č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. (v textu jen „daňový řád“) I. Na poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků podle $ 8b záko- na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ustanovení $ 10 citovaného zákona (ochrana důvěrnosti majetkových poměrů) nedopadá. II. Prominutí daně či jejího příslušenství na základě rozhodnutí vydaného správ- cem daně podle $ 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je poskytnu- tím veřejných prostředků podle $ 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. xe% xX/
č. 255/1994 Sb. a č. 323/1996 Sb. (v textu jen „daňový řád“) I. Na poskytování informací o příjemcích veřejných prostředků podle $ 8b záko- na č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ustanovení $ 10 citovaného zákona (ochrana důvěrnosti majetkových poměrů) nedopadá. II. Prominutí daně či jejího příslušenství na základě rozhodnutí vydaného správ- cem daně podle $ 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, je poskytnu- tím veřejných prostředků podle $ 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. xe% xX/
IV. Pravomoc a příslušnost rozšířeného senátu xx4 [11] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, čj. 5 As 53/2007-85, 806 rozšířený senát zjistil, že otázkou vzájemného vztahu $ 8b a $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. se zde pátý senát zabýval a zaujal k němu i zře- telné stanovisko. Podle názoru pátého senátu zákon o svobodném přístupu k informacím poskytnutí určitých informací o osobních údajích připouští, avšak v omezeném rozsa- hu a v návaznosti na existenci dalších skuteč- ností, např. jsouHi sdělovány informace o osobách, jimž byly poskytnuty veřejné prostředky. Jest- liže však zákon obsahuje výjimky z uvedené- ho principu publicity a označuje některé informace za utajované nebo by se jejich zve- řejněním porušila ochrana osobnosti a sou- kromí osob, nelze takové informace poskyt- nout. Při střetu zájmu soukromého (tj. zájmu fyzických a právnických osob na důvěrnosti určitých informací) a zájmu veřejného (tj. zájmu ostatních spoluobčanů na tom, aby ne- byly poskytovány úlevy ve formě prominutí příslušenství daně např. i těm, kdo to nepo- třebují, respektive zájmu vědět, z jakého dů- vodu jim poskytnuty byly) nelze dospět k ji- nému závěru, než že na tomto místě požívá větší ochrany zájem soukromý před zájmem veřejným. Je to dáno mimo jiné i tím, že pře- vážná část informací týkajících se fyzických osob je chráněna přímo čl. 10 odst. 2 a 3 Lis- tiny základních práv a svobod (dále jen „Listi- na“), zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, popřípadě jejich sdělení brá- ní $ 10 zákona č. 106/1999 Sb. Právě posled- ně uvedené ustanovení neumožňuje poskyt- nout informace o daňových úlevách podle $ 554 daňového řádu, což.bylo ostatně uvede- no již v rozsudku Nejvyššího správního sou- du ze dne 17. 1. 2008, čj. 5 As 28/2007-89. [12] Od výše uvedeného názoru se chce týž senát v projednávané věci odchýlit. Vzhle- dem k tomu, že obě položené otázky jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, dospěl roz- šířený senát k závěru, že jeho pravomoc po- dle $ 17 odst. 1 s.ř. s. je dána. Po posouzení předložených otázek pak s ohledem na sku- tečnost, že jiné otázky v řízení nebylo třeba řešit, rozhodl podle $ 71 odst. 2 písm. a) Jed- nacího řádu Nejvyššího správního soudu o věci sám rozsudkem. V Posouzení věci [13] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou vzájemného vztahu $ 8b a $ 10 záko- na č. 106/1999 Sb. [14] Ustanovení $ 10 tohoto zákona je dle svého nadpisu určeno k ochraně důvěrnosti majetkových poměrů a konkrétně stanoví, že informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzij- ním nebo zdravotním pojištění anebo sociál- ním zabezpečení povinný subjekt podle to- hoto zákona neposkytne. V poznámce pod čarou č. 8) jsou pak příkladmo uvedeny od- kazy na $ 24 daňového řádu, $ 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdra- votní pojištění, $ 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpe- čení, $ 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobec- né zdravotní pojišťovně České republiky a zá- kon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. [15] Poznámky pod čarou sice nemají normativní charakter, mohou však sloužit ja- ko určité vodítko při interpretaci právní nor- my. Z výše citovaných ustanovení jiných práv- ních předpisů lze dovodit, že za informace, které podléhají obecné výluce z informační povinnosti, je nutno považovat především údaje, které se v průběhu daňového řízení dozvěděl příslušný správce daně o poměrech daňových subjektů, a to jak osobních, tak sou- visejících s podnikáním. Obdobně to platí o údajích, které zjistily příslušné orgány so- ciálního zabezpečení o poplatnících pojist- ného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní po- jišťovny o plátcích zdravotního pojištění či úřady práce o žadatelích o dávky státní so- ciální podpory. [16] Uvedeným ustanovením je od počátku účinnosti zákona č. 106/1999 Sb. realizováno právo fyzických osob na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromaždo- váním, zveřejňováním nebo jiným zneužívá- ním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, provedeného | posléze č. 101/2000 Sb. zákonem [17] Oproti tomu $ 8b byl do č. 106/1999 Sb. inkorporován „až zákonem č. 61/2006 Sb. s účinností od 22. 3. 2006 v souvislosti s im- plementací směrnice Evropského parlamen- tu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru a jeho účelem bylo napomoci odstranit dosavadní pochyb- nosti, zda povinnost subjektů poskytovat in- formace o své činnosti se může dotknout i oblasti osobních údajů třetích osob v přípa- dech, kdy tyto osoby jsou příjemci veřejných prostředků. Zde je nutno připomenout, že důvodová zpráva k původnímu znění zákona č. 106/1999 Sb. s uvedenou možností v ko- mentáři k výlukovým ustanovením $ 6 až $ 11 tohoto zákona počítala, příslušná úprava však v daném zákoně až do zmiňované novely chy- běla. Uvedeným ustanovením tak bylo dále konkretizováno právo na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny. [18] V současné době tedy $ 8b odst. 3 zá- kona č. 106/1999 Sb. výslovně ukládá subjek- tům povinnost sdělit žadatelům osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků v rozsahu jejich jména, příjmení, roku narození, obce, kde mají trvalé bydliště, a dále údaje o výši, účelu a podmínkách pro jejich poskytnutí. I pro tyto případy však platí imperativ ochra- ny soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 Lis- tiny a zákona č. 101/2000 Sb.; proto i zde má poskytování informací svoje limity, které jsou definovány v $ 8b odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb. Podle tohoto ustanovení neposkytne povin- ný subjekt osobní údaje o osobě, která je příjemcem veřejných prostředků v oblasti so- ciální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní pod- pory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Zákonodárce zde opětovně V poznámce pod čarou č. 4c) demonstrativně uvádí některé zákonné úpravy, konkrétně zá- kon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpe- čení, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 93/1996 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře staveb- ního spoření atd. 807 2109 [19] Při posuzování vzájemného vztahu obou ustanovení je zřejmé, že účel a smysl každého z nich je odlišný. Zatímco $ 10 záko- na č. 106/1999 Sb. formuluje obecné výluko- vé pravidlo sloužící k ochraně údajů o majet- kových poměrech třetích osob, na jehož základě nesmí povinný subjekt v této oblasti sdělovat informace, které se dozvěděl během své úřední činnosti (typicky např. údaje z da- ňových přiznání, z přehledů o příjmech pro účely plateb pojistného na sociální zabezpe- čení a příspěvku na státní politiku zaměstna- nosti, z dokladů o příjmech pro testované dávky státní sociální podpory apod.), zakot- vuje $ 8b tohoto zákona primárně povinnost subjektů informovat o výsledcích své činnos- ti v oblasti poskytování veřejných prostřed- ků, a to včetně vybraných osobních údajů je- jich příjemců. [20] Výluka z informační povinnosti je v druhém případě upravena autonomně, a to v $ 8b odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., byť toto ustanovení sleduje obdobný cíl jako obecný $ 10 tohoto zákona. Rozdílná míra ochrany zakotvená v obou ustanoveních a v tomto směru poněkud slabší postavení příjemce ve- řejných prostředků je dáno především zájmem na transparentnosti poskytování veřejných prostředků a nutností jeho účinné veřejné kontroly. Zákonodárce tak při střetu ústavní- ho práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Lis- tiny a ústavního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny zohlednil spe- cifické postavení příjemců veřejných pro- středků a sdělení některých jejich osobních údajů v souvislosti s tímto připustil. Ochranu zachoval pouze tam, kde na poskytování in- formací není dán silný veřejný zájem. Ve vý- luce se tak ocitla převážně jen nároková plně- ní z veřejných prostředků, kde nárok vzniká ze zákona a správní orgán nemá prostor k vlastnímu uvážení. Typicky tedy povinný subjekt neposkytuje informace o tom, komu a v jaké výši přiznal dávky důchodového po- jištění, dávky státní sociální podpory či dávky pomoci v hmotné nouzi, nebo komu a v jaké výši vyplatil podporu v nezaměstnanosti. Rovněž tak například neposkytuje ve vztahu ke konkrétním osobám údaje o úhradách za 808 úkony lékařské péče, případně údaje o kon- krétní výši státní podpory stavebního spoření. [21] Lze tak uzavřít, že pokud povinný subjekt posuzuje žádost o informace podle S 8b zákona č. 106/1999 Sb., $ 10 tohoto zá- kona se vůbec neuplatní. Rozhodující pro po- souzení žádosti bude pouze skutečnost, zda se požadovaná informace skutečně týká po- skytování veřejných prostředků a zda jejímu sdělení nebrání výluka obsažená v odstavci 2. [221 V souvislosti s výše uvedeným je pak nutno posoudit druhou otázku, tedy zda pro- minutí příslušenství daně podle $ 55a daňo- vého řádu lze podřadit pod pojem poskytnu- tí veřejných prostředků a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňo- vých úlevách. [23] Na tomto místě je nutno předeslat, že zákon č. 106/1999 Sb. nikde neuvádí, co se poskytnutím veřejných prostředků rozumí. Obecnou definici pojmu „veřejné prostřed- ky“ v českém právním řádu obsahuje pouze $ 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanč- ní kontrole, který za ně označuje veřejné fi- nance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písmenu a). Z principu jed- noty a bezrozpornosti právního řádu ovšem plyne požadavek přikládat týmž pojmům ob- saženým v různých právních předpisech zá- sadně stejný význam a obsah, ledaže by exis- tovaly rozumné důvody k závěru, že stejný význam mít nemají (například proto, že jsou užity v různých kontextech, nebo proto, že ji- mi zákonodárce v různých dobách mínil od- lišné věci). Důvody pro odlišný výklad uvede- ného pojmu v projednávané věci rozšířený senát neshledal, ostatně nelze přehlédnout, že stejným způsobem vyložil uvedený pojem i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06, č. 10/2007 Sb. ÚS (http://nalus.usoud.cz). [24] Příjmy z daní jsou součástí veřejných financí, splatná, ale dosud nezaplacená daň či její příslušenství jsou pak nepochybně sou- částí majetkových práv státu. Prominutí daně či příslušenství daně podle $ 55a odst. 1 da- ňového řádu, ať již zaplacené či jen splatné, je proto nutno považovat za poskytnutí veřej- ných prostředků ve smyslu $ 8b zákona č. 106/1999 Sb. Ministerstvo financí, případ- ně finanční úřady, které mají na základě $ 554 odst. 1 a 2 daňového řádu a vyhlášky č. 299/1993 Sb., kterou se zmocňují územní finanční orgány k promíjení příslušenství da- ně, oprávnění daň či její příslušenství promi- nout, je proto nutno považovat za orgány veřejné správy rozhodující o poskytnutí veřej- ných prostředků. Finanční úřad v Blovicích je tak v projednávaném případě povinným sub- jektem ve smyslu $ 2 zákona č. 106/1999 Sb. Sdělování informací o poskytování veřejných prostředků pak není v oblasti daní $ 8b odst. 2 tohoto zákona nijak omezeno. 2110 Rozhlasové a televizní vysílání: zásada objektivity a vyváženosti k $ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů (v textu jen „zákon o vysílání“) I. Veřejnoprávní média masové komunikace vytvářejí svojí existencí strukturo- vaný a co možná nejvíce pluralitní prostor pro vyjadřování názorů. Jejich úlohou není poskytovat sterilní informace, nýbrž odrážet realitu včetně v ní obsažených kontroverzí, nejednoznačností, vrstevnatostí a emocionality. II. U publicistických pořadů nelze zásadu objektivity a vyváženosti ($ 31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání) vykládat jako příkaz, aby v nich zaznívaly toliko bezbarvé, opatrnické a hyperkorektní názo- ry. Zákaz jednostranného zvýhodňování se má vztahovat na celek vysílaného pro- gramu. Proto má být vysílání publicistických pořadů organizováno tak, aby jednot- livé pořady byly často angažované, kritické a názorově vyhraněné, samozřejmě vždy při zachování objektivity a pravdivosti sdělení o faktech, avšak ve svém celku vytvářely pestrou a z hlediska názorového spektra společnosti reprezentativní kom- 3Z2 Max binaci, podporující co nejširší a nejotevřenější diskusi o společensky relevantních tématech.
Občanské sdružení OSMPB proti Finančnímu ředitelství v Plzni o poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobce.
soby. Odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89 přitom stěžovatel označil za nepřípadný, neboť zde byla primárně řešena otázka poskytování metodických pokynů řady – DS a jen okrajově a bez bližšího odůvodnění zde bylo konstatováno, že poskytování informací o daňových úlevách brání ustanovení § 10 informačního zákona. Stěžovatel proto navrhl, aby byl napadený rozsudek krajského soudu zrušen a věc vrácena tomu soudu dalšímu řízení.
III.
Důvody postoupení věci
[8.] Pátý senát Nejvyššího správního soudu při posuzování věci nejprve konstatoval, že otázkou poskytování informací ze strany správce daně se zabýval již dříve v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89, neřešil zde však vzájemný vztah ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona. Otázkou, která byla nastolena v nyní vedeném řízení, se zaobíral zčásti v rozsudku ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007 - 85, kde se vyjadřoval k pojmu „majetkové poměry“. Z uvedených rozsudků, byť žádný z nich se netýkal přímo předmětné otázky, by však bylo možno v souhrnu dospět k interpretaci, že ustanovení § 10 informačního zákona brání poskytnutí údajů ohledně daňových subjektů in omnem eventum, tedy i v případě, kdy je žádost posuzována podle ustanovení § 8b tohoto zákona.
[9.] Pátý senát nyní dospěl k odlišnému názoru a má za to, že aplikace ustanovení § 10 informačního zákona nepřichází v úvahu v těch případech, kdy jsou poskytnuty daňovému subjektu veřejné prostředky. Rozhodne-li se přitom daňový dlužník požádat o prominutí příslušenství daně a je-li mu vyhověno, je právě toto případ, kdy se stává příjemcem veřejných prostředků. Za takových okolností je nutno přednostně aplikovat ustanovení § 8b tohoto zákona.
[10.] Vzhledem k úmyslu odchýlit se od názoru vysloveného již v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu postoupil pátý senát věc rozšířenému senátu s následujícími otázkami: 1.) jaký je vzájemný vztah ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona a 2.) zda prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňových úlevách.
kona.
[10.] Vzhledem k úmyslu odchýlit se od názoru vysloveného již v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu postoupil pátý senát věc rozšířenému senátu s následujícími otázkami: 1.) jaký je vzájemný vztah ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona a 2.) zda prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňových úlevách.
IV.
Pravomoc a příslušnost rozšířeného senátu
[11.] Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 5 As 53/2007 - 85, rozšířený senát zjistil, že otázkou vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona se zde pátý senát zabýval a zaujal k němu i zřetelné stanovisko. Podle názoru pátého senátu zákon o svobodném přístupu k informacím poskytnutí určitých informací o osobních údajích připouští, avšak v omezeném rozsahu a v návaznosti na existenci dalších skutečností, např. jsou-li sdělovány informace o osobách, jimž byly poskytnuty veřejné prostředky. Jestliže však zákon obsahuje výjimky z uvedeného principu publicity a označuje některé informace za utajované nebo by se jejich zveřejněním porušila ochrana osobnosti a soukromí osob, nelze takové informace poskytnout. Při střetu zájmu soukromého (tj. zájmu fyzických a právnických osob na důvěrnosti určitých informací) a zájmu veřejného (tj. zájmu ostatních spoluobčanů na tom, aby nebyly poskytovány úlevy ve formě prominutí příslušenství daně např. i těm, kdo to nepotřebují, respektive zájmu vědět, z jakého důvodu jim poskytnuty byly), nelze dospět k jinému závěru, než že na tomto místě požívá větší ochrany zájem soukromý před zájmem veřejným. Je to dáno mimo jiné i tím, že převážná část informací týkajících se fyzických osob je chráněna přímo čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“ ), zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, popřípadě jejich sdělení brání § 10 informačního zákona. Právě posledně uvedené ustanovení neumožňuje poskytnout informace o daňových úlevách podle § 55a daňového řádu, což bylo ostatně uvedeno již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 28/2007 - 89.
[12.] Od výše uvedeného názoru se chce týž senát v projednávané věci odchýlit. Vzhledem k tomu, že obě položené otázky jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, dospěl rozšířený senát k závěru, že jeho pravomoc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. je dána. Po posouzení předložených otázek pak s ohledem na skutečnost, že jiné otázky v řízení nebylo třeba řešit, rozhodl podle ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu o věci sám rozsudkem.
7 - 89.
[12.] Od výše uvedeného názoru se chce týž senát v projednávané věci odchýlit. Vzhledem k tomu, že obě položené otázky jsou podstatné pro rozhodnutí ve věci, dospěl rozšířený senát k závěru, že jeho pravomoc podle ustanovení § 17 odst. 1 s. ř. s. je dána. Po posouzení předložených otázek pak s ohledem na skutečnost, že jiné otázky v řízení nebylo třeba řešit, rozhodl podle ustanovení § 71 odst. 2 písm. a) Jednacího řádu Nejvyššího správního soudu o věci sám rozsudkem.
V.
Posouzení věci
[13.] Rozšířený senát se nejprve zabýval otázkou vzájemného vztahu ustanovení § 8b a § 10 informačního zákona.
[14.] Ustanovení § 10 tohoto zákona je dle svého nadpisu určeno k ochraně důvěrnosti majetkových poměrů a konkrétně stanoví, že informace o majetkových poměrech osoby, která není povinným subjektem, získané na základě zákonů o daních, poplatcích, penzijním nebo zdravotním pojištění anebo sociálním zabezpečení povinný subjekt podle tohoto zákona neposkytne. V poznámce pod čarou č. 8 jsou pak příkladmo uvedeny odkazy na ustanovení § 24 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, § 23 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, § 14 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 24a zákona č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky a zákon č.117/1995 Sb., o státní sociální podpoře.
[15.] Poznámky pod čarou sice nemají normativní charakter, mohou však sloužit jako určité vodítko při interpretaci právní normy. Z výše citovaných ustanovení jiných právních předpisů lze dovodit, že za informace, které podléhají obecné výluce z informační povinnosti, je nutno považovat především údaje, které se v průběhu daňového řízení dozvěděl příslušný správce daně o poměrech daňových subjektů, a to jak osobních, tak souvisejících s podnikáním. Obdobně to platí o údajích, které zjistily příslušné orgány sociálního zabezpečení o poplatnících pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zdravotní pojišťovny o plátcích zdravotního pojištění či úřady práce o žadatelích o dávky státní sociální podpory.
[16.] Uvedeným ustanovením je od počátku účinnosti zákona o svobodném přístupu k informacím realizováno právo fyzických osob na ochranu soukromí a ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, provedeného posléze zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
[17.] Oproti tomu ustanovení § 8b bylo do zákona o svobodném přístupu k informacím inkorporováno až zákonem č. 61/2006 Sb. s účinností od 22. 3. 2006 v souvislosti s implementací Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/98/ES o opakovaném použití informací veřejného sektoru a jeho účelem bylo napomoci odstranit dosavadní pochybnosti, zda povinnost subjektů poskytovat informace o své činnosti se může dotknout i oblasti osobních údajů třetích osob v případech, kdy tyto jsou příjemci veřejných prostředků. Zde je nutno připomenout, že důvodová zpráva k původnímu znění zákona o svobodném přístupu k informacím s uvedenou možností v komentáři k výlukovým ustanovením § 6 - § 11 zákona počítala, příslušná úprava však v zákoně až do zmiňované novely chyběla. Uvedeným ustanovením tak bylo dále konkretizováno právo na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny.
[18.] V současné době tedy ustanovení § 8b odst. 3 informačního zákona výslovně ukládá subjektům povinnost sdělit žadatelům osobní údaje o příjemcích veřejných prostředků v rozsahu jejich jména, příjmení, roku narození, obce, kde mají trvalé bydliště, a dále údaje o výši, účelu a podmínkách pro jejich poskytnutí. I pro tyto případy však platí imperativ ochrany soukromí a ochrany před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním či jiným zneužíváním osobních údajů podle čl. 10 Listiny a zákona č. 101/2000 Sb., proto i zde má poskytování informací svoje limity, které jsou definovány v § 8b odst. 2 informačního zákona. Podle tohoto ustanovení neposkytne povinný subjekt osobní údaje o osobě, která je příjemcem veřejných prostředků v oblasti sociální, poskytování zdravotní péče, hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, státní podpory stavebního spoření a státní pomoci při obnově území. Zákonodárce zde opětovně v poznámce pod čarou č. 4c) demonstrativně uvádí některé zákonné úpravy, konkrétně zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, zákon č. 93/1996 Sb., o stavebním spoření a státní podpoře stavebního spoření, atd.
[19.] Při posuzování vzájemného vztahu obou ustanovení je zřejmé, že účel a smysl každého z nich je odlišný. Zatímco ustanovení § 10 informačního zákona formuluje obecné výlukové pravidlo sloužící k ochraně údajů o majetkových poměrech třetích osob, na jehož základě nesmí povinný subjekt v této oblasti sdělovat informace, které se dozvěděl během své úřední činnosti (typicky např. údaje z daňových přiznání, z přehledů o příjmech pro účely plateb pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, z dokladů o příjmech pro testované dávky státní sociální podpory apod.), zakotvuje ustanovení § 8b tohoto zákona primárně povinnost subjektů informovat o výsledcích své činnosti v oblasti poskytování veřejných prostředků, a to včetně vybraných osobních údajů jejich příjemců.
[20.] Výluka z informační povinnosti je v druhém případě upravena autonomně, a to v § 8b odst. 2 informačního zákona, byť toto ustanovení sleduje obdobný cíl jako obecné ustanovení § 10 tohoto zákona. Rozdílná míra ochrany zakotvená v obou ustanoveních a v tomto směru poněkud slabší postavení příjemce veřejných prostředků je dáno především zájmem na transparentnosti poskytování veřejných prostředků a nutností jeho účinné veřejné kontroly. Zákonodárce tak při střetu ústavního práva na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny a ústavního práva na ochranu soukromí podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny zohlednil specifické postavení příjemců veřejných prostředků a sdělení některých jejich osobních údajů v souvislosti s tímto připustil. Ochranu zachoval pouze tam, kde na poskytování informací není dán silný veřejný zájem. Ve výluce se tak ocitla převážně jen nároková plnění z veřejných prostředků, kde nárok vzniká ze zákona a správní orgán nemá prostor k vlastnímu uvážení. Typicky tedy povinný subjekt neposkytuje informace o tom, komu a v jaké výši přiznal dávky důchodového pojištění, dávky státní sociální podpory či dávky pomoci v hmotné nouzi, nebo komu a v jaké výši vyplatil podporu v nezaměstnanosti. Rovněž tak například neposkytuje ve vztahu ke konkrétním osobám údaje o úhradách za úkony lékařské péče, případně údaje o konkrétní výši státní podpory stavebního spoření.
[21.] Lze tak uzavřít, že pokud povinný subjekt posuzuje žádost o informace podle ustanovení § 8b informačního zákona, ustanovení § 10 tohoto zákona se vůbec neuplatní. Rozhodující pro posouzení žádosti bude pouze skutečnost, zda se požadovaná informace skutečně týká poskytování veřejných prostředků a zda jejímu sdělení nebrání výluka obsažená v odstavci 2.
[22.] V souvislosti s výše uvedeným je pak nutno posoudit druhou otázku, tedy zda prominutí příslušenství daně podle § 55a daňového řádu lze podřadit pod pojem poskytnutí veřejných prostředků a zda je správce daně povinen sdělovat údaje o poskytnutých daňových úlevách.
[23.] Na tomto místě je nutno předeslat, že zákon o svobodném přístupu k informacím nikde neuvádí, co se poskytnutím veřejných prostředků rozumí. Obecnou definici pojmu „veřejné prostředky“ v českém právním řádu obsahuje pouze § 2 písm. g) zákona č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, který za ně označuje veřejné finance, věci, majetková práva a jiné majetkové hodnoty patřící státu nebo jiné právnické osobě uvedené v písm. a). Z principu jednoty a bezrozpornosti právního řádu ovšem plyne požadavek přikládat týmž pojmům obsaženým v různých právních předpisech zásadně stejný význam a obsah, ledaže by existovaly rozumné důvody k závěru, že stejný význam mít nemají (například proto, že jsou užity v různých kontextech, nebo proto, že jimi zákonodárce v různých dobách mínil odlišné věci). Důvody pro odlišný výklad uvedeného pojmu v projednávané věci rozšířený senát neshledal, ostatně nelze přehlédnout, že stejným způsobem vyložil uvedený pojem i Ústavní soud v nálezu ze dne 24. 1. 2007, I. ÚS 260/06 (http://nalus.usoud.cz).
[24.] Příjmy z daní jsou součástí veřejných financí, splatná, ale dosud nezaplacená daň či její příslušenství jsou pak nepochybně součástí majetkových práv státu. Prominutí daně či příslušenství daně podle § 55a odst. 1 daňového řádu, ať již zaplacené či jen splatné, je proto nutno považovat za poskytnutí veřejných prostředků ve smyslu § 8b informačního zákona. Ministerstvo financí, případně finanční úřady, které mají na základě ustanovení § 55a odst. 1 a 2 tohoto zákona a vyhlášky č. 299/1993 Sb. oprávnění daň či její příslušenství prominout, je proto nutno považovat za orgány veřejné správy rozhodující o poskytnutí veřejných prostředků. Finanční úřad v Blovicích je tak v projednávaném případě povinným subjektem ve smyslu § 2 informačního zákona. Sdělování informací o poskytování veřejných prostředků pak není v oblasti daní ustanovením § 8b odst. 2 tohoto zákona nijak omezeno.
VI.
Závěr
[25.] Krajský soud tedy chybně posoudil právní otázku výkladu ustanovení § 8b informačního zákona, čímž zatížil svoje rozhodnutí vadou ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem výše uvedeným. V novém rozsudku rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
o zákona nijak omezeno.
VI.
Závěr
[25.] Krajský soud tedy chybně posoudil právní otázku výkladu ustanovení § 8b informačního zákona, čímž zatížil svoje rozhodnutí vadou ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek krajského soudu podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm je soud vázán právním názorem výše uvedeným. V novém rozsudku rozhodne též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. června 2010
JUDr. Josef Baxa
předseda rozšířeného senátu