1 Azs 16/2024- 23 - text
1 Azs 16/2024 - 24 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudce Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: S. M., zastoupen JUDr. Matějem Šedivým, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2023, č. j. OAM 455/ZA
ZA11
VL13
R2
2021, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2023, č. j. 13 Az 3/2023 29,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 3. 1. 2023, č. j. OAM 455/ZA ZA11 VL13 R2 202, neudělil žalobci mezinárodní ochranu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
[2] Proti tomuto závěru žalobce brojil žalobou k Městskému soudu v Praze, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Soud odmítl jako nedůvodné obecné žalobní námitky, které jsou v rozporu se skutečnostmi tvrzenými v průběhu správního řízení. Uvedl, že účelem žalobcovy žádosti o mezinárodní ochranu byla snaha o legalizaci pobytu. Pokud jde o námitku nebezpečí plynoucího ze strany rodiny bývalé přítelkyně, se kterou má žalobce nemanželské dítě, soud uzavřel, že žalobce se ani nepokusil domoci se ochrany u orgánů policie v domovském státě. II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost.
[4] V ní uvedl, že v domovské zemi (Uzbekistánu) měl intimní poměr s dívkou, která s ním otěhotněla, což je v rozporu s islámským právem. Otec dívky mu následně hrozil újmou na životě a zdraví. Jelikož je otec této dívky policistou, nemůže se ani obrátit s žádostí o pomoc na místní bezpečnostní složky. Napadený rozsudek tak dle něj nedostatečně zohledňuje absenci „policejní inspekce“ a nereaguje na konflikt mezi sekulární politikou státu a náboženskými tradicemi. S ohledem na výše uvedené má důvodně za to, že mu hrozí vážné nebezpečí při návratu do domovské země, neboť se v minulosti dopustil jednání odporujícímu islámským zákonům.
[5] Žalovaný ve svém vyjádření setrval na důvodnosti a správnosti své argumentace uvedené v napadeném rozhodnutí, které ostatně přitakal i městský soud v napadeném rozsudku; navrhl proto zamítnutí podané kasační stížnosti. III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Kasační soud úvodem připomíná, že řízení o kasační stížnosti je ovládáno zásadou dispoziční; je tedy vyjma případů taxativně uvedených v § 109 odst. 4 s. ř. s. uplatněnými důvody kasační stížnosti vázán. Proto obsah a kvalita kasační stížnosti v podstatě předurčují obsah rozhodnutí soudu. Kasační bod je způsobilý k projednání v té míře obecnosti, ve které byl formulován. Soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu. Uplatní li proto stěžovatel obecnou námitku, může se jí soud zabývat toliko v mezích její obecnosti (rozsudky NSS ze dne 14. 8. 2019, čj. 8 As 153/2019 39, nebo ze dne 13. 9. 2017, čj. 7 As 208/2017 20, a rozsudek rozšířeného senátu ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008 78, č. 2162/2011 Sb. NSS).
[7] Je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který opírá svou kasační stížnost, a to po stránce právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, ve které řízení před krajským (městským) soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského (městského) soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. 8 Afs 25/2012 351, odst. 140 a judikatura tam citovaná).
[8] V tomto ohledu je však kasační stížnost (včetně jejího doplnění, zaslaného k výzvě k odstranění vad dle § 106 odst. 3 s. ř. s.) obecná a na samé hranici projednatelnosti, tedy i přípustnosti.
[9] Jakkoliv kasační stížnost je sice přípustná, je však nepřijatelná.
[10] Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti ve věcech, v nichž před krajským (městským) soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je její přijatelnost. Kasační stížnost je podle § 104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského (městského) soudu shledáno zásadní pochybení.
[11] O výše uvedené případy se však v nyní souzené věci nejedná.
[12] Předně se soud musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti, kterou stěžovatel vůči rozsudku městského soudu směřuje, neboť namítá nedostatečné vypořádání se s žalobní námitkou neexistence policejní inspekce a rizika plynoucích z náboženských tradic, které porušil. Takovou vadou však rozsudek netrpí; námitka stěžovatele v tomto ohledu představuje jeho nesouhlas se závěry soudu, což však s nepřezkoumatelností nelze zaměňovat (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 3 Azs 69/2016 24, ze dne 27. 9. 2017, č. j. 4 As 146/2017
35. Městský soud se v bodech 21 a následujících rozsudku touto námitkou pečlivě zabýval, přičemž v bodech 18 a 19 rozsudku odkázal též na přiléhavou judikaturu. Následně soud zcela správně uzavřel, že žalobce rezignoval na jakékoliv kroky vedoucí k získání pomoci v domovském státě, nic ani nenasvědčuje tomu, že by mu adekvátní pomoc poskytnuta nebyla. Na tom nemění nic ani skutečnost, že otec bývalé přítelkyně stěžovatele je policistou – to samo o sobě není pro posouzení existence systémových záruk ochrany v zemi původu rozhodující.
[13] K tvrzené obavě z návratu do země původu konstatoval NSS např. v rozsudku ze dne 10. 2. 2006, č. j. 4 Azs 129/2005
54, že obecné tvrzení stěžovatele o obavách z pronásledování či nebezpečí, které mu hrozí v zemi původu, bez prokázání existence takového nebezpečí, za situace, ve které se stěžovatel v zemi původu neobrátil se svými problémy na příslušné orgány, nelze podřadit pod zákonem vymezené důvody udělení mezinárodní ochrany. V rozsudku ze dne 13. 9. 2004, č. j. 4 Azs 185/2004
45, pak NSS uvedl, že za pronásledování by mohlo být v souvislosti s ohrožením soukromými osobami pokládáno leda odmítnutí veřejné moci poskytnout ochranu před tímto ohrožením, pokud by toto odmítnutí mělo typicky povahu šikany ze strany veřejné moci pro některý z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu. Tak tomu v nyní souzené věci však není. Soud zde vhodně poukázal na skutečnost, že přítelkyně stěžovatele otěhotněla již v roce 2006, vyhrožování ze strany jejího otce mělo proběhnout v roce 2007, avšak stěžovatel opustil zemi až na konci roku 2008, kdy vycestoval na základě studijního víza. Městský soud v této souvislosti zcela vhodně odkázal též na rozsudek ze dne 26. 9. 2006, č. j. 4 Azs 442/2005
43, ve kterém vyslovil, že „[i]nstitut azylu slouží lidem, kteří jsou v zemi původu pronásledováni ze zákonem stanovených důvodů (§ 12 zákona o azylu) a obecně není prostředkem pro řešení jakýchkoli problémů (ekonomických, osobních, rodinných) v zemi původu“.
[14] Kasační soud zde ve shodě s městským soudem uvádí, že otázkou legalizace pobytu se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře zabýval opakovaně; např. v rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 37/2003
46, uvedl, že azyl je institutem zcela výjimečným, který neslouží jako náhrada institutů zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. V tomto ohledu lze souhlasit s hodnocením městského soudu, že podání žádosti o azyl je účelové. Ostatně sám stěžovatel uvedl, že v České republice byl trestně stíhán a odsouzen k trestu 5 let odnětí svobody za těžké ublížení na zdraví. Vzhledem k tomu, že neměl jinou možnost, jak si legalizovat pobyt, tak požádal o azyl. Tuto žádost podal až v situaci, ve které neměl pobytové oprávnění a byl přímo ohrožen správním vyhoštěním, a to vše přibližně až po 13 letech pobytu na území České republiky. Na tyto skutečnosti odkázal již městský soud (např. body 10, 11 a 20 napadeného rozsudku) a ani stěžovatel je v podané kasační stížnosti nijak nesporuje.
[15] S ohledem na shora uvedené skutečnosti kasační soud uzavírá, že městský soud věc posoudil zcela v souladu s ustálenou judikaturou správních soudů a nedopustil se ani jiného hrubého pochybení, které by vyžadovalo zásah Nejvyššího správního soudu. Ten proto podle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost.
[16] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s § 60 odst. 1 větou první ve spojení s § 120 s. ř. s. (k tomu srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020
33, č. 4170/2021 Sb. NSS, část III. 4.). Stěžovatel v tomto řízení úspěch neměl, a proto nemá právo na náhradu jeho nákladů. Procesně úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti nevznikly žádné náklady přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 26. března 2024
Lenka Kaniová předsedkyně senátu