10 Afs 96/2015 – Nejvyšší správní soud

10 Afs 96/2015- 36 - text

10 Afs 96/2015 - 38

pokračování

[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K

J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Daniely Zemanové a soudce Miloslava Výborného v právní věci žalobce: M. M., zast. Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha 4, proti žalovanému: Magistrát města Pardubic, se sídlem nám. Republiky 12, Pardubice, o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 4. 2015, čj. 52 A 116/2014-31,

I. Kasační stížnost se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

[1] Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „krajský soud“) domáhal vyslovení nezákonnosti zásahu spočívajícího v údajně nesprávném poučení obsaženém v exekučním příkazu žalovaného na přikázání pohledávky z účtu ze dne 20. 11. 2014, čj. EO-2/E-263/14/Št MmP 69865/2014. Žalovaný v poučení tohoto rozhodnutí uvedl, že proti němu „nelze podle § 178 odst. 4 daňového řádu uplatnit opravné prostředky“. Žalobce uvedl, že dle § 159 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) přitom [p]roti úkonu správce daně při placení daní, nejde

li o rozhodnutí, u kterého zákon připouští podání odvolání, může osoba zúčastněná na správě daní uplatnit námitku ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o úkonu dozvěděla. Žalobce tedy mohl využít opravný prostředek podáním námitky. Přímý zásah do svých práv spatřoval žalobce v tom, že pokud by tuto skutečnost nekonzultoval se svým advokátem a věřil tvrzení správního orgánu o nemožnosti uplatnit opravné prostředky, bylo by mu právo podat námitku upřeno; zároveň bylo porušeno jeho právo na přiměřené poučení dle § 4 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dál jen „správní řád“). V důsledku toho vznikly žalobci náklady na služby advokáta.

[2] Krajský soud žalobu v záhlaví označeným rozsudkem zamítl s tím, že „[p]oučení v uvedeném rozhodnutí, tj. v exekučním příkazu, vydaném podle daňového řádu, je nepochybně nedílnou součástí rozhodnutí správního orgánu (§ 102 odst. 1 písm. f) daňového řádu). Žalobce tak v podstatě brojí proti rozhodnutí správního orgánu, když poukazuje na vadu tohoto rozhodnutí. Nejedná se tedy o nezákonný zásah, ale o žalobcem tvrzenou vadu rozhodnutí správního orgánu. Rozhodnutí, které trpí vadou (tj. i vadou týkající se jedné z náležitostí tohoto rozhodnutí, tj. v daném případě poučení o opravných prostředcích), je možné napadnout žalobou v řízení vedeném podle ust. § 65 a násl. s.ř.s., tj. žalobou proti rozhodnutí správního orgánu, přičemž je nepochybné, že nápravy vadného rozhodnutí se nelze domáhat cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem.“ Krajský soud dále konstatoval, že „[n]ámitky podle § 159 daňového řádu tento zákon nepovažuje za opravné prostředky (k nim zařazuje v taxativním výčtu v ust. § 108 odst. 1 daňového řádu jen odvolání nebo rozklad, návrh na povolení obnovy řízení nebo nařízení obnovy řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí), přičemž námitky patří k dalším prostředkům ochrany práv daňového subjektu, jako je např. stížnost, žádost o posečkání úhrady daně, návrh na zastavení či odklad exekuce a o těchto prostředcích další ochrany není povinen správce daně daňový subjekt poučovat, když lze v případě nevyužití těchto prostředků aplikovat na přístup žalobce zásady ‚neznalost zákona neomlouvá‘ a ‚každý nechť si střeží svá práva sám‘.“ Nadto § 4 správního řádu se v nyní posuzované věci vůbec neuplatní, neboť § 262 daňového řádu užití správního řádu vylučuje.

[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti proti tomuto rozsudku uvedl, že vadné, nezákonné či nepravdivé poučení nezákonný zásah představuje, neboť „[p]roti vadnému poučení se totiž jeho adresát nemůže nijak bránit samotnou žalobou proti rozhodnutí, příp. řádným opravným prostředkem (ten totiž nemůže směřovat do odůvodnění, tím spíše pak do poučení); vadné poučení o opravných prostředcích nemůže zakládat nezákonnost rozhodnutí.“ Stěžovatel v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 7 Aps 2/2010-51, č. 2086/2010 Sb. NSS, v němž byl dle stěžovatelova názoru nezákonný zásah spočívající v nesprávném poučení shledán. Stěžovatel dále uvedl, že námitka proti exekučnímu příkazu je opravným prostředkem, o němž je nutno účastníky řízení poučit. Nepodání uvedené námitky totiž v následném soudním řízení představuje důvod pro odmítnutí žaloby dle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tj. pro nevyčerpání řádných opravných prostředků (srov. usnesení krajského soudu ze dne 15. 9. 2014, čj. 52 Af 39/2014-12).

[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že předmětný exekuční příkaz byl vydán v souladu se zákonem, přičemž daňový řád neukládá správci daně povinnost uvádět v exekučním příkazu poučení o možnosti podání námitky dle § 159 tohoto zákona.

II.

Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[6] Nejvyšší správní soud nenalezl žádné formální vady či překážky projednatelnosti kasační stížnosti, a proto přezkoumal v záhlaví označený rozsudek krajského soudu v rozsahu a v rámci kasační stížností uplatněných důvodů, zkoumaje přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Nedůvodnou kasační stížnost zamítl na základě úvah dále vyložených.

[7] Předně Nejvyšší správní soud poznamenává, že pro závěr svědčící pro důvodnost žaloby na ochranu před nezákonným zásahem je vyžadováno kumulativní splnění pěti podmínek: žalobce musí být přímo (1. podmínka) zkrácen na svých právech (2. podmínka) nezákonným (3. podmínka) zásahem, pokynem nebo donucením („zásahem“ správního orgánu v širším smyslu) správního orgánu, které nejsou rozhodnutím (4. podmínka), a které byly zaměřeny přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (5. podmínka); srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 3. 2005, čj. 2 Aps 1/2005

65, č. 603/2005 Sb. NSS. Není

li byť jen jediná z uvedených podmínek splněna, nelze ochranu podle § 82 a násl. s. ř. s. poskytnout.

[8] Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval námitkou, dle níž nesprávné poučení může představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. Tuto shledal neopodstatněnou.

[9] K možnosti ochrany proti nesprávnému poučení obsaženého v rozhodnutí správního orgánu prostřednictvím zásahové žaloby se Nejvyšší správní soud vyslovil např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2009, čj. 4 Ads 44/2009-41, v němž uvedl, že „[b]yť stěžovatelkou tvrzené vady (nesprávný úřední postup, absence řádného poučení o opravných prostředcích proti rozhodnutí žalované) rozhodnutí žalované, jakož i postupu, který jeho vydání předcházel, subjektivně stěžovatelka mohla považovat za určitý ‚zásah‘ ve vztahu ke své osobě, nejsou tyto tvrzené vady rozhodnutí a s ním spojeného řízení ‚nezákonným zásahem ve smyslu§ 82 s. ř. s.‘, neboť dikce uvedeného ustanovení předpokládá, že zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu není ‚rozhodnutím‘.“ Uvedený závěr je přitom zcela aplikovatelný i v nyní projednávané věci, přičemž Nejvyšší správní soud neshledal důvod jakkoli se od něho odchýlit.

[10] Stěžovatelův poukaz na shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 7 Aps 2/2010-51 je naproti tomu nepřípadný, neboť nezákonný zásah v tehdy posuzované věci Nejvyšší správní soud neshledal v nesprávném poučení připojeném ke správnímu rozhodnutí, nýbrž v nezákonném osobním předvolávání účastníka daňového řízení k ústnímu jednání provázeném hrozbou jeho předvedení.

[11] Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že případná žaloba směřující pouze proti poučení obsaženého v rozhodnutí správního orgánu a nikoli současně proti jeho výroku by zpravidla nemohla být úspěšná, neboť souhlasí-li účastník řízení s výrokem správního rozhodnutí, nemůže ani případné vadné poučení v něm uvedené samo o sobě představovat zásah do jeho veřejných subjektivních práv. Komentářová literatura k tomu uvádí, že „[s]oudní přezkum přichází v úvahu pouze v případech, kdy by za předpokladu důvodnosti podané žaloby (tj. správnosti žalobcem uplatněné skutkové a právní argumentace) nemohl obstát výrok napadeného rozhodnutí. Pokud by však i při důvodnosti všech žalobních bodů nebylo třeba výrok rozhodnutí měnit, bylo by nadbytečné správní orgán nutit pouze k opravě odůvodnění“ (Jemelka, L., Podhrázký, M., Vetešník, P., Zavřelová, J., Bohadlo, D., Šuránek, P. Soudní řád správní. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 540). Jakkoli se právě uvedené vztahuje k otázce nepřípustnosti žaloby směřující jen proti odůvodnění správního rozhodnutí dle § 68 písm. d) s. ř. s., lze tyto závěry obdobně vztáhnout i vůči jeho poučení. To však neznamená, že by stěžovateli byla v této souvislosti zcela odepřena jakákoli ochrana, neboť případné negativní důsledky nesprávného poučení mu v zásadě nemohou být kladeny k tíži.

[12] S případy nesprávného poučení výslovně počítá i § 46 odst. 5 s. ř. s., dle kterého [p]odal

li navrhovatel návrh proto, že se řídil nesprávným poučením správního orgánu o tom, že proti jeho rozhodnutí není přípustný opravný prostředek, soud z tohoto důvodu tento návrh odmítne a věc postoupí k vyřízení opravného prostředku správnímu orgánu k tomu příslušnému. Byl-li návrh podán včas u soudu, platí, že opravný prostředek byl podán včas. Účastníku řízení, který se nesprávným poučením řídil, tudíž ani v takovém případě nemůže být případné podání žaloby k újmě, neboť správní soud ji coby opravný prostředek de facto pouze postoupí příslušnému správnímu orgánu k vyřízení.

[13] Kromě toho stěžovatel žádný negativní následek údajně vadného poučení neutrpěl, neboť z obsahu správního spisu je patrno, že námitku dle § 159 daňového řádu včas uplatnil (žalovaný ji rozhodnutím ze dne 13. 1. 2015, čj. EO

2/NAM

1/15/Št MmP 2134/2015, jako nedůvodnou zamítl).

[14] Nejvyšší správní soud proto ve shodě s krajským soudem uzavírá, že nesprávné poučení obsažené v rozhodnutí správního orgánu zpravidla nemůže představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 s. ř. s. V nyní projednávané věci tudíž nebyla naplněna čtvrtá podmínka ve smyslu shora citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Aps 1/2005-65, neboť stěžovatelem tvrzený zásah spočívá v rozhodnutí správního orgánu. Vzhledem k tomu, že pro vyslovení nezákonnosti zásahu je nutné kumulativní splnění veškerých podmínek v tomto rozsudku uvedených, Nejvyšší správní soud se zbylými stěžovatelovými námitkami pro nadbytečnost již nezabýval.

III.

Závěr a náklady řízení

[15] Nedůvodnou kasační stížnost proto Nejvyšší správní soud dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle § 109 odst. 2 s. ř. s.

[16] Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému nevznikly náklady nad rámec jeho úřední činnosti, nemají účastníci dle § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., právo na náhradu nákladů řízení.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 11. června 2015

Zdeněk Kühn

předseda senátu

Plný text rozhodnutí