ní zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 255/1994 Sb. (v textu též „daňový řád“) Zákon ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, stanoví v $ 13 po- drobnou úpravu lhůt pro vyměření a vymáhání soudního poplatku, která je k zákonu ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v poměru specia- lity. Ustanovení $ 70 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se tedy v tomto ohledu na vymáhání soudního poplatku nepoužije. Tříletá lhůta pro vymáhání soudního poplatku podle $ 13 odst. 1 zákona o soud- ních poplatcích je lhůtou prekluzivní a uplatní se i pro ručitele. Vzhledem k akcesorické povaze ručitelského závazku vůči hlavnímu zá- vazku dlužníka nemůže být nikdo ručitelem za pohledávku na soudním po- platku, která již vůči dlužníkovi zanikla.
C...) Druhá námitka žalobce se týkala promlčení práva vymáhat nedoplatek na soudních poplatcích. Soud se především neztotožnil s názorem žalovaného, že daňový ručitel nebyl oprávněn tuto ná- mitku uplatnit, neboť podle $ 70 odst. 3 daňového řádu může promlčení namít- nout jen daňový dlužník. Soud konstatu- je, že $ 70 daňového řádu se u soudních poplatků nepoužije, neboť zákon o soud- ních poplatcích stanoví v $ 13 vlastní po- drobnou úpravu, které je k daňovému řádu v poměru speciality. Navíc, jak je patrno z formulace tohoto ustanovení, 830 zákon o soudních poplatcích nestanoví pro vymáhání soudních poplatků lhůty promlčecí, ale prekluzivní.
Žalobce tedy měl v každém případě právo tuto námitku v odvolání uplatnit, to i přes omezení rozsahu odvolacích ná- mitek uvedeného v $ 57 odst. 5 daňové- ho řádu. Jestliže by se totiž prokázalo, že pohledávka na soudním poplatku zanik- la vůči dlužníkovi prekluzí již před vydá- ním výzvy k úhradě nedoplatku ručite- lem, svědčila by žalobci v souladu s $ 57 odst. 5 daňového řádu námitka, že není ručitelem. Vzhledem k akcesorické po- vaze ručitelského závazku vůči hlavní- mu závazku dlužníka, která vyplývá již z obecné úpravy tohoto institutu v ob- čanském a obchodním zákoníku, nemů- že být nikdo ručitelem za pohledávku na soudním poplatku, která již zanikla.
Soud v této souvislosti odkazuje také na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 1 Afs 86/2004-54, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 792/2006 Sb. NSS, podle něhož ručitel má obdobnou povinnost jako dlužník, a musí mít tudíž k dispozici obdobné pro- středky k obraně před touto povinností. Nejvyšší správní soud dále uvedl: „Ručení není institutem, který by se vyskytoval to- liko v daňovém řízení, ale je naopak obec- ným institutem celého právního řádu, jenž je detailně propracován především teorií a judikaturou soukromého práva...
Ručení tedy především není vynálezem českého finančního práva a už vůbec ne českého daňového řádu. V souladu s prim- cipem jednoty českého právního řádu je proto na místě četné deformace, jímž ten- to institut v daňovém řádu a v jeho inter- pretaci finančními orgány podléhá, na- pravit výkladem a používáním v souladu s jeho skutečnou povahou. “ Soud se tedy domnívá, že námitka ža- lobce nepřekračuje omezení odvolacích námitek stanovených v $ 57 odst. 5 da- ňového řádu. Z tohoto důvodu soud ne- byl nucen přerušovat řízení, ačkoliv si je vědom toho, že Nejvyšší správní soud shledal v jiné věci toto omezení neústav- ním a předložil Ústavnímu soudu v sou- ladu s čl.
95 odst. 2 Ústavy návrh na zru- šení $ 57 odst. 5 daňového řádu. Žalovaný se měl tudíž zabývat otáz- kou, zda právo vymáhat nedoplatek na soudním poplatku není prekludováno. To však neučinil a soud neshledal k vy- hodnocení této otázky ve správním spise dostatek podkladů. Ze správního spisu lze odvodit, že tříletá prekluzivní lhůta dle $ 13 odst. 1 zákona o soudních po- platcích začala poprvé běžet od 31. 12. 1998. Je zřejmé, že v roce 1999 učinil správce daně samostatně anebo pro- střednictvím exekučního soudu řadu úkonů vůči dlužníkovi, které splňují pod- mínky $ 13 odst. 2 a 3 zákona o soudních poplatcích, tedy poplatník byl písemně uvědoměn o úkonu soudu provedeném k vymáhání poplatku.
Prekluzivní lhůta tedy počala běžet znovu od 31. 12. 1999. Dalším úkonem ve spise je však až výzva žalobci k zaplacení nedoplatku ručite- lem, která byla žalobci doručena dne 14. 5. 2003. Ze spisu nelze zjistit, zda ně- které z exekučních řízení zahájených v roce 1999 pokračovalo i v roce násle- dujícím a zda byly v rámci takového říze- ní či mimo něj činěny vůči dlužníkovi úkony, které by splňovaly podmínky pro přerušení běhu prekluzivní lhůty dle $ 13 zákona o soudních poplatcích. Pokud to- mu tak bylo, byla výzva vůči žalobci uplat- něna včas.
Pokud tomu tak ovšem nebylo, uplynula prekluzivní lhůta vůči dlužníko- vi 31. 12. 2002, a pohledávka na soudním poplatku tudíž nemohla být v následují- cím roce uplatněna vůči ručiteli. Lze tedy uzavřít, že soud shledal dru- hou námitku žalobce důvodnou v tom rozsahu, že žalovaný vycházel v otázce prekluze práva vymáhat nedoplatek z ne- dostatečně zjištěného skutkového stavu a jeho rozhodnutí nerá v tomto ohledu opo- ru ve spisech ($ 76 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. V dalším řízení musí být spolehlivě zjiště- no, zda došlo k uplynutí prekluzivních lhůt dle $ 13 zákona o soudních poplat- cích či nikoli.
Právním názorem, v tomto rozsudku vysloveným, je správní orgán v dalším řízení vázán ($ 78 odst. 5 s. ř. s.). 941 Pojistné na sociální zabezpečení: účast cizince na pojištění k Úmluvě o sociální bezpečnosti mezi republikou Československou a republikou Francouzskou (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 215/1949 Sb.), ve znění vy- hlášky č. 68/1970 Sb. (o smluvních dokumentech k Všeobecné úmluvě o sociální bezpečnosti mezi Československem a Francií ze dne 12. října 1948) kčl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky, ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. k $ 1 zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárodních smluv o sociál- ním pojištění k $ 5 písm. b) zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve zně- ní účinném k 31.
12. 2003 k $ 8 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 424/2003 Sb. 941 I. Úmluva 0 sociální bezpečnosti mezi republikou Československou a re- publikou Francouzskou vyhlášená pod č. 215/1949 Sb. byla s ohledem na ustanovení $ 1 zákona č. 100/1932 Sb., o vnitrostátní účinnosti mezinárod- ních smluv o sociálním pojištění, do 1. 5. 2004 součástí českého právního řádu.* II. Francouzští státní příslušníci, kteří neměli v České republice trvalý pobyt a byli činní v České republice pro zaměstnavatele v pracovněpráv- ním vztahu uzavřeném podle cizích právních předpisů, byli účastni na po- jištění podle zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění účinném do 31.
12. 2003. Ustanovení $ 5 písm. b) tohoto zákona se na ně nevztahovalo, neboť francouzští státní příslušníci podléhali zákon- ným předpisům o sociálním zabezpečení platným v České republice a po- žívali jejich výhod za stejných podmínek jako čeští státní příslušníci.
Ing. Ivo P. proti Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení nedoplatku na soudním