zákona č. 61/2006 Sb. I Za interní pokyn ve smyslu $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo ji- ného aktu. II. Týkají-li se Pokyny řady „D“, resp. „DS“, vydávané Ministerstvem financí výko- nu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, nave- nek, ve vztahu k veřejnosti a upravujíli aplikační postupy stran jednotlivých usta- novení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upra- vené bezprostředně týkají, tj. daňovým subjektům.
zákona č. 61/2006 Sb. I Za interní pokyn ve smyslu $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., o svo- bodném přístupu k informacím, nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo ji- ného aktu. II. Týkají-li se Pokyny řady „D“, resp. „DS“, vydávané Ministerstvem financí výko- nu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, nave- nek, ve vztahu k veřejnosti a upravujíli aplikační postupy stran jednotlivých usta- novení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upra- vené bezprostředně týkají, tj. daňovým subjektům.
C... Nejvyšší správní soud považuje přede- vším za potřebné uvést, že žalovaný odmítl poskytnutí informace s odkazem na ustanove- ní $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Uvedené ustanovení však stanoví, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním poky- nům a personálním předpisům povinného subjektu. Naproti tomu odst. 2 citovaného ustanovení stanoví případy, kdy povinný sub- jekt informaci neposkytne. Z rozhodnutí ža- lovaného však nikterak nevyplývá, jakou „omezenou“ informaci povinný poskytl. Má-li se mít za to, že takovou informací měl být od- kaz na webové stránky Ministerstva financí, nelze takový odkaz považovat za poskytnutou informaci, když na uvedených stránkách lze seznat pouze celkovou výši prominuté daně za jednotlivé roky na jednotlivých druzích příjmů, nikoli však žalobcem požadované in- formace stran důvodů takového prominutí. Nadto důvody prominutí by žalobce neshle- dal ani v anonymizované formě. případných rozhodnutí nebo jiném materiálu zpracova- ném v rámci výročních zpráv územních fi- nančních orgánů, resp. Ministerstva financí, neboť rozhodnutí vydaná dle $ 55ad. ř. neob- sahují odůvodnění. Rovněž tak odkaz na blíže neidentifikovaný Finanční zpravodaj nelze považovat za relevantní poskytnutí „omeze- 203 né“ informace. Žalovaný tak nedostál povinnosti, kterou mu ukládá pro případ omezeného poskytnu- tí informace dle $ 11 odst. 1 citovaného záko- na, podle kterého žalovaný postupoval, usta- novení $ 12 téhož zákona. Podle uvedeného ustanovení povinný subjekt všechna omeze- ní práva na informace provede tak, že poskyt- ne požadované informace včetně doprovod- ných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon. Žalovaný v projednávané věci de facto nepostupoval, jakkoli takto své rozhodnutí odůvodnil, dle $ 11 odst. 1 citovaného zákona, tedy neposkytl „omezenou“ informaci, ale po- stupoval v podstatě dle $ 11 odstavce 2 citova- ného zákona; pro takový postup však nebyly naplněny zákonné podmínky stanovené v $ 11 odst. 2 pod písm. a) - c) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud však dospěl k závě- ru, že nebyl namístě ani postup dle ustanove- ní $ 11 odst. 1 písm. a) citovaného zákona. Nejvyšší správní soud především nesdílí zá- věry žalovaného stran povahy interního po- kynu vydaného Ministerstvem financí. Krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že na poskytnutí požadovaných in- formací ustanovení $ 11 odst. 1 písm. a) záko- na č. 106/1999 Sb. nedopadá, neboť zde uve- dená výjimka se týká pouze vnitřních pokynů obsahujících informace, které neovlivňují ni- koho jiného, mimo subjekty, mající podle ci- tovaného zákona povinnost poskytovat infor- mace týkající se jejich rozhodovací činnosti. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu v tom, že zmiňova- ný Pokyn Ministerstva financí DS-129 není vnitřním pokynem, na který by se vztahovalo ustanovení $ 11 odst. i písm. a) citovaného zákona, jakkoli však již zcela nesdílí případnost odkazu na rozsudek Nejvyššího správního sou- du ze dne 28. 4. 2005, čj. 2 Ans 1/2005-57. Ta- to skutečnost však sama o sobě nemá žádný vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu stran závěrů o aplikaci ustanovení $ 11 cito- vaného zákona. Lze souhlasit se žalovaným, že v dané věci se jednalo o skutkově odlišný případ. Ve věci, na kterou krajský soud odka- zuje, bylo totiž předmětem soudního přezku- mu rozhodnutí správního orgánu ve věci da- ňové, resp. to, zda správní orgán postupoval v daňovém řízení v souladu se zákonem, po- tažmo v souladu s vlastním vnitřním meto- dickým pokynem, kterým byla zavedena urči- tá správní praxe. Ve věci nyní projednávané však není předmětem přezkumu to, zda roz- hodnutí žalovaného bylo v souladu se zásada- mi daňového řízení, tedy zda splňovalo poža- davky kladené na ně z hlediska nejen zákonnosti, ale i z hlediska předvídatelnosti a transparentnosti. Není a ani nebylo proto úkolem soudu ve věci nyní projednávané za- bývat se povahou ustanovení $ 55a d. ř., ale ani tím, zda daňový subjekt, a za jakých pod- mínek, má nárok na prominutí daně nebo příslušenství. Soudu ani nepřísluší tyto pod- mínky (obsažené mimo jiné i ve zmiňovaném Pokynu DS-129) hodnotit. Z tohoto pohledu jsou zcela bez významu námitky žalovaného uplatněné v kasační stížnosti týkající se sa- motného opravného prostředku a způsobů rozhodování o něm. Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že žalobce se ve své žádosti nedo- máhal podání informace v tom smyslu, že by požadoval výslovně sdělit obsah jakéhokoli Pokynu Ministerstva financí. Žalobce poža- doval zcela obecně, aby mu povinný sdělil, ja- ká hlediska bere v úvahu při povolování da- ňových úlev. Skutečnost, že Ministerstvo financí, vedeno snahou zabezpečit dodržová- ní zákonných principů při rozhodování správců daně při promíjení příslušenství da- ní dle $ 55a d. ř. a v zájmu zajištění jednotné- ho posuzování žádostí, stanovilo určitý po- stup v Pokynu DS-129, není přitom pro zodpovězení otázky, zda povinný měl a mohl poskytnout žalobcem požadovanou informa- ci, podstatná. Účelem úpravy práva na informace je zajiš- tění práva veřejnosti na informace, jež mají stát- ní orgány a ostatní subjekty, které rozhodují o právech a povinnostech občanů, k dispozici. Pokud jde o pojem právo na informace, tak jak je chápe čl. 17 Listiny základních práv a svobod, má toto právo dva základní aspekty. Prvním aspektem je obecná garance práva na vyhledávání, přijímání či rozšiřování infor- mací (v tomto kontextu lze hovořit spíše o svobodě vyhledávání, přijímání či šíření in- formací), z čehož vyplývá pouze povinnost veřejné moci danou aktivitu neomezovat (ne- 361 1532 ní-li dán důvod omezení dle odst. 4 čl. 17 Lis- tiny), nikoli povinnost aktivně konat. Veřejná moc je přitom povinna respektovat danou svobodu jednotlivce a zdržet se zásahů do té- to jeho autonomní sféry. Druhým aspektem práva na informace je potom stanovení kon- krétní povinnosti státním orgánům informa- ce aktivně poskytovat, z čehož vyplývá právo ostatních tyto informace obdržet. Právo na informace je jednou z právních záruk ve veřejné správě, které jsou co do své podstaty a významu především zárukami zá- konnosti ve veřejné správě. V projednávané věci není sporu o tom, že informace, které žalobce požadoval, se týkaly výkonu veřejné správy a správce daně, jakožto povinný subjekt, je měl k dispozici. Nejednalo se tak o případ, kdy by bylo požadováno sděle- ní informace, kterou by byl nucen teprve z růz- ných podkladů vytvářet. Skutečnost, že tato in- formace byla obsažena v interním pokynu, je, jak již bylo uvedeno, zcela nerozhodná. Za interní pokyn ve smyslu ustanovení $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu. Vnitřní předpis ve veřejné správě předsta- vuje souhrnné označení pro akty abstraktní povahy, které slouží k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více organizačních jedno- tek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vy- dání se opírá o právně zakotvený vztah podří- zenosti k vydavateli aktu (viz Hendrych, D.: Správní právo. C. H. BECK, Praha 2003, str. 113). Vydávání instrukcí (interních pokynů, směrnic, apod.) nadřízeným orgánem je tak pouhou realizací oprávnění řídit činnost podřízených a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se ve služební činnos- ti příkazy nadřízených. Tato oprávnění vyplý- vají z právní normy, jež stanoví vztah nadříze- nosti a podřízenosti; interními instrukcemi se proto jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků [srov. zde např. $ 11 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech). 362 Předmětem vnitřního předpisu mohou být různé skutečnosti. Zpravidla se jedná o organizační řád, spisový řád, skartační řád, docházkový systém, popř. další předpisy týka- jící se organizace a chodu „uvnitř“ úřadu. Ne- ní na druhou stranu vyloučeno, aby interním předpisem byly upraveny i pracovní postupy a konkretizace úkolů, vyplývající z působnos- ti úřadu jako provedení předpisu úřadu vyšší- ho; mohou v nich být stanoveny interní toky informací a konkrétní instrukce - v případě správce daně např. postupy při vkládání dat do automatizovaného daňového systému, způso- by ověřování důvěryhodnosti daňových sub- jektů, kritéria hodnocení kontrolní činnosti, způsoby výměny informací mezi státními or- gány, zásady dohlídkové činnosti, apod. Vždy se však bude jednat o takové akty, které se do- týkají pouze pracovníků, kteří jimi jsou vázáni (akty řízení). Při naplnění uvedených skuteč- ností lze za takové akty považovat nepochyb- ně i interní „Pokyny“ Ministerstva financí, upravující pracovní postupy při správě daní. Týkajíli se však zmiňované interní „Poky- ny“ výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, na- venek, ve vztahu k veřejnosti, a upravují-li apli- kační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se po- stupy v nich upravené bezprostředně týkají. Není zde pochyb o tom, že rozhodování o daňových povinnostech, jakož i o daňových úlevách bezesporu je výkonem veřejné sprá- vy a správce daně, jakožto orgán veřejné mo- ci, zde rozhoduje o právech a povinnostech osob. Je tudíž třeba, aby tato činnost byla pro- váděna transparentním způsobem a pod při- měřenou kontrolou veřejnosti. Není přitom rozhodné, zda se jedná o pokyn řady D nebo DS, popř. jiný pokyn, a hlediska rozlišování mezi těmito pokyny (tedy zda jsou, nebo ne- jsou určeny veřejnosti) jsou zcela bez význa- mu. Rozhodující je vždy pouze ta skutečnost, zda takový pokyn obsahuje informace, týkají- cí se výkonu veřejné správy navenek, či se jedná výlučně o akt organizační, metodický nebo řídící, který zásadně nemůže ovlivnit subjekty jiné než ty, které mu z hlediska slu- žební podřízenosti pod disciplinární odpo- vědností podléhají. Poskytnutí informací o daňových úlevách konkrétních daňových subjektů podle $ 55a d. ř brání ustanovení $ 10 zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého nelze poskytnout informace o majetkových poměrech získané na základě zákona o daních z příjmů. Takové informace však žalobce nepožadoval. C.) O žádosti žalobce rozhodoval žalovaný již za účinnosti novely zákona č. 106/1999 Sb., provedené s účinností od 1. 1. 2006 zákonem č. 61/2006 Sb. Stejně tak krajský soud rozho- doval již dle novelizovaného ustanovení $ 16 odst. 4 citovaného zákona, který nahradil, do- sud při soudním přezkumu uplatňovaný, princip kasační principem apelačním. V pří- padě přezkumu rozhodnutí o zamítnutí od- volání proti odepření informace již soud ne- vrací rozhodnutí k novému projednání, ale naopak sám zkoumá, zda existují důvody pro poskytnutí informací. Pokud žádné důvody neexistují, soud rozhodnutí obou instancí zruší a přímo nařídí povinnému subjektu in- formaci poskytnout. Krajský soud v projed- návaném případě správně rozhodl o tom, že neexistují důvody pro odmítnutí poskytnutí informace, když vyloučil užití ustanovení $ 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Dopus- til se však nezákonnosti v tom, že rozhodnutí správních orgánů sice správně zrušil, ale již nesprávně vrátil věc žalovanému k dalšímu ří- zení, namísto toho, aby přímo Finančnímu úřadu v Kaplici uložil informaci poskytnout. 1533 Doprava: dodržování stanovené doby řízení vozidla, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku při práci řidičů Správní trestání: silniční doprava k $ 3 odst. 1 písm. b) a $ 35 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/ 1994 Sb., o silniční dopravě, ve zně- ní zákonů č. 304/1997 Sb., č. 150/2000 Sb. a č. 103/2004 Sb. k čl. 6 a 8 Evropské dohody o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě (AETR), vý- hlášené pod č. 108/1976 Sb. k čl. 6 a 8 nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 o harmonizaci určitých sociálních právních předpi- sů v silniční dopravě Nesplnění povinnosti tuzemského dopravce zajistit dodržování dob řízení vozid- la, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku řidičů daných mezinárodní úmlu- vou zakládá naplnění skutkové podstaty správního deliktu ve smyslu $ 35 odst. 2 písm. b) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě. K naplnění skutkové podstaty tohoto deliktu dochází za předpokladu, že nedodržení doby řízení, bezpečnostních přestávek a doby odpočinku řidičů bylo spolehlivě proká- záno. Odpovědnost za posuzovaný delikt je odpovědností za výsledek, neboť chráněný zájem, tj. zdraví a život všech účastníků silničního provozu, v tomto případě převažuje 2x3 nad rizikem, že případné svévolné protiprávní jednání řidiče půjde k tíži dopravce.
Spolek OSMPB proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o poskytnutí infor- mace, o kasační stížnosti žalobce a žalovaného.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížnosti obou stěžovatelů (dále pro srozumitelnost označovaných jako „žalobce“ a „žalovaný“) v rozsahu a z důvodů v nich uplatněných. Dospěl přitom k závěru, že rozsudek krajského soudu trpí nezákonností, pro kterou nelze, než jej zrušit.
Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou kasační stížnost žalovaného.
Při posouzení věci vycházel Nejvyšší správní soud ze skutkových zjištění, jež jsou mezi účastníky nesporná. Ze správního spisu bylo zjištěno, že žalobce dne 8. 12. 2006 podal u Finančního úřadu v Kaplici (dále „povinný“) žádost dle § 13 zákona č. 106/1999 Sb., ve které uvedl, že žádá o „poskytnutí informace o tom, jaká hlediska bere tamní finanční úřad do úvahy při rozhodování o poskytnutí daňových úlev ve smyslu ust. § 55a zákona č. 337/1992 Sb.“ Rozhodnutím povinného byla žádost odmítnuta s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého může povinný subjekt omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Postup správce daně, na který dotaz směřoval, je upraven právě takovým interním pokynem Ministerstva financí, který je označen „pouze pro služební potřebu“. V rozhodnutí byl žalobce, pro vytvoření představy o možných hlediscích, dále odkázán na možnost využít rozhodnutí o prominutí daně, která se týkají více daňových subjektů a správce daně je zveřejnil ve Finančním zpravodaji, jakož i na webové stránky České daňové správy - sekce „legislativa a metodika“.
povinného subjektu. Postup správce daně, na který dotaz směřoval, je upraven právě takovým interním pokynem Ministerstva financí, který je označen „pouze pro služební potřebu“. V rozhodnutí byl žalobce, pro vytvoření představy o možných hlediscích, dále odkázán na možnost využít rozhodnutí o prominutí daně, která se týkají více daňových subjektů a správce daně je zveřejnil ve Finančním zpravodaji, jakož i na webové stránky České daňové správy - sekce „legislativa a metodika“.
Proti rozhodnutí povinného o odmítnutí žádosti podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl, přitom odkázal na ust. čl. 17 odst. 5 Listiny, podle něhož státní orgány a orgány územní samosprávy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti, činí tak na základě zákona. Ustanovení § 7 až § 12 zákona o poskytování informací omezuje právo na poskytnutí informace; zákonné omezení je přitom založeno ústavně a nelze souhlasit s tvrzením, že povinný subjekt neuvedl žádný důvod spadající pod ustanovení čl. 17 odst. 4 Listiny.
S vymezením obsahu práva na přístup k informacím, tak, jak je chápe žalovaný, se Nejvyšší správní soud neztotožnil.
Nejvyšší správní soud považuje především za potřebné uvést, že žalovaný odmítl poskytnutí informace s odkazem na ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Uvedené ustanovení však stanoví, že povinný subjekt může omezit poskytnutí informace, pokud se vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Naproti tomu odst. 2 citovaného ustanovení stanoví případy, kdy povinný subjekt informaci neposkytne. Z rozhodnutí žalovaného však nikterak nevyplývá, jakou „omezenou“ informaci povinný poskytl. Má-li se mít za to, že takovou informací měl být odkaz na webové stránky Ministerstva financí, nelze takový odkaz považovat za poskytnutou informaci, když na uvedených stránkách lze seznat pouze celkovou výši prominuté daně za jednotlivé roky na jednotlivých druzích příjmů, nikoli však žalobcem požadované informace stran důvodů takového prominutí. Nadto důvody prominutí by žalobce neshledal ani v anonymizované formě případných rozhodnutí nebo jiném materiálu zpracovaném v rámci výročních zpráv územních finančních orgánů, resp. Ministerstva financí, neboť rozhodnutí vydaná dle § 55a zákona č. 337/1992 Sb. neobsahují odůvodnění. Rovněž tak odkaz na blíže neidentifikovaný Finanční zpravodaj nelze považovat za relevantní poskytnutí „omezené“ informace.
Žalovaný tak nedostál povinnosti, kterou mu ukládá pro případ omezeného poskytnutí informace dle § 11 odst. 1 cit. zákona, podle kterého žalovaný postupoval, ustanovení § 12 cit. zákona. Podle uvedeného ustanovení povinný subjekt všechna omezení práva na informace provede tak, že poskytne požadované informace včetně doprovodných informací po vyloučení těch informací, u nichž to stanoví zákon.
Žalovaný v projednávané věci de facto nepostupoval, jakkoli takto své rozhodnutí odůvodnil, dle § 11 odst. 1 cit. zákona, tedy neposkytl „omezenou“ informaci, ale postupoval v podstatě dle § 11 odstavce 2 cit. zákona; pro takový postup však nebyly naplněny zákonné podmínky stanovené v § 11 odst. 2 pod písm. a) – c) cit. zákona.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že nebyl na místě ani postup dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Nejvyšší správní soud především nesdílí závěry žalovaného stran povahy interního pokynu vydaného Ministerstvem financí.
dnil, dle § 11 odst. 1 cit. zákona, tedy neposkytl „omezenou“ informaci, ale postupoval v podstatě dle § 11 odstavce 2 cit. zákona; pro takový postup však nebyly naplněny zákonné podmínky stanovené v § 11 odst. 2 pod písm. a) – c) cit. zákona.
Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že nebyl na místě ani postup dle ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona. Nejvyšší správní soud především nesdílí závěry žalovaného stran povahy interního pokynu vydaného Ministerstvem financí.
Krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že na poskytnutí požadovaných informací ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nedopadá, neboť zde uvedená výjimka se týká pouze vnitřních pokynů obsahujících informace, které neovlivňují nikoho jiného, mimo subjekty, mající podle cit. zákona povinnost poskytovat informace týkající se jejich rozhodovací činnosti. Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje se závěrem krajského soudu v tom, že zmiňovaný Pokyn Ministerstva financí DS-129 není vnitřním pokynem, na který by se vztahovalo ust. § 11 odst. 1 písm. a) cit. zákona, jakkoli však již zcela nesdílí případnost odkazu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Ans 1/2005 - 57. Tato skutečnost však sama o sobě nemá žádný vliv na zákonnost rozsudku krajského soudu stran závěrů o aplikaci ustanovení § 11 cit. zákona. Lze souhlasit s žalovaným, že v dané věci se jednalo o skutkově odlišný případ. Ve věci, na kterou krajský soud odkazuje bylo totiž předmětem soudního přezkumu rozhodnutí správního orgánu ve věci daňové, resp. to, zda správní orgán postupoval v daňovém řízení v souladu se zákonem potažmo v souladu s vlastním vnitřním metodickým pokynem, kterým byla zavedena určitá správní praxe. Ve věci nyní projednávané však není předmětem přezkumu to, zda rozhodnutí žalovaného bylo v souladu se zásadami daňového řízení, tedy zda splňovalo požadavky kladené na ně z hlediska nejen zákonnosti, ale i z hlediska předvídatelnosti a transparentnosti. Není a ani nebylo proto úkolem soudu ve věci nyní projednávané zabývat se povahou ustanovení § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale ani tím, zda daňový subjekt a za jakých podmínek, má nárok na prominutí daně nebo příslušenství. Soudu ani nepřísluší tyto podmínky (obsažené mimo jiné i ve zmiňovaném Pokynu DS-129) hodnotit. Z tohoto pohledu jsou zcela bez významu námitky žalovaného uplatněné v kasační stížnosti týkající se samotného opravného prostředku a způsobech rozhodování o něm.
em soudu ve věci nyní projednávané zabývat se povahou ustanovení § 55a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ale ani tím, zda daňový subjekt a za jakých podmínek, má nárok na prominutí daně nebo příslušenství. Soudu ani nepřísluší tyto podmínky (obsažené mimo jiné i ve zmiňovaném Pokynu DS-129) hodnotit. Z tohoto pohledu jsou zcela bez významu námitky žalovaného uplatněné v kasační stížnosti týkající se samotného opravného prostředku a způsobech rozhodování o něm.
Nejvyšší správní soud považuje za nutné předeslat, že žalobce se ve své žádosti nedomáhal podání informace v tom smyslu, že by požadoval výslovně sdělit obsah jakéhokoli Pokynu Ministerstva financí. Žalobce požadoval zcela obecně, aby mu povinný sdělil, jaká hlediska bere v úvahu při povolování daňových úlev. Skutečnost, že Ministerstvo financí vedeno snahou zabezpečit dodržování zákonných principů při rozhodování správců daně při promíjení příslušenství daní dle § 55a zákona o správě daní a poplatků a v zájmu zajištění jednotného posuzování žádostí, stanovilo určitý postup v Pokynu DS-129, není přitom pro zodpovězení otázky, zda povinný měl a mohl poskytnout žalobcem požadovanou informaci, podstatná.
Účelem úpravy práva na informace je zajištění práva veřejnosti na informace, jež mají státní orgány a ostatní subjekty, které rozhodují o právech a povinnostech občanů k dispozici.
Pokud jde o pojem právo na informace, tak jak je chápe čl. 17 Listiny, má toto právo dva základní aspekty. Prvním aspektem je obecná garance práva na vyhledávání, přijímání či rozšiřování informací (v tomto kontextu lze hovořit spíše o svobodě vyhledávání, přijímání či šíření informací), z čehož vyplývá pouze povinnost veřejné moci danou aktivitu neomezovat (není-li dán důvod omezení dle odst. 4 čl. 17 Listiny), nikoli povinnost aktivně konat. Veřejná moc je přitom povinna respektovat danou svobodu jednotlivce a zdržet se zásahů do této jeho autonomní sféry. Druhým aspektem práva na informace je potom stanovení konkrétní povinnosti státním orgánům informace aktivně poskytovat, z čehož vyplývá právo ostatních tyto informace obdržet.
Právo na informace je jednou z právních záruk ve veřejné správě, které jsou co do své podstaty a významu především zárukami zákonnosti ve veřejné správě.
V projednávané věci není sporu o tom, že informace, které žalobce požadoval, se týkaly výkonu veřejné správy a správce daně, jakožto povinný subjekt, je měl k dispozici. Nejednalo se tak o případ, kdy by bylo požadováno sdělení informace, kterou by byl nucen teprve z různých podkladů vytvářet. Skutečnost, že tato informace byla obsažena v interním pokynu, je jak již bylo uvedeno, zcela nerozhodná.
u co do své podstaty a významu především zárukami zákonnosti ve veřejné správě.
V projednávané věci není sporu o tom, že informace, které žalobce požadoval, se týkaly výkonu veřejné správy a správce daně, jakožto povinný subjekt, je měl k dispozici. Nejednalo se tak o případ, kdy by bylo požadováno sdělení informace, kterou by byl nucen teprve z různých podkladů vytvářet. Skutečnost, že tato informace byla obsažena v interním pokynu, je jak již bylo uvedeno, zcela nerozhodná.
Za interní pokyn ve smyslu ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. nelze stricto sensu považovat každý akt, který správní orgán takto označí. Rozhodný je vždy obsah konkrétního pokynu nebo jiného aktu.
Vnitřní předpis ve veřejné správě představuje souhrnné označení pro akty abstraktní povahy, které slouží k uspořádání poměrů uvnitř jedné nebo více organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy a jejichž vydání se opírá o právně zakotvený vztah podřízenosti k vydavateli aktu (viz Hendrych. D.: Správní právo, C. H. BECK, Praha 2003, str. 113).
Vydávání instrukcí (interních pokynů, směrnic, apod.) nadřízeným orgánem je tak pouhou realizací oprávnění řídit činnost podřízených a jejich plnění je zachováváním právní povinnosti řídit se ve služební činnosti příkazy nadřízených. Tato oprávnění vyplývají z právní normy, jež stanoví vztah nadřízenosti a podřízenosti; interními instrukcemi se proto jen konkretizují úkoly a povinnosti podřízených složek a pracovníků (srovn. zde např. § 11 písm. a) zákona č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech).
Předmětem vnitřního předpisu mohou být různé skutečnosti. Zpravidla se jedná o organizační řád, spisový řád, skartační řád, docházkový systém, popř. další předpisy týkající se organizace a chodu „uvnitř“ úřadu. Není na druhou stranu vyloučeno, aby interním předpisem byly upraveny i pracovní postupy a konkretizace úkolů, vyplývající z působnosti úřadu jako provedení předpisu úřadu vyššího; mohou v nich být stanoveny interní toky informací a konkrétní instrukce –v případě správce daně např. postupy při vkládání dat do automatizovaného daňového systému, způsoby ověřování důvěryhodnosti daňových subjektů, kriteria hodnocení kontrolní činnosti, způsoby výměny informací mezi státními orgány, zásady dohlídkové činnosti, apod. Vždy se však bude jednat o takové akty, které se dotýkají pouze pracovníků, kteří jimi jsou vázáni (akty řízení). Při naplnění uvedených skutečností lze za takové akty považovat nepochybně i interní „Pokyny“ Ministerstva financí, upravující pracovní postupy při správě daní.
Týkají-li se však zmiňované interní „Pokyny“ výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.
interní „Pokyny“ Ministerstva financí, upravující pracovní postupy při správě daní.
Týkají-li se však zmiňované interní „Pokyny“ výkonu veřejné správy, tedy činnosti správce daně, jakožto orgánu veřejné moci, navenek, ve vztahu k veřejnosti a upravují-li aplikační postupy stran jednotlivých ustanovení daňových zákonů, nelze je, jakkoli jsou takto označeny, považovat za informace vyloučené z práva na jejich poskytnutí těm, jichž se postupy v nich upravené bezprostředně týkají.
Není zde pochyb o tom, že rozhodování o daňových povinnostech jakož i o daňových úlevách bezesporu je výkonem veřejné správy a správce daně, jakožto orgán veřejné moci, zde rozhoduje o právech a povinnostech osob. Je tudíž třeba, aby tato činnost byla prováděna transparentním způsobem a pod přiměřenou kontrolou veřejnosti. Není přitom rozhodné, zda se jedná o pokyn řady D nebo DS, popř. jiný pokyn a hlediska rozlišování mezi těmito pokyny (tedy zda jsou nebo nejsou určeny veřejnosti) jsou zcela bez významu. Rozhodující je vždy pouze ta skutečnost, zda takový pokyn obsahuje informace, týkající se výkonu veřejné správy navenek či se jedná výlučně o akt organizační, metodický nebo řídící, který zásadně nemůže ovlivnit subjekty jiné, než ty, které mu z hlediska služební podřízenosti pod disciplinární odpovědností podléhají.
Poskytnutí informací o daňových úlevách konkrétních daňových subjektů podle § 55a zákona č. 337/1992 Sb., brání ust. § 10 zákona č. 106/1999 Sb., podle kterého nelze poskytnout informace o majetkových poměrech získané na základě zákona o daních z příjmů. Takové informace však žalobce nepožadoval.
Nejvyšší správní soud neshledal žalovaným uplatněné kasační námitky důvodnými a dospěl k závěru, že stran aplikace ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. se krajský soud nesprávného právního posouzení nedopustil.
Nejvyšší správní soud však musel přisvědčit námitce žalobce.
O žádosti žalobce rozhodoval žalovaný již za účinnosti novely zákona č. 106/1999 Sb., provedené s účinností od 1. 1. 2006 zákonem č. 61/2006 Sb. Stejně tak krajský soud rozhodoval již dle novelizovaného ust. § 16 odst. 4 cit. zákona, který nahradil, dosud při soudním přezkumu uplatňovaný, princip kasační principem apelačním. V případě přezkumu rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti odepření informace již soud nevrací rozhodnutí k novému projednání, ale naopak sám zkoumá, zda existují důvody pro poskytnutí informací. Pokud žádné důvody neexistují, soud rozhodnutí obou instancí zruší a přímo nařídí povinnému subjektu informaci poskytnout. Krajský soud v projednávaném případě správně rozhodl o tom, že neexistují důvody pro odmítnutí poskytnutí informace, když vyloučil užití ust. § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. Dopustil se však nezákonnosti v tom, že rozhodnutí správních orgánů sice správně zrušil, ale již nesprávně vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení, namísto toho, aby přímo Finančnímu úřadu v Kaplici uložil informaci poskytnout.
Nejvyššímu správnímu soudu, z důvodu výše uvedeného, proto nezbylo, než rozsudek krajského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
O nákladech řízení rozhodne Krajský soud v Českých Budějovicích v novém rozhodnutí (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu