10 Afs 45/2022- 36 - text
10 Afs 45/2022 - 37 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudce Zdeňka Kühna a soudkyně Michaely Bejčkové v právní věci žalobkyně: Exportel Group s. r. o., Bohumínská 103/41, Ostrava, zastoupená advokátem JUDr. Alfrédem Šrámkem, Českobratrská 1403/2, Ostrava, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 12. 2020, čj. 45589/20/5100 41456
712955, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2022, čj. 22 Af 9/2021 27,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[1] Tato věc se týká nároku na úrok z neoprávněného jednání správce daně. Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj (správce daně) přiznal žalobkyni rozhodnutím ze dne 25. 3. 2020 úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 4 000 807 Kč, a to podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020. Žalobkyně se proti tomuto rozhodnutí bránila odvoláním u žalovaného, který rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020 odvolání zamítl. Neúspěšná byla žalobkyně i u krajského soudu, který zamítl její žalobu. Krajský soud přisvědčil daňovým orgánům v tom, že žalobkyni nevznikl nárok na úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu, jak žalobkyně tvrdí, neboť v jejím případě nebylo vedeno exekuční řízení.
[2] Žalobkyně (stěžovatelka) nyní brojí proti zamítavému rozsudku krajského soudu kasační stížností, jejíž důvody podřadila pod § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatelka je přesvědčená, že jí náleží úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu. Správce daně postupoval po materiální stránce v daňovém řízení de facto tak, jako by disponoval exekučním titulem. Touto otázkou se krajský soud nijak nezabýval. Stěžovatelka byla s ohledem na zadržené finanční prostředky nucena přerušit své podnikatelské aktivity a následně je zcela ukončit. Výše úroku podle § 254 odst. 1 daňového řádu neodpovídá skutečným následkům nezákonného jednání správce daně.
[3] Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že pro přiznání úroku podle § 254 odst. 2 daňového řádu musí dojít k intenzivnějšímu zásahu do vlastnického práva exekucí, příp. prodejem majetku „pod tlakem“ exekuce, a nikoli k nezvětšení majetku v důsledku nepřiznání a nevyplacení nadměrného odpočtu, jak se stěžovatelka domnívá. V případě stěžovatelky však nebyla daňová exekuce vůbec zahájena. V této věci se jedná o nevyplacený nadměrný odpočet, a nikoli o splatný nedoplatek. Exekuce tak ani nemohla být zahájena. Ustanovení § 254 odst. 1 daňového řádu má za účel nahradit cenu peněz, kterými daňový subjekt nemohl po určitou dobu disponovat, nikoli odrážet skutečnou výši škody. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[4] Kasační stížnost není důvodná.
[5] Stěžovatelka uplatnila za zdaňovací období leden 2011 nárok na nadměrný odpočet ve výši 3 895 923 Kč. Po daňové kontrole vydal tehdejší správce daně platební výměr, v němž stěžovatelce vyměřil nadměrný odpočet ve výši 478 509 Kč. Žalovaný zamítl odvolání proti platebnímu výměru, jeho rozhodnutí však zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 3. 2016, čj. 3 Af 25/2013 48. Žalovaný poté opět zamítl odvolání stěžovatelky, i toto rozhodnutí však zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 6. 2019, čj. 9 Af 67/2016 58 (podanou kasační stížnost vzal žalovaný zpět). Žalovaný následně změnil původně vydaný platební výměr tak, že potvrdil nárok stěžovatelky na nadměrný odpočet v požadované výši. S ohledem na popsané skutečnosti nynější správce daně rozhodnutím ze dne 25. 3. 2020 přiznal stěžovatelce úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný toto rozhodnutí potvrdil rozhodnutím ze dne 14. 12. 2020 uvedeným v záhlaví tohoto rozsudku.
[6] Podle § 254 odst. 1 daňového řádu dojde li ke zrušení, změně nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně z důvodu nezákonnosti nebo z důvodu nesprávného úředního postupu správce daně, náleží daňovému subjektu úrok z částky, která byla daňovým subjektem uhrazena na základě tohoto rozhodnutí nebo v souvislosti s tímto rozhodnutím, který odpovídá ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a to ode dne následujícího po dni splatnosti nesprávně stanovené daně, nebo došlo li k úhradě nesprávně stanovené daně později, ode dne její úhrady. Tento úrok nevzniká v případě peněžitého plnění v rámci dělené správy.
[7] Podle § 254 odst. 2 daňového řádu v případě, že bylo na daňovém subjektu vymáháno neoprávněně, náleží mu za dobu neoprávněně vedeného exekučního řízení úrok podle odstavce 1 ve dvojnásobné výši; nárok na tento úrok nevzniká, pokud je neoprávněnost exekuce způsobena pozdějším vyslovením neúčinnosti doručení rozhodnutí nebo navrácením lhůty v předešlý stav.
[8] Krajský soud v napadeném rozsudku odkázal na relevantní judikaturu NSS, konkrétně rozsudky ze dne 14. 12. 2017, čj. 2 Afs 148/2017 36, ze dne 10. 11. 2016, čj. 7 Afs 299/2015 61, č. 3515/2017 Sb. NSS, a ze dne 3. 6. 2016, čj. 5 Afs 170/2015 28, č. 3434/2016 Sb. NSS. Z posledně uvedeného rozsudku zřetelně plyne, že nezbytnou podmínkou pro přiznání úroku ze zaviněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu je, že bylo zahájeno vymáhací řízení, resp. bylo na daňovém subjektu zákonem stanoveným způsobem vymáháno, a poté bylo vymáhání prohlášeno za nezákonné. To se však v nynější věci nestalo (nebylo zahájeno exekuční řízení, resp. nebyl vydán exekuční příkaz).
[9] Stěžovatelka ovšem trvá na tom, že jí náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně vypočtený podle § 254 odst. 2 daňového řádu. Postup správce daně totiž podle jejího názoru byl, i přes formální nevydání exekučního příkazu, po materiální stránce exekucí jejích finančních prostředků (stěžovatelce byl odepřen nárok na nadměrný odpočet). NSS k tomu uvádí, že o stěžovatelkou tvrzeném „materiálním zahájení, příp. vedení daňové exekuce“ nelze ani uvažovat. Její závěry jsou v příkrém rozporu s citovanými ustanoveními daňového řádu a relevantní judikaturou.
[10] Krajský soud se opravdu výslovně nezabýval žalobní námitkou, že zde byla vedena exekuce tzv. materiálně. Je ovšem třeba zdůraznit, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní tvrzení, postaví li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice žaloby (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky zdejšího soudu ze dne 23. 12. 2015. čj. 2 As 44/2013 125, a ze dne 3. 4. 2014, čj. 7 As 126/2013 19). Tak je tomu i v tomto případě, v němž krajský soud odkázal na příslušná ustanovení daňového řádu a správně uzavřel, že v případě stěžovatelky nebyla splněna podmínka pro použití § 254 odst. 2 daňového řádu (bod 11 napadeného rozsudku). V nynější věci nebylo ani možné uvažovat o postupu podle § 254 odst. 2 daňového řádu. V projednávané věci totiž nebyla zahájena (zákonem předpokládaným způsobem, tj. exekučními příkazy, viz § 178 daňového řádu) daňová exekuce (srov. např. rozsudek NSS ze dne 9. 5. 2023, čj. 4 Afs 42/2023 41); daná částka nebyla nijak vymáhána (neexistoval ani exekuční titul, na jehož základě by mohla být vymáhána). Pojetí žalobní argumentace krajským soudem je proto podle NSS v této konkrétní věci postačující a odpovídající projednávanému případu. NSS se s těmito závěry ztotožňuje a souhlasí také s vyjádřením žalovaného ke kasační stížnosti, že nemožnost disponovat s peněžními prostředky byla stěžovatelce nahrazena právě úrokem přiznaným podle § 254 odst. 1 daňového řádu, který slouží právě k tomuto účelu (viz judikatura uvedená v bodě [8]).
[11] Skutečnost, že stěžovatelka nepovažuje přiznaný úrok za dostatečný, nemůže mít na závěry v této věci jakýkoli vliv. Závěr a náklady řízení
[12] NSS pro všechny shora uvedené důvody zamítl kasační stížnost podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.); žalovanému nevznikly v řízení náklady vymykající se z jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 23. listopadu 2023
Ondřej Mrákota předseda senátu