v územním plánu v kapitole 3.1.1, 3.3, a v odůvodnění v kapitole f 2) a g), aniž však jakkoliv zhodnotil jejich opodstatněnost.
[32] Jediné vlastní hmotněprávní posouzení soud provedl v bodě 42 rozsudku, ve kterém konstatoval, že „[r]elevantními neshledal krajský soud ani skutečnosti zdůrazňované navrhovateli při jednání. Skutečnost, že přes dotčené pozemky vede fakticky, nicméně bez právního titulu, cesta k několika dalším objektům, není ohledně problematiky zajištění přístupnosti relevantní. Soud navíc připomíná, že absence přístupové cesty k dotčeným pozemkům nebyla jediným důvodem, proč nebyly zařazeny do zastavitelných ploch. Význam nemá ani navrhovateli namítaná skutečnost, že výhledu na sochu sv. Jana Nepomuckého z dotčených pozemků již v současně době brání stromy. I v této souvislosti krajský soud uvádí, že zmíněná socha nebyla jedinou památkou místního významu, na níž odpůrce v souvislosti se souladem přírodních hodnot se zástavbou tradičního orlickohorského typu odkazoval (viz odůvodnění rozhodnutí o námitce). Stejně tak není relevantní, v jakém procesním stadiu se nachází územní řízení o žádosti navrhovatelů o umístění stavby dvojdomu na dotčených pozemcích. Pro posouzení zákonnosti napadeného územního plánu je podstatné, že bylo účastníky učiněno nesporným, že toto řízení nebylo ke dni účinnosti napadeného územního plánu (a tento stav trvá dosud) pravomocně ukončeno rozhodnutím, kterým by bylo umístění této stavby povoleno.“
[33] Takovéto posouzení však dle Nejvyššího správního soudu z hlediska přezkoumatelnosti nemůže obstát. Krajský soud zcela pominul námitku stěžovatelů týkající se změny stanoviska Agentury ochrany přírody a krajiny – CHKO Orlické Hory, další námitky vypořádal zcela povrchně s odkazem na to, že nejsou relevantní nebo se nejednalo o jediné důvody, pro které odpůrce zařadil plochy do funkčního využití neumožňující zastavění. Stěžovatelé v návrhu a následně znovu v kasační stížnosti tvrdili, že prokázali, že pozemky p. č. XA a XB jsou dopravně napojeny, a rozporovali závěry uvedené v územním plánu. K návrhu přiložili deklaratorní rozhodnutí Obecního úřadu Říčky v Orlických horách ze dne 3. 6. 2014, z nějž vyplývá, že tyto pozemky jsou napojeny na veřejně přístupnou účelovou komunikaci – ÚK 10 ve vlastnictví soukromých osob. Dále tvrdili, že je-li akceptováno dopravní napojení k sousedním pozemkům, musí být akceptováno i ve vztahu k dotčeným pozemkům, které s nimi bezprostředně sousedí. Touto námitkou se krajský soud též nezabýval, reagoval pouze na tvrzení stěžovatelů z ústního jednání týkající se cesty, která vede přes dotčené pozemky k dalším objektům.
[34] Jak již kasační soud konstatoval v úvodu, povinností soudu v odůvodnění rozsudku je vysvětlit, proč nepovažuje námitky stěžovatelů za důvodné. Pouhé odmítnutí námitek jako nedůvodných neobstojí.
[34] Jak již kasační soud konstatoval v úvodu, povinností soudu v odůvodnění rozsudku je vysvětlit, proč nepovažuje námitky stěžovatelů za důvodné. Pouhé odmítnutí námitek jako nedůvodných neobstojí.
[35] Zejména za situace, kdy v předchozím územním plánu byly pozemky stěžovatelů vymezeny jako zastavitelné s funkcí pro bydlení a je tedy zřejmé, že stěžovatelům novým funkčním zařazením jejich pozemků mohla vzniknout citelná újma, je na místě, aby se krajský soud pečlivě vypořádal s námitkami, které stěžovatelé v návrhu vznesli. Nelze se spokojit s pouhým odkazem na odůvodnění územního plánu, případně rozhodnutí o námitkách, neboť právě závěry v nich uvedené stěžovatelé svými námitkami napadají.
[36] Ve světle výše uvedeného proto nemůže obstát závěr krajského soudu, že v napadeném územním plánu neshledal nedostatek důvodů pro volbu dané regulace a že se nejedná ze strany odpůrce o zjevný exces či projev libovůle. Ačkoliv krajský soud konstatoval, že navrhovatelé svými námitkami, které se týkají zařazení jejich pozemků, nepřímo napadají rovněž otázku proporcionality regulace přijaté územním plánem, sám se jí více nezabýval.
[37] Krajský soud správně odkázal na judikaturu, ze které vyplývá, že soud se při hodnocení zákonnosti územně plánovací dokumentace řídí zásadou zdrženlivosti (srov. rozsudek NSS ze dne 24. 10. 2007, čj. 2 Ao 2/2007-73, č. 1462/2008 Sb. NSS). Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je rozhodnutí o distribuci zátěže v rámci určitého území politickou diskrecí zastupitelského orgánu územní samosprávy a je projevem práva na samosprávu daného územního celku. Nepřiměřené zásahy soudní moci do konkrétních odůvodněných a zákonných věcných rozhodnutí územní samosprávy by jistě byly porušením ústavních zásad o dělbě moci (srov. bod 114 rozsudku NSS ze dne 2. 2. 2011, čj. 6 Ao 6/2010-103, č. 2552/2012 Sb. NSS).
[38] Z citované judikatury Nejvyššího správního soudu ani z obdobných závěrů Ústavního soudu, z nichž citovaná judikatura vychází, však nelze v žádném případě dovodit, že by věcné řešení územně plánovací regulace nepodléhalo účinné soudní kontrole. Zcela nepřijatelný je takový závěr zejména tehdy, je-li tvrzeno dotčení na právech garantovaných ústavním pořádkem České republiky (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). I „politické“ rozhodnutí o upřednostnění některých zájmů před jinými musí být činěno při naplnění ústavního požadavku zákonnosti, legitimity a proporcionality a při zachování ochrany základních práv před svévolnými a excesivními zásahy veřejné moci. Při posuzování své pravomoci soud nemůže zaměňovat otázky zákonnosti, proporcionality a vhodnosti řešení přijatého v přezkoumávané územně plánovací dokumentaci.
[39] Úkolem soudu při přezkumu zásahu do práv stěžovatelů je zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2018, čj. 1 As 161/2018-44).
[39] Úkolem soudu při přezkumu zásahu do práv stěžovatelů je zjistit, zda si pořizovatel územního plánu nepočínal zjevně svévolně či diskriminačně, zda úkoly a cíle, které prostřednictvím územního plánu naplňuje, jsou legitimní a zákonné, a zda se v případě omezení vlastnických práv jedná o omezení v nezbytně nutné míře, vedoucí rozumně k zamýšlenému cíli a je činěno nejšetrnějším možným způsobem (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 11. 2018, čj. 1 As 161/2018-44).
[40] To se však v projednávané věci nestalo, jakkoliv krajský soud tvrdí, že ano. A to ačkoliv stěžovatelé uváděli konkrétní důvody, pro něž mají za to, že se o svévoli a nedůvodně odlišné posuzování jejich pozemků od bezprostředně sousedících jednalo. Z toho důvodu musel Nejvyšší správní soud přistoupit ke zrušení rozsudku krajského soudu. V něm se krajský soud přezkoumatelně vypořádá se všemi námitkami uvedenými v návrhu stěžovatelů tak, aby z rozsudku byly zřejmé vlastní úvahy soudu.