10 As 3/2025

I. Počítají-li se záměrem zásady územního rozvoje, tedy nadřazená územně plánovací dokumentace, se kterou je obec povinna uvést do souladu svůj územní plán (§ 54 odst. 6 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu), nelze žádost o výjimku z druhové ochrany rostlin a živočichů (podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) zamítnout jen pro nesoulad záměru s územním plánem. II. Nebyl-li záměr posouzen z hlediska vlivů na životní prostředí, ale proběhlo jen zjišťovací řízení (podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí), nemohou orgány ochrany přírody v následném řízení o výjimce z druhové ochrany – při posuzování podmínky, že neexistuje jiné uspokojivé řešení (§ 56 odst. 1 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny) – odmítnout zabývat se jinými variantami záměru než tou, kterou předložil žadatel. Podmínku nelze považovat za splněnou jen na základě výsledku zjišťovacího řízení, podle kterého záměr v podobě předložené žadatelem nebude mít významný vliv na životní prostředí.

[48] Podstatou první kasační námitky Dětí Země a stěžejní námitky Spokojených Dílů je otázka, zda soulad záměru s územním plánem je nutným (základním, minimálním) znakem veřejného zájmu, respektive zda je třeba takový soulad zkoumat a doložit i v řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny. Orgány ochrany přírody soulad s územním plánem města Kuřim nijak nedoložily, přestože podle obou stěžovatelů měly. Protože záměr v souladu s územním plánem není, žádost ŘSD o výjimku měla být rovnou zamítnuta.

[49] To bylo i podstatou žalobních námitek, se kterými se krajský soud dostatečně vypořádal. Z napadeného rozsudku vyplývá, že namítaný rozpor s územním plánem nepovažoval za významný. Naopak uvedl, že rozsudek ve věci sp. zn. 67 A 3/2023, kterým byly zrušeny části změny č. 4 Územního plánu města Kuřim, nic nezměnil na prospěšnosti stavby. Protože Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje výslovně vymezují požadavek na uspořádání a využití území v podobě přestavby silnice I/43 a odstranění bodových závad, lze i nadále dovodit veřejný zájem na odstranění nevyhovující stávající silnice. Skutečnost, že město Kuřim mělo ve svém územním plánu zpřesnit koridor, ale neučinilo tak řádně (neprovedlo SEA), neznamená, že regionální požadavek na zkvalitnění silnice přestává být aktuální. Vzhledem k předmětu řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je možnost orgánů ochrany přírody posuzovat soulad záměru s územně plánovací dokumentací spíše omezená. Jejich hlavním úkolem je zhodnotit veřejný zájem na provedení záměru a jeho dopad na chráněné druhy, nikoli podrobně zkoumat, zda záměr splňuje podmínky posuzované v územním řízení (body 52–53 napadeného rozsudku).

[50] Stěžovatelé se proti těmto závěrům vymezují. Trvají na tom, že soulad záměru s územním plánem je nutně třeba doložit a zkoumat (a to hned jako první okolnost) i v řízení o výjimce.

[51] Oba stěžovatelé na podporu svého závěru, podle nějž jsou orgány ochrany přírody povinny zkoumat soulad s územním plánem, argumentují rozsudkem sp. zn. 8 As 63/2018. Z tohoto rozsudku však nevyplývá, že v řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny se má dokládat soulad záměru s územním plánem. Nejvyšší správní soud v něm dospěl k závěru, že ze samotného souladu záměru s územně plánovací dokumentací nelze dovodit veřejný zájem; ten se posuzuje až s ohledem na konkrétní záměr a jeho dopady. Soulad s platným územním plánem je jen jedním z předpokladů pro budoucí provedení záměru. Je nutný, neboť jinak by stavební úřad nevyhověl žádosti o vydání územního rozhodnutí [§ 90 odst. 1 písm. a) a § 92 odst. 2 stavebního zákona]. Pokud by k vyvození veřejného zájmu stačil soulad záměru s územně plánovací dokumentací, byl by požadavek na jakékoli posuzování veřejného zájmu v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny zcela zbytečný (bod 24). Z toho ale nelze dovodit, že soulad záměru s aktuální podobou územního plánu je nutnou podmínkou i v řízení o výjimce. Takto to Nejvyšší správní soud nemyslel. Jen zdůraznil, že orgány ochrany přírody nemohou své úvahy o existenci veřejného zájmu založit čistě na tom, že záměr je v souladu s územním plánem. Naopak výslovně uvedl, že soulad je nutný pro budoucí provedení záměru, respektive pro schválení záměru v územním řízení.

[52] Že se ale má soulad záměru s územním plánem zkoumat i v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny, vyplývá z rozsudku sp. zn. 2 As 83/2017. V té věci ministerstvo zamítlo žádost o výjimku i pro rozpor s územním plánem, konkrétně pro překročení stanoveného počtu větrných elektráren v území. Nejvyšší správní soud předně uvedl, že územní plán vyjadřuje veřejný zájem na určitém uspořádání vztahů v území, mj. tedy i na ochraně přírody; to se projevuje například limitací určitých staveb, jejich počtu apod. (bod 39). Na tomto základě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že ministerstvo nepochybilo, pokud žádost zamítlo už pro rozpor s územním plánem – pro překročení počtu elektráren. Tento rozpor totiž zakládal objektivní překážku umístění záměru, a vylučoval tak možnost jej v budoucnu provést. Dále poměřovat veřejný zájem na využívání obnovitelné energie se zájmem na ochraně přírody bylo zbytečné, neboť stavba vůbec nemohla vzniknout z důvodu rozporu s jiným veřejným zájmem, a sice zájmem na uspořádání území a jeho využití způsobem předvídaným v územním plánu (bod 40).

[53] V tomto případě je ale situace jiná. S provedením záměru, respektive s výstavbou MÚK na silnici I/43 u Podlesí, totiž počítají zásady územního rozvoje – což je krajská, respektive nadřazená, územně plánovací dokumentace, se kterou je obec povinna uvést svůj územní plán do souladu (§ 54 odst. 6 stavebního zákona; stejně i § 112 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona (nový stavební zákon).

[54] Právě to už město Kuřim jednou udělalo. Části změny č. 4, které promítaly požadavky z aktualizovaných Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje do územního plánu, ale byly zrušeny rozsudkem krajského soudu ve věci sp. zn. 67 A 3/2023, a to proto, že pro tyto změny neproběhla SEA. Ta sice byla provedena při aktualizaci samotných zásad, ale ne v takové úplnosti a potřebné konkrétnosti, aby ji samo město Kuřim už při změně územního plánu provádět nemuselo. Krajský soud vycházel ze své judikatury, podle které SEA musí být úplná a dostatečně konkrétní na některé z úrovní územního plánování (buď krajské, nebo obecní). Aby se nemusela provádět na úrovni obce při „pouhém“ uvádění územního plánu do souladu se zásadami územního rozvoje, musí být úplná a konkrétní už na úrovni kraje. Po podrobné analýze dospěl krajský soud k závěru, že SEA při aktualizaci zásad úplná ani dostatečně konkrétní nebyla; SEA tak měla být provedena i při změně územního plánu v podrobnostech úkolů stanovených obcím pro jejich územní plánování (body 32 až 44 rozsudku ve věci sp. zn. 67 A 3/2023).

[55] Části změny č. 4 Územního plánu města Kuřim byly zrušeny s účinností ke dni vydání rozsudku krajského soudu ve věci sp. zn. 67 A 3/2023 (2. 11. 2023), tedy v době před rozhodnutím krajského úřadu ve věci výjimky (10. 11. 2023). Správní orgány byly povinny z tohoto právního stavu v době svého rozhodování vycházet. Krajský úřad navzdory tomu rušící rozsudek pominul a shledal, že záměr je v souladu s územním plánem. Ovšem ministerstvo k odvolacím námitkám opírajícím se o rušící rozsudek správně uvedlo, že Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje v návrhovém koridoru silnice I/43 zpochybněny nebyly.

[56] Zrušení částí změny č. 4 Územního plánu města Kuřim v částech promítajících požadavky zásad územního rozvoje opravdu znamená, že se záměrem (už a zároveň ještě) v době rozhodování krajského úřadu a ministerstva nepočítal územní plán. Ale právě proto, že s ním (stále) počítá platná nadřazená územně plánovací dokumentace, se kterou je obec povinna uvést svůj územní plán do souladu, nebylo možné žádost o výjimku podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny zamítat pro „pouhý“ nesoulad s územním plánem. V takovém případě totiž chybí důvod, který dovedl Nejvyšší správní soud ve věci sp. zn. 2 As 83/2017 k závěru, že žádost o výjimku měla být zamítnuta právě pro rozpor s územním plánem: v tehdejší věci by záměr vůbec nemohl být proveden pro rozpor s jiným veřejným zájmem, a sice na uspořádání území a jeho využití způsobem předvídaným územním plánem. Má-li však obec převzít do svého územního plánu požadavky vyplývající z nadřazené územně plánovací dokumentace, respektive jen zpřesnit koridor vymezený už v krajských zásadách územního rozvoje (které také nepochybně vyjadřují veřejný zájem na uspořádání území a jeho využití), o takovém rozporu s jiným veřejným zájmem nemůže být řeč.

[57] Kromě toho závěry rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 83/2017 nelze chápat tak, že orgány ochrany přírody mají v řízení o výjimce podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny podrobně zkoumat soulad záměru s platným územním plánem. Jejich úkolem to není. Tím je posoudit, zda je provedení záměru ve veřejném zájmu (a zda ten převažuje nad zájmem ochrany přírody). Pro tyto účely postačí zkoumat jen obecnou přípustnost záměru z hlediska souladu s územně plánovací dokumentací (zda záměr vůbec může být v určité ploše umístěn, zda nepřekračuje nějaké pevně stanovené a jasné limity – třeba právě maximální počet větrných elektráren v území).

[58] Děti Země dále tvrdí, že podle krajského soudu nemá pro dovození veřejného zájmu význam soulad s územním plánem, ale označení záměru za veřejně prospěšnou stavbu. Tak to ale krajský soud nenapsal ani nemyslel. V bodě 52 svého rozsudku uvedl, že zrušení změny č. 4 Územního plánu města Kuřim nic nezměnilo na prospěšnosti stavby. Jak je zřejmé z kontextu odůvodnění, krajský soud chtěl jen jinými slovy vyjádřit to, že stavba je i navzdory tomu ve veřejném zájmu (srov. bod 42, v němž krajský soud v obdobném smyslu uvedl, že v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny se rozhoduje o povolení škodlivého zásahu „v zájmu jiné veřejné prospěšnosti “). Ostatně v bodě 52 krajský soud dále připomněl, že požadavek na uspořádání a využití území v podobě přestavby silnice I/43 a odstranění bodových závad zůstává výslovně vymezen v zásadách územního rozvoje.

[59] Krajský soud tedy před souladem s územním plánem neupřednostnil to, že záměr je označen za veřejně prospěšnou stavbu (v bodě 50 naopak uvedl, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, podle které označení záměru za veřejně prospěšnou stavbu v územně plánovacích podkladech nestačí k dovození veřejného zájmu). Námitkám ohledně rozporu s územním plánem nepřisvědčil proto, že koridor pro záměr vymezují platné zásady územního rozvoje. Nejvyšší správní soud s tím souhlasí. A protože tento závěr podle názoru desátého senátu neodporuje předchozí judikatuře (ani rozsudku ve věci sp. zn. 2 As 83/2017), není důvod předkládat věc rozšířenému senátu.

3.2 Důvod veřejného zájmu na provedení záměru bylo možné shledat jen v bezpečnosti a plynulosti dopravy

[60] Podstatou další části námitek obou stěžovatelů je, že nebyl přesvědčivě doložen žádný veřejný zájem na provedení záměru.

[61] Krajský soud sice dal stěžovatelům za pravdu, že důvody veřejného zájmu na provedení záměru nevyplývají z žádného odborného podkladu, který by byl součástí spisu, ale vysvětlil, proč úvahy orgánů ochrany přírody přesto obstojí. Tvrzení ministerstva v napadeném rozhodnutí, proč je záměr ve veřejném zájmu, jsou totiž náležitě podrobná a četná (nepřetržité kolony při stávajícím řešení, zastaralost úrovňové křižovatky, rizika střetů mezi účastníky dopravy – zejména v úseku autobusové zastávky, oddělení tranzitní a místní dopravy, zvýšení plynulosti dopravy, splnění hygienických limitů hluku). Ministerstvo vycházelo z místních stavebně technických poměrů, které označuje jako dopravně závadné, což je podloženo souhrnnou technickou zprávou předloženou ŘSD. Orgány ochrany přírody vycházely také z koncepčních a strategických dokumentů. Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje výslovně vymezují potřebu vyřešit závady silnice provedením úprav a je zřejmé, že úprava silnice má regionální význam. Územně plánovací dokumentace ani označení záměru za veřejně prospěšnou stavbu sice samy o sobě nezakládají veřejný zájem, ale o jeho intenzitě vypovídá souhrn uvedených dokumentů. Nejde tu o zcela novou stavbu v nedotčeném území, a krajský soud tak přisvědčil orgánům ochrany přírody a krajiny, že zásady územního rozvoje spolu s technickou zprávou dostatečně vyjadřují veřejné požadavky a pro účely řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny byla existence veřejného zájmu spolehlivě vysvětlena. Na požadavek upravit závady silnice, který je zahrnut v plánovacích podkladech, navazuje souhrnná technická zpráva, ze které plyne, že předložené technické řešení úprav oddělí místní a tranzitní dopravu, vyloučí pěší a cyklisty, a navíc odstraní nevhodné výškové vedení, což zvýší bezpečnost provozu (body 45–50 napadeného rozsudku). Dále krajský soud věc odlišil od věcí řešených v jeho rozsudcích sp. zn. 31 A 68/2022 a sp. zn. 31 A 98/2022, na které oba stěžovatelé odkazovali (bod 51).

[62] Krajský soud tak vysvětlil, proč úvahy orgánů ochrany přírody obstojí i bez odborných podkladů, respektive proč k závěru o veřejném zájmu stačily zásady územního rozvoje a souhrnná technická zpráva předložená ŘSD. Vypořádal se tedy s podstatou žalobních námitek. Stěžovatelé však trvají na tom, že se takové úvahy zakládají na nepodložených tvrzeních, takže obstát nemohou. Nadto podle nich některé tvrzené skutečnosti ani nemohou odůvodňovat shledané veřejné zájmy na celém záměru. Nejvyšší správní soud jim zčásti dává za pravdu.

[63] Podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny platí, že výjimku ze zákazů u zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů lze povolit v případech, kdy jiný veřejný zájem převažuje nad zájmem ochrany přírody. U zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů, které jsou předmětem ochrany podle práva Evropských společenství, lze výjimku povolit jen tehdy, pokud je dán některý z důvodů uvedených v odstavci 2.

[64] V tomto případě, kdy provedením záměru mají být dotčeny i druhy chráněné unijním právem, orgány ochrany přírody shledaly tři důvody veřejného zájmu podle § 56 odst. 2 písm. c):

1) veřejná bezpečnost – přeložkou vytížené silnice I/43 v úseku u Podlesí do obchvatové polohy se sníží riziko střetů mezi účastníky silničního provozu, oddělí se místní a tranzitní doprava, ze silnice se vyloučí chodci a cyklisté, zvýší se plynulost dopravy; také se vyřeší zastaralost a nevyhovující řešení řady parametrů silnice I/43 (silnice je nevhodně výškově vedena, na jednom místě je v zářezu tzv. ztracený spád v niveletě).

2) veřejné zdraví – díky nové protihlukové stěně se sníží hladina hluku, respektive budou splněny hygienické limity hluku;

3) jiný naléhavý důvod – záměr přispěje k napojení nové obytné zóny Kuřim-Záhoří na silnici I/43 a ostatní silnice, což umožní rozvoj zóny s množstvím pracovních míst.

[65] Nejvyšší správní soud se s krajským soudem shoduje na tom, že v tomto případě obstojí úvahy orgánů ochrany přírody, podle nichž je záměr v zájmu veřejné bezpečnosti. Pod tento veřejný zájem jistě spadá i bezpečnost a plynulost silničního provozu. Krajský úřad a ministerstvo sice své úvahy nezaložily na žádném odborném podkladu, ale ten v tomto případě nebyl nutný. Veřejný zájem na provedení záměru dostatečně vyplývá z územně plánovací dokumentace, z popisu záměru v souhrnné technické zprávě a z obecně známého faktu, že silnice I/43 je dlouhodobě přetížená.

[66] Stejně jako nelze dovozovat veřejný zájem čistě z územního plánu (sp. zn. 8 As 63/2018, bod 24), nelze jej dovozovat ani jen ze zásad územního rozvoje. Samo o sobě pak nestačí ani to, že územně plánovací dokumentace – ať už obecní, či krajská – záměr označuje za veřejně prospěšnou stavbu (rozsudek NSS ze dne 19. 12. 2014, čj. 5 As 10/2013-38). O existenci veřejného zájmu na provedení záměru však obojí může svědčit.

[67] Platné Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje v tomto případě jednoznačně vypovídají o veřejném zájmu na bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Vymezují totiž koridor pro účely úpravy silnice I/43 v úseku Česká – Lipůvka, respektive pro účely „odstranění bodových závad“, a takové úpravy včetně souvisejících staveb označují za veřejně prospěšné (bod 114a 1. aktualizace). Úprava silnice I/43 s odstraněním bodových závad (zejména výstavbou tří MÚK) byla podle odůvodnění zásad vyhodnocena v návaznosti na volbu tzv. jižního obchvatu Kuřimi jako nejvýhodnější řešení. Stávající stav je nevyhovující „jak z hlediska kapacit, tak i z hlediska bezpečnosti silničního provozu (nenormové křižovatky, připojení území, kolize s pěším provozem včetně zastávek IDS, kolize s místním provozem) “. Konkrétně stavba MÚK u Podlesí byla uvedena jako dopravně bezpečnostní opatření (str. 230 a 267–268 odůvodnění zásad).

[68] Děti Země se mýlí, pokud tvrdí, že územně plánovací dokumentace jen chrání určitou plochu. Zásady jsou významný koncepční dokument schválený zvoleným zastupitelstvem, který vypovídá o představách kraje v otázkách nadmístního významu (srov. § 36 stavebního zákona a § 77 nového stavebního zákona). Ze Zásad územního rozvoje Jihomoravského kraje, které vymezují koridor pro úpravy silnice I/43 a zároveň tyto úpravy označují za veřejně prospěšné, jednoznačně vyplývá veřejný požadavek kraje na dopravně bezpečnostní úpravy silnice, konkrétně na výstavbu MÚK u Podlesí. Posuzovaný záměr tento požadavek naplňuje.

[69] Spokojené Díly ovšem mají pravdu v tom, že veřejný zájem na provedení záměru nelze dovodit ze strategických dokumentů, na které odkázaly orgány ochrany přírody – z Politiky územního rozvoje a z Dopravní sektorové strategie. I takové dokumenty by o veřejném zájmu či jeho intenzitě svědčit mohly (rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2015, čj. 6 As 73/2015-40, č. 3343/2016 Sb. NSS, bod 33), kdyby ale orgány ochrany přírody nějak vysvětlily, co z nich ve vztahu k posuzovanému záměru vyplývá. Například že záměr – i třeba „jen“ jako součást širšího celku – má strategický význam, naplňuje některou z priorit v oblasti rozvoje dopravy a dopravní infrastruktury apod. Ministerstvo ale jen obecně popsalo, k čemu uvedené dokumenty slouží, aniž cokoli z nich uvedlo se záměrem do souvislosti. Stejně povrchní je ostatně i jeho vyjádření ke kasačním stížnostem, ve kterém napsalo, že dopravní infrastruktura „je v současné době s ohledem na nutnost bezpečného propojení vnitrostátní i mezinárodní dopravy dosti žádoucí “. Krajský úřad sice uvedl, že záměr úpravy silnice I/43 v řešeném úseku je zařazen do databáze projektů v Dopravní sektorové strategii, ale soudu není zřejmé, jak pouhé zařazení do takové databáze vypovídá o veřejném zájmu na provedení záměru.

[70] Ze samotné podstaty záměru, a tedy z jeho popisu v technické zprávě, však – v návaznosti na požadavek zásad územního rozvoje – dostatečně vyplývá, proč výstavba MÚK povede ke zvýšení bezpečnosti. Změnou dopravního řešení křižovatky z úrovňového na mimoúrovňové se totiž sníží riziko střetů mezi účastníky dopravy: oddělí se tranzitní a místní doprava, ze silnice I. třídy se vyloučí chodci a cyklisté.

[71] Děti Země ve své kasační stížnosti opakovaně namítají, že popis záměru, tedy co a kde se má stavět, nelze směšovat s jeho přínosy. To je sice pravda, ale neznamená to, že z popisu zároveň není možné dovodit, v čem bude záměr přínosný, respektive proč se to má stavět. Ne každý přínos je vždy třeba dokládat nějakým odborným podkladem. Jde-li konkrétně o bezpečnost silničního provozu, a tedy o bezpečnost lidí (účastníků provozu), přínosy záměru mohou spočívat už jen v tom, že se oproti současnému stavu sníží riziko nehod. Veřejný zájem se naopak nemusí zakládat na tom, že v úseku už k nehodám dochází či že k nim dochází často (a žadatel proto nemusí nehodovost dokládat konkrétními údaji či studiemi, byť jeho žádost jistě mohou podpořit).

[72] Samy Děti Země přitom poukazují na to, že na křižovatce u Podlesí se v posledních pěti letech stala „jen “ jedna vážná a jedna smrtelná nehoda. To prý není žádné vysoké bezpečnostní riziko. Bez konkrétních podkladů podle nich nelze doložit, že je tu veřejný zájem naplňován velmi neuspokojivě a že tento nedostatek by dokázala vyřešit právě nová MÚK: „např. je zde obrovská nehodovost se smrtelnými a s vážnými zraněnými a do budoucna zde bude třeba jen 1 mrtvý za 5 let, což je již nyní, a třeba 1 těžce zraněný za 5 let, což je již nyní “. Tato argumentace vlastně vede k tomu, že aby vůbec bylo možné shledat veřejný zájem na výstavbě MÚK, muselo by k vážným či smrtelným nehodám docházet častěji. Vyžadovat takový „standard“ pro prokázání veřejného zájmu na bezpečnosti dopravy je však poněkud cynické.

[73] K závěru, že mimoúrovňové řešení křížení silnic je obecně bezpečnější než úrovňové, protože snižuje riziko střetů mezi účastníky dopravy, přitom stačí prostá logická úvaha. Zároveň je obecně známo, jak uvedlo ministerstvo ve svém rozhodnutí, že silnice I/43 je nejen v daném úseku nadměrně dopravně zatížena [obecně známé skutečnosti (notoriety) není třeba dokládat; za notoriety přitom nelze považovat jen skutečnosti známé každému, ale třeba i jen širšímu okruhu osob v určitém místě a čase – například rozsudek ze dne 12. 4. 2011, čj. 1 As 33/2011-58, č. 2312/2011 Sb. NSS, bod 21]. Je-li celá silnice přetížená, a je-li tak frekventovaná i samotná křižovatka u Podlesí, nelze rozumně pochybovat o tom, že přestavba této křižovatky na MÚK povede k vyšší bezpečnosti i plynulosti provozu.

[74] To, že je silnice přetížená, ostatně uznávají i Spokojené Díly, které ale tvrdí, že zachování dvou pruhů blokuje řešení tohoto problému, a proto záměr není ve veřejném zájmu. Jistě v takovém případě nelze veřejný zájem zakládat na tom, že silnice I/43 je kapacitně nevyhovující, protože tento problém výstavba MÚK přímo neřeší. K tomu je však opět třeba uvést, že platné Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje vymezují požadavek na bodovou úpravu silnice I/43 v daném úseku, nikoli na rozšíření této silnice na čtyři pruhy. S tím se jako s variantou počítalo původně, ale kraj (přijetím 1. aktualizace) zvolil jiné řešení, které výstavbu MÚK u Podlesí pojímá jako dopravně bezpečnostní opatření.

[75] Námitky Spokojených Dílů fakticky směřují spíše proti této změně, a tedy proti samotné 1. aktualizaci (kterou spolek – společně s dalšími navrhovateli – neúspěšně napadl u krajského soudu, viz rozsudek ze dne 28. 2. 2022, čj. 67 A 10/2021-918), a míjejí se tak s podstatou souzené věci. Úkolem správních orgánů ani soudů v řízení o výjimce z druhové ochrany není hodnotit, zda se měli krajští zastupitelé při výběru té či oné stavební úpravy problematického úseku zaměřit přímo na zvětšení kapacity silnice (přidáním dalších pruhů, jak to prosazují Spokojené Díly), nebo spíše na zvýšení její bezpečnosti (oddělením jak dálkové a místní dopravy, tak i jednotlivých skupin účastníků silničního provozu). V tomto řízení se zkoumá jen to, zda zvolené řešení vyjadřuje nějaký veřejný zájem a zda se tento veřejný zájem pohybuje v mezích územně plánovací dokumentace – zde zásad územního rozvoje. Pokud samo krajské zastupitelstvo v minulosti upustilo od původního záměru čtyřpruhové silnice (tedy „zavřelo za tímto záměrem dveře“, naváže-li soud na přirovnání stěžovatelů), není účelné (ani možné), aby jej stěžovatelé „vhazovali dovnitř oknem“ v řízení o výjimce.

[76] Další tvrzené závady na silnici I/43 zato už zájem na provedení záměru kvůli bezpečnosti a plynulosti dopravy odůvodňovat nemohou. I když je možné, že silnice I/43 má v daném úseku nezpevněnou krajnici (což samy orgány ochrany přírody ani nezmínily – poprvé to vyzdvihl až krajský soud), že je nevhodně výškově vedena nebo že je tam někde ztracený spád v niveletě, je zároveň zřejmé, že kvůli těmto závadám není potřeba přestavět celou křižovatku (což je ovšem podstatou celého záměru). I ze samotné žádosti o výjimku (jejíž obsah krajský úřad v této části prakticky jen převzal do svého rozhodnutí) spíše vyplývá, že jde o technické nedostatky, respektive rozpory s ČSN, které se sice společně s provedením záměru vyřeší, ale nepředstavují pravý důvod veřejného zájmu na záměru jako takovém. Navíc na rozdíl od hustého provozu na frekventované křižovatce, který s sebou nese bezpečnostní riziko už ze své podstaty, není jasné, zda vůbec a v jaké míře mohou tyto dílčí nedostatky fakticky ovlivňovat (snižovat) bezpečnost dopravy.

[77] Závěr orgánů ochrany přírody, že záměr je v zájmu bezpečnosti a plynulosti dopravy, však navzdory tomu obstojí. Tento zájem naplní samotné bezpečnější (mimoúrovňové) řešení stávající frekventované křižovatky. Podmínku existence veřejného zájmu na provedení záměru (podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) tedy i Nejvyšší správní soud považuje za splněnou.

[78] Na druhou stranu Nejvyšší správní soud nesouhlasí s posouzením a se závěry krajského soudu ve vztahu ke zbylým dvěma důvodům veřejného zájmu na provedení záměru (ochraně veřejného zdraví a ekonomickému rozvoji nové čtvrti). Ty nebyly ani prokázány, ani náležitě zdůvodněny. Oporou pro ně nejsou ani zásady územního rozvoje, které jen vymezují potřebu upravit silnici I/43 (resp. přestavět křižovatku u Podlesí), z čehož je zřejmá souvislost jen s bezpečností a plynulostí dopravy.

[79] Vybudování protihlukové stěny jistě může spadat pod veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví (jak uvedl krajský soud v bodě 47 napadeného rozsudku). Musí však být zřejmé, že protihluková stěna bude v daném místě z hlediska ochrany veřejného zdraví skutečně přínosná. Jinak by šlo s každou stavbou či přestavbou dopravní infrastruktury spojit provedení protihlukových opatření a tvrdit pak veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví, bez ohledu na to, zda vůbec a jak moc tam dosavadní hluk ze silniční dopravy fakticky škodil místním obyvatelům. Nejde-li o frekventovanou silnici uprostřed zástavby, nelze bez konkrétních údajů o intenzitách hluku jen tak předpokládat, že záměr naplní veřejný zájem na ochraně veřejného zdraví, protože není jasné, zda hluk ze silniční dopravy v daném úseku má v současnosti na zdraví obyvatel Podlesí vůbec nějaké dopady (a zda je proto potřeba obyvatele před hlukem chránit). V části technické dokumentace týkající se protihlukové stěny se sice uvádí, že stěna byla navržena na základě hlukové studie, ale ŘSD tuto studii k žádosti o výjimku nepřiložilo. Ve spisu pak není ani žádný jiný podklad, z něhož by orgány ochrany přírody mohly vycházet. Tvrdí-li tedy ministerstvo ve svém rozhodnutí, že záměr povede ke splnění hygienických limitů, jde o tvrzení nepodložené.

[80] I kdyby však bylo doloženo, že protihluková stěna bude mít skutečné přínosy, ani pak by nebylo možné shledat, že záměr je v zájmu ochrany veřejného zdraví. Protihluková opatření lze totiž jistě provést i bez nutnosti přestavět celou křižovatku, takže už z podstaty na tom nelze zakládat veřejný zájem na záměru, který právě v tom spočívá. Byť je možné, že obyvatelé Podlesí budou zásluhou protihlukové stěny skutečně chráněni před hlukem, který jim v současnosti škodí, půjde nanejvýš o vedlejší přínos, nikoli o pravý důvod veřejného zájmu na záměru jako takovém. Ostatně se nabízí i domněnka (kterou by mohla vyvrátit právě hluková studie), že protihluková stěna má vlastně jen řešit problém, který vyvolá či prohloubí samotný záměr: jestliže se totiž má v daném úseku zvýšit jak poloha silnice I/43 (v úseku stávající křižovatky bude tato silnice vést na mostě), tak plynulost dopravy (což patrně umožní řidičům jet rychleji), lze logicky předpokládat, že se zvýší hluk.

[81] Veřejný zájem nelze shledat ani v tom, že se rozvojová zóna Kuřim-Záhoří propojí (resp. bude moci propojit) se silnicí I/43, a tím i s ostatními silnicemi. Orgány ochrany přírody v tom spatřovaly jiný naléhavý důvod veřejného zájmu, protože napojení přinese možnost rozvoje této obytné zóny s množstvím pracovních míst. Přitom se však ani nesnažily vysvětlit, jak současný stav takovému rozvoji brání. Už vůbec pak není zřejmé, jak by samotné nové napojení mohlo přinést pracovní místa. Bez bližšího zdůvodnění, proč současný stav nevyhovuje (např. že a proč stávající napojení kapacitně nestačí), ale nelze dospět k závěru, že jde o nutně potřebné – nikoli jen výhodnější – napojení, a že je tak skutečně dán naléhavý důvod veřejného zájmu. Kdyby šlo veřejný zájem spatřovat jen v samotném výhodnějším napojení, bylo by možné ho dovodit u takřka každého záměru dopravní infrastruktury.

[82] Jen na okraj pak Nejvyšší správní soud považuje za nutné vyvrátit dvě mylné úvahy ministerstva, které se objevily ve vyjádření ke kasačním stížnostem:

3.3 Vyplývá-li z biologického hodnocení, že záměr bude mít na chráněné druhy jen malé dopady, lze dospět k závěru o převaze veřejného zájmu na výstavbě i bez dalších odborných podkladů a bez hlubšího poměřování veřejných zájmů

[83] Děti Země dále tvrdí, že se krajský soud nevypořádal s jejich námitkou, podle níž ve spise chybějí odborné podklady, které by přesvědčivě dokládaly nějaký veřejný zájem na provedení záměru; nemohla tak být stanovena a porovnána intenzita veřejného zájmu s intenzitou škodlivého zásahu, respektive nemohla být posouzena převaha nad zájmem ochrany přírody. Je prý neproporcionální, když se závěr o veřejném zájmu nemusí zakládat na žádných odborných podkladech, ale zákonný veřejný zájem na ochraně přírody a krajiny je třeba podrobně popsat a doložit biologickým hodnocením založeným na přesném a konkrétním zjišťování.

[84] Krajský soud ale vysvětlil, proč podle něj závěr orgánů ochrany přírody o existenci veřejného zájmu (tedy o splnění první podmínky pro povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny) v tomto případě obstojí i bez odborných podkladů (viz body 46–50 jeho rozsudku). Ke stejnému závěru dospěl i Nejvyšší správní soud, byť jen ve vztahu k jednomu ze tří tvrzených důvodů veřejného zájmu (viz část 3.2 výše). K tomu, aby mohla být posouzena i převaha nad zájmem ochrany přírody (tedy druhá podmínka podle § 56 odst. 1), ale stačí jen jediný takový důvod.

[85] Dále krajský soud vysvětlil, proč v tomto případě mohlo obstát i posouzení převahy veřejného zájmu. Orgány ochrany přírody totiž vycházely z biologického hodnocení podle § 67 zákona o ochraně přírody a krajiny, které předložilo ŘSD společně se žádostí o výjimku. Z tohoto hodnocení podle krajského soudu přesvědčivě vyplývá, že dopady záměru (negativní vlivy) na zvláště chráněné druhy rostlin a živočichů budou malé. Protože škodlivý zásah bude nadto minimalizován navrženými kompenzačními opatřeními, lze považovat veřejný zájem na provedení záměru za převažující (bod 55 napadeného rozsudku). Krajský soud také zdůraznil, že smyslem řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je zkoumat, zda je záměr hrozbou pro zákonem chráněný zájem na ochraně přírody, a pokud ano, zda je možné jej povolit z důvodu převahy jiného veřejného zájmu. Proto přisoudil důležitost zjištění, že záměr bude mít na chráněné druhy jen malé dopady, a převahu veřejného zájmu považoval za prokázanou. Zájem na druhové ochraně nebyl v rozporu se zásadou proporcionality odsunut do pozadí, neboť z ničeho nevyplynulo, že by byl významně ohrožen (bod 56).

[86] S těmito závěry Nejvyšší správní soud souhlasí. Není-li pro prokázání veřejného zájmu vždy třeba dokládat nějaký odborný podklad, nemusejí být takové podklady nutné ani pro posouzení převahy nad zájmem ochrany přírody. Jistě může nastat i situace, kdy bude samotná existence veřejného zájmu zřejmá i bez odborných podkladů, ale (až) pro náležité porovnání intenzity obou zájmů bude potřebná i nějaká studie. To však není tento případ. Pro posouzení převahy jiného veřejného zájmu v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny je biologické hodnocení podle § 67 nejen povinným, ale i klíčovým podkladem. A pokud z něj vyplývá, že záměr bude mít jen malé dopady na chráněné druhy rostlin a živočichů, a tedy že intenzita zájmu na ochraně přírody je nízká, závěr o převaze jiného veřejného zájmu lze učinit i bez odborných podkladů dokládajících jiný (protichůdný) veřejný zájem a bez hlubšího poměřování obou zájmů. To platí samozřejmě jen za předpokladu, že biologické hodnocení je podrobné a věrohodné. Krajský soud přitom rozvedl, proč neměl důvod o hodnocení pochybovat. Stěžovatelé navíc toto hodnocení ani přímo nezpochybňovali.

3.4 Nebyl-li záměr posouzen v procesu EIA, klade to na orgány ochrany přírody v řízení o výjimce vyšší nároky při posuzování podmínky, že neexistuje jiné uspokojivé řešení

[87] Další podmínkou podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny – ve vztahu k druhům rostlin a živočichů chráněným unijním právem – je, že neexistuje jiné uspokojivé řešení.

[88] Předně je třeba uvést, že jsou-li splněny první dvě podmínky pro povolení výjimky, tedy je-li shledán převažující veřejný zájem na provedení záměru, není už při posuzování podmínky třetí namístě zkoumat jiné uspokojivé řešení spočívající v tom, že by se nedělo vůbec nic. To znamená, že je-li na záměru shledán veřejný zájem, logicky jako jiné uspokojivé řešení nepřichází v úvahu tzv. nulová varianta.

[89] Spokojené Díly ale už v odvolání tvrdily, že existuje řada různých jiných aktivních, tedy nenulových, variant (odkazovaly na variantu podle studie z roku 2008, kterou si objednalo ŘSD a na základě které byl tehdy zahájen i proces EIA, a na čtyři varianty rozebrané ve veřejně dostupné diplomové práci). Společně s Dětmi Země pak poukazovaly na jinou konkrétní variantu podoby samotné MÚK u Podlesí (projekt Ing. K. z roku 2019).

[90] Ministerstvo se však i touto variantou odmítlo zabývat, a to s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny není prostor pro zkoumání jiných variant vedení trasy silnice. Takový požadavek neodpovídá povaze a smyslu tohoto řízení, pokud už byl úsek silnice posuzován v procesu EIA. Orgány ochrany přírody by překročily svou působnost, kdyby posuzovaly možnosti povolení výjimky bez ohledu na obsah žádosti a na závěry předchozích fází koncepčního hledání nejvhodnější trasy. I kdyby orgány ochrany přírody dospěly k závěru, že by jiná varianta byla vhodnější, nemají jakoukoli možnost trasu silnice upravit či změnit.

[91] Krajský soud s ministerstvem souhlasil. Požadavek spolků, aby se orgány ochrany přírody v řízení o výjimce zabývaly jinou variantou záměru, kterou navrhly samy spolky, neodpovídá povaze takového řízení. Úkolem těchto orgánů není měnit koncept stavby. Protože proběhlo zjišťovací řízení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, jehož výsledkem bylo, že záměr v předložené podobě nebude mít významný vliv na životní prostředí, nebylo třeba se v řízení o povolení výjimky dalšími variantami zabývat. To je možné jen za výjimečných okolností. Výsledkem zjišťovacího řízení už se krajský soud podrobně zabýval a potvrdil, že záměr nepodléhá posouzení podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí (rozsudek ze dne 16. 6. 2020, čj. 29 A 23/2020-144). Jeho úvahy obstály v přezkumu před Nejvyšším správním soudem (rozsudek ze dne 2. 12. 2020, čj. 1 As 276/2020-96). Závěr zjišťovacího řízení tedy bylo možné podpůrně použít (body 57–61 napadeného rozsudku).

[92] Podstatou námitek obou stěžovatelů se tedy krajský soud opět zabýval. Argumenty krajského soudu pokrývají i námitky Dětí Země, podle nichž ve spisu chybí konkrétní podklad (hodnocení ŘSD) dokládající, že neexistuje jiné uspokojivé řešení. Pokud záměr v předložené variantě nebude mít podle závěru zjišťovacího řízení významný dopad na životní prostředí, lze patrně podle krajského soudu považovat za splněnou i podmínku neexistence jiného uspokojivého řešení.

[93] Nejvyšší správní soud s posouzením krajského soudu, a tím i ministerstva, nesouhlasí.

[94] Podle judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že v řízení podle § 56 zákona o ochraně přírody a krajiny už není prostor pro zkoumání jiných variant trasy silnice (např. rozsudek ze dne 19. 12. 2014, čj. 5 As 10/2013-38, a tam citovaný rozsudek ze dne 23. 6. 2011, čj. 6 As 8/2010-323). Poté, co bylo rozhodnuto o výběru varianty trasy, nelze po orgánech ochrany přírody v řízení o výjimce požadovat, aby se znovu vracely o krok zpět a vedle předložené varianty zkoumaly i to, jaký dopad na zvláště chráněné druhy by měly varianty jiné, v předchozích procesech už „vyloučené“. Tím by se popírala logická návaznost jednotlivých kroků a procesy SEA a EIA by ztrácely smysl. Úvahy orgánů ochrany přírody by také vybočovaly z předmětu řízení, který je vymezen v žádosti a odvíjí se od plánovaného umístění konkrétní stavby. Chybí tedy jakýkoli prostor pro zvažování jiné trasy silnice. Na tom nic nemění ani podmínka pro povolení výjimky podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny spočívající v tom, že neexistuje jiné uspokojivé řešení. Tím měl zákonodárce na mysli řešení, které je v době rozhodování reálné, nikoli takové, které už bylo v dřívějších procesech jako možná alternativa vyloučeno (rozsudek NSS ze dne 20. 2. 2015, čj. 5 As 54/2013-78).

[95] Jde obecně o judikaturu odpovídající na námitky spolků, které v řízení o výjimce fakticky požadovaly nové posouzení toho, kudy má vést nová dálnice či silnice. V takových případech, kdy se už ve fázi územního plánování hledají a zkoumají různé varianty trasy a jejich vlivy na životní prostředí (v procesu SEA) a kdy většinou následuje úplné posouzení vlivů záměru (v procesu EIA), je logické, aby se orgány ochrany přírody v následujícím řízení o výjimce nevracely – na základě námitek účastníků nespokojených s výsledky předchozích procesů – k porovnávání různých variant, kudy by mohla a měla dálnice či silnice vlastně vést.

[96] Situace v tomto případě je ale odlišná. Není kam se vracet o krok zpět. Záměr spočívá ve výstavbě MÚK na silnici I/43 u Podlesí. Zásady územního rozvoje Jihomoravského kraje (ve znění 1. aktualizace) pro tento záměr „jen“ vymezily koridor, aniž se při jejich pořizování (v procesu SEA) posuzovaly a porovnávaly varianty, jak má MÚK – v rámci tohoto koridoru – konkrétně vypadat. Takové podrobnosti ostatně ani nemá krajská územně plánovací dokumentace řešit. Záměr ani nebyl posuzován v procesu EIA: proběhlo jen zjišťovací řízení, do kterého byla předložena jediná varianta a ve kterém se jiné varianty ani zkoumat nemají (viz rozhodnutí čj. 1 As 276/2020-96, body 83 a 84). Logika, která Nejvyšší správní soud vedla k závěru, že v řízení o výjimce nejsou orgány ochrany přírody zásadně povinny ani oprávněny zkoumat jiné varianty (trasy), tedy v tomto případě neplatí. Ve smyslu citované judikatury nelze považovat variantu MÚK, kterou předkládá ŘSD, za „vybranou“ v předchozích procesech, a naopak jiné varianty za „vyloučené“. Žádný proces, který by v důsledku zkoumání variant i v řízení o výjimce ztratil smysl, totiž neproběhl.

[97] Nepřiléhavý je proto také odkaz krajského soudu na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle které je možnost, aby se orgány ochrany přírody zabývaly variantami záměru, jen výjimečná. Tato judikatura se totiž opět vztahuje právě na případy, kdy záměr byl posuzován v procesu EIA. Podle Nejvyššího správního soudu pak v takových případech platí, že aby bylo stanovisko EIA překážkou pro zkoumání jiných variant, musejí být v procesu EIA posouzeny ty varianty záměru, které reálně připadají v úvahu. Pokud se opomene některá reálná a uskutečnitelná varianta a zároveň je věrohodně doloženo, že tato varianta může mít menší dopady na chráněné druhy, nezbývá, než aby ji plnohodnotně posoudily orgány ochrany přírody v řízení o výjimce. V takovém případě totiž stanovisko není dostatečnou oporou pro závěr, že neexistuje jiné uspokojivé řešení (již citovaný rozsudek čj. 6 As 73/2015-40, body 41 a 42).

[98] Nedokládá-li nevhodnost jiných variant záměru v některých případech dostatečně ani stanovisko EIA, tím spíš se nelze opírat o pouhý výsledek zjišťovacího řízení, který znamená jen to, že záměr v předložené podobě nemá natolik významný vliv, aby bylo třeba jej posoudit podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí. Kdyby i v těchto případech platilo, že orgány ochrany přírody nemohou a nemají zkoumat jiné varianty záměru než ty, které „prošly“ zjišťovacím řízením, ztratila by smysl naopak samotná podmínka neexistence jiného uspokojivého řešení. Takový výklad je však třeba odmítnout, a to i proto, že jde o podmínku vyplývající z unijního práva (čl. 16 směrnice Rady 92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin).

[99] Právě u záměrů neposouzených v procesu EIA je naopak namístě klást na samotné orgány rozhodující o výjimce vyšší nároky, jak argumentují Děti Země. V takových případech je totiž řízení o výjimce těžištěm posouzení vlivů na předmět ochrany, tedy na chráněné druhy (což jinak bývá součástí EIA). Orgány ochrany přírody sice nemají možnost předložený záměr upravit či změnit, ale jsou povinny žádost o výjimku zamítnout, pokud žadatel neprokáže, že právě záměr v předložené podobě je z hlediska tvrzeného veřejného zájmu jediným uspokojivým řešením (resp. že jiné řešení, které by srovnatelně naplnilo tvrzený veřejný zájem a zároveň by nemělo žádné nebo by mělo menší dopady na chráněné druhy, neexistuje). Ostatně právě žadatel má orgánům ochrany přírody prokázat splnění všech podmínek podle § 56 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny (např. rozsudek NSS ze dne 23. 8. 2012, čj. 9 As 30/2012-88). Mají-li orgány ochrany přírody náležitě posoudit, zda své důkazní břemeno žadatel unesl, je jistě v jejich působnosti – na základě jasně vyjádřeného požadavku zákona na minimalizaci zásahu – zvažovat i jiná myslitelná řešení stejného „problému“ (důvodu veřejného zájmu), a tedy i jiné podoby záměru, které by do předmětu ochrany v daném území nezasáhly buď vůbec, nebo by do něj zasáhly rozpoznatelně méně.

[100] Neplatí-li navíc u záměrů neposouzených v procesu EIA logika judikatury, která zkoumání jiných variant v řízení o výjimce zásadně vylučuje, nelze na spolky zpochybňující splnění podmínky neexistence jiného uspokojivého řešení vztahovat požadavky judikatury, která takové zkoumání připouští jen za předpokladu, že jiná varianta s možnými menšími dopady je věrohodně, tedy odborně, doložena (kromě rozsudku čj. 6 As 73/2015-40 např. rozsudek NSS ze dne 18. 10. 2019, čj. 10 As 165/2018-93, body 7 až 13; i když ten se stejně jako tato věc týkal jiných možných podob křižovatky, šlo o případ, kdy vlivy předložené varianty na životní prostředí posouzeny byly). V případech, kdy záměr v procesu EIA posouzen nebyl, nemůže být standard tak přísný: nejde totiž o výjimku z pravidla.

[101] Nejvyšší správní soud sice obdobný požadavek (aby jiná varianta byla „dostatečně konkrétně tvrzena a důkazně podložena “) zopakoval i v případě, kdy část záměru – konkrétně stavba výtlačného potrubí, které mělo odvodňovat dálnici – nebyla posouzena v procesu EIA, ale tehdy bylo rozhodující, že stavba ani provoz potrubí neměly mít na chráněné druhy žádné dopady. Varianta s menšími dopady tedy byla pojmově vyloučena. Proto orgány ochrany přírody v řízení o výjimce ani nemusely hledat alternativní způsoby odvodnění dálnice. Účastníkovy námitky nadto ustaly na tom, že orgány ochrany přírody neposoudily jinou variantu, sám však žádnou nepředložil (rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2022, čj. 6 As 17/2020-74, body 51 a 52).

[102] V tomto případě ale stěžovatelé poukazovali na různé jiné varianty už ve svých odvoláních. Přinejmenším projekt Ing. K. (z roku 2019) zahrnuje i alternativní podobu MÚK u Podlesí, jak vyplývá z výřezu mapy vloženého do odvolání. K této variantě prý je i projektová dokumentace, respektive technická zpráva, která byla v minulosti podle tvrzení obou stěžovatelů předána jak krajskému úřadu, tak ŘSD (a toto tvrzení ani krajský úřad, ani ŘSD nevyvracejí). Stěžovatelé také tvrdí, že alternativní varianta zabere méně území (což se při pohledu na výřez zdá jako pravdivé), takže bude mít menší dopady na biotopy chráněných druhů (což se zase obecně jeví jako logické). Jde tedy o konkrétní a – aspoň na první pohled – reálnou a uskutečnitelnou variantu podoby MÚK u Podlesí, která by mohla mít menší dopady na předmět ochrany.

[103] Byť takovou variantu stěžovatelé v řízení důkazně nepodložili, ministerstvo se jí nemohlo bez věcné reakce odmítnout jakkoli zabývat (nadto s mimoběžným zdůvodněním, že nemá prostor zkoumat jiné „trasy “ a že nemůže posuzovat možnost povolení výjimky bez ohledu na „závěry předchozích fází koncepčního hledání trasy “). Mělo naopak ověřit, zda ŘSD dostatečně vysvětlilo a doložilo, proč jako nejvhodnější řešení vybralo právě tu variantu podoby MÚK, k níž směřuje jeho žádost. Pokud to ŘSD neudělalo, mělo je ministerstvo vyzvat, aby se k variantě zmiňované stěžovateli vyjádřilo – aby vysvětlilo a případně doložilo, proč tato varianta není jiným uspokojivým řešením (protože není reálná a uskutečnitelná; nebo nenaplní veřejný zájem v takové míře jako předložená varianta; nebo bude mít srovnatelné či dokonce vážnější dopady; anebo by sice měla o něco menší dopady, ale ty by byly ve zřetelném nepoměru s vyššími náklady, stavebně technickými komplikacemi či urbanisticky nežádoucími důsledky apod., které by s sebou jiná varianta nesla).

[104] Nejvyšší správní soud přitom nepřehlédl, že varianta Ing. K. je součástí návrhu dopravního řešení širšího území na sever od Brna [studie, ze které tato varianta pochází, je ostatně nazvána „Optimalizovaná varianta D43/S43 v úseku D1 – MÚK Skalice nad Svitavou (napojení Boskovic) a přivaděč z Brna “], který počítal s rozšířením silnice I/43 na čtyři pruhy. Že takové komplexní řešení nakonec nebylo vybráno a zapracováno do zásad územního rozvoje, ale neznamená, že lze automaticky odmítat i každý dílčí návrh do něj zahrnutý. A byť se čtyřpruhovým uspořádáním silnice I/43 patrně počítá i samotná alternativní varianta podoby MÚK vypracovaná Ing. K., nelze jen proto tuto variantu zavrhovat bez jakýchkoli věcných protiargumentů. Z hlediska posouzení této varianty jako možného uspokojivého řešení je totiž podstatné zejména to, v jaké části koridoru má být MÚK umístěna (jaké konkrétní území zabere) a jak má v navržené podobě vypadat (a tedy i jak velké území zabere), nikoli kolik má silnice I/43 v alternativní podobě pruhů (ledaže by uskutečnitelnost této podoby „stála a padala“ právě s tím).

[105] Současně Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že smyslem účasti spolků v řízení o výjimce je zájem na ochraně přírody. Nedává se jim tím další možnost prosazovat své vlastní představy – oproti představám obce či kraje, vyjádřeným v územně plánovací dokumentaci – o tom, jak by mělo dopravní řešení celého úseku silnice I/43 vedoucí přes území Kuřimi vlastně vypadat (třeba právě že by silnice měla být místo výstavby MÚK – nebo zároveň s ní – zkapacitněna, o což jde Spokojeným Dílům). Nejvyšší správní soud tedy svou úvahou v předchozím bodě říká jen to, že lze-li variantu MÚK navrženou Ing. K. uskutečnit i bez rozšíření silnice I/43 na čtyři pruhy (což soud teď sám neví, a vědět to nemůže), je ji právě takto třeba prozkoumat jako možné jiné uspokojivé řešení.

[106] Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že mezi „jiná uspokojivá řešení“ a „jiné podoby záměru“ jistě nelze klást rovnítko, jak argumentují Děti Země. Podmínka neexistence jiného uspokojivého řešení se nevztahuje jen k záměru samotnému, ale také k jinému převažujícímu veřejnému zájmu jako takovému (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, čj. 7 A 141/2011-55). Jiným uspokojivým řešením tak obecně mohou být i různá organizační, technická a podobná opatření. Ani tomu se ŘSD ve své žádosti ani ministerstvo v rozhodnutí (a to navzdory konkrétním odvolacím námitkám) výslovně nevěnovaly. Je-li však veřejný zájem na provedení záměru spatřován ve vyšší bezpečnosti i plynulosti dopravy (mimoúrovňové řešení je obecně bezpečnější; oddělí se tranzitní a místní doprava; a ze silnice I/43, která má sloužit především tranzitní dopravě, se vyloučí chodci a cyklisté), nedává smysl, aby žadatel dokládal, že jiným uspokojivým řešením nejsou různá dílčí opatření, která stěžovatelé zmiňují. Nejvyššímu správnímu soudu není zřejmé, a stěžovatelé to ani netvrdí, jak by se situace stejně komplexně (jako výstavbou MÚK) vyřešila snížením rychlosti v daném úseku, změnou značení nebo rozšířením silnice. (…)

Právní věta

Plný text rozhodnutí