ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 217/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb. Povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu ($ 78b odst. 3 zákona č. 325/ 1999 Sb., o azylu) není povinností „něco osobně vykonat“ ve smyslu $ 42 odst. 2 s. ř. s., která by byla založena rozhodnutím o kasační stížnosti. Rozhodnutí o kasační stížnosti proto nemusí být doručováno účastníku řízení (cizinci), nýbrž postačí, pokud je doručeno jeho zástupci ($ 42 odst. 2 s. ř. s.).
ké republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 217/2002 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 165/2006 Sb. Povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu ($ 78b odst. 3 zákona č. 325/ 1999 Sb., o azylu) není povinností „něco osobně vykonat“ ve smyslu $ 42 odst. 2 s. ř. s., která by byla založena rozhodnutím o kasační stížnosti. Rozhodnutí o kasační stížnosti proto nemusí být doručováno účastníku řízení (cizinci), nýbrž postačí, pokud je doručeno jeho zástupci ($ 42 odst. 2 s. ř. s.).
[13] Zásadní je v nyní projednávaném pří- padě otázka, zda má být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost v azylo- vých věcech doručováno nejen zástupci stě- Žovatele, ale i stěžovateli samotnému, pokud tento v době rozhodování o kasační stížnosti pobývá na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území podle $ 78b zákona o azylu. Stěžovatel dovozuje povinnost soudu doru- čovat v takovém případě rozhodnutí o kasač- ní stížnosti stěžovateli z $ 78b odst. 3 zákona o azylu ve spojení s $ 42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „[m]lá-i účastník nebo osoba zůčast- něná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vyko- nat, doručí se i jim“. Zákon o azylu v $ 78b odst. 3 stanoví, že „[p]llatnost víza za účelem strpění pobytu zaniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo vycestováním z území. Policie vyznačí zánik platnosti víza za účelem strpění poby- tu uděleného cizinci a udělí mu výjezdní pří- kaz s platností nejdéle na dobu I měsíce. Ci- zinec je povinen se za účelem vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu dostavit na policii bez zbytečné- ho odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti“ (zvýraznění provedl soud). Stěžo- vatel z těchto ustanovení vyvozuje, že povin- nost podle $ 78b odst. 3 zákona o azylu spadá pod pojem povinnosti něco osobně vykonat ve smyslu $ 42 odst. 2 s. ř. s., a proto mělo být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ve vě- ci udělení mezinárodní ochrany doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli sa- motnému. S takovým výkladem se zdejší soud nemůže ztotožnit. [14] Ustanovení $ 42 odst. 2 s. ř. s. věty druhé stanoví zvláštní pravidlo pro doručo- vání v případě, že má účastník povinnost ně- co osobně vykonat. K výkladu pojmu úkonu, který má účastník osobně vykonat zaujal Nej- vyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, čj. 2 Afs 187/2004- 69, č. 726/2005 Sb. NSS) shodně s Nejvyšším soudem (srov. rozhodnutí ze dne:8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99, č. 1/2001 Sb. NS) ná- zor, že těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jed- nání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, ne- může, právě proto, že je charakterizován oso- bou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod ta- kovým jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vy- dání určité věci apod. Stejně tak lze dle názo- ru kasačního soudu pod tímto pojmem rozu- mět i povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza ve smyslu $ 78b odst. 3 zákona o azylu. [15] Je však třeba mít na paměti, že se mu- sí vždy jednat o úkon, který má účastník vy- konat v rámci probíhajícího řízení, přičemž uložení povinnosti takový úkon provést musí být obsaženo v písemnosti, o jejíž doručování podle $ 42 odst. 2 s. ř. s. se jedná. [16] Dovozuje-li tedy stěžovatel, že usne- sení NSS nemělo být doručováno pouze jeho zástupci, ale i jemu samotnému, muselo by toto usnesení naplňovat výše uvedené tři ku- mulativní znaky - ukládat povinnost, jež je úzce navázána na osobu stěžovatele a jež má být provedena v rámci probíhajícího říze- ní. Dle názoru kasačního soudu nelze tyto tři znaky v usnesení NSS identifikovat. Shodně s krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením o odmítnutí kasační stíž- nosti pro nepřijatelnost bylo ukončeno říze- ní o kasační stížnosti. Toto usnesení nebylo v žádném případě rozhodnutím, které by ukládalo stěžovateli povinnost něco osobně vykonat v rámci řízení před Nejvyšším správ- ním soudem (jak ostatně shodně uvádí i sám stěžovatel v nyní projednávané kasační stíž- nosti), a proto nemohlo být podrobeno reži- mu doručování stanovenému v $ 42 odst. 2 s. ř. s. větě druhé. : [17] Povinnost stěžovatele něco osobně vykonat totiž nevyplývala z předmětného usnesení NSS, nýbrž přímo že zákona, a to z $ 78b zákoná o azylu, který ukládá povin- nost dostavit se k vyznačení skončení platnos- ti víza. Navíc tento úkon, k jehož provedení byl žalobce ze zákona povinen, nevykonával v rámci řízení o kasační stížnosti proti roz- hodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, nýbrž v řízení o správním vyhoštění podle zá- kona o pobytu cizinců. Proto, ačkoli zde exis- tovala povinnost stěžovatele něco osobně vy- konat, nebyly ani v tomto případě naplněny výše uvedené tři kumulativní znaky. [18] -Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že předmětné usnesení Nejvyššího správního soudu mělo být doručováno pou- ze zástupci stěžovatele, k čemuž také došlo, a usnesení proto nabylo právní moci dne 2. 7. 2008. Z toho také vyplývá, že byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění podle $ 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že bylo doručeno sdělení o zahájení ří- zení o správním vyhoštění a existovalo pravo- mocné rozhodnutí o správním vyhoštění, 1017 2422 v jehož rámci marně uplynuly lhůty pro vycestování. [19] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, že nelze souhlasit s názorem krajského soudu, podle něhož nepřísluší správním orgánům zkoumat, zda je rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti pravomocné, či nikoli Nejvyšší správní soud se naopak s tímto názorem kraj- ského soudu ztotožňuje. Správní orgán vy- chází z presumpce správnosti doložky právní moci vyznačené na předmětném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a není jeho po- vinností zkoumat ex offo správnost údajů v doložce obsažených. K prověřování, zda rozhodnutí soudu skutečně nabylo právní moci, by mohl přistoupit až k námitce účast- níka správního řízení. Ze správního spisu ovšem neplyne, že by jakékoli podání stěžo- vatele směřovalo k popření správnosti dolož- ky právní moci. Nepřípadným je i tvrzení stě- žovatele, že se o usnesení NSS dozvěděl, až když bylo vydáno rozhodnutí 0 zajištění stě- žovatele. Předmětné usnesení bylo řádně do- ručeno jeho zástupci, jehož prostřednictvím měl možnost se s ním seznámit. Skutečnost, že zástupce stěžovatele svého klienta z jaké- hokoli důvodu s usnesením neseznámil, ne- lze přičítat k tíži správního orgánu. [20] Krajský soud tedy posoudil otázku způsobu doručování a nabytí právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu čj. 4 Azs 22/2008-70 správně, a proto Nejvyšší správní soud musí v nyní projednávaném případě ka- sační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. 2422 Zaměstnanost: povinnost oznámit práci cizinců k $ 536 a násl. obchodního zákoníku k $ 3 odst. 2, 6 87 odst. 1 a $ 98 a) - e) a j) - m) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve zně- ní zákonů č. 428/2005 Sb. a č. 161/2006 Sb.» : Smlouva o dílo uzavřená podle $ 536 a násl. obchodního zákoníku není smlou- vou o vyslání k výkonu práce dle $ 87 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanos- ti. Objednatele díla proto nestíhá povinnost oznámit jako zaměstnavatel práci cizin- ců [občanů EU dle $ 3 odst. 2 citovaného zákona nebo cizinců dle $ 98 a)-e)aj)- m) téhož zákona] příslušnému úřadu práce.
Xuan T. T. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství Jihomoravského kraje, Odboru cizinecké policie, o zajištění za účelem správního vyhoštění, o kasační stížnosti
[6] Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že správním orgánům nepříslušelo zkoumat, zda rozhodnutí kasačního soudu v azylové věci je pravomocné či nikoli. Stěžovatel nerozumí argumentaci krajského soudu v tom, že pro správní orgán je podstatný den právní moci vyznačený na rozhodnutí a pokud se stěžovatel domnívá, že tomu tak není, měl učinit příslušné právní kroky. Stěžovatel namítá, že jiné kroky než podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu učinit nemohl, neboť se o existenci předmětného usnesení Nejvyššího správního soudu dozvěděl až ve chvíli, kdy správní orgán vydal rozhodnutí o zajištění.
[7] Žalovaný se dle svého vyjádření ke kasační stížnosti s argumentací stěžovatele neztotožňuje. Žalovaný se domnívá, že klíčová je skutečnost, kdy, resp. zda vůbec, uplynula doba k vycestování z území České republiky stanovená stěžovateli v rozhodnutí o správním vyhoštění ze dne 21. 3. 2006, které nabylo právní moci v den vydání. V tomto rozhodnutí byla doba pro vycestování vázána na propuštění stěžovatele ze zajištění a modifikována jeho případným vynětím z působnosti zákona o pobytu cizinců pro některý z důvodů podle § 2 tohoto zákona. Stěžovatel byl ze zajištění propuštěn dne 27. 3. 2006, třicetidenní lhůta pro vycestování tedy počala běžet dne 28. 3. 2006 a uplynula dne 27. 4. 2006. Po celou tuto dobu podléhal stěžovatel působnosti zákona o pobytu cizinců (žádný z důvodů podle § 2 tohoto zákona se na něj nevztahoval, neboť žádost o mezinárodní ochranu podal až 15. 12. 2006). Žalovaný proto považuje námitku nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu o zajištění stěžovatele z důvodu nenaplnění podmínek podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců za neoprávněnou.
[8] Okolnost, zda usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70, nabylo právní moci či nikoli, má vliv pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, ne však na lhůtu k vycestování z území České republiky, která v době podání žádosti o mezinárodní ochranu již marně uplynula. Žalovaný pro úplnost doplnil, že mu jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat, komu a jakým způsobem má Nejvyšší správní soud oznamovat svá rozhodnutí. Správní orgán, ostatně jako vždy, vycházel z doložky právní moci, ze které je zřejmé, že usnesení NSS se stalo pravomocným dne 2. 7. 2008, čímž se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo opět vykonatelným a bylo možné přikročit k jeho realizaci.
III. Okolnosti případu
[8] Okolnost, zda usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70, nabylo právní moci či nikoli, má vliv pouze na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění, ne však na lhůtu k vycestování z území České republiky, která v době podání žádosti o mezinárodní ochranu již marně uplynula. Žalovaný pro úplnost doplnil, že mu jako správnímu orgánu nepřísluší přezkoumávat, komu a jakým způsobem má Nejvyšší správní soud oznamovat svá rozhodnutí. Správní orgán, ostatně jako vždy, vycházel z doložky právní moci, ze které je zřejmé, že usnesení NSS se stalo pravomocným dne 2. 7. 2008, čímž se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo opět vykonatelným a bylo možné přikročit k jeho realizaci.
III. Okolnosti případu
[9] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu následující relevantní skutečnosti: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Odbor pátrání a kontroly pobytu Plzeň, rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006, č. j. SCPP-178/PL-OKP-4-SŘ-2005, uložila stěžovateli správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti 3 roky. Současně v rozhodnutí stanovila dobu k vycestování 30 dnů ode dne ukončení zajištění s modifikací pro případ, že by byl stěžovatel vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona. Za takové situace by doba k vycestování počala běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Z vyjádření správního orgánu k žalobě vyplývá, že stěžovateli bylo v průběhu této lhůty k vycestování uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území s platností do 12. 12. 2006 (ze správního spisu však tato tvrzení nelze ověřit). Stěžovatel v poslední den této lhůty projevil úmysl požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany, čímž byl vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo dočasně nevykonatelným. Řízení o udělení mezinárodní ochrany dospělo až do fáze projednání před Nejvyšším správním soudem, který usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70 (dále také „usnesení NSS“), kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany odmítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 7. 2008.
[9] Nejvyšší správní soud zjistil ze správního a soudního spisu následující relevantní skutečnosti: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Plzeň, Odbor pátrání a kontroly pobytu Plzeň, rozhodnutím ze dne 21. 3. 2006, č. j. SCPP-178/PL-OKP-4-SŘ-2005, uložila stěžovateli správní vyhoštění z území České republiky s dobou platnosti 3 roky. Současně v rozhodnutí stanovila dobu k vycestování 30 dnů ode dne ukončení zajištění s modifikací pro případ, že by byl stěžovatel vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců z důvodu uvedeného v § 2 tohoto zákona. Za takové situace by doba k vycestování počala běžet ode dne odpadnutí tohoto důvodu. Z vyjádření správního orgánu k žalobě vyplývá, že stěžovateli bylo v průběhu této lhůty k vycestování uděleno vízum k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území s platností do 12. 12. 2006 (ze správního spisu však tato tvrzení nelze ověřit). Stěžovatel v poslední den této lhůty projevil úmysl požádat o poskytnutí mezinárodní ochrany, čímž byl vyňat z působnosti zákona o pobytu cizinců a rozhodnutí o správním vyhoštění se tak stalo dočasně nevykonatelným. Řízení o udělení mezinárodní ochrany dospělo až do fáze projednání před Nejvyšším správním soudem, který usnesením ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70 (dále také „usnesení NSS“), kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany odmítl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 2. 7. 2008.
[10] Dne 4. 8. 2008 se stěžovatel dostavil na Inspektorát cizinecké policie Brno, oddělení povolování pobytu. Oznámením ze dne 5. 8. 2008, č. j. CPBR-9164-13/ČJ-2008-61PB-SV, bylo zahájeno správní řízení ve věci správního vyhoštění stěžovatele. Rozhodnutím ze stejného dne, č. j. CPBR-9164-21/ČJ-2008-61PB-SV, rozhodl správní orgán podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců o zajištění stěžovatele za účelem správního vyhoštění. Správní orgán v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že ke dni nabytí právní moci usnesení o odmítnutí kasační stížnosti zanikla v souladu s § 78b odst. 3 zákona o azylu platnost víza vydaného stěžovateli za účelem strpění pobytu s původní platností do 16. 8. 2008. Doplnil, že podle stejného ustanovení měl povinnost do 15 dnů od nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti dostavit se na policii za účelem vyznačení zániku platnosti víza. Správní orgán dovodil, že existují důvody pro zajištění stěžovatele, neboť tento nerespektoval rozhodnutí o správním vyhoštění a zdržoval se na území republiky od 2. 7. 2008 bez platného víza, ač k tomu nebyl oprávněn. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel bránil žalobou u krajského soudu, jež ji zamítl. Proti zamítavému rozsudku brojil stěžovatel kasační stížností, jejíž projednání je předmětem tohoto řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně uplatňuje námitky podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy namítá nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem. Obsahově námitky, jejichž rozsahem a důvody je kasační soud vázán, tomuto určení odpovídají.
[12] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[13] Zásadní je v nyní projednávaném případě otázka, zda má být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost v azylových věcech doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému, pokud tento v době rozhodování o kasační stížnosti pobývá na území České republiky na základě víza k pobytu nad 90 dní za účelem strpění pobytu na území podle § 78b zákona o azylu. Stěžovatel dovozuje povinnost soudu doručovat v takovém případě rozhodnutí o kasační stížnosti stěžovateli z ustanovení § 78b odst. 3 zákona o azylu ve spojení s § 42 odst. 2 s. ř. s., podle něhož „má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Má-li však účastník nebo osoba zúčastněná na řízení něco osobně vykonat, doručí se i jim“. Zákon o azylu v § 78b odst. 3 stanoví, že „platnost víza za účelem strpění pobytu zaniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti nebo vycestováním z území. Policie vyznačí zánik platnosti víza za účelem strpění pobytu uděleného cizinci a udělí mu výjezdní příkaz s platností nejdéle na dobu 1 měsíce. Cizinec je povinen se za účelem vyznačení zániku platnosti víza za účelem strpění pobytu dostavit na policii bez zbytečného odkladu nejpozději do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o kasační stížnosti“ (zvýraznění provedl soud). Stěžovatel z těchto ustanovení vyvozuje, že povinnost podle § 78b odst. 3 zákona o azylu spadá po pojem povinnosti něco osobně vykonat ve smyslu § 42 odst. 2 s. ř. s., a proto mělo být usnesení o odmítnutí kasační stížnosti ve věci udělení mezinárodní ochrany doručováno nejen zástupci stěžovatele, ale i stěžovateli samotnému. S takovým výkladem se zdejší soud nemůže ztotožnit.
[14] Ustanovení § 42 odst. 2 s. ř. s., věta druhá stanoví zvláštní pravidlo pro doručování v případě, že má účastník povinnost něco osobně vykonat. K výkladu pojmu úkonu, který má účastník osobně vykonat zaujal Nejvyšší správní soud (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 2 Afs 187/2004 – 69) shodně s Nejvyšším soudem (srov. rozhodnutí ze dne 8. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1949/99) názor, že těmito úkony lze rozumět jen takové, kdy konkrétní jednání nemůže učinit nikdo jiný než účastník samotný, tedy jde o tzv. jednání nezastupitelné, charakteristické svým osobním prvkem, který se upíná právě a jen na osobu jednajícího, a to tak, že jiná osoba, odlišná od konkrétního účastníka řízení, nemůže, právě proto, že je charakterizován osobou jednajícího, takový úkon vykonat. Pod takovým jednáním si lze v praxi představit např. výslech účastníka, strpění ohledání, vydání určité věci, apod. Stejně tak lze dle názoru kasačního soudu pod tímto pojmem rozumět i povinnost dostavit se k vyznačení zániku platnosti víza ve smyslu § 78b odst. 3 zákona o azylu.
[15] Je však třeba mít na paměti, že se musí vždy jednat o úkon, který má účastník vykonat v rámci probíhajícího řízení, přičemž uložení povinnosti takový úkon provést musí být obsaženo v písemnosti, o jejíž doručování podle § 42 odst. 2 s. ř. s. se jedná.
[16] Dovozuje-li tedy stěžovatel, že nemělo být usnesení NSS doručováno pouze jeho zástupci, ale i jemu samotnému, muselo by toto usnesení naplňovat výše uvedené tři kumulativní znaky – ukládat povinnost, jež je úzce navázána na osobu stěžovatele a má být provedena v rámci probíhajícího řízení. Dle názoru kasačního soudu nelze tyto tři znaky v usnesení NSS identifikovat. Shodně s krajským soudem Nejvyšší správní soud uvádí, že usnesením o odmítnutí kasační stížnosti pro nepřijatelnost bylo ukončeno řízení o kasační stížnosti. Toto usnesení nebylo v žádném případě rozhodnutím, které by ukládalo stěžovateli povinnost něco osobně vykonat v rámci řízení před Nejvyšším správním soudem (jak ostatně shodně uvádí i sám stěžovatel v nyní projednávané kasační stížnosti), a proto nemohlo být podrobeno režimu doručování stanovenému v § 42 odst. 2 s. ř. s. větě druhé.
[17] Povinnost stěžovatele něco osobně vykonat totiž nevyplývala z předmětného usnesení NSS, nýbrž přímo ze zákona, a to z ustanovení § 78b zákona o azylu, který ukládá povinnost dostavit se k vyznačení skončení platnosti víza. Navíc tento úkon, k jehož provedení byl žalobce ze zákona povinen, nevykonával v rámci řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany, nýbrž v řízení o správním vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Proto, ačkoli zde existovala povinnost stěžovatele něco osobně vykonat, nebyly ani v tomto případě naplněny výše uvedené tři kumulativní znaky.
[18] Na základě výše uvedeného lze tedy uzavřít, že předmětné usnesení Nejvyššího správního soudu mělo být doručováno pouze zástupci stěžovatele, k čemuž také došlo a usnesení proto nabylo právní moci dne 2. 7. 2008. Z toho také vyplývá, že byly naplněny podmínky pro vydání rozhodnutí o zajištění podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, tedy že bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění a existovalo pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění, v jehož rámci marně uplynuly lhůty pro vycestování.
[19] Nedůvodná je i námitka stěžovatele, že nelze souhlasit s názorem krajského soudu, podle něhož nepřísluší správním orgánům zkoumat, zda je rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti pravomocné či nikoli. Nejvyšší správní soud se naopak s tímto názorem krajského soudu ztotožňuje. Správní orgán vychází z presumpce správnosti doložky právní moci vyznačené na předmětném rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a není jeho povinností zkoumat ex offo správnost údajů v doložce obsažených. K prověřování, zda rozhodnutí soudu skutečně nabylo právní moci by mohl přistoupit až k námitce účastníka správního řízení. Ze správního spisu ovšem neplyne, že by jakékoli podání stěžovatele směřovalo k popření správnosti doložky právní moci. Nepřípadným je i tvrzení stěžovatele, že se o usnesení NSS dozvěděl, až když bylo vydáno rozhodnutí o zajištění stěžovatele. Předmětně usnesení bylo řádně doručeno jeho zástupci, jehož prostřednictvím měl možnost se s ním seznámit. Skutečnost, že zástupce stěžovatele svého klienta z jakéhokoli důvodu s usnesením neseznámil, nelze přičítat k tíži správního orgánu.
[20] Krajský soud tedy posoudil otázku způsobu doručování a nabytí právní moci usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Azs 22/2008 – 70, správně, a proto Nejvyšší správní soud musí v nyní projednávaném případě kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
V. Závěr
[21] Nejvyšší správní soud shledal námitku stěžovatele nedůvodnou. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§ 110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[22] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu