Žádost o informaci, v níž se žadatel domáhá poskytnutí jmenného seznamu
osob, kterým bylo mimořádně uděleno státní občanství České republiky z důvodu,
že Ministerstvo vnitra shledalo, že udělení státního občanství těmto osobám by bylo
významným přínosem pro Českou republiku [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1993 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství], nelze odmítnout s poukazem na ochranu osobních údajů dotčených osob (dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Poskytnutí takové informace
je v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
možné i bez souhlasu dotčených osob.
Žádost o informaci, v níž se žadatel domáhá poskytnutí jmenného seznamu
osob, kterým bylo mimořádně uděleno státní občanství České republiky z důvodu,
že Ministerstvo vnitra shledalo, že udělení státního občanství těmto osobám by bylo
významným přínosem pro Českou republiku [§ 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 40/1993 Sb.,
o nabývání a pozbývání státního občanství], nelze odmítnout s poukazem na ochranu osobních údajů dotčených osob (dle § 15 odst. 1 ve spojení s § 8a zákona
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím). Poskytnutí takové informace
je v souladu s § 5 odst. 2 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů,
možné i bez souhlasu dotčených osob.
26. 7. 2012 zamítl s tím, že požadovaná informace obsahuje osobní údaje, resp. i citlivé
osobní údaje.
Žalobce podal u Městského soudu v Praze
žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014,
čj. 6 A 131/2012-60 jako nedůvodnou zamítl,
byť některé námitky shledal důvodnými.
Městský soud odmítl argumentaci správních
orgánů, která chybně směřovala k tomu, že
jde o novou informaci ve smyslu § 2 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím.
Žalovaný totiž požadovanou informací ve
smyslu § 3 odst. 3 uvedeného zákona nesporně disponuje – nepochybně existuje na nějakém nosiči dat ve vnímatelné podobě zachycený obsah, z něhož je zřejmé, komu a kdy
bylo uděleno státní občanství České republiky za využití § 11 odst. 2 písm. d) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Přestože žalovaný nedisponuje souhrnem těchto
informací v podobě jmenného seznamu, nelze takovou absenci považovat bez dalšího za
neexistující informaci. Žalovaný se ani nevěnoval kritériu „novosti informace“ ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu.
Pro posouzení věci byl ale dle názoru
městského soudu klíčovým pojem „osobní
údaj“ ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého se jedná
o jakoukoliv informaci týkající se určeného
nebo určitelného subjektu údajů. Jméno
a příjmení fyzických osob, které žalobce požadoval, jsou nepochybně informací, která se
fyzické osoby týká. Samotná tato informace
sice zpravidla není jednoznačným identifikátorem, který umožňuje odlišení dotčených
osob ode všech ostatních osob, nicméně
obecná známost osoby vyplývající z její vědecké, společenské, kulturní či sportovní angažovanosti představuje natolik jedinečnou
charakteristiku, že je možné takovou osobu
identifikovat, a propojit tak vzájemně údaj
o její identitě s údajem o jménu a příjmení
a údajem o získání státního občanství. Sám žalobce ostatně v žalobě připustil, že kritérium
významného přínosu pro Českou republiku
zpravidla implikuje obecnou známost takové
osoby, přičemž poukázal na příklady sportovců, kteří jsou jednoznačně identifikovatelní
již jen z odkazovaných mediálních výstupů.
Městský soud proto uzavřel, že v konkrétní
posuzované věci jméno a příjmení osob, o jejichž seznam žalobce požádal, jsou v kombinaci s ostatními identifikačními znaky osobním údajem.
Z hlediska ochrany osobních údajů není
dle městského soudu relevantní argumentace žalobce, že zveřejnění pocty v podobě
udělení státního občanství při prominutí příslušné podmínky nemůže být pro dané osoby
žádnou újmou, případně může být tato újma
zcela nepatrná. Nerespektování podmínek
pro zpracování osobních údajů již samo o sobě, aniž je nutno zkoumat konkrétní další dopad neoprávněného zpracování osobních
údajů do právní sféry jednotlivce, představuje neoprávněný zásah do soukromí. Zájem na
ochraně osobních údajů, jež je výslovně zakotven v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) jako faktor limitující rozsah poskytování informací, nemůže
být převážen ani zájmem na zajištění transparentnosti a předvídatelnosti rozhodování
státní správy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost. Pro posouzení
jádra sporu, tedy otázky, zda lze poskytnout
informaci o jménu a příjmení osob, jimž byla
prominuta podmínka pro získání občanství
z důvodu významného přínosu pro Českou
republiku zejména z hlediska vědeckého,
společenského, kulturního či sportovního,
nebo jestli zde převažuje právo na ochranu
osobních údajů, měl dle názoru stěžovatele
městský soud provést test proporcionality.
Kritérium vhodnosti (první krok testu) bylo
splněno, neboť získání informace nepochybně znamená přesnější pohled na to jak (a zda
vůbec) se možnosti prominutí zákonné podmínky využívá. Takto získané informace mohou sloužit k účelu veřejné kontroly, pro vědecký výzkum nebo
třeba k odhalení
diskriminačních rozdílů v promíjení podmínek. Naplněno bylo i kritérium potřebnosti
(druhý krok), jelikož právní řád v tomto případě nenabízí žádný jiný institut než žádost
dle zákona o svobodném přístupu k informacím. V rámci třetího kroku, kdy je zkoumáno
kritérium poměřování různých principů, měl
městský soud uvážit, zda nepřevažuje v tomto
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
případě právo na informace nad právem na
ochranu soukromí, tj. veřejný zájem nad
možnou újmou způsobenou zveřejněním takovýchto údajů, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů. Městský soud zůstal dle
názoru stěžovatele na půli cesty. I pokud by
jméno a příjmení byly v daném kontextu
osobním údajem, měl soud uvážit, zda v daném případě nepřevažuje právo na informace nad právem na ochranu soukromí, tedy veřejný zájem nad možnou újmou způsobenou
zveřejněním takových údajů.
Podle stěžovatele přitom v daném případě veřejný zájem nad zájmem na ochraně
soukromí převažuje. Poukázal na skutečnost,
že existují osobní údaje, u kterých se judikatura přiklonila k závěru, že převažuje veřejný
zájem na jejich poskytnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, čj. 5 As
64/2008-155, č. 2109/2010 Sb. NSS), podle
kterého soud nařídil poskytnout základní
osobní údaje o osobách, kterým finanční
úřad částečně nebo zcela prominul příslušenství daně dle § 55a zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků*), a výši prominutého příslušenství. Tam, kde stát poskytuje dobrodiní v podobě prominutí zákonných podmínek na základě správního uvážení, má
přednost veřejný zájem na zveřejnění informací o příjemcích takového dobrodiní před
ochranou osobních údajů. V případě běžných žadatelů o státní občanství tak má přednost ochrana jejich soukromí, nicméně u žadatelů, kterým byly prominuty podmínky
z důvodu významného přínosu pro Českou
republiku, má přednost veřejný zájem na zveřejnění takové informace, kvůli riziku protekce a diskriminačního přístupu k promíjení
podmínek.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského
soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [14] Na úvod Nejvyšší správní soud
poznamenává, že právo na informace je základním politickým právem zakotveným na
ústavní úrovni. Mezi klíčové atributy liberálně-demokratického státu patří důsledná implementace nástrojů limitujících různými
způsoby nositele veřejné moci, daná vědomím o její možné zneužitelnosti. Jeden
z těchto nástrojů představuje rovněž kontrola
výkonu veřejné moci ze strany občanů, z čehož plyne imperativ otevřenosti a transparentnosti veřejné správy. Bez toho by tato
kontrola nemohla být efektivně realizována.
Prostředkem, který k naplnění uvedeného
imperativu poskytuje právní řád, je mimo jiné zmíněné právo na informace. Jeho význam zdůraznil již ústavodárce tím, že jej zakotvil v čl. 17 odst. 5 Listiny, přičemž
konkretizaci daného ústavněprávního ustanovení lze nalézt v zákoně o svobodném přístupu k informacím (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2012 zamítl s tím, že požadovaná informace obsahuje osobní údaje, resp. i citlivé
osobní údaje.
Žalobce podal u Městského soudu v Praze
žalobu proti rozhodnutí ministra vnitra, kterou městský soud rozsudkem ze dne 16. 4. 2014,
čj. 6 A 131/2012-60 jako nedůvodnou zamítl,
byť některé námitky shledal důvodnými.
Městský soud odmítl argumentaci správních
orgánů, která chybně směřovala k tomu, že
jde o novou informaci ve smyslu § 2 odst. 4
zákona o svobodném přístupu k informacím.
Žalovaný totiž požadovanou informací ve
smyslu § 3 odst. 3 uvedeného zákona nesporně disponuje – nepochybně existuje na nějakém nosiči dat ve vnímatelné podobě zachycený obsah, z něhož je zřejmé, komu a kdy
bylo uděleno státní občanství České republiky za využití § 11 odst. 2 písm. d) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Přestože žalovaný nedisponuje souhrnem těchto
informací v podobě jmenného seznamu, nelze takovou absenci považovat bez dalšího za
neexistující informaci. Žalovaný se ani nevěnoval kritériu „novosti informace“ ve smyslu
judikatury Nejvyššího správního soudu.
Pro posouzení věci byl ale dle názoru
městského soudu klíčovým pojem „osobní
údaj“ ve smyslu § 4 písm. a) zákona o ochraně osobních údajů, podle kterého se jedná
o jakoukoliv informaci týkající se určeného
nebo určitelného subjektu údajů. Jméno
a příjmení fyzických osob, které žalobce požadoval, jsou nepochybně informací, která se
fyzické osoby týká. Samotná tato informace
sice zpravidla není jednoznačným identifikátorem, který umožňuje odlišení dotčených
osob ode všech ostatních osob, nicméně
obecná známost osoby vyplývající z její vědecké, společenské, kulturní či sportovní angažovanosti představuje natolik jedinečnou
charakteristiku, že je možné takovou osobu
identifikovat, a propojit tak vzájemně údaj
o její identitě s údajem o jménu a příjmení
a údajem o získání státního občanství. Sám žalobce ostatně v žalobě připustil, že kritérium
významného přínosu pro Českou republiku
zpravidla implikuje obecnou známost takové
osoby, přičemž poukázal na příklady sportovců, kteří jsou jednoznačně identifikovatelní
již jen z odkazovaných mediálních výstupů.
Městský soud proto uzavřel, že v konkrétní
posuzované věci jméno a příjmení osob, o jejichž seznam žalobce požádal, jsou v kombinaci s ostatními identifikačními znaky osobním údajem.
Z hlediska ochrany osobních údajů není
dle městského soudu relevantní argumentace žalobce, že zveřejnění pocty v podobě
udělení státního občanství při prominutí příslušné podmínky nemůže být pro dané osoby
žádnou újmou, případně může být tato újma
zcela nepatrná. Nerespektování podmínek
pro zpracování osobních údajů již samo o sobě, aniž je nutno zkoumat konkrétní další dopad neoprávněného zpracování osobních
údajů do právní sféry jednotlivce, představuje neoprávněný zásah do soukromí. Zájem na
ochraně osobních údajů, jež je výslovně zakotven v čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) jako faktor limitující rozsah poskytování informací, nemůže
být převážen ani zájmem na zajištění transparentnosti a předvídatelnosti rozhodování
státní správy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce
(stěžovatel) kasační stížnost. Pro posouzení
jádra sporu, tedy otázky, zda lze poskytnout
informaci o jménu a příjmení osob, jimž byla
prominuta podmínka pro získání občanství
z důvodu významného přínosu pro Českou
republiku zejména z hlediska vědeckého,
společenského, kulturního či sportovního,
nebo jestli zde převažuje právo na ochranu
osobních údajů, měl dle názoru stěžovatele
městský soud provést test proporcionality.
Kritérium vhodnosti (první krok testu) bylo
splněno, neboť získání informace nepochybně znamená přesnější pohled na to jak (a zda
vůbec) se možnosti prominutí zákonné podmínky využívá. Takto získané informace mohou sloužit k účelu veřejné kontroly, pro vědecký výzkum nebo
třeba k odhalení
diskriminačních rozdílů v promíjení podmínek. Naplněno bylo i kritérium potřebnosti
(druhý krok), jelikož právní řád v tomto případě nenabízí žádný jiný institut než žádost
dle zákona o svobodném přístupu k informacím. V rámci třetího kroku, kdy je zkoumáno
kritérium poměřování různých principů, měl
městský soud uvážit, zda nepřevažuje v tomto
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
*) S účinností od 1. 1. 2011 nahrazen zákonem č. 280/2009 Sb., daňovým řádem.
případě právo na informace nad právem na
ochranu soukromí, tj. veřejný zájem nad
možnou újmou způsobenou zveřejněním takovýchto údajů, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů. Městský soud zůstal dle
názoru stěžovatele na půli cesty. I pokud by
jméno a příjmení byly v daném kontextu
osobním údajem, měl soud uvážit, zda v daném případě nepřevažuje právo na informace nad právem na ochranu soukromí, tedy veřejný zájem nad možnou újmou způsobenou
zveřejněním takových údajů.
Podle stěžovatele přitom v daném případě veřejný zájem nad zájmem na ochraně
soukromí převažuje. Poukázal na skutečnost,
že existují osobní údaje, u kterých se judikatura přiklonila k závěru, že převažuje veřejný
zájem na jejich poskytnutí (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2010, čj. 5 As
64/2008-155, č. 2109/2010 Sb. NSS), podle
kterého soud nařídil poskytnout základní
osobní údaje o osobách, kterým finanční
úřad částečně nebo zcela prominul příslušenství daně dle § 55a zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků*), a výši prominutého příslušenství. Tam, kde stát poskytuje dobrodiní v podobě prominutí zákonných podmínek na základě správního uvážení, má
přednost veřejný zájem na zveřejnění informací o příjemcích takového dobrodiní před
ochranou osobních údajů. V případě běžných žadatelů o státní občanství tak má přednost ochrana jejich soukromí, nicméně u žadatelů, kterým byly prominuty podmínky
z důvodu významného přínosu pro Českou
republiku, má přednost veřejný zájem na zveřejnění takové informace, kvůli riziku protekce a diskriminačního přístupu k promíjení
podmínek.
Nejvyšší správní soud rozsudek Městského
soudu v Praze i rozhodnutí žalovaného zrušil
a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [14] Na úvod Nejvyšší správní soud
poznamenává, že právo na informace je základním politickým právem zakotveným na
ústavní úrovni. Mezi klíčové atributy liberálně-demokratického státu patří důsledná implementace nástrojů limitujících různými
způsoby nositele veřejné moci, daná vědomím o její možné zneužitelnosti. Jeden
z těchto nástrojů představuje rovněž kontrola
výkonu veřejné moci ze strany občanů, z čehož plyne imperativ otevřenosti a transparentnosti veřejné správy. Bez toho by tato
kontrola nemohla být efektivně realizována.
Prostředkem, který k naplnění uvedeného
imperativu poskytuje právní řád, je mimo jiné zmíněné právo na informace. Jeho význam zdůraznil již ústavodárce tím, že jej zakotvil v čl. 17 odst. 5 Listiny, přičemž
konkretizaci daného ústavněprávního ustanovení lze nalézt v zákoně o svobodném přístupu k informacím (obdobně viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59).
[15] Jakákoliv omezení přístupu k informacím vztahujícím se k působnosti subjektů
specifikovaných v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím musí být stanovena zákonem a musí jít, ve smyslu čl. 17
odst. 4 Listiny, „o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti“. Obdobně čl. 10 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) hovoří
o podmínkách nebo omezeních, které stanoví
zákon a které jsou „nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti,
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci“. Uvedené limitační klauzule jsou sice stanoveny pro svobodu projevu, ta však zahrnuje rovněž právo vyhledávat informace (dle Listiny), respektive
přijímat
informace (dle dikce Úmluvy).
V souladu s judikaturou Ústavního soudu
(viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne
7. 5. 2009, čj. 1 As 29/2009-59).
[15] Jakákoliv omezení přístupu k informacím vztahujícím se k působnosti subjektů
specifikovaných v § 2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím musí být stanovena zákonem a musí jít, ve smyslu čl. 17
odst. 4 Listiny, „o opatření v demokratické
společnosti nezbytná pro ochranu práv
a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví
a mravnosti“. Obdobně čl. 10 odst. 2 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod
(č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) hovoří
o podmínkách nebo omezeních, které stanoví
zákon a které jsou „nezbytné v demokratické
společnosti v zájmu národní bezpečnosti,
územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti,
předcházení nepokojům a zločinnosti,
ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority
a nestrannosti soudní moci“. Uvedené limitační klauzule jsou sice stanoveny pro svobodu projevu, ta však zahrnuje rovněž právo vyhledávat informace (dle Listiny), respektive
přijímat
informace (dle dikce Úmluvy).
V souladu s judikaturou Ústavního soudu
(viz např. nález pléna Ústavního soudu ze dne
30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/2010, č. 123/2010 Sb.)
i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ze dne 14. 4. 2009, Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, stížnost č. 37374/05,
a ze dne 26. 5. 2009, Kenedi proti Maďarsku,
stížnost č. 31475/05) je tedy nutno tyto limitační klauzule vztáhnout rovněž na právo na
informace, tj. na aktivní povinnost orgánů veřejné moci poskytovat informace.
[16] Uvedené limity pro omezení práva
na informace jsou určující především pro zákonodárce. Pokud by tedy zákonodárce zcela
vyloučil nepřiměřeně široký okruh informací
z poskytování, aniž by takovou výluku bylo
možné obhájit z hlediska čl. 17 odst. 4 Listiny,
byla by předmětná úprava protiústavní.
K ústavním limitům omezení práva na informace jsou však povinny přihlížet rovněž
správní orgány a obecné soudy při konkrétní
aplikaci a interpretaci zákona, tj. při zvažování výluk obsažených v zákoně o svobodném
přístupu k informacím je nutno prioritně usilovat o nalezení jejich ústavně konformního
výkladu. Teprve v případě nemožnosti takového výkladu by byl obecný soud povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Před
použitím určité zákonné výluky z povinnosti
poskytovat informace je tak třeba v zásadě
vždy provést tzv. test veřejného zájmu, tj. zvážit, zda v konkrétním případě nepřevažuje veřejný zájem na jejich poskytnutí nad jinou
konkurující hodnotou, ať již jde o základní
práva druhých osob, či některý z výše zmíněných veřejných statků (viz Furek, A.; Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související. Praha :
Linde, 2012, s. 310–314, 506–512).
[17] V posuzované věci městský soud dospěl k závěru, že požadovanou informaci nelze poskytnout z důvodu nutnosti respektovat podmínky ochrany osobních údajů
stanovené v zákoně o ochraně osobních úda-
jů. Odmítl přitom jakkoliv poměřovat právo
(dotčených osob) na ochranu osobních údajů a právo (stěžovatele) na informace s tím, že
právo na informace je limitováno zákonem
o ochraně osobních údajů a že „[z]ájem na
dostatečném penzu informací o činnosti veřejné správy tak nemůže převážit zájem na
ochraně osobních údajů, neboť tento zájem
je výslovně zákonem provádějícím povinnost uloženou v čl. 17 odst. 5 Listiny [...] vymezen jako faktor limitující rozsah poskytování informací“. S uvedeným závěrem se
však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[18] S městským soudem Nejvyšší správní
soud souhlasí potud, že požadovaná informace téměř jistě zahrnuje údaje, které lze považovat za osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů. Podle uvedeného ustanovení se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného
nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt
údajů se považuje za určený nebo určitelný,
jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat
zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho
či více prvků, specifických pro jeho fyzickou,
fyziologickou, psychickou, ekonomickou,
kulturní nebo sociální identitu. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že
o osobní údaj se jedná tehdy, pokud je na základě něho možné konkrétní osobu určit nebo
kontaktovat (viz rozsudky ze dne 12. 2. 2009,
čj. 9 As 34/2008-68, č. 1844/2009 Sb. NSS, či
ze dne 29. 7. 2009, čj. 1 As 98/2008-148,
č. 1944/2009 Sb. NSS). Jméno a příjmení tak
obecně nelze považovat za osobní údaj, protože zpravidla neslouží jako dostatečný identifikátor konkrétní osoby (např. ve zmíněném rozsudku čj. 1 As 98/2008-148 Nejvyšší
správní soud uvedl, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem, neboť na
základě něj nelze konkrétní osobu identifikovat ani kontaktovat).
[19] V posuzovaném případě však požadovaná informace, tj. jmenný seznam osob,
které získaly státní občanství České republiky na základě výjimky dle § 11 odst. 2 písm. d)
zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, velmi pravděpodobně obsahuje
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
osobní údaje. Lze předpokládat, že přinejmenším některé z těchto osob bude možné
identifikovat na základě jména a příjmení ve
spojení s informací o udělení státního občanství dle příslušné výjimky a veřejně dostupných informací o angažování osoby tohoto
jména v některé z oblastí uvedených ve zmíněném ustanovení (resp. určité míry obecné
známosti této osoby). Nejedná se ale o citlivé
osobní údaje ve smyslu § 4 písm. b) zákona
o ochraně osobních údajů, jak argumentoval
žalovaný, neboť požadované informace samy
o sobě nevypovídají o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích či dalších atributech obsažených
v uvedeném ustanovení zákona o ochraně
osobních údajů.
[20] Jestliže požadovaná informace obsahuje osobní údaje, bylo namístě, aby správní
orgán při poskytování informace postupoval
podle § 8a zákona o svobodném přístupu
k informacím, který stanoví: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy,
soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“
Citované ustanovení odráží vztah mezi právem na informace (čl. 17 odst. 5 Listiny)
a právem na ochranu osobních údajů, respektive právem na ochranu soukromí, jehož
součástí je ochrana osobních údajů (čl. 10
odst. 3 Listiny). Zcela jistě z něj ale nelze dovozovat, že by právo na soukromí mělo absolutní přednost před právem na informace, jak
učinil v napadeném rozsudku městský soud.
S takovým právním názorem se sice v praxi
povinných subjektů
lze nezřídka setkat,
avšak při ústavně konformním výkladu příslušných zákonných ustanovení a ve světle judikatury Ústavního soudu neobstojí.
[21] Závěr o absolutní prioritě jednoho
základního práva nad druhým (zde práva na
soukromí nad právem na informace) je
z ústavněprávního hlediska nepřípustný. Článek 10 Listiny sice (na rozdíl od článku 17
a některých dalších ustanovení Listiny) neobsahuje žádnou limitační klauzuli, právo na
soukromí je však i tak omezitelné za účelem
ochrany ústavnímu pořádku imanentních
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
právních statků a práv a svobod jiných (srov.
Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T. a kol.
Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2012; obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11.
2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010, č. 223/2010 Sb. ÚS,
v němž se Ústavní soud zabýval právě kolizí
práva na informace a práva na ochranu osobních údajů, a to v případě, v němž šlo o žádost
o informaci o jménech soudců, kteří byli ke
dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa).
[22] Pokud by tedy zákonná úprava byla
formulována natolik kategoricky, že by absolutizovala právo na soukromí a zcela vylučovala možnost poskytovat informace, kterými
by bylo jakkoliv zasaženo do práva na soukromí dotčených osob, bylo by namístě zvažovat
postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nic takového však v nynějším případě není zapotřebí.
Ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů sice obecně stanoví pravidlo,
podle něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů
[v souladu s § 4 písm. e) téhož zákona je přitom třeba za „zpracování osobních údajů“
považovat rovněž jejich poskytování na základě zákona o svobodném přístupu k informacím]. Uvedené ustanovení ale zároveň vymezuje výjimky z tohoto pravidla, tj. stanoví, že
„[b]ez tohoto souhlasu je může zpracovávat:
a) jestliže provádí zpracování nezbytné
pro dodržení právní povinnosti správce,
b) jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh
subjektu údajů,
c) pokud je to nezbytně třeba k ochraně životně důležitých zájmů subjektu údajů. V tomto
případě je třeba bez zbytečného odkladu získat
jeho souhlas. Pokud souhlas není dán, musí
správce ukončit zpracování a údaje zlikvidovat,
d) jedná-li se o oprávněně zveřejněné
osobní údaje v souladu se zvláštním právním předpisem. Tím však není dotčeno právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů,
e) pokud je to nezbytné pro ochranu práv
a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu
s právem subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života,
f) pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci
veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním
nebo pracovním zařazení, nebo,
g) jedná-li se o zpracování výlučně pro
účely archivnictví podle zvláštního zákona.“
[23] Při poskytování informací obsahujících osobní údaje (resp. při úvaze o odmítnutí takovou informaci poskytnout), tedy musí
správní orgán vycházet z uvedené úpravy zákona o ochraně osobních údajů. Obecně pak
platí, že informace zahrnující osobní údaje
může poskytnout pouze se souhlasem subjektu údajů, pokud nedospěje k závěru, že je
namístě aplikovat některou z výjimek z tohoto pravidla. Při posuzování, která z výjimek
v konkrétním případě připadá v úvahu, pak
musí vycházet taktéž z pravidla stanoveného
v § 10 zákona o ochraně osobních údajů a poměřovat obě proti sobě stojící základní práva
(dle uvedeného ustanovení platí: „Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel
dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na
svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.“;
k jeho výkladu viz Kučerová, A.; Nováková, L.;
Foldová, V.; Nonnemann, F.; Pospíšil, D. Zákon
o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vyd.
Praha : C. H. Beck, 2012, s. 206–207).
[24] Dikce citovaných ustanovení zákona
o ochraně osobních údajů ponechává dostatek prostoru k takové ústavně konformní interpretaci, která umožní v konkrétních případech kolize práva na informace a práva na
ochranu osobních údajů vzájemné poměřování těchto práv. Ke stejnému závěru dospěl
ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS
517/2010 také Ústavní soud, který po provedení testu proporcionality dovodil, že veřej-
ný zájem na zpřístupnění informace o minulém členství soudců v KSČ převažuje nad právem na ochranu jejich soukromí. Ústavní
soud ovšem ponechal na obecných soudech,
pod jaké písmeno § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů danou věc – při cestě za
ústavně konformním cílem v podobě vyhovění žádosti o poskytnutí předmětného údaje –
podřadí, zda pod písm. a), e) či f). Pouze nepřímo naznačil, že se domnívá, že nejvhodnější by bylo v dané věci aplikovat § 5 odst. 2
písm. f) s tím, že soudce lze považovat za osoby veřejně činné.
[25] V nynějším případě nelze presumovat, že všechny osoby, jejichž soukromí by bylo poskytnutím stěžovatelem požadované informace dotčeno,
jsou osobami veřejně
činnými. Osoby, kterým bylo uděleno státní
občanství z důvodu jejich „významného přínosu pro Českou republiku“, budou velmi
pravděpodobně ve většině případů osoby,
které lze považovat spíše za veřejně známé
(k podrobnému rozlišení mezi osobami veřejně činnými a veřejně známými viz Bartoň, M.
Svoboda projevu: principy, garance, meze.
Praha : Leges, 2010, s. 243–255). Lze si však
představit i situace, kdy by občanství mohlo
být uděleno na základě předmětné výjimky
také osobám, u nichž může být sporný také
tento status (typicky v případě excelentního
vědce, jehož jméno je známo pouze v úzké
komunitě odborníků v oboru, kterému se věnuje).
[26] Jako příhodnější se tak jeví zvážit,
zda zpracování (respektive poskytnutí) v nynějším případě požadované informace nespadá pod výjimku obsaženou v § 5 odst. 2
písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.
Podle uvedeného ustanovení může správce
zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, „pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové
zpracování osobních údajů však nesmí být
v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života“.
[27] K výkladu citovaného ustanovení je
předně nutno uvést, že představuje implementaci čl. 7 písm. f) směrnice Evropského
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.
Podle uvedeného článku směrnice „[č]lenské
státy stanoví, že zpracování osobních údajů
může být provedeno pouze pokud: je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů
správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou
údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody
subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1“. Pro lepší porozumění danému článku směrnice je ovšem vhodné ocitovat rovněž další jazykové verze, neboť jeho
česká verze je poněkud zmatečná. Například
anglická verze uvedeného ustanovení směrnice uvádí: „Member States shall provide that
personal data may be processed only if: processing is necessary for the purposes of the legitimate interests pursued by the controller
or by the third party or parties to whom the
data are disclosed, except where such interests are overridden by the interests for fundamental rights and freedoms of the data
subject which require protection under Article 1 (1).“ Obdobně podle francouzské verze uvedeného ustanovení směrnice: „Les
États membres prévoient que le traitement
de données à caractère personnel ne peut
être effectué que si: il est nécessaire à la réalisation de l’intérêt légitime poursuivi par le
responsable du traitement ou par le ou les tiers auxquels les données sont communiquées, à condition que ne prévalent pas l’intérêt
ou les droits et libertés fondamentaux de la
personne concernée, qui appellent une protection au titre de l’article 1er paragraphe 1.“
nebo podle slovenské verze: „Členské štáty
zabezpečia, aby bolo možné osobné údaje
spracovať, iba ak: spracovanie je nevyhnutné pre účely legitímnych záujmov, ktoré plní
kontrolór, alebo tretia strana alebo strany,
ktorým sú údaje odhalené, s výnimkou, ak
takéto záujmy sú prevýšené záujmami týkajúcimi sa základných práv a slobôd osoby
pracujúcej s údajmi, ktoré potrebujú ochranu podľa článku 1 ods. 1.“ Správně by tedy
český překlad měl znít tak, že zpracování
osobních údajů může být provedeno pouze,
pokud je nezbytné pro uskutečnění oprávně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
ných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, jestliže nejsou převýšeny zájmem na ochranu soukromí subjektu údajů.
V tomto duchu je pak nutno vykládat také § 5
odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních
údajů (srov. Kučerová, A.; Nováková, L.; Foldová, V.; Nonnemann, F.; Pospíšil, D., op. cit.,
s. 146–147).
[28] Na podkladu (uvedeným způsobem
vyloženého) § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů je tedy nutno provést test proporcionality a určit, zda v posuzovaném případě převažuje právem chráněný
zájem stěžovatele na poskytnutí požadované
informace nebo právo na soukromí subjektů
údajů.
[29] Test proporcionality, jak je judikaturou Ústavního soudu tradičně aplikován při
kolizi dvou základních práv (případně základního práva a veřejného statku), se skládá
ze tří kroků. V prvním kroku je zvažováno
kritérium vhodnosti (soud zkoumá, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl), ve druhém kroku kritérium potřebnosti (soud zkoumá, zda
by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními nedotýkajícími se základních práv a svobod), konečně ve třetím kroku
kritérium proporcionality v užším smyslu
(soud porovnává závažnost obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů).
[30] Kritérium vhodnosti je v posuzovaném případě bezpochyby splněno. Jak příhodně argumentuje stěžovatel, získání individuálních informací o mimořádném prominutí
podmínek stanovených zákonem pro udělení
státního občanství odpovídá účelu práva na
informace. Umožní získat přesnější pohled
na to, jak se právo prominout tyto zákonné
podmínky v praxi využívá, a otevře prostor
pro veřejnou kontrolu a pro případnou veřejnou diskusi o postupu žalovaného. Stejně tak
je splněno kritérium potřebnosti, neboť právní řád k dosažení uvedeného cíle neposkytuje žádný jiný nástroj než žádost podle zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[31] Pro účely třetího kroku, tj. porovnání
závažnosti obou v kolizi stojících základních
práv, stěžovatel předestřel následující argumenty. Předně, udělení „VIP občanství“ označuje za svého druhu poctu. Utajovat seznam
takto vyznamenaných osob proto považuje
za stejně absurdní, jako utajovat (z důvodu
ochrany jejich soukromí) seznam osobností,
jimž je uděleno státní vyznamenání za zásluhy. Dále stěžovatel argumentuje tím, že pouze zveřejněním lze zajistit předvídatelnost
rozhodování žalovaného, poukazuje přitom
na podezření, že udělování „VIP občanství“ je
věcí protekce. Jako nejkřiklavější případ v této souvislosti uvádí, že „vynikající mladý šachista Sergej Movsesjan, mluvící plynně česky“, státní občanství nezískal (následně pak
získal slovenské občanství), zatímco basketbalista Maurice Whitfield, hrající za klub
v Nymburku, který vlastní vlivná osobnost
JUDr. Miroslav J., získal občanství „během několika měsíců“, ačkoliv novinářům přiznal,
že neumí mluvit česky. Podle stěžovatele promíjení zákonných podmínek z důvodu významného přínosu pro Českou republiku
představuje jakýsi relikt panovnické moci,
u něhož lze pokušení klientelismu čelit pouze tím, že daná oblast bude vystavena „ohni
veřejné debaty“. Vůči riziku protekce při mimořádném udělování občanství nejsou imunní ani „země s nejdelší tradicí demokracie
a právního státu“, ty se však uvedenému riziku snaží předcházet tím, že jsou ochotny veřejnou debatu na toto téma vést (poukazuje
přitom na příklady takových debat z Velké
Británie a z Nizozemí). Dále stěžovatel namítá, že případná újma „VIP občanům“ je nepainformace
trná, ne-li nulová. Zveřejnění
o udělení občanství sotva může způsobit žadatelům újmu ve sféře jejich soukromí, neboť
tato informace je v jejich nejbližším okolí (rodina, přátelé, kolegové ze zaměstnání) nepochybně již známa.
[32] Nejvyšší správní soud považuje
všechny uvedené argumenty za pádné, byť
některé ze stěžovatelem uváděných příkladů
zřejmě nelze podřadit pod výjimku dle § 11
odst. 2 písm. d) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Obecně však se stěžo-
vatelem souhlasí v tom, že požadovanou informaci je možno považovat za předmět legitimního veřejného zájmu a za způsobilou přispět k diskusi v obecném zájmu.
[33] Za klíčové považoval kritérium přínosu požadované informace pro diskusi o věcech veřejného zájmu rovněž Ústavní soud
ve výše opakovaně citovaném nálezu sp. zn.
I. ÚS 517/2010. Obdobně Ústavní soud argumentoval i v dalších případech, v nichž posuzoval kolizi svobody projevu a práva na soukromí. Odkázat lze například na nález ze dne
30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/2010, č. 123/2010 Sb.)
i Evropského soudu pro lidská práva (rozsudky ze dne 14. 4. 2009, Társaság a Szabadságjogokért proti Maďarsku, stížnost č. 37374/05,
a ze dne 26. 5. 2009, Kenedi proti Maďarsku,
stížnost č. 31475/05) je tedy nutno tyto limitační klauzule vztáhnout rovněž na právo na
informace, tj. na aktivní povinnost orgánů veřejné moci poskytovat informace.
[16] Uvedené limity pro omezení práva
na informace jsou určující především pro zákonodárce. Pokud by tedy zákonodárce zcela
vyloučil nepřiměřeně široký okruh informací
z poskytování, aniž by takovou výluku bylo
možné obhájit z hlediska čl. 17 odst. 4 Listiny,
byla by předmětná úprava protiústavní.
K ústavním limitům omezení práva na informace jsou však povinny přihlížet rovněž
správní orgány a obecné soudy při konkrétní
aplikaci a interpretaci zákona, tj. při zvažování výluk obsažených v zákoně o svobodném
přístupu k informacím je nutno prioritně usilovat o nalezení jejich ústavně konformního
výkladu. Teprve v případě nemožnosti takového výkladu by byl obecný soud povinen postupovat podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Před
použitím určité zákonné výluky z povinnosti
poskytovat informace je tak třeba v zásadě
vždy provést tzv. test veřejného zájmu, tj. zvážit, zda v konkrétním případě nepřevažuje veřejný zájem na jejich poskytnutí nad jinou
konkurující hodnotou, ať již jde o základní
práva druhých osob, či některý z výše zmíněných veřejných statků (viz Furek, A.; Rothanzl, L. Zákon o svobodném přístupu k informacím a předpisy související. Praha :
Linde, 2012, s. 310–314, 506–512).
[17] V posuzované věci městský soud dospěl k závěru, že požadovanou informaci nelze poskytnout z důvodu nutnosti respektovat podmínky ochrany osobních údajů
stanovené v zákoně o ochraně osobních úda-
jů. Odmítl přitom jakkoliv poměřovat právo
(dotčených osob) na ochranu osobních údajů a právo (stěžovatele) na informace s tím, že
právo na informace je limitováno zákonem
o ochraně osobních údajů a že „[z]ájem na
dostatečném penzu informací o činnosti veřejné správy tak nemůže převážit zájem na
ochraně osobních údajů, neboť tento zájem
je výslovně zákonem provádějícím povinnost uloženou v čl. 17 odst. 5 Listiny [...] vymezen jako faktor limitující rozsah poskytování informací“. S uvedeným závěrem se
však Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[18] S městským soudem Nejvyšší správní
soud souhlasí potud, že požadovaná informace téměř jistě zahrnuje údaje, které lze považovat za osobní údaje ve smyslu § 4 písm. a)
zákona o ochraně osobních údajů. Podle uvedeného ustanovení se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného
nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt
údajů se považuje za určený nebo určitelný,
jestliže jej lze přímo či nepřímo identifikovat
zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho
či více prvků, specifických pro jeho fyzickou,
fyziologickou, psychickou, ekonomickou,
kulturní nebo sociální identitu. Z judikatury
Nejvyššího správního soudu vyplývá, že
o osobní údaj se jedná tehdy, pokud je na základě něho možné konkrétní osobu určit nebo
kontaktovat (viz rozsudky ze dne 12. 2. 2009,
čj. 9 As 34/2008-68, č. 1844/2009 Sb. NSS, či
ze dne 29. 7. 2009, čj. 1 As 98/2008-148,
č. 1944/2009 Sb. NSS). Jméno a příjmení tak
obecně nelze považovat za osobní údaj, protože zpravidla neslouží jako dostatečný identifikátor konkrétní osoby (např. ve zmíněném rozsudku čj. 1 As 98/2008-148 Nejvyšší
správní soud uvedl, že jméno a příjmení fyzické osoby v kombinaci s číslem občanského průkazu není osobním údajem, neboť na
základě něj nelze konkrétní osobu identifikovat ani kontaktovat).
[19] V posuzovaném případě však požadovaná informace, tj. jmenný seznam osob,
které získaly státní občanství České republiky na základě výjimky dle § 11 odst. 2 písm. d)
zákona o nabývání a pozbývání státního občanství, velmi pravděpodobně obsahuje
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
osobní údaje. Lze předpokládat, že přinejmenším některé z těchto osob bude možné
identifikovat na základě jména a příjmení ve
spojení s informací o udělení státního občanství dle příslušné výjimky a veřejně dostupných informací o angažování osoby tohoto
jména v některé z oblastí uvedených ve zmíněném ustanovení (resp. určité míry obecné
známosti této osoby). Nejedná se ale o citlivé
osobní údaje ve smyslu § 4 písm. b) zákona
o ochraně osobních údajů, jak argumentoval
žalovaný, neboť požadované informace samy
o sobě nevypovídají o národnostním, rasovém nebo etnickém původu, politických postojích či dalších atributech obsažených
v uvedeném ustanovení zákona o ochraně
osobních údajů.
[20] Jestliže požadovaná informace obsahuje osobní údaje, bylo namístě, aby správní
orgán při poskytování informace postupoval
podle § 8a zákona o svobodném přístupu
k informacím, který stanoví: „Informace týkající se osobnosti, projevů osobní povahy,
soukromí fyzické osoby a osobní údaje povinný subjekt poskytne jen v souladu s právními předpisy, upravujícími jejich ochranu.“
Citované ustanovení odráží vztah mezi právem na informace (čl. 17 odst. 5 Listiny)
a právem na ochranu osobních údajů, respektive právem na ochranu soukromí, jehož
součástí je ochrana osobních údajů (čl. 10
odst. 3 Listiny). Zcela jistě z něj ale nelze dovozovat, že by právo na soukromí mělo absolutní přednost před právem na informace, jak
učinil v napadeném rozsudku městský soud.
S takovým právním názorem se sice v praxi
povinných subjektů
lze nezřídka setkat,
avšak při ústavně konformním výkladu příslušných zákonných ustanovení a ve světle judikatury Ústavního soudu neobstojí.
[21] Závěr o absolutní prioritě jednoho
základního práva nad druhým (zde práva na
soukromí nad právem na informace) je
z ústavněprávního hlediska nepřípustný. Článek 10 Listiny sice (na rozdíl od článku 17
a některých dalších ustanovení Listiny) neobsahuje žádnou limitační klauzuli, právo na
soukromí je však i tak omezitelné za účelem
ochrany ústavnímu pořádku imanentních
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
právních statků a práv a svobod jiných (srov.
Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T. a kol.
Listina základních práv a svobod. Komentář. 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer, 2012; obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 15. 11.
2010, sp. zn. I. ÚS 517/2010, č. 223/2010 Sb. ÚS,
v němž se Ústavní soud zabýval právě kolizí
práva na informace a práva na ochranu osobních údajů, a to v případě, v němž šlo o žádost
o informaci o jménech soudců, kteří byli ke
dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa).
[22] Pokud by tedy zákonná úprava byla
formulována natolik kategoricky, že by absolutizovala právo na soukromí a zcela vylučovala možnost poskytovat informace, kterými
by bylo jakkoliv zasaženo do práva na soukromí dotčených osob, bylo by namístě zvažovat
postup podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Nic takového však v nynějším případě není zapotřebí.
Ustanovení § 5 odst. 2 zákona o ochraně
osobních údajů sice obecně stanoví pravidlo,
podle něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů
[v souladu s § 4 písm. e) téhož zákona je přitom třeba za „zpracování osobních údajů“
považovat rovněž jejich poskytování na základě zákona o svobodném přístupu k informacím]. Uvedené ustanovení ale zároveň vymezuje výjimky z tohoto pravidla, tj. stanoví, že
„[b]ez tohoto souhlasu je může zpracovávat:
a) jestliže provádí zpracování nezbytné
pro dodržení právní povinnosti správce,
b) jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh
subjektu údajů,
c) pokud je to nezbytně třeba k ochraně životně důležitých zájmů subjektu údajů. V tomto
případě je třeba bez zbytečného odkladu získat
jeho souhlas. Pokud souhlas není dán, musí
správce ukončit zpracování a údaje zlikvidovat,
d) jedná-li se o oprávněně zveřejněné
osobní údaje v souladu se zvláštním právním předpisem. Tím však není dotčeno právo na ochranu soukromého a osobního života subjektu údajů,
e) pokud je to nezbytné pro ochranu práv
a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu
s právem subjektu údajů na ochranu jeho
soukromého a osobního života,
f) pokud poskytuje osobní údaje o veřejně činné osobě, funkcionáři či zaměstnanci
veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné anebo úřední činnosti, o jeho funkčním
nebo pracovním zařazení, nebo,
g) jedná-li se o zpracování výlučně pro
účely archivnictví podle zvláštního zákona.“
[23] Při poskytování informací obsahujících osobní údaje (resp. při úvaze o odmítnutí takovou informaci poskytnout), tedy musí
správní orgán vycházet z uvedené úpravy zákona o ochraně osobních údajů. Obecně pak
platí, že informace zahrnující osobní údaje
může poskytnout pouze se souhlasem subjektu údajů, pokud nedospěje k závěru, že je
namístě aplikovat některou z výjimek z tohoto pravidla. Při posuzování, která z výjimek
v konkrétním případě připadá v úvahu, pak
musí vycházet taktéž z pravidla stanoveného
v § 10 zákona o ochraně osobních údajů a poměřovat obě proti sobě stojící základní práva
(dle uvedeného ustanovení platí: „Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel
dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na
svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů.“;
k jeho výkladu viz Kučerová, A.; Nováková, L.;
Foldová, V.; Nonnemann, F.; Pospíšil, D. Zákon
o ochraně osobních údajů. Komentář. 1. vyd.
Praha : C. H. Beck, 2012, s. 206–207).
[24] Dikce citovaných ustanovení zákona
o ochraně osobních údajů ponechává dostatek prostoru k takové ústavně konformní interpretaci, která umožní v konkrétních případech kolize práva na informace a práva na
ochranu osobních údajů vzájemné poměřování těchto práv. Ke stejnému závěru dospěl
ve výše zmiňovaném nálezu sp. zn. I. ÚS
517/2010 také Ústavní soud, který po provedení testu proporcionality dovodil, že veřej-
ný zájem na zpřístupnění informace o minulém členství soudců v KSČ převažuje nad právem na ochranu jejich soukromí. Ústavní
soud ovšem ponechal na obecných soudech,
pod jaké písmeno § 5 odst. 2 zákona o ochraně osobních údajů danou věc – při cestě za
ústavně konformním cílem v podobě vyhovění žádosti o poskytnutí předmětného údaje –
podřadí, zda pod písm. a), e) či f). Pouze nepřímo naznačil, že se domnívá, že nejvhodnější by bylo v dané věci aplikovat § 5 odst. 2
písm. f) s tím, že soudce lze považovat za osoby veřejně činné.
[25] V nynějším případě nelze presumovat, že všechny osoby, jejichž soukromí by bylo poskytnutím stěžovatelem požadované informace dotčeno,
jsou osobami veřejně
činnými. Osoby, kterým bylo uděleno státní
občanství z důvodu jejich „významného přínosu pro Českou republiku“, budou velmi
pravděpodobně ve většině případů osoby,
které lze považovat spíše za veřejně známé
(k podrobnému rozlišení mezi osobami veřejně činnými a veřejně známými viz Bartoň, M.
Svoboda projevu: principy, garance, meze.
Praha : Leges, 2010, s. 243–255). Lze si však
představit i situace, kdy by občanství mohlo
být uděleno na základě předmětné výjimky
také osobám, u nichž může být sporný také
tento status (typicky v případě excelentního
vědce, jehož jméno je známo pouze v úzké
komunitě odborníků v oboru, kterému se věnuje).
[26] Jako příhodnější se tak jeví zvážit,
zda zpracování (respektive poskytnutí) v nynějším případě požadované informace nespadá pod výjimku obsaženou v § 5 odst. 2
písm. e) zákona o ochraně osobních údajů.
Podle uvedeného ustanovení může správce
zpracovávat osobní údaje bez souhlasu subjektu údajů, „pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby; takové
zpracování osobních údajů však nesmí být
v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života“.
[27] K výkladu citovaného ustanovení je
předně nutno uvést, že představuje implementaci čl. 7 písm. f) směrnice Evropského
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
parlamentu a Rady 95/46/ES o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů.
Podle uvedeného článku směrnice „[č]lenské
státy stanoví, že zpracování osobních údajů
může být provedeno pouze pokud: je nezbytné pro uskutečnění oprávněných zájmů
správce nebo třetí osoby či osob, kterým jsou
údaje sdělovány, za podmínky, že nepřevyšují zájem nebo základní práva a svobody
subjektu údajů, které vyžadují ochranu podle čl. 1 odst. 1“. Pro lepší porozumění danému článku směrnice je ovšem vhodné ocitovat rovněž další jazykové verze, neboť jeho
česká verze je poněkud zmatečná. Například
anglická verze uvedeného ustanovení směrnice uvádí: „Member States shall provide that
personal data may be processed only if: processing is necessary for the purposes of the legitimate interests pursued by the controller
or by the third party or parties to whom the
data are disclosed, except where such interests are overridden by the interests for fundamental rights and freedoms of the data
subject which require protection under Article 1 (1).“ Obdobně podle francouzské verze uvedeného ustanovení směrnice: „Les
États membres prévoient que le traitement
de données à caractère personnel ne peut
être effectué que si: il est nécessaire à la réalisation de l’intérêt légitime poursuivi par le
responsable du traitement ou par le ou les tiers auxquels les données sont communiquées, à condition que ne prévalent pas l’intérêt
ou les droits et libertés fondamentaux de la
personne concernée, qui appellent une protection au titre de l’article 1er paragraphe 1.“
nebo podle slovenské verze: „Členské štáty
zabezpečia, aby bolo možné osobné údaje
spracovať, iba ak: spracovanie je nevyhnutné pre účely legitímnych záujmov, ktoré plní
kontrolór, alebo tretia strana alebo strany,
ktorým sú údaje odhalené, s výnimkou, ak
takéto záujmy sú prevýšené záujmami týkajúcimi sa základných práv a slobôd osoby
pracujúcej s údajmi, ktoré potrebujú ochranu podľa článku 1 ods. 1.“ Správně by tedy
český překlad měl znít tak, že zpracování
osobních údajů může být provedeno pouze,
pokud je nezbytné pro uskutečnění oprávně-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
ných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby, jestliže nejsou převýšeny zájmem na ochranu soukromí subjektu údajů.
V tomto duchu je pak nutno vykládat také § 5
odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních
údajů (srov. Kučerová, A.; Nováková, L.; Foldová, V.; Nonnemann, F.; Pospíšil, D., op. cit.,
s. 146–147).
[28] Na podkladu (uvedeným způsobem
vyloženého) § 5 odst. 2 písm. e) zákona
o ochraně osobních údajů je tedy nutno provést test proporcionality a určit, zda v posuzovaném případě převažuje právem chráněný
zájem stěžovatele na poskytnutí požadované
informace nebo právo na soukromí subjektů
údajů.
[29] Test proporcionality, jak je judikaturou Ústavního soudu tradičně aplikován při
kolizi dvou základních práv (případně základního práva a veřejného statku), se skládá
ze tří kroků. V prvním kroku je zvažováno
kritérium vhodnosti (soud zkoumá, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout stanovený cíl), ve druhém kroku kritérium potřebnosti (soud zkoumá, zda
by stanoveného cíle nemohlo být dosaženo jinými opatřeními nedotýkajícími se základních práv a svobod), konečně ve třetím kroku
kritérium proporcionality v užším smyslu
(soud porovnává závažnost obou v kolizi stojících základních práv, což spočívá ve zvažování empirických, systémových, kontextových i hodnotových argumentů).
[30] Kritérium vhodnosti je v posuzovaném případě bezpochyby splněno. Jak příhodně argumentuje stěžovatel, získání individuálních informací o mimořádném prominutí
podmínek stanovených zákonem pro udělení
státního občanství odpovídá účelu práva na
informace. Umožní získat přesnější pohled
na to, jak se právo prominout tyto zákonné
podmínky v praxi využívá, a otevře prostor
pro veřejnou kontrolu a pro případnou veřejnou diskusi o postupu žalovaného. Stejně tak
je splněno kritérium potřebnosti, neboť právní řád k dosažení uvedeného cíle neposkytuje žádný jiný nástroj než žádost podle zákona
o svobodném přístupu k informacím.
[31] Pro účely třetího kroku, tj. porovnání
závažnosti obou v kolizi stojících základních
práv, stěžovatel předestřel následující argumenty. Předně, udělení „VIP občanství“ označuje za svého druhu poctu. Utajovat seznam
takto vyznamenaných osob proto považuje
za stejně absurdní, jako utajovat (z důvodu
ochrany jejich soukromí) seznam osobností,
jimž je uděleno státní vyznamenání za zásluhy. Dále stěžovatel argumentuje tím, že pouze zveřejněním lze zajistit předvídatelnost
rozhodování žalovaného, poukazuje přitom
na podezření, že udělování „VIP občanství“ je
věcí protekce. Jako nejkřiklavější případ v této souvislosti uvádí, že „vynikající mladý šachista Sergej Movsesjan, mluvící plynně česky“, státní občanství nezískal (následně pak
získal slovenské občanství), zatímco basketbalista Maurice Whitfield, hrající za klub
v Nymburku, který vlastní vlivná osobnost
JUDr. Miroslav J., získal občanství „během několika měsíců“, ačkoliv novinářům přiznal,
že neumí mluvit česky. Podle stěžovatele promíjení zákonných podmínek z důvodu významného přínosu pro Českou republiku
představuje jakýsi relikt panovnické moci,
u něhož lze pokušení klientelismu čelit pouze tím, že daná oblast bude vystavena „ohni
veřejné debaty“. Vůči riziku protekce při mimořádném udělování občanství nejsou imunní ani „země s nejdelší tradicí demokracie
a právního státu“, ty se však uvedenému riziku snaží předcházet tím, že jsou ochotny veřejnou debatu na toto téma vést (poukazuje
přitom na příklady takových debat z Velké
Británie a z Nizozemí). Dále stěžovatel namítá, že případná újma „VIP občanům“ je nepainformace
trná, ne-li nulová. Zveřejnění
o udělení občanství sotva může způsobit žadatelům újmu ve sféře jejich soukromí, neboť
tato informace je v jejich nejbližším okolí (rodina, přátelé, kolegové ze zaměstnání) nepochybně již známa.
[32] Nejvyšší správní soud považuje
všechny uvedené argumenty za pádné, byť
některé ze stěžovatelem uváděných příkladů
zřejmě nelze podřadit pod výjimku dle § 11
odst. 2 písm. d) zákona o nabývání a pozbývání státního občanství. Obecně však se stěžo-
vatelem souhlasí v tom, že požadovanou informaci je možno považovat za předmět legitimního veřejného zájmu a za způsobilou přispět k diskusi v obecném zájmu.
[33] Za klíčové považoval kritérium přínosu požadované informace pro diskusi o věcech veřejného zájmu rovněž Ústavní soud
ve výše opakovaně citovaném nálezu sp. zn.
I. ÚS 517/2010. Obdobně Ústavní soud argumentoval i v dalších případech, v nichž posuzoval kolizi svobody projevu a práva na soukromí. Odkázat lze například na nález ze dne
11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, č. 209/2005
Sb. ÚS, ve věci Brezina proti Zemanovi. Podpůrně lze zmínit také judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva ke svobodě projevu,
v níž je často zdůrazňovaná spojitost mezi
svobodou projevu a demokracií. Například
již v rozsudku pléna ze dne 7. 12. 1976, Handyside proti Spojenému království, stížnost
č. 5493/72, Series A, bod 48, Evropský soud
pro lidská práva konstatoval, že svoboda projevu „představuje jeden ze základních pilířů
demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje
každého jednotlivce“. Ve stejném duchu Evropský soud pro lidská práva často zdůrazňuje, že tisk hraje důležitou roli v demokratické
společnosti a jeho úlohou je šířit – způsobem
slučitelným s jeho povinnostmi a závazky –
informace a myšlenky o všech věcech veřejného zájmu. Přitom nejen, že má úkol šířit takové informace a myšlenky, ale veřejnost má
také právo je dostávat. Na poli čl. 10 odst. 2
Úmluvy je zároveň dle Evropského soudu pro
lidská práva jen málo prostoru pro omezení
politického projevu nebo debaty o otázkách
veřejného zájmu. Podle rozsudku ze dne
11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03, č. 209/2005
Sb. ÚS, ve věci Brezina proti Zemanovi. Podpůrně lze zmínit také judikaturu Evropského
soudu pro lidská práva ke svobodě projevu,
v níž je často zdůrazňovaná spojitost mezi
svobodou projevu a demokracií. Například
již v rozsudku pléna ze dne 7. 12. 1976, Handyside proti Spojenému království, stížnost
č. 5493/72, Series A, bod 48, Evropský soud
pro lidská práva konstatoval, že svoboda projevu „představuje jeden ze základních pilířů
demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje
každého jednotlivce“. Ve stejném duchu Evropský soud pro lidská práva často zdůrazňuje, že tisk hraje důležitou roli v demokratické
společnosti a jeho úlohou je šířit – způsobem
slučitelným s jeho povinnostmi a závazky –
informace a myšlenky o všech věcech veřejného zájmu. Přitom nejen, že má úkol šířit takové informace a myšlenky, ale veřejnost má
také právo je dostávat. Na poli čl. 10 odst. 2
Úmluvy je zároveň dle Evropského soudu pro
lidská práva jen málo prostoru pro omezení
politického projevu nebo debaty o otázkách
veřejného zájmu. Podle rozsudku ze dne
24. 6. 2004, Von Hannover proti Německu,
stížnost č. 59320/00, ECHR 2004-VI, pak je
rozhodujícím faktorem při vyvažování ochrany soukromého života proti svobodě projevu
právě skutečnost, jak zveřejněné informace
(v daném případě články a fotografie publikované v tisku) „přispívají k diskusi v obecném zájmu“ (blíže viz Kmec, J.; Kosař, D.;
Kratochvíl, J.; Bobek, M. Evropská úmluva
o lidských právech. Komentář. 1. vyd. Praha :
C. H. Beck, 2012, s. 909–912, 1006–1008).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 014
Mgr. et Mgr. Tomáš N. proti Ministerstvu vnitra o poskytnutí informace, o kasační stíž- *) S účinností od 1. 1. 2014 zrušen zákonem č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změ- ně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky). znění zákonů č. 194/1999 Sb. a č. 357/2003 Sb.*) nosti žalobce.