k zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zá- konů č. 186/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 586/2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 530/2005 Sb., č. 189/2006 Sb., č. 531/2006 Sb, č. 261/2007 Sb. a č. 305/2008 Sb. L. V případě, že jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustil příslušník bezpečnostních sborů, projedná jako přestupek místně příslušný obecní úřad na- místo toho, aby je projednal příslušný služební funkcionář v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je výsledné rozhodnutí obecního úřadu nicotné, protože jej vydal absolutně věcně nepříslušný správní orgán. II. Jestliže správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který vydal nicotné roz- hodnutí, toto rozhodnutí zruší či změní v přezkumném řízení podle $ 94 a násl. správního řádu z roku 2004 namísto toho, aby prohlásil jeho nicotnost, zatíží své rozhodnutí vadou, které jej činí rovněž nicotným. Je totiž z povahy věci vyloučené, aby správní orgán změnil či zrušil neexistující rozhodnutí.
k zákonu č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zá- konů č. 186/2004 Sb., č. 436/2004 Sb., č. 586/2004 Sb., č. 626/2004 Sb., č. 169/2005 Sb., č. 253/2005 Sb., č. 413/2005 Sb., č. 530/2005 Sb., č. 189/2006 Sb., č. 531/2006 Sb, č. 261/2007 Sb. a č. 305/2008 Sb. L. V případě, že jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustil příslušník bezpečnostních sborů, projedná jako přestupek místně příslušný obecní úřad na- místo toho, aby je projednal příslušný služební funkcionář v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, je výsledné rozhodnutí obecního úřadu nicotné, protože jej vydal absolutně věcně nepříslušný správní orgán. II. Jestliže správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který vydal nicotné roz- hodnutí, toto rozhodnutí zruší či změní v přezkumném řízení podle $ 94 a násl. správního řádu z roku 2004 namísto toho, aby prohlásil jeho nicotnost, zatíží své rozhodnutí vadou, které jej činí rovněž nicotným. Je totiž z povahy věci vyloučené, aby správní orgán změnil či zrušil neexistující rozhodnutí.
xx C.) [12]Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž nelze rozhodnu- tí vydané správním orgánem, který k jeho vy- dání vůbec nebyl věcně příslušný, podrobit přezkumu podle $ 94 a násl. správního řádu, ale je nutno prohlásit jeho nicotnost. Městský soud k tomu uvedl, že nicotnost rozhodnutí správního orgánu lze prohlásit pouze v řád- ném správním řízení. S tímto právním názo- rem však nelze souhlasit. Podle $ 78 odst. 1 správního řádu se nicotnost „zjišťuje a pro- hlašuje z moci úřední, a to kdykoliv“. Syste- matickému zařazení uvedeného ustanovení do hlavy VI správního řádu upravující průběh řízení v prvním stupni přitom nelze přiznávat takové důsledky, jak činí městský soud. Tím by byl popřen smysl institutu nicotnosti. Ni- cotnost správního rozhodnutí totiž označuje stav, kdy správní akt vydaný správním orgá- nem není v důsledku určité závažné vady vů- bec správním aktem, ale je paaktem, který ne- ní způsobilý vyvolat žádné právní následky. Nulitní (tj. nicotný) správní akt nikoho práv- ně nezavazuje. Nicotnost nemůže být zhoje- na ani uplynutím času, na rozdíl od nezákon- nosti či věcné nesprávnosti [srov. např. Vedral, J. Správní řád. Komentář. BOVA PO- LYGON : Praha, 2006, s. 450 a násl.; k po- drobnému vymezení pojmu nicotnost správ- ního aktu a k odkazům na další relevantní judikaturu a literaturu viz zejména rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, čj. 6 A 76/2001-96, č. 793/2006 Sb. NSS, a ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS]. [13] Nicotnost je tedy nutno nahlížet jako podstatně závažnější vadu správního rozhod- nutí, než je např. nezákonnost, kterou přitom správní orgány mohou napravit i po skonče- ní řádného správního řízení (v rámci pře- zkumného řízení). Bylo by tak dost absurdní, kdyby takovou možnost neměly v případě ni- cotnosti. Ostatně soudní řád správní výslov- ně povinuje soudy vyslovit nicotnost, a to i z moci úřední (viz $ 76 odst. 2 s. ř. s.). Správ- ní orgán, který by např. zahájil přezkumné ří- zení a v jeho průběhu by dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je nicotné, by v případě nemožnosti vyslovit nicotnost byl postaven před neřešitelné dilema, jak toto ří- zení ukončit. Výklad, podle nějž by to byl až správní soud, kdo by v takovém případě mohl v následném soudním řízení prohlásit nicot- nost, by byl v rozporu s jednou ze základních zásad správního řízení, kterou je zásada rych- losti a hospodárnosti, zakotvená v $ 6 správ- ního řádu. Městský soud tedy pochybil, jestli- že konstatoval, že krajský úřad (a následně ani žalovaný) neměli možnost či povinnost zabývat se otázkou, zda je tozhodnutí měst- ského úřadu nicotné. 741 2096 [14] Povinnost zabývat se touto otázkou zároveň měl i samotný městský soud a v pří- padě, že by dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu a žalovaného jsou nicotná, měl na základě $ 76 odst. 2 s. ř. s. jejich nicot- nost vyslovit. Pokud totiž bylo nicotné roz- hodnutí městského úřadu, pak musela být ni- cotná i na něj navazují rozhodnutí správních orgánů. Jak již dříve judikoval Nejvyšší správ- ní soud, pokud je nicotné rozhodnutí správ- ního orgánu prvního stupně, nicotné je i roz- hodnutí správního orgánu druhého stupně, které s ním tvoří jeden celek (viz např. rozsu- dek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, čj. 6 A 26/1995-29, publikován v Soudní ju- dikatuře ve věcech správních pod č. 214/1998, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, čj. 6 A 32/2002-117). Roz- šířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, čj. 8 Afs 78/2006-74, uvedl, že je „nutno vycházet z premisy, že nicotný akt, jako akt nenapra- vitelný, nezhojitelný a díky tomu i neexistu- jící, nelze měnit, a proto je nicotností auto- mařicky stiženo i rozhodnutí o odvolání čí např. o rozkladu, které navazuje na nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně“. Uvedené závěry lze bezpochyby při- měřeně vztáhnout také na rozhodnutí vydaná správními orgány v řízení o přezkumu nicot- ného správního aktu podle $ 94 a násl. správ- ního řádu. Z povahy věci je vyloučené, aby správní orgán změnil či zrušil neexistující roz- hodnutí. Pokud tak přesto rozhodnutím vyda- ným v přezkumném řízení učiní, pak musí být toto jeho rozhodnutí rovněž nicotným. [15] Podle judikatury Nejvyššího správní- ho soudu je typickým důvodem nicotnosti rozhodnutí absolutní nedostatek věcné pří- slušnosti na straně správního orgánu, který jej vydal. V nyní posuzovaném případě je zjevné, že primární rozhodnutí, tj. výše speci- fikované rozhodnutí městského úřadu ze dne 29. 1. 2009, bylo vydáno absolutně věcně ne- příslušným správním orgánem. Žalobce byl v době rozhodování městského úřadu i v době spáchání posuzovaného jednání příslušníkem Hasičského záchranného sboru České republi- ky. Podle $ 10 odst. 1 zákona o přestupcích se 742 jednání, které má znaky přestupku a jehož se dopustili příslušníci bezpečnostních sborů, projedná podle zvláštních zákonů. Takovým zvláštním zákonem je v daném případě zákon č. 361/2003 Sb. Předmětné jednání žalobce tak vůbec nemělo být posuzováno městským úřadem v rámci řízení podle zákona o pře- stupcích, ale příslušným služebním funkcio- nářem v řízení podle $ 186 a násl zákona č. 361/2003 Sb. [16] Nejvyšší správní soud zároveň nepři- svědčil námitkám stěžovatele, podle nějž ze spisového materiálu není zřejmé, že byl pří- slušníkem bezpečnostního sboru. Již v Proto- kolu o nehodě v silničním provozu ze dne 7.9. 2008, který je součástí správního spisu, je totiž uvedeno, že od přítomných zasahují- cích hasičů bylo zjištěno, že účastník doprav- ní nehody (tj. žalobce), je jejich nadřízený, má hodnost plukovník a je ředitelem územní- ho odboru Plzeň (příslušná pasáž protokolu je navíc barevně zvýrazněna). Údaje uvedené v citovaném protokolu, ve spojitosti s výše re- kapitulovaným podnětem HZS Plzeňského kraje a s doplněním odvolání žalobce ze dne 26. 5. 2009 podle Nejvyššího správního soudu představují dostatečný podklad pro konstato- vání, že o skutkovém stavu nemohou být v té- to otázce žádné pochyby. Námitky stěžovate- le, že nebyla dostatečně respektována jeho procesní práva, se tak jeví být ryze účelovými. [17] Lze tak uzavřít, že již rozhodnutí městského úřadu ze dne 29. 1. 2009 je roz- hodnutím nicotným, neboť bylo vydáno ab- solutně věcně nepříslušným správním orgá- nem. Nicotnými jsou také na něj navazující rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23. 3. 2009 a žalovaného ze dne 28. 5. 2009. Městský soud tím, že nevyslovil nicotnost těchto navazují- cích rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. a) a d), tedy nezá- konností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a nepřezkoumatelností spočívají- cí v jiné vadě řízení, která mohla mít za násle- dek nezákonné rozhodnutí o věci samé, [18] Nejvyšší správní soud zároveň kom statuje, že nepřehlédl doplnění žaloby ze dne 26. 5. 2009, podle nějž byl žalobce propuštěn ředitelem HZS Plzeňského kraje ze služební- ho poměru ke dni 31. 5. 2009. Podle $ 10 odst. 2 zákona o přestupcích se přitom jedná- ní, které má znaky přestupku, jehož se do- pustil příslušník bezpečnostního sboru, pro- jedná jako přestupek, pokud jeho pachatel vaného ustanovení (tedy příslušníkem bezpeč- nostního sboru). Nejvyšší správní soud si tak je vědom jisté „akademičnosti“ svého rozhodnu- tí, avšak v situaci, kdy dospěl k závěru o nicot- nosti posuzovaných rozhodnutí správních or- gánů, nemohl postupovat jiným způsobem. přestal být osobou uvedenou v odstavci 1 cito- Správní řízení: pořizování zvukového záznamu v průběhu ústního jednání; pořádková opatření k čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky k $ 45 odst. 2 správního řádu (č. 71/1967 Sb.)» 2x Správní řád z roku 1967 nezakazoval účastníku správního řízení pořídit si zvukový záznam průběhu ústního jednání. Pořizování zvukových záznamů ústního jednání to- tiž nijak neupravoval ani ve vztahu ke správnímu orgánu, ani ve vztahu k účastníkům řízení či jiným zúčastněným osobám. To však neznamenalo, že pro nedostatek právní úpravy bylo takové jednání účastníka řízení bez dalšího nepřípustné, respektive zaká- záno (čl. 2 odst. 4 Ústavy). Jen v pořizování zvukového záznamu výpovědi svědka v průběhu ústního jednání účastníkem správního řízení, k němuž svědek nedal sou- hlas, nelze bez dalšího spatřovat rušení pořádku jednání hrubým způsobem ve smys- lu $ 45 odst. 2 správního řádu z roku 1967 odůvodňující vykázání účastníka správního řízení z místa jednání a pokračování v jednání v jeho nepřítomnosti.
Ing. Michal N. proti Ministerstvu dopravy - odboru provozu silničních vozidel o přísluš- nost správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce.
[6] Městský soud poté dne 18. 2. 2010 zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, ž posouzení podnětu HZS Plzeňského kraje bylo toliko posouzením věci ve smyslu § 95 odst. 1 správního řádu, tedy předběžným posouzením toho, zda městský úřad rozhodl v rozporu se zákonem. Krajský úřad tak mohl provést zkrácené přezkumné řízení. Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, podle níž v případě, že bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno skutečně za situace, kdy správní orgán nebyl k jeho vydání věcně příslušný, pak na takový skutkový stav dopadá úprava správního řádu o nicotnosti rozhodnutí a nelze použít ustanovení o přezkumu rozhodnutí v přezkumném řízení. K tomu městský soud poukázal na skutečnost, že nicotnost rozhodnutí je upravena v § 77 a § 78 správního řádu, tedy v jeho Hlavě VI, která upravuje průběh řízení v prvním stupni. Z toho dovodil, že o nicotnosti rozhodnutí může správní orgán rozhodnout pouze v „řádném správním řízení“, nikoli v řízení podle Hlavy IX správního řádu, upravující přezkumné řízení.
[7] Proti rozsudku městského soudu brojil žalobce kasační stížností. V té nejprve namítl, že v přezkumném řízení nelze měnit či doplňovat skutková zjištění a správní orgán je tak vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil správní orgán, který vydal přezkoumávané rozhodnutí. V daném případě přezkoumávající správní orgán doplnil skutková zjištění, a to provedením důkazu listinou, tedy podnětem HZS Plzeňského kraje, obsahujícím tvrzení o tom, že stěžovatel je příslušníkem bezpečnostního sboru. Toto skutkové zjištění však nemůže představovat předběžné posouzení věci podle § 95 správního řádu. Ze spisového materiálu totiž porušení právního předpisu zjevné není. Krajský úřad tedy neměl provádět přezkumné řízení, které je omezeno toliko na otázky právního posouzení. Namísto toho měl provést obnovu řízení z moci úřední.
[8] Stěžovatel dále uvedl, že správní orgány obou stupňů prostupovaly v rozporu s § 98 správního řádu. Toto ustanovení upravuje zkrácené přezkumné řízení, které může správní orgán provést, jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu. Dokazování se při něm neprovádí. V daném případě však ze spisového materiálu není zjevné, že by stěžovatel podléhal zvláštní kázeňské pravomoci nebo že by byl příslušníkem bezpečnostního sboru, což ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí i krajský úřad. Důkazem o tom, že stěžovatel je příslušníkem bezpečnostního sboru, je až sdělení hasičského záchranného sboru. Pokud však správní orgán nesmí provádět dokazování ve zkráceném přezkumném řízení, pak nesměl provést důkaz ani touto listinou a vzít takto zjištěnou skutečnost za podklad pro své rozhodnutí. Pokud správní orgán dokazování prováděl, měl umožnit stěžovateli uplatnit jeho procesní práva, zejména právo vyjádřit se k provedenému důkazu. Nesprávným postupem tak krajský úřad zkrátil stěžovatele na jeho právech.
[8] Stěžovatel dále uvedl, že správní orgány obou stupňů prostupovaly v rozporu s § 98 správního řádu. Toto ustanovení upravuje zkrácené přezkumné řízení, které může správní orgán provést, jestliže je porušení právního předpisu zjevné ze spisového materiálu. Dokazování se při něm neprovádí. V daném případě však ze spisového materiálu není zjevné, že by stěžovatel podléhal zvláštní kázeňské pravomoci nebo že by byl příslušníkem bezpečnostního sboru, což ostatně konstatoval ve svém rozhodnutí i krajský úřad. Důkazem o tom, že stěžovatel je příslušníkem bezpečnostního sboru, je až sdělení hasičského záchranného sboru. Pokud však správní orgán nesmí provádět dokazování ve zkráceném přezkumném řízení, pak nesměl provést důkaz ani touto listinou a vzít takto zjištěnou skutečnost za podklad pro své rozhodnutí. Pokud správní orgán dokazování prováděl, měl umožnit stěžovateli uplatnit jeho procesní práva, zejména právo vyjádřit se k provedenému důkazu. Nesprávným postupem tak krajský úřad zkrátil stěžovatele na jeho právech.
[9] Stěžovatel konečně také namítl, že pokud bylo přezkoumávané rozhodnutí vydáno skutečně za situace, kdy správní orgán nebyl k jeho vydání vůbec věcně příslušný, pak na takový skutkový stav dopadá úprava správního řádu o nicotnosti rozhodnutí a nelze použít ustanovení o přezkumu rozhodnutí v přezkumném řízení.
[10] Žalovaný nevyužil svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
II.
[11] Kasační stížnost je důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle níž nelze rozhodnutí vydané správním orgánem, který k jeho vydání vůbec nebyl věcně příslušný, podrobit přezkumu podle § 94 a násl. správního řádu, ale je nutno prohlásit jeho nicotnost. Městský soud k tomu uvedl, že nicotnost rozhodnutí správního orgánu lze prohlásit pouze v řádném správním řízení. S tímto právním názorem však nelze souhlasit. Podle § 78 odst. 1 správního řádu se nicotnost „zjišťuje a prohlašuje z moci úřední, a to kdykoliv.“ Systematickému zařazení uvedeného ustanovení do hlavy správního řádu upravující průběh řízení v prvním stupni přitom nelze přiznávat takové důsledky, jak činí městský soud. Tím by byl popřen smysl institutu nicotnosti. Nicotnost správního rozhodnutí totiž označuje stav, kdy správní akt vydaný správním orgánem není v důsledku určité závažné vady vůbec správním aktem, ale je paaktem, který není způsobilý vyvolat žádné právní následky. Nulitní (tj. nicotný) správní akt nikoho právně nezavazuje. Nicotnost nemůže být zhojena ani uplynutím času, na rozdíl od nezákonnosti či věcné nesprávnosti [srov. např. Vedral, J. 2006. Správní řád. Komentář. Praha: BOVA POLYGON, str. 450 a násl.: k podrobnému vymezení pojmu nicotnost správního aktu a k odkazům na další relevantní judikaturu a literaturu viz zejména rozsudky rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 - 96, Sb. NSS 793/2006, a ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, Sb. NSS 1629/2008 (všechna zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz)].
[13] Nicotnost je tedy nutno nahlížet jako podstatně závažnější vadu správního rozhodnutí, než je např. nezákonnost, kterou přitom správní orgány mohou napravit i po skončení řádného správního řízení (v rámci přezkumného řízení). Bylo by tak dost absurdní, kdyby takovou možnost neměly v případě nicotnosti. Ostatně soudní řád správní výslovně povinuje soudy vyslovit nicotnost, a to i z moci úřední [viz § 76 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“)]. Správní orgán, který by např. zahájil přezkumné řízení a v jeho průběhu by dospěl k závěru, že přezkoumávané rozhodnutí je nicotné, by v případě nemožnosti vyslovit nicotnost byl postaven před neřešitelné dilema, jak toto řízení ukončit. Výklad, podle nějž by to byl až správní soud, kdo by v takovém případě mohl v následném soudním řízení prohlásit nicotnost, by byl v rozporu s jednou ze základních zásad správního řízení, kterou je zásada rychlosti a hospodárnosti, zakotvená v § 6 správního řádu. Městský soud tedy pochybil, jestliže konstatoval, že krajský úřad (a následně ani žalovaný) neměli možnost či povinnost zabývat se otázkou, zda je rozhodnutí městského úřadu nicotné.
[14] Povinnost zabývat se touto otázkou zároveň měl i samotný městský soud a v případě, že by dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu a žalovaného jsou nicotná, měl na základě § 76 odst. 2 s. ř. s. jejich nicotnost vyslovit. Pokud totiž bylo nicotné rozhodnutí městského úřadu, pak musela být nicotná i na něj navazují rozhodnutí správních orgánů. Jak již dříve judikoval Nejvyšší správní soud, pokud je nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, nicotné je i rozhodnutí správního orgánu druhého stupně, které s ním tvoří jeden celek (viz např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 12. 1997, č. j. 6 A 26/95
29, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2004, č. j. 6 A 32/2002 - 117). Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu k tomu v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 - 74, uvedl, že je „nutno vycházet z premisy, že nicotný akt, jako akt nenapravitelný, nezhojitelný a díky tomu i neexistující, nelze měnit, a proto je nicotností automaticky stiženo i rozhodnutí o odvolání či např. o rozkladu, které navazuje na nicotné rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.“ Uvedené závěry lze bezpochyby přiměřeně vztáhnout také na rozhodnutí vydaná správními orgány v řízení o přezkumu nicotného správního aktu podle § 94 a násl. správního řádu. Z povahy věci je vyloučené, aby správní orgán změnil či zrušil neexistující rozhodnutí. Pokud tak přesto rozhodnutím vydaným v přezkumném řízení učiní, pak musí být toto jeho rozhodnutí rovněž nicotným.
[15] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je typickým důvodem nicotnosti rozhodnutí absolutní nedostatek věcné příslušnosti na straně správního orgánu, který jej vydal. V nyní posuzovaném případě je zjevné, že primární rozhodnutí, tj. výše specifikované rozhodnutí městského úřadu z 29. 1. 2009, bylo vydáno absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Žalobce byl v době rozhodování městského úřadu i v době spáchání posuzovaného jednání příslušníkem Hasičského záchranného sboru České republiky. Podle § 10 odst. 1 zákona o přestupcích se jednání, které má znaky přestupku a jehož se dopustili příslušníci bezpečnostních sborů, projedná podle zvláštních zákonů. Takovým zvláštním zákonem je v daném případě zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů. Předmětné jednání žalobce tak vůbec nemělo být posuzováno městským úřadem v rámci řízení podle zákona o přestupcích, ale příslušným služebním funkcionářem v řízení podle § 186 a násl. zákona č. 361/2003 Sb.
[16] Nejvyšší správní soud zároveň nepřisvědčil námitkám stěžovatele, podle nějž ze spisového materiálu není zřejmé, že byl příslušníkem bezpečnostního sboru. Již v Protokolu o nehodě v silničním provozu ze dne 7. 9. 2008, který je součástí správního spisu, je totiž uvedeno, že od přítomných zasahujících hasičů bylo zjištěno, že účastník dopravní nehody (tj. žalobce), je jejich nadřízený, má hodnost plukovník a je ředitelem územního odboru Plzeň (příslušná pasáž protokolu je navíc barevně zvýrazněna). Údaje uvedené v citovaném protokolu, ve spojitosti s výše rekapitulovaným podnětem HZS Plzeňského kraje (viz bod [4] výše) a s doplněním odvolání žalobce ze dne 26. 5. 2009 (viz bod [5] výše) podle Nejvyššího správního soudu představují dostatečný podklad pro konstatování, že o skutkovém stavu nemohou být v této otázce žádné pochyby. Námitky stěžovatele, že nebyly dostatečně respektovány jeho procesní práva, se tak jeví být ryze účelovými.
[17] Lze tak uzavřít, že již rozhodnutí městského úřadu z 29. 1. 2009 je rozhodnutím nicotným, neboť bylo vydáno absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Nicotnými jsou také na něj navazující rozhodnutí krajského úřadu ze dne 23. 3. 2009 a žalovaného ze dne 28. 5. 2009. Městský soud tím, že nevyslovil nicotnost těchto navazujících rozhodnutí, zatížil své rozhodnutí vadou ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) a d), tedy nezákonností spočívající v nesprávném posouzení právní otázky a nepřezkoumatelností spočívající v jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
[18] Nejvyšší správní soud zároveň konstatuje, že nepřehlédl doplnění žaloby ze dne 26. 5. 2009, podle nějž byl žalobce propuštěn ředitelem HZS Plzeňského kraje ze služebního poměru ke dni 31. 5. 2009. Podle § 10 odst. 2 zákona o přestupcích se přitom jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustil příslušník bezpečnostního sboru, projedná jako přestupek, pokud jeho pachatel přestal být osobou uvedenou v odstavci 1 citovaného ustanovení (tedy příslušníkem bezpečnostního sboru). Nejvyšší správní soud si tak je vědom jisté „akademičnosti“ svého rozhodnutí, avšak v situaci, kdy dospěl k závěru o nicotnosti posuzovaných rozhodnutí správních orgánů, nemohl postupovat jiným způsobem.
III.
[19] S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského soudu podle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění tohoto rozsudku. Městský soud tedy vysloví nicotnost předmětných rozhodnutí krajského úřadu a žalovaného a vrátí věc krajskému úřadu k novému posouzení podnětu HZS Plzeňského kraje ze dne 4. 3. 2009. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu