1 As 398/2020

1 As 398/2020- 31 - text

 1 As 398/2020 - 34 pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: R. T., zastoupeného JUDr. Martinem Bohuslavem, advokátem se sídlem Italská 2581/67, Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 10. 2020, č. j. 57 A 15/2020 44,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.

III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.

[1] Žalobce dne 10. 12. 2018 podal k Městskému úřadu Písek, odboru výstavby a územního plánování a památkové péče (dále též „orgán územního plánování“), žádost o závazné stanovisko podle § 96b zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), k záměru umístění vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), na pozemcích p. č. X/A a X/B v k. ú. S. K..

[2] Orgán územního plánování vydal dne 29. 1. 2019 závazné stanovisko č. j. MUPI/2019/04861, v němž uvedl, že záměr je nepřípustný, neboť dotčené území jeho umístění neumožňuje. Závazné stanovisko bylo na žádost žalobce následně přezkoumáno Krajským úřadem Jihočeského kraje, který je opětovným závazným stanoviskem ze dne 21. 1. 2020, č. j. KUCJK150208/2019, potvrdil.

[3] V návaznosti na závazné stanovisko Městský úřad Písek jako správní orgán prvního stupně vydal dne 30. 10. 2019 rozhodnutí č. j. výst/321/729020/0/2019/Čž, kterým zamítl žalobcovu žádost o umístění stavby Stavba vodního díla podle § 55 odst. 1 písm. g) z. č. 254/2001 Sb., v platném znění, na pozemku p. č. X/A k. ú. S. K. a k umístění ploch koryt vodních toků na p. č. X/A a X/B v k. ú. S. K. (dále též „stavba“ či „záměr“) na pozemcích p. č. X/A a A/B v k. ú. S. K. z důvodu nepřípustnosti záměru, jež byla konstatována v závazném stanovisku.

[4] Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 13. 11. 2019 odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 2. 2020, č. j. KUJCK 16506/2020, zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. II. Posouzení věci krajským soudem

[5] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích jako nedůvodnou zamítl.

[6] Krajský soud konstatoval, že záměr měl být situován na pozemcích zahrnutých v územním plánu Kestřany, účinném ode dne 11. 6. 2010, jako součást stávající plochy zemědělské – orná půda v nezastavěném území obce. Tyto pozemky se nachází v nadregionálním biocentru NBC 37 „Řežabinec“. Žalobcův záměr lze podřadit pod kategorii vymezenou § 18 odst. 5 stavebního zákona jako stavba (zařízení či jiné opatření) pro vodní hospodářství. Ze žalobcovy žádosti je zřejmé, že se jedná nejen o stavbu k využití a transformaci vodní energie vody, ale rovněž o stavbu vodního koryta odvádějícího vodu zpět do řeky.

[7] Územní plán na příslušných plochách připouští, a to ve výjimečných případech, nezbytně nutné liniové stavby dopravní a technické infrastruktury při co nejmenším zásahu do biocentra a narušení jeho funkčnosti. Tyto atributy žalobcem vymezený záměr nesplňuje. Územní plán dále vylučuje, a to výslovně, umisťování staveb, resp. vylučuje všechny rušivé činnosti, vyjma těch, které jsou zaneseny do přípustného či podmíněného využití. Skutečnost, že v územním plánu není specifikováno, umístění jakých konkrétních staveb je vyloučeno, nasvědčuje tomu, že jsou takto dotčeny veškeré stavby. Bylo li cílem územního plánu vyloučit umístění jakékoli stavby (s ohledem na existenci biocentra), a to třeba i stavby připuštěné posléze výjimkou formulovanou novelou § 18 odst. 5 stavebního zákona, postrádalo by smyslu, aby takto vyjádřená vůle byla ještě konkretizována výčtem takových staveb. Z tohoto důvodu je žalobcův záměr pro nesoulad s územně plánovací dokumentací nepřípustný. Územní plán obsahuje výčet nepřípustných způsobů využití dotčeného území, jímž je mj. výslovně vyloučeno umisťování staveb, tj. i staveb sloužících k využití a transformaci vodní energie.

III. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[8] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní („s. ř. s.“).

[9] Stěžovatel namítá, že meritorní posouzení jeho záměru mu bylo vlivem nezákonného závazného stanoviska upřeno. Klíčovou otázkou i v případě závazného stanoviska byla skutečnost, zda je umístění záměru v územním plánu případně vyloučeno způsobem předpokládaným v § 18 odst. 5 stavebního zákona. Při vyloučení staveb podle tohoto ustanovení je při pořizování územně plánovací dokumentace nezbytné posoudit jejich soulad s charakterem území a porovnat případný veřejný zájem (v případě stěžovatelova záměru veřejný zájem na využívání energie z obnovitelných zdrojů) s veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území. K tomu však v daném případě nedošlo.

[10] Vyloučení umisťování staveb v územním plánu Kestřany je pouhou parafrází obecného zákonného režimu nezastavěného území. Nejedná se tak o požadovanou výslovnost vyloučení, kterou rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017 38, označil za jedinou podmínku vyloučení umisťování staveb podle § 18 odst. 5 stavebního zákona. K naplnění této podmínky měl přitom orgán územního plánování jako pořizovatel územního plánu dostatek času od nabytí účinnosti příslušných novelizací stavebního zákona. Pořizovatel tak však neučinil. Krajský soud na jedné straně uvádí, že „není specifikováno, umístění jakých konkrétních staveb je územním plánem vyloučeno“ a na straně druhé právě takový způsob v předchozí větě bodu 28 rozsudku označuje za výslovný způsob vyloučení umisťování. Takový výklad je nejen chybný, ale především vnitřně rozporný. Podle stěžovatele je konkretizace výčtem staveb nezbytná. Právě výjimka formulovaná novelou § 18 odst. 5 stavebního zákona stanovila, že oproti předchozímu režimu existují stavby, které za určitých podmínek nenaruší charakter nezastavěného území. Existence biocentra nemusí sama o sobě vylučovat umístění některých staveb. V územním plánu je proto nezbytné výslovně uvést, které stavby podle § 18 odst. 5 stavebního zákona jsou vyloučeny z důvodu veřejného zájmu na ochraně biocentra. Vyloučení konkrétních staveb je přitom běžným jevem u jiných územních plánů. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na územní plány obcí Slabčice a Varvažov.

[11] Stěžovatel se dále ohrazuje proti bodu 32 rozsudku, v němž krajský soud označuje tvrzení stěžovatele týkající se poskytnuté informace ze strany zaměstnance městského úřadu za nepravdivé. Samotná skutečnost, že závěry rozhodnutí žalovaného neodpovídají informacím poskytnutým v e mailové korespondenci je nezpochybnitelná. Uvádí se v ní: „Konstatujeme tedy, že ÚPD Kestřany výslovně nevylučuje ve veřejném zájmu stavby pro vodní hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v platném znění.“

[12] Krajský soud uvádí, že stěžovatelův záměr nesplňuje určité atributy. Vyjma zřejmé skutečnosti, že záměr není liniovou stavbou dopravní a technické infrastruktury, však nelze určit, jestli by zasahoval do biocentra či narušil jeho funkčnost, či zda je v obecném smyslu záměr v souladu s charakterem nezastavěného území podle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Tuto skutečnost doposud žádný orgán ve vztahu k záměru podrobně neposuzoval. Takové posouzení je předmětem územního řízení, ve kterém však provedeno nebylo. V souladu se shora citovaným rozsudkem čtvrtého senátu Nejvyššího správního soudu je to především stavební úřad, který musí posoudit uvedené aspekty záměru z pohledu ustanovení § 18 stavebního zákona, a nikoli orgán územního plánování. Závazné stanovisko však i přes tvrzení krajského soudu žádné úvahy (zejména o konkrétním vlivu záměru na biocentrum) neobsahuje a pouze poukazuje na (nesporný) význam biocentra. Stěžovatel proto trvá na tvrzení, že postup orgánu územního plánování je nepřezkoumatelný.

[13] Žalovaný se ke kasační stížnosti zvlášť nevyjádřil a odkázal na vyjádření k žalobě, na odůvodnění svého rozhodnutí a na obsah předložených správních spisů. Rozsudek krajského soudu žalovaný shledává v souladu se zákonem a s jeho závěry se ztotožňuje. Kasační stížnost proto navrhuje zamítnout. IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

[14] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem, a přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[15] Kasační stížnost není důvodná.

[16] Stěžejní pro posouzení projednávané věci je, zda stěžovatelův záměr je souladný s územním plánem či nikoli, resp. zda je umístění stěžovatelova záměru v územním plánu vyloučeno zákonem aprobovaným způsobem.

[17] V projednávané věci není sporu o tom, že záměr měl být situován na pozemcích zahrnutých v územním plánu Kestřany jako součást stávající plochy zemědělské – orná půda v nezastavěném území obce. Současně se jedná o území, které se nachází v nadregionálním biocentru NBC 37 „Řežabinec“.

[18] Podle § 18 odst. 5 stavebního zákona [v] nezastavěném území lze v souladu s jeho charakterem umisťovat stavby, zařízení, a jiná opatření pouze pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství, těžbu nerostů, pro ochranu přírody a krajiny, pro veřejnou dopravní a technickou infrastrukturu, přípojky a účelové komunikace, pro snižování nebezpečí ekologických a přírodních katastrof a pro odstraňování jejich důsledků, a dále taková technická opatření a stavby, které zlepší podmínky jeho využití pro účely rekreace a cestovního ruchu, například cyklistické stezky, hygienická zařízení, ekologická a informační centra; doplňková funkce bydlení či pobytové rekreace není u uvedených staveb přípustná. Uvedené stavby, zařízení a jiná opatření včetně staveb, které s nimi bezprostředně souvisejí včetně oplocení, lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje (podtržení doplněno soudem).

[19] Ve věci není ani sporu o tom, že stěžovatelův záměr lze podřadit pod kategorii vymezenou v citovaném ustanovení stavebního zákona jako stavba (zařízení či jiné opatření) pro vodní hospodářství. Jedná se nejen o stavbu k využití a transformaci vodní energie, ale rovněž o stavbu vodního koryta odvádějícího vodu zpět do řeky.

[20] Územní plán Kestřany v předmětných plochách podmíněně připouští, a to ve výjimečných případech, nezbytně nutné liniové stavby dopravní a technické infrastruktury při co nejmenším zásahu do biocentra a narušení jeho funkčnosti. Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že tyto atributy stěžovatelem vymezený záměr nesplňuje. Tuto skutečnost ostatně stěžovatel ve své kasační stížnosti ani nijak nerozporuje, neboť sám uvádí, že jeho záměr není liniovou stavbou dopravní a technické infrastruktury, což označuje za zřejmou skutečnost.

[21] Územní plán dále výslovně nepřipouští „jakékoli změny funkčního využití, které by znemožnily či ohrozily funkčnost biocenter, nebo územní ochranu ploch navrhovaných k začlenění do nich, rušivé činnosti, jako je umisťování staveb, odvodňování pozemků, apod., mimo činnosti přípustné a podmíněné“ (podtržení doplněno soudem). Nejvyšší správní soud v této souvislosti neshledává žádný vnitřní rozpor v argumentaci krajského soudu, který na jedné straně uvedl, že zde není specifikováno, umístění jakých konkrétních staveb je územním plánem vyloučeno, a na druhé straně právě takový způsob v rozsudku označil za výslovný způsob vyloučení umisťování ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Jak vyplývá z citované pasáže, územní plán vylučuje, a to výslovně, umisťování staveb, resp. vylučuje všechny rušivé činnosti, vyjma těch, které jsou zaneseny do přípustného či podmíněného využití. Stěžovatelův záměr není stavbou, která by byla zanesena do přípustného či podmíněného využití (viz bod [20] výše). Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že zde není specifikováno, umístění jakých konkrétních staveb je územním plánem vyloučeno, nasvědčuje tomu, že jsou takto dotčeny veškeré stavby. Bylo li cílem územního plánu vyloučit s ohledem na existenci biocentra umístění jakékoli stavby, a to třeba i stavby připuštěné posléze výjimkou formulovanou § 18 odst. 5 stavebního zákona, postrádalo by smyslu, aby takto vyjádřená vůle byla ještě konkretizována výčtem takových staveb. Není pochyb o tom, že stěžovatelův záměr je stavbou, z tohoto důvodu byl pro nesoulad s územně plánovací dokumentací shledán nepřípustným.

[22] Jak poukázal již krajský soud, tento závěr neodporuje ani stěžovatelem odkazovanému rozsudku ze dne 31. 1. 2018, č. j. 4 As 234/2017 38. Nejvyšší správní soud v této věci uvedl, že možnost „umisťovat v nezastavěném území záměry uvedené v § 18 odst. 5 stavebního zákona z roku 2006 bez jejich vymezení v územně plánovací dokumentaci je třeba chápat jako výjimku z jinak přísné ochrany nezastavěného území. Stavební úřad musí při rozhodování o umístění záměru mj. uvážit, zda konkrétní záměr nenaruší charakter území a zda zájem na jeho umístění v navržené podobě převáží nad veřejným zájmem na ochraně nezastavěného území a přírodních a dalších hodnot uvedených v § 18 odst. 4 stavebního zákona“. Nejvyšší správní soud rovněž uvedl, že z § 18 odst. 5 stavebního zákona „vyplývá, že v nezastavěném území lze umisťovat taxativně vyjmenované kategorie staveb, zařízení a jiných opatření, pokud jsou v souladu s jeho charakterem. Poslední věta tohoto ustanovení uvedené pravidlo dále kvalifikuje tak, že dotčené záměry lze v nezastavěném území umisťovat v případech, kdy je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje“. Nejvyšší správní soud k tomu doplnil, „že aby záměry uvedené v tomto ustanovení nebylo možné v nezastavěném území umisťovat, musí je územně plánovací dokumentace vyloučit výslovně. […] To platí zejména tehdy, pokud územní plán zároveň obsahuje výčet nepřípustných způsobů využití dotčeného území, jako je tomu v posuzovaném případě“.

[23] Krajský soud správně konstatoval, že v projednávané věci k takovému vyloučení došlo, neboť územní plán obsahuje výčet nepřípustných způsobů využití dotčeného území, jímž je mj. výslovně vyloučeno umisťování staveb, tj. i staveb sloužících k využití a transformaci vodní energie. Toto omezení je obsaženo v územním plánu přesto, že v době jeho přijetí § 18 odst. 5 stavebního zákona neobsahoval konkretizaci daného ustanovení stanovující, že uvedené stavby lze v nezastavěném území umisťovat v případech, pokud je územně plánovací dokumentace z důvodu veřejného zájmu výslovně nevylučuje. Z tohoto důvodu nebylo rovněž nutné iniciovat změnu územního plánu, neboť formulace v něm obsažená již umisťování staveb zákonem aprobovaným způsobem vylučuje. Jak bylo uvedeno shora, stěžovatelův záměr sice spadá coby stavba vodního hospodářství mezi výjimky vymezené v § 18 odst. 5 stavebního zákona, nicméně územní plán umístění takového záměru (s ohledem na existenci nadregionálního biocentra Řežabinec) výslovně vylučuje.

[24] Stěžovatel dále namítá, že orgán územního plánování, resp. stavební úřad, dostatečně neposoudil a nepoměřil dotčené veřejné zájmy. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že zamítavé stanovisko orgánu územního plánování, jakož i rozhodnutí stavebního úřadu, bylo založeno především na skutečnosti, že záměr není v souladu s územním plánem Kestřany (územní plán jej vylučuje), a je tudíž nepřípustný. Orgán územního plánování při poměřování veřejných zájmů dospěl na základě úvahy k závěru, že prioritním úkolem a cílem ochrany je ochrana přírody a krajiny, která zároveň zabezpečí ochranu zemědělského půdního fondu. Výslovně upřednostnil zájmy ochrany přírody a krajiny deklarované vymezením nadregionálního systému biocentra Řežabinec nad ostatní veřejné zájmy. Nejvyšší správní soud proto neshledal důvod k pochybnostem o přezkoumatelnosti závazného stanoviska, ze kterého následně v souladu se zákonem vycházel stavební úřad.

[25] Ani námitku, že závěry rozhodnutí žalovaného neodpovídají informacím poskytnutým stěžovateli v e mailové korespondenci mezi stěžovatelem a zaměstnancem orgánu územního plánování ze dne 15. 7. 2019, Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou. Tato korespondence nemohla stěžovateli založit žádné legitimní očekávání ohledně toho, jakým způsobem bude v jeho věci rozhodnuto. Stěžovatel z ní nadto v kasační stížnosti cituje jen jednu větu, kterou však vytrhuje z jejího kontextu. Z uvedené korespondence plyne, že stěžovatel byl příslušným zaměstnancem upozorněn, že jeho žádost o informaci nebyla podána zákonem stanoveným způsobem. Současně byl vyrozuměn, že informace kterou požaduje, tedy dotaz na názor, resp. budoucí rozhodnutí správního orgánu, mu nemůže být poskytnuta, neboť takový postup odporuje zákonu o svobodném přístupu k informacím. Následně je v přípisu uvedeno, že územní plán stanoví podmínky využití nezastavěného území stanovením přípustného, podmíněně přípustného a nepřípustného využití ploch. V obecné rovině je pak učiněna stěžovatelem citovaná věta, tj. že územní plán Kestřany výslovně nevylučuje ve veřejném zájmu stavby pro vodní hospodářství ve smyslu § 18 odst. 5 stavebního zákona. Závěrem e mailové korespondence byl však stěžovatel současně informován, že v příslušné lokalitě jsou podmínky zpřísněny vzhledem k existenci biocentra, resp. že územní plán Kestřany umisťování staveb, tedy ani staveb sloužících k využití a transformaci vody, nepřipouští. Ačkoliv tedy není pochyb o tom, že e mailová korespondence není v rozporu s rozhodnutím žalovaného, Nejvyšší správní soud současně konstatuje, že se nejedná ani o informaci ve smyslu zákona o svobodném přístupu k informacím, a nebyla ani podkladem pro napadené rozhodnutí žalovaného. V. Závěr a náklady řízení

[26] Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.

[27] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. dubna 2022

JUDr. Josef Baxa předseda senátu