1 Skno 1/2026 – Nejvyšší soud | Recuvalis Judikatura

Judikát 1 Skno 1/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:18.03.2026

Spisová značka:1 Skno 1/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:1.SKNO.1.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Kárné provinění

Kárné řízení

Zprošťující rozhodnutí kárného senátu Odvolání v kárném řízení

Dotčené předpisy:§ 87 odst. 1 předpisu č. 6/2002 Sb. § 79 odst. 1 předpisu č. 6/2002 Sb. § 80 odst. 1, 2 e,f předpisu č. 6/2002 Sb. § 19 odst. 2 předpisu č. 7/2002 Sb. § 25 odst. 1 předpisu č. 7/2002 Sb. Kategorie rozhodnutí:CD 1 Skno 1/2026-250

USNESENÍ

Nejvyšší soud jako odvolací kárný soud projednal v ústním jednání konaném dne 18. 3. 2026 odvolání kárné navrhovatelky – předsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem, podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze jako soudu kárného ze dne 13. 11. 2025, sp. zn. 2 Ds 2/2025, ve věci kárně obviněné Mgr. Hany Muritové, soudkyně Okresního soudu v Chomutově, a rozhodl takto: Podle § 256 tr. řádu ve spojení s § 25 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, se odvolání kárné navrhovatelky zamítá.

Odůvodnění:

1. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze jako soudu kárného (dále také jen „vrchní soud“, „soud prvního stupně“) ze dne 13. 11. 2025, č. j. 2 Ds 2/2025-147, byla kárně obviněná Mgr. Hana Muritová podle § 19 odst. 2 zák. č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů (dále jen „zákon o kárném řízení“) zproštěna kárného obvinění pro skutky (přesnější by bylo hovořit o dílčích skutcích či dílčích útocích pokračujícího jednání, ale dále je zjednodušeně používáno pojmu skutky) spočívající podle kárného návrhu v podstatě v tom, že jako soudkyně Okresního soudu v Chomutově zaviněným porušením svých povinností podle § 79 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)

I. dne 10. 8. 2024 neoprávněně nahlížela do systému ISAS – při zjišťování informací o vazebním řízení ve věci sp. zn. 40 Nt 143/2024 se seznamovala s věcí, která jí nebyla přidělena k vyřízení, a to před podáním obžaloby,

II. na základě skutečností, které takto zjistila, dne 28. 8. 2024 na poradě soudců trestního úseku prezentovala svůj právní názor na konkrétní trestní věc, zejména na rozhodnutí o vzetí do vazby, s tím, jak bude případně postupovat, pokud jí bude věc přidělena po nápadu obžaloby, a to aniž by jí byly známy všechny okolnosti případu,

III. když jí po podání obžaloby byla věc přidělena k vyřízení, ač si byla vědoma toho, že nahlížela do výše uvedeného spisu a současně svůj právní názor prezentovala již před podáním obžaloby, nerozhodla o tom, že je z projednávání věci vyloučena, a vedla dále řízení a rozhodla o vazbě obviněných i meritorně o jejich vině a trestu,

IV. způsob vedení dokazování v rámci vazebního zasedání byl evidentně zatížen tím, že se snažila najít argumenty pro to, aby ve věci mohla rozhodnout tak, jak předem již dne 28. 8. 2024 před podáním obžaloby prezentovala (obhajovala svůj předem vytvořený názor na věc), a pokud jde o potřebu výslechu soudkyně I. D.

a způsob, jakým byl veden a k čemu byla jmenovaná dotazována, vzbuzuje dojem nevhodnosti, nekorektnosti a snižování důstojnosti jak soudcovského stavu, tak i samotného soudního řízení. Součástí popisu skutků bylo dále to, že kárně obviněná uvedeným pokračujícím jednáním měla zaviněně porušit povinnosti soudce a ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Tím měla spáchat kárné provinění podle § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Důvodem zproštění vyjádřeným ve výroku napadeného rozsudku bylo (z alternativ uvedených v § 19 odst. 2 zákona o kárném řízení) to, že uvedené skutky nejsou kárným proviněním.

2. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podala kárná navrhovatelka odvolání. Namítla, že vrchní soud v odůvodnění rozsudku uvádí určité pasáže výpovědi kárně obviněné naprosto bez souvislosti s předmětem kárného návrhu a že bez dalšího z výpovědi kárně obviněné vychází, aniž by její tvrzení ověřil, a aniž by k tomu provedl jakékoli další důkazy, zejména pak zvažovaný, avšak neprovedený výslech M. Š. (předsedy Okresního soudu v Chomutově). Kárně obviněná věnovala většinu své výpovědi nastiňování situace na Okresním soudu v Chomutově, a když ji kárná navrhovatelka chtěla s jejími vyjádřeními konfrontovat, došlo k upozornění, že dotazy nejsou v souvislosti s kárným návrhem. Kárným soudem byl dán široký prostor k vyjádření kárně obviněné, nikoli však kárné navrhovatelce.

3. Odvolatelka dále vytkla, že kárný soud jí nedal možnost položit dotazy kárně obviněné při její výpovědi. Listinné důkazy byly komentovány pouze kárně obviněnou, kárné navrhovatelce nebylo umožněno se vyjádřit, a to ani k výpovědi kárně obviněné ani k dalším provedeným důkazům. Kárné navrhovatelce nebylo umožněno činit návrhy na doplnění dokazování. Soudem nebyla dotázána na možnost navrhnout doplnění dokazování, ač tak chtěla učinit. Protokol o ústním jednání neodpovídá skutečnosti. V protokolu je vypsána výpověď kárně obviněné a na to navazují dotazy kárné navrhovatelky, což však proběhlo jinak – kárná navrhovatelka si musela o možnost klást dotazy říci, a to navíc až na konci celého dokazování.

Podle odvolatelky se jedná o závažné procesní pochybení. V protokolu o ústním jednání je dále v závěru následující text: „K dotazu předsedkyně senátu strany shodně uvádějí, že již nemají další návrhy na doplnění dokazování a dokazování se prohlašuje za skončené.“ Tento standardní procesní postup dle zvukového záznamu nebyl kárným soudem proveden a protokol tudíž ani v této části neodpovídá realitě. Všechny tyto okolnosti podle odvolatelky svědčí o porušení pravidel spravedlivého procesu.

4. I přes určitou nepřehlednost řazení námitek v odvolání a jejich různého opakování lze vysledovat, že k závěrům soudu prvního stupně ohledně skutku ad I se vztahuje tvrzení odvolatelky, že bylo učiněno nesporným, že kárně obviněná do systému ISAS nahlížela z důvodu, že M. Š. při držení pracovní pohotovosti rozhodoval o věcech, které se týkaly jiného řízení než těch, které kárně obviněná zpochybnila s tím, že M. Š. není zákonný soudce (na jiném místě odvolání se uvádí, že kárně obviněná lustrovala všechny věci, o nichž M. Š. rozhodoval).

Podle odvolatelky z toho vyplývá, že „cílem“ kárně obviněné nebyly osoby, o jejichž vazbě rozhodoval jmenovaný soudce, ale jiné, nesouvisející řízení vedené podle jejího vyjádření vůči politicky exponovaným osobám. Označení takového postupu za pracovní důvody a studium je v rozporu s tím, co bylo prohlášeno za nesporné. Motivací kárně obviněné nebyla její pracovní činnost ani studium, ale znevěrohodnění procesních úkonů a rozhodnutí učiněných M. Š. v jiném řízení vůči politicky exponovaným osobám. Motivace kárně obviněné tedy byla jiná, než jak ji prezentovala v rámci svého vyjádření před kárným soudem. Je tak evidentní, že kárně obviněná nesledovala zájem pracovní ani studijní, ale „zájem na kauze politicky exponovaných osob, jejichž řízení nemohla jiným způsobem ovlivnit“.

5. Ve vztahu ke skutku ad II odvolatelka poukázala na úvahu vrchního soudu o předpokládané schopnosti soudce svůj názor korigovat a přehodnocovat pod vlivem nových podnětů a namítla, že to se týká momentu, kdy lze k věci mít pracovní vztah. Ten může prvně vzniknout tím, že věc danému soudci je přidělena. Dříve nikoliv. Kárně obviněná si však názor na věc vytvořila a na poradě soudců jej prezentovala v úmyslu ovlivnit své kolegy, a to v době, kdy ve věci ještě nebyla podána obžaloba a nebylo jisté, komu věc bude přidělena.

Její vyjádření mohlo ovlivnit ostatní soudce, kteří by ve věci mohli rozhodovat. Kárně obviněná vyslovila kategorický názor na konkrétní kauzu konkrétního obviněného. Nejednalo se o obecnou diskusi. Proto není podstatné, že tak neučinila veřejně. Podstatné je, že tím mohla ovlivnit své kolegy před tím, než věc vůbec napadla. Podstatné je dále to, že tak učinila v době, kdy k věci neměla naprosto žádný pracovní vztah. Odvolatelka uzavřela, že z vyjádření kárně obviněné plyne, že jejím záměrem bylo ovlivnit nesouvisející politickou kauzu.

6. Spíše již ke skutku ad III se vztahuje úvaha odvolatelky, že kárně obviněná nebyla a není schopna názorového vývoje, neopustila svůj předem vyslovený názor a hledala důkazy pouze pro odůvodnění svého přesvědčení o tom, že M. Š. nebyl v dané věci zákonným soudcem.

7. Ve vztahu ke skutku ad IV odvolací kárný soud žádné výslovné námitky v odvolání neidentifikoval. Může se k němu vztahovat názor odvolatelky, že pokud by soudce měl postupovat transparentně, pak by měl vždy i v obdobných případech zkoumat důvod změny pracovní pohotovosti, a nikoli pouze ve vybraných případech.

8. Nad rámec vymezení skutků v kárném návrhu vznesla odvolatelka výhrady proti té pasáži v odůvodnění napadeného rozsudku, kde je uvedeno, že soud nabyl přesvědčení, že znění rozvrhu práce Okresního soudu v Chomutově pro rok 2024 M. Š. z výkonu pracovní pohotovosti vylučovalo. V odůvodnění rozsudku podle odvolatelky není uvedeno, o co konkrétně se opírá tento závěr kárného soudu, a lze se domnívat, že kárný soud opírá tento svůj závěr o text rozvrhu práce. Zákonnost soudce v konkrétní věci však je podle odvolatelky oprávněn hodnotit toliko procesní odvolací (stížnostní) soud, kterým v daném případě byl Krajský soud v Ústí nad Labem, který se svým rozhodnutím k zákonnosti soudce M. Š. zcela jednoznačně vyjádřil.

Kárnému soudu to nepřísluší, v rámci předmětného kárného řízení je vázán právním názorem Krajského soudu v Ústí nad Labem. Ten usnesením ze dne 30. 1. 2025, č. j. 7 To 33/2025-384, změnil rozhodnutí okresního soudu učiněné kárně obviněnou a rozhodl o ponechání obviněného ve vazbě. Potvrdil správnost postupu vedení soudu při změně dosažitelnosti od 22. 7. 2024 i to, že M. Š., který rozhodl o vzetí obviněného do vazby, byl zákonným soudcem. Potvrdil i oprávnění předsedy soudu určit soudce při změně dosažitelnosti, s tím, že se nejedná ani o netransparentní, ani o nezákonný postup. Současně se velmi kriticky vyjádřil k tomu, jak kárně obviněná vedla dokazování ve vazebním zasedání, v němž vyslýchala kolegyni. V souvislosti s tím odvolatelka vytkla, že kárný soud neprovedl důkaz citovaným usnesením krajského soudu, ačkoli bylo k důkazu navrženo.

9. Konečně odvolatelka vyjádřila nesouhlas se závěry vrchního soudu uvedenými v odstavci 61 odůvodnění rozsudku týkajícími se schopností předsedy Okresního soudu v Chomutově a hodnocení poměrů na tomto soudě a důvodů pro podání kárného návrhu. Zde podle odvolatelky vycházel soud pouze z výpovědi kárně obviněné ke vztahům, které nejsou předmětem kárného řízení, a hodnotil vztahy na jmenovaném soudě bez objektivní znalosti poměrů. Takové hodnocení mimo předmět kárného návrhu podle odvolatelky kárnému soudu nepřísluší. Vzhledem k tvrzením kárně obviněné navrhla odvolatelka doplnit dokazování výslechy svědků M. Š. a I. D.

10. Kárná navrhovatelka se odvoláním domáhala toho, aby Nejvyšší soud jako odvolací kárný soud napadený rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost, nepřesvědčivost, vnitřní rozpornost a dále z procesních důvodů – pro porušení pravidel spravedlivého procesu a porušení kontradiktornosti řízení – a aby vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.

11. V rámci ústního jednání odvolacího kárného soudu kárná navrhovatelka setrvala na podaném odvolání, na které odkázala a některé odvolací námitky zopakovala, případně rozvedla. Mimo jiné poukázala na způsob změn pracovní pohotovosti na Okresním soudě v Chomutově s tím, že žádost o změnu ze strany soudce může být i ústní. Postup není žádným interním předpisem upraven. Změny jsou běžné a pokud proběhnou předem, je to ústavně konformní. V daném případě I. D. požádala o změnu s dostatečným předstihem a byly informovány všechny osoby, které o tom měly vědět.

Kárně obviněná o tom vědět nemusela. Je také běžné, že státní zástupce předem upozorní službu konajícího soudce na očekávané podání návrhů v přípravném řízení. Odvolatelka znovu zdůraznila, že otázka zákonného soudce byla jednoznačně vyřešena rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem, které je podle ní závazné i pro kárný soud. Teprve po rozhodnutí krajského soudu a po prošetření věci byl podán kárný návrh. Na zákonnost přípravného řízení dohlíží státní zástupce. Odvolatelka také zmínila, že kárně obviněná nahlížela přímo do usnesení o vzetí do vazby, z něhož nemohla zjistit, kdo byl zákonným soudcem.

Cílem nahlížení nebyl zájem na ověření zákonného soudce, nýbrž zájem o kauzu politicky exponovaných osob, což sama kárně obviněná připustila.

Její zájem tedy směřoval k jiné trestní věci. K dotazu předsedy senátu ale odvolatelka dodala, že netvrdí, že by kárně obviněná chtěla zmíněnou kauzu politicky exponovaných osob nějak ovlivňovat. Pokud jde o vytýkané vyjádření kárně obviněné na poradě soudců, odvolatelka připomněla, že šlo o vyjádření názoru na konkrétní trestní věc, nikoli o obecný právní názor. Závěrem (formou řečnických otázek) zdůraznila, že není standardní, aby kolegové „lustrovali“ spisy svých kolegů, aby předem vyjadřovali svůj pohled a závěry ke konkrétní kauze a aby se svých kolegů úřední cestou a před stranami dotazovali, proč nebyli v práci, když má jít o odpověď, která má osobní povahu, a nadto jde o otázku, která na rozhodnutí ve věci nemá žádný vliv. V ústním jednání odvolatelka učinila shodný závěrečný návrh jako v písemném odvolání.

12. K odvolání se písemně vyjádřila kárně obviněná. Uvedla, že podle jejího názoru nedošlo k tvrzenému vážnému porušení kontradiktornosti řízení. Jestliže k uplatnění práva kárné navrhovatelky položit otázky kárně obviněné došlo, je otázkou, z jakého důvodu tuto námitku uplatňuje. Pokud jde o nahlížení do spisu 40 Nt 143/2024, prohlásila kárně obviněná za nespornou skutečnost, že do spisu nahlížela, ale nikoli z důvodu, aby se s věcí seznámila. Předmětná trestní věc ani osoby, o jejichž vazbě M.

Š. rozhodoval, ji nezajímaly, stejně jako politicky exponované osoby z trestní věci přidělené kolegyni V. K., která jako předsedkyně soudcovské rady na vzniklý právní problém s pracovní pohotovostí M. Š. upozornila a kárně obviněnou v této záležitosti požádala o radu. K tomu kárně obviněná navrhla doplnit dokazování výslechem jmenované soudkyně. Kárně obviněná zcela odmítla, že by její motivací k nahlédnutí do zmíněného spisu bylo znevěrohodnění úkonů a rozhodnutí učiněných M. Š. v jiném trestním řízení vůči politicky exponovaným osobám.

Nic takového ani nečinila. Nařčení ze snahy o ovlivnění kauzy politicky exponovaných osob považuje za křivé obvinění. K dokazování okolností výměny služby M. Š. a I. D. byla povinna podle § 2 odst. 5 tr. ř. Nikoho nechtěla šikanovat, informace se snažila získat nejprve písemnou formou a až po nedostatečné odpovědi přikročila k předvolání a výslechu kolegyně. To, že I. D. neuváděla pravdu o okolnostech výměny služby, navrhla kárně obviněná prokázat výslechem svědka M. R. a také výslechem M. D., bývalého manžela jmenované.

Dále kárně obviněná uvedla, že se domnívala, že pro odlišný právní názor nelze soudce postavit před kárný soud. Na poradě soudců dne 28. 8. 2024 neprezentovala jen svůj názor, natož ve snaze ovlivnit kolegy, ale byla hlasem celého trestního úseku k vyvolání debaty týkající se předmětného právního problému. Je si vědoma, že právní názor krajského soudu v konkrétní věci musí respektovat, což také učinila. V této souvislosti se kárně obviněná s podrobným odůvodněním vymezila proti tvrzení kárné navrhovatelky, že nepřijetí právního názoru krajského soudu se projevilo v pozdním rozeslání jeho usnesení.

K tomu navrhla provést důkaz zvukovým záznamem z hlavního líčení a dalšími souvisejícími písemnostmi z trestního spisu.

Kárně obviněná uzavřela, že je přesvědčena o tom, že kárný návrh je odplatou za stížnost, kterou podala na předsedu Okresního soudu v Chomutově. Navrhla, aby Nejvyšší soud odvolání kárné navrhovatelky zamítl.

13. V rámci ústního jednání odvolacího kárného soudu kárně obviněná znovu rozvedla některé své argumenty, zejména zdůraznila, že se snažila řešit vzniklý právní problém, přičemž ctila zásadu zákonného soudce. Prvotní informaci o problému se zákonným soudcem nezískala ze systému ISAS, ale od kolegyně. Do odůvodnění rozhodnutí o propuštění z vazby ani nepsala některé okolnosti výměny služby, které znala, například že předseda soudu si vzal službu s odůvodněním, že si to chce zkusit.

I. D. jako svědkyni vyslechnout musela. Uvažovala dokonce o jejím předvedení. Ve skutečnosti celou věc zavinil M. Š., který si náhle vzal službu s tím, že si to chce zkusit. Kárně obviněná i v odvolacím ústním jednání navrhla zamítnutí odvolání.

14. Nejvyšší soud jako odvolací kárný soud [§ 3 odst. 2 písm. b), § 5a odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb.] shledal, že odvolání je přípustné (§ 21 odst. 1, 2 cit. zák.), bylo podáno oprávněnou osobou (§ 21a cit. zák.) a ve lhůtě uvedené v § 21 odst. 1 cit. zák. a splňuje náležitosti obsahu odvolání. Nebyly shledány důvody k jeho zamítnutí podle § 253 odst. 1 tr. ř. či odmítnutí podle § 253 odst. 3 tr. ř. (s přihlédnutím k § 25 odst. 1 zák. č. 7/2002 Sb.).

15. Nejvyšší soud připomíná, že ustanovení § 25 odst. 1 zákona o kárném řízení určuje jako pravidlo pro kárné řízení (včetně odvolacího) přiměřené použití ustanovení trestního řádu. V zájmu přehlednosti dalšího textu nebude již toto ustanovení ve spojení s příslušným ustanovením trestního řádu uváděno.

16. Nejvyšší soud jako odvolací kárný soud (dále také jen „Nejvyšší soud“) přezkoumal ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nebyly odvoláním vytýkány, by přihlížel, jen pokud by měly vliv na správnost výroku napadeného rozsudku. K procesním otázkám

17. Úvodem je namístě zmínit, že skutky jsou v kárném návrhu vymezeny neúplně, resp. nepřesně. U skutku ad I chybí v jeho popisu (ve „skutkové větě“ návrhu) doba spáchání (ta je uvedena až v odůvodnění) a místo skutkových okolností je zmíněn spíše právní závěr „neoprávněně“. Až v odůvodnění se uvádí „aniž by to mělo souvislost s plněním jejích pracovních úkolů“ a dále že nahlížení do dokumentů nebylo vedeno potřebou studijní či pracovní. V případě skutků ad III a IV rovněž chybí časový údaj o době spáchání.

U skutku ad III není uvedeno označení věci, v níž měla kárně obviněná rozhodovat přesto, že byla vyloučena, a identifikace konkrétního řízení chybí také u skutku ad IV, stejně jako datum vazebního zasedání. Ještě významnější vadou u skutku ad IV je to, že je vymezen jen obecně, bez specifikace jakýchkoli konkrétních nevhodných projevů či známek nekorektního vedení výslechu, jak na to upozornil již soud prvního stupně. Obecně vzato, pokud je skutek konkrétně popsán až v odůvodnění kárného návrhu, jde o vadu.

V samotném kárném návrhu (ve vymezení skutku) by měl být skutek dostatečně specifikován.

Je třeba tu přiměřeně vycházet z požadavků na náležitosti žalobního návrhu v obžalobě [§ 177 písm. c) tr. ř.]. Lze však souhlasit s tím, že i přes naznačené vady kárného návrhu jej bylo možné projednat.

18. V řízení, které předcházelo napadenému rozsudku, konkrétně v průběhu ústního jednání před soudem prvního stupně, pak zjistil Nejvyšší soud (ze zvukového záznamu ústního jednání) některé vady, které byly vytknuty i v odvolání. Především je pravdivé tvrzení kárné navrhovatelky, že po výpovědi kárně obviněné a dotazech předsedkyně senátu následovalo provádění dalších důkazů, aniž by bylo kárné navrhovatelce umožněno bezprostředně po výslechu kárně obviněné klást jí dotazy. Po provedení listinných důkazů byly zamítnuty návrhy kárně obviněné na doplnění dokazování a teprve poté bylo kárné navrhovatelce na její žádost umožněno klást kárně obviněné doplňující dotazy.

V protokole o ústním jednání jsou v rozporu se skutečností zaznamenány doplňující dotazy kárné navrhovatelky a odpovědi kárně obviněné hned po skončení výslechu kárně obviněné a po dotazech předsedkyně senátu. Nejde však o podstatnou vadu řízení, která by znamenala reálný zásah do procesních práv kárné navrhovatelky a která by mohla mít vliv na správnost a zákonnost výroku napadeného rozsudku.

19. Závažnější vada spočívá v tom, že kárné navrhovatelce skutečně nebylo v závěru ústního jednání umožněno navrhnout doplnění dokazování. Protokol o ústním jednání sice na str. 14 obsahuje text, že „K dotazu předsedkyně senátu strany shodně uvádějí, že již nemají další návrhy na doplnění dokazování, a dokazování se prohlašuje za skončené“, což však neodpovídá skutečnosti. Jak zjistil Nejvyšší soud ze zvukového záznamu, strany ve skutečnosti nebyly dotázány na návrhy na doplnění dokazování, jak to ukládá ustanovení § 215 odst. 4 tr.

ř. V tomto směru tedy protokol neodpovídá skutečnému průběhu ústního jednání. Z hlediska dalšího postupu odvolacího kárného soudu přitom není podstatné, že bude namístě provedení opravy protokolu o ústním jednání soudem prvního stupně. Nejvyšší soud se po uvedeném zjištění zabýval tím, zda jde o takovou podstatnou vadu řízení, pro kterou je nutno zrušit napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. a) tr. ř., tj. zda tato vada mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Vzal přitom v úvahu, že kárná navrhovatelka měla v průběhu kárného řízení více příležitostí navrhnout doplnění dokazování.

To využila již při podání kárného návrhu, v němž provedení řady důkazů navrhla. V průběhu ústního jednání sama postup soudu nezpochybnila a možnosti navrhnout doplnění dokazování se (na rozdíl od požadavku na výslech kárně obviněné) nedomáhala. Ani v odvolání kárná navrhovatelka neuvedla, jaké důkazy navrhuje doplnit, pouze zmínila možnost výslechu M. Š., předsedy Okresního soudu v Chomutově. Tento důkazní prostředek vrchní soud zvažoval a v odst. 25 napadeného rozsudku vyložil, že je nadbytečný.

I v dalším průběhu odvolacího řízení bylo kárné navrhovatelce umožněno navrhnout doplnění dokazování, čehož využila. Nejvyšší soud má za to, že zmíněná vada řízení byla v dalším průběhu řízení zhojena.

V odvolacím řízení se věcně zabýval úplností dokazování i s přihlédnutím k návrhům stran, dokazování částečně doplnil a dospěl k závěru, že v kárném řízení bylo dokazování provedeno v dostatečném rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., a to tím spíše, že naprostá většina rozhodných skutkových zjištění byla prohlášena za nesporné a kárný soud upustil podle § 17a odst. 2 zákona o kárném řízení od jejich dokazování. Za této situace by bylo ryzím formalismem přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku jen z toho důvodu, že v závěru ústního jednání před soudem prvního stupně nebyly strany výslovně dotázány na případní další návrhy na doplnění dokazování.

20. Konečně pokud jde o poslední procesní námitku, že kárné navrhovatelce nebylo umožněno po provedení každého důkazu se k němu vyjádřit, v tom Nejvyšší soud procesní vadu neshledal.

21. Vrchní soud provedl v ústním jednání dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Dokazování nebylo rozsáhlé i z toho důvodu, že naprostá většina skutkových okolností byla prohlášena za nespornou a soud upustil od jejich dokazování v souladu s ust. § 17a odst. 2 zákona o kárném řízení. Je třeba rovněž upozornit na skutečnost, že před vrchním soudem byl v souladu s ust. § 213 tr. ř. proveden důkaz mimo jiné obsahem trestního spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 103/2024, v němž je obsažena převážná většina listin navrhovaných k důkazu, takže opakované provádění těchto důkazů (zvláště při jejich znalosti stranami) nebylo nutné. Nejvyšší soud s ohledem na obsah odvolacích námitek doplnil dokazování pouze zmíněným zápisem z porady soudců ze dne 28. 8. 2024, z něhož (i přes námitky kárně obviněné ohledně jeho přesnosti) v zásadě vyplývá, jakým způsobem a za jakých okolností kárně obviněná na této poradě prezentovala svůj předběžný právní názor na otázku zákonného soudce.

22. Pokud kárně obviněná i kárná navrhovatelka navrhly v odvolacím řízení doplnění dokazování, Nejvyšší soud těmto dalším návrhům nevyhověl, neboť takové doplnění dokazování považuje za nadbytečné. Jak už bylo zmíněno, konkrétně se jednalo o návrhy týkající se poměrů a vztahů na Okresním soudě v Chomutově a pozadí vzniklé kauzy, dále okolností doručování rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem stranám, prvotního upozornění na právní problém ze strany V. K., údajného uvádění nepravdy o důvodech výměny pracovní pohotovosti ze strany I.

D. Žádné z okolností, které měly být navrhovanými důkazy prokázány, nejsou rozhodné pro posouzení skutků kárně obviněné a pro závěr, zda se těmito skutky dopustila kárného provinění. Provedené důkazy ve spojení se skutečnostmi prohlášenými za nesporné poskytují dostatečný skutkový podklad pro rozhodnutí. Předmětem tohoto kárného řízení není bližší objasňování vztahů na Okresním soudě v Chomutově ani to, za jakých okolností se informace o změně osoby soudce konajícího pracovní pohotovost poprvé dostalo kárně obviněné, ale ani detailní zkoumání důvodů, proč byla pracovní pohotovost předsedou soudu dne 18.

7. 2024 nařízena jinak, než původně předpokládal orientační interní rozpis pracovní pohotovosti pro rok 2024. Ke skutku ad I

23. Skutečnost, že kárně obviněná dne 10. 8.

2024 nahlížela do spisu sp. zn. 40 Nt 143/2024, byla prohlášena za nespornou. Vrchní soud v Praze dospěl ke správnému závěru, že v tomto bodě je kárný návrh zjevně neopodstatněný. Soudce samozřejmě může nahlížet do soudních informačních systémů, tím spíše do těch, do nichž mu je v zájmu nerušeného plnění pracovních úkolů umožněn přímý přístup. Není rozhodné, zda ho např. na konkrétní kauzu upozornila její prezentace v médiích, kolegové apod. Je běžné a legitimní, že soudci se zajímají mj. o rozhodnutí ve věcech svých kolegů včetně postupu v těchto řízeních, což přispívá k vzájemnému obohacování, k žádoucímu jednotnému postupu i ke zdokonalování soudní praxe.

Případné zneužití získaných informací by muselo být prokázáno. U soudce, který je úřední osobou mimo jiné ze zákona pověřenou seznamovat se s utajovanými skutečnostmi, nelze presumovat jakési blíže nespecifikované nekalé úmysly s tím, že by bylo povinností soudce je vyvracet. V podrobnostech lze odkázat na odst. 38-40 odůvodnění rozsudku vrchního soudu, kde je zmíněna i judikatura k dané otázce (lze tu zmínit také např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 13 Kss 13/2011).

24. Kárná navrhovatelka nejen neprokázala, ale ani netvrdila nahlížení s nelegitimním úmyslem, nějaké mimopracovní zneužití apod. V kárném návrhu ani v jeho odůvodnění není v tomto směru uvedeno nic konkrétního, pouze se zde (namísto nějakých jasných skutkových okolností) uvádí, že kárně obviněná do systému nahlížela neoprávněně a v odůvodnění pak že nahlížela, aniž by to mělo souvislost s plněním jejích pracovních úkolů, resp. že nahlížení nebylo vedeno potřebou studijní či pracovní.

25. V odvolání kárná navrhovatelka namítla, že „cílem kárně obviněné nebyly osoby, o jejichž vazbě rozhodoval M. Š., ale další zcela nesouvisející řízení vedené dle jejího vyjádření vůči politicky exponovaným osobám“, což nelze označit za pracovní ani studijní důvody. Motivací kárně obviněné bylo podle odvolatelky znevěrohodnění procesních úkonů a rozhodnutí učiněných M. Š. (předsedou soudu) v jiném řízení vůči politicky exponovaným osobám. Motivace kárně obviněné tedy byla jiná, než jak ji prezentovala v rámci svého vyjádření před kárným soudem. Odvolatelka dokonce uzavřela, že je „evidentní, že kárně obviněná nesledovala zájem pracovní ani studijní, ale zájem na kauze politicky exponovaných osob, jejichž řízení nemohla jiným způsobem ovlivnit“.

26. K těmto odvolacím námitkám lze uvést, že jednak jdou nad rámec formulace kárného návrhu, jednak nemají žádné opodstatnění. Naopak důkazně podložený a logický je závěr soudu prvního stupně, že kárně obviněná informace zjišťovala z pracovních důvodů, neboť měla vlastní profesní zájem na zodpovězení otázky, zda v dané věci rozhodoval soudce v souladu s pravidly zákona a judikatury pro určení zákonného soudce. K tomu lze v obecné rovině dodat, že legitimní by bylo i nahlížení do systému z pouhého profesního zájmu např. po diskusích kolegů, že určitá rozhodovací praxe je nesprávná a je třeba ji změnit.

Dodatečné tvrzení odvolatelky, že kárně obviněná sledovala svůj zájem na ovlivnění kauzy politicky exponovaných osob, je nejen důkazně nepodložené a zcela nekonkrétní a nejasné, tudíž obtížně vyvratitelné, ale svou difamující povahou i zasahuje do osobnostních práv kárně obviněné a ohrožuje důvěru v justici jako celek. Toto tvrzení však bylo zřejmě jen nepřesně, nadsazeně formulováno a odvolatelka je v odvolacím ústním jednání uvedla na pravou míru. Ke skutku ad II

27. Také v této části je kárný návrh zjevně neopodstatněný, jednání zde popsané (rovněž nesporné) není kárným proviněním a odvolání je i v této části nedůvodné. Vrchní soud správně rozlišil danou situaci od té, v níž by soudce svůj názor na konkrétní věc předem prezentoval veřejně. Lze tu souhlasit se závěry vrchního soudu v odst. 42-44 odůvodnění rozsudku, které nemá smysl opakovat. Lze dodat, že judikát Krajského soudu v Plzni, který je zde podrobně zmiňován, byl po schválení trestním kolegiem i publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49/1995 Sb. rozh. tr. Lze jej vztáhnout i k bodu III kárného návrhu. Byť neřeší shodnou situaci, souvislost s nyní projednávanou věcí je zřejmá a je namístě k němu přihlédnout.

28. Odvolací námitky k tomuto bodu již byly z větší části v podstatě zodpovězeny v odůvodnění rozsudku. V první řadě je třeba odmítnout názor odvolatelky, že není podstatné, zda kárně obviněná svůj názor na konkrétní kauzu prezentovala veřejně, nebo na interní poradě trestních soudců. Námitka je patrně míněna tak, že se zde nezpochybňuje podjatost soudce v očích veřejnosti, nýbrž možnost ovlivnění kolegů. Pokud odvolatelka prosazuje názor, že i na interní poradě soudců se může soudce vyjádřit jedině ke kauze, k níž již má „pracovní vztah“, míněno že je mu věc již přidělena k vyřízení, to je právě to, v čem se odvolatelka mýlí, jak to bylo v odůvodnění rozsudku vyloženo.

Na interní poradě soudců nebo i při neformálních poradách mohou soudci vyjadřovat názory i na konkrétní kauzy, zejména na jednotlivé právní problémy vyskytující se v těchto kauzách, a to aniž by s kauzami byli podrobně seznámeni. Nemusí se tedy jednat jen o zcela obecnou diskusi a je nerozhodné, zda je věc diskutována před podáním obžaloby. Jak uvedl vrchní soud, jde o běžnou součást profesního života soudce a je naprosto běžné, že soudci vzájemně konzultují aktuálně řešené otázky a sdílejí svůj názor na věc.

Nemusejí přitom mít o věci úplné informace. Vrchní soud správně zdůraznil, že u soudců jako profesionálů se důvodně předpokládá, že budou rozhodovat nezávisle na názorech vyslovených jinými osobami, případně že na základě konkrétních skutkových zjištění a právních závěrů přehodnotí svůj dříve prezentovaný názor. Utváření názoru na věc se u soudce děje postupně a podstatná je schopnost utvářející se názor pod vlivem nových skutečností korigovat a přehodnocovat. Lze dodat, že u soudce je třeba vyloučit, že by byl osobností natolik submisivní, že by názor kolegy na věc vyslovený v jeho přítomnosti určil způsob jeho rozhodnutí v jemu přidělené věci.

Z hlediska etiky soudce vždy ovšem záleží také na způsobu vyjádření názoru.

Nejvyšší soud obecně nezpochybňuje, že soudce se může dopustit nesprávného jednání, ba i kárného provinění určitými způsoby, byť i jen interního vyjadřování svého názoru na věc jemu nepřidělenou, pokud by šlo už o jednání nátlakové, vedené snahou ovlivnit výsledek konkrétní kauzy. O nic takového však v posuzované věci nejde. Nejvyšší soud doplnil dokazování zápisem z porady trestních soudců Okresního soudu v Chomutově ze dne 28. 8. 2024, z něhož vyplývá, že kárně obviněná zde prezentovala svůj právní názor na otázku zákonného soudce v případě rozhodování o vazbě soudcem, který podle rozvrhu práce není určen k vykonávání pracovní pohotovosti (tzv. dosažitelnosti), a uvedla svůj předpokládaný postup v určité procesní situaci (blíže viz prohlášení nesporných skutečností).

Skutková zjištění vrchního soudu obsahu zápisu z uvedené porady odpovídají a Nejvyšší soud se s nimi ztotožnil s tím, že z žádného důkazu neplyne podezření z nějakého nátlakového jednání obviněné na některé z kolegů, což je ostatně zřejmé i z okolností, a odvolatelka nic takového ani netvrdí, pouze uvádí, že vyjádření kárně obviněné mohlo ovlivnit ostatní soudce, kteří by ve věci mohli rozhodovat. To ostatně v kárném návrhu vytýkáno kárně obviněné nebylo. Navíc ze zápisu z porady je patrné, že mezi soudci panovala do značné míry shoda v tom, že předmětná otázka je přinejmenším sporná, a že bylo proto soudci požadováno a očekáváno vyjádření předsedy soudu.

Ke skutku ad III

29. Zde je rovněž nesporné, že kárně obviněná se po podání obžaloby a přidělení věci nevyloučila z projednávání předmětné věci a rozhodovala v ní. Vrchní soud se tímto dílčím skutkem zabýval v odst. 46-54 a dospěl ke správnému závěru, že vytýkaným jednáním se kárně obviněná nedopustila kárného provinění. Odvolání kárné navrhovatelky je i v této části nedůvodné.

30. Jak už bylo zmíněno, ve vymezení skutku v kárném návrhu není specifikováno, kdy měl být skutek spáchán ani v jaké věci kárně obviněná neoprávněně rozhodovala, ačkoli byly dány důvody pro její vyloučení. Zásadní ovšem je, že předmětem kárného návrhu (v návrhu vymezeného skutku) nebyl způsob rozhodnutí kárně obviněné o vazbě ani o vině a trestu, ale to, že vůbec ve věci rozhodovala, ačkoliv se měla vyloučit. Je jí kladeno za vinu, že za dané situace nerozhodla o tom, že je z projednávání věci vyloučena.

31. Vrchní soud dospěl i v této části ke správným skutkovým i právním závěrům. Předně vyložil, že kárnou navrhovatelkou poukazovaná judikatura na daný případ nedopadá. Vyložil i to, že věc Okresního soudu v Chomutově vedená pod sp. zn. 25 T 68/2024 se týká jiné procesní situace. K tomu lze nad rámec posuzovaného dodat, že i pokud by se jednalo o srovnatelnou procesní situaci, je třeba vnímat, že judikatura soudů se vyvíjí a některé nesprávné postupy jsou odstraňovány teprve postupně. Také soudní soustava jako systém vykazuje tendenci k seberegulaci, a to i v souvislosti např. s rozhodnutími nadřízených soudů, uplatňováním kontrolních mechanismů či s legislativními změnami.

Tudíž i v případech, kdy je identifikována – ať už jakýmkoli mechanismem – určitá nesprávná praxe, je namístě tuto praxi třeba i postupně změnit a fakt, že v některých případech se tato nesprávná praxe vyskytovala, by takové změně neměl bránit.

32. Podstatou věci zde bylo posouzení, jestli se kárně obviněná měla po nápadu obžaloby a přidělení věci (míněna trestní věc sp. zn. 25 T 103/2024) vyloučit z jejího projednání. Vrchní soud dospěl k závěru, že nebyl dán zákonný důvod k vyloučení kárně obviněné. S tímto závěrem lze souhlasit.

33. Odvolatelka setrvala na opačném názoru, který opřela už v kárném návrhu o fakt, že kárně obviněná předtím nahlížela do systému ISAS a že na poradě soudců prezentovala svůj názor, že v přípravném řízení rozhodoval o vazbě jiný než zákonný soudce. Tyto skutečnosti však nemohou vést k pochybnostem o nepodjatosti kárně obviněné jako soudkyně. Vrchní soud to v napadeném rozsudku odůvodnil již ve vztahu ke skutku ad II. Zmínil i povinnost mlčenlivosti soudců, která vylučuje případné zveřejnění uvedeného předběžného a interně probíraného názoru soudce na určitý právní problém v konkrétní kauze. Takové zveřejnění by mohlo pochybnosti o nepodjatosti soudce vyvolat, to se však netýká posuzované věci.

34. Z nahlížení do systému ISAS ani z právního názoru předběžně vysloveného na interní poradě soudců nelze dovozovat takový osobní poměr kárně obviněné k věci nebo k osobám na ní zúčastněným, aby to mohlo vzbuzovat pochybnosti o její nepodjatosti. Šlo o pouhé vyslovení předběžného názoru v rámci odborné diskuse, názoru, který se mohl posléze změnit v závislosti na zjištěných skutečnostech. Nelze souhlasit s odvolatelkou, že kárně obviněná názorového vývoje nebyla a není schopna a že neopustila svůj předem vyslovený názor a hledala důkazy pouze pro odůvodnění svého přesvědčení o tom, že M.

Š. nebyl zákonným soudcem. To je pohled odvolatelky zastávající jiný právní názor než kárně obviněná na zákonného soudce a na způsob rozhodnutí o vazbě. Ve skutečnosti kárně obviněná rozhodla na základě svého podrobně odůvodněného (byť později Krajským soudem v Ústí nad Labem zpochybněného) právního názoru. Lze uzavřít, že nerozhodovala jako vyloučený soudce. K závěru, že kárně obviněná rozhodla jako vyloučený soudce, nedospěl ani Krajský soud v Ústí nad Labem v rozhodnutích, na které odvolatelka poukazuje, ačkoliv informace, které by k takovému závěru měly podle odvolatelky vést, k dispozici měl.

Vyplývá to z obsahu trestního spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 25 T 103/2024 i ze samotného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2025, sp. zn. 7 To 33/2025, kde krajský soud uvedl, že o nezhojitelné procesní vadě (spočívající v tom, že nerozhodl zákonný soudce) byl soud zjevně přesvědčen již v době, než vůbec napadla obžaloba, jak vyplývá z obsahu připojených písemností týkajících se vyžadování správního spisu atd.

35. Jak už bylo zmíněno, v posuzované věci předmětem kárného návrhu nebyl způsob rozhodnutí kárně obviněné o vazbě. V bodě III jí bylo pouze kladeno za vinu, že rozhodla o vazbě obviněných a meritorně o jejich vině a trestu (aniž by bylo specifikováno konkrétní rozhodnutí a konkrétní osoby obviněných).

Až z odůvodnění kárného návrhu lze zjistit, že byla míněna věc sp. zn. 25 T 103/2024 (obvinění R. H., D. D., M. D.) a že jde (patrně) o dvě rozhodnutí ze dne 18. 12. 2024 o propuštění obviněných R. H. a D. D. z vazby.

36. V odvolání se kárná navrhovatelka zaměřila v podstatě i na správnost a zákonnost rozhodnutí kárně obviněné o propuštění obviněného (resp. obviněných) z vazby s tím, že zákonnost soudce v konkrétní věci je oprávněn hodnotit toliko procesní odvolací (stížnostní) soud, v daném případě Krajský soud v Ústí nad Labem, který potvrdil správnost postupu vedení okresního soudu při změně dosažitelnosti i to, že o vzetí do vazby rozhodl zákonný soudce. Tím však odvolání vybočuje z rámce tohoto kárného řízení daného vymezením skutku v kárném návrhu.

Odvolatelka se touto námitkou ohradila proti zmínce v odůvodnění napadeného rozsudku, že vrchní soud sám nabyl přesvědčení, že znění rozvrhu práce Okresního soudu v Chomutově pro rok 2024 M. Š. z výkonu pracovní pohotovosti vylučovalo a jeho výměna pracovní pohotovosti s I. D. proběhla jinak, než docházelo ke změnám mezi ostatními soudci zařazenými do rozpisu pracovní pohotovosti na rok 2024. Tento závěr vrchního soudu lze však považovat za pouze okrajový, vyslovený nad rámec posouzení důvodnosti kárného návrhu.

Proto také vrchní soud současně uvedl, že od dalšího dokazování k této otázce, jakož i k příčinám, průběhu a důsledkům angažmá M. Š. v procesu pracovní pohotovosti upustil pro nadbytečnost.

37. Jakkoli se nelze ztotožnit s názorem kárné navrhovatelky o bezvýhradné vázanosti kárného soudu při posuzování otázky, zda se kárně obviněný dopustil kárného provinění, rozhodnutím soudu v jiném řízení (odporovalo by to ust. § 9 odst. 1 tr. ř.), není to pro posuzovaný případ podstatné. Pouze pro úplnost a jako obiter dictum Nejvyšší soud připomíná, že uvedené rozhodnutí kárně obviněná učinila na základě svého právního názoru, že rozhodnutí o vzetí do vazby bylo nezákonné, neboť nerozhodl zákonný soudce.

Nejde o právní problematiku v zákoně nebo v judikatuře soudů jasně řešenou, naopak jde o problém složitý, na který existují i v řadách soudců různé názory (vyplývá to ostatně i ze zápisu ze zmíněné porady soudců dne 28. 8. 2024, kde i další trestní soudci podpořili právní názor kárně obviněné). Je zcela zjevné, že zmíněná rozhodnutí o propuštění obviněných z vazby nejsou rozhodnutí zjevně excesivní, svědčící např. o hrubé nedbalosti, jasném nerespektování zákona či právního názoru nadřízeného soudu apod. (blíže viz např. rozhodnutí kárných senátů Nejvyššího správního soudu ve věcech sp. zn. 13 Kss 8/2017, 16 Kss 6/2012, 11 Kss 5/2021).

Z těchto důvodů by (ani v případě takto pojatého kárného návrhu) nebylo možné uvažovat o tom, že způsobem rozhodnutí o vazbě se kárně obviněná dopustila kárného provinění. Jisté také je, že poměrně nejasné a nedůsledně pojaté pasáže rozvrhu práce Okresního soudu v Chomutově týkající se pracovní pohotovosti v rozhodné době nebyly formulovány optimálně a do jisté míry umožňovaly různý výklad. Ke skutku ad IV

38. Ve vztahu k tomuto skutku bylo prohlášeno za nesporné, že kárně obviněná přesto, že měla k dispozici listinné podklady, předvolala soudkyni I. D.

jako svědkyni k vazebnímu zasedání na den 18. 12. 2024 (není zde specifikováno, které vazební zasedání je míněno). Nesporné je i to, že ve druhém z těchto vazebních zasedání jmenovanou jako svědkyni vyslechla. Vrchní soud správně vyhodnotil, že v této části kárného návrhu šlo o způsob (ale i rozsah) dokazování ve vazebním zasedání dne 18. 12. 2024. Ve skutečnosti byla toho dne konána v této věci dvě vazební zasedání týkající se dvou různých obviněných ve společné věci sp. zn. 25 T 103/2024 a v obou případech došlo z týchž důvodů k rozhodnutí o propuštění obviněných z vazby, přičemž jmenovaná soudkyně byla vyslýchána v pozdějším z obou vazebních zasedání.

39. Z odůvodnění napadeného rozsudku tu lze odkázat především na odst. 12 a 56-60. Především je třeba soudu prvního stupně dát za pravdu, že kárný návrh nijak nespecifikuje údajné nevhodné projevy, jichž se měla kárně obviněná během vazebního zasedání dopustit, tudíž je nejasný a nekonkrétní. Specifikaci skutku nelze považovat za dostatečnou. Podstatou jeho popisu v kárném návrhu je tvrzení, že postup kárně obviněné vzbuzuje dojem nevhodnosti, nekorektnosti a snižování důstojnosti. K žádné konkretizaci nedošlo ani v odvolání, pouze odvolatelka uvedla, že Krajský soud v Ústí nad Labem se v citovaném usnesení velmi kriticky vyjádřil k tomu, jak kárně obviněná vedla dokazování ve vazebním zasedání, když vyslýchala kolegyni. V odvolacím ústním jednání se odvolatelka pregnantně vyjádřila v tom smyslu, že považuje za nevhodné, aby se soudci svých kolegů úřední cestou a před stranami dotazovali, proč nebyli v práci.

40. Nejvyšší soud se přesvědčil, že projev kárně obviněné v průběhu vazebního zasedání nijak nevybočoval z běžného a seriózního přístupu předsedy trestního senátu v průběhu soudního řízení, a tudíž nemůže být kárným proviněním. Zbývá dodat, že z kárného návrhu, byť poněkud nejasně formulovaného, vyplývá, že kárně obviněné bylo kladeno za vinu i chybné vyhodnocení samotné potřeby výslechu soudkyně I. D. ve vazebním zasedání. Ani tím však nemohlo dojít ke spáchání kárného provinění, jakkoli uvedený postup kárně obviněné nelze považovat za vhodný.

Obecně lze soudci stěží kárně vytýkat rozsah provedeného dokazování. Nicméně podle názoru Nejvyššího soudu kárně obviněná nemusela nutně postupovat takto ofenzivně, i když Nejvyšší soud nezpochybňuje závěr vrchního soudu, že se snažila rozhodnout v souladu se zákonem. Ve zmíněných usneseních o propuštění obviněných z vazby i ve své obhajobě kárně obviněná poukázala jednak na znění rozvrhu práce, podle něhož M. Š. nebyl zařazen mezi soudce, kteří drží pracovní pohotovost, jednak na to, že ke změně pracovní pohotovosti na M.

Š. došlo bez písemné žádosti, a hlavně aniž by na straně původně určené soudkyně vznikla překážka v práci podle zákoníku práce. Z vyjádření kárně obviněné na zmíněné poradě soudců však vyplývá, že svůj závěr, že M. Š. nebyl zákonným soudcem, opírala samostatně již o první z uvedených důvodů. Ten by měl tedy k jejímu závěru postačovat (což také v odvolacím ústním jednání připustila), aniž by bylo nutné dokazovat překážky v práci na straně I. D. Je totiž zjevné a logické, že k výměnám pracovní pohotovosti (tj.

ke změnám v původním rozpisu zpracovaném na dlouhé období) docházelo běžně, např. z důvodu dovolených, a to i bez překážky v práci ve smyslu zákoníku práce a bez písemné žádosti (což připustila i kárně obviněná). Navíc i pokud považovala kárně obviněná za nutné dokazovat existenci překážky v práci na straně jmenované soudkyně a řešit v procesním spise její soukromé záležitosti, mohla se spokojit s obsahem písemné korespondence, bez osobního výslechu jmenované soudkyně ve vazebním zasedání. To ostatně učinila v případě obviněného R.

H., o jehož propuštění z vazby rozhodla ve vazebním zasedání časově předcházejícím vazebnímu zasedání ve věci obviněného D. D., v němž onen výslech kolegyně provedla. Nicméně i přesto, že kárně obviněné lze vytknout uvedený nadměrně ofenzivní, dílem nadbytečný a vzhledem k okolnostem i nekolegiální postup, nedosahuje její jednání intenzity kárného provinění ve smyslu § 87 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Určitá nepřiměřenost postupu vyplývala spíše z toho, že kárně obviněná neměla dostatečně ujasněnu hierarchii důvodů, které by z jejího pohledu mohly zpochybnit zákonnost rozhodnutí o vzetí do vazby.

Podstatné je, že cílem jednání obviněné bylo v souladu se zákonem vyřešit otázku zákonného soudce. Obezřetnost soudců ve vztahu k této problematice je přitom vzhledem k historickým zkušenostem české justice pochopitelná. Tudíž ani v této části nebylo možné odvolání kárné navrhovatelky vyhovět. K dalším odvolacím námitkám

41. Odvolatelka dále obecně namítla, že vrchní soud v odůvodnění rozsudku uvádí určité pasáže výpovědi kárně obviněné naprosto bez souvislosti s předmětem kárného návrhu a že bez dalšího z výpovědi kárně obviněné vychází, aniž by její tvrzení ověřil a aniž by k tomu provedl jakékoli další důkazy, zejména pak zvažovaný, avšak neprovedený výslech M. Š. (předsedy Okresního soudu v Chomutově), dále že kárně obviněná věnovala většinu své výpovědi nastiňování situace na Okresním soudu v Chomutově, a když ji kárná navrhovatelka chtěla s jejími vyjádřeními konfrontovat, došlo k upozornění, že dotazy nejsou v souvislosti s kárným návrhem, a že kárným soudem byl dán široký prostor k vyjádření kárně obviněné, nikoli však kárné navrhovatelce.

Konkrétně odvolatelka namítla, že v odstavci 61 v pasáži směřující ke schopnostem předsedy Okresního soudu v Chomutově a k hodnocení poměrů a důvodů pro podání kárného návrhu vychází kárný soud pouze z výpovědi kárně obviněné ke vztahům, které však nejsou předmětem kárného řízení.

42. K tomu lze uvést, že kárná navrhovatelka uvedla to, co považovala za podstatné, v kárném návrhu. Kárný soud k tomu v ústním jednání v souladu se zákonem vyslechl kárně obviněnou a obsah její výpovědi shrnul (stejně jako obsah odůvodnění kárného návrhu) v odůvodnění rozsudku. To jistě neznamená, že by kárný soud jednak vše, co kárně obviněná uvedla, bez dalšího považoval za nezpochybnitelná skutková zjištění, a především že by to vše považoval za podstatné pro své rozhodnutí. Široké popisování situace na Okresním soudu v Chomutově skutečně nemělo – jak zdůrazňuje i odvolatelka – souvislost s předmětem kárného návrhu.

Nicméně prostor kárné navrhovatelce k doplňujícím dotazům na kárně obviněnou po jejím výslechu (byť ne bezprostředně) poskytnut byl, stejně jako prostor k vyjádření – i nad rámec kárného návrhu – jak v úvodu ústního jednání, tak i v závěrečném návrhu.

43. Důvodná není ani námitka, že vrchní soud bez dalšího z výpovědi kárně obviněné vycházel, aniž by její tvrzení ověřil. Pokud jde o zjištění vrchního soudu rozhodná pro posouzení jednotlivých bodů kárného návrhu, opírají se jednak o nesporné skutečnosti, jednak o další provedené důkazy. A pokud jde o pozadí případu, poměry na Okresním soudě v Chomutově, spory soudců s vedením soudu, jakož i „pozadí příčin, průběhu a důsledků angažmá M. Š. v procesu pracovní pohotovosti“, vrchní soud správně uvedl, že taková zjištění by neměla přímý význam pro rozhodnutí o kárném návrhu (viz odst. 25 odůvodnění napadeného rozsudku).

Pokud měla odvolatelka na mysli závěry vyslovené v odst. 61 odůvodnění rozsudku, z nich lze označit za nepřiléhavé a nepodložené konstatování, že spory uvnitř soudu svědčí „spíše o dílčí neschopnosti a neobratnosti ze strany vedení Okresního soudu v Chomutově“. Na druhé straně je možné se i s touto pasáží odůvodnění částečně ztotožnit, neboť na kárně obviněnou byl podán zjevně neopodstatněný kárný návrh, což lze považovat za poměrně nešťastné pro renomé justice jako celku, přičemž většina konfliktů uvnitř soudu by skutečně měla být řešena interně, smírně a diskrétně.

Nelze přehlédnout ani určitou, byť ne bezprostřední, chronologickou návaznost podání kárného návrhu na stížnost, se kterou se kárně obviněná (nedatovaným podáním doručeným zřejmě dne 10. 12. 2024) obrátila na předsedkyni Krajského soudu v Ústí nad Labem. Především však je třeba zdůraznit, že jde o pasáž odůvodnění, která se netýká podstaty řešeného problému, jíž je odůvodněnost či neodůvodněnost samotného kárného návrhu podaného pro konkrétní skutky tam uvedené. Jinak řečeno, nejde o otázky, které by mohly mít vliv na správnost výroku napadeného rozsudku.

Závěrem

44. Podle kárného návrhu porušila kárně obviněná ustanovení § 79 odst. 1 a § 80 odst. 1, odst. 2 písm. e), f) zákona o soudech a soudcích. Podle prvého z těchto ustanovení jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jsou vázáni pouze zákonem. Jsou povinni vykládat jej podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a rozhodovat v přiměřených lhůtách bez průtahů, nestranně a spravedlivě a na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem. Podle § 80 odst. 1 cit. zákona je soudce zejména povinen vykonávat svědomitě svou funkci a při výkonu funkce a v občanském životě se zdržet všeho, co by mohlo narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů.

Podle § 80 odst. 2 písm. e) cit. zákona v zájmu záruk nezávislosti a nestrannosti výkonu soudcovské funkce soudce zejména musí vystupovat nezaujatě a ke stranám nebo účastníkům řízení přistupovat bez předsudků a podle písm. f) cit. ustanovení soudce dbá svým chováním o to, aby jeho nestrannost nebyla důvodně zpochybňována. Jak plyne z výše uvedeného, žádnou z povinností uložených citovanými ustanoveními zákona kárně obviněná neporušila.

Obdobné platí ohledně korespondujících ustanovení Etického kodexu soudce, jejichž porušení bylo rovněž vytýkáno a jimiž se vrchní soud zabýval, na což lze v zájmu stručnosti odkázat. Zjištěným jednáním kárně obviněná nenaplnila znaky kárného provinění, jímž je podle § 87 odst. 1 zákona o soudech a soudcích zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů.

45. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako odvolací kárný soud nedůvodné odvolání kárné navrhovatelky podle § 256 tr. ř. ve spojení s § 25 odst. 1 zákona o kárném řízení zamítl.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Josef Mazák předseda odvolacího kárného senátu

Plný text rozhodnutí