10 As 249/2015- 31 - text
10 As 249/2015 - 33 pokračování
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: E. K., zast. Mgr. Alžbětou Schirlovou, advokátkou se sídlem Francouzská 16, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 8. 2015, čj. OZZ-68/ÚLK-2015, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2015, čj. 11 A 180/2015-15,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
[1] Zdravotnické zařízení Ministerstva vnitra, Oblastní zdravotnické zařízení Praha, vydalo dle zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, dne 22. 7. 2015 lékařský posudek, evidenčního čísla 151/2015, o zdravotní způsobilosti žalobce pro přijetí k bezpečnostnímu sboru (dále jen „posudek“), v němž mimo jiné konstatovalo, že žalobce je zdravotně způsobilý pro výkon služby na služebním místě s omezením v posudku popsaným.
[2] Návrh žalobce na přezkoumání posudku žalovaný svým rozhodnutím ze dne 17. 8. 2015, čj. OZZ-68/ÚLK-2051, zamítl a napadený posudek potvrdil. II. Řízení před Městským soudem v Praze
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze podle § 46 odst. 1 písm. d) a § 68 písm. e) s. ř. s. napadeným usnesením odmítl pro kompetenční výluku vyplývající z § 70 písm. d) s. ř. s.
[4] Městský soud v odůvodnění odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, čj. 3 Ads 51/2006 85. Uvedl, že v případě žalobcem napadeného rozhodnutí jde o odborné medicínské hodnocení; nejedná se tudíž o posouzení právních otázek. Nadto rozhodnutí samo o sobě nepředstavovalo právní překážku výkonu povolání, neboť překážkou výkonu povolání by byl až případný právní úkon služebního funkcionáře spočívající například v nepřijetí do služebního poměru. III. Kasační stížnost
[5] Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[6] V odůvodnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že nesouhlasí s vyloučením napadeného rozhodnutí z přezkumu v rámci správního soudnictví; k odmítnutí jeho žaloby došlo v rozporu s právními předpisy i ustálenou judikaturou. Stěžovatel připomenul nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, na základě něhož argumentoval právní překážkou výkonu povolání a zásahem do základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod. Nadto se dovolával pravidla, že jakékoliv výluky ze soudního přezkumu je nutné interpretovat restriktivně. Neakceptování tohoto přístupu vedlo k odepření spravedlnosti.
[7] Stěžovatel také poukázal na neaplikovatelnost městským soudem citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť v jeho případě se jedná o přijímací řízení.
[8] Stěžovatel namítl též porušení základních práv zaručených mu čl. 10 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
[9] Napadené rozhodnutí a jemu předcházející podkladový posudek označil stěžovatel za „diskriminační z důvodu jeho genetického dědictví“ a rozporný s čl. 11 a 12 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. Rozsáhle též argumentoval ve vztahu k nesprávnosti, nedostatečné celistvosti a přesvědčivosti, jakož i k jím tvrzené nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí. IV. Právní hodnocení Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil otázku splnění podmínek řízení o kasační stížnosti. Ověřil, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti (§ 102 s. ř. s.), v kasační stížnosti, kterou podal včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), uplatňuje přípustný důvod podle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. a v řízení o kasační stížnosti je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy projednatelná, není však důvodná.
[11] Podle ustanovení § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, je-li jí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné či je-li rozhodnutí správního orgánu nicotné. Uvedené vady přezkoumatelné ex offo Nejvyšší správní soud v projednávané věci nezjistil.
[12] Pro rozsah přezkumu namítané nezákonnosti napadeného rozhodnutí městského soudu je relevantní judikaturou Nejvyššího správního soudu vytvořený závěr, dle něhož: „odmítl-li krajský soud žalobu jako neprojednatelnou (...) a nezabýval se jí věcně, přezkoumává Nejvyšší správní soud v kasačním řízení jen to, zda krajský soud správně posoudil nesplnění procesních podmínek; věcný obsah žaloby přezkoumávat nemůže“ (srov. rozsudek ze dne 5. 1. 2006, čj. 2 As 45/2005
65). Proto v nyní projednávané věci posuzoval Nejvyšší správní soud pouze splnění zákonných podmínek pro odmítnutí žaloby městským soudem, nikoliv však již namítanou nesprávnost a nezákonnost (protiústavnost) žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího posudku.
[13] Závěr městského soudu o odmítnutí žaloby pro výluku žalovaného rozhodnutí ze soudního přezkumu byl správný, byť jeho odůvodnění, zdůrazňující argumentačně právní názory vyjádřené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 8. 2006, čj. 3 Ads 51/2006 85, nebylo zcela přiléhavé. Judikatura vážící se k řešené otázce se totiž ještě i po vydání tohoto rozsudku významně vyvíjela.
[14] Rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu týkající se soudní přezkoumatelnosti lékařských posudků a na ně navazujících rozhodnutí nebyla jednotná, což vyústilo (k podané ústavní stížnosti) v nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. IV. ÚS 613/06, kterým byl zrušen rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2006, čj. 4 Ads 81/2005
76. Návazně se věcí zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 20. 9. 2007, čj. 4 Ads 81/2005
125, konstatoval, že: „úkon krajského úřadu, kterým byl přezkoumán ([…]) posudek lékaře závodní preventivní péče o zdravotní způsobilosti k práci […], není rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Takový úkon je podle § 70 písm. a) s. ř. s. vyloučen ze soudního přezkumu. Žaloba proti takovému úkonu je proto nepřípustná a musí být odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále uvedl: „pokud posudek zařízení (lékaře) závodní preventivní péče není úkonem, jenž by přímo konstituoval práva nebo povinnosti ani zaměstnance, ani zaměstnavatele, pak tentýž závěr platí o přezkumném aktu, jenž se sice formálně řídí v procesu správním řádem, ovšem materiálně na povaze úkonu nemůže ničeho změnit.“
[15] Názor rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu byl potvrzen a zobecněn v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. Pl. 11/08: „Podle názoru Ústavního soudu je posudek o zdravotním stavu souhrnem medicínských či biofyzikálních zjištění, k nimž dospěje posuzující lékař použitím exaktních přírodovědeckých metod. Tato činnost nemá nic společného s výkladem obecné právní normy a její následnou aplikací na zjištěný faktický stav. Jako rozhodnutí lze posudek vnímat jen v nejobecnějším smyslu tohoto slova, tedy že lékař při posuzování zdravotního stavu volí (rozhoduje) mezi tím, zda aktuální zdravotní stav zaměstnance umožňuje vykonávat dosavadní práci či nikoliv. Jinak platí, že o zdravotním stavu se nerozhoduje, ten se zjišťuje. Navíc zdravotní stav je nepochybně veličinou proměnnou.“
[16] K samotnému přezkumu lékařských posudků se Ústavní soud v uvedeném nálezu vyjádřil následovně: „Tentýž závěr platí ohledně povahy přezkumu lékařského posudku. Ani tento přezkumný akt nezakládá, nemění, neruší ani závazně neurčuje práva či povinnosti ve smyslu § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Ostatně tento přezkum se omezuje pouze na otázku správnosti, neboť jeho výsledkem může být buď potvrzení vydaného posudku, nebo jeho zrušení, nikoliv však jeho změna.“
[17] Judikatura ve vztahu k (ne)přezkoumatelnosti lékařských posudků a na ně navazujících rozhodnutí je po citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu a nálezu Ústavního soudu ustálená (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2012, čj. 4 Ans 3/2012 33; ze dne 26. 6. 2013, čj. 3 Ads 82/2012 38; ze dne 17. 4. 2014, čj. 4 Ads 121/2013 31) a Nejvyšší správní soud nenalezl ani v projednávané věci důvod se od ní odchýlit.
[18] Také ve stěžovatelově věci hodnotí proto Nejvyšší správní soud žalobou napadený úkon žalovaného nikoliv jako rozhodnutí správního orgánu. Takový úkon je ze soudního přezkoumání vyloučen dle § 70 písm. a) s. ř. s. Kasační stížností napadený výrok o odmítnutí žaloby pro její nepřípustnost byl proto správný, ačkoliv jeho odůvodnění kompetenční výlukou dle § 70 písm. d) s. ř. s. správné nebylo.
[19] K argumentaci stěžovatele nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, Pl. ÚS 15/12, Nejvyšší správní soud uvádí, že v případě stěžovatele se jedná o skutkový stav zcela jiný, totiž o přezkum lékařského posudku vypracovaného před přijetím do služebního poměru, na který závěry uvedeného nálezu Ústavního soudu dopadat nemohou. V.
Závěr a náklady řízení
[20] Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány důvodnými a ani z přezkumu dle § 109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost byla proto v souladu s ustanovením § 110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, kterému by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. března 2016
Daniela Zemanová předsedkyně senátu