I po prohlášení konkurzu (§ 244 a násl. zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení) na majetek spořitelního družstva (družstevní záložny) je toto družstvo oprávněno podat správní žalobu o zrušení rozhodnutí České národní banky o odnětí povolení působit jako družstevní záložna.
[14] Podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona: „Prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.“
[15] Městský soud učinil závěr, že rozhodnutí o odnětí povolení působit jako družstevní záložna dle § 28 odst. 1 písm. f) v návaznosti na § 1 odst. 2 zákona o družstevních záložnách je rozhodnutím, které se týká majetkové podstaty. Proto podle názoru městského soudu mohl podle § 246 odst. 1 insolvenčního zákona předmětnou správní žalobu po prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele podat pouze insolvenční správce, nikoliv stěžovatel.
[16] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že rozhodnutí o odnětí povolení působit jako družstevní záložna má vliv na majetkovou podstatu, neboť okolnost, zda stěžovatel má, či nemá zmíněnou licenci, nepochybně ovlivní výši majetku stěžovatele a jeho schopnost uspokojovat pohledávky věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení. Nebylo-li by úpadku a následného konkurzu stěžovatele, jeho předmětná správní žaloba proti rozhodnutí žalovaného by se nepochybně dotýkala jeho majetku a jeho schopnosti splácet své dluhy.
[17] Nejvyšší správní soud podotýká, že není správné srovnání, které stěžovatel činí s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 34/2014-39. V procesní situaci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v uvedeném rozhodnutí, se jednalo o daňovou kontrolu a byla podána žaloba proti nezákonnému zásahu, který byl spatřován v zahájení a provádění daňové kontroly. Je správný závěr městského soudu, že napadeným procesem byla kontrola, nikoliv konkrétní rozhodnutí, jež by v konečném důsledku mohlo ovlivnit výši uspokojení pohledávek věřitelů, které tito přihlásili do insolvenčního řízení, na rozdíl od správní žaloby směřující proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s úvahou městského soudu, že právní závěr přijatý ve zmíněném rozsudku z 29. 8. 2014 („Podání žaloby proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s., který je spatřován v tvrzeném nezákonném zahájení a provádění daňové kontroly, a následné podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu není jednání, které by dlužník činil v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.“) není aplikovatelný v této věci.
[17] Nejvyšší správní soud podotýká, že není správné srovnání, které stěžovatel činí s rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2014, čj. 5 Afs 34/2014-39. V procesní situaci, kterou se Nejvyšší správní soud zabýval v uvedeném rozhodnutí, se jednalo o daňovou kontrolu a byla podána žaloba proti nezákonnému zásahu, který byl spatřován v zahájení a provádění daňové kontroly. Je správný závěr městského soudu, že napadeným procesem byla kontrola, nikoliv konkrétní rozhodnutí, jež by v konečném důsledku mohlo ovlivnit výši uspokojení pohledávek věřitelů, které tito přihlásili do insolvenčního řízení, na rozdíl od správní žaloby směřující proti rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno odnětí povolení působit jako družstevní záložna. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s úvahou městského soudu, že právní závěr přijatý ve zmíněném rozsudku z 29. 8. 2014 („Podání žaloby proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s., který je spatřován v tvrzeném nezákonném zahájení a provádění daňové kontroly, a následné podání kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu není jednání, které by dlužník činil v rozporu s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona.“) není aplikovatelný v této věci.
[18] Městský soud na základě ustálené judikatury v době vydání svého rozhodnutí správně odkázal i na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 1. 2015, čj. 4 As 6/2015-18, č. 3198/2015 Sb. NSS. Nicméně Nejvyšší správní soud poukazuje na zásadní změnu judikatury týkající se důsledků zahájeného insolvenčního řízení na již probíhající, případně na později zahájené soudní řízení správní, ve kterém se Nejvyšší správní soud odchýlil i od zmíněného usnesení z 23. 1. 2015. Dne 10. 7. 2018 rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku čj. 4 As 149/2017-121, č. 3767/2018 Sb. NSS, učinil právní závěr, že „[s]kutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví; ustanovení § 140a, 140b a 140c insolvenčního zákona se na správní soudnictví nevztahují.“ Uvedený právní závěr opřel zejména o to, že:
[19] Rozšířený senát v uvedeném rozsudku dále vyslovil, že „[r]ozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[19] Rozšířený senát v uvedeném rozsudku dále vyslovil, že „[r]ozhodnutí o úpadku (a obecně vedení insolvenčního řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem) proto nemůže mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, zejména na možnost v takovém již zahájeném řízení pokračovat a vydat v něm rozhodnutí a dosud nezahájené řízení zahájit a vést, jakož i ve všech uvedených případech uplatnit opravné prostředky, připouští-li je právní úprava správního soudnictví (typicky kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví), a řízení o takových opravných prostředcích vést.“
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom, že ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 byla odlišná procesní situace (správní žaloba byla podána po zjištění úpadku v insolvenčním řízení a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku) než v dané věci sp. zn. 10 Afs 179/2017, ve které byla správní žaloba podána až po prohlášení konkurzu. Ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 proto nepřicházela v úvahu aplikace § 246 odst. 1 insolvenčního zákona a usnesení rozšířeného senátu se také k tomuto ustanovení nevyjadřuje. Nicméně, jak z výše uvedené citace v odstavci [19], ve které se uvádí, že vedení insolvenčního řízení obecně (nejen část insolvenčního řízení předcházející rozhodnutí o řešení úpadku, pozn. rozhodujícího soudu) nemůže mít vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, ať již zahájeném, nebo až později zahajovaném, tak i z dalších částí odůvodnění usnesení rozšířeného senátu plyne, že závěr přijatý v odstavci [71] ve větě před středníkem (skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví) se týká celého insolvenčního řízení, nikoliv pouze stadia insolvenčního řízení vymezeného na jedné straně rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku a na druhé straně rozhodnutím tohoto soudu o způsobu řešení úpadku.
[20] Nejvyšší správní soud si je vědom, že ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 byla odlišná procesní situace (správní žaloba byla podána po zjištění úpadku v insolvenčním řízení a před rozhodnutím o způsobu řešení úpadku) než v dané věci sp. zn. 10 Afs 179/2017, ve které byla správní žaloba podána až po prohlášení konkurzu. Ve věci sp. zn. 4 As 149/2017 proto nepřicházela v úvahu aplikace § 246 odst. 1 insolvenčního zákona a usnesení rozšířeného senátu se také k tomuto ustanovení nevyjadřuje. Nicméně, jak z výše uvedené citace v odstavci [19], ve které se uvádí, že vedení insolvenčního řízení obecně (nejen část insolvenčního řízení předcházející rozhodnutí o řešení úpadku, pozn. rozhodujícího soudu) nemůže mít vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, ať již zahájeném, nebo až později zahajovaném, tak i z dalších částí odůvodnění usnesení rozšířeného senátu plyne, že závěr přijatý v odstavci [71] ve větě před středníkem (skutečnost, že je vedeno insolvenční řízení s účastníkem řízení ve věcech správního soudnictví jako dlužníkem, nemá vliv na soudní řízení ve správním soudnictví) se týká celého insolvenčního řízení, nikoliv pouze stadia insolvenčního řízení vymezeného na jedné straně rozhodnutím insolvenčního soudu o úpadku a na druhé straně rozhodnutím tohoto soudu o způsobu řešení úpadku.
[21] Nejvyšší správní soud odkazuje i na závěry rozšířeného senátu obsažené v odstavci [69] rozhodnutí, podle kterých [„…] rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, jímž bude zrušeno rozhodnutí správního orgánu, může pro úpadce často znamenat nejen přímou ekonomickou výhodu (nemusí být nadále povinen platit částku uloženou mu rozhodnutím správního orgánu), ale i výhodu nepřímou, například možnost žádat po státu náhradu škody vzniklé takovýmto nezákonným rozhodnutím správního orgánu či (jiným) nesprávným úředním postupem. K tomu, aby takový nárok vůči orgánu veřejné moci mohl jednotlivec uplatnit, je v případě nezákonného rozhodnutí nezbytné dosáhnout jeho zrušení či změny pro nezákonnost [§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] (viz podobně bod 29 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 7. 9. 2010, čj. 7 As 26/2009-58, č. 2191/2011 Sb. NSS). U řady nesprávných úředních postupů je vhodné (byť nikoli nezbytné) autoritativně shledat jejich nezákonnost. [...] bývá to právě zejména rozhodování ve správním soudnictví, které jednotlivci poskytne vůči veřejné správě ochranu jeho práv a napomůže i náhradě majetkové újmy. I s ohledem na tyto důvody je třeba vykládat rozhodné právo tak, aby byla zachována autonomie soudní kontroly veřejné správy a jeho nezávislost na insolvenčním řízení. Bylo by i v rozporu s požadavky na soudní kontrolu veřejné správy zakotvenými v čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, aby v důsledku případných specifik insolvenčního řízení byl dlužník připraven o možnost, že nezákonný postup veřejné správy vůči jeho osobě bude zjištěn a autoritativně konstatován a že dlužník za něj získá patřičnou satisfakci. Dále na uvedené navazuje závěr v odstavci [70]: ‚Je zřejmé, že pokud rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, nemůže mít ani vliv na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení. Dlužník tedy je (či se může stát) i nadále účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony.‘“
[21] Nejvyšší správní soud odkazuje i na závěry rozšířeného senátu obsažené v odstavci [69] rozhodnutí, podle kterých [„…] rozhodnutí soudu ve správním soudnictví, jímž bude zrušeno rozhodnutí správního orgánu, může pro úpadce často znamenat nejen přímou ekonomickou výhodu (nemusí být nadále povinen platit částku uloženou mu rozhodnutím správního orgánu), ale i výhodu nepřímou, například možnost žádat po státu náhradu škody vzniklé takovýmto nezákonným rozhodnutím správního orgánu či (jiným) nesprávným úředním postupem. K tomu, aby takový nárok vůči orgánu veřejné moci mohl jednotlivec uplatnit, je v případě nezákonného rozhodnutí nezbytné dosáhnout jeho zrušení či změny pro nezákonnost [§ 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] (viz podobně bod 29 rozsudku rozšířeného senátu ze dne 7. 9. 2010, čj. 7 As 26/2009-58, č. 2191/2011 Sb. NSS). U řady nesprávných úředních postupů je vhodné (byť nikoli nezbytné) autoritativně shledat jejich nezákonnost. [...] bývá to právě zejména rozhodování ve správním soudnictví, které jednotlivci poskytne vůči veřejné správě ochranu jeho práv a napomůže i náhradě majetkové újmy. I s ohledem na tyto důvody je třeba vykládat rozhodné právo tak, aby byla zachována autonomie soudní kontroly veřejné správy a jeho nezávislost na insolvenčním řízení. Bylo by i v rozporu s požadavky na soudní kontrolu veřejné správy zakotvenými v čl. 36 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, aby v důsledku případných specifik insolvenčního řízení byl dlužník připraven o možnost, že nezákonný postup veřejné správy vůči jeho osobě bude zjištěn a autoritativně konstatován a že dlužník za něj získá patřičnou satisfakci. Dále na uvedené navazuje závěr v odstavci [70]: ‚Je zřejmé, že pokud rozhodnutí o úpadku nemá mít žádný vliv na soudní řízení ve správním soudnictví, nemůže mít ani vliv na procesní postavení dlužníka v rámci tohoto soudního řízení. Dlužník tedy je (či se může stát) i nadále účastníkem řízení ve správním soudnictví a má plné oprávnění v něm činit veškeré procesní úkony.‘“
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokračování řízení u městského soudu ve věci správní žaloby stěžovatele nemůže nijak zasáhnout do probíhajícího insolvenčního řízení (ani do stadia následujícího po prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele), neřkuli omezit či znesnadnit jeho průběh. Tomu nepřekáží ani okolnost, že po zrušení konkurzu rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení dojde ze zákona ke zrušení insolvenčního dlužníka, který je právnickou osobou [viz § 173 odst. 2 občanského zákoníku, do 31. 12. 2013 viz § 68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku], a to zcela nezávisle na tom, jak rozhodne městský soud o žalobě stěžovatele.
[22] Nejvyšší správní soud konstatuje, že pokračování řízení u městského soudu ve věci správní žaloby stěžovatele nemůže nijak zasáhnout do probíhajícího insolvenčního řízení (ani do stadia následujícího po prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele), neřkuli omezit či znesnadnit jeho průběh. Tomu nepřekáží ani okolnost, že po zrušení konkurzu rozhodnutím insolvenčního soudu podle § 308 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona po obdržení zprávy insolvenčního správce o splnění rozvrhového usnesení dojde ze zákona ke zrušení insolvenčního dlužníka, který je právnickou osobou [viz § 173 odst. 2 občanského zákoníku, do 31. 12. 2013 viz § 68 odst. 3 písm. f) obchodního zákoníku], a to zcela nezávisle na tom, jak rozhodne městský soud o žalobě stěžovatele.
[23] Nejvyšší správní soud uzavírá – i po prohlášení konkurzu na majetek spořitelního družstva (družstevní záložny) je toto družstvo oprávněno podat správní žalobu o zrušení rozhodnutí České národní banky o odnětí povolení působit jako družstevní záložna.
[24] Vzhledem k následné změně judikatury není správný ani odkaz městského soudu na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2012, čj. 1 Afs 52/2012-66, a v něm citovanou judikaturu, neboť s ohledem na uvedenou změnu jsou tyto judikatorní závěry překonány. Z důvodu nesprávného posouzení otázky aktivní legitimace stěžovatele je kasační stížnost po právu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.