1 Azs 175/2024- 19 - text
1 Azs 175/2024 - 20 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Kaniové, soudce Ivo Pospíšila a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobkyně: S. I., zastoupené Mgr. Pavlínou Zámečníkovou, advokátkou se sídlem Milady Horákové 13, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, za účasti: O. S., o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2024, č. j. MV 77383
3/OAM
2024, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 8. 2024, č. j. 22 A 15/2024 24,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozhodnutí ze dne 14. 4. 2024, kterým Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“), uložila žalobkyni správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bod 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (zákon o pobytu cizinců), s dobou 3 let, po kterou nemůže vstoupit na území členských států EU, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace. Důvod správního vyhoštění spočíval v tom, že žalobkyně pobývala na území ČR bez víza nebo povolení k pobytu, ačkoli k tomu nebyla oprávněna. Žalovaný dospěl k závěru, že v důsledku tohoto rozhodnutí nebude nepřiměřeně zasaženo do soukromého nebo rodinného života žalobkyně.
[2] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, ve které namítala mj. nedostatečné zjištění skutkové stavu. Krajský soud jí dal za pravdu, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konstatoval, že žalovaný nedostatečně zjistil okolnosti rodinného života žalobkyně. Skutečnosti zjištěné při výslechu žalobkyně a při pobytové kontrole policie jsou totiž sporné. Žalobkyně byla dotázána, zdali udržuje společnou domácnost s občanem EU, na což odpověděla, že neudržuje. Žalobkyně však uzavřela manželství s občanem Kosova. Z odpovědi žalobkyně na otázku o sdílení společné domácnosti proto nelze nic dovozovat ve vztahu k jejímu manželství. Žalobkyně jednoznačně uvedla, že vede společnou domácnost se svým manželem na adrese P., B.. Z úředního záznamu o pobytové kontrole však vyplývá pouze to, že žalobkyně a její manžel se v době kontrol nezdržovali na adresách M., B., ani P., B..
[3] Dle krajského soudu tedy nelze na základě správního spisu posoudit, zda nemůže dojít k zásahu do práva na soukromý a rodinný život žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení (manžela žalobkyně), která má povolený trvalý pobyt na území ČR. Ze správního spisu vyplývá, že po podání odvolání žalovaný nijak podklady pro rozhodnutí nedoplňoval a na argumentaci žalobkyně reagoval jen na základě podkladů shromážděných správním orgánem I. stupně, tj. nereagoval na tvrzení a fotografie, které byly součástí podaného odvolání. Soud proto žalovaného zavázal, aby v dalším řízení doplnil správní spis o výslechy žalobkyně a osoby zúčastněné na řízení (jejího manžela), případně dalších osob, cíleně k okolnostem uzavření manželství a k soužití manželů.
[4] Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností. Za nezákonný považoval závěr soudu, že zjištěné okolnosti nedostačovaly k posouzení přiměřenosti dopadů správního vyhoštění do rodinného života žalobkyně. Za nejdůležitější považoval zjištění, že žalobkyně navázala vztah se svým budoucím manželem v době svého neoprávněného pobytu na území ČR a manželství uzavřela v průběhu řízení o správním vyhoštění. Dle judikatury (zejména rozsudku ze dne 30. 1. 2019, č. j. 1 Azs 373/2018 23) nemůže vyhoštění samo o sobě nepřiměřeně zasáhnout do rodinného života založeného v době neoprávněného pobytu cizince na území. Žalobkyně nepředestřela, vyjma uzavření manželství, žádné zvláštní okolnosti vypovídající o nepřiměřeném zásahu do svého rodinného života. Stěžovatel nebyl povinen za žalobkyni tyto okolnosti domýšlet. Za této situace nemělo smysl provádět důkaz sedmi nedatovanými fotografiemi a výpovědí manžela žalobkyně. Nedávalo smysl zkoumat trvalost a pevnost vztahu žalobkyně a jejího manžela. Pevnost byla totiž spolehlivě prokázána oddacím listem a trvalost (délku vztahu) uvedla sama žalobkyně.
[5] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti nejprve hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce. V souladu s § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, soud odmítne kasační stížnost jako nepřijatelnou. V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 2 Azs 21/2006
59, č. 1143/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud upřesnil, že při posuzování přijatelnosti kasační stížnosti žalovaného, u něhož pojmově nemůže být splněna podmínka přesahu vlastních zájmů, postačí hodnotit, zda se krajský soud dopustil zásadního pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva, případně zda nerespektoval ustálenou a jasnou judikaturu. V nynější věci přichází v úvahu toliko nerespektování ustálené a jasné judikatury týkající se dokazování okolností nezbytných pro posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života v důsledku správního vyhoštění dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[6] Ve věci stěžovatele však tato podmínka není splněna. Kasační stížnost je proto nepřijatelná.
[7] Stěžovatel namítal, že si obstaral všechny nezbytné podklady pro posouzení přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobkyně v důsledku správního vyhoštění dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců.
[8] Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval způsobem a rozsahem prokazování okolností rozhodných pro posouzení přiměřenosti správního vyhoštění. Z ustálené judikatury vyplývá, že řízení o správním vyhoštění je sice zahajováno ex offo, ale po správním orgánu nelze požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit o nepřiměřenosti zásahu do práva na soukromý a rodinný život. Je na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy (viz rozsudky ze dne 18. 12. 2015 č. j. 4 Azs 257/2015 31, či ze dne 15. 4. 2021 č. j. 7 Azs 7/2021
32, bod 21). Ostatně možnosti správního orgánu zjišťovat skutečnosti týkající se soukromého a rodinného života cizince jsou značně omezené. Správní orgán zpravidla může vycházet jen z toho, co cizinec uvede a osvědčí, resp. nemůže dál, než kam jej cizinec pustí. Neochota nebo nemožnost tvrdit a případně prokázat skutečnosti dle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců jde proto k tíži cizince. To však neplatí v případě, jestliže jsou relevantní skutečnosti správnímu orgánu v době rozhodování známy nebo v průběhu správního řízení vyšly najevo (rozsudek ze dne 18. 11. 2015 č. j. 6 Azs 182/2015 20, bod 23).
[9] Krajský soud dostál závěrům výše citované judikatury. Žalobkyně tvrdila, že správní vyhoštění nepřiměřeně zasáhne do jejího soužití s manželem na adrese P., B., které trvá od srpna roku 2023. Rozsah dokazování (obsah pojmu rodinný život) vymezila jak místem společného soužití a jeho délkou, tak osobou manžela. Krajský soud vzal tvrzení žalobkyně v potaz a rozhodl, že se stěžovatel nemohl při posuzování přiměřenosti zásahu do rodinného života žalobkyně spokojit pouze s jejími výpověďmi a výsledky pobytových kontrol, ale měl doplnit dokazování rovněž o výslech jejího manžela, případně dalších osob. Právní názor krajského soudu plně odpovídá výše citované judikatuře kasačního soudu, dle které je při posuzování dostatečnosti skutkových zjištění nutné zohlednil rozsah tvrzení žalobkyně a míru, s jakou stěžovatel toto tvrzení ověřil.
[10] Kasační soud pro úplnost dodává, že žalobkyně ve vyjádření k podkladům pro vydání rozhodnutí dne 1. 3. 2024 navrhla výslech svého manžela. Přesto se správní orgány tímto důkazním návrhem vůbec nezabývaly. Jedná se tudíž o opomenutý důkaz. Stejně tak stěžovatel v napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč neprovedl důkaz fotografiemi předloženými žalobkyní v odvolání.
[11] Krajský soud tedy respektoval ustálenou a jasnou judikaturou. Nejvyšší správní soud proto odmítl kasační stížnost jako nepřijatelnou dle § 104a s. ř. s.
[12] O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 a 5 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci neměl úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady (nevyjádřila se ke kasační stížnosti). Soud jí tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal. Osoba zúčastněná na řízení má dle § 60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil. Nejvyšší správní soud osobě zúčastněné na řízení žádnou povinnost neuložil, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 10. října 2024
Lenka Kaniová předsedkyně senátu