8 Afs 25/2012

8 Afs 25/2012- 351 - text

8 Afs 25/2012 - 425

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobců: a) Koninklijke Philips Electronics NV, se sídlem Groenewoudseweg 1, Eindhoven, 5621 BA, Nizozemsko, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jungmannova 24, Praha 1, b) Panasonic Corporation, se sídlem 1006, Kadoma, Kadoma City, Osaka 571-8501, Japonsko, zastoupeného JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Republiky 1079/1a, Praha 1, c) Toshiba Corporation, se sídlem 1-1, Shibaura 1 – Chome, Minato-ku, Tokio 105 – 8001, Japonsko, zastoupeného JUDr. Ivem Jandou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Příkopě 8, Praha 1, d) MT Picture Display Co., Ltd., se sídlem 1-15 Matsu-cho, Kadoma City, Osaka 571 – 8504, Japonsko, zastoupeného JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem nám. Republiky 1079/1a, Praha 1, e) Technicolor S.A., se sídlem 1-5, rue Jeanne D´Arc, 92130 Issy Les Moulinaux, Francie, zastoupeného Dr. Radanem Kubrem, advokátem se sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti: Samsung SDI Co., Ltd., se sídlem 428-5, Gonse-dong, Giheung-gu, Yongin-si 446-577, Korejská republika, zastoupeného Mgr. Tomášem Fialou, Ph.D., advokátem se sídlem Italská 27, Praha 2, proti rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 11. 2010, čj. ÚOHS-R 131, 132, 133, 134, 135, 136/2010/HS-17247/2010/310, o kasačních stížnostech žalobců a) až e) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, čj. 62 Af 75/2010 – 318,

I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2012, čj. 62 Af 75/2010 – 318, s e z r u š u j e v č á s t i v ý r o k u II. , jímž byla zamítnuta žaloba žalobce a), a v č á s t i v ý r o k u III. , jímž bylo rozhodnuto, že žalobce a) nemá právo na náhradu nákladů řízení.

II. Rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 19. 11. 2010, čj. ÚOHS-R 131, 132, 133, 134, 135, 136/2010/HS-17247/2010/310, s e z r u š u j e v č á s t i v ý r o k u , kterou byl zamítnut rozklad žalobce a), a věc s e v r a c í v t o m t o r o z s a h u žalovanému k dalšímu řízení.

III. Kasační stížnosti žalobců b), c), d) a e) s e z a m í t a j í .

IV. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobci a) náklady soudního řízení ve výši 24 424 Kč, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce a) JUDr. Pavla Dejla, LL.M., Ph.D.

V. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech žalobců b), c), d) a e).

VI. Žalobci b), c), d) a e) n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech žalobců a) až e).

VII. Žalobce a) n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech žalobců b), c), d) a e).

VIII. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech žalobců a) až e).

1. Rozhodnutím ze dne 26. 8. 2010, čj. ÚOHS-S13/2009/KD-12816/2010/850EDo, žalovaný shledal, že žalobci a) až e), osoba zúčastněná na řízení, společnost Chunghwa Picture Tubes, Ltd. (dále jen „Chunghwa“) a společnost LG Electronics, Inc. (dále jen „LG“) uzavřeli a plnili zakázanou dohodu o určení cen, která vedla k narušení hospodářské soutěže na trhu barevných obrazovek pro televizory na území České republiky tím, že prostřednictvím pravidelných vzájemných kontaktů a schůzek určovali ceny barevných obrazovek pro televizory (CPT, colour picture tubes), a to formou pevně stanovených cen, cenových rozpětí a minimálních cen.

2. Účastníci řízení porušili uvedeným jednáním zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 30. 6. 2001, a sice žalobce a) v období od 21. 9. 1999 do 30. 6. 2001, žalobce b) v období od 15. 7. 1999 do 30. 6. 2001, žalobce c) v období od 6. 3. 2000 do 30. 6. 2001, žalobce e) v období od 25. 3. 1999 do 30. 6. 2001, osoba zúčastněná na řízení, společnost Chunghwa a společnost LG v období od 7. 9. 1998 do 30. 6. 2001.

3. Dále účastníci řízení porušili zákaz obsažený v § 3 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném do 31. 8. 2009, a sice žalobce b) v období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2003, žalobce c) v období od 1. 7. 2001 do 31. 3. 2003, žalobce d) v období od 1. 4. 2003 do 30. 4. 2004, žalobce e) v období od 1. 7. 2001 do 30. 4. 2004, osoba zúčastněná na řízení a společnost Chunghwa v období od 1. 7. 2001 do 30. 4. 2004.

4. Žalovaný zakázal do budoucna všem účastníkům řízení plnění zakázané a neplatné dohody uvedené ve výroku I. podle § 7 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2009 a uložil jednotlivým účastníkům řízení pokutu, a sice žalobci b) ve výši 10 373 000 Kč, žalobci c) ve výši 11 726 000 Kč, žalobci d) ve výši 9 430 000 Kč, žalobci e) ve výši 13 858 000 Kč a společnosti Chunghwa ve výši 6 400 000 Kč. Žalobci a), osobě zúčastněné na řízení a společnosti LG pokuta uložena nebyla.

5. Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 19. 11. 2010, čj. ÚOHS-R 131, 132, 133, 134, 135, 136/2010/HS-17247/2010/310, zamítl rozklady žalobců a) až e) a společnosti Chunghwa (obě správní rozhodnutí jsou dostupná ve Sbírce rozhodnutí na http://www.uohs.cz).

II.

6. Žalobci a) až e) napadli rozhodnutí předsedy žalovaného žalobami u Krajského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 23. 2. 2012, čj. 62 Af 75/2010 – 318, zamítl žaloby žalobců a), b), d) a e), snížil pokutu uloženou žalobci c) na částku 10 373 000 Kč a ve zbytku žalobu žalobce c) také zamítl. Rozsudek krajského soudu, stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, je dostupný na www.nssoud.cz a soud na něj na tomto místě pro stručnost zcela odkazuje.

III.

7. Žalobci a) až e) [stěžovatelé a) až e)] brojili proti rozsudku krajského soudu kasačními stížnostmi.

III.1 Kasační stížnost stěžovatele a)

8. Stěžovatel a) uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Porušení zákazu retroaktivity

8. Stěžovatel a) uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Porušení zákazu retroaktivity

9. Podle stěžovatele a) žalovaný porušil zákaz retroaktivity tím, že vyslovil ve výroku vinu stěžovatele a) za porušení zákona č. 63/1991 Sb. a současně v rámci potrestání tohoto jednání zakázal stěžovateli a) plnění zakázané dohody do budoucna podle § 7 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., který však nebyl účinný v době údajného protiprávního jednání stěžovatele a), tedy v období od 21. 9. 1999 do 30. 6. 2001. Podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) se odpovědnost pachatele i uložení sankce posuzují podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, ledaže novější zákon je pro pachatele příznivější (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, čj. 4 Ads 113/2006 – 69). Žalovaný měl proto použít výlučně zákon č. 63/1991 Sb. Tento zákon neobsahoval žádné ustanovení srovnatelné s § 7 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., podle kterého by byl žalovaný oprávněn deklarovat uzavření zakázané dohody a zakázat její plnění do budoucna. Stěžovatel a) nesouhlasil s názorem žalovaného, že zakázané dohody podle § 3 zákona č. 63/1991 Sb. je možné podřadit pod § 7 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb.

10. Použití zákona č. 143/2001 Sb. ve vztahu ke stěžovateli a) nebylo možné odůvodnit tím, že další účastníci řízení jednali protiprávně i za účinnosti tohoto zákona. Stěžovatel a) nesouhlasil s tím, že by byl odpovědný za jednání třetích osob v době, kdy podle zjištění žalovaného stěžovatel a) již ukončil své (údajně) protiprávní jednání. Pokud krajský soud schválil tento nezákonný postup žalovaného, porušil pravidlo individuálního posouzení každého pachatele ve vztahu k porušení právní povinnosti i uložení sankce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2003, sp. zn. 4 Tz 130/2003, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 7. 2008, čj. 1 As 51/2008 – 72, č. 1882/2009 Sb. NSS, rozsudek Tribunálu ze dne 17. 5. 2011, Elf Aquitaine, T-299/08, bod 178, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 29. 3. 2011, ThyssenKrupp Nirosta, C-352/09 P). Krajský soud nesprávně uzavřel, že skutková věta výroku musí zahrnovat popis jednání všech subjektů, které se kdy kartelu účastnily bez ohledu na rozsah a období, v němž je jim jednání vytýkáno. Snaha krajského soudu dodatečně nalézt vysvětlení pro nezákonný postup žalovaného překračuje meze soudního přezkumu.

11. Konečně i z praxe žalovaného lze dovodit, že žalovaný považuje účastníky zakázaných dohod odpovědné pouze za dobu jejich účasti na zakázané dohodě. Podle rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2011, čj. UOHS-S169/2008/KD-368/2011/850/KNe, je odpovědnost za účast na zakázané dohodě vyloučena v případě, že se účastník od dohody distancuje např. ukončením účasti na dalších jednáních. V nyní posuzované věci přitom žalovaný shledal ukončení údajného protiprávního jednání stěžovatele a) ke dni 30. 6. 2001, tedy více než 9 let před vydáním rozhodnutí žalovaného. Z odůvodnění rozhodnutí vydaného v prvním stupni je navíc zřejmé, že žalovaný posuzoval trestnost deliktu ve vztahu ke stěžovateli a) pouze podle zákona č. 63/1991 Sb. (viz body 229 a 232). Předseda žalovaného se pak pokusil vysvětlit rozpor mezi výrokem a odůvodněním rozhodnutí prvního stupně údajnou odpovědností stěžovatele a) za celý delikt.

12. Krajský soud zatížil rozsudek také nepřezkoumatelností, protože se vůbec nevypořádal s řadou námitek vztahujících se k této otázce.

Zánik odpovědnosti stěžovatele

13. Stěžovatel a) namítl, že jeho odpovědnost za posuzované jednání zanikla v důsledku marného uplynutí lhůty pro uložení sankce podle § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. Uplynutím lhůty k uložení sankce totiž zaniká současně i právo správního orgánu posuzovat vinu. Žalovaný vyšel z nesprávného předpokladu, podle něhož mu zůstalo zachováno oprávnění deklarovat vinu stěžovatele a) a vyslovit zákaz plnění dohody do budoucna. Krajský soud podpořil tento nesprávný výklad, pokud uzavřel, že zákon č. 63/1991 Sb. neobsahoval žádné pravidlo o zániku odpovědnosti za protisoutěžní jednání po uplynutí určité doby.

14. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 12. 2009, čj. 8 Afs 56/2007 – 479, č. 2295/2011 Sb. NSS, podle stěžovatele a) vyplývá, že nelze vést samostatné správní řízení na základě zákona č. 143/2001 Sb. a vydat rozhodnutí pouze o protiprávním jednání v době, kdy již není možné uložit sankci za toto jednání.

15. Výklad žalovaného a krajského soudu je navíc diskriminační, protože v bohaté judikatuře vrcholných soudů ve srovnatelných věcech je uplynutí lhůty k uložení sankce ztotožňováno se zánikem odpovědnosti za správní delikt a s prekluzí práva státu na uplatnění státní moci jakoukoliv formou [viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003, čj. 6 A 99/2001 – 47 (k § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti), ze dne 21. 7. 2005, čj. 4 As 27/2004 – 71, č. 694/2005 Sb. NSS (k § 20 odst. 6 zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání), a ze dne 27. 7. 2011, čj. 6 As 15/2011 – 73 (k § 61 odst. 1 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a k § 8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy), či nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 947/09 (k § 8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

16. Znění § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. je významově totožné jako ustanovení, jichž se týkala citovaná rozhodnutí. V nyní posuzované věci proto neexistoval prostor pro odlišný názor krajského soudu. Argumentace žalovaného a krajského soudu o ojedinělosti úpravy zákona č. 143/2001 Sb. je nezákonná a protiústavní.

17. Stěžovatel a) nesouhlasil ani s názorem krajského soudu, že deklarace viny a uložení povinnosti do budoucna není uplatněním státní moci, ale pouze naplněním povinnosti popsat delikt jako jednání několika soutěžitelů. Žalovanému nic nebránilo, aby popsal delikt skutkově dostatečně i jiným způsobem, aniž by porušil práva stěžovatele a) zakotvená v zákonu č. 63/1991 Sb. a v Listině.

18. Závěr krajského soudu, že potřeba reakce na delikt nezaniká uplynutím času, přispělo-li k protisoutěžnímu jednání více pachatelů, byl podle stěžovatele a) zavádějící a rozporný se zásadou personality trestu. Plynutí lhůt je potřeba posuzovat ve vztahu ke každému účastníkovi řízení zvlášť. Možnost postihnout jednání jiných osob, které v protiprávním jednání pokračovaly, tím není dotčena.

19. Krajský soud nesprávně vyložil rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 2. 2012, Toshiba, C-17/10, pokud z něj dovodil nový aplikační trend ve vztahu k trestání protisoutěžního jednání. Předmětné rozhodnutí se netýkalo kolektivní odpovědnosti za kartelové dohody, jak krajský soud překvapivě tvrdil. Ve vztahu k zásadě personality trestů k žádnému novému trendu v evropské judikatuře nedošlo, což dokládají např. rozsudek Tribunálu Elf Aquitaine, bod 178, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ThyssenKrupp Nirosta.

Nezákonně získané podklady

19. Krajský soud nesprávně vyložil rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 2. 2012, Toshiba, C-17/10, pokud z něj dovodil nový aplikační trend ve vztahu k trestání protisoutěžního jednání. Předmětné rozhodnutí se netýkalo kolektivní odpovědnosti za kartelové dohody, jak krajský soud překvapivě tvrdil. Ve vztahu k zásadě personality trestů k žádnému novému trendu v evropské judikatuře nedošlo, což dokládají např. rozsudek Tribunálu Elf Aquitaine, bod 178, a rozsudek velkého senátu Soudního dvora ThyssenKrupp Nirosta.

Nezákonně získané podklady

20. Stěžovatel a) namítl také nezákonný postup žalovaného při získávání podkladů pro rozhodnutí. Přestože se žalovaný bránil tím, že své rozhodnutí neopřel o důkazy získané (nezákonně) od stěžovatele a), ve správních rozhodnutích neuvedl, že nevyužil pro rozhodnutí některé z podkladů obsažených ve správním spisu nebo že k nim nepřihlížel. Z napadených rozhodnutí vyplývá opak (viz body 8, 52, 53 a 344). Krajský soud uznal toto pochybení žalovaného, ale napadené rozhodnutí nezrušil, protože nesdílel výklad judikatury předestřený stěžovatelem a) v žalobě.

21. Nezákonnost při získávání důkazů stěžovatel a) spatřoval v zásahu do práva nebýt donucen k sebeobvinění. Stěžovatel a) nezpochybnil pravomoc žalovaného vyžádat si od soutěžitelů úplné, správné a pravdivé podklady, žalovaný však nesmí zasáhnout do ústavně zaručených práv (zejm. čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen „Úmluva“). V této souvislosti stěžovatel a) citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 665/06, ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. I. ÚS 636/05, ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07, ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, stanovisko pléna ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 30/10, a rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 21. 4. 2009, Marttinen proti Finsku, stížnost č. 19235/03, a ze dne 3. 5. 2001, J.B. proti Švýcarsku, stížnost č. 31827/96.

22. V rozporu s touto judikaturou žalovaný donutil stěžovatele a) pod pohrůžkou pokuty, aby vydal o sobě žalovanému důkazy, které by jej mohly usvědčit z protiprávního jednání. Krajský soud opomněl zohlednit, že žalovaný vyžadoval po stěžovateli a) aktivní součinnost při opatřování zmíněných podkladů. Konkrétně žalovaný žádal odpověď na otázku, zda se stěžovatel a) účastnil v Evropě a Asii nějakých jednání s dalšími účastníky řízení, a požadoval předložení písemných záznamů a dokladů týkajících se daných schůzek. Žádost žalovaného stěžovatel a) nejprve odmítl, následně pod hrozbou pokuty však informace poskytl.

23. Podle stěžovatele a) nebylo možné se v dané otázce opřít o judikaturu Tribunálu, jak učinil krajský soud, protože posuzované jednání stěžovatele a) se uskutečnilo před vstupem České republiky do Evropské unie (dále též „EU“). Navíc krajský soud nezohlednil, že i ve světle rozsudku Tribunálu ze dne 20. 2. 2001, Mannesmannröhren-Werke, T-112/98, žalovaný zasáhl do práv stěžovatele a) nepřípustným způsobem, pokud nutil stěžovatele a) zodpovědět všechny skutkové otázky týkající se jeho vlastního jednání.

24. Stěžovatel a) považoval za nepravdivý závěr krajského soudu, že žalovaný požadoval pouze již existující důkazy. Žalovaný totiž žádal také odpovědi na předložené otázky. Navíc žalovaný nenašel písemné podklady sám v rámci místního šetření, ale donutil stěžovatele a) pod pohrůžkou pokuty, aby je žalovanému sám vydal.

25. Rozsudek krajského soudu je navíc v této otázce nesrozumitelný, a proto nepřezkoumatelný. V závěrech krajského soudu totiž existuje zjevný rozpor, pokud na str. 29 krajský soud uzavřel, že „závěr žalovaného o cenovém kartelu je výlučně opřen o obsah žádostí o Leniency, a tedy nikoli o jiné podklady“, zatímco na str. 25 uvedl: „Nemůže tedy platit to, že o podklady, které byly žalobcem a) žalovanému předány pod hrozbou pořádkové pokuty, nebyl závěr žalovaného opřen.“

III.2 Kasační stížnosti stěžovatelů b) a d)

26. Stěžovatelé b) a d) patří do stejné podnikatelské skupiny a jejich kasační stížnosti jsou do značné míry totožné, proto budou shrnuty společně v rámci části III.2. Pokud některý ze stěžovatelů uplatnil samostatnou námitku, bude toto zřetelně označeno v textu.

27. Oba stěžovatelé uplatnili důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.

Porušení práva na účinnou obhajobu

28. Podle stěžovatelů b) a d) krajský soud nesprávně posoudil, zda bylo možné přiznat „zvláštní režim“ žádostem o shovívavost podaným osobou zúčastněnou na řízení a společností Chunghwa a zda bylo přiměřené omezit přístup stěžovatelů b) a d) k těmto žádostem (pozn. NSS: k pojmu „žádost o shovívavost“ viz dále bod 285).

29. Krajský soud pochybil, tvrdil-li, že informace obsažené v žádostech o shovívavost zasluhují zvláštní ochranu, a že z tohoto důvodu žalovaný mohl omezit přístup ke spisu bez ohledu na splnění podmínek stanovených v § 38 odst. 6 správního řádu, zejm. podmínky obchodního tajemství. Podle krajského soudu uvedený závěr vyplývá z „recentních názorů“, tyto názory však soud neupřesnil. Krajský soud opřel svou argumentaci pouze o rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 14. 6. 2011, Pfleiderer, C-360/09, a stanovisko generálního advokáta Mazáka v dané věci, které však vyložil nesprávně a k tíži stěžovatelů b) a d).

30. Věc Pfleiderer se týkala uplatnění soukromoprávních nároků subjektů poškozených protisoutěžním jednáním. Stěžovatelé b) a d) nesouhlasili s krajským soudem, že závěry Soudního dvora a generálního advokáta je možné vztáhnout také na subjekty, s nimiž je vedeno správní řízení. Řízení o správním deliktu je totiž kvazitrestním řízením, v němž by zájmy obviněných měly být jednoznačně nadřazeny zájmům jakýchkoliv jiných subjektů. Soukromoprávní nároky vyplývající z protisoutěžního jednání jsou méně silné.

31. Navíc rozsudek Pfleiderer nevyřešil otázku přístupu do správního spisu, ale odkázal na vnitrostátní právní řády. Přístup do správního spisu byl v českém právním řádu upraven v § 38 správního řádu za použití § 21 odst. 10 zákona č. 143/2001 Sb. Tato úprava byla úplná a komplexní. Zvláštní režim pro žádosti o shovívavost z ní nebylo možné dovodit a nebylo jej možné dovodit ani pomocí eurokonformního výkladu. V rozsudku ze dne 5. 7. 2007, Kofoed, C-321/05, totiž Soudní dvůr uvedl, že oblast trestního práva je jedinou právní oblastí, v níž eurokonformní výklad vnitrostátního práva s odvoláním na právo EU nesmí jít k tíži jednotlivce (viz také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2010, čj. 7 As 16/2010

64, č. 2123/2010 Sb. NSS).

32. Stěžovatelé b) a d) nesouhlasili ani s dalšími argumenty krajského soudu pro přiznání zvláštního režimu žádostem o shovívavost. Zajištění atraktivity předmětného programu nemůže být dostatečným důvodem pro zásah do práva na obhajobu. Neobstojí ani argument, že postup žalovaného byl méně závažným zásahem do práva na spravedlivý proces, než by bylo ukrývání žádostí mimo správní spis. Obě možnosti jsou nezákonné.

33. Proti přiznání zvláštního režimu žádostem o shovívavost svědčí také skutečnost, že tento program není upraven zákonem, ale jedná se pouze o soft law vydané žalovaným. Omezení práv účastníků na základě tohoto soft law musí být vykládáno restriktivně.

34. I pokud by Nejvyšší správní soud přiznal zvláštní ochranu žádostem o shovívavost, stěžovatelé b) a d) se domnívali, že žalovaný omezil jejich procesní práva nepřiměřeně, a proto nezákonně [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 565/01, usnesení ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1537/07, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 7. 2009, Mooren proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 11364/03, a rozsudek ESLP ze dne 13. 2. 2001, Schöps proti Spolkové republice Německo, stížnost č. 25116/94]. K omezení procesních práv došlo podle stěžovatelů b) a d) nejen v období před sdělením Výhrad, ale i v následujícím období (pozn. NSS: k pojmu „Výhrady“ viz dále body 170 a násl.).

35. Přestože žádosti o shovívavost byly jedinými důkazy shromážděnými žalovaným, stěžovatelé b) a d) neměli k žádostem vůbec žádný přístup po převážnou část řízení (od zahájení řízení dne 19. 1. 2009 do vydání Výhrad žalovaným dne 31. 5. 2010). Následně jim byl umožněn pouze omezený přístup, který byl nedostatečný pro možnost účinné obhajoby. Žalovaný neumožnil stěžovatelům činit si z úplných žádostí o shovívavost a jejich příloh výpisy či pořídit si jejich kopie s odvoláním na ochranu obchodního tajemství. Jednalo se přitom o stovky stran správního spisu, stěžovatelé si však nemohli učinit jakékoliv poznámky nebo výpisy, které by jim umožnily reagovat na Výhrady. Stěžovatelé b) a d) měli pouze měsíc a půl na to, aby posoudili závěry obsažené ve Výhradách a připravili vyjádření. Teprve z Výhrad se přitom poprvé od zahájení správního řízení dozvěděli, jaký správní delikt je jim vytýkán a o jaké důkazy se žalovaný opírá.

36. Shodně žalovaný postupoval i poté, kdy umožnil stěžovatelům b) a d) seznámit se s výsledky šetření a podklady pro rozhodnutí. Ani tehdy si stěžovatelé b) a d) nemohli činit výpisy či kopie částí správního spisu. Stěžovatelé b) a d) obdrželi pouze shrnutí bez obchodního tajemství, která byla zcela nedostatečná. Navíc žalovaný stanovil lhůtu pro vyjádření k podkladům v délce pouhých 15 dnů a žádost o její prodloužení zamítl.

37. Řada z těch důkazů, z nichž si stěžovatelé mohli činit kopie, byla v jiných jazycích, než kterými stěžovatelé b) a d) hovoří, jejich právní zástupce proto musel pořídit překlad.

38. Žádosti stěžovatelů b) a d) o umožnění přístupu k žádostem o shovívavost žalovaný nevyhověl usnesením ze dne 23. 11. 2009. Rozhodnutím ze dne 2. 8. 2010 předseda žalovaného uvedené usnesení zrušil a řízení zastavil, protože v mezidobí již byl stěžovatelům b) a d) umožněn přístup do úplného správního spisu, řízení se tak stalo bezpředmětným. Podle stěžovatelů b) a d) žalovaný účelově čekal s vydáním rozhodnutí až do doby, kdy zpřístupnil spis po vydání Výhrad.

39. Stěžovatelé b) a d) připomněli, že řízení před žalovaným má kvazitrestní charakter, proto je třeba vykládat omezení práv účastníků řízení velmi úzce. Jakékoliv omezení musí mít oporu v zákonu a musí být přiměřené (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 98/05, a ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 783/04).

40. Odepření přístupu k žádostem o shovívavost nemohlo být odůvodněno tvrzením žalovaného, že v době před vydáním Výhrad nebylo ještě rozhodnuto o použití předmětných žádostí jako důkazů ve smyslu § 38 odst. 6 správního řádu. Zahájil-li žalovaný správní řízení na základě těchto žádostí, bylo již tehdy zřejmé, že budou použity jako důkazy. Stěžovatelům b) a d) měla být dána možnost, aby co nejdříve předložili důkazy, že se neúčastnili protisoutěžního jednání.

41. Stěžovatelé b) a d) nesouhlasili s krajským soudem, že obdrželi potřebné informace v rámci Výhrad. Tento dokument je subjektivním pohledem žalovaného na skutkový stav a důkazy, nelze jej proto považovat za „srovnatelný způsob“ uplatňování práva na obhajobu odpovídající možnosti objektivně a nezávisle posoudit důkazy obsažené ve správním spisu. I kdyby Výhrady byly dostatečným shrnutím, stěžovatelé b) a d) měli mít právo následně jejich správnost ověřit porovnáním se správním spisem. Krajský soud se mylně domníval, že postačí, měl-li takovou možnost on v rámci soudního řízení.

42. Závěry krajského soudu neodpovídají stanovisku generálního advokáta Geelhoeda, na něž soud odkázal, protože stěžovatelé b) a d) neměli možnost se s obsahem důkazů dostatečně seznámit a žalovaný neprovedl žádné kritické ověření důkazů o údajném protiprávním jednání stěžovatelů. Podmínky testu stanoveného generálním advokátem tak nebyly splněny.

43. Dále stěžovatelé b) a d) namítli, že žalovaný zvýhodnil žadatele o shovívavost oproti ostatním účastníkům řízení, protože žadatelé o shovívavost měli přístup ke všem dokumentům ve spisu po celou dobu správního řízení.

Nevypořádání námitky, že LG Philips Displays Holding BV nezanikl

44. Stěžovatelé b) a d) namítli, že zjištění skutkového stavu ve vztahu k existenci společnosti LG.Philips Displays Holding B.V. (dále jen „LPD“) bylo v rozporu s obsahem správního spisu. Stěžovatelé b) a d) poskytli žalovanému před vydáním rozhodnutí o rozkladu jasné důkazy o existenci společnosti LPD. Tyto důkazy se staly součástí správního spisu, žalovaný je však vůbec nezohlednil.

45. Námitkou existence společnosti LPD se krajský soud vůbec nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Soud pouze zmínil, že případná existence této společnosti by neovlivnila výši pokuty. S tímto závěrem stěžovatelé b) a d) nesouhlasili. Navíc existence společnosti LPD by měla vliv také na počet účastníků správního řízení, zjištění skutkového stavu i právní posouzení věci.

Nesprávné posouzení účasti stěžovatele b) na údajném protisoutěžním jednání

45. Námitkou existence společnosti LPD se krajský soud vůbec nezabýval, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Soud pouze zmínil, že případná existence této společnosti by neovlivnila výši pokuty. S tímto závěrem stěžovatelé b) a d) nesouhlasili. Navíc existence společnosti LPD by měla vliv také na počet účastníků správního řízení, zjištění skutkového stavu i právní posouzení věci.

Nesprávné posouzení účasti stěžovatele b) na údajném protisoutěžním jednání

46. Stěžovatel b) vytkl krajskému soudu, že se jeho námitkami nezabýval samostatně, ale shrnul námitky všech účastníků řízení do tří obecných otázek: (1) Lze věc skutkově založit výhradně na skutečnostech plynoucích ze žádosti o shovívavost? (2) Představuje předmětné protisoutěžní jednání jedno jednání zahrnující Evropu a Asii? (3) Je prokázáno zapojení všech žalobců do protisoutěžního jednání? Stěžovatel b) zaměřil své námitky na otázky č. 1 a č. 3, ve vztahu k otázce č. 2 odkázal na kasační stížnost stěžovatele d).

47. Krajský soud řádně nevypořádal námitky stěžovatele b) vztahující se k otázce č. 3, protože je shrnul a zobecnil.

48. Žalovaný a krajský soud použili nesprávný test pro prokázání účasti stěžovatele b) na protisoutěžním jednání. Stěžovatel b) se účastnil pouze osmi dvoustranných schůzek, zatímco podle rozhodnutí vydaného v prvním stupni se hlavní účastníci účastnili před 1. 4. 2003 [kdy stěžovatel b) ukončil svou činnost v oblasti CPT] více než 30 vícestranných jednání. Za této situace proto nebylo možné uzavřít, že stěžovatel b) byl „automaticky“ účastníkem předmětného kartelu. Rozhodujícím testem mělo být posouzení, zda stěžovatel b) věděl nebo mohl vědět, že se účastí na těchto několika dvoustranných jednáních podílí na celkové kartelové dohodě (viz rozsudky Tribunálu ze dne 14. 5. 1998, Sarrió, T-334/94, ze dne 20. 3. 2002, Sigma Tecnologie, T-28/99, ze dne 16. 11. 2011, Low & Bonar, T-59/06).

49. Krajský soud nesprávně dovodil, že uvedené rozsudky nelze v posuzované věci použít. I kdyby se tato rozhodnutí vztahovala pouze na jasně definované podskupiny kartelového jednání, jak krajský soud tvrdil, těmito podskupinami by byla vícestranná a dvoustranná jednání. Stěžovatel b) proto setrval na námitce uvedené v části D žaloby, že se protisoutěžního jednání neúčastnil.

50. Dále stěžovatel b) tvrdil, že závěry o protisoutěžním jednání, které se opírají o žádosti o shovívavost, musí být ověřeny a podepřeny dalšími hodnověrnými důkazy (viz rozsudky Tribunálu ze dne 14. 5. 1998, Enso-Gutzeit, T-337/94, ze dne 8. 7. 2004, JFE Engineering, T-67/00 a další, a rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 1. 2007, Sumitomo Metal Industries, spojené věci C-403/04 P a C-405/04 P). Stěžovatel b) nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že se zmiňovaná rozhodnutí vztahují na situaci, kdy se soutěžní orgán opírá pouze o ústní podání, která nebyla doložena dalšími důkazy. Povinnost ověřit správnost žádosti o shovívavost vyplývá také z § 2, § 3, § 50 odst. 3 a § 52 správního řádu. Nadto žalovaný zkreslil některá tvrzení osoby zúčastněné na řízení uvedená v žádosti o shovívavost, jak stěžovatel b) prokázal již ve své žalobě.

Nesprávné posouzení existence jednoho protiprávního jednání a účasti stěžovatele d) na tomto jednání

51. Podle stěžovatele d) krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda vytýkané protisoutěžní jednání představovalo jedno jednání a jeden trvající správní delikt zahrnující Evropu a Asii. Stěžovatel d) nesouhlasil s testem, kterým krajský soud poměřoval tuto otázku. Pokud má protisoutěžní jednání zahrnovat jednání v různých geografických oblastech, žalovaný má povinnost prokázat jejich vzájemnou provázanost [viz rozsudek Tribunálu ze dne 12. 12. 2007, BASF („Choline Chloride“), T-101/05 a T-111/05].

52. Závěry soudu o provázanosti schůzek nemají oporu ve správním spisu. Zápisy z evropských CPT schůzek neobsahují žádné odkazy na ASEAN nebo SML schůzky a naopak. Pokud byl na některé schůzce zmíněn druhý geografický region, neznamená to automaticky, že se obsah schůzky týkal tohoto regionu nebo že by tímto byla míněna schůzka v druhém geografickém regionu. Také účastníci evropských CPT schůzek byli odlišní od účastníků ASEAN a SML schůzek. Stěžovatel d) se neúčastnil evropských CPT schůzek. V žalobě stěžovatel d) poukázal na to, že žalovaný neprokázal totožnost účastníků jednání, přesto krajský soud nesprávně tvrdil, že totožnost účastníků byla prokázána.

53. Stěžovatel d) působí na trhu až od 1. 4. 2003. Schůzky konané před tímto datem nemají ve vztahu ke stěžovateli d) žádnou relevanci. Stěžovatel d) o nich nemohl mít povědomí. Totéž platí pro schůzky z let 1998 až 2004, které krajský soud výslovně zmínil. Z těchto schůzek se stěžovatel d) zúčastnil pouze schůzky dne 16. 3. 2004, která se konala v Singapuru. Soudem zmiňovaný odkaz na Evropu neznamená nic jiného než všeobecné prohlášení, jak zákazníci reagují na zvýšení ceny v různých částech světa. S výjimkou společnosti Thomson [pozn. NSS: dřívější obchodní firma stěžovatele e)] byli zákazníci uvedení v zápisu výlučně asijští výrobci. Ve vztahu k zákazníkovi Thomson byly myšleny pouze prodeje asijským výrobním závodům patřícím této společnosti. Také podání osoby zúčastněné na řízení ke Komisi ze dne 3. 8. 2008 potvrzuje, že se cenové diskuze na tomto jednání týkaly pouze jihovýchodní Asie.

54. Provázanost evropských a asijských jednání nemůže být prokázána totožností cílů jednání, jak chybně dovodil krajský soud, protože tato jednání se týkala odlišných geografických oblastí [srov. rozsudek Tribunálu BASF]. Žalovaný by musel prokázat, že schůzky v různých geografických oblastech byly provázané, tzn. musel by doložit, jakým konkrétním jednáním účastníci z obou oblastí postupovali, aby dosáhli společný cíl.

55. Závěrem stěžovatel d) setrval na námitkách uplatněných v části D žaloby, podle kterých případné cenové diskuze na asijských jednáních, kterých se účastnil, nemohly mít protisoutěžní dopady v České republice. Stěžovatel d) se nemohl stát účastníkem jediného trvajícího deliktu zahrnujícího schůzky v různých geografických oblastech pouze na základě jeho účasti na několika asijských jednáních.

Neprokázání dopadu na území České republiky

56. Stěžovatelé b) a d) namítli, že krajský soud dotvořil argumentaci žalovaného k dopadům údajného protisoutěžního jednání na území České republiky. Dále setrvali na námitkách uvedených v části F jejich žalob. Žalovaný opřel své závěry pouze o obecné důkazy, domněnky a spekulace, přestože byl povinen prokázat minimálně potenciální dopad na území České republiky.

57. Krajský soud nesprávně dovodil vztah vytýkaného jednání k České republice ze zmínky o společnosti Matsushita Czech na schůzce dne 11. 11. 1999 a z prodejů společnosti Panasonic Plzeň [Matsushita Czech a Panasonic Plzeň jsou označení pro dceřinou společnost stěžovatele b), resp. sesterskou společnost stěžovatele d)]. Soud se dostatečně nevypořádal s námitkou, že jediným potenciálním odběratelem CPT v České republice byla tato společnost. Stěžovatelé b) a d) nemohli být účastníky údajného protisoutěžního jednání, ale pouze jeho oběťmi, pokud k vytýkanému jednání vůbec došlo.

Nezákonnost pokuty

58. Stěžovatelé b) a d) namítli, že krajský soud nesprávně posoudil námitky uvedené v části G jejich žalob. Rozhodnutí žalovaného je v části týkající se uložení pokuty nesrozumitelné, a tedy nepřezkoumatelné.

59. Žalovaný pokutoval v bodu III výroku rozhodnutí prvního stupně pět účastníků řízení, ale v bodu 382 odůvodnění vyšel při výpočtu pokuty z předpokladu, že pokuta je uložena šesti účastníkům (viz výpočet základní částky připadající na jednotlivé pokutované subjekty). Těchto šest subjektů navíc žalovaný označil jako „účastníky, kteří porušili zákon a kterým bude ukládána pokuta“. Není proto jasné, jakými úvahami se žalovaný řídil při výpočtu pokuty, pokud dělil průměrný tuzemský obrat CPT šesti.

60. Dále není z rozhodnutí žalovaného zřejmé, kdo měl být tím šestým účastníkem. Podle stěžovatelů b) a d) jím mohl být stěžovatel a) nebo osoba zúčastněná na řízení, s nimiž žalovaný vedl správní řízení, konstatoval porušení zákona, ale neuložil jim pokutu. Stěžovateli a) nebyla pokuta uložena z důvodu promlčení, osobě zúčastněné na řízení pak v důsledku žádosti o shovívavost. Podle stěžovatelů b) a d) pro účely stanovení pokuty neexistoval rozdíl mezi stěžovatelem a) a osobou zúčastněnou na řízení. Pokud tedy žalovaný zohlednil při uložení pokuty „účastníky, kteří porušili zákon“, měl zohlednit oba tyto subjekty a vydělit základní částku pokuty sedmi.

61. Krajský soud nesprávně vypořádal také další námitku nesrozumitelnosti rozhodnutí žalovaného, pokud pouze lakonicky konstatoval, že nejasnost při výpočtu pokuty není relevantní, protože pokuta byla vypočtena stejným způsobem pro všechny účastníky. Dále soud pochybil, tvrdil-li, že pro stanovení výše pokuty není rozhodný počet pokutovaných subjektů, a z tohoto důvodu se odmítl zabývat námitkou existence společnosti LPD. Podle stěžovatelů b) a d) je počet účastníků zásadní a přímo ovlivňuje výši pokuty uložené jednotlivým subjektům. Není rozhodné, že metodologický postup nebyl diskriminační. Nesprávná byla aplikace způsobu výpočtu pokuty v praxi. Pokud by při výpočtu žalovaný zohlednil stěžovatele a), osobu zúčastněnou na řízení a společnost LPD (tedy celkem osm subjektů), nebyla by individuální část obratu CPT rozhodná pro určení základní částky pokuty 273 666 Kč, ale pouze 205 024 Kč. Krajský soud se proto měl existencí společnosti LPD zabývat.

62. Podle stěžovatelů b) a d) krajský soud pochybil i při vypořádání námitky nepřiměřenosti pokuty, protože žalovaný uložil stěžovatelům b) a d) pokuty téměř ve stejné výši jako hlavním účastníkům jednání, kteří se po dlouhou dobu účastnili velkého množství jednání a měli vysoký tržní podíl v České republice. Postup žalovaného byl v rozporu se zásadou spravedlnosti.

63. Stěžovatel d) pak dodal, že se údajného protisoutěžního jednání účastnil pouze jeden rok. Přestože žalovaný uvedl v bodu 383 rozhodnutí vydaného v prvním stupni, že při ukládání pokut zohlednil i délku účasti jednotlivých soutěžitelů na protiprávním jednání, ve skutečnosti tak nepostupoval, jinak by nemohl dospět k téměř totožné výši pokuty uložené stěžovateli d) jako u ostatních pokutovaných subjektů. Takový postup byl v rozporu se Zásadami postupu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže při stanovování výše pokut podle § 22 odst. 2 zákona č. 143/2001 Sb. (dále jen „Zásady“), Pokyny o metodě stanovování pokut udělených podle s čl. 15 odst. 2 nařízení č. 17 a čl. 65 odst. 5 Smlouvy o ESUO [Úř. věst. (1998 /C 9/3); zvl. vyd. 08/01, str. 171, dále jen „Pokyny“], i zásadou proporcionality.

III.3 Kasační stížnost stěžovatele c)

64. Stěžovatel c) uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

Neprokázání existence jednoho protiprávního jednání a účasti stěžovatele c) na tomto jednání

64. Stěžovatel c) uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

Neprokázání existence jednoho protiprávního jednání a účasti stěžovatele c) na tomto jednání

65. Krajský soud pochybil, přisvědčil-li žalovanému, že existovalo jedno protiprávní jednání. Stěžovatel c) odkázal na rozsudky Tribunálu ze dne 24. 3. 2011, Aalberts Industries, T-385/06, bod 88, ze dne 1. 7. 2010, AstraZeneca, T-321/05, bod 82, ze dne 28. 4. 2010, Amann & Söhne, T

446/05, bod 92, a BASF, bod 181.

66. Krajský soud tvrdil, že evropské a asijské schůzky byly provázány a navazovaly na sebe. Vyšel přitom z předpokladu, že správní spis neobsahuje důkazy o tom, že by zaměření jednotlivých jednání bylo rozlišeno. Stěžovatel c) byl ovšem přesvědčen, že žalovaný byl povinen upřesnit, z čeho propojenost schůzek dovodil. Předpoklad propojenosti nebyl dostačující, pokud nebyl prokázán žádný jednotící plán, který by předmětné schůzky sdružoval v jeden protiprávní delikt. Žalovaný ani krajský soud se tak nevypořádali s námitkami, že schůzky konané v Evropě a v Asii nebyly propojeny.

67. Podle stěžovatele c) krajský soud nesprávně vyhodnotil schůzku ze dne 7. 9. 1998, na které účastníci výslovně vyloučili Evropu, a přehlédl skutečnosti, které svědčily pro vzájemnou oddělenost schůzek. Tvrzení krajského soudu, že schůzek se účastnily stejné osoby, odporuje obsahu spisu.

68. Již v předcházejícím řízení stěžovatel c) vysvětlil, v čem se lišily jednotlivé kategorie schůzek [evropské Glass Meetings (GSM), asijské Glass Meetings, schůzky SML a schůzky ASEAN], a to z hlediska produktového zaměření, klientů, obsahu a formátu diskuzí a z geografického hlediska. Stěžovatel zdůraznil následující odlišnosti:

Evropské GSM se začaly svolávat od 11. 11. 1999, účastnili se jich evropští výrobci CPT [společnost Chunghwa, osoba zúčastněná na řízení, společnost LG, společnost Orion, stěžovatel a) a později stěžovatel e)]. Jednání probíhalo odděleně a nezávisle na činnostech v Asii. Žalovaný netvrdil, že by se stěžovatel c) účastnil těchto schůzek nebo že by byl zapojen do dohod dosažených na těchto schůzkách.

Asijské GSM se začaly pořádat 7. až 8. 9. 1998 a skončily během druhého čtvrtletí roku 2002. Účastnilo se jich pět asijských výrobců – společnost Chunghwa, osoba zúčastněná na řízení, společnost LG, společnost Orion a společnost Thai-CRT; od roku 1999 i stěžovatel a). Žalovaný netvrdil, že by se stěžovatel c) účastnil těchto schůzek nebo že by byl zapojen do dohod dosažených na těchto schůzkách.

Schůzky SML se konaly v Asii a účastnili se jich společnost LPD, osoba zúčastněná na řízení a stěžovatel c). Podle Výhrad se stěžovatel c) účastnil schůzky SML konané dne 10. 2. 2003. Žalovaný uznal, že stěžovatel c) se přestal účastnit těchto schůzek ode dne 31. 3. 2003, kdy ukončil svou činnost v oblasti CPT. Neexistuje důkaz, že by účastníci těchto schůzek měli v úmyslu ovlivňovat trh CPT v České republice nebo v Evropě, nebo že by tento trh jakkoliv ovlivňovali. Neexistuje ani důkaz o tom, že schůzky SML, kterých se stěžovatel c) účastnil, byly provázány s asijskými GSM.

Schůzky ASEAN probíhaly v Asii od podzimu 2002 a účastnili se jich společnost Chunghwa, osoba zúčastněná na řízení, společnost LPD, společnost Thai-CRT a stěžovatel c) (resp. Toshiba Indonesia). Žalovaný odkázal na tři schůzky ASEAN, kterých se stěžovatel c) zúčastnil a uznal, že stěžovatel c) ukončil účast dne 31. 3. 2003. Také u této kategorie schůzek neexistuje důkaz, že by účastníci těchto schůzek měli v úmyslu ovlivňovat trh CPT v České republice nebo v Evropě, nebo že by tento trh jakkoliv ovlivňovali.

69. Odlišnosti mezi dohodami ve vztahu k zapojeným subjektům, zúčastněným osobám, diskutovanému zboží, geografickému trhu a způsobu provádění dohody patří podle judikatury Soudního dvora k rozhodným kritériím, která prokazují, že se nejedná o jeden trvající skutek (stěžovatel odkázal na rozsudky Tribunálu citované výše v bodu 65 a rozsudky ze dne 3. 3. 2011, Siemens, T-110/07, bod 241, a ze dne 3. 3. 2011, Siemens Österreich, spojené věci T-122/07 a T

124/07, bod 90).

69. Odlišnosti mezi dohodami ve vztahu k zapojeným subjektům, zúčastněným osobám, diskutovanému zboží, geografickému trhu a způsobu provádění dohody patří podle judikatury Soudního dvora k rozhodným kritériím, která prokazují, že se nejedná o jeden trvající skutek (stěžovatel odkázal na rozsudky Tribunálu citované výše v bodu 65 a rozsudky ze dne 3. 3. 2011, Siemens, T-110/07, bod 241, a ze dne 3. 3. 2011, Siemens Österreich, spojené věci T-122/07 a T

124/07, bod 90).

70. Stěžovatel c) se nezúčastnil žádné z asijských GSM schůzek a ani to nebylo vůči němu tvrzeno. Zúčastnil se pouze dvou kategorií schůzek – SML a ASEAN. Tyto schůzky se nijak netýkaly českého trhu. Nelze proto tvrdit, že se stěžovatel c) zúčastnil jednoho protisoutěžního jednání zahrnujícího Evropu i Asii. V této souvislosti stěžovatel c) odkázal na své vyjádření k Výhradám ze dne 3. 8. 2010 (zejm. bod IV.3) a žalobu (bod V). Žalovaný a soud nepřihlédli k důkazům o tom, že schůzky nebyly propojeny. Podle stěžovatele žalovaný neměl pravomoc jednání vytýkané stěžovateli c) vyšetřovat, protože neprokázal vazbu výše zmíněných schůzek k českému trhu. Účast stěžovatele měla být prokázána ve vztahu ke každé schůzce zvlášť. Koordinace cen v Evropě byla předmětem evropských GSM, kterých se stěžovatel c) neúčastnil.

71. Krajský soud nesprávně posoudil zapojení stěžovatele c) do údajného protisoutěžního jednání. Neověřil totiž, zda stěžovatel c) o takovém jednání věděl a zda se ho účastnil. Soud na str. 42 a 43 napadeného rozsudku tvrdil, že není třeba prokazovat „vyšší stupeň zapojení“ každého ze žalobců. Podle stěžovatele c) tento závěr vede k absurdním důsledkům, protože by nebylo třeba prokazovat pro dovození odpovědnosti vůbec žádané zapojení. Stěžovatel c) odkázal na rozsudky Tribunálu ze dne 24. 3. 2011, IBP, T-384/06, bod 56, ze dne 30. 11. 2011, Quinn Barlo, T-208/06, bod 144, ze dne 24. 3. 2011, Viega, T-375/06, bod 70, a rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 7. 1999, Anic Partecipazioni, C-49/92 P, body 80 a 203, podle kterých podnik může být rovněž shledán odpovědným za globální kartelovou dohodu, i když je prokázáno, že se přímo účastnil pouze jednoho nebo více prvků tvořících tuto dohodu, když věděl nebo musel vědět, že koluze, které se účastní, je součástí celkového plánu a že tento celkový plán zahrnuje soubor prvků tvořících kartelovou dohodu.

72. Žalovaný byl povinen prokázat odpovědnost každého účastníka řízení zvlášť a zkoumat, zda jednání každého z nich jednotlivě lze považovat za trvající protisoutěžní jednání. Krajský soud pochybil, pokud neověřil, zda stěžovatel c) věděl o předmětném jednání a zda zamýšlel k němu přispět.

73. Podle stěžovatele c) nebylo dostačující tvrzení, že jednání sledovala stejný cíl a že stěžovatel c) s jeho účastníky udržoval kontakt. Povědomí účastníka řízení nemůže být založeno na důkazech, které pocházejí ze schůzek, jichž se nezúčastnil. Krajský soud popisuje na str. 40 a 41 osm schůzek, z nichž dovozuje jejich propojenost, stěžovatel c) se však žádné z těchto schůzek nezúčastnil. Navíc čtyři z těchto schůzek nebyly zmíněny ve Výhradách ani v rozhodnutí žalovaného. Dokumenty z těchto schůzek nebyly ani provedeny jako důkaz. Krajský soud tímto způsobem nahradil činnost žalovaného a porušil ustálenou judikaturu, podle které dokument, který nebyl zmíněn ve Výhradách, nelze použít jako důkaz.

74. Napadená rozhodnutí žalovaného a soudu nezmiňují žádný důkaz, že stěžovatel c) věděl o evropských GSM nebo že by k nim chtěl přispět. Úmysl stěžovatele c) proto nebyl prokázán. Žalovaný by se měl při dokazování řídit podpůrně správním řádem a analogicky i trestním řádem a trestním zákoníkem.

75. Krajský soud uzavřel, že účastník může vyloučit svou odpovědnost tím, že se veřejně distancuje od protisoutěžního jednání. Pokud soud vytkl stěžovateli c), že tohoto postupu nevyužil, musel by nejprve prokázat existenci protisoutěžního jednání a skutečnost, že stěžovatel c) o něm věděl.

Zásady dokazování ve správním trestání

76. Krajský soud pochybil při hodnocení zásad dokazování. Podle judikatury Soudního dvora musí být provedené důkazy „dostatečně přesné a koherentní“ a musí tvořit „soubor spolehlivých, přesných a konsistentních důkazů“ [viz rozsudky ze dne 28. 3. 1984, Compagnie royale asturienne des mines, spojené věci 29/83 a 30/83, bod 20, a ze dne 27. 9. 1988, Ahlström („Celulóza I“), spojené věci 89/85 a další]. Tato kritéria musí být splněna ke všem aspektům šetřeného jednání, včetně zeměpisného rozsahu (viz rozsudek Soudního dvora Toshiba, bod 99). Žalovaný musí také dostát nárokům na dokazování uplatňovaným v trestním právu a shromáždit důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. V pochybnostech o odpovědnosti je pak žalovaný povinen vyložit důkazy ve prospěch obviněného.

Nedostatečné prokázání jednání na základě žádostí o shovívavost

76. Krajský soud pochybil při hodnocení zásad dokazování. Podle judikatury Soudního dvora musí být provedené důkazy „dostatečně přesné a koherentní“ a musí tvořit „soubor spolehlivých, přesných a konsistentních důkazů“ [viz rozsudky ze dne 28. 3. 1984, Compagnie royale asturienne des mines, spojené věci 29/83 a 30/83, bod 20, a ze dne 27. 9. 1988, Ahlström („Celulóza I“), spojené věci 89/85 a další]. Tato kritéria musí být splněna ke všem aspektům šetřeného jednání, včetně zeměpisného rozsahu (viz rozsudek Soudního dvora Toshiba, bod 99). Žalovaný musí také dostát nárokům na dokazování uplatňovaným v trestním právu a shromáždit důkazy v neprospěch i ve prospěch obviněného. V pochybnostech o odpovědnosti je pak žalovaný povinen vyložit důkazy ve prospěch obviněného.

Nedostatečné prokázání jednání na základě žádostí o shovívavost

77. Stěžovatel c) nesouhlasil s krajským soudem, že údajné protisoutěžní jednání mohlo být řádně prokázáno pouze na základě žádostí o shovívavost. Nelze totiž předpokládat, že by žadatel o shovívavost podal tuto žádost, aniž by spatřoval v tomto kroku určitý užitek a osobní zájem. Žádost o shovívavost sice v sobě nese riziko uplatnění soukromoprávních nároků, to je ale vyváženo možnou imunitou nebo snížením uložené pokuty. Žádosti o shovívavost bývají za určitých okolností zneužívány jako prostředek konkurenčního boje. Navíc skutečnost, že osoba zúčastněná na řízení již byla v době podání žádosti o shovívavost vyšetřována Komisí, snižuje váhu předložených důkazů. Zahájení řízení ze strany vnitrostátního soutěžního úřadu bylo totiž předvídatelné.

78. Podle Tribunálu prohlášení žadatele o shovívavost, jehož správnost je popírána dalšími účastníky řízení, „nemůže být považováno za dostatečný důkaz existence protiprávního jednání […], aniž by bylo podpořeno jinými důkazy“ (rozsudek ze dne 26. 4. 2007, Bolloré, spojené věci T-109/02 a další, bod 167).

79. Krajský soud zmínil zápisy ze schůzek jako důkaz, kterým jsou skutečnosti v prohlášení žadatelů o shovívavost podepřeny. Soud si sám odporuje, pokud zároveň tvrdil, že rozhodnutí žalovaného bylo založeno pouze na žádostech o shovívavost. Podle stěžovatele c) zápisy ze schůzek představují součást žádosti o shovívavost, nemohou být tedy považovány za „jiný“ podpůrný důkaz. Krajský soud pochybil, pokud shodně se žalovaným dovodil odpovědnost stěžovatele c) pouze ze žádostí o shovívavost, které nebyly podepřeny dalšími důkazy.

Neprokázání dopadu na český trh

80. Pro založení pravomoci žalovaného je třeba prokázat, že se účinek předmětné dohody projevil na území České republiky nebo že tato dohoda byla způsobilá narušit hospodářskou soutěž na tomto území. Krajský soud nesprávně přenesl důkazní břemeno v této otázce na účastníky řízení.

81. Stěžovatel c) nesouhlasil s krajským soudem, že žalovaný dovodil nikoliv potenciální, ale skutečné narušení hospodářské soutěže na území České republiky. Z výňatků z rozhodnutí žalovaného citovaných krajským soudem plyne, že žalovaný předpokládal účinky na českém trhu, nikoliv dokazoval. Žalovaný neuzavřel, že hospodářská soutěž na českém trhu byla skutečně narušena. Krajský soud se snažil nahradit roli žalovaného a nepřípustně doplnil jeho odůvodnění.

82. Krajský soud zmínil na str. 49, že dopad na český trh byl prokázán vůči stěžovatelům a) a b). Neupřesnil však, jakým způsobem je tento závěr rozhodný pro stěžovatele c). Dále krajský soud připustil, že případná vazba na český trh existuje pouze v zápisu ze schůzky konané dne 11. 11. 1999. Stěžovatel c) nesouhlasil se závěrem, že účinky na český trh byly prokázány, pokud z ničeho nevyplynulo, že by diskuze neměly zahrnovat Českou republiku. Předmětem dokazování měl být opak, tedy prokázání, že schůzky se zaměřovaly na koordinaci jednání ve vztahu k Evropě obecně a ve vztahu k České republice zvláště.

83. Účast stěžovatele c) byla dovozena pouze z jeho účasti na schůzkách konaných v Asii a z existence dodávek jednoho dodavatele z řad ostatních účastníků údajné dohody jednomu odběrateli v České republice. Nebylo prokázáno, že Česká republika byla cílem údajného protisoutěžního jednání. Spojitost mezi jednáním stěžovatele c) a českým trhem žalovaný pouze předpokládal.

Porušení čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003

84. Podle stěžovatele c) krajský soud nesprávně potvrdil pravomoc žalovaného, přestože v téže věci zahájila a dosud nerozhodla Komise. Použitelnost nařízení č. 1/2003 se nevyčerpává posouzením otázky ne bis in idem. Ztráta pravomoci vnitrostátního soutěžního úřadu podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 není trvalá. Jakkoliv se tato pravomoc obnovuje okamžikem, kdy Komise rozhodne, předmětné ustanovení vylučuje konkurenci jurisdikcí Komise a vnitrostátního soutěžního úřadu v období od zahájení řízení Komisí do vydání rozhodnutí. Cílem je vyloučit rozpor mezi rozhodnutím vnitrostátního soutěžního úřadu a rozhodnutím Komise.

85. Krajský soud se odvolal na závěry Soudního dvora ve věci Toshiba, jednalo se však o odlišnou situaci. Ve věci posuzované Soudním dvorem Komise již rozhodla a žalovaný pouze následně rozhodl o lokálních účincích téhož jednání na českém trhu. V nyní posuzované věci žalovaný zahájil řízení, přestože Komise dosud nerozhodla v řízení vedeném pod sp. zn. COMP/39.437. Žalovaný nemohl předvídat, jak Komise rozhodne a zda danou věc neodloží. Jednání žalovaného neslo v sobě riziko dvou vzájemně odporujících si rozhodnutí, o jehož vyloučení usiluje čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003. Žalovaný proto neměl pravomoc zabývat se otázkou globálního jednání ve vztahu k českému trhu a měl vyčkat na rozhodnutí Komise.

Omezený přístup ke spisu

85. Krajský soud se odvolal na závěry Soudního dvora ve věci Toshiba, jednalo se však o odlišnou situaci. Ve věci posuzované Soudním dvorem Komise již rozhodla a žalovaný pouze následně rozhodl o lokálních účincích téhož jednání na českém trhu. V nyní posuzované věci žalovaný zahájil řízení, přestože Komise dosud nerozhodla v řízení vedeném pod sp. zn. COMP/39.437. Žalovaný nemohl předvídat, jak Komise rozhodne a zda danou věc neodloží. Jednání žalovaného neslo v sobě riziko dvou vzájemně odporujících si rozhodnutí, o jehož vyloučení usiluje čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003. Žalovaný proto neměl pravomoc zabývat se otázkou globálního jednání ve vztahu k českému trhu a měl vyčkat na rozhodnutí Komise.

Omezený přístup ke spisu

86. Stěžovatel c) nesouhlasil s krajským soudem, že porušení práva na přístup ke spisu nebylo natolik závažné, aby způsobilo nezákonnost postupu žalovaného jako celku. Soud opomněl, že napadené rozhodnutí bylo založeno pouze na žádostech o shovívavost. Omezená možnost nahlédnout do spisu zasáhla do práva stěžovatele c) na seznámení se s důkazy. Stěžovatel c) nepovažoval za dostatečné, pokud krajský soud ověřil, že obsah žádostí o shovívavost byl obsahově zkopírován do Výhrad. Tato iniciativa soudu nemůže nahradit právo stěžovatele c) přesvědčit se o obsahu spisu sám a potvrzuje, že toto ověření nemohl učinit stěžovatel c). Jednalo se přitom o jediné důkazy, které podle žalovaného založily odpovědnost stěžovatele c) za údajné protisoutěžní jednání.

87. Krajský soud nesprávně opřel své závěry o rozsudek Soudního dvora Pfleiderer, který se týkal pouze práv třetích osob. Účastníkům řízení svědčí mnohem širší právo na přístup ke spisu.

88. Žalovaný porušil také § 38 odst. 6 správního řádu. Podle komentáře pojem „utajované informace nebo skutečnosti“ neobsahuje koncept obchodního tajemství. Přístup ke spisu nemůže být omezen v jiných případech než stanovených v předmětném ustanovení, tím spíše, mají-li být dokumenty použity jako důkaz v neprospěch účastníka řízení. Krajský soud pochybil, pokud neshledal nezákonnost postupu žalovaného.

Nezákonné určení výše pokuty

89. Krajský soud nesprávně schválil metodu stanovení výše pokuty [s výjimkou zvýšení pokuty z důvodu recidivy, které krajský soud správně zrušil; pozn. NSS: krajský soud snížil pokutu uloženou stěžovateli c) podle § 78 odst. 2 s. ř. s.]. Stěžovatel c) nesouhlasil se závěrem, že žalovaný měl diskreční pravomoc pro volbu metody výpočtu pokuty.

90. Žalovaný porušil zásadu individualizace trestu. Pokud žalovaný dovodil odpovědnost stěžovatele c) z existence účinků údajného protisoutěžního jednání na český trh, bylo jeho povinností zohlednit rozsah těchto účinků při stanovení výše pokuty. Podle rozsudku Soudního dvora ze dne 3. 9. 2009, Prym, C-534/07 P, je třeba účinky protisoutěžního jednání posoudit na základě ekonomické analýzy, kterou je určeno, jaká by byla situace na trhu, kdyby k vytýkanému jednání nedošlo, a jak toto jednání ovlivnilo trh. Žalovaný se spokojil s tím, že jeden účastník [nikoliv stěžovatel c)] dodával CPT jednomu odběrateli v České republice, a stanovil pokutu vydělením průměrného obratu počtem účastníků údajné zakázané dohody. Pokud žalovaný nezkoumal, v jaké míře se stěžovatel c) podílel na údajném deliktu, nemohl uložit stěžovateli c) pokutu ve výši odpovídající prosté poměrné části podle počtu účastníků. Skutečnost, že české právo neobsahuje přesný návod pro výpočet pokuty, neznamená, že žalovaný mohl postupovat libovolně.

III.4 Kasační stížnost stěžovatele e)

91. Stěžovatel e) uplatnil důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.

Překážka litispendence a zásada ne bis in idem

92. Krajský soud nesprávně převzal závěry Soudního dvora ve věci Toshiba a nevzal v úvahu zvláštnosti nyní posuzované věci. Ve věci posuzované Soudním dvorem žalovaný vydal rozhodnutí až po skončení řízení, které zahájila Komise. Nadto Komise výslovně prohlásila, že bude vyšetřovat věc ve vztahu k území Evropské unie před jejím rozšířením v roce 2004, tedy bez území České republiky. Podle Soudního dvora je čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 použitelný od 1. 5. 2004 ve všech členských státech, včetně řízení o kartelech, které se týkají situací vzniklých před tímto datem.

93. V nyní posuzované věci Komise dosud nerozhodla, není proto vyloučeno, že rozhodnutí žalovaného bude v rozporu s rozhodnutím Komise. Tato skutečnost by porušila čl. 16 odst. 2 nařízení č. 1/2003. Komise vyšetřuje totožné jednání a skutečnosti, jakými se zabýval žalovaný. Ovlivnění vyšetřování Komise rozhodnutím žalovaného je závažným porušením práva stěžovatele e) na obhajobu v rámci řízení vedeného Komisí. Stěžovatel e) setrval na názoru, že žalovaný porušil zásadu ne bis in idem.

Jednání v Evropě a Asii a účast stěžovatele e) na tomto jednání

94. Schůzky, kterých se stěžovatel e) měl v Evropě účastnit, nebyly propojeny se schůzkami konanými v Asii. Závěry krajského soudu i žalovaného k této otázce byly nedostatečné a neopodstatněné.

95. Stěžovatel e) si nebyl vědom žádných údajně protisoutěžních jednání probíhajících v Asii, ani se jich neúčastnil (správní spis neobsahuje žádný důkaz o opaku). Odpovědnost by mohla být dovozena pouze v případě, že účastníci dohody věděli nebo si mohli být vědomi, že jednotlivé schůzky mají společný cíl (rozsudek Soudního dvora Anic Partecipazioni, bod 87). Stěžovatel e) nemůže být bez takového důkazu činěn odpovědným za schůzky, kterých se neúčastnil. Musela by být také naplněna podmínka jednoty účastníků, kteří o sobě navzájem věděli.

96. Krajský soud pouze zopakoval názor žalovaného, který neměl oporu ve spisu. Ze schůzek, které podle soudu prokazovaly propojení evropských a asijských jednání, se stěžovatel e) účastnil pouze schůzky konané dne 23. 3. 1999 v Paříži s osobou zúčastněnou na řízení. Zápis ze schůzky obsahuje pouze velmi omezené zmínky o asijském trhu, omezuje se navíc na údaje z minulých období nebo výhledy v oblasti technologie a zaměření výroby. V žádném případě však neprokazuje vědomost stěžovatele e) o údajném celosvětovém kartelu ani jeho účast na něm. Zápisy jsou navíc psány heslovitě a nemohou důvěryhodně potvrdit obsah schůzek. Krajský soud odkázal také na čtyři schůzky, které nebyly zmíněny v rozhodnutí žalovaného jako důkaz.

97. Byť stěžovatel e) připustil ve vyjádření k Výhradám, že věděl o jistých asijských schůzkách a že se některých účastnil, jednalo se pouze o schůzky obchodních asociací, na nichž nebyly diskutovány žádné protisoutěžní záležitosti. Tyto schůzky neměly spojitost s předmětem řízení.

98. Společnost Chunghwa neoznačila v žádosti o shovívavost stěžovatele e) jako účastníka kartelových dohod v Asii. Stěžovatel e) se nezúčastnil žádné ze schůzek, které společnost Chunghwa popsala.

99. Pouhá skutečnost, že obchodní aktivity účastníků řízení jsou celosvětové, nezakládá automaticky jejich odpovědnost za činnost různých částí skupiny společností v různých částech světa. Nadto sami žadatelé o shovívavost potvrdili, že ceny CPT měly regionální charakter.

100. Stěžovatel e) se nezúčastnil žádné z 11 asijských schůzek, které byly na seznamu předloženém osobou zúčastněnou na řízení a které měly prokázat vztah k evropskému trhu. Krajský soud neposoudil tvrzení stěžovatele e), že osoba zúčastněná na řízení zaslala toto podání až poté, kdy se účastníci řízení seznámili s podklady rozhodnutí, a žalovaný se k tomuto podání v rozhodnutí prvního stupně nevyjádřil. Stěžovatel e) neměl dostatečnou možnost se k předmětnému podání vyjádřit, tím byla porušena zásada dvojinstančnosti řízení.

101. Krajský soud také nesprávně uzavřel, že neexistovaly důkazy, které by svědčily o rozdílech v programu schůzek a osobách, které se jich účastnily. Stěžovatel e) se schůzek v Asii neúčastnil. Koncem 90. let dvacátého století a počátkem jednadvacátého století došlo k postupnému úpadku v oblasti CPT, což bylo nejspíše skutečným důvodem tematické provázanosti schůzek, nikoliv důsledek jediné kartelové dohody.

Neprokázání dopadu na území České republiky

102. Stěžovatel e) nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že žalovaný měl pravomoc danou věc projednat. Jednání účastníků řízení nemělo dopad na území České republiky a žalovaný neprokázal, že cílem schůzek bylo stanovení ceny CPT v České republice. Žalovaný byl povinen zkoumat skutečný nebo alespoň potenciální dopad na český trh.

103. Schůzky, jichž se stěžovatel e) účastnil, neměly na český trh žádný dopad. Toto tvrzení stěžovatel e) prokázal v námitkách uplatněných v rozkladu k jednotlivým důkazům. Žádný z důkazů obsažených v rozhodnutí prvního stupně, které se týkají stěžovatele e), neprokazuje spojitost mezi schůzkami a českým trhem nebo cenami pro české zákazníky. Stěžovatel e) byl na rozdíl od krajského soudu přesvědčen, že žalovaný neprokázal skutečné narušení soutěže na území České republiky.

104. Neexistují důkazy, že cílem účastníků řízení bylo provádět údajnou protisoutěžní dohodu na území České republiky. Skutečnost, že území České republiky nebylo výslovně vyloučeno, nemůže vést k přímému závěru, že Česká republika byla zahrnuta do protisoutěžního jednání. Z některých zápisů plyne, že hlavním tématem byly podmínky pro konkrétní zákazníky, nikoliv podmínky uplatňované na určitých územích. Označení „Evropa“ v zápisech ze schůzek nemůže samo o sobě vést k závěru, že Česká republika musí být do protisoutěžního jednání zahrnuta.

105. Jediným zákazníkem na území České republiky byla společnost, která je součástí skupiny jednoho z účastníků řízení. Za této situace bylo nezbytné zkoumat, zda bylo možné údajné protisoutěžní jednání vůbec naplnit. Z rozhodnutí žalovaného není zřejmé, jak hodnotil důkazy předložené společností Panasonic AVC Network, a. s., které měly prokázat dopad na český trh. Žalovaný nemůže bez dalšího prokázat, že této společnosti byly účtovány v důsledku kartelu vyšší ceny. Bylo by ekonomicky iracionální, pokud by stěžovatel b) konspiroval proti svému podnikání v České republice. Žalovaný nezkoumal, zda konečný výrobek (televize) byl společností Panasonic AVC Network vyroben pro vývoz nebo pro český trh.

106. Dále stěžovatel e) poukázal na skutečnost, že v oblasti CPT působily i další společnosti, např. Ekranas nebo Tesla, a CPT bylo možné nakoupit i od nich.

Nezákonnost pokuty

107. Žalovaný překročil při stanovení výše pokuty meze správního uvážení, zneužil své pravomoci a porušil zásadu přiměřenosti. Funkce pokuty tak byla velmi omezená.

108. Preventivní funkce by měla být zkoumána v kontextu posuzované věci (předseda žalovaného ani krajský soud se k této námitce nevyjádřili). Jednání, za které byla uložena pokuta, započalo před více než deseti lety, navíc stěžovatel e) od roku 2005 na předmětném trhu nepůsobí. I pokud by žalovaný prokázal narušení hospodářské soutěže na území České republiky, stěžovatel e) dobrovolně upustil od tohoto jednání ještě před zahájením řízení. Funkce pokuty tak byla zdeformovaná. Materiálně stejné jednání je navíc vyšetřováno také Komisí. Podle stěžovatele e) proto žalovaný dostatečně nezohlednil zvláštní okolnosti posuzované věci, a porušil tak zásadu přiměřenosti uložené pokuty.

109. Stěžovatel e) nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že metoda výpočtu základní výše pokuty nebyla rozhodující a že je podstatné, že základ byl pro všechny účastníky stejný. Základní částka pokuty by měla odrážet konkrétní okolnosti posuzované věci. Žalovaný měl zohlednit, že v období let 2001 až 2003 působil na trhu také další dodavatel, jehož dodávky byly zahrnuty v celkovém objemu trhu, který byl použit pro výpočet pokuty. Jednalo se o společnost LPD, která nebyla účastníkem řízení v důsledku zániku bez právního nástupce. V letech 2002 až 2004 ovšem člen skupiny této společnosti (LG Philips Displays Czech Republic, s. r. o.) měl vyrábět a prodávat CPT společnosti Panasonic AVC Network. Základní výše pokuty tedy v sobě zahrnuje proporcionální podíl společnosti LPD. Jednání třetí osoby, se kterou nebylo vedeno řízení, tak bylo přeneseno na účastníky, kterým byla uložena pokuta. Napadený rozsudek tímto porušil zásadu individualizace uložení pokuty.

110. Výše pokuty byla dále odůvodněna domnělým důkazem skutečného negativního dopadu na hospodářskou soutěž s tím, že český výrobce televizorů odebíral CPT pouze od účastníků řízení. Žalovaný však neprokázal skutečný negativní dopad na hospodářskou soutěž v České republice, ani že Panasonic AVC Network nakupoval CPT za ovlivněné ceny nebo že by seznam jeho dodavatelů byl omezen na účastníky řízení.

111. Dále krajský soud nesprávně uzavřel, že výše pokuty se podstatným způsobem nedotýká finanční situace stěžovatele e). Soud měl zohlednit, že stěžovatel e) zahájil řízení na ochranu před věřiteli, jehož součástí je restrukturalizace dluhu a postupné splácení finančních závazků v následujících letech (až do roku 2017). Plán na ochranu věřitelů stanoví velmi přísná finanční omezení na příštích pět let, nezohledňuje však případné uložení pokuty Komisí nebo jiným soutěžním úřadem. Navržené podmínky tak umožňují stěžovateli dostát pouze finančním závazkům vyplývajícím z restrukturalizace. Pokud by stěžovatel e) tyto podmínky porušil, záchranný plán by byl zrušen a bylo by zahájeno insolvenční řízení nebo by soud nařídil likvidaci. Stěžovatel e) se proto domníval, že byly splněny podmínky odstavce 39 Zásad.

IV. Vyjádření žalovaného

112. Žalovaný se ve vyjádření ke kasačním stížnostem ztotožnil s odůvodněním napadeného rozsudku. Setrval na stanovisku, že byl oprávněn postihnout protisoutěžní jednání s účinkem a dopadem v České republice, které předcházelo vstupu České republiky do EU, a neporušil tak zásadu ne bis in idem. Výklad zastávaný stěžovateli c) a e) by vedl k závěru, že žalovanému by byla upřena pravomoc předmětný delikt stíhat, ale zároveň by tato pravomoc nenáležela jakémukoliv jinému orgánu. Takový výklad by byl ve zjevném rozporu s účelem právní úpravy.

113. Přístup do spisu byl účastníkům řízení odepřen pouze do sdělení Výhrad dne 31. 5. 2010. I v trestním řízení lze omezit právo na přístup ke spisu podle § 65 odst. 2 trestního řádu. Po sdělení Výhrad byly veškeré podklady (včetně žádostí o shovívavost) zpřístupněny všem účastníkům řízení, byť část podkladů pouze v režimu § 38 odst. 6 správního řádu. Účastníkům bylo umožněno nahlédnout do spisu v okamžiku, kdy spis obsahoval všechny podstatné důkazy. Účel práva na nahlížení do spisu tak byl naplněn. Žalovaný zdůraznil, že účastníci řízení nevznesli během správního ani soudního řízení žádnou námitku týkající se pravosti nebo obsahu listin založených ve spisu. Souhlasil také s krajským soudem, že případné procesní pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí. K námitce krátkých lhůt pro seznámení se s podklady žalovaný podotkl, že veškeré rozhodné skutečnosti i předběžné hodnocení byly popsány již ve Výhradách.

114. K námitce stěžovatele a) týkající se porušení práva na sebeobviňování žalovaný odkázal na správní rozhodnutí a rozsudek krajského soudu. Informace vyžádané od stěžovatele a) netvořily podklad rozhodnutí.

115. Žalovaný setrval na stanovisku, že zákon č. 63/1991 Sb. ani zákon č. 143/2001 Sb. ve znění do 31. 8. 2009 neobsahovaly ustanovení o zániku odpovědnosti za správní delikt. To bylo do § 22b zákona č. 143/2001 Sb. včleněno až novelou provedenou zákonem č. 155/2009 Sb. Odpovědnost stěžovatele a) za delikt nezanikla ke dni vydání rozhodnutí, žalovaný tak mohl podle § 7 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. do budoucna zakázat i dohodu zakázanou podle § 3 odst. 1 zákona č. 63/1991 Sb.

116. Ve vztahu k námitce, že ze správních rozhodnutí není jednoznačné, zda předmětná dohoda měla či pouze mohla mít účinky na relevantním trhu, žalovaný zdůraznil, že stěžovatelé přehlíží, že posuzovaná kartelová dohoda byla dohodou zakázanou pro svůj cíl. V takovém případě není nutné prokazovat účinky. Stěžovatelé nenamítli, že protisoutěžní cíl nebyl prokázán. Dohoda splňovala podmínku minimálně potenciálního narušení hospodářské soutěže, protože v rozhodném období v České republice existovala poptávka po CPT. Není rozhodné, kteří ze stěžovatelů narušili nebo mohli narušit soutěžní prostředí na relevantním trhu, protože jednání všech stěžovatelů bylo jediným trvajícím deliktem a jejich vzájemná součinnost ovlivnila cenu výrobku obchodovaného na tomto trhu.

117. Z kasační stížnosti stěžovatele c) namítající pochybení žalovaného při dokazování není patrné, jakého konkrétního pochybení se měl žalovaný dopustit. Rozhodnutí žalovaného byla řádně důkazně podložena dvěma neodporujícími si žádostmi o shovívavost, které byly doplněny o řadu zápisů ze schůzek. Stěžovatelé proti obsahu žádostí o shovívavost ani obsahu jiných listin nijak nebrojili, s žalovaným se rozcházejí pouze v právním hodnocení skutečností, které z těchto dokumentů plynou.

118. Žalovaný setrval na závěru, že jednání probíhající v Evropě a v Asii nebyla na sobě nezávislá. Pro opačný výklad neexistují ve spisu důkazy. V této souvislosti žalovaný odkázal na rozhodnutí o rozkladu, zejm. body 208 až 234. Pro prokázání účasti na zakázané dohodě není nutné, aby všichni účastníci věděli o všech schůzkách tvořících dohodu.

119. Pokuta byla uložena v souladu se zákonem a v rámci správního uvážení. Žalovaný postupoval maximálně transparentně a ke všem účastníkům shodně za dodržení Zásad, přičemž v rámci individualizace trestu přihlédl k délce protiprávního jednání a důsledkům na území České republiky. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou existence společnosti LPD, protože podle shromážděných důkazů tato společnost zanikla. I pokud by byla prokázána tvrzení stěžovatelů o přechodu práv a povinností na jiný subjekt, nebyly splněny podmínky pro přechod deliktní odpovědnosti, které jsou stanoveny v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 56/2007 – 479.

V.1 Replika stěžovatelů b) a d)

119. Pokuta byla uložena v souladu se zákonem a v rámci správního uvážení. Žalovaný postupoval maximálně transparentně a ke všem účastníkům shodně za dodržení Zásad, přičemž v rámci individualizace trestu přihlédl k délce protiprávního jednání a důsledkům na území České republiky. Žalovaný nesouhlasil ani s námitkou existence společnosti LPD, protože podle shromážděných důkazů tato společnost zanikla. I pokud by byla prokázána tvrzení stěžovatelů o přechodu práv a povinností na jiný subjekt, nebyly splněny podmínky pro přechod deliktní odpovědnosti, které jsou stanoveny v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 56/2007 – 479.

V.1 Replika stěžovatelů b) a d)

120. Stěžovatelé b) a d) v replice namítli, že odkaz žalovaného na § 65 odst. 2 trestního řádu byl nesprávný. Toto ustanovení představuje zákonem předvídanou výjimku, v nyní posuzované věci však bylo právo na přístup ke spisu omezeno bez zákonného podkladu. Žalovaný neprokázal ani mimořádný zájem na omezení přístupu ke spisu, který by byl požadován podle § 65 odst. 2 trestního řádu. Konkrétní zájem pojmenoval až krajský soud. Omezení podle § 65 odst. 2 trestního řádu se vztahuje k přípravnému řízení, po němž následují rozsáhlé části vyšetřování a trestního řízení, v rámci nichž má obviněný možnost se s obsahem spisu seznámit. Takovou možnost stěžovatelé b) a d) neměli. Jejich právo na seznámení se spisem bylo omezeno na velmi krátkou dobu a neměli možnost obsah určitých částí spisu jakkoliv zachytit (poznámkami nebo kopiemi). V této souvislosti stěžovatelé b) a d) odkázali na komentář k trestnímu řádu v části týkající se možnosti přístupu ke spisu při rozhodování o vazbě (Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář – díl I. Praha: C. H. Beck, 2002, str. 344).

121. I po sdělení Výhrad měli stěžovatelé b) a d) omezený přístup ke spisu. V této části repliky stěžovatelé zopakovali námitky uplatněné již v kasační stížnosti. K poznámce žalovaného, že nevznesli námitky proti pravosti předložených dokumentů, doplnili, že těžko mohli posoudit pravost či obsah těchto listin s ohledem na jejich rozsáhlost čítající několik stovek stran.

122. Stěžovatelé b) a d) zdůraznili, že z žádné z kasačních stížností nevyplývá, že by některý ze stěžovatelů připouštěl, že byl prokázán dopad jednání stěžovatelů a) a b) na český trh. Žalovaný byl na základě § 1 odst. 5 zákona č. 143/2001 Sb. povinen prokázat alespoň potenciální dopad na území České republiky. Prokázání pouze protisoutěžního cíle nebylo dostatečné.

123. Ve vztahu k námitce nezákonnosti pokuty se žalovaný nijak nevyjádřil k zásadním výhradám týkajícím se nesrozumitelnosti a nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí. Stěžovatelé b) a d) proto zopakovali své kasační námitky k nejasnosti výpočtu, při němž žalovaný pro výpočet základní částky pokuty počítal s 6 účastníky, ale pokutu uložil pouze 5 účastníkům.

124. Závěrem stěžovatelé b) a d) setrvali na stanovisku, že předložili dostatečné důkazy o existenci společnosti LPD. Povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav spočívala na žalovaném. Existence této společnosti měla zásadní vliv na stanovení výše pokuty.

V.2 Replika stěžovatele c)

124. Závěrem stěžovatelé b) a d) setrvali na stanovisku, že předložili dostatečné důkazy o existenci společnosti LPD. Povinnost zjistit přesně a úplně skutkový stav spočívala na žalovaném. Existence této společnosti měla zásadní vliv na stanovení výše pokuty.

V.2 Replika stěžovatele c)

125. Stěžovatel c) v replice vytkl žalovanému, že ve vyjádření ke kasačním stížnostem nijak nereagoval na argument, že rozsudek Soudního dvora Toshiba musí být odlišen od nyní posuzované věci, ve které existuje souběh dvou řízení Komise a žalovaného. Dále setrval na názoru, že žalovaný porušil zásadu zákazu dvojího řízení a čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003.

126. Na rozdíl od trestněprávního řízení, na něž žalovaný odkázal, omezení přístupu do spisu v posuzované věci nemělo zákonný podklad. Tvrzení, že toto omezení nemělo vliv na zákonnost konečného rozhodnutí, nemůže obstát. Také tvrzení, že obsah spisu byl dostatečně reprodukován ve Výhradách, je bez významu, protože stěžovatel c) měl mít právo vlastním zkoumáním ověřit, zda tomu tak bylo.

127. Žalovaný ve skutečnosti nedovodil údajnou odpovědnost stěžovatele c) na základě jednání zakázaného pro svůj cíl, ale na základě potenciálních účinků, které však žalovaný neprokázal, ale pouze předpokládal. Bez ohledu na tuto skutečnost stěžovatel c) trval na tom, že jeho účast na protisoutěžním jednání nebyla prokázána. Odpovědnost nemohla být založena na základě účasti na asijských jednáních, pokud nebyla doložena vazba těchto jednání na Českou republiku. Žalovaný neprokázal existenci celosvětového kartelu, ani účast stěžovatele c) na kartelu v jeho „celosvětové formě“. K založení odpovědnosti za celosvětový kartel je nutné, aby si byl soutěžitel vědom celosvětové povahy zakázaného jednání. Žalovaný neprokázal účast stěžovatele c) aspoň na některých schůzkách, jejichž obsah umožňuje dovodit, že byly součástí jednotícího plánu, ani neprokázal, že stěžovatel c) o takovém plánu věděl.

128. V kasační stížnosti stěžovatel c) odkázal na tvrzení žalovaného, že potenciální účinky byly prokázány ve vztahu ke stěžovatelům a) a b), z ničeho ale neplyne, že s tímto tvrzením stěžovatel c) souhlasil, jak by se mohlo zdát z vyjádření žalovaného.

129. Žalovaný uznal žádosti o shovívavost jako důkaz, přestože nebyly podpořeny žádnými dalšími důkazy. Zápisy ze schůzek byly součástí těchto žádostí, nelze je proto považovat za samostatný důkaz, který by žádosti podpořil.

130. Ve vyjádření ke kasačním stížnostem žalovaný neodpověděl na námitku stěžovatele c), že žalovaný porušil zásadu individualizace trestu. Žalovaný pouze paušalizovaně zohlednil skutečnost, že jeden z účastníků řízení [odlišný od stěžovatele c)] dodával CPT na český trh.

VI. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

131. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnosti v mezích jejich rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3, 4 s. ř. s.).

132. Kasační stížnost stěžovatele a) je důvodná. Kasační stížnosti stěžovatelů b), c), d) a e) nejsou důvodné.

133. Úvodem Nejvyšší správní soud předesílá několik obecných poznámek, které se vztahují ke kasačním stížnostem všech stěžovatelů.

134. Zaprvé, předmětem posuzované věci je zakázaná dohoda o cenách uzavřená výrobci televizních obrazovek typu CPT, a to v rozsahu, v jakém byla způsobilá narušit hospodářskou soutěž na území České republiky do 30. 4. 2004. Existencí téže dohody a jejím dopadem na vnitřní trh Evropské unie v období od roku 1997 do roku 2006 se zabývala také Komise, která v rozhodnutí ze dne 5. 12. 2012, COMP/39.437, uznala účastníky dohody (stěžovatele v nyní posuzované věci a některé další podniky) vinnými z porušení čl. 101 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) a čl. 53 Dohody o Evropském hospodářském prostoru (Úř. věst. 2013/C 303/07; shrnutí rozhodnutí COMP/39.437 je dostupné na http://eur-lex.europa.eu). Rozhodnutí Komise se nijak nedotýká působení předmětné dohody na území České republiky před 1. 5. 2004, nepřekrývá se proto s pravomocí žalovaného rozhodnout v nyní posuzované věci. V podrobnostech soud odkazuje na svou argumentaci ve vztahu ke kasačním námitkám, v nichž někteří stěžovatelé zpochybnili pravomoc žalovaného poukazem na zásadu ne bis in idem a čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 (viz body 367 a násl. a 409 a násl.).

135. Zadruhé, skutkové okolnosti nyní posuzované věci spadají do období před přistoupením České republiky k EU. I v takových případech, kdy je rozhodným právem vnitrostátní právo tehdy účinné, musí být ustanovení českého právního předpisu, přijatého za účelem sbližování českého práva s právem EU a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu EU, vykládáno konformně s unijním právem (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, čj. 2 Afs 92/2005 – 45, č. 741/2006 Sb. NSS). Základní východiska zákonů chránících hospodářskou soutěž byla již v době před přistoupením České republiky k EU obdobná unijnímu právu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 7. 2010, čj. 8 Afs 29/2010 – 354, nebo ze dne 24. 4. 2013, čj. 2 Afs 50/2012 – 241). Opírá-li proto Nejvyšší správní soud svou argumentaci o judikaturu Soudního dvora či Tribunálu, činí tak s vědomím, že tato judikatura není v posuzované věci přímo závazná, přesto je třeba ji použít jako výkladové vodítko. Ostatně, i všichni stěžovatelé se dovolávali rozhodnutí unijních soudů, tato judikatura je jim proto nepochybně známa a není pro ně překvapivá.

136. Zároveň za situace, kdy je pro posuzovanou věc rozhodné vnitrostátní právo účinné před přistoupením k EU a judikatura unijních soudů je pouze výkladovým vodítkem, Nejvyššímu správnímu soudu nevzniká přes postavení soudu posledního stupně povinnost předložit Soudnímu dvoru žádost o posouzení předběžné otázky ve smyslu čl. 267 SFEU, pokud by dospěl k výkladovým nejasnostem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 29/2010 – 354).

137. Jedinou výjimkou, kdy byl Nejvyšší správní soud v nyní posuzované věci vázán výkladem Soudního dvora, byla otázka časové působnosti práva EU, tedy otázka, kterou Nejvyšší správní soud není v abstraktní rovině příslušný posoudit. Základem pro úvahy Nejvyššího správního soudu tak byl rozsudek Soudního dvora Toshiba, jehož závěry pak Nejvyšší správní soud byl oprávněn aplikovat na konkrétní okolnosti posuzované věci (viz dále body 367 a násl.). Ani v tomto případě Nejvyššímu správnímu soudu nevznikla povinnost položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru, protože rozsudek Toshiba poskytl soudu dostatečnou oporu pro rozhodnutí sporné otázky, zda v nyní posuzované věci existovala konkurence pravomocí žalovaného a Komise.

138. Zatřetí, Nejvyšší správní soud užívá v nyní posuzované věci pojem „podnik“ tam, kde odkazuje na unijní právo, a považuje jej za synonymum pojmu „soutěžitel“. K totožnosti těchto pojmů viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2007, čj. 5 As 61/2005 – 183, č. 1776/2009, podle kterého pojem „soutěžitel“ užívaný v zákonu č. 143/2001 Sb. odpovídá pojmu „podnik“ podle čl. 101 SFEU a zahrnuje hospodářskou jednotku, která nemusí být totožná s podnikatelem – právním subjektem. Za soutěžitele (podniky) mohou být považována i různá uskupení bez právní subjektivity, naopak některé obchodní společnosti (např. dceřiné společnosti, nemohou-li autonomně určovat své jednání na trhu) za samostatné soutěžitele (podniky) považovány nejsou.

139. Začtvrté, procesní otázky týkající se správního řízení vedeného žalovaným se řídí zákonem č. 143/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2009. Podle přechodného ustanovení obsaženého v čl. II zákona č. 155/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 143/2001 Sb., se „[ř]ízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona […] dokončí podle zákona č. 143/2001 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona“. Zákon č. 155/2009 Sb. nabyl účinnosti dne 1. 9. 2009, tedy až po zahájení řízení v nyní posuzované věci dne 21. 1. 2009.

140. Konečně, někteří ze stěžovatelů uplatnili ve svých kasačních stížnostech některé námitky pouze odkazem na žalobu. Pokud takový odkaz nebyl doplněn vlastní argumentací v kasační stížnosti, která by upřesnila, v čem stěžovatelé spatřovali nezákonnost napadeného rozsudku, nelze takto obecně vznesené námitky považovat za řádně uplatněný stížní bod a Nejvyšší správní soud se jimi nemohl zabývat. Ve své předchozí judikatuře Nejvyšší správní soud opakovaně zdůraznil, že obecný odkaz na argumentaci v předchozím podání v řízení před krajským soudem, nesplňuje zákonné požadavky na kasační stížnost. Je na stěžovateli, aby upřesnil každý důvod, o který svou kasační stížnost opírá, a to po stránce právní i skutkové. Řízení o kasační stížnosti není pokračováním řízení o žalobě, ale je samostatným řízením o mimořádném opravném prostředku za procesní situace, kdy řízení před krajským soudem již bylo pravomocně skončeno. Nejvyšší správní soud přezkoumává rozhodnutí a postup krajského soudu, stěžovatel je proto povinen uvést konkrétní argumentaci zpochybňující závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí krajského soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2008, čj. 7 Afs 40/2007 – 111, č. 1827/2009 Sb. NSS, nebo ze dne 20. 9. 2010, čj. 8 Afs 63/2009 – 104).

141. Obdobný závěr platí v případě, kdy někteří stěžovatelé uplatnili určitou námitku pouhým odkazem na kasační stížnost jiného stěžovatele. Ani takový odkaz nelze považovat za řádně uplatněný stížní bod, byť by stěžovatelé, kteří vzájemně odkázali na své kasační stížnosti, byli členy jedné podnikatelské skupiny.

142. Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost jednotlivých kasačních stížností v mezích rozsahu a důvodů, které v nich byly výslovně uplatněny.

VI.1 Kasační stížnost stěžovatele a)

143. Kasační stížnost stěžovatele a) je důvodná.

Prekluze odpovědnosti za správní delikt stěžovatele a)

143. Kasační stížnost stěžovatele a) je důvodná.

Prekluze odpovědnosti za správní delikt stěžovatele a)

144. Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli a), že jeho odpovědnost za správní delikt zanikla v důsledku marného uplynutí lhůty pro uložení sankce podle § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. Podle tohoto ustanovení Ministerstvo pro hospodářskou soutěž (tehdy příslušný správní orgán) mohlo uložit pokutu „do jednoho roku od zjištění porušení povinnosti, nejpozději však do tří let následujících po roce, ve kterém byla tato povinnost porušena“.

145. Pro posouzení počátku běhu prekluzivní lhůty je rozhodná povaha deliktu. Uzavření kartelové dohody spolu s jejím následným uskutečňováním má charakter trvajícího správního deliktu, jímž soutěžitelé vyvolali protiprávní stav (ohrožení nebo omezení hospodářské soutěže), který po určitou dobu udržovali (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 4. 2009, 2 Afs 93/2008 – 920, č. 1857/2009 Sb. NSS). Trvající správní delikt se posuzuje jako jediný skutek (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2005, čj. 5 A 164/2002 – 44, č. 832/2006 Sb. NSS, či ze dne 31. 5. 2007, čj. 8 Afs 17/2007 – 100; srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 1161/2006). Prekluzivní lhůta pro uložení pokuty u trvajícího správního deliktu začíná běžet od okamžiku jeho ukončení (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 As 40/2007 – 61, ze dne 29. 3. 2012, čj. 5 Afs 7/2011 – 619, nebo čj. 5 A 164/2002 – 44).

146. Žalovaný uznal, že stěžovatel a) ukončil své protiprávní jednání ke dni 30. 6. 2001. K tomuto datu stěžovatel a) ukončil veškeré své aktivity v oblasti CPT a převedl je od 1. 7. 2001 do nově založeného společného podniku LG.Philips Displays Holding B. V., ve kterém již nevykonával rozhodující vliv a neovlivňoval soutěžní jednání tohoto podniku (rozhodnutí prvního stupně, body 33, 344 a 345).

147. Objektivní tříletá prekluzivní lhůta pro uložení sankce stěžovateli a) tedy začala běžet od 1. 1. 2002 a uplynula dne 31. 12. 2004. Řízení zahájené se stěžovatelem a) dne 21. 1. 2009 bylo zahájeno po uplynutí prekluzivní lhůty, bylo tedy zahájeno v rozporu se zákonem. Pro úplnost soud dodává, že rozhodnutí, jímž by byl stěžovatel a) uznán vinným ze spáchání předmětného deliktu a jímž by mu byla uložena pokuta, by muselo v průběhu prekluzivní lhůty nabýt právní moci (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 As 57/2004 – 39, č. 845/2006 Sb. NSS, či ze dne 30. 9. 2010, čj. 7 As 61/2010 – 89). Rozhodnutí o rozkladu nabylo právní moci až dne 19. 11. 2010.

148. Nejvyšší správní soud dal za pravdu stěžovateli a), že pro posouzení prekluzivní lhůty v jeho případě byl rozhodný pouze zákon č. 63/1991 Sb.

149. Při posouzení prekluzivních lhůt je třeba vycházet z právní úpravy účinné v době, kdy byl delikt spáchán. Je tomu tak proto, že prekluzivní lhůty pro uložení správní sankce jsou judikaturou považovány za lhůty hmotněprávní. V důsledku změny lhůt pro uložení sankce by došlo k zásahu do hmotných práv účastníka řízení (blíže viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího právního soudu ze dne 18. 9. 2012, čj. 7 Afs 14/2011 – 115, č. 2748/2013 Sb. NSS, bod 29). Vzhledem k tomu, že protiprávní jednání stěžovatele a) bylo ukončeno dne 30. 6. 2001, tedy ještě za účinnosti zákona č. 63/1991 Sb., je třeba posoudit prekluzivní lhůtu pro možnost jeho postihu za správní delikt výlučně podle tohoto zákona a není možné ji „oživit“ použitím zákona č. 143/2001 Sb., který nabyl účinnosti až dne 1. 7. 2001. Zákon č. 143/2001 Sb. neobsahuje žádné přechodné ustanovení, které by umožnilo prodloužení či „oživení“ prekluzivní lhůty, která začala plynout za účinnosti předchozího zákona. Byť se tříletá objektivní lhůta může jevit jako krátká pro postižení mnohdy velmi komplexního jednání spočívajícího v uzavření a plnění kartelové dohody, bylo volbou zákonodárce, aby stanovil její délku. Soud není oprávněn v rámci správního trestání spadajícího pod čl. 6 Úmluvy hledat výklad k novému zákonu způsobem, který by odporoval zákazu retroaktivity méně příznivého pozdějšího zákona (srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, str. 590, komentář k § 67 „Promlčení trestního stíhání“).

150. Jinak tomu je u ostatních stěžovatelů, kteří se účastnili předmětné kartelové dohody za účinnosti zákona č. 63/1991 Sb. i zákona č. 143/2001 Sb. Trvající delikt probíhající za účinnosti obou zákonů se považuje za jeden skutek. Stěžovatelé b) a c) ukončili protiprávní jednání ke dni 31. 3. 2003 a stěžovatelé d) a e) ke dni 30. 4. 2004 (přestože protiprávní jednání některých účastníků dohody pokračovalo i po 1. 5. 2004, posuzovanou kartelovou dohodu je třeba považovat za ukončenou zánikem výhradní národní jurisdikce v důsledku vstupu České republiky do EU, viz dále body 372 a násl.). Protiprávní jednání stěžovatelů b) až e) tedy bylo ukončeno až za účinnosti zákona č. 143/2001 Sb., proto je v jejich případě tento zákon rozhodný také pro posouzení prekluzivní lhůty k uložení sankce (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2011, čj. 5 Afs 53/2010 – 42, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 11 Tdo 250/2008).

151. Předseda žalovaného i krajský soud se mylně domnívali, že počátek prekluzivní lhůty je třeba odvíjet shodně pro všechny účastníky řízení od ukončení jednání jako celku, tedy fakticky od ukončení protiprávního jednání posledním z účastníků dohody, bez ohledu na to, že někteří účastníci ukončili své protiprávní jednání dříve (srov. rozhodnutí o rozkladu bod 129 a rozsudek krajského soudu část V.5).

152. Takový výklad odporuje zásadě individuální odpovědnosti, na které je založeno správní trestání i trestní právo (k této zásadě v trestním právu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S., op. cit., str. 89, komentář k § 9 „Pachatel a spolupachatel“). Skutečnost, že se trvající správní delikt posuzuje jako jeden skutek, má význam především pro posouzení délky deliktu a okamžiku jeho ukončení, neznamená však, že by odpovědnost jednotlivých účastníků kartelové dohody (spolupachatelů) měla být posuzována jako jeden celek, tedy jako kolektivní odpovědnost. Otázka podílu jednotlivých účastníků na protiprávním jednání je otázkou odlišnou (viz dále body 225 a násl.) a nesouvisí s tím, že trvající protiprávní jednání je považováno za jeden skutek.

153. Ze zásady personality sankcí vyplývá, že fyzická nebo právnická osoba může být sankcionována pouze za skutečnosti, které jsou jí individuálně vytýkány (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 50/2012 – 241, srov. také rozsudky Tribunálu Siemens Österreich, bod 122, nebo Elf Aquitaine, bod 178). Podnik, který se účastnil protiprávní dohody vlastním jednáním, může být za určitých okolností shledán odpovědným po celou dobu svojí účasti na uvedené protiprávní dohodě též za jednání ostatních podniků v rámci téže dohody (viz např. rozsudek Soudního dvora Anic Partecipazioni, bod 83, viz též dále body 226 a násl.). Pokud má být tedy sankce uložena pouze za období, ve kterém se podnik skutečně podílel na protiprávním jednání, bylo by vnitřně rozporné počítat prekluzivní lhůtu pro uložení sankce jiným způsobem, než právě ve vztahu ke konci období, v němž se konkrétní soutěžitel tohoto jednání účastnil.

154. I v případě kartelové dohody je tedy každý z účastníků odpovědný pouze za dobu, po kterou se na předmětném deliktu podílel. Tomu ostatně odpovídají i výroky rozhodnutí prvního stupně, které vždy přesně uvádějí, v jakém konkrétním období se jednotliví účastníci dopustili protiprávního jednání, a to včetně stěžovatele a), jemuž je kladeno za vinu protiprávní jednání spáchané v období od 21. 9. 1999 do 30. 6. 2001.

155. Pro srovnání lze také odkázat na rozsudek Tribunálu Siemens Österreich, z jehož bodu 144 vyplývá, že protiprávní jednání může být promlčeno i jen ve vztahu k některému účastníku dohody. Podle Tribunálu společnost Reyrolle odpovídala za účast na kartelové dohodě v období od 15. 4. 1988 do 20. 9. 1998 sama, zatímco ve vztahu k její mateřské společnosti bylo protiprávní jednání promlčené.

156. Rozsudek Soudního dvora ve věci Toshiba, o který krajský soud opřel svůj názor, neobsahuje nic, co by naznačovalo zavedení kolektivní odpovědnosti nebo jinak podpořilo názor krajského soudu. Otázkou zániku odpovědnosti se Soudní dvůr ve zmíněném rozsudku ani vzdáleně nezabýval, ale posuzoval rozdělení pravomoci mezi Komisi a soutěžní orgány členských států a časovou působnost unijního práva ve vztahu k členskému státu před jeho přistoupením k EU (tomuto rozsudku Soudního dvora se Nejvyšší správní soud podrobně věnuje dále v bodech 367 a násl. a 409 a násl.). Není proto zřejmé, jaký „trend“, ze kterého „budou muset soudy napříště vycházet“ měl krajský soud na mysli. Nejvyšší správní soud neshledal v unijní judikatuře žádný trend odklánějící se od zásady individuální odpovědnosti. Ostatně, i kdyby takový trend v nejnovější judikatuře existoval, nemohl by ovlivnit zánik odpovědnosti stěžovatele a) ke dni 31. 12. 2004 s ohledem na hmotněprávní povahu prekluzivní lhůty, kterou je třeba posoudit podle právního stavu v době spáchání, resp. ukončení deliktu.

157. Konečně je třeba odmítnout i názor žalovaného a krajského soudu, že marným uplynutím lhůty k uložení sankce podle § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb. nezanikla současně i odpovědnost za správní delikt a žalovanému zůstalo právo deklarovat vinu.

158. Nejvyšší správní soud setrvale spojuje s marným uplynutím prekluzivní lhůty pro uložení sankce také zánik odpovědnosti za správní delikt, viz např. rozsudky čj. 6 A 99/2001 – 47, čj. 4 As 27/2004 – 71 nebo čj. 6 As 15/2011 – 73, na které poukázal i stěžovatel a). Tyto rozsudky se týkaly zákonů, které obsahovaly formulaci obdobnou § 14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb., podle níž „pokutu lze uložit“ v určité lhůtě. Nejvyšší správní soud k takto formulované lhůtě přistupoval jako ke lhůtě pro zánik trestnosti správního deliktu, nikoliv jen jako ke lhůtě pro uložení pokuty, která by neměla vliv na posouzení odpovědnosti a viny. V nyní posuzované věci soud neshledal důvod se od těchto závěrů odchýlit.

159. V této souvislosti lze také připomenout závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 8 Afs 56/2007 – 479, podle kterého výrok rozhodnutí sice může být vnitřně strukturován na jednotlivé části, ale „nelze jej uměle rozdělovat na řízení o zjištění a zákazu dohody omezující soutěž, a na řízení sankční o uložení pokuty […] sankční ustanovení zákona o ochraně hospodářské soutěže nemají sloužit pouze k pojmenování protiprávního jednání, nýbrž jejich primárním účelem je uložit za konkrétní nezákonné jednání konkrétní sankci“ (srov. také rozsudek čj. 5 Afs 7/2011 – 619).

160. Žalovaný dovodil svou pravomoc deklarovat vinu stěžovatele a) z § 7 odst. 1 ve spojení s § 22 odst. 2 zákona 143/2001 Sb. Tento zákon však nebyl ve vztahu ke stěžovateli a) použitelný z důvodů podrobně rozebraných výše, nemohl proto založit pravomoc, které se žalovaný dovolával. Zákon č. 63/1991 Sb. neobsahoval obdobné ustanovení jako je § 7 zákona č. 143/2001 Sb., který umožňuje žalovanému deklarovat zákaz kartelové dohody do budoucna.

161. Naopak Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli a), že napadený rozsudek byl nepřezkoumatelný v části týkající se odpovědnosti stěžovatele a). Krajský soud odůvodnil své úvahy přezkoumatelným způsobem, vyšel však z nesprávného předpokladu o počítání běhu prekluzivní lhůty pro zánik odpovědnosti za správní delikt, který vedl k nesprávnému posouzení rozhodné právní otázky a k nezákonnosti napadeného rozsudku v části týkající se stěžovatele a).

162. Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost stěžovatele a) důvodnou, proto rozsudek krajského soudu zrušil v části výroku, kterou byla zamítnuta žaloba stěžovatele a). Současně soud zrušil i rozhodnutí o rozkladu v části týkající se stěžovatele a), protože již v řízení před krajským soudem byly dány důvody pro takový postup [§ 110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.], a vrátil věc žalovanému v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). V něm bude žalovaný vázán názorem Nejvyššího správního soudu (podle § 78 odst. 5 s. ř. s.). Pro úplnost Nejvyšší správní soud podotýká, že zrušení rozhodnutí o rozkladu ve shora vymezeném rozsahu se nijak nedotýká výše pokuty uložené stěžovatelům b) až e), protože stěžovateli a) pokuta uložena nebyla a nebyl zahrnut ani mezi 6 subjektů, které žalovaný zahrnul do dělitele základní částky pokuty (viz dále body 322 a násl.).

163. Dalšími námitkami stěžovatele a) se Nejvyšší správní soud již nezabýval, protože v důsledku prekluze práva postihnout stěžovatele a) za protiprávní jednání může být jediným vyústěním předmětného správního řízení rozhodnutí o zastavení řízení ve vztahu ke stěžovateli a) (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 6 As 15/2011 – 73, nebo ze dne 15. 4. 2010, čj. 7 Afs 15/2010 – 89).

VI.2 Kasační stížnosti stěžovatelů b) a d)

164. Kasační stížnosti stěžovatelů b) a d) nejsou důvodné.

Přístup ke spisu a právo na účinnou obhajobu

165. Podle stěžovatelů b) a d) krajský soud nesprávně posoudil, zda bylo možné a přiměřené omezit právo účastníků řízení nahlížet do spisu, zejm. ve vztahu k žádostem o shovívavost (včetně příloh), kterým krajský soud přiznal „zvláštní režim“. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

166. Právo účastníka řízení nahlížet do spisu (§ 38 odst. 1 správního řádu) slouží v řízení o správním deliktu především k účinnému uplatnění práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny), jehož součástí je právo vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ještě před vydáním rozhodnutí ve věci podle § 36 odst. 3 správního řádu (viz také čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům). Obviněný z deliktu tedy musí dostat ještě před vydáním konečného rozhodnutí příležitost seznámit se s obsahem spisu tak, aby mohl uplatnit své výhrady k podkladům rozhodnutí nebo ke způsobu jejich zjištění, případně aby mohl učinit procesní návrhy, které napomůžou spolehlivému zjištění skutkového stavu. Pro zachování tohoto práva je dostatečné, pokud je účastník seznámen s obsahem správního spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí, tj. v době, kdy mezi seznámením se s podklady a vydáním rozhodnutí již správní spis není doplňován o další důkazy (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu čj. 5 Afs 7/2011 – 619, nebo ze dne 11. 3. 2010, čj. 5 As 24/2009 – 65, č. 2063/2010 Sb. NSS).

167. Jakékoliv omezení práva nahlížet do spisu proto nevede automaticky k závěru o vadě řízení, která má za následek nezákonnost následně vydaného správního rozhodnutí. Závěr o nezákonnosti rozhodnutí bude v řízení o správním deliktu opodstatněný pouze v případě, kdy omezení práva nahlížet do spisu bylo natolik intenzivní, že porušilo právo účastníka řízení na obhajobu. Případné dílčí pochybení žalovaného je proto třeba hodnotit v kontextu správního řízení jako celku.

168. Obdobně nahlíží na porušení procesních práv v řízení před Komisí i unijní judikatura. V rozsudku Hercules Chemicals Soudní dvůr potvrdil, že obecné principy unijního práva, jimiž se řídí právo na přístup ke spisu, mají zaručit účinné uplatnění práva na obhajobu, včetně práva být slyšen. Porušení těchto principů před vydáním rozhodnutí může v zásadě vést ke zrušení tohoto rozhodnutí, pokud došlo k porušení práva na obhajobu (rozsudky Soudního dvora ze dne 8. 7. 1999, Hercules Chemicals, C-51/92 P, body 75 až 77, nebo ze dne 15. 10. 2002, Limburgse Vinyl, spojené věci C-238/99 P a další, body 315 až 317 a 322; k okolnostem, které vedou k porušení práva na obhajobu viz dále body 193 a násl.). Ani podle unijní judikatury tedy ke zrušení rozhodnutí Komise nevede jakékoliv porušení procesních práv, ale pouze takové, které zasáhne do práva obviněného na obhajobu.

169. Těmito východisky Nejvyšší správní soud poměřoval námitky stěžovatelů b) a d) týkající se porušení práva na přístup ke spisu. Stěžovatelé b) a d) nepopírají, že jim žalovaný poskytl možnost nahlédnout do všech částí spisu v době bezprostředně předcházející vydání rozhodnutí (po sdělení Výhrad), vůči postupu žalovaného však uplatňují řadu námitek, které je možné shrnout do dvou základních okruhů: (1) přístup ke spisu měl být umožněn po celou dobu řízení, nejen v jeho závěrečné fázi, (2) přístup k žádostem o shovívavost a jejich přílohám byl po sdělení Výhrad umožněn pouze v režimu § 38 odst. 6 správního řádu, tedy bez možnosti činit si výpisy nebo pořizovat kopie. Tyto dvě skutečnosti vedly podle stěžovatelů b) a d) k nepřiměřenému omezení jejich práva nahlížet do spisu a znemožnily jim dostatečně se seznámit s žádostmi o shovívavost, které byly hlavními a rozhodnými důkazy v posuzované věci.

170. Při posouzení prvního okruhu námitek Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu, že právo nahlížet do spisu může být omezeno odlišným způsobem v různých fázích správního řízení vedeného podle zákona č. 143/2001 Sb. Rozhodným předělem je tzv. sdělení Výhrad, tedy institut, který je typický pro řízení v oblasti hospodářské soutěže.

171. S účinností od 1. 9. 2009 je sdělení Výhrad upraveno přímo v zákonu č. 143/2001 Sb. jako formální krok v rámci správního řízení, který je spojen s určitými procesními důsledky. Jedním z těchto důsledku je vznik práva účastníka řízení seznámit se s podklady rozhodnutí (§ 21b citovaného zákona). V nyní posuzované věci bylo řízení vedeno podle zákona č. 143/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2009. V tehdejším znění zákon výslovně neupřesňoval, v jaké fázi má být účastníkům poskytnuta možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, nicméně s existencí institutu Výhrad počítal (srov. § 7 odst. 3 zákona č. 143/2001 Sb. ve znění účinném do 31. 8. 2009).

172. Institut sdělení Výhrad má svůj předobraz v evropském právu hospodářské soutěže, které jej upravuje v čl. 10 nařízení Komise č. 773/2004 o vedení řízení Komise podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES (nařízení používá pojem „prohlášení o námitkách“, v českých verzích rozsudků Soudního dvora a Tribunálu pak bývá používán pojem „oznámení o námitkách“; z důvodu terminologické nejednotnosti i v rámci unijního práva bude Nejvyšší správní soud používat v dalším textu pouze označení „sdělení Výhrad“, příp. „Výhrady“, které odpovídají zákonu č. 143/2001 Sb.). Ve Výhradách Komise písemně informuje dotčené podniky o tom, v čem spatřuje porušení soutěžních pravidel a stanoví jim lhůtu k vyjádření. Výhrady vymezují předmět správního řízení, a za tímto účelem musí jasně uvádět všechny podstatné skutečnosti, o které se Komise v této fázi řízení opírá. Tato informace může být stručná, protože Výhrady jsou přípravným dokumentem a skutkové a právní závěry v nich obsažené jsou čistě předběžné povahy (viz rozsudek Soudního dvora Prym, bod 28 a tam citovanou judikaturu). Účelem sdělení Výhrad je zajistit právo na obhajobu, zejm. právo být slyšen podle čl. 27 odst. 1 nařízení č. 1/2003 (viz Oznámení Komise o osvědčených postupech pro vedení řízení týkajících se článků 101 a 102 SFEU, Úř. věst. 2011/C 308/06, body 3.1.1. a 3.1.2.).

173. Soudní dvůr vnímá sdělení Výhrad jako mezník, který rozděluje řízení před Komisí na dvě procesně odlišné fáze. V rozsudku Prym Soudní dvůr nejprve připomněl, že dodržení práva na obhajobu při vedení správních řízení v oblasti hospodářské soutěže představuje obecnou zásadu práva EU. Ve vztahu k řízení podle čl. 81 Smlouvy o založení Evropského Společenství (dále jen „SES“; nyní čl. 101 SFEU) je nicméně třeba rozlišovat mezi dvěma fázemi správního řízení, tedy fází vyšetřování, která předchází sdělení Výhrad, a fází, kterou představuje zbývající část správního řízení. Každý z těchto po sobě jdoucích časových úseků má vlastní vnitřní logiku, přičemž první má Komisi umožnit zaujmout stanovisko ohledně směrování řízení a druhý má Komisi umožnit, aby se s konečnou platností vyslovila k vytýkanému protiprávnímu jednání (body 26 a 27 rozsudku Prym, viz také rozsudky Soudního dvora Limburgse Vinyl, body 181 až 184, nebo ze dne 21. 9. 2006, Technische Unie, C-113/04 P, bod 43).

174. Sdělení Výhrad má i v evropském právu význam pro vznik práva účastníka řízení nahlížet do spisu. Podle čl. 15 odst. 1 nařízení č. 773/2004 Komise umožní na žádost stranám přístup ke spisům po sdělení Výhrad (srov. výše zmíněný § 21b zákona č. 143/2001 Sb. ve znění od 1. 9. 2009). Obdobně upravuje přístup ke spisu také Oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu Komise v případech podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES, článků 53, 54 a 57 Dohody o EHP a nařízení Rady (ES) č. 139/2004 (Úř. věst. 2005/C 325/07, dále jen „Oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu“), podle kterého strany nemají nárok na přístup do spisu před tím, než Komise sdělí Výhrady (bod 26).

175. Na tomto místě lze proto učinit dílčí závěr, že odepření přístupu ke spisu před sdělením Výhrad odpovídá účelu této fáze řízení, která je považována za fázi vyšetřovací. V tomto období žalovaný shromažďuje podklady pro rozhodnutí, provádí šetření a hodnotí informace a důkazy, které získal v rámci žádostí o shovívavost, případně jiným způsobem. Plný přístup ke spisu ze strany účastníků řízení (obviněných ze spáchání deliktu) již v této fázi řízení by mohl zmařit nebo alespoň podstatně ztížit účel vyšetřování. Odepření přístupu ke spisu v období do sdělení Výhrad je také v souladu s evropským právem.

176. Přestože takový postup nebyl výslovně předvídán zákonem č. 143/2001 Sb. ve znění do 31. 8. 2009 ani správním řádem, tyto zákony výslovně nestanovily, že by právo nahlížet do spisu muselo být zaručeno vždy po celou dobu řízení a nemohlo by být po určitou dobu omezeno. Současné znění zákona č. 143/2001 Sb. pak dočasné odepření přístupu ke spisu do sdělení Výhrad výslovně připouští.

177. Nejvyšší správní soud proto považuje za přípustné, že žalovaný dočasně odepřel účastníkům řízení právo na přístup ke spisu v období před sdělením Výhrad (pro úplnost je třeba dodat, že toto odepření se týkalo jen dokumentů předložených účastníky řízení, které byly označeny jako obchodní tajemství, tyto části však tvořily převážnou část spisu; rozsah částí spisu označených jako obchodní tajemství se v průběhu řízení částečně měnil, tyto změny však nebyly pro vypořádání vznesených námitek podstatné). Toto omezení bylo pouze dočasné a samo o sobě nevedlo k porušení práva účastníků na seznámení se s podklady pro rozhodnutí za předpokladu, že toto právo bylo účastníkům dostatečně zaručeno v období po sdělení Výhrad (srov. výše bod 166).

178. Než však soud přistoupí k posouzení této otázky, musí částečně korigovat úvahy krajského soudu týkající přístupu ke spisu v období před sdělením Výhrad.

179. Stěžovatelům b) a d) lze přisvědčit, že odkaz krajského soudu na rozsudek Soudního dvora Pfleiderer nebyl případný. Zmíněný rozsudek se týkal práva nahlížet do spisu, kterého se domáhaly třetí osoby, nikoliv účastníci řízení (obvinění z deliktu), za účelem získání podkladů pro uplatnění občanskoprávních nároků týkajících se náhrady škody. Krajský soud se domníval, že pro právo nahlížet do spisu ze strany účastníků řízení a ze strany třetích osob by měla platit stejná pravidla. S tímto závěrem Nejvyšší správní soud nesouhlasí.

180. Postavení třetích osob žádajících o nahlédnutí do spisu vedeného ve správním řízení je odlišné od postavení účastníka řízení. Tato odlišnost je patrná již ze samotné právní úpravy obsažené v § 38 správního řádu, který rozlišuje možnost nahlížet do správního spisu účastníků správního řízení (odstavec 1) a jiných osob (odstavec 2). Jiným osobám než účastníkům správní řád umožňuje nahlédnout do spisu pouze tehdy, prokáží-li právní zájem nebo jiný vážný důvod a nebude-li tím porušeno právo některého z účastníků, popřípadě dalších dotčených osob anebo veřejný zájem (touto problematikou se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval např. v rozsudku ze dne 23. 1. 2014, čj. 1 Afs 87/2013 – 73). Právo jiných osob nahlížet do spisu tedy podléhá odlišným (přísnějším) omezením než právo účastníka řízení.

181. Popsané dílčí pochybení krajského soudu však nemělo za následek nezákonnost napadeného rozsudku, protože krajský soud dospěl k věcně správnému závěru, že v době do sdělení Výhrad mohl být účastníkům řízení přístup ke spisu odepřen.

182. Dále se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou, zda bylo právo na účinnou obhajobu dostatečně zachováno v době po sdělení Výhrad. Stěžovatelé b) a d) tvrdili, že jim „opožděná“ a nadto omezená možnost získat přístup ke spisu zabránila v řádné přípravě jejich obhajoby. Zdůraznili především, že podstatná část spisu jim byla poskytnuta k nahlédnutí pouze v režimu § 38 odst. 6 správního řádu, tedy bez možnosti činit si výpisy nebo pořídit kopie. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.

183. Soud předně připomíná, že právo nahlížet do spisu není absolutní, ale může se dostat do kolize s právy jiných osob nebo s veřejným zájmem (viz zejm. § 38 odst. 6 správního řádu, ale také např. § 134 odst. 3 nebo § 146 odst. 4 téhož zákona, další omezení mohou vyplývat ze zvláštních zákonů, viz např. právě § 21 odst. 10 zákona č. 143/2001 Sb. ve znění do 31. 8. 2009). Za účelem vyvážení těchto kolidujících práv a zájmů správní řád počítá v § 38 odst. 6 se zvláštním omezeným režimem přístupu ke spisu. Tento režim platí pro části spisu, kterými bude prováděn důkaz a které by obecně (podle věty první téhož ustanovení) byly z nahlížení vyloučeny, protože obsahují utajované informace nebo skutečnosti, na něž se vztahuje zákonem uložená nebo uznaná povinnost mlčenlivosti. V takovém případě může účastník (nebo jeho zástupce) do těchto částí nahlédnout, ale nemá právo činit si výpisy ani právo na to, aby správní orgán pořídil kopie spisu nebo jeho části. Mezi práva, která jsou takto chráněna, patří také obchodní tajemství (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 Afs 87/2013 – 73, bod 32). Omezení přístupu ke spisu z důvodu ochrany obchodního tajemství obsahuje také zákon č. 143/2001 Sb. (§ 21 odst. 10 ve znění do 31. 8. 2009 a § 21c odst. 1 ve znění od 1. 9. 2009), který odkazuje na postup podle § 38 odst. 6 správního řádu.

184. Také unijní právo stanoví omezení možnosti nahlížet do spisu z důvodu ochrany obchodního tajemství. Podle čl. 27 odst. 2 nařízení č. 1/2003 mají účastníci řízení „právo nahlížet do spisů Komise, s výhradou oprávněného zájmu podniků na ochraně jejich obchodního tajemství.“ Také podle prováděcího nařízení č. 773/2004 se právo na přístup ke spisu nevztahuje na obchodní tajemství a Komise nesděluje ani nezpřístupňuje informace a dokumenty obsahující obchodní tajemství (čl. 15 odst. 2 a čl. 16 odst. 1). Podle bodu 17 Oznámení Komise o pravidlech pro přístup do spisu může být přístup k dokumentům obsahujícím obchodní tajemství zcela či zčásti vyloučen. Je-li to možné, bude umožněn přístup ke znění původních dokumentů, které neobsahují důvěrné informace. Pokud lze důvěrné informace chránit pouze formou shrnutí relevantních částí, bude stranám umožněn přístup k takovému shrnutí.

185. Omezení přístupu ke spisu s ohledem na ochranu obchodního tajemství uznávají i unijní soudy, podle kterých právo na přístup ke spisu znamená, že Komise musí umožnit dotčenému podniku přezkoumat všechny dokumenty obsažené ve vyšetřovacím spisu, které by mohly být relevantní pro jeho obhajobu. To zahrnuje dokumenty svědčící v jeho neprospěch i v jeho prospěch, s výhradou obchodních tajemství jiných podniků, interních dokumentů Komise a jiných důvěrných informací (viz např. rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 25. 10. 2011, Solvay, C-109/10 P, bod 54, rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 1. 2004, Aalborg Portland, spojené věci C-204/00 P a další, bod 68, nebo rozsudek Tribunálu ze dne 20. 3. 2002, LR AF 1998 A/S, T-23/99, bod 170).

186. Lze shrnout, že obecně je přípustné, aby části spisu obsahující obchodní tajemství byly účastníkům řízení poskytnuty pouze k nahlížení bez možnosti činit si výpisy nebo pořizovat kopie. Zbývá proto posoudit, zda žalovaný omezil přístup ke spisu z důvodu ochrany obchodního tajemství způsobem neporušujícím právo účastníků řízení na obhajobu. V této souvislosti je třeba zohlednit, že žádosti o shovívavost a jejich přílohy, které tvořily rozhodné důkazy, se nacházely v období po sdělení Výhrad ve dvou režimech z hlediska možnosti nahlížet do spisu.

187. Společnost Chunghwa souhlasila, aby byl účastníkům řízení umožněn plný přístup k zápisům ze schůzek, které doložila k žádosti o shovívavost. Z předmětných dokumentů si účastníci mohli činit výpisy a pořídit kopie. Tuto možnost společnost Chunghwa podmínila souhlasem mlčenlivosti a nevyužitím předmětných dokumentů k jiným účelům než pro správní řízení (k oprávněnosti tohoto požadavku viz dále bod 204).

188. V omezeném režimu podle § 38 odst. 6 správního řádu se tak nacházely samotné žádosti o shovívavost obou žadatelů a podstatná část příloh předložených osobou zúčastněnou na řízení. Z obou žádostí o shovívavost účastníci obdrželi shrnutí, které neobsahovalo obchodní tajemství.

189. Krajský soud se podrobně věnoval otázce, zda bylo důvodné podřídit režimu § 38 odst. 6 správního řádu celé žádosti o shovívavost, včetně příloh předložených osobou zúčastněnou na řízení, a uzavřel, že v případě některých dokumentů toto omezení nebylo důvodné, protože nemohly být podřazeny pod výhradu obchodního tajemství (zejm. se jednalo o protokoly z jednání mezi žalovaným a osobou zúčastněnou na řízení, nebo průvodní dopisy osoby zúčastněné na řízení k poskytnutým přílohám; výčet dotčených dokumentů je uveden na str. 19 a 20 napadeného rozsudku). Podle krajského soudu však uvedené pochybení žalovaného nebylo s ohledem na celkové okolnosti věci a na konkrétní dokumenty, jichž se týkalo, natolik závažné, aby způsobilo nezákonnost postupu žalovaného a následně vydaného rozhodnutí.

190. Proti tomuto hodnocení stěžovatelé b) a d) nevznesli žádné konkrétní námitky. Neuvedli, které konkrétní dokumenty podle jejich názoru krajský soud ve svém hodnocení opomněl a které neměly být podrobeny omezení podle režimu § 38 odst. 6 správního řádu, protože neobsahovaly obchodní tajemství. V této souvislosti soud zdůrazňuje, že informace označené jako obchodní tajemství nebyly účastníkům řízení odepřeny zcela, účastníci si sice nemohli činit výpisy či pořídit kopie, ale měli možnost si příslušené dokumenty přečíst. Tuto možnost soud považuje za dostatečnou k tomu, aby stěžovatelé b) a d) mohli identifikovat konkrétní dokumenty, které byly podle nich chybně označeny jako obchodní tajemství, a uvést, z jakých důvodů tyto dokumenty nesplňovaly podmínky pro ochranu obchodního tajemství.

191. Obecnému tvrzení, že výhrada obchodního tajemství se nemohla vztahovat na celé žádosti o shovívavost, již přisvědčil krajský soud. Z kontextu kasačních stížností (zejm. jejich bodu 51) je přitom zřejmé, že označením „žádosti shovívavost“ (resp. „žádosti o leniency“ v terminologii použité stěžovateli) měli stěžovatelé b) a d) na mysli nejen samotné žádosti ve smyslu prohlášení žadatelů, ale i jejich přílohy (zápisy ze schůzek). Předmětná námitka se tedy obecně vztahuje k převážné části obsahu spisu a stěžovatelé b) a d) dostatečně konkrétně netvrdili, které dokumenty a informace neměly být chráněny jako obchodní tajemství a z jakých důvodů. Stěžovatelé b) a d) tedy nevyvrátili rozhodný závěr krajského soudu, že se jednalo pouze o dílčí pochybení žalovaného, které nezpůsobilo nezákonnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud není povinen ani oprávněn domýšlet argumenty za stěžovatele b) a d) a nemůže vzít v úvahu ani námitky uplatněné pouze v žalobách.

192. Dále Nejvyšší správní soud hodnotil, zda do práva stěžovatelů na obhajobu mohlo být zasaženo kombinací zpřístupnění důkazů až v závěrečné fázi řízení a nemožností zaznamenat si obsah části z nich. Tato kombinace faktorů by mohla zasáhnout do práv stěžovatelů nepřípustným způsobem, pokud by fakticky znamenala odepření možnosti se s předmětnými dokumenty seznámit a zároveň by tyto dokumenty byly způsobilé přinejmenším ovlivnit obhajobu stěžovatelů b) a d) nebo by závěr žalovaného o spáchání deliktu neobstál, pokud by předmětné dokumenty neměly být připuštěny jako důkaz svědčící v jejich neprospěch.

193. V této otázce soud přihlédl k evropské judikatuře, která se opakovaně zabývala vlivem odepření možnosti seznámit se s dokumenty založenými ve spisu na právo na obhajobu. Ve věci Hercules Chemicals posuzované Soudním dvorem byl přístup k některým dokumentům v rámci správního řízení před Komisí zcela odepřen a dotčený podnik měl možnost seznámit se těmito dokumenty až během řízení před Tribunálem. Podle Soudního dvora tento opožděný přístup k určitým dokumentům až v rámci soudního řízení nemohl sám o sobě zhojit předchozí pochybení Komise, přesto Soudní dvůr neshledal porušení práva dotčeného podniku na obhajobu. Podle Soudního dvora odepření přístupu k určitým dokumentům není důvodem pro zrušení rozhodnutí Komise, ledaže podnik prokáže, že příslušné dokumenty obsahovaly důkazy, které mohl využít pro svou obhajobu, a že odepřením jejich přístupu bylo jeho právo na obhajobu porušeno (body 78 až 80 rozsudku Hercules Chemicals). Soudní dvůr dodal, že jeho závěr nepřiznává právo na obhajobu pouze nevinnému. Dotčený podnik totiž nemusí prokázat, že rozhodnutí Komise by bylo obsahově odlišné, pokud by podnik měl k předmětnému dokumentu přístup, ale postačí, aby prokázal, že tento dokument mohl použít pro svou obhajobu (bod 81 tamtéž). Uvedené závěry Soudní dvůr potvrdil také v rozsudku Limburgse Vinyl, bod 318, a v rozsudku velkého senátu Solvay, bod 57.

194. Ve vztahu k důkazům v neprospěch obviněného pak Soudní dvůr klade ještě přísnější požadavky pro závěr o porušení práva na obhajobu. Nezpřístupnění dokumentu, který představuje usvědčující důkaz, porušuje právo na obhajobu pouze tehdy, pokud podnik prokáže, že Komise opřela svůj závěr o existenci protiprávního jednání právě o tento dokument a že závěr Komise mohl být prokázán právě jen odkazem na tento dokument (rozsudek Soudního dvora Aalborg Portland, bod 71; srov. také rozsudek Soudního dvora ze dne 25. 10. 1983, AEG, 107/82, bod 30). Naopak rozhodnutí Komise není stiženou vadou, pokud Komise opřela své závěry o jiné dostatečné důkazy a účastníci řízení měli k těmto důkazům přístup (rozsudek Aalborg Portland, bod 72). Je proto na podniku, aby prokázal, že závěr Komise by byl jiný, pokud by byl znepřístupněný dokument vyloučen jako nepřípustný důkaz (rozsudek Aalborg Portland, bod 73, nebo rozsudek ze dne 1. 7. 2010, Knauf, C-407/08 P, bod 13)

195. V nyní posuzované věci se stěžovatelé b) a d) nacházeli v částečně odlišné (příznivější) situaci než podniky ve věcech posuzovaných Soudním dvorem, přístup k oběma žádostem o shovívavost a přílohám poskytnutým osobou zúčastněnou na řízení jim totiž nebyl v rámci správního řízení odepřen zcela. Žalovaný poskytl účastníkům řízení po sdělení Výhrad možnost nahlédnout do všech dokumentů založených ve spisu, byť ve vztahu k některým z nich si nemohli činit výpisy či kopie (viz výše body 187 a 188). Tím spíše je proto možné požadovat, aby stěžovatelé b) a d) konkrétně identifikovali dokumenty, kterých se dovolávají, a prokázali, že je mohli použít pro svou obhajobu, nebo aby poukázali na konkrétní dokument, který žalovaný použil jako usvědčující důkaz, ale neumožnil jim seznámit se s ním.

Právní věta

Plný text rozhodnutí