Kasační stížnost může být ve smyslu $ 104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je po- dána Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či pro- cesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.
Kasační stížnost může být ve smyslu $ 104a s. ř. s. přijatelná i v případě, že je po- dána Ministerstvem vnitra z důvodu zásadního pochybení krajského soudu, které bude spočívat v tom, že krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného či pro- cesního práva, případně že nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu.
C.) K tomu je třeba poznamenat, že i v případě, kdy je stěžovatelem Ministerstvo vnitra, lze považovat kasační stížnost za přija- telnou, pokud by bylo shledáno zásadní po- chybení krajského soudu při výkladu hmot- ného nebo procesního práva, případně pokud by krajský soud nerespektoval ustále- nou a jasnou soudní judikaturu. Přijatelnost by byla konstatována bez ohledu na to, že by takovým pochybením krajský soud zásadně nemohl zasáhnout do hmotněprávního po- stavení stěžovatele (Ministerstva vnitra). Tr- valli by totiž Nejvyšší správní soud striktně na podmínkách uvedených ve výše citova- ných usneseních pod bodem 4, odmítal by veškeré kasační stížnosti podávané Minister- stvem vnitra z důvodu postupu krajského soudu v rozporu se zákonem či ustálenou soudní judikaturou jako nepřijatelné, neboť by neshledal dopad tohoto pochybení kraj- ského soudu do hmotněprávního postavení Ministerstva vnitra. Takový přístup by dozaji- sta nebyl žádoucí. V zájmu zajištění zákonné- ho spravedlivého a předvídatelného rozho- dování soudů je tedy třeba v případě, že krajský soud nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu nebo pokud hrubě pochy- bil při výkladu hmotného a procesního práva, považovat kasační stížnost podanou Minister- stvem vnitra za přijatelnou. Ostatně respekto- vání právního názoru krajského soudu minis- terstvem v dalším řízení jistě může mít dopad i na postavení žadatele o azyl i na aplikaci zá- kona v obdobných azylových případech. Tak tomu bylo i v daném případě. Nejvyšší správní soud totiž dospěl k závěru, že krajský soud v daném případě postupoval v rozporu s ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu. Přitom se jedná o pochybení takové in- tenzity, že kdyby k němu nedošlo, věcné roz- hodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Ka- sační stížnost byla tedy shledána přijatelnou. C.) Namítá-li stěžovatel, že v daném pří- padě již nebylo třeba provádět další dokazo- vání, neboť i bez něho je zřejmé, že v případě žalobkyně nelze hovořit o pronásledování ve smyslu zákona o azylu, Nejvyšší správní soud s ním plně souhlasí. Odkazuje k tomu na svůj rozsudek ze dne 16. 8. 2005, čj. 5 Azs 120/2005-60, www.nssoud.cz, kde zdůraznil, že tzv. politika jednoho dítěte uplatňovaná čínskou vládou v sobě obsahuje na straně jed- né právo státu na regulaci porodnosti, na dru- hé straně může být podle okolností považo- vána za pronásledování ve smyslu zákona o azylu, je-li provázena např. nucenou sterili- zací či kastrací. Žádné takové skutečnosti však žalobkyně ani její manžel netvrdili, nýbrž hovořili pouze o hrozící pokutě. Zdejší soud v citovaném rozsudku rovněž upozornil na možnost řešení uvedené problematiky přesídlením na venkov do jiné oblasti Číny. Této možnosti však žalobkyně ani její manžel nevyužili, přestože mohli. Navíc při sdělení podstatných skutečností si odporuje jak sa- ma žalobkyně (v žádosti o azyl uvedla, že dru- hé dítě potratila spontánně, avšak při poho- voru k důvodům této žádosti už hovořila o nuceném potratu v nemocnici), tak je od- lišně líčí její manžel (okolnosti potratu, zni- čení domu a jeho vlastnictví). Oba manželé pak nebyli schopni tyto rozdíly vysvětlit. Za této situace je pochybnost stěžovatele o věro- hodnosti výpovědi žalobkyně i jejího manže- la zcela na místě. V daném případě je také relevantní, že se v České republice žalobkyně i s manželem zdržovali nelegálně téměř rok a půl (od květ- na 2003 do října 2004) a o azyl požádali tepr- ve poté, co jim bylo uloženo správní vyhoště- ní. Jakkoliv totiž není v zákoně o azylu stanovena žádná lhůta, ve které je cizinec po- vinen o azyl požádat, Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2005, čj. 2 Azs 423/2004-81, www.nssoud.cz, konsta- toval, že o azyl je nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost, a to ne- jen z hlediska zeměpisného, ale i časového. V opačném případě, tedy při podání žádosti o azyl s výrazným časovým odstupem po vstu- pu na území státu, kde mu může být ochrana formou azylu udělena, lze předpokládat, že důvody podání žádosti se již nemusejí shodo- 387 1144 vat s důvody odchodu ze země původu, což může cizince z poskytnutí azylu vyloučit po- dobně jako žádost v jiné než první bezpečné zemi. Z uvedeného je zřejmé, že k tomu, aby žádost o udělení azylu mohla být úspěšná, je třeba, aby cizinec o udělení azylu požádal ne- prodleně po svém příchodu do země. V da- ném případě tak žalobkyně ani její manžel neučinili a časovou prodlevu nijak neobjasni- li. Naopak skutečnost, že o azyl požádali až po obdržení správního vyhoštění, nasvědču- je spíše tomu, že sc azylovou procedurou sna- ží zabránit svému nucenému odchodu z Čes- ké republiky (to ostatně i výslovně potvrdili ve správním řízení, kde jak žalobkyně, tak její manžel přiznali, že o azyl žádají s cílem legali- zace svého pobytu). Nejvyšší správní soud za této situace plně souhlasí se stěžovatelem, že jeho rozhodnutí je vydáno na základě dosta- tečně zjištěného stavu věci a v souladu se zákonem. Nezanedbatelnou skutečností je v daném případě také to, že za skutkově shodných okol ností (tj. v případě manžela žalobkyně) tentýž krajský soud rozhodl odlišně, neboť v případě žalobkyně rozhodnutí stěžovatele zrušil, avšak v případě jejího manžela potvrdil zákonnost postupu stěžovatele a žalobu zamítl. 1144 Výkon trestu odnětí svobody: působení na odsouzené prostřednictvím pokynů a příkazů Řízení před soudem: kompetenční výluka k $ 34 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých sou- visejících zákonů (v textu též „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) k $ 4 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního Působení na odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody prostřednictvím kon- krétních pokynů a příkazů není rozhodováním o právech či povinnostech odsouze- ných v oblasti veřejné správy, nýbrž projevem „řízení“ odsouzených individuálními pokyny a rozkazy Vězeňské služby v rámci právního vztahu nuceně založeného vy- konatelným rozsudkem soudu o uložení trestu odnětí svobody. Pouze v případě, že by takovým aktem „řízení“ bylo rozhodnuto i o veřejném subjektivním právu či po- vinnosti odsouzeného, vystupovala by v konkrétní věci Vězeňská služba či její slož- ka jako správní orgán ve smyslu 6 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Xu A. I (Čínská lidová republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž-