1 Azs 24/2025- 54 - text
1 Azs 24/2025 - 55 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Lenky Kaniové a soudců Ivo Pospíšila a Michala Bobka v právní věci žalobce: M. S., zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, Praha 4, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 1. 2025, č. j. KRPA 12883
14/ČJ
2025
000022
ZSV, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2025, č. j. 4 A 2/2025 31,
I. Kasační stížnost s e o d m í t á pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Žalovaný v záhlaví specifikovaným rozhodnutím podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajistil žalobce za účelem správního vyhoštění; dobu zajištění stanovil na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
[2] Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou městský soud jako nedůvodnou zamítl. Žalovaný dle soudu dostatečně zjistil skutkový stav věci a dospěl ke správnému závěru, že jednání žalobce vzbuzuje reálnou obavu, že bude mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce totiž pobývá od nezjištěného data na území ČR a členských států EU bez platného cestovního dokladu, od svého vstupu na území nedisponoval žádnou nahlášenou adresou pobytu, nemá zdravotní pojištění, pracoval na území bez oprávnění a není schopen prokázat dostatečné finanční prostředky k pobytu na území. Při silniční kontrole žalobce uvedl policejní hlídce nepravé jméno a následně uváděl smyšlenou totožnost. Později vyšlo najevo, že řídil motorové vozidlo přesto, že pozbyl práva k řízení motorových vozidel. Žalovaný z toho správně dovodil, že žalobce vědomě a účelově porušuje právní předpisy ČR a je nedůvěryhodný. Pouhá skutečnost, že žalobce později (13. 1. 2025, tj. po vydání napadeného rozhodnutí) předložil žalovanému cestovní doklad, nemůže dle soudu zvrátit zákonnost napadeného rozhodnutí.
[3] Žalovaný podle soudu rovněž správně uzavřel, že v posuzované věci nebylo namístě uložení zvláštních opatření podle § 123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Nepochybil, pokud přitom vycházel z protokolu o výslechu žalobce v řízení o správním vyhoštění. Z hlediska zvláštního opatření dle § 123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců soud uvedl, že žalovaný patřičně zvážil i skutečnost, že žalobce sice uvedl určitou adresu, nedisponuje však nájemní smlouvou, adresu nikde nehlásil a nemá označený zvonek ani domovní schránku. Navíc nemá na území ČR žádný majetek a nedisponuje finanční hotovostí. K námitce žalobce, že si nebyl vědom toho, že za něj může finanční záruku ve smyslu § 123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců složit i jiná osoba, městský soud uvedl, že v protokolu o výslechu je uvedena otázka citující celý obsah tohoto ustanovení (tj. včetně tohoto, že peněžní prostředky může za cizince složit státní občan ČR nebo cizinec s povoleným dlouhodobým pobytem nebo trvalým pobytem na území). Na to žalobce reagoval tvrzením, že má jen minimální hotovost, kreditní kartu si nemůže nechat zhotovit, neboť nemá cestovní doklad. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[4] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek i rozhodnutí žalovaného zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení.
[5] Stěžovatel namítl, že se žalovaný nepokusil zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o zajištění, a porušil tak § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Učiněná skutková zjištění žalovaný nesprávně vyhodnotil. Městský soud tento postup aproboval. Výslech účastníka řízení o správním vyhoštění ze dne 9. 1. 2025 podle stěžovatele nepokrýval všechny otázky nutné pro posouzení, zda je možné nahradit zajištění jiným, mírnějším opatřením. Konkrétně měl být stěžovatel poučen o tom, jak vysoká částka by byla pro peněžitou záruku potřeba, zda ji za něj může složit např. jeho partnerka apod. Z protokolu o výslechu vyplývají pouze obecné informace o stěžovatelově životě; stěžovatel měl být dotazován konkrétněji. Stěžovatel také zdůraznil, že nikdy neřekl, že se odmítá do země původu vrátit.
[6] Dále stěžovatel zpochybnil závěr městského soudu, že pobývá na území ČR nejméně od prosince 2024 bez oprávnění k pobytu. Stěžovatel sice neměl v den kontroly ve své dispozici cestovní doklad, nicméně dne 13. 1. 2025 jej správnímu orgánu předložil. Z cestovního dokladu vyplývá, že stěžovatel posledních 180 dní pobýval na území členských států EU pouze v období od 9. 9. 2024 do 19. 9. 2024 a naposledy přicestoval dne 27. 12. 2024. Stěžovatel tedy ke dni vydání rozhodnutí žalované pobýval na území ČR na základě bezvízového styku s Moldavskem, který mu umožňuje setrvat na území České republiky v rozsahu 90 dnů v posledním období 180 dnů. Stěžovatelův pobyt na území ČR je tedy oprávněný a legální. Městský soud tak nesprávně uzavřel, že doložení cestovního pasu (byť po vydání rozhodnutí žalovaného) nemůže zvrátit zákonnost a správnost rozhodnutí žalovaného.
[7] Jestliže se stěžovatel na území ČR zdržuje průměrně 10 dní jednou za 3 až 6 měsíců, nelze mu vytýkat (jak to učinil soud), že nedisponuje nájemní smlouvou a nenahlásil adresu. Na těchto skutečnostech tak nelze postavit argumentaci, že není očekávatelné, že by stěžovatel plnil jemu uložené povinnosti.
[8] Stěžovatel dodal, že má na území ČR partnerku, paní O. R., v době svého pobytu zde se zdržuje v její domácnosti na adrese K. X, P. – Ž.. Nadto v době jeho zajištění vyšlo najevo, že s ním jeho partnerka čeká dítě. Nezákonné rozhodnutí o zajištění tak výrazně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života.
[9] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny podmínky řízení. Kasační stížnost je přípustná a byla podána v zákonné lhůtě. Jedná se však o věc, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, a v souladu s § 104a odst. 1 s. ř. s. je proto nejprve nutné posoudit, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Není li tomu tak, Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou. Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního kasační soud podrobně vyložil v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
39, č. 933/2006 Sb. NSS., v němž vymezil podmínky, za kterých je kasační stížnost přijatelná. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[11] Stěžovatel v kasační stížnosti sám žádné důvody přijatelnosti výslovně nesdělil a ani soud žádné takové důvody neshledal. Rozsudek městského soudu a napadené rozhodnutí jsou přezkoumatelné a náležitě odůvodněné (k přezkoumatelnosti viz rozsudky ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 130, č. 244/2004 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 52, ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 62, a ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008
75). Závěry obsažené v napadeném rozsudku se nikterak nevymykají ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu. Městský soud nepochybil ani při výkladu hmotného nebo procesního práva, natož zásadně.
[12] Stěžovatel zejména namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu žalovaným (a následně pak i městským soudem), a to zejména ve vztahu k možnosti přistoupení k uložení zvláštních opatření podle § 123b zákona o pobytu cizinců. Nejvyšší správní soud se zvláštními opatřeními podle § 123b zákona o pobytu cizinců opakovaně zabýval ve své judikatuře, a to například v rozhodnutí rozšířeného senátu ze dne 28. 2. 2017, č. j. 5 Azs 20/2016 38, 3559/2017 Sb. NSS, či v rozsudku ze dne 22. 8. 2022, č. j. 5 Azs 390/2020 – 35. V rozsudku ze dne 9. 10. 2019, č. j. 7 Azs 144/2019
19, kasační soud shrnul: „Uložení mírnějšího opatření je vázáno na předpoklad, že cizinec bude schopen plnit povinnosti z toho plynoucí, a zároveň neexistuje důvodná obava, že by byl uložením zvláštního opatření ohrožen výkon rozhodnutí o správním vyhoštění. (…) Zákon tak zohledňuje zájem na tom, aby přijatá opatření byla skutečně účinná.“ Tuto judikaturu žalovaný zohlednil ve svém rozhodnutí, přičemž se pokusil co nejúplněji zjistit skutkový stav; stěžovateli také poskytl dostatečnou součinnost k tomu, aby mohl předložit svůj cestovní pas. Rovněž z napadeného rozsudku nijak nevyplývá, že by městský soud rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[13] V souvislosti s kasační námitkou spočívající v tom, že z dodatečně předloženého cestovního pasu vyplývá, že zde stěžovatel pobýval legálně, Nejvyšší správní soud konstatuje, že se jedná o nepřípustnou argumentaci ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel neuplatnil již v řízení před městským soudem, ač tak učinit mohl (stěžovatel před městským soudem pouze namítl, že cestovní doklad žalovanému dodatečně předložil, a prokázal tak, že během výslechu nelhal).
[14] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu § 104a s. ř. s.
[15] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s § 60 odst. 1 větou první s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, či usnesení NSS ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021
28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Stěžovatel v řízení nebyl úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec úřední činnosti nevznikly. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 1. dubna 2025
JUDr. Lenka Kaniová předsedkyně senátu